Romantické Jajce, vodní mlýnky a hledání vodopádů Kozice

...aneb jak jsme prozkoumali obří jeskyni, jak nás Kuba překvapil v dětském koutku, jaký byl první "home/car office" a jak si s námi nepěkně pohrál pátek třináctého
Romantické Jajce, vodní mlýnky a hledání vodopádů Kozice
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

Středa 11. 5. – DABARSKA PEĆINA, KLJUČ, JANJSKE OTOKE, MLINOVI NA PLIVĚ A SPANÍ NAD MĚSTEM JAJCE

Vstáváme kolem půl 8, ven lezeme o chvíli později, když už k nám dosvítí sluníčko, páč bez něj je docela kosa. Dáme snídani venku a sušíme tentokrát kromě Kubova pyžama i karimatky, deku i celtu. Dnes by nás mě čekat postupný přejezd do města Jajce, ale mezitím bude ještě spousta dalších zastávek, tak jdeme na to…

Snídáme venku na sluníčku a – podobně jako včera – v 9 se jdeme podívat na pramen a do jeskyně Dabarska pećina. Ta je teda famózní, s náznaky krápníků, ohromná díra, dole mělký potok. Kuba háže kameny do vody a všechno ostatní je mu buřt, my se kocháme. Pak se jdeme mrknout ještě na opačný konec jeskyně, ze které se zase řine divoká řeka Dabar, díky umělé hrázi i s vodopádem. Světelné podmínky jsou na prd, ale podívaná je to skvělá. Kubu podezírám, že to cestou zpátky bere vodou nezávisle na holinkách, resp. je přesvědčený, že když má holinky, tak může do jakkoli vysoké a hluboké vody.

Dabarska pećina

Dabarska pećina

Dabarska pećina je 630 m dlouhý krasový komplex. Mohutná vstupní síň měří 25 m na výšku a 35 m na šířku. Hlouběji v jeskyni se nachází velké podzemní jezero, a na opačném konci “tunelu” pak pramení řeka Dabar.

Výjezd štěrkovky je menší zlo, než jsme čekali, pak ještě chvíli mírnou a víc obydlenou krajinou, ale postupně zase o něco vystoupáme až si připadáme jako někde v alpském podhůří, jenom to okolo pořád vypadá víc jako kopce než hory. Když se přiblížíme městu Ključ, vykoukne na nás Bingo Hipermarket, a jelikož jsme bez másla, jde to tam Petík zase zkusit. Přitom se mu zalíbí i vedlejší restaurace, a tak tu dnes řešíme oběd – čevapi v tlustém těstě, pizza naopak pěkně tenká a hranolky, my dva nakonec ještě s minikafíčkem se šlehačkou, Kuba zase celou dobu s bonusem herního koutku – prolézačky s klouzačkou. Akorát když se mu chce čůrat, tak to trochu nestihne, tak ho nechám jenom v kraťasech. Když o něco později přijde s provinilým výrazem a větou „Mami, tati, jsem pokakanej.“, tak mi to kafe sakra zhořkne v krku. Naštěstí všechny ostatní děti jsou už pryč, tak nevím, jestli si někdo všiml toho hovínka uprostřed podlahy (naštěstí to aspoň nenechal v tom hracím koutku), tak to rychle uklidím, a pak Kuba dostane koupel v umyvadle (vlhčené ubrousky jsou užitečné, ale teplá voda mu taky rozhodně neuškodí). No každopádně je čas raději vyklidit prostor.

Mladý pán tuhne během několika minut a my si konečně v klidu můžeme popovídat:-) Valíme dnešní delší přejezd na místo zvané Janjske Otoke a řešíme problematiku (ne)závislosti zemí na hranici mezi EU a Ruskem a i v souvislosti s tím, že vjíždíme na území Republiky Srpske. Je to sice jeden z krajů Bosny, ale vlajky tu vlají všude srbské a ne bosenské, cedule jsou přednostně v cyrilici a vídáme zase spíš ortodoxní kostely než mešity, a černé hřbitovy než bílé. Po 17 h jsme na místě. A Petík zjišťuje, že jsme jinde, než myslel.

Řeka Janja tu nad vodopádem tvaruje a prořezává břehy spoustou ramen s malými peřejemi a vodopádíky, vzniká spousta ostrůvků. Někde vodu lemují krásně rozkvetlé blatouchy, jinde zase křižují dřevěné chodníčky. Ta nejhezčí místa jsou obsazena chatičkami restaurací a hotelů, pravděpodobně bývalými mlýny. Je to hezké, chvíli se tu na ostrůvku porostlém měkoučkým jetelem a sedmikráskami zdržíme a vycachtáme nohy, ale zebe to zase jako blázen.

Nakonec se musíme kus vrátit a popojet až před Jajce, kde konečně najdeme staré mlýnky (mlinovi) na vodopádu (na kaskádě mezi Velikim a Malim Plivskim jezerem), po kterých toužíme. Je to krásné, ale už regulérní turistická atrakce s placeným parkovištěm (1 KM/h), placenými záchody, dětským hřištěm, lavičkami a stánkem s občerstvením, který se ale asi teprve chystá na novou sezónu. Petík si udělá foto session, já si splním svoje minimum a beru Kubu na hřiště, kde je spokojený, dokud to z klouzačky nevezme moc vehementně, při doběhu se nepřerazí a nepřistane na puse s kousnutou tváří. Za chvíli je ale po křiku a jezdí suverénně dál:-)

Mlýnky na Plivě

Mlýnky na Plivě

Někdy kolem 19:30 odjíždíme na místo prakticky přímo ve městě Jajce, ale překvapivě tiché a prázdné, projedou kolem asi 3 auta, z toho jednou policajti a nic.  Místní sem teda evidentně jezdí na rande, soudě podle odpadků po okrajích plácků. V klidu si za světla zvládáme rozestlat, uvařit večeři a ještě čaj, zavolat si s tetou a za šera nahodit pyžamo a zalézt. Kuba má zase perfektní hlášky („Teď se bavíme o ňam!“), jinak cestou sem hráli s tátou “na Kubíčka” a táta mu dával dost zabrat (Petr se chová jako Kubíček a sledujeme, jak na to Kubíček reaguje).

Během večera se na plácku vystřídá několik aut, někdy ve 23 h přijíždí karavan a obytná dodávka, v nich Češi, samozřejmě:-D Také si vyhlédli Jajce a tohle nenápadné místo prakticky v jejich centru se vysloveně nabízí k noclehu.

Čtvrtek 12. 5. – JAJCE A BLÍZKÉ OKOLÍ

Sluníčko nás tahá někdy v půl 8, Petíka o něco dřív a stihne si dojít vyfotit vodopády, kterými jsou Jajce proslulé. Je jich tu několik a pěkné, ale zcela umělé – tvoří je čistě betonové schody. Kolem řeky Plivy je velký park a přes ni naopak most plný zámků. Snad nejvíc, co jsem kdy viděla na jednom místě. Dáváme venku snídani a pokec s Čechama, kteří Petíkovi vylepšují outdoor kancelář o prodlužku (to se rozhodně může hodit nejenom jako vybavení karavanů, píšeme si na příště – my máme jen krátkou), takže může celé dopoledne pracovat schovaný pod deštníkem u auta. Má totiž dnes květnový pracovní den. Původně jsme si malovali, jak na pracovní dny budeme vždycky někde ubytovaní nebo si třeba sedneme do kavárny, aby k tomu měl určitý komfort. Tak hned první termín si musí odpracovat usazený vedle auta, pod roztaženým deštníkem, aby mu nesvítilo sluníčko do monitoru:-) My s Kubou si chvíli hrajeme u auta, pak vytáhneme odrážedlo a jedeme se taky podívat na Jajce a jejich hlavní městský vodopád, zpátky, a pak ještě pěšky dolů do parku. Ve 13 h uvařím oběd, Petík má skoro hotovo, Kuba se s tím zase nimrá dvě hodiny, skoro do 17 h pak spí.

My sklidíme, a když se dítě probere (poutáním), jedeme se podívat na dřevěný most – chodník nad vodopádem kousek před městem Jajce. Nejzajímavější jsou asi ostrůvky odlomeného travertinu dole, ze kterých vyrůstají stromky. Pak nás čeká taky trochu sightseeing ve městě, ale začínáme u Červeného jabuka (supáč), ze kterého Petík přinese strašně sladkou a strašně dobrou věc, višňový závitek ve filo těstě. Kdyby to nebylo vymáchaný zase v tom jejich sirupu, bylo by to lepší:-D

Pak se jedeme mrknout ještě na vyhlídku na vodopády na druhé straně kaňonu, na kraji lesa. Pěkný je i pohled na město s upravenými domečky, kterému vévodí pevnost na kopci, ale výrazný je i kostel Panny Marie se zvonicí sv. Lukáše a bílé minarety zdejších mešit. Po 19 h se vracíme na naše místo, také s docela slušným výhledem na Jajce, vařím večeři a steleme. Kuba zase jí hodinu, až do tmy, což nás všechny akorát vytáčí. Následuje scéna jak z grotesky, když už chci talíř zabavit (po pečlivém odpočítávání), přičemž Petík po něm skočí z auta přes nezavřenou láhev a polije Kubovi celý záda a židličku. Jedna už je rozsednutá z odpoledne, když se na ní usadili oba. Přichází druhá scéna kvůli mokrému oblečení. Třetí řev opět při převlékání, když zjistíme, že má dítě krvavý puchýře od sandálů na nohách, chudáček. Ošetříme, utišíme a za chvíli se spí. Jó, všichni se pořád učíme…

Pátek 13. 5. – JAJCE, MEANDR VRBASU, HLEDÁNÍ VODOPÁDŮ KOZICE

Vstáváme v půl 8, Kuba ještě chvíli vychrupuje. Pak zabalíme, k snídani ztrestáme celou bagetu a v půl 9 si jdeme ty Jajce konečně trochu víc prohlédnout…

Kavárničky za branami centra už jedou, většinou tu strejcové popíjejí svoje ranní kafíčko, někteří k tomu přikusují něco z pekárny. Regály na zmrzlinu jsou zatím (naštěstí) prázdné. Kuba je jako vždy nejvíc fascinovaný fontánami, kterých tu mají hned několik. Obejdeme spodní část s několika mohutnými bránami, malou tržnicí a velikánskou bílou i malinkou dřevěnou mešitou. Ty nás tu vůbec dost fascinují, některé mají totiž dřevěné obložení a dřevěný minaret, to jsme zatím jinde na světě neviděli. Nebo možná někde v Malajsii jednou, si teď vybavují nějakou děsně historickou mešitu, co ani pořádně nevypadala jako mešita.

Jajce z nadhledu

Jajce z nadhledu

Táhlým kopcem vystoupáme podél hradeb do vyšších pater města a pokračujeme k pevnosti. Tam nás zarazí placený vstup (5 KM) do pevnosti, ale shodujeme se, že to radši projíme ve zmrzlinách. Sestoupíme potom jinudy – kolem stařičkého kostela Panny Marie se zvonicí sv. Lukáše, na jehož konzervaci spolupracoval i Čech. Dole na náměstí Petík zkusí vzít za kliku velikánské, bílé mešity a hele, otevřeno, tak bereme Kubu se podívat dovnitř, protože mu už dlouho slibujeme, že když to někde půjde, tak se tam podíváme. Měkoučký koberec se mu líbí, jsme tady sami, tak se u toho i fotíme.

Dole na náměstíčku mezitím uvaří zmrzku, ale chtějí za ni po 1,5 KM a nevypadá vůbec lákavě. Kuba kopeček dostane, když je hodný, my si dáváme jednu napůl. To už jsme před poslední bránou, přejdeme most a v patách policajtům, kteří jedou nahoru hlídkovat, dojdeme k autu. Je půl 11, a tak se rychle vydáváme dál, opouštíme konečně Jajce – už jsme na tomhle plácku přeci jenom strávili dost času…

V plánu máme jednu zajímavou vyhlídku, ale je to kus cesty. Severně od města Jajce se totiž klikatí a kroutí další z nádherných balkánských řek, Vrbas. Ta nejhezčí vyhlídka na veliký meandr je hned u silnice, takže zdržení nulové, ale s neposedným dítětem a potřebou sledovat dron je to trochu psycho. Lidí tu zastavuje a fotí docela dost, takže žádný supr trupr tajný úlovek to nebude, ale výhled na meandry je fakt pěkný, tak jsme rádi, že jsme si sem zajeli. Ještě o kus dál je v mapě a na obzoru další zřícenina, tak se tam dojedeme mrknout, ale nakonec tam dáme jenom svačinu a vracíme se kus na původní trasu, abychom se mohli vydat tam, kam naše plány vedou…

☕ Podpořte nás kafíčkem!
BuyMeACoffee.com

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Meandry Vrbasu

Meandry Vrbasu

Přejedeme hornatý hřeben, kde se kolem nás rozkládají krásné zelené louky plné rozkvetlých pampelišek a husté smrkové lesy. Následuje naopak rovinatý a nudně dlouhý úsek přes několik měst, kde nás ale nic moc zajímavého do očí nepraští. Pak dojedeme konečně do nějaké vesnice, kde nás navigace odvede z hlavní silnice a vyveze svahy kolem pěkného kostelíka a čím dál tím užší silničkou až kamsi do lesů.

Naším cílem jsou vodopády Kozice, podle fotek dost velké a vysoké, rozhodně nic, co by se dalo jen tak přehlédnout. Naše cesta se nejenom zužuje, ale také se stále zhoršuje její stav až do té míry, že prostě drncáme po šutrech jakousi horskou stezkou. A vlastně jenom proto, že se není kde otočit:-) Jakmile jde zastavit na menším plácku v zatáčce vedle horské bystřiny, tak oktávu necháme odpočinout a za šipkou na GPS se vydáváme pěšky.

A o dvě zatáčky dál se docela nestačíme divit. Je tu totiž něco jako pastevecká osada – chlívek pro ovečky, ze kterého se hora vykydaného hnoje valí dolů po stráni. O kus dál podobný výjev pod kadibudkou… Hned vedle neurčitý shluk věcí, které asi tvoří nějaký příbytek. Za zatáčkou garáž, před ní několik torz strojů a lá traktor a uštěkaný hafan, který ale vypadá spíš jakože by si s námi chtěl jít hrát, než jako ostrý hlídač. Jsem docela ráda, že obyvatelé asi nejsou doma.

Vyjdeme ještě kus nad osadu, a když je jasné, že tady teda žádný obří vodopád fakt není, vracíme se zpátky. Chvíli po tom, co se rozjedeme dolů z parkovacího plácku, kde jsme si předtím dali ještě sváču, se míjíme s jakousi rachotinou, která veze chlapíka o berlích a zvláštní divoženu – aha, domácí se asi vracejí na osadu. My sjedeme na normální silnici s radostným konstatováním, že nám kupodivu ani nic z auta neupadlo, a zkusíme jinou odbočku o kus dál.

Jenomže ani tam nejsme úspěšní – cesta je sice o trochu lépe sjízdná, lesní, bahnitá, ale dovede nás k nějakému elektrotrafu na řece, vodopád zase nikde žádný. Aspoň tady ale po cestě vidíme poprvé, ale nikoli naposledy místní zajímavost – pece roztroušené vedle cest. Chvíli spekulujeme, ale když najdeme jednu doutnající, jejich účel je nám jasný – slouží k výrobě dřevěného uhlí, něco jako u nás bývaly milíře. Mně teda ty pece fascinují a pořád se po nich ohlížím, jak tak bloudíme krajem:-)

Bosenský milíř

Bosenský milíř

No nic, když ani druhý pokus nevyjde, tak usoudíme, že pátek 13. nám zřejmě nepřeje. Poslední hodinu světla využíváme k nalezení hodně nouzového plácku hned vedle cesty – o úhledné rovinky je tu totiž v horách celkem nouze. K večeři je čočka s párky a celý večer nás trochu děsí zuřivě se blýskající obloha, ale nakonec z toho nic není a noc strávíme v klidu, i když na jednom z nejošklivějších míst. Máme toho ale dneska plný kecky a je nám to dost jedno – jen doufáme, že nebude pršet, abychom odsud ráno vyjeli:-)  

Sobota 14. 5. – VODOPÁDY KOZICE, NÁKUP VE FOJNICI A TÁBORÁK

Ráno prší, takže se nikam moc neženeme. Když pak přestane, tak při převlíkání zjistím, že se mi zase rozpojil řetízek a utekl koník (kterého jsem dostala ke Kubovu narození), takže velká pátrací akce kombinovaná s balením, ale nikde nic. Až když je všechno hotovo, auto popojede, abych se ještě podívala pod něj a okolo, tak na mě Kuba volá, že táta našel koníka. Už dávno, ale chtěli mě oba nechat vydusit. No tak ještě že tak.

I další cesta napoví, že včerejší pátek 13. byl nějaký zásek – po blbé cestě vyjedeme na luxusní rozcestí jménem Izletište Vladića vrh s ještě luxusnějším piknik spotem (stříšky, lavičky, studánka, grily, popelnice, signál), tady by se bývalo nocovalo jedna báseň. Na plotě visí šipka jako kráva „SLAPI 4 km“. Ach jo:-D Cesta dál vypadá líp než cokoliv, co jsme jeli včera, tak to už prostě musíme dát, do třetice všeho dobrého i zlého! A hlavně pak zpětně zjistíme, že jsme hledali vodopády podle Mapy.cz, kde jsou ale špatně zaznačené, a přitom v Google mapách jsou zaneseny jasně, zřetelně a správně….ehm, ehm:-)

A fakt že jo, cesta je rozumná, na konci značené parkoviště a ještě by se asi dalo tak půl km jet, ale necháváme to tu a jdeme pěšky. U posledního velkého placu, kde se také bez problémů parkuje, je celá vstupní brána a směrovky na vodopády Kozice I., II. a III., ke kterým se dojde úzkou, ale celkem pohodlnou cestičkou listím a víceméně po vrstevnicích. Slezeme nejdřív k vodopádu I. a II., potkáváme tu chlapíka fotografa, který je tu s kámoškou, s Petíkem chvíli diskutují o filtrech, a po chvíli odejdou. Znovu je potkáme zase sedět dole u III. vodopádu. Kuba hrozně statečně a šikovně šlape, přelézá překážky, drží se na cestičce i skalách kolem vodopádů, háže lodičky a přeskakuje z kamene na kámen přes vedlejší potoky. Jenom to společné focení není úplně jeho disciplína:-) Vodopády jsou samozřejmě úchvatné, to trápení za to stálo (nebo cítíme aspoň trochu satisfakci). Několik stupňů do výšky, několik různých toků do šířky, které se sbíhají a zase roztékají. Dalo by se tu fakt sedět a hledět na to celý den…

Vodopády Kozice

Vodopády Kozice

My se ale ve 14 h vydáváme zpátky (údajně jsme od auta vyráželi někdy v 11), u auta jsme po 15 h a chceme přejet na to pěkné odpočívadlo a udělat si jídlo. Kuba tuhne během asi minuty drncání, takže s vařeným obědem není spěch. Zaparkujeme, dáme si sami k jídlu chleba a těstoviny vařím po půl 5, když se Kuba probere. Zavolá si s babičkami a tetkami na rodinném srazu a večeři do sebe zase láme hodinu, přestože měl strašný hlad. Poslední lžíce se mu vyklopí na zem, takže je z toho děsný řev. Petík mezitím zhlédne utkání CZE-GB z hokejového MS a pochvaluje si, že má pořád ještě asi 22 GB dat na 4 dny. Pak zabalíme a jedeme se podívat dolů do lázeňského městečka Fojnica, páč naše zásoby se povážlivě ztenčily. Odsud až dolů vede ASFALTKA!

Zkoušíme obchod TC Šumaplod, který je menší, má menší sortiment, ale obecně zatím asi nejlevnější. Pak se stavujeme ještě v pekárně, kde chlebu už neříkají kruh, ale chlieb, a všechno dostane Petík čerstvé, ještě teplé. Jsme tady za horama asi fakt v jiném kraji… Vyjedeme si zase při chroupáni vypečených rohlíčků nahoru, usteleme postel, nanosíme dřevo (Kuba fantastický pomáhá) a ke druhé večeři si opečeme pár buřtíků/grilovacích klobás. Táta nám k tomu dokonce brnkne na kytaru a je to romantický táborákový večer jak vyšitý. Kuba to balí kolem 21:30 a my si u ohníčku ještě spokojeně posedíme.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Total distance: 391.31 km
Max elevation: 1257 m
Min elevation: 156 m
Average speed: 40.40 km/h
Total time: 10:49:40
Download file: 16807.gpx
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..