Středa 1. 6. – PRAMEN NERETVY, ZELENGORA S JEZÍRKY, PJEŠČANE PIRAMIDE, FOČA

Se stále lehce sevřeným žaludkem ze včerejší policejní hlídky máme docela rychlé ráno – Petík mě budí v 7, balíme a dělám snídani, přitom se probere i Kuba. V 8 h jsme ready a vyrážíme za krásami národního parku Sutjeska, který dneska lízneme sice jenom okrajem, ale zanechá to v nás hluboký dojem…

Chvilku si užíváme asfaltu a později, už na lesní cestě, míjíme místo označené jako Izvor Neretve (pramen Neretvy), nejdůležitější řeky v zemi, která jediná ústí do Jaderského moře. Prameniště je ale evidentně rozprostřeně kdesi v lesích a houštinách – důkaz, že tahleta veledůležitá řeka se rodí z hlubin země docela nenápadně. Popřejeme jí šťastnou cestu skrze nádherná místa, která jsme zvládli projet a s jejím tokem se tam setkat (Počitelj, Mostar, Konjic a Jablanica…) a začínáme stoupat do hor na hranicích národního parku Sutjeska.

Stoupání do svahů Zelengory

Silnice se postupně zhorší na kamenitou cestu, v lese navíc s bahnem a rozjezděná od traktorů, takže vysloveně něco pro břichoplaznou oktávku… Naše průměrná rychlost je asi 20 km/h. Ani nad hranicí lesa to není lepší – přijdou zase kamenité pasáže a rigoly od vody, která stékala z tajícího sněhu (na severních svazích NP Sutjeska se stále ještě dají někde vidět). V jednom takovém zůstaneme viset s protáčejícím se kolem ve vzduchu a chvíli nám trvá najít správný fígl na překonání takového zádrhele, ale když se povede, můžeme si odškrtnout další cennou zkušenost v jízdy v terénu:-) Pak už se bez větších problémů vyškrábeme do sedla a DOSLOVA JENOM ČUČÍME.

Kolem nás se do nekonečna táhnou nádherné zelené hory masívu Zelengora (ten název tedy sedí dokonale!), kopce jako namalované, sem tam zdobené korunou skal, sem tam skvrnou posledních zbytků sněhu. Tam, kde nedávno roztál, se objevují fialové koberce krokusů, opodál je menší kobereček hořců a na malém vrcholku, mezi kvetoucím borůvčím, ještě zahrádka žlutých a fialových orchidejí prstnatců. Dole pod námi je v kotlině usazené Jugovo jezírko, kam sjedeme hned, jak se tady fotograficky a se sněhem vyblbneme:-)

Pohoří Zelengora

U Jugovo jezera, které je vlastně spíš taková malá přehradička, stojí parádní, ale zatím zavřená horská chata. V jezeře se úžasně zrcadlí hory, ale bohužel nám zaleze sluníčko, tak to není tak pěkné, jak by mohlo být. Stejně tak o několik okamžiků později u jezera Orlovačko. Cesta k němu vede, ale pro auta je zavřená – musí se najet nad něj na parkoviště a k jezeru seběhnout po stezce, my necháváme auto u závory (dřevěné ohrady), kde se cesty k jezeru a na parkoviště rozdělují. Jezero je krásné, zase usazené do kulisy zelených hor i vyšších skalních štítů a kupodivu ne tak studené, jak by se mohlo zdát. My si koupeme nohy, Kuba tam bez váhání vletí celý a je vysmátý na celé kolo. Kolem břehu se táhnou hejna maličkých rybiček, ale čas od času o hladinu šplouchne i větší blyštivé tělo. Ledovcová jezírka jsou zkrátka jednou z chloub celého národního parku Sutjeska.

Jezero Orlovačko se svou horskou kulisou

Zpátky u auta tvořím vaječný oběd, ale pořádají na nás nálety střídavě komáři a maličkaté červíko-mušky, takže to není úplně příjemné posezení. Ke konci už Kubu musíme uklidit do auta, aby vůbec mohl v klidu dojíst, Petík zatím kopíruje fotky z plných karet a taky mu tam není do zpěvu. Jakmile se schováme, padne pár kapek deště (doslova), hlavně ale po nastartování na nás vyskočí nepříjemná červená kontrolka a upozornění na problém s chladicí kapalinou. Kuba spí, my bez signálu, zkontrolujeme kapalinu, jak nám radí Ferda (všechna naše auta jsou takto dříve nebo později pojmenována), vidíme, že jí tam moc není, ale nějaká jo, na druhé nastartování už se to neobjeví. Během dne pak ale ještě několikrát ano, takže později na signálu hledáme možné důvody a řešení a po benzínkách sháníme chladicí kapalinu. Cestou dolů narazíme na lesníky, jak zvláštním lesním traktorem stahují klády z lesa. Žádné obslužné rameno a “valník”, ale normálně jich několik svázaných ocelovým lanem stáhnou dolů k cestě, odpojí, traktor se otočí a obrovskou radlicí je nahrne na kraj cesty, na jednu hromadu. Kuba to zaspí, ale my jsme jak u vytržení z toho trochu předpotopního způsobu těžby dřeva:-)

Po sjezdu do nížiny a prokličkování se na správnou cestu (bývalá a asi budoucí asfaltka), kdy na nějaký čas opouštíme horské svahy NP Sutjeska, jedeme k Pješčane piramide, pískovcovým pyramidám. Tzv. zemní nebo zemské pyramidy známe hlavně z Itálie, kde jsme se s nimi setkali několikrát, a pokaždé to byla úchvatná podívaná. Tady jedeme, kolem pořád nic nic, jenom listnaté lesy, a najednou za zatáčkou kuk! A stojíme přímo pod rezavě hnědými skalními věžemi, nebo spíš zatím jakousi hradbou, ze které se jednotlivé věže asi stanou časem. Dá se nad ně vyjít po schodech a na malou rozhledničku, ze které je fakt super výhled. Tohle trochu nečekané zpestření, o jehož existenci jsme se dozvěděli teprve před pár dny, si tedy užíváme do sytosti, úplně stejně jako předtím Zelengoru – zelené hory, které jsme heroickým výkonem oktávky, kterou to možná stalo zdraví, předtím přejeli.

Pješčane piramide

Kolem 17 h sjíždíme do městečka Foča, které je takovou vstupní branou do NP Sutjeska, respektive asi nejbližším větším městem od parku. Původní plán je objet benzínky kvůli chladicí kapalině, případně nakoupit a kdyžtak dát někde kafe, ovšem skončí to výrazně lépe – objevíme stánek s vynikající kopečkovou zmrzlinou, ve vedlejší restauraci Mozart na náměstí si dáme luxusní ledové kafe, a pak nás zláká bohatá nabídka a dáváme si ještě pizzu – Kuba mini, my střední a jsou stejně velké. Pak se konečně taky dostane na ty benzínky:-) Něco jako chladicí kapalinu najde Petík až u jedné vzdálenější, ale růžovou – tu, co bychom asi potřebovali, mají jenom po 5 l kanystrech. Rozhodujeme se nechat auto přes noc odpočinout a pořádně vychladnout, ráno tam případně cmrndnout trochu vody, a kdyžtak tudy pojedeme ještě jednou.

To už máme skoro 21:30, Kuba po řádícím večeru začíná tuhnout a je čas najít místo na spaní. Popojedem asi 15 km na jeden tip (jinde to kolem silnice ani nejde), kde musíme překonat/objet vesnickou skládku, ale dál je to lepší. Těsně před koncem je ohromná bahnitá louže, nebo hlavně bahno, a já fakt nechci uprostřed noci řešit, že v něm uvízneme, tak se kousek vracíme a parkujeme v trávě před něčí brankou, tak uvidíme, co nás tu čeká ráno. Rychle rozesteleme, převlíknem se a padáme do hajan.

Čtvrtek 2. 6. – NP SUTJESKA – JEZERA DONJE A GORNJE BARE, PÍCHLÉ KOLO, PNEUSERVIS VE FOČE A VÝJEZD POD BOSENSKÝ MAGLIĆ

V půl 6 si to vedle nás přihasí auto, chlapík jde na svojí zahrádku:-D Petr solidárně vykoukne, jestli tam nechce zajet autem (což bychom mu museli uhnout), ale prý v pohodě, tak my to ještě na hodinu balíme. Vykopáváme se v 7, Kuba těžce po zadku, takže na všechno furt fňuká, brečí, Petík to dneska moc nedává. Když je jasné, že projetí závory do NP Sutjeska před východem slunce neklapne (což by nám teoreticky mohlo zajistit vstup zdarma), moc se neženeme. Dáme si snídani, vyčistíme zuby a před 9 jedeme.

Asi tak dvě zatáčky poté, co se začne stoupat od silnice, je pokladna a závora, vstup do NP Sutjeska nás stojí každého 10 KM, za auto ani za Kubu nic. Cesta je teda ale brutus – ze začátku rozbombardovaná asfaltka, která je snad horší než čistá šotolina, s obrovskýma dírama, pak v lese lepší úseky lesní cesty, které se střídají s kamenitým korytem potoka a tvrdou skálou a kamením. K jezeru Donje Bare se škrábeme přes hodinu. Les strašně voní česnekem a při bližším pohledu fakt – všude jsou koberce medvědího česneku. Obecně nás tady ta vegetace dost překvapuje – jsme v 1500 m a přitom všude kolem listnaté lesy plné kytek a hlavně hmyzu. Poštípaní jsme za chviličku celkem dost.

NP Sutjeska – u jezera Donje Bare

Nahoře je docela velké parkoviště, my zkoušíme zůstat zašoupnutí co nejvíc ve stínu a jdeme se podívat dolů po schodech k jezeru Donje Bare. Stojí u něj krásná chata, zatím zamčená. Jezero je takové normální, ani nějaké extra horské scenérie kolem, ale jako ochutnávka přírody v parku Sutjeska je to docela fajn. Na louce nad jezerem mě nejvíc zaujmou žluté bosenské lilie, které jsou bosenský endemit, a pak rozhledna z fondů EU, před kterou stojí strom.

Vrátíme se k autu a s ním kus po cestě na křižovatku, odkud vychází stezka k jezeru Gornje Bare. Tady necháváme auto a vydáváme se na výšlap – nejdřív komářím a česnekovým lesem (když se jde, tak to tak nežere, ale člověk se nesmí zastavit), pak vylezeme na louky a to je velká paráda! Kolem nás skalnaté hory, pod nohama koberce barevných kytek, modrá obloha, no prostě jak namalovanej obrázek, ze kterého se vyrábí puzzle. Dvakrát se přehoupneme přes kopeček a je tam jen vyschlá díra, ale nakonec, přímo pod skálou, kde končí i stezka, najdeme to nádherné jezírko.

NP Sutjeska – u jezera Gornje Bare

V malém stínu pod stromem si dáme oběd, Petík droní a fotí, Kuba chvíli neposedí, jinak kochačka jako blázen! Kolem 14 h se pak vydáváme nazpátek, trochu jinou cestou přes louky. Dole potkáváme skupinu místních ze 3 aut, zdravíme se, Kuba dostává bonbon (větrový, tak mu ho schválně zkoušíme dat líznout, ale netváří se, tak mu ho zabaví táta a on místo toho dostane svoje sušenkové kolečko), Petík se dvěma babkami rozpráví plynulou angličtinou (ani nevím, na které straně mě to víc překvapuje:-)). V lese pokosím pár lístků medvědího česneku, přičemž mě málem sežere komando komárů. Rychle skočíme do auta, osolíme klimu a jedeme. Kuba si vyžádá ještě kousek chleba se salámem, ale stihne sníst akorát ten salám, ještě nejsme ani pořádně rozjetí, a on spí.

Cesta zpátky celkem ubíhá, dokonce i nejošklivější střední pasáž máme skoro za sebou, když před námi vyskočí na silnici nějaké zvíře, tak se ho snažíme dohnat a vyfotit. Jak se před námi několikrát mihne, zpřesňujeme svůj odhad na kamzíka, jenomže v tu chvíli se ozve zvuk jak když praskne a vyfoukne se balónek, a ona je to přitom další pneumatika. Na úplně blbým místě v kopci, takže Petík se celou dobu modlí, aby mu auto nespadlo z heveru. Smůla, stane se to, naštěstí nás předtím napadlo ho trochu podložit většíma šutrákama. Na druhý pokus už se kolo vymění a můžeme jet, bohužel nás čeká zajížďka až do Foči, protože tam je nejbližší vulkanizer. Takový moderní a podle toho taky tak drahý – nová (ojetá) guma nás tentokrát vyjde na 50 KM.

Abychom si trochu spravili chuť, zajedeme do Foči nakoupit do supáče a na zmrzku ze stánku jako včera, ale pak už honem do hor, abychom stihli šotolinovou cestu za světla. Po silnici pronásledujeme Pražáky s fordem, co furt stírají zadním stěračem. Na pokladně zamáváme lístky, ale stejně se musíme zapsat (Petík jako řidič). Cesta je ale na tuhle stranu o dost lepší než ráno k jezerům, až nám je trochu líto času věnovanému pneuservisu, tohle by asi na rezervě klidně šlo. Plánované zastávky po cestě necháváme až pojedeme nazpátek a kolem 19:30 jsme na parkovišti Prijevor pod Maglićem, nejvyšší horou Bosny. A nestačíme valit bulvy, protože jednak nás obklopují fantastický hory, a druhak dnes slunce a mraky dnes doslova čarují na večerní obloze. 

Maglić (2386 m), nejvyšší hora Bosny a Hercegoviny při západu slunce

Z nepokrytého nadšení nás vytrhává nepříjemné překvapení v podobě hejn krvežíznivých komárů. Tady, v 1600 m. n. m., mimo les, dávno po západu slunce (a ráno na slunci, i když večer je samozřejmě nejhorší). Posádky několika dalších aut, co tu nocují, vypadají nejdřív celkem v klidu, ale pak koukám, že se taky celí nabalují a stříkají. Vedle nás jsou Němci, takoví dva divní týpci, pak pár Holanďanů, v noci vedle nás přijede Slovák v dodávce a ještě tam parkuje česká oktávka, ale bez lidí. Kvůli komárům nakonec večeříme docela pozdě, protože kolem západu slunce venku fakt být nejde – ne delší chvíli na jednom místě. A pak už rychle do hajan a nabrat síly na zítřejší náročný výšlap…

 Tisk článku