Úterý 23.12. – den devadesátý devátý – STOPEM K BIMMAH CAVE A VSTUP DO WÁDÍ SHAB

Řekli jsme si, že ráno vyrazíme tak v 8, takže jsme vstali dřív, dali si sprchu, zabalili a v půl 9 vylezli z pokoje, jakože už jsme teda připravení. Následovalo pozvání ke snídani, kterou Fadhila v tu chvíli začala dělat, tak jsme se v klidu usadili s dětmi ke stolu a dostali výborné egyptské fazole (plechovka se tak jmenovala, asi podle přidaného koření, ale byly fakt dobré), vařená vajíčka, rozpečené housky a chleba, nesměl chybět karak. Děti dostaly k snídani housky namazané napůl lebnehem a napůl nutelou, pak čokokuličky nasypané do karaku…no samé zdravé laskominy:-)

U vaření jsme s Fadhilou řešily její byznys – je sice v domácnosti, ale zároveň je to holka podnikavá a baví jí móda, takže obchoduje s kabelkami, které vozí většinou z Thajska nebo Číny. Pozor, všechno značkové kabelky, Ománky by něco podřadného nekoupily, ani za příjemnější „překupnickou“ cenu. Ostatně peníze pro ně nejsou rozhodující faktor:-) Fadhila měla kabelky uskladněné v pokoji, kde jsme spali, tak jsme občas zahlédli značky – Prada, Louis Vuitton, apod.

Po nás se nasnídaly ještě Fadhila se sestrou, zatímco my jsme dováděli s dětmi a jejich hračkami na dvorku a dlouhé chodbě domu, pak jsme všichni naskákali do auta a oni nás odvezli na výpadovku na Sur, kde se nám bude dobře stopovat. Po cestě jsme řešili, co zajímavého máme v ČR, a Fadhila nás překvapila, když ji místo hradů, zámků a parků zajímaly spíš třešně a jahody, které miluje:-) Loučilo se nám s nimi těžko, jak už jsem někde psala, byli to jedni z nejhodnějších lidí, které jsme zatím na cestách potkali, a když si člověk odmyslel geografické rozdíly, tak povahově nám docela podobní, dobře jsme si rozuměli.

Jen co jsme rodince, otáčející se u nedaleké benzínky, zamávali naposledy na rozloučenou, už u nás stálo auto, v něm dva Indové, a jestli nepotřebujeme pomoct, tak sami uprostřed hor a pouště. No pochopí tohle Evropan někdy?:-) Chlápci byli veselé kopy a zvědaví, tak jsme jim vyprávěli o našem cestování a oni jen nevěřícně kroutili hlavami – stejně jako my nad spoustou věcí v Ománu. Cesta po téměř prázdné dálnici vedoucí skrz suché hory, rozeklané skalnaté vrcholy, byla fantastická. Trochu nám to tu připomínalo Írán, když jsme jeli horami do Hamadánu. Zhruba 160 km uteklo jako voda (po prázdných silnicích ve skvělém stavu, s nabušenými auty, to v Ománu každý valí minimálně 150 km/h – další z výhod stopování v Ománu) a pánové nás zavezli až přímo na parkoviště před Bimmah Cave, propadlou jeskyní. Na rozloučenou nám věnovali velkou flašku vody, což také patří k příjemným zvykům ománských řidičů:-) Poděkovali jsme, rozloučili se s nimi a vyrazili objevit první místo v Ománu, které jsme znali již před cestou, a kam jsme si řekli, že se určitě chceme podívat.

Propadlá jeskyně, nebo-li sinkhole, Bimmah je dost zvláštní úkaz sám o sobě, a ještě o to víc, když ho vidíte zasazený v krajině. Čekali jsme ji někde mezi horami a ona se přitom nachází na naprosto placatém, písčitém mořském pobřeží. Ze silnice není vidět a vlastně vůbec není vidět až do chvíle, kdy se přijde přímo k ní. Kolem samozřejmě nechybí zázemí – toalety, občerstvení a spousta altánků k rodinnému pikniku. Celý areál je oplocený, tak jsme se báli, aby po nás nechtěli nějaké vstupné, ale to se v Ománu naštěstí u přírodních zajímavostí moc nenosí. Po chodníčku jsme došli k betonovou zídkou obehnané díře do země a kochali se:-) Bimmah bývala klasická jeskyně, díky podzemnímu propojení s mořem zatopená vodou. Následkem geologických změn se jeskyni zřítil strop, čímž se otevřela světu. Kamenitý sesun dnes slouží jako šikovný přístup k vodě, do jámy jako takové vede poměrně dlouhé schodiště (zvlášť dlouhé je ve chvíli, kdy po něm stoupáte vzhůru). Bimmah je oblíbenou turistickou atrakcí, nicméně Ománci moc nejsou na koupání, tak se sem jezdí spíš podívat, maximálně vycachtat nohy a hlavně si udělat ten piknik, že?:-) Díky tomu dole nebývá moc přelidněno a dá se v klidu usadit, vytáhnout plavky a jít se vykoupat do nádherné vody, která hraje všemi barvami od průzračného tyrkysu na mělčině, po temně indigovou modř nad hlubinou. Jezdí sem i dost zahraničních turistů a Ománci jsou velmi tolerantní, takže ženská v bikinách je každému ukradená, sláva!:-) My jsme se vykoupali parádně, Petík si i zaskákal z členité stěny, kam se dalo vyškrábat po zavěšeném laně, dováděli jsme si nad i pod vodou s kamerkou, abychom ji vyzkoušeli, když k tomu konečně byla vhodná příležitost. Voda byla fakt slaná a bylo pod ní krásně vidět do hloubky – jen u stěny, nejdál od sesunu, byla voda tak hluboká, že na dno dohlédnout nešlo. Fakt krása a byli jsme moc rádi, že nám tenhle tip vyšel. Potkali jsme tu podivně kulhajícího Itala a dali se s ním do řeči – cestoval na motorce, půjčené od kamaráda, po Ománu a ve wádí Tiwi při brodění tak nešťastně spadl, že mu zůstala noha pod motorkou. Říkal, že to jde, že si vzal prášky proti bolesti a jede do Muscatu do nemocnice, ale jeho grimasy mluvily trochu jinak. Nejvíc líto mi ho bylo, když se pajdal nahoru po schodech, nicméně to bylo jeho vlastní rozhodnutí, chtěl se sem podívat, tak asi znal svoje síly lépe, než my.

Dole v jeskyni jsme strávili dohromady skoro 3 hodiny času, částečně proto, že se nám strašně nechtělo stoupat s báglama nahoru po vysokých schodech (já už jsem si to předtím jednou dala, když jsem pospíchala na záchod, a i to byl mazec). Když jsme se ale konečně vykopali a došli zpět na silnici (podél plotu, po vyšlapané pěšině, nechtělo se nám to celé zdlouhavě obcházet po silnici), zase u nás zastavilo první auto, co jelo kolem, aniž bychom sami aktivně stopovali. Nabral nás univerzitní profesor, tuším z Muscatu, velmi zcestovalý, velmi ukecaný a na náš vkus trochu moc hájící komunismus. Museli jsme mu vysvětlit, že právě díky špatně provedenému komunismu u nás jsou dnes z Čechů zapšklí kakabusové, pokud nezačali cestovat:-) Mluvil skvěle anglicky a pusu skoro nezavřel, takže cesta nám opět hrozně rychle utekla. Vzal by nás i dál, ale my se nechali vysadit na kraji vesnice Ash Shab, v ústí wádí Shab do moře, kdyby ho nepřehradila silnice. Profesor tvrdil, že v téhle vesnici určitě není žádný obchod (což brzy vyvrátíme), tak jsme se tam ani nehnali. Okolí ústí bylo samo o sobě kouzelné, tmavě modré moře a světlejší vody z říčky, písečné pláže táhnoucí se do nekonečna, trochu to hyzdilo akorát přístaviště lodiček a přilehlé parkoviště džípů, které sem vozí turistické výpravy. V podvečer se ale už spíš všichni vraceli a odjížděli. Jo a tedy dálniční most na silných betonových pilířích nad údolím mu také na kráse nepřidává, bohužel.

V klidu jsme si tu odlovili kešku, rozmysleli další plán a nechali se lodičkou převézt asi 100 m směrem do wádí. Jinak se tam člověk nedostane (na brodění s batohem je tu hluboko, cesta po opačném břehu brzy končí, bez věcí by to asi i šlo), a tak si tu kluci z vesnice zařídili výnosný podnik – za 1 rial vozí turisty loďkou pro cca 15 lidí na stezku wádím a zpět. V ceně jsou oba směry, při návratu se neplatí. Ptali jsme se jich, jestli je ok, že bychom ve wádí chtěli přenocovat, a když nám to potvrdili (plus to, že si nás budou pamatovat, abychom zítra neplatili), vydali jsme se vstříc neznámému dobrodružství. Loďka s batohem byla poněkud nepohodlná a čekala jsem, kdy skončím ve vodě, ale s Petíkovou pomocí jsem to zvládla i já, nešika, a jako jedni z posledních dnešních návštěvníků jsme začali pomalu stoupat údolím. Stoupání bylo opravdu hodně pozvolné, cesta jasná, upravená, občas jištěná nebo s varovnou cedulí. Ze dna wádí se vyšplhala do skalní stěny a pod námi se místo širší říčky začaly objevovat temně modré tůně. Skály, do kterých se říčka kdysi prořezala, byly ohlazené erozí do hladkých oblouků i ostrých rohů, připadalo nám to tu jako v některém z utažských kaňonů. Vystoupali jsme údolím asi kilometr a za posledního slunečního svitu si našli trochu rovnější místo na stan. Nasbírali jsme suché palmové listy spadané po zemi i trochu toho naplaveného dříví a uvařili si polívku na táboráku. Palmové listy se ukázaly jako skvělé topivo, a krásně jsme nasmrádli kouřem, nicméně všichni komáři se díky tomu drželi na hony daleko. Byl to úžasný pocit, sedět v ománské divočině, sami v celém wádí, jen my, skály, praskající oheň, tiše bublající voda a miliony hvězd nad hlavou.

 Tisk článku