Sobota 7.7. – Divné sochy, poloostrov Devin a lázeňský Sellin

Budíme se kolem 7., když už kolem jede několikáté auto. Tentokrát se ale cítíme aspoň celkem vyspaní a natěšení – Rujána už volá! Balíme, zvládáme i základní hygienu a jedeme přes hráz, kde vidíme ještě několik takových docela pěkných míst na spaní, a asi i čistějších – to kdyby někdo potřeboval tip;-) Pak kus po silnici a zastavujeme na malém parkovišti u údajně největšího parku soch v Evropě, na okraji vesnice Katzow – Skulpturenpark Katzow. Nejdřív si v klidu snídáme, a pak to jdem omrknout. U vstupu je kasička pro dobrovolné vstupné, ale my drobná eura ani nemáme, nehledě na to, že nic jako drobná eura neexistuje… Sochy ze železa, dřeva, občas kamene a případně plastových doplňků jsou takové… ehm… zajímavé. Některé docela hezké, u některých musíme nechat pracovat fantazii do nečekaných rozměrů, abychom z toho vůbec něco vykoukali. Nad některými výtvory se usmíváme, nad některými divíme, faktem ovšem je, že „sbírka“ je ohromná – přes 100 výtvorů od 90 „umělců“ z 23 zemí (pardon za ty uvozovky, ale holt „umění“ si představuji trochu jinak:-)). Součástí areálu je i výstavní síň a konají se tu během roku různé kulturní a společenské akce.

Pak jedeme, jedeme, přes první zvedací most, kterých je jezernaté a kanálovité Pobaltí plné (ať je to v Německu, Polsku, nebo dál na sever). Časem vypozorujeme, že se mosty zvedají vždy jen na nezbytně nutnou dobu, než projedou všechny lodě, co se před nimi nahromadí, většinu času ale zůstávají sundané a průjezdné pro auta. Na silnicích je vždy cca 2 km před zvedacím mostem cedule s vypsanými časy, ve kterých se most zvedá, takže řidič hned ví, jestli si náhodou nebude muset chvilku počkat.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

My pořád řešíme, kam zajet a co vidět. Keška nás zastavuje na chvíli v městečku Eldena, parkujeme před sámoškou, protože všude jinde je to zase problém, a jdeme se podívat k ruinám zdejšího kláštera. Probíhá tu nějaký letní festival s večerními představeními, takže je tu rozestavěná technika, pódium, židle, zázemí pro účinkující atd., což výsledný dojem z mohutných zdí kláštera trochu potlačuje, ale jinak je to něco úžasného. Za své plné slávy to musela být opravdu monumentální stavba, když i nyní na nás rozlehlost a výška ruin dělá silný dojem. Jen tu kešku někde v roští nenajdeme:-)

Pak tak trochu za další keší, ale s tušením, že by z toho mohlo být něco zajímavého, nás odnaviguju na poloostrov Devin. Parkujeme na konci dlooouhé, panelové cesty, na prašném parkovišti pro celkem dost aut, zatím je nás tu tak 5 vozidel. Je tak polojasno, ale studeně fouká, tak se ani příliš nesvlékáme a vyrážíme na obhlídku terénu. Dost nám to tu připomíná procházky po novozélandských “headech” (konce poloostrovů) – upravené parkoviště, perfektně čistá toitoika (později a na jiných místech jsme pochopili, že to je ve velké míře z toho důvodu, že místní chodí radši vedle…), branky vedoucí na ovčí pastviny, a pak lehce zvlněná krajina travin a roztroušených stromů, často třešní ptáčnic, které ujídáme po cestě. No, a hlavně ten protivný vichr, žejo…

Na začátku fouká nejvíc a my se jdeme podívat na zdejší asi největší zajímavost, pískové “útesy”. Samy o sobě nejsou až tak ohromující, ale oceníme je později, když začne být břeh úplně pozvolný a dno neskutečně mělké. Po útesech jdeme horem, a pak se tak houpáme po cestičkách pokakaných od ovcí, neskutečně chlupatých, co se kolem plaše promenádují. Za zatáčkou přestává foukat, břeh je nízký a před námi se rozkládá výhled na pobřeží Rujány, kde to vypadá podobně. Úžinou mezi námi a největším německým ostrovem odjíždějí na moře plachetnice. Úsek našeho pobřeží, který jsme právě minuli a museli obejít více „vnitrozemím“, je chráněn jako ptačí rezervace, kde se na mělčině sluní i dohadují hejna labutí, kormoránů a kachen. Na chvíli si sedáme, že dáme pauzičku, a ve výsledku je z toho zase třičtvrtě hodiny, protože bez větru a na sluníčku je ohromně příjemně a my jen tak relaxujeme (navíc s krátkými nocemi na téhle dovolené nabíráme chronický spánkový deficit, takže pak všude, kde to aspoň na chvíli jde, usínáme:-)).

O trochu čerstvější se pak vydáváme dál, abychom obešli poloostrov celý. Moře je tu směšně mělké, pozorujeme psy na vycházce, jak se honí asi 10 m od břehu a skáčou jak laňky. Když se zase přiblíží naše pevnina, koukáme na malou vesničku, zakotvené rybářské bárky a zelené louky okolo. Je to tu naprostá idyla… Někdy po 13h jsme zpět, parkoviště se mezitím zaplnilo do posledního místečka. Dáváme si na výhni mezi auty rychlou svačinu, a pak jedeme dál.

Rychle a stručně projíždíme po obchvatu Stralsund, vstupní bránu na největší německý ostrov Rujána, a necháváme si jeho případnou prohlídku na zpáteční cestu. Zíráme sice uhranutě na přístav a „chapadla“ (=jeřáby), ale jinak nás při pohledu na město nějaká extra dominanta nezaujme, tak možná si jako zástupce severoněmecké hanzovní architektury a kultury necháme jen sídlo nejvýznamnější, Lübeck… Na Rujánu vjíždíme po dlouhém a velmi vysokém mostu a ze začátku nás to tu ani nějak moc nenadchne – kolem nás je všude krajina luk, polí, trávy a obilí, odkvetlé řepky, sem tam remízek. Volíme nejdřív exkurzi do spodního výběžku, kde zastavujeme u nádherného kostela v Zudaru, a pak hledáme hradiště, ze kterého ale už na zarostlém pahorku nezbylo vůbec nic. Vynecháváme zajížďku do vesnice Poseritz, i když by se nám na této cestě hodila do sbírky s Woserowem. Od strejdy, co mezi dvoumetrový rákos přijel autem, aby přesedlal na malou plachetničku, dostáváme mapu rybářských lokalit – dík, to se určitě bude hodit:-). Poprvé a nikoli naposledy se nám potvrzuje, že naše němčinářské základy stačí na sdělení požadavku, ale hodnotnější konverzaci moc nezvládáme, pán to ale naštěstí nepoznal. To umí dobře hlavně Petík – maskovat, že nerozumí ani slovo:-)

Pokračujeme k městečku Lancken-Granitz, kde omrkneme potenciální nocoviště na vedlejší cestě, kde stojí altánek, kolem jsou vjezdy na pole a travnaté plácky – to půjde. Rychlá svačina a jedeme zkusit zámeček Jagdschloss Granitz, ovšem neoficiální (ale nejbližší) parkoviště je prázdné, nikde nikdo, koho se zeptat na peníze, přitom je to v podstatě něčí zahrada. No nic, prdíme na zámeček a pokračujeme do lázeňského města Sellin. Zastihneme několikrát projet okružní parní vláček, kterým je protkaná celá Rujána, a pro toho, kdo je tu někde ubytovaný, je zdarma. My sami trochu krkolomně parkujeme (všude se platí nebo je to pro hotely) a jdeme se podívat na kostelík a na útesy, které ale nejsou shora zas taková bomba. Petíkovi se během večera udělalo zase zle, holt prášky dobral před odjezdem a stravování zas máme příšerné. Budeme si na to muset dávat trochu pozor.

Po pár celkem hezkých výhledech se vracíme, svačíme, a pak scházíme kolem řady hotelů k molu s krásným pavilonem. Z ulic města k němu klesá dlouhé schodiště, okolo stojí lázeňské, „prvorepublikové“ vilky, nad schodištěm vyhrávají dva muzikanti. Dole na pláži jsou rozestavěné, ale už zavřené „strandkorbs“, neboli ony legendární plážové koše, bez kterých se větrné pláže Baltu neobejdou (já si pamatuji, že jsem jejich existenci postřehla poprvé na gymplu v učebnici němčiny, stejně jako jiná užitečná slovíčka, například Erbseneintopf:-)). Musím říct, že atmosféru to tu má neskutečnou, opravdu mile prázdninovou, až člověk málem čeká, že tu potká vyšňořenou dámu s pečlivými loknami končícími nad krkem, v sukni s volány a zdobeným slunečníkem, zavěšenou v gentlemanovi ve skvěle padnoucím smokingu a s navoskovaným knírem:-)

Dlouhé, historické molo, které tu bylo poprvé postaveno v roce 1906, je oživené dobovými fotkami, ze kterých se někdy usmívají lázeňští hosté, jindy ale ukazují, jak to tu zima a mráz dokáže všechno zničit. Na konci mola je zvláštní „batyskaf“ – pravidelně se potápějící modul, kde lidé sedí jako v obýváku a pozorují rybičky. Jestli tu teda takhle blízko od břehu nějaké jsou… Cena za půlhodinový ponor je 8 €, poslední Happy Hour, na kterou nás, všechny přihlížející, láká průvodce, stojí 5 €. Projdeme se po molu, po pláži mezi strandkorbs, a pak se svezeme výtahem zase nahoru na ulici, pro zpestření (a taky páč nás už dneska dost bolej nohy). Vracíme se do auta a na naše dnešní tábořící místo, kde v altánku vařím cosi z brambor, klobásy, cibulky, žampionů a cukety, a pak ještě druhé jídlo jen z hub a cuket na zítra. Jenže ztrácím při tom krytku od vypínání na čelovce. Kolem půlnoci zalézáme do spacáku vedle auta, kupodivu je tu večer docela provoz, hlavně teda ale ze směru od města do Seedorfu na okraji velkého zálivu, takže ne přímo kolem nás.

Neděle 8.7. – Hitlerova Prora, národní park Jasmund a nejsevernější místo Východního Německa, Kap Arkona

Vstáváme ještě před 7, je příjemně svěží vzduch, v altánku kuchtíme snídani i s čajem a já ještě jednou zkouším hledat krytku od čelovky, ale bez úspěchu. To je mi teda fakt záhada…jasně zářivě oranžový kousek gumy, jak se ztratí na 2 metrech čtverečních…

No nic, balíme a někdy po 8 vyrážíme na obhlídku toho nejlepšího, co Rujána nabízí. Na zámek prdíme, nechce se nám řešit parkování, takže projíždíme nejdřív Binz, což je údajně letovisko německé smetánky. Je tam pár pěkných, lázeňských vilek a pro rodiny s dětmi asi zajímavá atrakce stezka v korunách stromů, jinak ale v podstatě nic, kvůli čemu bychom museli stavět. Za Binzem odbočujeme k první velké atrakci – a tím myslím opravdu velké… Prora byl Hitlerův plán na megalomanské letovisko pro 20 000 lidí, které se sice i dostavělo, ale hosté sem nikdy nepřijeli, protože je mezitím smetl konec války. Německo se dlouho snažilo ohromný objekt (prostě dlouhý činžák) prodat jako celek, ale když se nedařilo, tak jej začalo od 90. let rozprodávat po kouskách bohatým hotelovým sítím, které jednotlivé části přestavěly, a dnes je již z většiny objektu luxusní přímořské ubytování. Zbývá snad jen poslední blok a i kolem toho už se v době naší návštěvy táhl plot a stavělo lešení, takže jistě nebude trvat dlouho a jeden z projevů nacistického megalomanství zcela změní svou podobu…

Máme trochu problém tu najít parkování, všechno je placené, něco víc, něco míň (a později během dne se to i hodně zaplní). Končíme na parkovišti se sazbou 1 € za hodinu, kde se musí lísteček koupit předem, ale už si moc neumíme představit, jak by někdo zkontroloval, že doplatíme i zbytek, pokud odsud odjedeme později než za hodinu… Nakonec to tak uděláme a doufáme, že na nás doma nebude čekat několikanásobně vyšší pokuta. Obcházíme hotel a na volném místě projdeme na pláž, což je asi tak 20 m přes pás borového lesíku. Dlouhá pláž je jasně rozdělená – nejblíž vstupům je „normální“, o kus dál FKK (nuda pláž) a ještě dál pak psí. Všude je hezká, čistá, skoro bez lidí, i moře celkem čisté. Jdeme pořád dál, protože jsme zvědaví na divnou betonovou stavbu na obzoru. Zřejmě je to taky nějaký pozůstatek plánovaného letoviska pro primadóny, co by se snad nechtěly válet v písku, ale raději na betonové plošině. Dali jsme si tu chvíli pauzu a Petík se pokoušel přemluvit svůj žaludek, aby se laskavě uklidnil (těsně před odjezdem dobral žaludeční prášky, co dostal hned po příjezdu ze světa, takže jednak šok, a teď navíc ne úplně ideální cestovatelský jídelníček). Pak se couráme po pláži nazpátek, máčíme nohy, ale na nějaké vyvalování to tu moc nevidíme. I tak nám to vyjde asi na hodinu a čtvrt, takže trochu ve stresu, ale odmítáme kvůli tomu platit další hodinu a odjíždíme bez doplácení.

Projíždíme jedno z větších měst Sassnitz (pracovně přejmenované na “Zas nic”), ale ani tady se nezdržujeme a valíme rovnou za tím asi úplně nejhezčím a nejzajímavějším, co Rujána nabízí, do národního parku Jasmund. Je vyhlášený svými bělostnými, křídovými útesy, které omývá nádherně modré moře. Dá se sem vyrazit i přímo ze Sassnitz, ale k těm pěkným útesům je to celkem štreka, a tak volíme raději parkoviště u vesničky Hagen. Celodenní parkování tu vyjde na 5,50 € (hodinové žádné není), platí se při odjezdu u automatu, aby nás kartička pustila přes závorou, takže tentokrát se tomu vyhnout nedá. Je tu kasa pro vyhlídkový autobus a vstup do naučného centra, nějaké suvenýry, záchody za 0,50 € (a podle toho vypadají lesy v okolí), pitná voda (taky placená).

Oblékáme se do letně-trekovacího, balíme trochu zásob, fotíme mapičku a vyrážíme po asi nejvíc frekventované stezce ke Königsstuhlu, Královskému stolci, nejvyššímu útesu parku se 118 m tyčícími se nad mořem. Na výletě jsou tu mladí, staří, hodně rodin, někdo pěšky, někdo na kole. Většina široké cesty vede nádherným lesem vzrostlých buků, míjíme také pár hezkých, klidných jezírek, i jednu zajímavou bažinu se stromy „na chůdách“. Taková malá vzpomínka na asijské porosty mangrovů…

K naučnému centru jsou to asi 3 km, nicméně vstup do něj a tím i na vyhlídkovou plošinu na Königsstuhlu stojí 9.50 €, což odmítáme platit. Centrum vypadá dobře udělané a zajímavé hlavně pro děti, a z vyhlídky NAD nejvyšším útesem ho asi moc neuvidíme… Jdeme tedy dál nádherným, vysokým lesem směrem na jih, kde jsou mnohem lepší výhledy na samotný Königsstuhl. Schody dolů na pláž pod útesy jsou ale zavřené, ach jo. Několikrát tu zaslechneme i rodnou řeč.

Jdeme dál s tím, že tam snad bude někde lepší přístup a výhled na útesy, ale trvá to další asi 2,5 km. K výhledům. A o další km dál vidíme, že se dá sejít konečně i dolů! Tomu nejde odolat! Sestupujeme po hodně prudkých schodech, ale čekali jsme to horší (hlavně pak směrem nahoru). Vedle nich na pláž stéká vodopád, kolem se rozprostírá kamínková pláž, kterou hlídají všude racci, labutě a kormoráni, pár lidí. Couráme se po pláži kus jakoby směrem zpět, moře zlehka šplouchá a my jedním okem neustále sledujeme útes nad námi, jestli se někde nezačne drolit a padat. Kamínky a občasné mušle jsou tu taky dost zajímavé, ale některé velké úseky pláže jsou totálně pokryté nánosem řas, které jak usychají, tak smrdí, ale jinak krása. Polonahý místní výletník nám pomáhá se vyfotit, pak my jeho, furt něco kecá a my skvěle hrajeme, že mu rozumíme (v tom máme koneckonců letitou praxi:-)).

Po nějaké hodince kochačky a focení se vydáváme na zpáteční cestu a jelikož nás už teď pekelně bolí nohy, je jasné, že žádná sranda to nebude. Navíc první část se pořád jenom škrábeme do nějakých kopců. Jakmile se ale odpojíme od pobřeží a stočíme se do útrob zalesněného parku, jdeme už jen po široké štěrkové cestě, zlehka stoupající k opačnému konci chráněného území. Louskáme za pochodu slunečnice (možná tu napřesrok vyroste pěkná slunečnicová alej) a potkáváme jen 2 další páry. Oproti frekventovanému úseku ke Königsstuhlu tedy naprostá pohoda. Z lesa se vynořujeme ještě asi půl km před Hagenem, lovíme kešku před restaurací Baumhaus (stromový domeček/ptačí budka) v ptačí budce a šouráme se přes louku k autu. Jsme grogy, ale program zdaleka nekončí…

Ani moc neotálíme, platíme u šikovného automatu kartou (což je super, protože malou hotovost nemáme a museli bychom někde shánět na rozměnění) a valíme na sever. Nejdřív projíždíme přes úžinu za Glowe, což je další vyhlášená koupací lokalita. Všude se tu parkuje podél silnice, protože se chodí přes les na dlouhou pláž. Ne už tolik na parkovištích, kde chtějí 15 € za den. To nechtějí ani Němci platit… Jedeme až vlastně kam nejdál nám to Rujána dovolí, což je vesnice Putgarten. Resp. do ní se cizinec s autem, který tam není ubytovaný, ani vůbec nedostane, odstaví ho parkoviště se závorou ještě před vjezdem. Potkáváme tu české motorkáře a starší český pár v autě upraveném na spaní, asi jako byla naše zélandská Odyssejka (Honda Odyssey).

Není čas ztrácet čas, a tak bereme jen pár drobností a vyrážíme skrz kýčovitě pěknou vesnici, už ale zase dost mrtvou na to, že jsou tu v podstatě jen ferienhausy a restaurace. Dnes slavíme takové menší, interní výročí, a tak si chceme něco dopřát, třeba zrovna onu pověstnou rybu v housce, o které jsme pořád někde četli, slyšeli, párkrát už i viděli stánky, kde tuhle baltskou klasiku prodávají. Tady chvíli luštíme nabídku u malého občerstvení a máme 3 možnosti: backfisch, matjes a bismarck. Bereme „back“, což by měla být smažená ryba, pokud si ještě něco málo pomatuju ze školy, a za 2,5 € dostáváme každý malinkou houstičku s malinkým kouskem smaženého filé. To ani nestojí za fotku, navíc to do nás po celodenním chození bez většího jídla zapadne jak do bezedné jámy. Nejdřív se trochu rozčilujeme, nebo spíš litujeme, že to opravdu nebylo to, co jsme si představovali, ale později zjišťujeme, že matjes je fakt matjes v housce a bismarck je něco podobnýho (naložená, syrová ryba), takže jsme ještě za naše malé, ale teplé a opravdu chutné filé rádi:-)

Když už tu jsme, rozhodujeme se dát celý okruh po cípu ostrova a nejdřív zahybáme k pobřeží a šlapeme 1 km po silnici a cyklostezce do rybářské vesničky Vitt, která je dnes tak trochu skanzen. Před ní míjíme parkoviště pro invalidy, dokonce jsou tu i záchody, ovšem zamčené, takže zase nepořádek všude okolo. Na kraji vesnice nás vítá nádherná kaple, která bývalá romanticky bílá, ale přemalovali ji na divnou oranžovou a místní teď ve vedlejší „vesničce střediskové“ podepisují petici za znovu-nabílení a zvou k tomu i návštěvníky. Vesničku Vitt tvoří asi 15 chaloupek jak z pohádky, s doškovými střechami, staré pumpy na návsi, některé domky slouží jako restaurace. Patří sem samozřejmě i kus pláže s molem a zaparkovanými rybářskými čluny. Jeden z nich, který ale vypadá, že už tu zakotvil navždycky, se jmenuje Jana. Hezké to tu mají…

Po krátké prohlídce rychle mizíme, protože nad vůní pečených ryb z restaurací se nám sbíhají sliny. Šlapem dál po široké cestě na zvedající se útesy, až ke slovanskému hradišti Jaromarsburg (zavřené dobou i z technických důvodů), které nabylo zhruba v 11. století celoevropského významu a zdejší chrám sloužil nejenom k modlitbám, obřadům se zvířecími, a dokonce i lidskými oběťmi, ale také jako „slovanské Delfy“, kam se Slované ze široka daleka sjížděli za posvátnou věštbou osudu. Bohužel zásadní ránu zasadil celému hradišti dánský král Valdemar I., který toto území v roce 1168 dobyl, a během staletí pak zbytky chrámu i většina hradiště zmizela při postupných sesuvech útesů do moře vlivem povětrnostních vlivů.

Poblíž stojí první z arkonských významných věží, Peilturm, která byla postavena roku 1927 a sloužila také jako maják, ovšem nikoli světelný, ale radiový – pomocí radiových vln pomáhala k navigaci lodní linky mezi Sassnitz a Trelleborgem. V okolí vidíme jakousi snahu o zkulturnění – naučné cedule, dřevěné sochy, např. boha Svantovita, jenomže celkový dojem dost kazí zase toaletní potřeby rozházené široko daleko po okolí. I přesto, že tu stojí dvě toitoiky, ach jo. Peilturm, ve které je normálně muzeum a zprostředkovává vstup na hradiště, je už zavřená. Ach jo znova, to je fakt děs, jak v tom Německu všechno umírá brzo, i když mají světlo pomalu do 11 a turisty všude za humny…

Projdeme k hlavnímu majáku Kap Arkona, ale spěcháme nejdřív ještě o kus dál, cestičkou těsně nad útesem s pár vyhlídkami na širé moře. Tam, na úplném cípku, už jen se schody dolů na úzkou, kamenitou pláž, stojíme totiž na nejsevernějším bodě ostrova Rujána, potažmo celého Východního Německa. Dole na pláži, kam se nám ani trochu nechce scházet, když už dnes máme v nohách okolo 18 km, leží obrovský šutr, bludný balvan pojmenovaný Sieben-Schneider-Stein, který tu zanechal ledovec před zhruba 10 000 let, když skončila poslední doba ledová. Až na ten balvan nám ale výhled na pobřeží zase připomíná Zéland – kdo by to byl čekal, takhle blízko od domova?:-) Fotíme, lovíme kešku opodál, a pak šlapem zpátky, abychom si ještě vyfotili dvojitý maják v nádherném večerním světle.

Majáky na Kap Arkona stojí totiž dva. Hned vedle sebe. Ten nižší, hranatý, zvaný někdy Schinkelturm, měří 19,3 m a svítil lodím na cestu v letech 1828 – 1905. Pak jej nahradil vyšší, 35metrový, kulatý maják, který během let pouze změnil technologii lamp, ale jinak funguje dodnes. Během své historie byl Kap Arkona také významný vojenský bod – byla zde vybudována síť bunkrů, nejprve sloužící Wehrmachtu, později německému námořnictvu. Dnes jsou z nich muzea, kam se dá podívat, když přijdete během otevírací doby… Pod majáky potkáváme dvojici Čechů na kolech a pár místních. Lovíme kešku za majákem a vydáváme se na poslední dnešní pěší úsek zpátky do Putgartenu. Ale to už fakt meleme z posledního, nohy neposlouchají a táhnem se jak smrad.

Na parkovišti si rozkládám vaření na trávník před autem, kuchtím noky a pochutnáváme si v autě, přesně jako na Zélandu. Kus za námi zní čeština z kempovacích židliček a zpoza přenosného grilu. Mezitím se setmí a my jsme naprosto vyřízení a bez vůle cokoli podnikat, a tak jsme ochotní tu i přespat za cenu, že zítra zaplatíme za 2 dny (4 €/den), což je pořád míň, než jakýkoli kemp (a nadivoko to v tomhle koutě ostrova moc nejde). Nicméně osud je nám nakloněn a večer se z neznámého důvodu závora otevře a zůstane otevřená celou noc, takže nejenom že neplatíme 2 dny, ale nakonec neplatíme vůbec. Jsme docela rádi, když už jsme dneska nechali 5,5 € za celodenní parking u parku Jasmund.

Pondělí 9.7. – Odjezd z Rujány odložen na večer kvůli koupání v Proře

Vstáváme na budíka v 5:50, balíme a odjíždíme pod stále otevřenou závorou. Jenže kam se zaparkovat, aby mohl člověk dospat a zároveň to nevypadalo, že tam stojí celou noc? Petík vytipuje místečko – parkoviště před hřbitovem v nejbližší vesnici Altenkirchen a je to ok. Rozdělujeme si přední a zadní sedačky a na dvě hoďky ještě dospáváme. Pak už se tam ale začne střídat jedno auto za druhým a možná trochu překážíme, tak se přesunujeme na parkoviště u Netto, kde vegetíme, Petík podniká menší nákup. Jinak od rána velká změna – je totálně zataženo, dokonce spadne i pár kapek. Rozhodujeme se tedy rozloučit tímto s Rujánou a vydat se zase dál. V 9. vyrážíme na cestu.

Trochu nás mrzí to moře, tak si dáváme zastávku ještě v Glowe (podél silnice dnes nikdo neparkuje, tak nechceme riskovat a necháváme Bobíka u Aldi v Glowe) a máme hodinu času na omrknutí zdejší vyhlášené pláže. Na kraji stojí WC, ovšem na peníze, takže zase nasr*** všude kolem. Je zima a fouká, i tak ale několik šílenců vysedává za zástěnami nebo ve strandkorbe na pláži. Sem tam nějaké dítě zaběhne do moře, rodiče v mikinách většinou vyčkávají na břehu. Jdeme kus po mokrém a tvrdém písku (kde se neboří tenisky), za poslední vlnolam, kde Petík koupe nohy a blbne na vlnolamu, a pak se lesem vracíme do města a pro Bobíka. Smíření s tím, že opouštíme nádherný ostrov Rujána, valíme na jih.

Na příjemném parkovišti nedaleko jednoho malého jezera, kde ukrutně fouká, vaříme na zkoušku německý bihun z konzervy (indonéská nudlová polévka) a není to vůbec špatné. Kolem se střídají otužilí běžci a pejskaři. Mezitím se udělá pěkně, v autě vedro, a tak měníme kurz na poslední chvíli zpět do Prory a že se teda ještě vykoupeme (zaprvé nemůžeme přece z Rujány odjet se sluncem a přitom nevykoupaní, a za druhé už to dost potřebujem). Parkujeme za 1 € hned u pláže a nabalení, ale odhodlaní s ručníky jdeme. Pár lidí na pláži polehává, sem tam někdo v plavkách, 1 chlapík bez nich, jinak toho většinou na sobě mají víc. Usedáme tam, kde si myslíme, že by mohla být FKK (takovou zbytečnost jako plavky nepoužíváme, pokud nutně nemusíme, a i kdyby, tak kde jinde je odhodit, než právě na ostrově Rujána, kolébce nudakoupání?:-)). Mraky se ženou šíleně rychle, takže sluníčko teď už vykoukává vždycky jenom na chvilku, s ním je to ok, bez něj nic moc. Asi po 20 min se odhodláme, stáhneme poslední zbytky oblečení a jdem se projít do moře. Studené, mělké moře – člověk tu dělá dlouhé túry už jenom kvůli tomu, aby se zahřál…:-) Je to ledárna, ale aspoň slanou hygienu už to fakt chtělo. Venku na ručníku je dobře, a samozřejmě zaúřaduje náš permanentní spánkový deficit, takže si tu dáme v klidu „dvacet“ (nebo spíš „třicet“), a ve výsledku z pláže prcháme 3 min před koncem parkovací doby. U výlezu z pláže si ještě stihneme všimnout záchodků se sprchou zadarmo, a to teda čumíme. Rychle sedáme do auta a nějaké doplácení už fakt neřešíme. Rujána se s námi tímto rozloučila velmi stylově a příjemně.

Přefrčíme vysoký most a Stralsund jenom objedeme po obchvatu – ve městech je to s autem složitější a my víme, že nás zítra čeká mnohem větší klenot, Lübeck. Projíždíme pak členitou krajinou mezi poli, loukami a jezery, často téměř na dosah moře, ale vidět na něj jde málokdy. V městečku Born An Darβ stavíme na menší nákup a zjistíme, že jsme před branami parádní z konzervy, jenomže k majáku je to pěšky moc daleko a všude je to tady obšancované kempy a zákazy, že tu rozhodně nadivoko nepřespíme. Dokonce se zkoušíme zeptat i v jednom z milionu kempů, ale prý se tam dá být jen se snídaní, je tam nějaký letní tábor, a tak mi paní ani neřekne cenu a rovnou nás posílá do jiného, zpátky do Bornu. Pak o pár km dál zkoušíme ještě jeden u moře, který jsme našli jako jeden z nejlevnějších (= že by se možná kolem 20 € dalo ubytovat), ovšem když nám teta na recepci posčítá všechny poplatky, jsme zase na 28 € a to fakt ne…

Popojíždíme ještě kus a zapíchnem to jednoduše na malém odpočívadle s lavičkou. Postupně se stmívá a já vařím večeři – plán na uvařené cukety s houbami od včera neklapl – teplý den v autě moc nezvládly, a tak je jako náhrada bramborové kari:-) Jen to okolí…. bohužel tohle je odpočívadlo bez kadibudky a podle toho to tu vypadá – jít se vyčůrat do lesa si troufáme jenom za světla, protože potmě by si člověk 100% našlápl něco, co nechce…

Hluboko za tmy (nedlouho před půlnocí) vyrážíme hledat nějaké místo, kam se zašít na noc, ale vypadá to tu fakt beznadějně. A na obzoru už je Rostock, kam jsme se na noc fakt dostat nechtěli. Nakonec Petík se svojí zázračnou mapičkou (mapy.cz) najde zašité parkoviště v lesích, sice pár metrů od železnice, kde celou noc rámusí naložené vlaky z a do rostockého přístavu, jednoho z největších v Evropě, ale takové věci jsou pro nás naprosto nepodstatné:-) Bez starostí si steleme vedle auta a za chvíli jsme tuhý jak špalek i přes občasné nákladní vlaky, co proburácí kolem.

 Tisk článku