Ostrov Apo Island – mořským želvám na dosah

...aneb jak jsme definitivně rezignovali na lokální kuchyni, jaké je šnorchlování mezi mořskými želvami až do podchlazení, a jaká úskalí skrývá plavba na a z ostrova Apo Island
Ostrov Apo Island – mořským želvám na dosah
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

Pondělí 7.1. – Dumaguete jako zásobárna a dramatická plavba na Apo

Hodinu a kus dlouhá plavba nás přesouvá do Dumaguete, správního centra jižního Negrosu. Tady máme jen jeden, ale velmi důležitý úkol – zazásobit se na několik dní (1 – 2), které bychom chtěli strávit na blízkém maličkatém ostrůvku Apo Island. Pro jistotu budeme uvádět celý název takto, aby nedošlo k mýlce – ve filipínském souostroví je těch „Apo“ totiž několik, všechny krásné a vyhlášené svým podmořským životem. Nejinak je tomu na Apo Island, kde by mělo být možné jen při šnorchlování pozorovat mořské želvy. Jinak ale o něm víme jen to, že ubytovat se tu dá omezeně, jíst jenom v restauracích u hotelů a cesta sem trvá přes hodinu, takže jen tak si odskočit na nákup taky moc nehrozí:-)

Projdeme po nábřežní kolonádě a míříme do centra nakoupit, ale nejdřív míjíme Foodnet, něco mezi restaurací a food courtem, spousta krásných a levných jídel v kotlíkách a mísách, a taky levná pizza, která nás původně nalákala. Objednáváme si extra masovou za 120 PS, k tomu 2 šejky po 30 PS. Čekáme trochu dýl (dopředu nás upozornili, a pak se omlouvali), ale je to výborné. Takový paradox – vždycky jsme všude hlásali, že je hřích v jihovýchodní Asii si dávat mezinárodní hnusy, co si můžem dát kdekoliv, že se tu má jíst hlavně lokálně, aby si člověk tu zemi opravdu užil, ale po Filipínách jsme tenhle postoj poněkud přehodnotili. Lokální kuchyně je totiž podle nás dost tragická, a tak bereme cokoliv, co se dá jíst:-) Netvrdíme to obecně, spoustě lidí tu může chutnat, ale nám zkrátka ne, tak se na nás za tenhle názor nezlob:-)

Napapaní a spokojení pokračujeme v krasojízdě – vybíráme si jeden z větších supermarketů a Petík se vydává na lov. Není z toho žádná sláva, ale aspoň konečně ulovil sirup, který jsme do teď nepotkávali vůbec nebo jenom v hodně předražených, dovozových variantách. Bohužel ale nemáme vodu a já se sekám, že bez ní na ostrov uprostřed moře neodjíždím (logicky, ne?). Jak jsme zatím vždycky nějakou stáčírnu našli nejpozději po několika blocích, tak Dumaguete je na ně hodně skromné. Jdeme přes celé centrum, nikde nic, a když se lidí začneme ptát, tak nás většinou posílají někam zpátky. A to my zase nepůjdeme. Takže šlapeme pořád dopředu a doufáme, že se někde nějaká voda objeví, ovšem trvá nám to k ní asi 5 km, což v poledním vedru s batohama na zádech není nic extra příjemného. Taky tím míjíme všechna známá nádraží a autobusové zastávky. No a tak když konečně načepujeme našich 7l za 5 PS, tak nezbývá, než se postavit na kraj silnice, zkusit odchytit jeepney a doufat, že se do některého vejdeme. Nejezdí jich tu moc a všechny narvané po střechu….

Jeepney mířící do Zambo, který by se nám hodil, projede, totálně narvaný, ale najednou hned po něm další, kde sedí asi 3 lidi – paráda!. Platíme řidiči po 20 PS, trochu poklimbáváme, probírají nás barevné trhy kolem silnice. Lidé furt přistupují, pak zase vystupují, a když už jsme tam zase skoro sami, vystupujeme v Malatapay. Za náma z velkého autobusu, co zrovna dorazil, vyskakuje jeden samotný batůžkář, Will z Kanady. Jdeme mezi opuštěnými stánky pod palmami do přístavu a divíme se, že tu je úplně, ale úplně totálně mrtvo, přitom jindy tu asi bývá hodně živý trh – stánky lemují silničku natěsno. Na pobřeží je molo, u kterého ale nikdo nekotví, pár bangk je rozstrkaných podél černé pláže. Vedle mola pak stojí „přístav“ = budka pokladních, záchody + převlíkárny + sprchy, všechno ovšem jen za náležitý poplatek. 3 tety to tu mají všechno na povel a organizují lidi do jednotlivých lodí. Není to totiž tak jednoduché, jak by se odjezd na sousední ostrov mohl zdát…

Důležité je si rozmyslet, zda chce jet člověk na Apo Island jenom na otočku na den, anebo se zde hodlá ubytovat. Pak se hodí vědět, kdy tak asi by se chtěl vracet, a podle toho si pak koupí buď jedno- anebo obousměrnou jízdenku. Když jede větší parta lidí, nebo se aspoň v přístavu dá dohromady, může si pronajmout „soukromou“ loď (private boat), která se za určitých podmínek vyplatí, ale zase jsou u ní nějaké extra poplatky, po jejichž smyslu nepátráme. Jelikož to z počátku vypadá, že jsme s Willem 3, tak odmítáme soukromou loď (3000 PS za 6 osob minimálně) a dožadujeme se „public“ lodi za 300 PS/1 směr. Je nám řečeno, že jedna sem zrovna jede z Apo Island, tak si na ni musíme počkat. No a zatímco čekáme, dorazí snad 10 dalších lidí, všichni kupujou zpáteční jízdenky, my a Kanaďan jenom tam. Terminal fee 5 osobně nebo. Pojď jako tehulka… :-)… Koukám že nejenom do papírového deníku píšu nesmysly, když u toho usínám :-DDD

Takže terminal fee je 5 PS/os, a za chvíli zjišťujeme, že celé to rozdělování vlastně není do různých lodí, ale jenom na to, kolik má kdo zaplatit – posílají nás totiž všechny na stejnou loď 2_Mary pro 10 osob:-) A tak nás 10 stepuje na načernalé pláži (pod sopkou), zatímco jeden týpek od lodi jde vyřídit administrativu, druhý myje celou loď mořskou vodou, a my se jenom děsíme, jestli dovezeme jedinou suchou věc. Zvlášť když víme, že nastupování vodou se určitě nevyhneme – loď kotví tak 5m od břehu a nevysocí lodníci tam mají vodu skoro po pás. Batohy nám ale nakonec chlapci přenosí a nandají do podpalubí, které je kupodivu relativně suché. Pak na vlnách šíbují s lodí, snaží se kus vycouvat a otočit čelem vzad, aby mohli nahodit motor, jsou to dost složité manévry… a když se pokusí nastartovat, tak motor párkrát zaškytá a nic. Super. Chvíle váhání a dohadování, a pak je rozhodnuto, že touhle lodí nepojedeme. Takže zpátky otočit loď, zajet k pláži, vysadit nás, vyndat věci, přenosit věci do jiné lodi, nastoupit. To, že jsme po stehna vymáchaní, neřešíme a jsme rádi, že sedíme na modernější lodi. Posádka bleskově otočí, nakopne motor a jedeme.

Hned první 3 vlny (a pak všechny další) nás ale totálně zmáchají, takže jízda je to fakt veselá. Už chápu, proč jsem tu viděla vystupovat posádku a všichni na sobě měli jen plavky. Nenávidím na sobě mokré oblečení, navíc slané, a jen tak to nevyperu… Takže si tenhle let vlnami ani nijak extra neužívám a myslím, že Petík choulící se zoufale nad foťákem, asi taky ne. Rádi z toho pekelného stroje po cca hodince vysedáme a vypadáme stejně, jako kdybychom sem doplavali.

Jako první jsme samozřejmě odveleni do Registration Office, kde musíme složit každý „enviromenral fee“ poplatek po 100 PS. Pak se šouráme do Mario’s Homestay, který jsme si vytipovali v průvodci a na netu ověřili, že by snad měl mít ještě volno. Jdeme přitom přes totální vesnici plnou kohoutků a ušmudlaných lidí, až váháme, jestli jsme tu správně. Ale ano, a dokonce tu pro nás mají i pokoj za krásnou cenu 500 PS. Je malinký, ale má koupelnu se studenou, lehce slanou vodou a větrák a moskytiéru, která naštěstí není až tak potřeba (jinak by nás ty ohromné díry v ní stejně moc nezachránily:-)). Elektřina tu funguje jen od 6 do 10 večer. Večeře se dá podle vypsaného jídelníčku (4 jídla) objednat mezi 16:30 a 17:30, následně se mezi 18:30 a 19 podává. Cena je v rozmezí 170-200 PS. Snídaně se dá objednat ráno, nabídka taky vypsaná, ceny kolem 100 – 120 PS. Will je naším přímým sousedem, ale jelikož máme jiné programy, tak o sobě prakticky celou dobu ani nevíme. I když on o nás vlastně asi trochu jo… nejdou nám zavřít dveře bez bouchnutí…

Na moře nám už dnes přijde pozdě, ale máme chuť to tu trochu obhlédnout, tak se jdeme podívat na kopec k majáku, nahoře nás překvapí pastevecká vesnice, ale jinak nic extra, výhled žádný. Procházíme kolem vesnice i skrz ni na vyhlídku na ostrov, to už je lepší – máme před sebou druhý vrcholek a vesnici usazenou v údolí pod námi, se zakotvenými bangkami, které dnes už nikam nepojedou. Stezkou, o které víme jenom díky GPS, pak rychle seběhnem dolů a sledujeme západ slunce přímo do moře. Za šera ještě zkoumáme vedlejší pláž od resortu, kam se přes den platí vstupné 100 PS, a Petík zkouší fotky na dlouhé časy. Skalky kolem, i ty, na kterých sedíme, postupně objímá příliv, a tak já jen s nedůvěrou hlídám, aby mu do té živé vody něco nespadlo:-)

Kolem půl 7 se vracíme do pokoje, nabíjíme, co jde, a rozkoukáváme 2. sérii Colony, na trochu odreagování a odpočinku – dneska jsme si to tedy dali pořádně. Když v 22:15 skončí proud a vypne větrák, je to chvíli peklíčko, ale vcelku rychle to zaspíme. Vyruší nás akorát sbor místních čoklů, když se rozhodnou uspořádat někdy v 11 v noci hromadný koncert…

Úterý 8.1. – Apo Island a jeho úžasné želvy

Od 5 řvou dementní kohouti, to je peklo! Ostrůvek, co jsme si představovali jako téměř liduprázdný, má svojí vesnici, docela velkou a PLNOU kohoutů – takže žádné romantické ráno pod moskytiérou a pomalé rozlepování očí za zpěvu skřivánků:-D

Nakonec se válíme do 7, ale naspáno máme celkem do růžova (hlavně díky brzké večerce). Bereme plavky, šnorchly, odmítáme snídani a podle rad všude na netu i v průvodci se chystáme na dopoledne se želvami. Jenomže vrcholí odliv, ve vodě nikde nikdo. Se skupinkou sotva probuzených průvodců po sobě nedůvěřivě pokukujem, až se s námi jeden dá do řeči a vysvětluje, že za odlivu se šnorchlovat nechodí, člověk by si mohl o vykukující skalky a korály ublížit (nebo jim ublížit). Nejdřív prý tak po 10., ale klidně až v 1, ať přijdeme a najmeme si ho:-) Raději si ověřuji, jak moc se to po nás vyžaduje –  povinné to není, jen doporučené – hlavně kvůli ukázání hezkých míst a kvůli bezpečnosti – jsou tu prý silné proudy a studené moře a křeč může přijít ani nevíš, takže je lepší mít poblíž někoho, kdo tě vytáhne!:-) Bereme a píšeme to s úsměvem, ale sami jsme si několikrát vyzkoušeli, že když se tu člověk zapomene mezi krásami podmořského života a vznáší se bez většího pohybu ve vodě, tak prochladne dost.

Jdeme se tedy projít kolem ostrovní laguny, a pak zkoušíme neúspěšně najít kešku – škoda, to by bývalo bylo parádní místo. Pokračujeme ale dál po balvanech, až se najednou ocitáme na krásné, písčité pláži, jen s jedním dalším párem. Je 9 hodin, vody nic moc, ale jdeme to zkusit a neohroženě se vrháme do vln. Brýle se samy zatím nijak neopravily a furt naše šnorchlování znamená činnost s průplachem všech dutin, ale je to tady úžasný – dost mělký, ale je tu doslova zahrada měkkých korálů roztodivných tvarů a barev, miliony různých rybiček (žije tu údajně před 600 druhů), a po nějaké době potkáváme i vytouženou želvu. Z té zůstáváme úplně paf, jenom co 3 minuty vyléváme vodu z brýlí a pořád zíráme, jak se v klidu pase na dně a jenom čas od času vypluje se nadechnout… Je to první, ale zdaleka ne poslední, a čím je později, tím víc želv potkáváme. Vždycky už se chceme vracet na břeh, ale najednou jeden z nás začne mávat, strkat hlavu střídavě nad vodu, aby zavolal na toho druhého, a pod vodu, aby mu želva neuplavala:-)

Myslíme si, že počet želv stoupl kolem poledne z více důvodů – jednak vrcholí příliv, druhak odjíždějí lodě, které sem přivezly zvědavé turisty z ostatních ostrovů a kotvily během dopoledne cca 50 m od břehu. Z jedné takové se na „naši“ pláž nechala dovézt malou loďkou zvláštní čtveřice – dvě holky, kluk a něco, co se narodilo jako kluk, ale evidentně s tím není spokojeno…. Jako – my proti takovým lidem naprosto nic nemáme, ovšem to, co tahle osoba prováděla na pláži, to by strčilo do kapsy i zasloužené světové fotomodelky. Klučina v jednodílných dámských plavkách (byl strašně hubený, takže působil žensky, a detaily jsme na dálku nezkoumali:-)) se různě nakrucoval ve stoje, v sedě na písku, vleže s nohama na okraji moře, zepředu, zezadu, z boku (což je teď obecně mezi Asiatkami zřejmě největší instagramový trend). Buď se nechával fotit ostatními, nebo se fotil sám, občas nově nahodil patku, vytunil duck face a šup další selfíčko. Musím říct, že to byla sranda pozorovat a já jsem teda jenom tiše záviděla, že se někdo dokáže před objektivem taaak žensky (kdyby to byla ženská, tak napíšu sexy) nakrucovat:-)

Střídavě šnorchlujeme se želvami (dokonce narazíme na tříčlennou rodinku – i když samozřejmě víme, že opravdová rodina to být nemůže) a sluníme se na břehu a rozmrzáme. Přitom trochu pozapomeneme na krém (kromě prvního ranního nánosu) a parádně nás to přichytne. Já si odnesu hlavně velkou spáleninu na zápěstí, protože se mi nedávno rozvázal náramek a kůže pod ním dlouho žádné slunko neviděla:-(

Poprvé z pláže odcházíme kolem 2., žár už je spalující a navíc máme hlad, jenže nic pořádného nikde nenajdeme. Děláme si radost aspoň suvenýry – Petík si kupuje tričko a já nový sarong, obojí samozřejmě se želvičkama. Na chvíli zalézáme do přehřátého pokoje a kontrolujeme fotky a video z GoPro, jestli nám tam zůstalo vůbec něco použitelného:-). Později odpoledne chceme zkusit ještě hlavní pláž, ale moc se nám to tu nelíbí, břeh i dno je skalnaté, tak jdeme kus na balvany a tam znova vyplouváme. V moři jen sem tam člověk, zato želvami se to tu jen hemží. Po 10. kousku už je přestáváme počítat. Jsou všude. Jsou úžasné. Po půl hodině je mi zima jako prase, ale nedá se odolat. Pořád a pořád se vracíme, v uctivé vzdálenosti pronásledujeme želvy, které ale nevypadají, že by si nás vůbec všímaly. Nádherné želvy a úchvatné korály, mořští hadi a hejna ryb, dokonce i takové kousky, které – hodit na gril – by mě příjemně zasytily:-) To všechno tu potkáváme a nemůžeme se vynadívat. Srovnání by za náš dosavadní život snesla asi jenom korálová zahrada ostrova Kapas, ale ty želvy, ty tomu dávají jednoznačné prvenství – NEJLEPŠÍ ŠNORCHLOVÁNÍ ŽIVOTA!!!
Akorát při úplně posledním vylézání z vody Petík šlape vší váhou na blbý kámen porostlý maličkatými a ukrutně ostrými korály, nebo mušlemi, nebo co to je, každopádně si rozřeže nohu jak nevyučený řezník.

Já zmrzlá a muž krvácející se vracíme do úkrytu. Jelikož ze sprchy nám teče taky lehce slaná voda, tak odsolení není dokonalé, ale lepší než drátem do voka, že?:-) Pak koukáme na fotky a videa a čistíme a lepíme nohy, abychom si mohli v 7 dojít pro večeři, kterou jsme po příchodu z pláže v 17:15 objednali – kuřecí teryaki a zeleninové curry. Obojí v klasickém filipínském stylu: nenadchne – neurazí.

Zkoušíme se zeptat na (public) loď zpět na Negros, ale máme to spíš zkusit zítra v registration centru, až budou vědět, kolik lidí sem jede na daytrip a kolik jich tu spí… Bereme si malou studenou colu z ledničky (vedle ní si dělá každý čárky, jež jsou na konci pobytu sečteny) a mícháme skromné Cuba Libre přesně na plecháček, a chvíli pracujeme, dokud jede proud. V Libertry Lodge, jednom rezortu blíž u pláže, je dneska mejdan, takže po ostrově tentokrát zní muzika a ne uřvaní kohouti nebo vyjící psi:-)

Středa 9.1. – odjezd z Apo Island do Oslobu přes Dumaguete

Vstáváme kolem 7., balíme a jdeme se podívat na „view deck“, vyhlídku nad zátokou, kde jsme včera strávili celý den. Cesta je delší a náročnější, než jsme čekali, nahoře vypadá jako opičí dráha přes kameny, ale pak ten výhled na tmavé skály i korály při odlivu, nebo na zářivou pláž a tyrkysové plochy tam, kde je písčité dno moře, je super. A protože máme pocit, že nám tu ještě jeden kousek ostrova Apo Island zbývá prozkoumat k tomu, abychom mohli říct, že jsme ho viděli celý, vydáváme se na „ecotrail“ na druhou stranu ostrova. Je to přes dva kopce, které musíme překonat po schodech – furt nahoru a dolů, a pak zpátky totéž. Pod jedním takovým dlouhým schodištěm, uprostřed palmového háje, sedí babi a louská kokosy, nás přátelsky zdraví. O kus dál jsou pak studny a ženy z vesnice za kopcem tu perou. Po svazích kolem schodů se prohánějí kozy a kůzlata.

Vesnička na opačné straně ostrova, v menší zátoce, je malinká, pláž kamenito-korálová a moře rozbouřené. Celkově je to tu takové divoké – přeci jenom „hlavní“ pláž leží jednak v kryté zátoce a jednak směrem k Negrosu, kdežto na téhle opačné straně žádná pevnina tak blízko není… Cestou zpátky v údolí obcházíme ještě jednu pláž podobného rázu, jen menší a dost zabordelenou, vypadá to tu na oficiální skládku…? Co oči nevidí…? Nebo naopak někdo pláž čistil a nechal tu bordel na hromadách odložený? Každopádně je to humus:-( Úplným protikladem je laguna lemovaná mangrovovým porostem, i když možná hlavně z toho důvodu, že kolem ní jdeme nějakou hodně neoficiální stezkou a v bahně jsou jen občas vykutané díry jako od nějakého bahenního krtka. Že by krabi? Na kopci nad naší zátokou pak stoupáme ještě na vyhlídku, ale je tam jen kříž, výhled úzký na naší vesnici, jinak nic extra – to jim tady kupodivu nějak moc nejde:-) Začíná pršet a než seběhneme do vesnice, pěkně cedí. A než dojdem do hotelu, je po dešti:-)

Loučíme se, platíme účet a jdeme k Registration Office zjistit, jestli by pro nás nebyla nějaká loď. První paní se na nás moc netváří, oznamuje nám, že oficiálně jezdí public boat na Negros jenom v 6:30 – 7 ráno. Soukromou za 1500 PS nechceme, tak máme sednout a čekat, což uděláme. Po čase dostáváme ke svačině od jiné, hodnější tety kus jackfruitu, takže to zas tak blbý není:-)

Sledujeme pobřežní ruch a jak si tady registrují každou loď a dávají pozor, aby nikdo neutekl bez zaplacení poplatku. Jakmile nějaká přirazí ke břehu, hned někdo ze zdejšího osazenstva vytahuje megafon, vítá nové příchozí na ostrově Apo Island a směřuje je rovnou k registraci… Největší sranda nastává, když přijede větší loď (16 lidí), hlavně s místními a zásobami, a vykládají se i tři živá prasata. To je kvikotu! Děláme si na ní zálusk, ale ta patří Liberty Lodge a 4 Frantíci (z toho 2 ženské, co přijely na ostrov s náma) se vezou pryč. Všichni zachumlaní do pláštěnek:-) My volíme opačný způsob a jsme nastoupeni v plavkách, byť fouká a začíná zase lejt. Nám přijdou sdělit, že přijíždí naše loď, ale jediné, co vidím na obzoru, je něco děsně malinkatého. Prohlašuju nahlas (česky), že s tím teda jet nechci. A lup ho, je to John Mark, naše loď:-D Neštymují nám jejich počty, tak se raději znova ujišťujeme, ale fakt je situace taková: Na velkou loď jsme se nevešli, ale malou můžeme mít jen pro sebe za „public“ cenu 300 PS/os… fakt divnej systém.

Ještě se chvíli čeká, až se nad úžinou přežene přeháňka (velká loď s Frantíkama a spoustou dalších lidí se do toho odvážně vydala – no však mají pláštěnky:-D), a pak nastupujeme na John Mark, nejmenší loď, jakou jsme na Filipínách viděli, a dáváme definitivní bohem skutečnému ráji na zemi – Apo Island. Bez remcání navlékáme vesty a tentokrát strkáme do podpalubí úplně všechno, dokonce i boty nám tam dají. Vědí proč, lodníci naši. Jízda je drakerská, ale je vidět, že lodníci umí a jsou zkušení. Kličkujeme mezi třímetrovými vlnami a vozíme se jim po hřbetech. Dokonce během cesty dohoníme a předhoníme velkou loď, svištíme prostě jak blesk! Já, typický suchozemec, co se ve/na vodě nikdy necítí extra dobře, mám oči navrch hlavy, kromě chvil pořádných sprch, co občas z moře schytáváme. Beru to jako splněného bobříka odvahy za sebe. Kus od břehu (ale pořád moc daleko na doplavání) si začínám v duchu broukat „…Nasedají na lodičky, jako šipka letí letí letí letí…“ A v tu chvíli začne škytat motor. Naštěstí řízeně, lodníci řeší, jestli se kodrcat k přístavu, nebo zastavit na pláži vedle, kam nás to nasměrovalo. Nakonec vysedáme na pláži asi 50m od přístavu, pohoda.

Středa je asi dnem trhů nebo co, všechny stánky podél silničky jsou otevřené, prodávají ovoce, zeleninu, ryby, hadry, mačety a cetky. Slunce žhne. Dáváme si sváču z pekárny, ale je to zase hnus. Dělá se mi špatně, jen nevím, jestli z pečiva nebo je to nějaká opožděná mořská nemoc. Stepujeme chvíli u silnice, v děsném vedru, až se nacpeme do přeplněného autobusu do Dumaguete a jedeme za 31 PS/os. Batohy, na kterých máme pověšené mokré plavky a svršky, nám narvou dozadu do kufru, do strašné špíny, co z nich už asi v životě nevyperu:-( Nacpe se sem i prodavač rýžových palačinek s kokosem, pěkně předražených, ale to mu házíme na hlavu. Máme hlad a chceme normální, slané, teplé jídlo! Ve městě vysedáme za deště, naštěstí mírného.

Jdeme nakonec do centra, do Foodnet na pizzu, tomu nejde odolat, když víme, že tu něco takového je:-) Dáváme každý jednu, šejk, colu a jako bonus dostáváme na ochutnání malou mističku b…, přeslazené kaše z rýže, kokosového mléka a spousty dalších věcí. Misku prodávají po 25 PS a prý je to vyhlášené a všichni to milují, ovšem Petík se toho ani nedotkne a mně ty 3 lžíce bohatě stačí. Pořád nevím, jestli pizzu nepůjdu obratem vrhnout (pizza je dobrá, ale můj žaludek se brání plnění shora)…

Návštěvu supermarketu vynecháváme (chyba!), bereme u samoobslužné vodárny za 5 PS cca 5l vody a odjíždíme jeepem do Sibulanu, dalšího přístavu na ostrově Negros. Jeepney nás vyhazuje přímo u terminálu, u okýnka kupujeme během pár minut lístek na loď, dokonce levnější, než tam píšou (55 PS +14 PS fee). Asi 40minutové čekání si krátíme studováním mnoha cestovatelsky-motivačně-vzletných citátů na pozadí krásných fotek z celého světa, které jsou rozvěšené po hale. Taky přitom zkoušíme hledat nějaké ubytko a rozmýšlíme se, kde vlastně chceme zůstat, protože městečko Oslob je jinde, než odkud se jezdí na žraloky, což je to hlavní (ale nikoli jediné), za čím se na Cebu chystáme. Zároveň nás trochu skličuje pocit, že Cebu je poslední z filipínských ostrovů, který nás na téhle dovolené čeká… Plavba trvá taky asi 40 minut. Moře vypadá jak Lipno, ale přitom i s větší lodí dost houpe. Odjíždíme ale vhod – za zády nám strašidelně zčerná obloha a bouřková mračna obalí blízké sopečné pohoří, zatímco před námi jakoby čekali slunné, lepší zítřky:-) To ještě netušíme, že tento stav nebude trvat ani do rána…

V jižní části Cebu je vedle sebe hned několik přístavů, kam jezdí různé lodě z různých koutů. My vystupujeme v Santanderu, a jen se vyplazíme z areálu přístaviště, už tu parkují vedle silnice autobusy (a kdybychom chvíli počkali, tak jistě dorazí i jeepney). Sice je to asi zbytečně předražené, ale skáčeme do prvního autobusu, co jede až do Cebu City, a vezeme se ve stoje za 30 PS/os. do Oslobu. Mezitím se setmí a cesta je celkem nepříjemně serpentinovitá, takže pocit rozhoupaného žaludku mne dnes neopouští až do večera.

V Oslobu nás bus vyhazuje v místě, které by se dalo nazvat centrem, ovšem ve vesnici, co se táhne v podstatě podél dvou ulic je to dost honosné pojmenování:-) Trochu zoufale hledáme ubytko, protože to, které jsme si vytipovali, ale nezarezervovali, se nám na místě vyprodá, i když spíš podezíráme slečnu, že nás tam nechce, protože je to volné těsně před naším příchodem, navíc dost pozdním na to, aby se sem ještě někdo štrachal na noc, a přitom jak do toho koukne ona, tak je najednou plno… Dohaduje nám nakonec spaní u své známé o pár domků dál, kde nám hbitě uklízejí pokoj s klimoškou, koupelna jen naše, ale za dveřmi. Není to nejhorší, ale když už máme platit za pokoj u někoho, tak rozumně, a ne cenu jako v luxusním hotelu se snídaní:-)

Paní domácí je milá, a než její dcery/sestry uklidí pokoj, tak si spolu povídáme v obýváku. Pracuje v Tanawanu jako účetní asociace lodníků, co vozí lidi za žralokama. Dává nám ponětí o cenách, nabízí doprovod, prý aby nás neodvezli někam na soukromou pláž a nechtěli po nás další poplatky (zítra zjistíme, že to se rozhodně nemůže stát). Pak zapadáme do pokoje, větráme se, pracujeme, nějak zapomeneme dojít pro jídlo (chyba!), a večer je zle, když není co zobnout a rozespalého Petíka bolí břicho a jenom rejpe. Každopádně program bude asi trochu nabouraný, neboť zítra plánujeme najít nové ubytko. Máme poslední 3 dny dovolené na Filipínách, tak jsme si chtěli bydlet nějak hezky a užít si to:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.