Durmitor 1: Planina, Žabljak jako základna a výšlap kolem Crno jezera

...aneb jak jsme se vyškrábali na Durmitorskou planinu hodně neobvyklou cestou, jak jsme zakotvili v černohorském "Špindlu" a taky o tom, jestli se v Řecku jedí vlaky nebo ne
Durmitor 1: Planina, Žabljak jako základna a výšlap kolem Crno jezera
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

Sobota 4. 6. – NP PIVA, PIVSKO JEZERO, DURMITORSKÁ PLANINA, KAŇON SUŠICE A ŽABLJAK

Černá Hora nás vítá naprosto famózně – horským údolím divoké řeky, která se nejdřív jmenuje Drina (po soutoku Pivy a Tary), nad kaňonem Tary už je to potom Piva, po níž nese název širé okolí – NP Piva a Pivsko jezero, což je ohromná údolní přehrada, ke které postupně dojedeme. Voda, ať už v řece nebo v jezeru, má naprosto neuvěřitelnou, tyrkysovou barvu a my zase jenom zíráme. Prvním naším cílem je pohoří Durmitor a městečko Žabljak, což je takový černohorský Špindl, ovšem dostat se tam chceme trochu oklikou a užít si famózní cestu přes Durmitorskou planinu.

Akorát že na první pokus přejedeme odbočku u Pivsko jezera. A to proto, že vypadá jenom jako díra do skály. Dáme si dlouhý most tam a zpátky a v protějším směru už to vidíme lépe – fakt zajedeme do skalního tunelu, abychom byli za zatáčkou a po dalších pár metrech zase venku. A takto několikrát za sebou – serpentina vždycky prochází skálou, rovnější úseky silnice jsou venku. Stoupá to brutálně a pod námi se otevírá čím dál tím krásnější výhled na údolí Pivy a Pivsko jezera. Když to jenom trošku jde, stranou silnice u altánku, tak stavíme a droníme – tohle si o to vysloveně říká:-)

Tahleta bizarní silnička, co se jen tak nevidí, nás brzy vyplivne mezi zelené, horské louky – jsme na Durmitorské planině, oblasti rozkládající se mezi horskými štíty Durmitoru a nepřehlédnutelnou jizvou na tváři zdejší krajiny – kaňonem řeky Tary – nejhlubším v Evropě a druhým nejhlubším na světě (ještě o něm bude řeč v příštím zápisu). Planina znamená zelené, teď i dost kvetoucí louky, oddělené skupiny jehličnatých lesů a roztroušené vesničky se salašemi, kde bůhví, jestli třeba přes zimu vůbec někdo přebývá. Jediná trochu větší civilizace v celé oblasti je právě Žabljak … Míjíme dokonce malý kostelík – to je jak výjev z Větrné Hůrky, akorát máme krásné, romanticky slunečné počasí, a ne nějakou skotskou psotu:-)

Velkou část poklidné planiny jako nůž v másle přetíná kaňon řeky Sušice, u vesničky Nedajno zastavujeme na vyhlídce. Hluboké, obrovské kaňony – údolí vymodelovaná ledovcem – jsou jednou z charakteristik NP Durmitor, který se stal chráněným územím již v roce 1952 a od roku 1980 figuruje na seznamu přírodního dědictví UNESCO. Právě kaňonem Sušice začíná. A my se jedeme podívat až na jeho úplné dno, k prameništi Sušice, jezeru Sušičko. V mapě je zanesené jen čárkovaně, jako bažina, a od kamarádky Moniky víme, že přesně v takovém stavu jej sama navštívila. Proto je pro nás velkým překvapením, když po chvilce chůze od horské chaty (planinarski dom) se ocitneme na břehu parádního, křišťálově průzračného jezera. Na dně je vegetací zarostlá zemina, takže žádné tyrkysové odstíny se tady nekonají, ale voda je krásně čistá, a tak my, umatlaní a upocení (poslední koupání bylo v jezeru Trnovačko), koupačce neodoláme a hupneme tam jen tak na Adamy a Evu. Na to, kolik tu chodí okolo lidí, celkem odvážné, ale tak co, no… zadek máme všichni stejnej, ne?:-)

Po fantasticky osvěžující koupeli nás čeká vykličkovat zase milionem serpentin na opačný vrchol kaňonu, než odkud jsme sem sjeli, a potom horskými silničkami dál, dokud se před námi nezačnou vztyčovat první horské štíty Durmitoru a kolem silnice se neobjeví první roztroušené chalupy městečka Žabljak. To je náš dnešní cíl. Najít město, to není zas takový problém, ale najít ubytování se tentokrát ukáže jako oříšek, protože na uvedené adrese nic takového není, ani v celé ulici, a tak trochu bezradně bloumáme okolo, zaparkovaní před velkým obytným barákem, takovým špindlerovským panelákem. Nakonec se nějak objeví majitelka našeho ubytování Janja a ukáže nám pokojík, nad kterým visí úplně jiná jmenovka, no asi podnikají pod více jmény:-) Neva, hlavně, že jsme to našli.

Po levném a superkrásném ubytování AndrijaTrebinje je tohle (tenhle pokoj i Žabljak obecně) trošku rozčarování – ale spíš tak nějak prostředím než samotným pokojíkem. Je totiž umístěný v přízemí rodinného domku – nahoře bydlí rodina majitelů (s malými dětmi, takže hraček všude spousta, asi i nějaká ta houpačka by se našla) a mají tam i další, asi hezčí pokoje na pronájem (Wooden Apartment nebo tak nějak), dole jsme my. Okno máme jedno v kuchyni a dvě malinkatá v ložnicích, takže je tam docela temno a hlavně zima. Na zemi ledové dlaždičky, a tady v horách už třicítky fakt nevládnou, hlavně v noci. Jinak je to tu ale pěkné, a dokonce máme dvě ložnice, takže když si mládě dobrovolně vybere tu svojí, tak se rodiče konečně taky jednou vyspí bez malého vetřelce v posteli:-)  

Od centra města Žabljak jsme docela daleko, tak už se nám tam dneska moc nechce, ale Petík vyrazí ještě na menší lov a první obhlídku černohorských cen. Jako vždy, po příjezdu do nové země, vrátí se zhrozen a téměř s ničím, ale ono se to časem zlomí:-) Jíst a pít máme co a zítra nás čeká dlouhý výšlap, takže zbytek dne věnujeme odpočinku, hraní a dohánění restů.

Neděle 5. 6. – TREK KOLEM JEZER CRNO A ZMINJE

Vstáváme postupně mezi 7 a 8, vyspaní všichni do růžova, dáme si snídani, zavoláme se ségrou, Kuba se nakonec venku skamarádí s místními dětmi a hraje si s nimi na pískovišti. Někdy kolem půl 10 vyrážíme, zkoušíme se zastavit v infocentru Žabljaku kvůli nahlášení, ale to v neděli nepremává, fakt super. To nahlašování nám nějak nejde – ani v Bosně se nepovedlo, ani tady… Žabljak tedy zdánlivě opustíme, když popojedeme na parkoviště na cestě k Crno jezeru (Černé jezero), platíme 2 € za celodenní parking a po 3 € vstup do NP Durmitor, dítě zdarma. Ano, v Černé Hoře, navzdory tomu, že není, a ještě nějaký ten pátek ani nebude členem Evropské Unie, se platí euráčema. Má to svoje výhody i nevýhody…

Od parkoviště šlapeme nejdřív pěknou stezkou takovým „českým“ lesem podél potoka, který z jezera vytéká a je opět nádherně průzračný. Asi po kilometru dojdeme k Crno jezeru, velikému plesu s kulisou horských štítů, které se v něm zrcadlí. U jezera jsou nějaké restaurace, což rychle projdeme, pak se na chvíli zasekneme na focení hezky zbarveného jezera. Vysokohorská scenérie za ním vypadá fakt dobře. Kuba tu balí o trochu větší holčičku. Váháme, jestli si to dneska nedat k ledové jeskyni, ale po prostudování pár informací na netu raději zůstáváme nohama na zemi a držíme se původního plánu treku kolem dvou jezer.

Crno (Černé) a Zminje (Zmijí) jezero spojuje Mlinski potok, který dříve lemovala soustava malých mlýnů. Vede podél něj naučná stezka, byť z většiny mlýnků už dnes nezbylo víc než zbytek náhonu nebo pár cihel z kamenných zdí. První a poslední (dole a nahoře) jsou jediné hezky zachované, celé domečky, bohužel nepřístupné, nebo aspoň ne ve chvíli, kdy jsme tam byli my. Ten horní by ale oficiálně přístupný být měl.  

Cesta ke Zminje jezeru trošku stoupá, ale nic dramatického. Jde se pořád lesem, sem tam nějaký ten komár. Nad posledním mlýnem se napojíme na štěrkovou cestu, po které občas projede i auto. Ach jo, to jsme tady teda nečekali:-) Až na odbočce k jezeru se míjíme s několika lidmi, do teď jsme na stezce po odchodu od Crno jezera nepotkali prakticky nikoho. Na konci cesty je několik laviček a rodina Černohorců z Podgorice – dva chlapi, ženská a klučík asi Kubova věku. Hned při příchodu nám hlásí, že to budou best friends…

Dáme si oběd, pak kluci hážou šišky do vody, Kuba se kupodivu docela ochotně dělí o sušenky, oni nám nabízejí pivo, jsou celkem družní a blbnou i s dětma, a pak sami do jezera postupně naskáčou. Cca ve 13:30 se loučíme a razíme nazpátek k Crno jezeru. Kuba si to kráčí mezi námi a hrajeme si hru na ptáčky, kam můžou doletět, a co si tam dají dobrého k snědku (o některých zemích jsme psali i tady na webu, např. tu máme kulinářská okénka z Gruzie, Ománu, Kambodže nebo Barmy. Přitom zazní i jedna perlička:
Petík: „V Řecku se jedí třeba suvlaki.“
Kubík: „Ale tati, vlaky se přece nejedí, proboha.“:-)

Zpátky u Crno jezera jsme ve 14:30 a vydáváme se kolem něj. Crno jezero má normálně tvar osmičky, ale jak v létě postupně vysychá, můžou tu vzniknout dokonce až dvě samostatná jezera – takže je to docela výšlap i samo o sobě. Přitom některé úseky cesty jsou naopak až moc zatopené. 

Po pravém břehu se jde dobře, cesta lesem je pohodlná, maximálně nějaké ty kameny a kořeny.  Připraveny jsou tu pěkné infocedule o zdejší přírodě. Akorát u břehu je celou dobu naplavený nějaký bordel, vypadá to jako pyl, ale jak je to na hromadě a vysychá, tak to strašně smrdí.

☕ Podpořte nás kafíčkem!
BuyMeACoffee.com

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Opačný břeh je pak sice bez zápachu, ale o dost dobrodružnější terén – přelézají se tu potoky a prochází vodopád, obchází podmáčené úseky, stoupá se po rozdrolených kamenných schodech, apod. Navíc už toho díky Kubovu tempu máme všichni plný kecky. Kus před cílovou rovinkou je konečně pěkný plácek na posezení. Já si koupu nohy, Kuba nohy, zadek a pusu, Petík to na trávě normálně zalomí. Dáme svačinu a asi po půl hodině vyrážíme na závěrečný úsek. Vedle asfaltky od jezera se pak Kuba ještě chvíli vyblbne na hřišti. 

Kolem 18:30 sedáme do auta a zkoušíme ještě objet Žabljak a najít otevřený obchod, ale neděle je evidentně v Černé Hoře nemakací. Zjišťujeme, že aspoň benzín je tu za 1,57 €, což je míň, než jsme čekali, ale samozřejmě furt celkem drahá sranda na roadtripování…

Vrátíme se na naše parkoviště v okrajové části města Žabljak. Petík ještě zkouší sjet do supáče, Kuba vypadá, že by se rád družil s dětmi venku, tak ho tam nechám, občas mu zajdu s něčím zaasistovat, ale jinak vařím brambory a stejčky. Zase jednou hodně dobrá – a velmi zasloužená – večeře:-) Postupně si dáme všichni sprchu, Kubík usíná dneska s Petíkem (ono to uspávání ve 22 h, po celodenní túře, jde jak po másle), Petík pak kompletuje fotky, já dopisuju deník a před jednou jdeme spát.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Total distance: 98.32 km
Max elevation: 1918 m
Min elevation: 458 m
Average speed: 30.74 km/h
Total time: 05:19:08
Download file: 17008.gpx
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..