Neděle 21.12. – den devadesátý sedmý – VÝPRAVA NA INDICKOU AMBASÁDU POPRVÉ (NIKOLI NAPOSLEDY)

Jamal odjel do práce někdy brzy ráno (říkal, že v 6), my jsme se prospali do 8, a pak dostali snídani – kafe s hodně mlékem (vaří se tu dohromady, případně i s dalšími přísadami na ochucení nebo kořením), housky jako na hamburgery, ale mnohem lepší, k tomu mazací sýr ve velké sklenici a dvě omelety. Při přípravě mě Fadhila nepustila k ničemu (a ono ani moc nebylo co, akorát bych jí překážela), tak jsem si hrála s Nunu a malým Chalutem s autíčky. Se mnou byli celkem v pohodě, ale jakmile přišel Petík, utekli mámě pod sukni a začali se stydět. Ke konci naší návštěvy se ale už kamarádili s námi oběma. Ráno se mi povedlo poněkud trapné faux pas, když pode mnou ruplo prkýnko v naší soukromé koupelně. Celý den jsem přemítala, jak to rodině nějak kulantně sdělit, a když jsem se k tomu večer dostala, tak se naštěstí jenom zasmáli a mávli nad tím rukou.

Po snídani Fadhila oblíkla děti, my posbírali všechny potřebné dokumenty a vyrazili jsme zkusit štěstí na indickou ambasádu, resp. do agentury BLS, která vízové záležitosti obstarává, stejně jako v Emirátech. Seděla jsem s dětmi na zadním sedadle “manželčina vozu” lexusu, měly malé tučňáky jako dalekohledy a blbli jsme s nimi, až mi v serpentinách přes hory bylo špatně. Když jsme je ale přejeli, otevřel se před námi nádherný rozhled na Muscat, nebo aspoň ty jeho části, které odsud šly vidět. Agentura je v části Ruwi, a právě tam jsme zamířili ze všeho nejdřív.

Stejně jako v Dubaji jsme si vystáli dlouhou frontu na informace a odcházeli se smíšenými pocity – nebudeme muset dokládat žádný dopis z české ambasády, ale musíme přiložit jednoduchý formulář s osobními údaji navíc, který nám rovnou dali, akorát se za něj platí dalších 8 rialů!!! Víza samotná stojí 20 rialů a o tom, s jak dlouhou platností je dostaneme, rozhoduje čistě ambasáda. Fajn…

Další domluva s Fadhilou tedy byla prosba, abychom zajeli někam do fotolabu, kde nám vytisknou naše fotky, ale v náležitě ujetém formátu 5 x 5 cm, který je striktně požadován ambasádou. Vyzvedli jsme nejdřív Fadhilina bráchu, mladého klučinu, co pracoval ve zdejším zábavním centru a zval nás na bruslení se slevou…někdy. Poradil Fadhile, kam jet, tak jsme zkusili jeden fotolab, kde ale chtěli 20 rialů za 6 fotek, což nepřicházelo v úvahu, tak nás vzali jinam, k indickému chlapíkovi z Keraly (indický stát na jihu země, nejrozvinutější a nejvzdělanější region, většina Indů pracujících v Ománu je právě odsud, nebo to aspoň tvrdí), který byl hrozně ochotný, zval nás do Indie, vytiskl fotky z našeho vzoru (což nebyla samozřejmost, většinou tam, kde tiskli fotky, vás i sami fotili), jenomže těsně po odchodu jsme zjistili, že blbě. Měly zvláštní velikost mezi klasickou 3 x 4 a “indickou” 5 x 5. Šla jsem mu je tedy reklamovat a on mě přesvědčoval, že to je v pohodě, že je tiskne často a ještě nikomu žádost kvůli fotce nevrátili. A kdyby mně ano, tak mu mám zavolat a on je znovu vytiskne a doveze mi je do agentury. No, to mě moc neuklidnilo, ale nezbývalo, než doufat.

Dalším krokem bylo vyplnění formulářů, což jsme si, my paka, taky mohli udělat předem, akorát že k tomu byl potřeba internet, se kterým to v poslední době bylo všelijaké. Rodinka nás vzala do velkého, krásného parku, celého pokrytého wifi signálem, kde si s dětmi šli sednout k prolejzačkám, a my se pustili do zdlouhavého vyplňování. Stránky ambasády zlobily, sekaly se, formuláře se nám nechtěly ukládat, ale asi po 3 hodinách bylo konečně hotovo. Brácha mezitím odjel, Fadhila s dětmi odešli někam na jídlo, bylo to pro ně dlouhé, ale přinesli i nám hranolky a coca colu, což po celém dni bez hltu pití a jídla přišlo vhod. Pak už ale museli domů, a tak jsme se domluvili, že nás vezmou na nábřeží pod Crowne Plaza, a tam si nás Jamal asi za hodinku vyzvedne. Hodinu jsme tu sedět nechtěli, a tak jsme se šli podívat směrem k hotelu, odlovili jsme si nějaké kešky a pozorovali krásné zelené papoušky, jak se v párech krmí na velkých keřích. Se setměním jsme se vrátili k pláži, aby nás Jamal nemusel někde nahánět, a zanedlouho tu opravdu brzdil a poblikával. Vyrazili jsme rychle do BLS, kde měli sice otevřeno do 8, jenomže žádosti přijímali jen dopoledne. Aspoň nám ale dva různí chlápci potvrdili, že fotky by měly být ok. Ještě jsme je prosili o vytisknutí formulářů, ale to odmítli, a tak naše další zastávka byl malý copyobchod, kam nás Jamal zavezl, nebyl ani nijak označený, takže bůhví, jak bychom tu sami něco takového hledali. Stránka stála 100 baisa, platil Jamal, nenechal si do toho kecat. Měli jsme tedy vše připravené, zabili jsme tím celý den, ale zítra by mělo stačit to odevzdat, a pak týden až 10 dní čekat. Škoda, že na další objevování Muscatu už bylo pozdě, ale objeli jsme několik obchodů, Jamal něco pokoupil, a frčeli jsme domů.

Tam na nás rodinka ušila pěknou boudu, když se Jamal zeptal, kdo si myslíme, že nás doma přivítal? No co to je za dotaz, přece Fadhila, ne?, povídám. Na to se všichni rozesmáli, jak nás dostali, protože povědomá slečna byla Fadhilina mladší sestra, která tu s nimi bydlí, aby to měla blíž na univerzitu. Včera jsme se s ní vůbec nepotkali, tak jsme takový chyták nečekali:-) Každopádně se o nás obě sestry královsky postaraly a připravily úžasnou večeři. Jedlo se nahoře v patře, u velkého stolu, abychom se tam vešli všichni i s dětmi. Podávaly se pečené kuřecí paličky a brambory, což byla pro nás největší slast, ale pochutnali jsme si i na domácích chlebo-plackách, zeleninovém salátu tabouleh, baba ghanoush (něco jako tzatziky, ale z pečených lilků) a mrkvovo-okurkovém salátu. Jedlo se samozřejmě rukou, což nám dalo trochu zabrat, ale o hladu jsme rozhodně nezůstali. Popíjeli jsme k tomu superluxusní džus, který bychom si sami také ani omylem nekoupili. Jako dezert byla nadýchaná buchta, trochu jako klasické, české, kynuté buchty, nicméně tato prý byla podle tradičního zanzibarského receptu. Fadhila má odtamtud tatínka, Jamal zase babičku (viz box).

U večeře jsme se také dozvěděli o příjemné muslimské tradici, kdy by pořádná návštěva měla trvat 3 dny, takže tu bez problémů můžeme ještě jeden den zůstat. Byli jsme jim opravdu vděční, protože původně jsme měli ráno odjet s Jamalem na ambasádu, a pak jít stopovat dál, ale z města samotného jsme toho ještě moc nezvládli vidět (a Jamala evidentně mrzelo, že nám to nemohl ukázat), tak snad se k tomu konečně dostaneme.

Pondělí 22.12. – den devadesátý osmý – AMBASÁDA PODRUHÉ, MATRAH, GEOKOMBAJN A EXKURZE S JAMALEM

Tentokrát jsme opravdu vyrazili hned ráno s Jamalem, abychom stihli vyřídit rychle ambasádu a konečně se mohli také podívat po nějakých zajímavostech Muscatu. V BLS jsme byli ještě před otvíračkou, všechno jsme si poctivě připravili, vystáli si frontu, aby nám paní úřednice tou svou příšernou indickou angličtinou vysvětlila, že žádosti nemůžeme mít vyplněné na jiný pas, než ve kterém máme ománské vízum. A jéje. Chtěli jsme to tak udělat, abychom tu pasy mohli nechat ležet dýl a objet si zatím celý Omán, ale takhle by to znamenalo být 2 – 3 týdny bez víza. Už jsme celou tuhle misi začínali vzdávat, holt si koupíme letenky do Bangkoku a Indii si necháme na nějakou samostatnou výpravu, asi je nad naše síly překonat jejich pošahanou byrokracii. Nakonec nám to ale přece jenom nedalo, když už jsme kvůli tomu měli za sebou takového lítání a takového ztraceného času, tak jsme se nechtěli zarazit u posledního problému, který jsme si navíc přidělali sami. A tak jsme si před ambasádou kecli pod palmu, otevřeli počítač, obětovali balík dat a vyplnili žádosti znova, na správné pasy. V agentuře jsme je ukecali, aby nám je vytiskli, dokonce zadarmo, a pak už “jenom” asi 2 hodiny čekali, až na nás přijde řada k podání žádosti. Nakonec vše odevzdáno, dostali jsme dlouhatánské potvrzení platby s mnoha údaji, registračním číslem a internetovou adresou a telefonem, kde podle čísla budeme moct zjistit stav žádosti. A teď se jen modlit, ať se indické úřednické moci zalíbí naše dokumenty a srdceryvný průvodní dopis:-)

Záležitost, která nás trápila posledních několik týdnů, ne-li měsíců, byla konečně vyřízena a my se vydali do čtvrti Mutrah (čteno Matrah, stejně jako Maskat), kde se nacházejí hlavni turistické atrakce Muscatu. Nedošli jsme ani na první větší křižovatku, když vedle brzdí auto a v něm se směje dědula a prý kam jdeme? Vzal nás nakonec do Matrahu, představil se jako Ridwa, pracovník zdejší ropné společnosti, který měl zrovna polední pauzu a jel někam na oběd. Byl hrozně zklamaný, že nás nepotkal dřív a nemohl pohostit ve svém domě, tak nám aspoň nechal kontakt, až se do Muscatu vrátíme, že budeme bydlet u něj. Vyložil nás kousek od Old souku, tržiště, kam chodí turisti utrácet. Prošli jsme si ho, protože bylo pěkné, stánky, barevné oblečky, vyšívané čepičky a šátky, špičaté botky, tradiční tepané, zahnuté dýky khanjar, jeden ze symbolů Ománu. I dřevěná střecha byla zdobně vyřezávaná, prostě hezké místo na kouknutí. Za soukem stála krásná mešita, ze které svolával muezzin k modlitbě. My trhem proklouzli zase zpátky na nábřeží muscatského přístavu, plného racků, kteří se nechávali krmit od kolemjdoucích lidí. Přístav sám o sobě, s jedinou velkou kotvící lodí a několika rybářskými bárkami, byl hodně klidný, tichý, také příjemný na procházku okolo. Vydali jsme se tedy po dlážděném nábřeží dál, městem, mezi skalnatými výběžky střídajícími se s upravenými záhonky. Nádherná cesta sama o sobě, a ještě víc, když jsme se dostali do proslulého Muscatského zálivu, odkud je pořízena většina fotek propagujících toto město. Bílá vyhlídková věž, co vypadá, jako kdyby na skalním ostrohu přistálo UFO, zbytky pevnůstek střežících záliv, na obzoru ohromný zaoceánský parník na výletě po vodách Ománu.

Po cestě z Mutrahu jsme také začali sbírat keškovou stezku, všechny kousky byly dobře a šikovně schované a ukázaly nám tu skrytou zahradu, tu zajímavou skálu, jinde zase nepřirozeně vzrostlý strom. Zavedly nás i na starou cestu do Muscatu přes skály, nikoli po nábřeží, za kterou jsme byli opravdu rádi, protože právě odsud, z hor, je na původní sultánovo sídlo nejkrásnější výhled. Muscat je dnes sice název celého hlavního města, které tvoří defacto cca 100 km dlouhá aglomerace několika “čtvrtí”, zároveň ale právě přímo jedna z těchto čtvrtí se také jmenuje Muscat. Jedná se o původní sídlo ománských panovníků, posazené hluboko ve skalách, mezi dvěma mohutnými pevnostmi, Al Jalali a Al Mirani. V minulosti, stejně jako dnes, zde sídlí většina vládních úřadů, také Národní muzeum a prezidentský/sultánův palác, zvláštní, barevná a podivně moderní stavba. Sultán Kábus ho ale používá jen k reprezentačním účelům a přijímá zde návštěvy. Sám prý bydlí někde u Barky. (V době, kdy jsme byli v Ománu, podstupoval zrovna Kábus náročnou léčbu v Německu a celá země byla sklíčená. Když se pak na jaře vrátil, v Ománu pomalu vyhlásili státní svátek – Ománci svého osvíceného sultána opravdu milují.)

Už po cestě do Muscatu volal Jamal, že bude končit v práci, tak kde jsme a kde se sejdeme. Povedlo se nakonec u Staré brány, která společně s pevnostmi a mohutnými hradbami dříve střežila přístup do oblasti. Tento “vládní koutek” totiž dříve vůbec nebyl přístupný veřejnosti, naopak šlo o přísně střežený prostor, kde žil sultán a jeho rodina. Jamal nás nejdříve provezl do centra, podívat se na prezidentský palác, potom jsme si vyšplhali na zbytky pevností v Muscatském zálivu, a pak pro nás byl naplánován úžasný výlet po silničce vinoucí se mezi horami na pobřeží, až na pláž ve čtvrti Qantab. Tady se Jamal domluvil s nějakým dědou rybářem, co nás naložil na motorovou loďku a provezl podél pobřeží. Vůbec jsme netušili, co nás tu čeká, a vyrazilo nám to dech. Celé pobřeží i malé ostrůvky kolem něj totiž tvoří skály vytvarované do naprosto fascinujících a fantastických tvarů. Bylo to úžasné, voda cákala všude, fotit se moc nedalo, ale děsně jsme si to užívali. Drandili jsme po vlnách asi půl hodiny, pak jsme se vrátili na pláž patřící k hotelovému komplexu a všechny zbohatlické běloby zíraly, jak se tam takové socky jako my vozí:-)

Cestou zpět do větších a obydlenějších částí se setmělo, ovšem tomuto koutu světa to na kráse nijak neubralo, naopak. Zastavili jsme se u překrásné budovy Státní opery, na kterou byl Jamal evidentně zatížený. V noci je nádherně nasvícená a neskutečně fotogenická. Jak jsme se rozplývali nad operou, tak ještě o dost vyšší level je Kábusova mešita (Velká mešita), jedna z nejvíc charakteristických staveb Muscatu a Ománu. Tu jsme při naší exkurzi samozřejmě nemohli vynechat, jenomže pro cizince byla už večer zavřená, a tak nám nezbylo, než se pokochat zvenčí a doufat, že při další návštěvě Muscatu se sem dostaneme ve vhodnější denní dobu, protože podle fotek, které jsme znali, za návštěvu mešita určitě stojí.

Společnou rodinnou večeři jsme absolvovali včera, a tak nás dnes Jamal zavezl na další ze svých oblíbených míst, pláž Al Athaiba, která se nachází na kraji města a je fakt pěkná, klidná a možná by se tam dalo nouzově i přespat (to jsme si mysleli na začátku cesty po Ománu, na konci už jsme pak věděli, že v této zemi se dá přespat naprosto kdekoli si člověk zamane). Parta několika obrovských černochů tu prodávala maso na špejlích, jedlo se u malých stolků a židliček, které se rozestavovaly podle aktuální potřeby. Nám taky přistavili plastový stolek s židlemi, když Jamal přinesl 3 velké balíky čouhajících špejlí – kuřecí, jehněčí a habar, nebo-li sépie. Maso se máčelo v superostré, ale děsně dobré omáčce, popíjel se k tomu výborný zázvorový čaj, a my přitom poslouchali zajímavý příběh, díky kterému jsme pochopili, kde se na Arabském poloostrově, mezi bílými Araby, vzali mohutní černoši, Eddie Murphyové a superpálivá omáčka… (viz box). Lekce z dějepisu nás fakt zaujala, neboť o spojení Ománu se Zanzibarem jsme nic netušili, i když se to docela nabízí:-)

Po poučném posezení jsme se zastavili ještě na karak, mléčný čaj, kdy se vaří dohromady mléko s čajem a dochucuje se kořením (šafrán, kardamom, skořice,…) nebo třeba zázvorem. Šíleně jsem si opařila pusu, ale nechtělo se mi čekat, až ta dobrota vystydne:-) Měla jsem s kardamomem, Petík se šafránem a Jamal bez ničeho, jako nejlepší ze všech jsme později vyhodnotili právě šafránovou variantu. Ke karaku Jamal objednal ještě rgag, placku podobnou palačince, plněnou sýrem a vajíčkem, a sladké smažené kuličky, ve kterých byla troška lebnehu, což je něco mezi taveňákem a pomazánkovým máslem, s neurčitou chutí, takže se to dá použít na sladko i na slano. Fadhila prý dělá kuličky mnohem lepší, než ty kupované:-)

Když jsme se vrátili domů, čekala na nás Fadhila i s dětmi a Jamal přinesl dárkovou taštičku z auta, kde byl údajně dárek pro nás, nicméně bylo samozřejmé, že se do něj pustíme všichni společně. Bylo to totiž luxusní balení tradiční ománské sladkosti, které říkají chalva, ale je to úplně něco jiného, než jsme dosud pod tímto názvem znali. V Ománu vyrábějí chalvu z cukru, o želatinové konzistenci, když se do toho zakrojí lžicí, tak se to táhne a jde to hrozně těžko porcovat. Sladké je to stejně ukrutně jako arabská/turecká chalva ze sezamu. Jedna miska byla se šafránem, druhá s medem a mandlemi. Cpali jsme se všichni, popíjeli k tomu hořkou kávu z malých šálků, a studovali ománskou mapu, Jamal s Fadhilou nám dávali tipy, kam se jet podívat. Nejvíc vyzdvihovali wádí Shab, o kterém jsme předtím nic neslyšeli, ale do některého z mnoha ománských wádí (údolí občasných řek) jsme se určitě chtěli podívat, tak proč ne sem – z Muscatu to bylo podél pobřeží relativně kousek. Sladkou tečkou jsme se s jednou z nejmilejších rodin na naší cestě rozloučili a odešli balit a spát, abychom ráno brzy vyrazili na další putování krásným Ománem.

 Tisk článku