Siquijor – ostrov neviditelných šamanů, modrých vodopádů a ráj šnorchlování

...aneb o prvním pořádném keškování na Filipínách, o krásách moře, řek, hor i lesů ostrova, a také o věčně ztracených klíčkách od motorky
Siquijor – ostrov neviditelných šamanů, modrých vodopádů a ráj šnorchlování
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

Pátek 4.1. – z Boholu na Siquijor, celý den leje

Vstáváme po 7. hodině a s nechutí sledujeme, jak venku prší. To ještě netušíme, že se toho za celý den bohužel nezbavíme a doprovodí nás to až na Siquijor:-( Dnes je ale potřeba se zase kousek posunout, a tak balíme všechen nepořádek, co jsme tu za 3 dny natahali, s tím, že se snažíme, aby velké batohy měly do 15 kg. To jsme si někde přečetli, že je limit pro odbavení na lodi. Vzhledem k tomu, že se nám to ani po zbavení se přebytečné vody nepodaří, tak to necháváme osudu – minule jsme na loď taky proklouzli naprosto bez jakýchkoliv kontrol, kromě pasu…

Po 9. se loučíme s laskavým zdejším personálem a odjíždíme slabým, ale nepříjemným deštěm, oba na motorce. To tu dlouho nebylo, abychom zkoušeli někam jet na skútru v plné polní. Naštěstí ale od té doby, co jsme se to na Bali naučili s mnohem, mnohem většími batohy, nám to žádný problém nečiní:-) Stejně tak v pohodě vracíme motorku Pepíkovi, on si jí samozřejmě náležitě prohlíží, ale všechno je v pořádku, my dostáváme zpátky zálohu a šlapeme už jen pár stovek metrů do přístavu.

Lístky máme už koupené online, ale i tak čumíme, jak Filipínci také umějí skvěle „uměle“ vyrábět zaměstnanost – hlídač nás posílá do front – první vede k okýnku na uhrazení přístavního poplatku, druhá zase na check-in (a je třeba je vystát v tomto pořadí). Další zaměstnanci pobíhají kolem a směřují cestující do správných front. Check-inu zavazadel se nakonec vyhýbáme prohlášením, že v nich máme „electronic“. Kupodivu to zabere a naše batohy už nikdo neřeší. Jeden rychlý rentgen a jsme v hale. Pěkně narvané. Chvíli čekáme a snažíme se zorientovat – nejvíc lidí posedává, ale dost se jich i snaží odejít k lodím, čímž vyvolávají zdánlivou paniku, že už se musí někam jít. Následně vzniká frontu, která ale nemá „odtok“ – hlídači u dveří jen každému opakují, že ve 2. patře je další čekárna, ale jinak loď ještě ani nepřijela:-) My se bavíme, a když na nás občas nějaká běloba hodí oko, tak jim to říkáme dřív, než se prostojí až k hlídačům:-)

Do lodi nás nakonec pustí až po 10., v open air zóně je jen pár lidí a obecně na celé lodi cestují hlavně běloši – místní prý na Siquijor moc nejezdí, protože jej mají za ostrov černé magie a bojí se ho. My jsme se z různých zdrojů dočetli různé verze, některé hovoří opravdu o šamanech, jiné o lidových léčitelích, další pak zase o lidech, kteří si na ně hrajou, ale jejich „pacienty“ léčí především víra, že se uzdravit můžou:-) Tak jako tak, vláda tyto lidi v minulosti dost potlačovala a dnes údajně žijí jen v jedné vesnici v centrálních horách ostrova. Možná se na ně zajedeme podívat…

Dojem černé magie ale umocňují tři proutěné tašky, co se vezou s námi na zádi lodě – čouhají z nich kohoutí ocasy a před příjezdem na Siquijor několikrát zakokrhají (naštěstí až na konci cesty, jinak jí většinu prospali):-) Cestou řešíme ubytování, protékající plachty, které tvoří provizorní stěny horní části lodi, a to, jak loď kličkuje proti vlnám. Houpe to teda dost a necháváme za sebou stopu klikatou jak dráha závodního slalomáře.

Krátce před příjezdem do přístavu Larena se asi dostáváme do „oka hurikánu“, takže je chvíli klid, stihneme se lehce zorientovat a vyrazit k ubytku, cca 1 km. Po cestě bereme vodu (ano, ani Siquijor není výjimka a má své stáčírny), jenže cca 300 m před vytipovaným hostelem R&R Lodge přijde velká přeháňka, že se musíme schovat a čekat 15 min, pokud si nechceme nechat všechno propláchnout tropickým lijákem. Jelikož tu monzunová sezóna teprve pomalu doznívá, není to nic neobvyklého, jenže dnes se filipínské nebe rozhoduje to tu pořádně zalít. Rychle tedy přecházíme do hostelu ve chvíli, kdy přejde slejvák a jenom drobně mrholí, a tam nás moc milá paní domácí ubytovává. Dostáváme pokojík jako nudle s balkonem nad silnicí a celkem 5 okny – vlastně tvoří celou jednu stěnu budovy. Moc rádi bychom rovnou i vyrazili na výzvědy, kor když jsme se s tetou domácí už domluvili, že motorku si můžeme půjčit přímo od ní, jenomže se zase víc rozpršává, a proto tak nějak zůstáváme sedět na posteli a zadumaně hledět přes velké, prosklené dveře a zaoblený balkon kamsi do džungle. Času je nám ale líto, a tak si pouštíme přes plochou televizi film z našich bohatých zásob a u toho pracujeme na článku pro web. Nakonec tak strávíme celé odpoledne, neboť venku se mění jen intenzita deště:-(

Kolem 7. se liják zas na chvíli trochu uklidní a my jdeme na lov jídla. Je na to docela pozdě, ale k našemu milému překvapení nalézáme i v malé Lareně stále několik otevřených restauraček a občerstvoven. Nechybí nám tedy tradiční grilované kuře, a pak si v jedné kotlíkárně nabíráme rýži a hovězí vývar s kusy masa, který je fakt výborný, jenom strašně rychle vystydne. Večer ještě trochu popracujeme a doufáme, že zítra se počasí umoudří a pustí nás na průzkum velmi zajímavého ostrova. Přeci jenom máme tentokrát jen omezenou dovolenou, tak si i v dešti sice nějaký program najdeme, ale lepší je na motorce objevovat cizí kraje.

Sobota 5.1. – Paliton a Tubod Marine Sanctuaries

Jelikož jsme za proválené odpoledne krásně odpočatí, můžeme vstát brzy a rovnou vyrazit na výlet. Přistavení motorky jsme si s paní domácí domluvili už večer, a tak si ráno jenom vyzvedneme helmy a můžeme vyrazit. Motorka nám přijde hodně podobná (ne-li stejná) té minulé, i když má samozřejmě najeto o něco víc než 96 km, ale jede taky pěkně. V plánu máme objet Siquijor kolem dokola plus jednou napříč, a omrknout několik zajímavých bodů, co jsme si poznačili do mapy. Ze začátku se ale necháváme vést geocachingem…

První zastávkou je přímořský areál Flora´s Dive & Resort, na mělčině odhalené ranním odlivem lidé sbírají mušle na večeři (a my vzpomínáme na Zéland, kde jsme tuto činnost provozovali dost často). Ne snad, že bychom se chystali na potápěčský kurz, ale zavede nás sem právě keška. Chvíli okouníme kolem hlavní budovy s restauračkou, až se dáme do řeči s holohlavým majitelem, aby nebylo divné, proč se tu cizí, neubytovaní lidé courají jen tak a něco hledají. On se pak jen škodolibě pousměje a prohlásí něco jako „Jojo, tak hledejte, šmudlové.“, ale nenapoví nám ani náznakem. Není to tedy typ keše, kde musí člověk jenom sebrat drzost a říct si o ni, a on mu ji už někdo naservíruje – kdepak, my si ji musíme najít sami. A ani nápověda moc nepomáhá, protože kýžených objektů je tu spousta. Nakonec se ale zadaří, my se spokojeně zapisujeme, a pak ještě s chlapíkem chvíli diskutujeme na téma Co vidět na Siquijoru i v okolí?:-) Další dvě kešky jsou pak ještě rychlejšími úlovky – uložené před barákem někoho, jehož bratranec/teta/strýc/sestra žijí v zahraničí, kde geocaching poznali a na Filipíny jej importovali. Lidé tu vesměs umí anglicky, tak vždy s každým krátce pohovoříme a jsou to příjemná setkání. Snažíme se být slušní a milí a dělat dalším geocacherům dobrou reklamu:-) Poslední ze čtveřice keší, které zdobí Siquijor, pak lovíme až večer před restaurací, kam se nakonec odebereme i na večeři, ale to předbíhám…

S honem za keškami docela uháníme, a tak máme za chvíli objetou třetinu ostrova, zatím bez větší zastávky, jen jednou se zajedeme skrz palmový háj podívat na malé molo, kde kotví taková trochu přepychovější jachta, kterou parta místních nakládá a připravuje na odjezd bohatého majitele:-) Zamáváme na sebe, ale popravdě řečeno nás víc uhrane okolní pobřeží tvořené skalnatým útesem vysokým cca 2m. A přitom jen o několik km dál přijíždíme do oblasti Paliton Beach, prý nejbělejší pláže, co Siquijor má:-) Nás to samozřejmě zajímá taky, a tak se kodrcáme po polňačce až k pláži. Stojí tu dům a před ním cedule o placení vstupného, ale už na přístupovém chodníku k domu, nikoli na naší cestě. Hned vedle pak parkuje několik motorek a v mělkém moři se cachtá několik bělochů, tak se rozhodujeme ceduli ignorovat (k poznámce o pokutě 5x vyšší než požadované vstupné se dočteme až při odchodu…). Pláž není moc dlouhá, ale je opravdu nádherně bílá a písek jemňoučký. Bereme naše špatně funkční šnorchlovací vybavení, mastíme záda opalovákem (sorry, rybičky!) a jdem se mrknout, co se tu pod vodou ukrývá…

Pod nohama se nám rozprostře písčité dno s občasnou rozlehlou skálou, vše porostlé hustou mořskou trávou. Chvíli nám trvá, než se rozkoukáme, ale pak začneme vidět různé druhy ježků (což je poněkud znervozňující, když je tu všude vody maximálně po pás), sem tam se mihnou rybičky, hlavně kolem osamocených a spíš menších korálů. Oranžovo-červené hvězdice naopak není problém spatřit všude – na písčitém dně září do dálky. „Ponor“ tedy dopadne dobře, něco málo jsme viděli, neutopili se přitom, a ani nás nikdo nepřišel kasírovat. Během dne se dostaví víc lidí, vedle nás třeba hlučná skupinka Filipíno-Italů (chlapi Italové s filipínskými manželkami), a tak při bujarém „Voláre – ooh, Cantáre – oooh!“ raději mizíme. Znova zkoumáme ceduli a asi jsme to fakt měli zaplatit, jelikož zdejší vody jsou chráněnou mořskou rezervací Paliton Marine Sanctuary. Hmm, tak příště:-)

Frčímě dál po jihozápadním konci ostrova, který je oblíbený u bílých turistů, pro něž je tu bezpočet možností útulného ubytování, a působí to tu na nás hrozně příjemně, poklidně a prázdninově. A abychom tento dojem ještě podpořili, usedáme do jedné z mnoha restauraček po cestě a objednáváme si něco z jejich „kotlíkové“ nabídky. Poprvé nás napadne požádat o ohřátí jídla, a světe div se, ono je to tu úplně normální!:-) Tak to je ale důležitý poznatek… Usazujeme se na terase s výhledem na pláž, moře a palmu, cpeme se vepřovou nebo hovězí mňamkou a popíjíme mango šejk – no idyla jako prase!:-D

Po dalších pár km nás praští do očí nápis Tubod Marine Sanctuary, a tak před závorou parkujeme a necháváme našeho Bleska, a sami jdeme lesní pěšinou mezi další chatky plážových resortů. A zase ta cedule s vypsanými cenami, za šnorchlování tu chtějí po 50 PS. Hned vedle sedí celý tým výběrčích a nadšeně nás lákají, že to tu je pod vodou super, jen ať se jdeme taky podívat. Na Paliton Beach bylo hezky, ale zase tolik jsme toho neviděli, aby nám přišlo v pořádku za to platit (respektive to nám nepřijde nikde – copak lidé se o mořskou rozmanitost nějak zasloužili? Ne, ani omylem, spíš oceánům akorát ubližují…), a tak jsme trochu skeptičtí, ale nakonec jim tu kilo necháme, a později ještě jedno za půjčení masky se šnorchlem, protože ta Petíkova je fakt tragická, jak do ní furt teče. Pod vodou se tu totiž nachází naprosté korálové království, hlavně tedy z tvrdých korálů, které se tváří jako kameny a skalky. Kolem nich žijí rybičky – malé, velké, duhové, černé, žluté, modré, barevné, štipky, ploskozubci a spooousta věcí, co ani nedokážeme pojmenovat. Dokonce několikrát zahlédneme černobíle proužkované hady, o kterých se ale později dočteme, že jsou docela dost jedovatí:-O Je to tu fantastické. Asi tak 50 m od břehu je v moři ukotvená plošina, kam se dá vylézt a odpočinout. Kolem ní už ale dobrých 4 – 5 m hloubky a korálové skalky i ryby, které se na nich krmí, čím dál tím větší. Nemůžeme se vynadívat a cachtáme se tu asi 2 hodiny. Já ale tak prochladnu, že musím s cvakajícími zuby ven. Petík zase, když se ke mně o dalších 30 min. později přidá, uléhá na lavičku, drží si břicho a skuhrá, že má mořskou nemoc:-) Přečkáme tu tedy další asi hodinu, než naše těla a mozky pochopí, že už jsou zase na souši a zem nám pod nohama neuteče. Užijeme si přitom asi ten nejkrásnější západ slunce na Filipínách, kdy oranžovo-růžově zbarvené mraky ozdobí celou oblohu, než postupně vyblednou a ponoří se do tmy.

Když se už za tmy dohrabeme zpátky k silnici, zjistíme, že jen o kousek vedle by měla být ona poslední, čtvrtá keška na Siquijoru. Popojedeme a hledáme tentokrát před pěknou restaurací. Majitel vyjde se poptat, evidentně ví, o co jde, dokonce nám vysvětluje, že ji jednou musel přemístit (původně byla schovaná přímo v restauraci, na dotaz; teď je před ní, a člověk si ji musí najít sám), ale hledat nás opět nechá samotné. Mezitím na nás volá partička od jednoho ze stolů – česky. Prý je to tu moc dobré, a tak se nakonec rozhodujeme tu taky vyřešit problém dnešní večeře. S Čechy poklábosíme, na jídle si pochutnáme (Petík chopsuey s kuřecím a krevetami, já rybí steak), jen si při placení musíme opakovat, že jsme na dovolené, takže nemusíme škudlit každou korunu, a když se jednou najíme za 100 místo za 30, tak to rodinný bank nepoloží:-) Za tmy se pak stejnou cestou vracíme zpátky a po téměř celodenním cachtání v moři prdíme i na sprchu, jen padáme vysílením.

Neděle 6.1. – Salagdoong Beach, Monkey Beach, Lazi, Lagaan a Cambugahay Falls

Zvládáme vstát kolem 7., rychle balíme. Venku je polojasno, ale ještě než dojedeme na 1. pláž, vybere se to krásně do modra. Během dne se to pak trochu honí, ale pořád pohoda… Kešky už máme všechny vysbírané, tak se nemusíme zdržovat a rovnou valíme podél pobřeží na východ. Rostou tu řídké lesy a v nich sem tam potkáváme jednodušší domy. Ranní odliv nám ukazuje dlouhé úseky pobřežních mělčin, na jednom místě z bahýnka krásně čouhají stromy. Později zjišťujeme, že jde o oblast další mořské rezervace Camugao Beach.

Naší dnešní první zastávku je ale až vyhlášená Salagdoong Beach. Když si ji vyhledáš na netu, objevíš spousty videí nadšených mladíků a slečen, jak se vrhají po nohách i střemhlav z vysokého útesu do blankytně modré vody. Takže něco takového zkrátka očekáváme. Odbočka z okružní silnice k pláži vede přes hustý, uměle vysazený les, i když tady to není taková atrakce jako na Boholu. Jelikož Salagdoong Beach patří blízkému resortu, je potřeba sem zaplatit vstup: 30 PS za osobu, 20 PS za motorku, můžeme ale pak používat zázemí jako záchody, sprchy, převlékárnu, a to se hodí. Jsme tu jedni z prvních a kromě dvou skupinek lidí tu nikdo není, lidi (hlavně místní, přeci jenom je neděle) začnou jezdit až později. Prohlížíme si útes, ze kterého se skáče, ale nikdo neskáče. Důvodů to může mít několik. Zaprvé jsou některé můstky a skluzavka, která by se mi bývala líbila nejvíc, už dost za zenitem a evidentně nefunkční. Za druhé je odliv. Za třetí je to přeci jenom pěkná výška (až 10 m), takže z místních se možná ani tolik lidí neodváží a tahle šílenost zůstává doménou bělochů, co to pak natáčí a hážou na ten YouTube:-)

My bereme šnorchly a jdem se podívat, co tu žije – pláž vlevo od útesu je horší, jsou tu velké vlny, ale ta napravo je klidná (i když to taky houpe) a krásná. Moře vypadá tentokrát bez ježků, je tu málo korálů, ale spousta ryb, takže dobrý. Horší brýle mám tentokrát já a je to fakt na prd, musím dát Petíkovi za pravdu. Strávíme tu celkem asi 2 hodiny, ale musíme dál – máme toho před sebou ještě hodně.

Pokračujeme po okružní silnici podél pobřeží, vyjíždíme nad útesy a po malé postranní uličce se chceme dostat na Kagasuan Beach, ale cesta k ní je soukromá a zavřená. Jsou tu další odbočky kamsi do lesa, tak to zkoušíme na Monkey Beach. Jedeme lesem přes kořeny a ostré skalky, až se dostaneme nad útes. Motorku tu necháváme, a jdeme si trochu protáhnout nohy na prudké schodiště a následnou stezku. Na pláži nás nejdřív vítají zaparkované rybářské loďky. Jeden rybář právě dorazil a tahá svojí bangku – vodoměrku bez námahy na břeh. Pláž je až oslnivě bílá, na vzdálenějším konci tvořená hlavně z mrtvých korálů, kamínků a mušlí, do toho se tu ale válejí velké, spadlé kusy nádherně kontrastní, černé skály. Trochu nám to tu připomíná Zéland – neopakuju se už?:-). Na Monkey Beach, která se tak jmenuje bůhví proč, jenom fotíme, moře celkem bouří a ke koupání neláká. Pak funíme nahoru, a jinou, ale ještě horší cestičkou se vracíme přes les na silnici. Dojíždíme okruh přes malé vesničky, a pak už je to coby kamenem do Lazi. Stavujeme se jenom na chvíli u velkého kostela ve vesnici Maria, kde už je po nedělní mši, prázdno, ticho, klid.

Zato v Lazi to žije pěkně – v přístavu se nakládá loď, v restauračkách podél hlavní ulice o pár blocích se vyvařuje na oběd, lidé se v nedělní letargii courají od obchodu k obchodu, od kámoše ke kámošovi:-) Ze všeho nejdřív navštěvujeme předloni zrekonstruovaný konvent (vstupné po 30 PS), který je zajímavou sakrální památkou – konaly se tu náboženská setkání a sněmy. Nutno podotknout, že rekonstrukce se podle fotek PŘED/PO vydařila na výbornou. Horní patro je pak takovým muzeem náboženských předmětů – jsou tu fotky, knihy, sochy, výstava ornátů zdejších knězů a zbytky kusů stavby z před rekonstrukce (sloupky, okenice). Přes ulici stojí majestátní kostel, ovšem celý pod lešením a asi se tam ani nedá dostat.

Projíždíme jednu ze 3 ulic Lazi, koukneme na molo, podél kterého se honí hejna rybiček v průzračné, modré vodě, a pak si vybíráme kotlíkovou restauraci na oběd. Dáváme žluté kari s kuřecím stehnem a červenou směs vepřového a mrkve, měly tam být i brambory, ale nejsou. Když se ptáme na šejky, dozvíme se, že jim zrovna chybí člověk, který je dělá:-) Cena za obě jídla 80 PS.
Po obědě valíme na nejvzdálenější místo dnešní výpravy, ke staletému stromu banyanu (fíkovník), z Lazi je to co by kamenem. Platíme 5 PS za parkování a po 10 PS za vstup, pak 30 PS za kokos. Ovšem usedáme pod staletým stromem, cucáme kokosovou vodu a nohy opatrně noříme do jezírka – rybičky garra rufa se okamžitě připlouvají postarat o naši pedikúru. Kromě nich tu žijí ještě takoví menší kapříci a ti taky čas od času připlujou ožužlávat patu, což je fakt divný. Lechtavý pocit nás rozesmívá, stejně jako všechny okolo, takže je tu zkrátka příjemně a veselo. Strávíme tu 30 minut, asi nejdýl ze všech:-)

Vracíme se kus po silnici, u tety v malém stánku vedle cesty kupujeme kilo malých banánů za 20 PS (což jsou zdaleka nejlevnější na celých Filipínách) a odbočujeme k vodopádu Lagaan. Banány super, zato u vodopádu nás skásnou dost nepatřičně – 10 PS za motorku, 50 PS za osobu a nakonec dáme ještě 40 PS samozvanému průvodci. Nedá se tomu vyhnout, mladí kluci tam vodí všechny turisty (minimálně o víkendu). Na jednu stranu nás to štve, protože musíme dělat, co nám ukazuje, a Petík má pocit, že si nemůže fotit jak chce, na druhou stranu to třeba mě donutí dělat věci, do kterých bych se sama asi nedokopala – sjíždíme skálu jako skluzavku, prolézáme skálu naskrz, pak z ní skáčeme, a několikrát se zhoupneme jako tarzani na laně. Náš průvodce se jmenuje JR, je mu 20, přes týden prý tvrdě pracuje, a dneska už je u vodopádu potřetí. Na dýško kouká trochu s nedůvěrou, ale my fakt nehodláme rozdávat stovky pesos za něco, o co nestojíme, sorry.

Kluci nás vystresují, že vodopád Cambugahay, který má být dnešním vrcholem, zavírá ve 4, tak spěcháme pryč, ovšem pár kroků od vodopádu Petík plaší, že nemá klíče od motorky. Všechno prohledá, ale žádná kapsa je neskrývá. Spěcháme k motorce – snad je zapomněl v zapalování nebo v kufru – to se nám taky stává dost často – ale nic. Nakonec je v klidu vyloví z ledvinky, prve se blbě kouknul… Ach jo, plašan jeden:-)

Spěcháme k vodopádu Cambugahay, jež je asi hlavní atrakcí celého ostrova Siquijor, a má až do 5, takže pohoda. Kupodivu po nás nikdo nechce žádný peníze, až při odjezdu si přijde chlapík pro 10 PS za motorku, a o kus dál je i cedule. Sestupujeme dolů po schodech a ocitáme se u 3-stupňových vodopádů, všude kolem stojí bambusové konstrukce, ze kterých se zhoupává „na Tarzana“, a půjčovny vest (to, že většina Asiatů neumí plavat, není žádné tajemství), sem tam dokonce převlékárna. Jenom záchod žádný, tak to musíme oba v nouzi vyřešit lesem:-) Vykoupaní se cítíme dost a jsme tu hlavně kvůli focení, tak pobíháme mezi jednotlivými stupni podle toho, kde je zrovna míň lidí. Někdy před 5. začne obcházet hlídač, pískat na konec, a lidi se stahují, my ve výsledku odcházíme úplně poslední.

Zbývá asi 45 min do západu slunce (a nám poslední dvě čárky na indikátoru množství benzínu), a tak valíme ostošest do hor, na nejvyšší vrchol ostrova Siquijor, horu Mt Bandilaan (632 m) s rozhlednou, odkud má být vidět na celý ostrov. Projíždíme serpentiny jako kráva. Děti a slepice uskakují, psům jsme fuk. Silnička je čím dál tím menší, ale stíháme a parkujeme pod 149 schody ve chvíli, kdy zbývá 20 minut do západu. Fofrem makáme nahoru, do 4. patra kovové rozhledny, ale 360° výhled se fakt nekoná, stěží je pořádně vidět na 1 stranu:-( Ze všech ostatních už jsou dnes okolní stromy vyšší než samotná rozhledna. Škoda, místo je to hezké, i když taky trochu zašlá sláva, jako už jsme si všimli víckrát. Nakonec se před západem stíháme i vrátit k motorce a ještě dost dlouho jet za světla, což je dobře, protože silnice není nic moc.

Ze začátku les působí tísnivě a my vedeme řeči o woodoo místních obyvatelích. San Antonio, kterým pak projíždíme, je totiž jedna z posledních bašt, kde žijí místní léčitelé/woodoo šamani. Žádného nepotkáme, zdraví nás jenom jedna mladá slečna a to pěkným úsměvem:-) Mají tu ale pořádně strašidelný kostel. A pak přichází na řadu nejhorší úsek silnice, rozestavěné – možná jim ji sem nikdo radši nechce postavit, nebo oni nechtějí, aby jim tam moc lidí jezdilo, těžko říct… Svištíme asi 20 minut z prudkých kopců a těsně s tmou dorazíme do městečka Siquijor a jdeme se rovnou zeptat na masáže, které jsme si tu vyhlédli už včera – Gao Thai. Jsou totiž brutálně levné:-). Mají volno za 15 minut, paráda… Procházíme se zatím k přístavu, koukáme na časy lodí na zítra, svačíme zbytek banánů, načež Petík vyhazuje do pytle se slupkami od banánů i klíčky od motorky, což ještě sám neví…

Jdeme na masáž, Petík si dává švédskou (=olejová) za 250 PS na 1h, já zkouším švédskou s horkými poduškami za 350 na 1,25h. Je to boží a ani zima tu tentokrát není tak strašná. Zato se mi chce ukrutně na záchod, takže když mi paní masérka dá horké polštářky na záda, odejde a zase přijde, tak se diví, kde jsem, protože jsem musela zdrhnout na záchod. Při odchodu Petík konečně zjišťuje, že nemá klíčky a fakt nikde nejsou. Zoufale prohrabává všechno, zatímco mně se ještě nahřívají ledviny. Máme opět štěstí v neštěstí – jednak ho napadnou ty odpadky a druhak je ještě nikdo neodvezl, uff!

Horší je, že není ještě ani 8 a všude je mrtvo, už se začínáme loučit s večeří. Siquijor je úplně tragický, tady se snad večer nejí. Spěcháme kolem narvaných basketbalových hřišť, kam se asi stáhli lidé (nejenom mládež) z celého ostrova, do Lareny a modlíme se, aby měl ještě někdo otevřeno. Poslední paní s kuřaty nás nakrmí – půlkou kuřete, pak 2x rýže a 2x bílá polívko-omáčka s dýní, jetelem, paprikou, okrou. Vše dohromady 135 PS. Vracíme se domů, spolknem zbytek čokoládových trubiček, které nám dělaly společnost hlavně za deštivého odpoledne první den. Petík usíná, a pak straší v noci, já straším chvíli a v 11 tuhnu – máme toho po dvou dnech intenzivního ježdění, chození a šnorchlování docela dost.

Pondělí 7.1. – Ze Siquijoru na Negros

Budík máme nastavený na 6., ale 20 min vleže řešíme, jak to dneska všechno provedeme. Pak fofrem balíme, načež zjistím, že mi v batohu shnily okurky a promočily půl batohu a příšerně to smrdí. Drhnu, co to jde, postihnuté věci balím do igeliťáků, ale příšerně to smrdí. Jo, já vím, že to jsem už napsala, jenže ono to smrdí příšerně – ne, ještě hůř. A mně tak teď bude smrdět batoh asi až do Prahy. Do pr…! A Petík mi samozřejmě ještě vynadá, že plýtvám drahým jídlem, což má bohužel pravdu:-(

Když je nejhorší škoda zlikvidována, loučíme se s paní domácí, a jen co vyjdeme na ulici, staví tricykl. Potvrzujeme si cenu 25 PS/os. a jedeme, batohy na střeše. Kus cesty s námi jedou děti do školy, pak zase teta někam na trh. V přístavu Siquijor zkoumáme ceny a časy – jede Ocean Jet v 8:30 za 250 PS nebo GL Shipping v 9 za 140 PS. Bereme levnější variantu a jdeme na konec mola do haly, kde se snažím dobíjet mobil a kamerku, na které se nějak nedostalo na hotelu.. Platíme terminal fee po 14 PS, procházíme jedním rámem kolem pána s bubenickou hůlkou na prohledávání zavazadel, a pohoda. Hodně bílých a pár místních odjede v 8, mnohem víc místních a jen pár bílých jede s námi o dost menší bárkou. Při nastupování ale dlouho okouníme, a tak na nás zbydou místa, u kterých nejde otevřít okno. Dneska fouká jak čert dost to s námi houpe, tak jen doufám, že se mi v zavřeném prostoru neudělá blbě. Únava z předchozích dní stále není úplně zahnaná, a tak většinu cesty do Dumagete na ostrově Negros jednoduše prospíme:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.