Pátek 3. 6. – TREK K JEZERU TRNOVAČKO V ČERNÉ HOŘE

Vstáváme s úsvitem, hlavně Petík, fotí mlhu mezi horami, pak i hory bez mlhy, ale komáří komando je nastoupený v plné polní. Jediná šance na přežití je být pořád v pohybu, než tě stihnou najít. Snídáme v autě, pak rychle přebalíme a jdeme se podívat na větší rozhlednu na obzoru. Za každým kopečkem se otevřou trochu jiné výhledy, další údolí a nové štíty hor – a co teprve, když se vyškrábeme na samotnou rozhlednu – to jsou panorámata!!! V takových mohutných horách se ocitáme během naší balkánské cesty poprvé, a tak je třeba si to náležitě vychutnat. Jenom cesta k jezeru Trnovačko, která je dnes také v plánu, se schovává kdesi v zákrutech hor a údolí chvilku po tom, co opustí naše parkoviště, takže vůbec netušíme, co nás čeká, a budeme to muset odhalovat také postupně.

NP Sutjeska – parkoviště a nocležiště Prijevor

Plni dojmů z fantastických výhledů se vracíme k autu, doplníme zásoby na cestu, Kubeš někde najde hůl a vyrážíme na trek k jezeru Trnovačko. Měla by to být asi 5 km dlouhá trasa s tím, že někde v průběhu protíná státní hranici, protože Trnovačko samotné leží už v Černé Hoře a černohorském NP Piva. Cesta nás vede po vrstevnici, pořád mírně z kopce, občas přes kamenné pole, ale žádné drama. Potkáváme český pár, tak chvíli kecáme (já moc nevím, protože naše asociální dítě se rozhodne výjimečně nastartovat motory a na nás nečekat, takže ho honím někde vepředu), ale musíme se rozloučit hlavně kvůli těm komárům, to fakt nejde – přeci jenom je těžké vést seriózní hovor, když se člověk musí v jednom kuse ohánět a oplácávat:-) Po čase se cesta spustí prudčeji dolů, aby vylezla na ohromné, trávou a žlutými blatouchy porostlé louce. Přes tu se taky ještě pořád jde dobře, jenže pak nás čeká překonat poslední val a to je teda masakr. Leze se v podstatě vyschlým, skalnatým korytem potoka, prudce do kopce, cestou necestou. Až nahoře je pár rovinek, a pak se konečně překulíme do údolíčka, kde se rozprostírá přenádherné jezero Trnovačko.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Týpci, co nás předběhli na louce, si staví stan přímo na břehu, takže se tu nedá moc fotit – neva, popojdeme. Místní strejc – hlídač a pokladník – si nás odvolá k domečku, kde bydlí se psem, zahrádkou a malou občerstvovnou. Za 1 €/os. dostaneme pěkné lístky (za 3 € se tu smí stanovat), na lavičce pokecáme s dvoučlennou výpravou z UAE (Sharjah, který je nám důvěrně známý z velké výpravy) a oblíbí si nás odrostlé, huňaté štěně nějakého ovčáckého plemene. Emiráťani přišli přes Maglić, tak vypadají docela vyflusaně. Psa krmí svými konzervami masa (pro něj to jsou jednohubky). Kuba se jim líbí, ale nemají, co by mu dali (tabulku čokolády zakážeme, krkavčí rodiče), tak si nakonec vyslouží 5 KM bankovku. Husťák – jde ve stopách svých rodičů:-D Petík peníze schová k sobě a později ve Foče za ně Kubovi koupí autíčko – dárek, který je pro něj praktičtější a víc ho ocení.

Jezero Trnovačko je modrý poklad obklopený majestátnými, skalnatými vrcholy. Barva jeho vody přechází od světle zelené přes tyrkysovou po temnou modř hlubších míst. Mělčiny kolem malých ostrůvků vytváří také světlé skvnky v hlubší a tmavší vodě. Je to paráda i ze břehu a o to víc později okem drona – to zase jenom čučíme jak umíme:-)

Jdeme kus dál, kde si pod stromem dáme oběd (pes obchází a číhá, až se mu povede ukrást jeden salám z chleba), droníme a ještě o další kus dál se vykoupeme (plavky jsme netáhli, tak abychom nikoho nepohoršili:-)). Potkáváme pak tátu od české rodiny, celou rodinu a dalšího Čecha samotného… Když se oblíkáme, zjistím, že ten psí grázl mi ukradl ponožku. Psychicky se smiřuju s 5 km zpáteční trasou na boso (což nenávidím!), ale naštěstí ho kus před boudou přestala bavit a pustil ji, takže ji najdeme v trávě. A dokonce ani není moc oslintaná:-D Oblíkám ponožku, Petík bere Kubu na záda, abychom na jediném úseku z kopce mohli jít rychle a trochu nahnali čas, naposledy zamáváme jezeru Trnovačko – tomu tyrkysovému drahokamu uprostřed hor a frčíme zpátky pod Maglić. 

Jezero Trnovačko

Kamenitý val seběhneme celkem svižně, dole na louce a kousek do kopce nad ní jde Kubík zase sám, ale to je tak strašný tempo, že na to my dva nemáme psychicky, on už chudák fyzicky. Normálně dokáže ujít na vzdálenost i víc, ale horský terén je pro něj náročný, k tomu horko, pak zase koupání ve studené vodě, v jednom zátahu od rána – no je toho na něj dost. Hodný táta ho bere zase za krk, kde vydrží při smyslech asi tak dvě věty, pak usne a změní se v 15 kg pytel brambor. Petík má docela co dělat a je rád, že se před cestou celkem dostal do kondičky. Já to moc nestihla, a tak teď taky trochu nestíhám, ale ono to nejhorší stoupání naštěstí není zas tak dlouhé.

Kuba se probere akorát s příchodem na parkoviště, když si vyměňujeme informace s tou českou rodinou. Oni pak jdou ještě na rozhlednu, my rychle vařit večeři, než zase nastoupí komáří komanda v největší síle. Dneska západ slunce není tak spektakulární jako včera, tak nás ani moc nemrzí být zalezlí:-)

Sobota 4. 6. – ROZLOUČENÍ S NP SUTJESKA I CELOU BOSNOU A HERCEGOVINOU

Budíme se kolem sedmé a už od rána je tu celkem šrumec. Komáři taky, takže snídáme v autě, zatímco kolem nás se chystají výpravy k výstupu na Maglić. My se postupně taky pobalíme, Petík dostane masáž krku, který ho po včerejším odnosu 15 kg “pytle brambor” šíleně bolí, završí to práškem a můžeme jet. Stavujeme se u vyhlídky na vodopád Skakavac, ale je hodně v dálce. Blíž se dá dostat bohužel jenom s průvodcem v rámci organizované a nemístně drahé výpravy. Zajímavé je, že tahe vyhlídka už se nachází v místech, kde by měla být ona zvláštnost NP Sutjeska – místní “deštný prales” Perućica, ale po komárech ani stopy…

Celkem rychle a až na pár drncáků bezbolestně sjedeme do údolí (u pokladny jenom projedeme otevřenou závorou a zamáváme hlídačovi) a zaparkujeme u památníku bitvy o Sutjesku. Kolem zrovna projíždějí Češi ze včera, tak se pozdravíme a sdělíme další plány, pak se k nám připojí místní hafan a stoupáme k pomníku. Obejdeme ho, vyfotíme, Kuba trochu hysterčí kvůli psovi, který si nás ale vůbec nevšímá. Je to zvláštní, někdy mu psi a zvířata vadí, někdy ho zajímají, většinou jsou mu šumák – asi jak se zrovna vyspí…

Památník bitvy o Sutjesku – tento brutalistický památník se nachází na území národního parku Sutjeska, poblíž vesnice Tjentište, v Údolí Hrdinů (Dolina Heroja) a připomíná jednu z nejdůležitějších balkánských bitev během druhé světové války. Bitva o Sutjesku proběhla na přelomu května a června 1943 mezi německo-italským vojskem a partyzánskými silami pod vedením Josipa Broze Tita. Partyzánské jednotky se snažily prolomit obklíčení, aby se mohly stáhnout do bezpečí. Bitva byla velmi náročná a partyzány čekal těžký terén a nepříznivé klimatické podmínky.
Památník bitvy o Sutjesku je jedním z největších památníků ve stylu brutalismu, jaké lze na území bývalé Jugoslávie nalézt. Sám Tito mu spolu s památníkem na místě koncentračního tábora Jasenovac věnoval velkou pozornost, a osobně se zajímal o jednotlivé kroky realizace. Výsledkem je 19 m vysoký a 25 m široký betonový památník, jehož stavba trvala dva roky a dokončen byl 1971. Skládá se ze dvou částí znázorňujících křídla. Ta symbolizují vítězství nad útlakem a utrpením způsobeným německou a italskou armádou, a také ukazují k rokli, kterou Jugoslávci prchali před německým obklíčením. V návrší pod samotnou stavbou se skrývá krypta, zbudovaná už v roce 1958. V té jsou pohřbené ostatky 3301 padlých partyzánů, přičemž obrovská betonová křídla mají pomoci přenést jejich duše do dalšího života. (zdroj) Jakýsi malý amfiteátr je jakýmsi náhrobkem – jsou zde vypsané všechny partyzánské oddíly a brigády, které se bitvy účastnily. 

NP Sutjeska – památník bitvy o Sutjesku

Pak nás čeká naposledy ta děsně blicí silnice do Foči, kam jdeme na zmrzku, burek k obědu a Petík objeví bezva sortiment v supáči Kort. Škoda, že se před hranicí potřebujeme jídla spíš zbavovat než ho nakupovat… Taky v autě trochu poklidíme, vyhodíme zbytečnosti, naopak natankujeme benzín (kterej samozřejmě za 3 dny nehezky zdražil) a stavujeme se ještě u evidentně dost starého mostu přes řeku Drinu, která má ale naprosto neuvěřitelnou barvu. Most je teda taky hustej… (viz foto)

No a pak už nás čeká jenom 13 km serpentin po tragický silnici, ale buďme rádi za asfalt, že?:-) Na hranici, jak bosenské, tak za mostem i černohorské, jde všechno úplně v klidu a pohodě, kromě OP/pasů nechce nikdo nic kontrolovat, naopak se na nás černohorský celník usmívá a Kubovi udělí do pasu jeho první razítko. Kubeš je tou dobou asi deset minut úplně tuhej. Kdyby nás chtěl někdo obvinit, že unášíme dítě a něčím jsme ho uspali, tak by se mu to bez problémů povedlo:-D Ale důležité je, že jsme překonali další, už od odjezdu velmi obávanou hranici (zákaz dovozu jídla, dronu) a můžeme se vydat vstříc další zajímavé zemi Balkánu…

 Tisk článku