Středa 24.12. – den stý – WÁDÍ SHAB, 100 DNÍ NA CESTĚ, ŠTĚDRÁ VEČEŘE V TIWI

Vzbudili jsme se až po osmé, lidi zatím žádní nechodili, a tak jsme si nadále užívali samotu ve skalnatém údolí. Bylo to jedno z našich nejkrásnějších rán na Štědrý den, navíc jsme dnes slavili takové malé jubileum – je to přesně 100 dní, co se započalo naše putování. A hezčí místo jsme si snad nemohli vybrat – moc dobře nám Jamal poradil:-)

Vodní tůně dostaly v denním světle průzračně tyrkysovou barvu, když jsme podél nich stoupali dál. Cestička nás vyvedla skalní stěnou docela vysoko a byli jsme nadšení, jelikož za každou zatáčkou se před námi otevřely nové a snad ještě krásnější výhledy, než do té chvíle. Skály mohutněly, ale stále na nich byla patrná erozivní činnost vody, díky které celý tento zázrak vznikl. Po několika kilometrech jsme usoudili, že už jsme asi přešli nejzazší bod, kam chodí turisté. Stezka ale vedla dál a my byli zvědaví, co tam je, jak vypadají třeba oázy, do kterých skrz wádí chodí horalé, kde žijí a pěstují datle a dalších nemnoho plodin, co jim skalnaté prostředí dovolí. Zvědavost se vyplatila, protože hned na další zákrutou se údolí trochu více otevřelo a po stezce šlo seskákat na jeho dno. Byly tam občas malé zahrádky nebo skupiny palem, ale nikde ani živáčka. To nás ponouklo k lehce “punk” činu, a sice vykoupat se tu, přestože plavky zůstaly v batozích odložených nahoře na stezce. Uprostřed muslimské země:-) Nevěřili byste ale, jak úžasně osvěžující byla taková koupel po dvou řádně propocených dnech…

Raději jsme ale všechno zvládli ve svižném tempu, a když jsme pod oblečením uschnuli, vrátili jsme se na stezku pro batohy a usadili se o kousek níž, na místě, kde bylo několik přístupů k vodě. Kromě toho, že wádí Shab je jedinečně krásné samo o sobě, tak jeho perličkou je jeskyně, kterou protéká říčka naskrz a tvoří v ní malý vodopád. Sem právě směřuje většina turistů, co se nebojí, případně má s sebou vhodnou výbavu. My jsme o jeskyni věděli hlavně díky geocachingu, protože někde nad ní je ukryta keška s nejvyšší možnou terénní náročností. Bohužel GPS jsme do jeskyně brát nechtěli a na mobilu neměli signál, abychom si stáhli obrázek s nápovědou, ve které konkrétní díře je krabička ukryta, a tak i když Petík absolvoval všechna úskalí T5 cesty, kešku se mu nakonec ulovit nepodařilo. To ale nijak nezmenšilo náš životní zážitek. Vzali jsme si plavky, sandály, plavecké brýle, pro jistotu, a foťák. Cestou k jeskyni se jde/plave několika tůněmi, sandály se hodily na kamenitou cestičku mezi nimi, načež jsem je ale v předposlední tůni utopila. Nám oběma:-) Společně s foťákem jsme je pak nechali u poslední tůně, ohlídal nám je Američan, který tu byl na výletě s kamarádem Kanaďanem a kamarádkou Ománkou, a do jeskyně se mu vůbec nechtělo. Pravda, přístup vypadal na první pohled trochu drsně – jedna větší tůň se musela přeplavat, na jejím konci proplavat uzoučkým vchodem, což se ale dalo zvládnout s hlavou nad vodou, jen si člověk musel dávat pozor, aby se pod vodou nebouchl o skálu. V jeskyni samotné hodně prosvítalo světlo, nebyla to žádná zatopená sluj. Voda padala po jedné ze stěn, s pomocí upevněného provazu a pořádnou dávkou šikovnosti se dalo vylézt vodopádem nad něj a ven z jeskyně. Nebo dojít na velký kus skály v jeskyni a skočit z něj dolů. Tyhlety akrobatické blbiny ale mohou provozovat jen obratní a odvážní návštěvníci (za naši rodinu hájil čest Petík), většina se jich spokojí s tím, že se dostala do jeskyně, kde se nedá nikde postavit nebo vylézt z vody, dá se maximálně šlapat voda a na pár místech zakotvit prstama v nějaké spáře. My tu byli spokojení, bohatě jsme zaměstnali kamerku, jelikož přesně pro takové případy byla pořízena, a vyřádili jsme se při skákání v jeskyni i venku. Až pozdě odpoledne jsme se sbalili a sestoupili wádím zase zpátky na mořské pobřeží, nechali se převézt lodičkou na správnou stranu a vyrazili pěšky do vesnice Ash Shab.

Potřebovali jsme trochu doplnit zásoby a případně si pro ten Štědrý večer dopřát i něco lepčejšího. V Ash Shab jsme našli dva malinké obchody, kde ale pro nás nic zajímavějšího, než pití a zmrzlinu neměli. Brzy se vískou rozlehlo volání muezzina k večerní modlitbě a děti, co se honily po ulicích, najednou chodily v dišdášách, s vyšívanými čepičkami kumma (kluci) a v nádherně zdobených šatech a šátcích (holčičky), malí princové a princezny, ovšem ani dospělí se nenechali zahanbit.

Ačkoli vesnice Tiwi v ústí stejnojmenného wádí do moře leží asi 3 km od Ash Shab, přechází se mezi nimi téměř plynule, po levé straně splouchající moře, po pravé horský masív oddělující wádí Shab a Tiwi. Wádí Tiwi je také velmi chváleno, nicméně narozdíl od Shab je mnohem širší, řeka je mohutnější, vede jím silnice a návštěvníci sem jezdí většinou autem. Větší měřítko, tedy asi větší problém s dopravou, a fakt, že ve výsledku bude možná podívaná dost podobná, nás nakonec odradily od návštěvy wádí Tiwi, ovšem ústí se jevilo jako vhodné místo pro nocleh. Vesnička Tiwi byla o něco lépe vybavená, dokonce tu byla i restaurace s pečenými kuřaty. Jedno jsme si objednali, k němu 4 výborné chlebo-placky, něco jako pořádně naducané indické parathy, celé nás to vyšlo na 2 rialy 200 baisa a k čekání jsme dostali zadarmo karak:-) V normálním obchodě jsme štědrovečerní menu vylepšili ještě mangovým džusem, colou, kilovkou sušených (ale stále “mokrých”) datlí, malým džusem z granátových jablek, bábovičkami a “chipsosměsí” (tenké bramborové nudličky smažené jako chipsy, kořeněné, občas namíchané s oříšky, cizrnou, apod. se staly našimi věrnými společníky jak v Ománu, tak hlavně potom v Indii). Doplazili jsme se k ústí wádí Tiwi, které také přetíná dálniční most a stojí tu pěkné záchody. Pan uklízeč v domečku přímo bydlí (asi bych klidně šla dělat “hajzlbábu” do Ománu – budu brát možná průměrný český plat a mám to i s bytem:-)), v 7 hodin ale uklidil a záchody zamkl. Petrovi dal nabíječku s mobilem k sobě a dokonce nás tam pozval i přespat, ale měl to tam malinké a nám stan nevadil, zvolili jsme tedy pro všechny pohodlnější variantu. Když měl pán hotovo, vydal se do vesnice na večeři a my se pustili do té své. V rámci toho, že nás v Ománu pořád někdo na něco zval, jsme si chvíli říkali, jestli se s ním nemáme podělit, jenže tahle večeře pro nás přeci jen byla tak nějak výjimečná…

Po jídle jsme si postavili stan v zákrytu mezi lavičkami za záchodky a místním pilířem, žádná velká romantika, ale tu bychom našli spíš až dál ve wádí. Pokecali jsme aspoň se dvěma oslíky, co se na nás přišli podívat, dali jim dobrou noc pod hvězdnatým nebem a zalezli si do stanu ke Skypu, popovídat si aspoň na dálku s těmi našimi rodinami opuštěnými:-)

 Tisk článku