Úterý 10.7. – Lübeck, bohaté sídelní město Hanzy

Vstáváme kolem 7, balíme a jedeme se nasnídat na nějaké hezčí místo. Stane se jím odpočívadlo na dálnici, kde zrovna šúruje mladičký pár všechny odpadky kolem i záchody. Sluníčko příjemně hřeje a nám je prostě prázdninově. Přitom si hledáme, co vidět a jaké jsou možnosti parkování v našem dnešním cíli, hanzovním pokladu, městě Lübeck, protože s těmi většími městy je to vždycky na pytel. Naštěstí kolem centra Lübecku vede dlouhá ulice Possehlstrasse, podél které jsou placená parkoviště, ale přímo na ní se dá parkovat zadarmo, byť spíš v části dál od centra.

Při příjezdu nedůvěřivě studujeme cedule, ale vypadá to fakt ok. Parkujeme raději dál, dokud je místo, i když se do centra ještě asi kilák projdeme. Stojíme přímo naproti policejní stanici, tak co by se mohlo stát?:-D Bereme nezbytnosti na celý den, já celkem na lehko, v sukni a svetříku, ať mi to na fotkách sluší, ale je to poněkud podceněné, takže když se ještě víc zatáhne, fouká a začne poprchávat, tak jsem vděčná za Petíkovu nadměrnou, pytlovitou, ale teplou mikinu.

Bereme to podél řeky Trave, na jejímž ostrůvku leží staré město Lübecku, místa, kde vznikla a sídlila mocná Hanza a stalo se její výkladní skříní. Za řekou už na nás kývají věžemi staré a veliké, cihlové kostely, a my nedočkavě dojdeme k jedné z hlavních atrakcí, nádherné Holstentor (Holštýnské bráně), která je jedním z mála zachovaných pozůstatků mohutných hradeb, které obepínaly celé staré město. Je opravdu působivá, s nápisem „Concordia domi foris pax“, který znamená „V domě soulad, navenek mír“. Bohužel naše rozjímání kazí vítr, zima a déšť, co nás zažene pod bránu. Když nejhorší přejde, cvakáme pár fotek, ale je to takové demotivační, přeci jen zamračená obloha málokteré fotce opravdu sluší. Vyrážíme raději dál na prohlídku města a žasneme nad domy v centru – vysokými, co působí skandinávsky, nízkými, co budí dojem Prahy, světlými, občas proloženými cihlovými zdmi. Spodky jsou většinou obchody nebo restaurace s přilehlými zahrádkami. Hladově nahlížíme do cizích talířů – no my už asi jiní nebudeme:-D

Jednou z prvních „atrakcí“, která se nachází prakticky hned za bránou, je kostel Petrikirche (sv. Petra), který má jednu z nejvyšších věží ve městě, a navíc přístupnou jako vyhlídkové místo. Výtah stojí 4 € a i pro ty, kteří nahoru nakonec nejedou, je tu k dispozici zdarma veřejná toaleta (myslím, že zrovna v Německu se taková informace může dost hodit). Zpátky na hlavní třídě od Holstentor narážíme na vymazlenou cukrárnu, kam zatím jen nahlížíme a obdivujeme produkty zdejšího cukrářského průmyslu – Lübeck je domovem jemného marcipánu již od 16. století a právě odsud hned několik firem vyváží tuto cukrovinku do celého světa. Tou nejstarší firmou je Niederegger, s nímž se také v centru potkáváme nejčastěji (ještě o něm bude řeč).

Pokračujeme víc postranní ulicí přes centrum, kolem dechberoucí katedrály Sv. Panny Marie (St. Marien, Marienkirche), který se pyšní hned několika „nej“: je to 3. největší kostel v Německu, se 125 m jde o nejvyšší cihlový kostel světa se 2 věžemi, který navíc podpírá nejvyšší cihlová klenba světa. Stal se vzorem a „matkou“ stavebního stylu zvaného „severoněmecká cihlová gotika“, která se rozšířila po většině země, ale i k sousedům do Dánska a Polska… Když k takové nádheře, která mimochodem jinak, než ze vzduchu, prostě nejde vyfotit, dorazíme my, je jí samozřejmě půlka pod lešením.

Jelikož jsme si s sebou nevzali žádné jídlo, začíná se ozývat hlad (což je problém hlavně u Petíka, protože tím se akorát zvyšuje bolest žaludku). Zapadneme tedy do nejbližšího krámu, který míjíme, menšího Penny, a kupujeme si k svačince košík broskví. Pak pokračujeme po hlavní centrální třídě Breite Strasse, kde jsou domy nejkrásnější, ale taky nejvíc restaurací, zahrádek a lidí. Taky občas narazíme na žebráky a nechybí samozřejmě bublinkářky – slečny, co za drobný peníz půjčují populární bublifuky z tyček, provázku a misky s mýdlovou vodou.

Projdeme postupně na další menší náměstí, kde stojí velký kostel sv. Jakuba (St. Jakobi Kirche). Stejně jako jeho větší sestra, katedrála Panny Marie, pochází ze 14. století a byl uctíván jako kostel rybářů a námořníků. Jako jeden z mála neutrpěl žádnou škodu během světových válek, a tak je dnes jeho interiér velmi bohatý a zdobný. Mimochodem, vstupy do všech velkých kostelů jsou placené…  Hned naproti přes ulici stojí někdejší budova Cechu námořních kapitánů (Schiffergesellschaft), dnes luxusní restaurace. My zvědavě sledujeme, jak se sem sjíždějí hasiči, ale nic se neděje a oni ve svých azbestových „oteplovákách“ zase odcházejí.

Zato my se naopak zasekáváme na téměř prázdném náměstíčku a Petík zkouší fotit úžasnou budovu se 4 věžemi a plující mraky nad ní. Ukáže se, že to je známá kostelní nemocnice – Špitál sv. Ducha (Heiligen Geist Hospital). Dá se jít dovnitř, kde je nejdřív neuvěřitelná kaple, doslova jedno velké umělecké dílo (malby, fresky, vitráže, klenba, sochy – všechno nádherně celistvé, barevné, upravené… Za malým průchodem z kaple je potom ukázka pár pokojů vestavěných v lodi katedrály, většina je bohužel v rekonstrukci. I tak je to ohromující, hlavně když si to člověk pokusí představit nemocnici v plném provozu…

Pak pokračujeme po Grosse Burgstrasse na konec, kde je druhý kus zachovalého opevnění v čele s mohutnou bránou Burgtor (i když není tak velká ani zdobná jako Holstentor), a také ohromný areál kláštera Burgkloster, který dnes slouží jako rozlehlé Evropské muzeum Hanzy. Obrovské návštěvnické centrum zahrnuje kavárnu, knihkupectví o Hanze a pokladnu muzea (12,5 €). Asi to i bude stát za návštěvu, ovšem musel by být den, kdy je člověk naladěný na prolézání muzejních exponátů a luštění němčiny, případně angličtiny, což dnes není… Výhled shora na řeku a část přístavu se starými doky pod námi nás ale okouzlil.

Projdeme branou Burgtor a jinou opodál se zase vrátíme mezi krásné, bílé uličky, kde skoro nikdo není. Prý tady v centru bydlí hlavně umělci, ale není to nic moc, protože byty jsou tu drahé a přitom malinké… Zpět v centru jdeme omrknout Edeku, jestli by se nenašlo něco na zub, nebo teda hlavně na hlad. Bereme nakonec Club maté, housky, salám, čokolády, vč. jedné marcipánové od Niederegger, to přece musíme vyzkoušet! Za rohem na lavičce svačíme, pozorujeme turisty, za námi halasí nějaká arabská rodina, co se cpe výdobytky blízkého fast foodu. S nově doplněnými silami pokračujeme kolem radnice a na Radniční náměstí, které se ukáže jako jedno z nejhezčích, co jsme kdy viděli. Mohutné, cihlově rudé zdi Marienkirche a černé cihly samotné radnice, spolu s další bělostnou částí tvoří skutečné architektonické mistrovské dílo. Zaujmou hlavně kruhové otvory vysoko ve zdi, o kterých jsme se dočetli, že slouží pro snižování odporu zdejších severských větrů. Jinak v zimě se tu konají vánoční trhy, kterými je Lübeck proslavený a které byly opakovaně vyhodnocené jako nejkrásnější v celé zemi.

Naproti radnici stojí vyhlášená marcipánová cukrárna původního, prvního a hlavního zdejšího výrobce Niederegger, který výrazně přispěl k příznivému obrazu města Lübeck ve světě… Prolejzáme jí odspoda nahoru a všechny police a stolky jsou zaplněné do posledního místečka marcipánovými, čokoládovými a nugátovými laskominami. Sladkému kouzlu také podléháme a objednáváme si každý jeden kopeček zmrzliny, marcipán a nugát, dva hlavní „vývozní artikly“. Jsou úžasné, hlavně Petíkův marcipán. Překvapuje nás i cena – na to, že jsme v nejturističtějším centru města, u vyhlášeného výrobce marcipánu po celém světě, stojí jeden kopeček rozumných 1,10 €. Mezitím vyleze sluníčko a jdeme znova fotit Radniční náměstí, protože je prostě dokonalé a v přímém slunci ještě víc.

Při zpáteční cestě, kdy je slunečno, teplo, příjemně, a navíc krásné podvečerní světlo, se usazujeme ještě na chvíli na trávě před Holstentor a fotíme a odpočíváme. Ovšem jen to chvíle, kdy si s hrůzou uvědomíme, že jsme auto nechali zaparkované pod cedulí hlásající volné parkování do 18 h (co se děje později, to jsme nezjistili) a ono už je po 19. A parkujeme před policajtama. No to bude… Vyrážíme svižně k autu, ale tentokrát po břehu na straně starého města, kde je to taky nádherné, na řece trénují veslaři a slunce hřeje a krásně osvětluje bílé budovy. Cesta k autu trvá 30 minut, parkují tu už jen 2 poslední, ale v pohodě, žádný lísteček na nás nečeká, naopak Bobík trpělivě ano.

Původně jsme plánovali, že bychom se zajeli podívat ještě k dovolenkové alternativě kultury, jež nabízí Lübeck, do letoviska Travemünde na pobřeží, při ústí řeky Trave (překvapivě…:-)), ale jelikož už je docela dost hodin, nejspíš by se tam zase blbě parkovalo, a ještě nás taková místa čekají, tak tento plán rušíme a nahrazujem jej cestou za dalšími vytipovanými majáky. Ovšem nějak se nepohodneme s navigací, trochu zazmatkujem a omylem se ocitáme před mýtnou bránou k tunelu na dálnici, po cestě do Travemünde, odkud se nedá vycouvat ani odbočit. Petík zajíždí na odstavné parkoviště a vysílá mě zjistit, jestli bychom se placení mýta nemohli nějak vyhnout, když tam vlastně vůbec jet nechceme. Je to 1,70 € za osobní auto (celý ceník zde), ale když už jsme se rozhodli do Travemünde nejet a stočit to na Hamburg (čili přesně na opačnou stranu – jak jsme se sem sakra dostali?!), tak se nám to platit nechce. Naštěstí paní v mýtné budce je milá, ochotná, chápající, a navíc mluví pěknou angličtinou. Nechá si nás přijet k sobě, a pak nám vysvětlí únikový plán: pustí nás zadarmo, my na první odbočce sjedeme a u závory zmáčkneme černé tlačítko (něco jako „Odjezd z placené zóny“), vyplivne nám to kartu. Budeme pokračovat po silnici, pořád po hlavní, podjedeme dálnici a vyhodí nás to před toutéž mýtnou bránou, ale v opačném směru. Tam u živého pracovníka (některé přepážky jsou automatické) odevzdáme kartu a projedeme bez placení. Uff! Jedeme přesně podle návodu a opravdu všechno funguje, jak má, takže za 5 minut jsme z horké zóny zase pryč:-)

Vymotáme se z města už správně (posloucháme navigaci a nesnažíme se s ní polemizovat), necháme Lübeck za zády a valíme to po dálnici na Hamburg, ovšem jenom kus, protože se rozhodujeme nechat si ho buď na zpáteční cestu, nebo spíš někdy jenom na samostatnou návštěvu. Po celodenním trajdání jsme unavení a hladoví, takže stavíme na prvním dálničním odpočívadle a ohříváme „místní“ eintopf. Bohužel je to jedno z hnusnějších odpočívadel. Hlavně proto, že tu není záchod, jenom nějaká restaurace. To, co spatřím v lesíku za ní, mi poměrně vezme chuť k jídlu… Čas při čekání na žvanec Petík vyplňuje tradičně lustrováním map a hledáním nějakého zastrčeného místa na spaní. Několik jich vytipuje, a tak před půlnocí odjíždíme celkem na jistotu. Zapadlá místa objevíme dvě za sebou (přesně, jak tvrdila mapa), ovšem na to první chvíli po nás zahne další auto, zaparkuje a zhasne. Možná tu hodlá spát, možná ne, těžko říct někdy v půl 1 v noci. Každopádně jedeme raději omrknout i to druhé a není to sice ideální (křižovatka 4 cest, kolem obrostlá dvoumetrovými kopřivami nebo bordelem), ale bude stačit. Rozložíme spaní, načež dalších 15 minut pátráme v kopřivách a nízkém lesíku za nimi po zdroji neustálého šramotu. Nakonec to připíšeme na vrub nějaké myšince a doufáme, že nás tu nikdo do rána nepodřeže:-)

Středa 11.7. – Déšť je vždy vhodnou výmluvou pro relax

V půl 3 nás jako šlehnutím oba najednou budí déšť, rychle všechno hážeme do auta a nakonec tam skočíme i sami. Po lehkém uspořádání věcí, které jdou stranou, Petík zůstává vepředu, já vzadu, mezi sedačkami podestláno karimatkou a taškami. Chumláme se do spacáků, ale spíš kvůli pohodlí, než kvůli zimě, a za vytrvalého bubnování na plechovou střechu usínáme a hovíme si celkem v pohodě až do rána. Máme za poslední dny takový deficit, že je nám pohodlí celkem fuk a i skrčenecká poloha v autě je dobrá:-)

Bubnování kapek nepolevuje ani s rozedněním, a tak až do 10 h vyspáváme a trochu doháníme deficit. Pak se nasnídáme a dál zevlíme v autě, protože déšť si dává jen krátké pauzy, tak akorát abychom si stihli vyběhnout na záchod. K obědu si ohříváme německou chřestovou polévku z konzervy a je výborná, no a jinak volný čas věnujeme hlavně plánování, kam dál – do Fríska? Do Dánska? Na sever bez Dánska? Už zpátky k ČR a vidět ještě něco po cestě? Nakonec se rozhodujeme pro sever s otevřeným Dánskem, máme našlých pár tipů a nejdřív se vydáváme směr další významné přímořské a přístavní město Kiel. Do města samotného nakonec ale ani nezajíždíme, jen na okruhu zastavujem v krámu Skyy a vracíme flašky (vrácená záloha ve Skyy je ale menší, než se k ceně Club Maté přičítá, přitom ho prodávaj, akorát ne granát, který sháníme). Je to asi největší hypáč, co jsme kdy viděli a jsme docela rádi, že nemusíme v něčem takovém dělat pravidelné nákupy – nebo hlavně já, když se po návratu do ČR ztrácím i v Globusu:-) Jinak je v areálu také benzín za rozumnou cenu, další důvod, proč jsme sem zajeli, takže doplňujeme šťávu i Bobíkovi.

Když jsou všichni spokojení, můžeme vyrazit za baltskými majáky, které jsme si dopoledne vyhlédli. My totiž majáky naprosto zbožňujeme, takže co jiného dělat kolem Baltu, když se do měst nechce a přírody tolik v nabídce není? Jasně, obhlídnout majáky! Navíc tohle je ideální oblast, protože jsme se dostali ke Kielskému zálivu, který má maják skoro na každém výběžku pevniny. Je pravda, že většinou jsou novějšího data a ne moc hezké, ale pár výjimek se najde…

Jako první přijde na řadu maják Bülk nedaleko vesnice Strande, odkud k němu vede asi 2 km úzká silnička a cyklo+ pěší stezka. Dojedeme na poprvé přímo pod černobíle pruhovaný maják a mineme několik parkovišť, ale všude se platí – přímo pod majákem 1,5 € za 2 hodiny, o kus dál 1 €, ještě o kus dál zadarmo. Tam se vracíme my a necháváme Bobíka, že se tedy k majáku trochu projdeme a aspoň si po cestě odlovíme hned několik kešek. Vládne tu taková příjemně prázdninová atmosféra, vítr pofukuje jen lehce, lidé se prochází, posedávají na břehu, projíždí na kole, na posledním parkovišti pak stojí několik campervanů a jejich posádky se koupou nebo grilují na pláži – zkrátka pohodička. Vstup na maják samotný stojí 2 € a platí se v přilehlé kavárně. Zas taková bomba nám to tu nepřijde, tak schody oželíme, ale bereme si nějaké materiály o kielských majácích, kde si později vytipujeme ještě jeden (asi z 10 – ostatní jsou fakt jako ošklivé, bych řekla). Jdeme se projít po stezce ještě o kus dál, kde je vyhlídka na moře a menší majáčík v dálce. Nám přijde zajímavější loď, co veze pravděpodobně vrtule k větrné elektrárně, anebo pak vojenská loď, co hlídkuje nedaleko. Pár keší máme, pár se jich najít nepovede, u poslední se zajdeme podívat na kamínkovou pláž porostlou nízkými keříky, co vypadají jak nějaké kedlubny:-) Nazpátek to bereme už celkem svižně, nic moc nového tu k objevování není. Místo toho listujeme brožurou o majácích a vytipováváme si, ke kterému bychom se ještě mohli jet podívat. Ty nejhezčí už jsme přejeli, ale něco by se tam ještě našlo…

Zalíbil se nám maják v Holtenau, městečku, které bylo sice kousek nazpátek, ale podle fotky na netu nám přišel hodně pěkný, tak se k němu vydáváme. Bohužel na místě zjišťujeme, že celé říční nábřeží má totálně obšancované zdejší yacht klub a nikde tu nejde zaparkovat, aniž by za to člověk zaplatil těžké peníze. A maják jsme si představovali o dost větší a odlehlejší, takže jsme celou situaci vyřešili tak, že Petík jen „na prasáka“ zastavil u kraje silnice, já jsem vyskočila, maják napůl schovaný mezi stromy párkrát vycvakla, a zase jsme ujížděli.

Popojíždíme kus za město po menší silnici a parkujeme na velkém odpočívadle u kempu Grüner Jäger, kde vařím rýži s vepřovým, cibulkou a kapustou (jo, takhle my si žijeme:-)). Mají tu u restaurace pitnou vodu, ale zamčenou. Vzhledem k tomu, že v našich zásobách zbývají poslední 3 litry, tak to začínáme trochu řešit… Než udělám jídlo, tak Petík vytipovává místa na spaní, a při a po večeři koukáme na Young Sheldon. Kousek od nás parkuje auto a zanedlouho jeho řidič jde k nám. Vypadá jako Luděk Hrzán zamlada, nicméně mluví německy a nám chvíli nám trvá, než pochopíme, o co mu jde. Pak bez rozpaků půjčujeme autonabíječku na mobil, protože jemu umřel a dál koukáme nerušeně na seriál. Jako jo, občas mrkneme jedním okem, jestli se nechystá odjet, ale nijak extra to neřešíme – to je něco, co nám dal pobyt ve světě – důvěru v lidi a nepodléhání předsudkům… A o 30 minut později máme nabíječku zpátky a Luděk vesele pokračuje ve svojí cestě.

My nakonec odjíždíme až po 11 hodině do divné krajiny skoro bez lesů, v šeru kolem nás vnímáme hlavně pole, a navíc už pokosená. Jedeme podle odboček, které Petík předtím vytipoval, ovšem na první je zákaz vjezdu, druhá vede do chráněné rezervace, a vychází nám to na třetí pokus. Přijíždíme na zajímavé místo s dlouhým dolmenem, dobrých 50 m. Žádný zákaz tu není a je tu dobré parkování, dokonce opodál i lavičky a povídání o dolmenu – na ráno. Akorát teda dost otevřená krajina okolo a dokud se úplně nesetmí, tak jsme vidět na 100 honů, ale tak v noci by snad měl být klid a ráno se holt nebudeme vyvalovat… Steleme si vedle auta, krátce pozorujeme neskutečně hvězdnatou oblohu, ale ještě před půlnoci upadáme do bezvědomí.

Čtvrtek 12.7. – NP Geltinger Birk, nádherný Flensburg a hraniční přechod do Dánska

Vstáváme v 6:30, když začnou jezdit první auta, protože nechceme riskovat nějakého zvědavce. Orosené věci sušíme na sluníčku, sami si vaříme snídani, a pak zkoumáme dolmen, do kterého se na 3 místech dá vlézt. Lovíme dolmenu příslušící keš. Jinak dolmeny jsou tu docela časté – jde primitivní stavby z doby kamenné, většinou sloužily jako pohřební mohyly a mají vždy svisle i vodorovně umístěné balvany.

V 8 jedeme dál, krajinou polí a bývalých mlýnů, do městečka Kappeln, kde parkujeme u přístavu na kanále před zvedacím mostem. Je 8:30 a parking se platí od 9 a navíc se dá 30 min zdarma. Takže do 9:30 si můžeme courat po městečku jak chceme… Kappeln leží na břehu dlouhatánského zálivu Schlei , který je populární mezi jachtaři, takže tu samozřejmě nesmí chybět hezká marína, plná luxusních jachtiček. Kolem stojí hlavně hotely v cihlových domech na nábřeží, roztomilé domečky starého centra na kopečku, většinou obydlené stylovými restauračkami. Nesmí samozřejmě chybět cihlový kostel, akorát je ještě zavřený, takže ani tentokrát se dovnitř nepodíváme.

Pokračujeme do Exhöftu, vesničky o pár domech, nedaleko trochu větší vesnice Maasholm. Parkujeme tu na vyhrazeném place, protože dál směrem k majáku na dalekém výběžku jet nejde. Můžeme si ale půjčit zadara kolo a sjet 2 km k naučnému centru, což činíme (chtěla jsem nějaké stylové, pořádně hipstersko-německy-retro, ale zjistila jsem, že se mi na tom moc dobře nesedí, tak se uchyluju ke stařičkému horalu). Na vlastních kolech se dá před centrem odbočit na cestu, která vede po bezpečnostní hrázi, a dostat se až na konec výběžku pevniny v ústí zálivu Schlei a opravdu pěknému majáku, ale na půjčených kolech se tam nesmí, škoda (pěšky je to asi 5 km tam a 5 zpátky).

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Naučné centrum je areál bývalé vojenské posádky, takové zvláštní betonové stavby, 3 místnosti nabité informacemi lokálního i světového charakteru (tsunami, morfologie mořského dna, místní ryby a rybolov, ostatní zvířata, atd…), pak extra budova jako školní třída, kde se dá sledovat pár vzorků pod mikroskopem. Zahrada se vzorky různých hornin, co se tu nacházejí, keltský stromový horoskop (my jsme cypřiš a lípa, hezké), dřevěný xylofon a další blbiny pro děti i dospělé (bosá stezka s různými povrchy, například). Projdeme tuto část areálu, táhne se ještě dál, ale na to nějak nemáme sílu. Petík otrhává ptáčnice u cesty a libujeme si, jak to tu mají fakt pěkné. Zpátky už nemusíme fotit cedule podél silničky a šlapeme stabilně na začátek trasy.

Vracíme kola a valíme do nedalekého NP Geltinger Birk. To už slunce pálí jako šílené, tak parkujeme pod stromy, aby se Bobík úplně neroztekl, přeci jen plánujeme delší túru. Nejdřív ale vytahujeme celtu na proschnutí, na ní se sami rozvalujem a vaříme další eintopf, co jsme předtím koupili. Není to vůbec špatné, nicméně na sluníčku je jak v sauně, tak tu dlouho vysedávat nevydržíme. Oblékáme variantu “na trek, v teple”, mastíme se opalovákem a bereme šťávu z poslední vody, snad tu neumřeme. Chvíli studujete mapu s trasami označenými podle různých zvířátek. Nakonec se rozhodujeme pro okružní trasu Racka, ale celá má 13,3 km, což se nám v tom vedru nechce, tak jsme odhodlaní jít jí asi do dvou třetin, a pak to střihnout středem parku zpátky. Ušetřených sice jen pár km, ale dneska se asi každý hodí… V centrální části parku by snad měla být větší šance vidět zdejší jedinečný druh polodivokých koní, kterým v němčině říkají roztomile „koniks“ (dokonce i jedna trasa, takový kratší vnitřní okružík, je „konik“).

Hned na začátku cesty se nachází hlavní atrakce, původní mlýn Charlotten Mühl, celý pokrytý doškovým povrchem. Je na soukromém pozemku, slouží zřejmě někomu jako ferienhaus, a zřejmě k němu patří i hejno kachen a hus, co se kolébají okolo, po souši, rákosových ostrůvcích i na hladině zátoky. Na opačné straně cesty slézáme kus břehu po kamenech, lovíme keš, pozorujeme potápějící se a zase se vynořující malé hejno neposedných kachniček, a cpeme se ostružinami. Jsou velké a tmavé, ale ještě ne moc sladké. Jo a sbíráme jenom ty, které rostou zhruba od pasu výš, samozřejmě.

Pak pokračujeme po široké cestě vinoucí se mezi rákosovými ostrůvky a nejzazšími rameny zálivu. Slunce pálí jak blázen, Petíkovi není úplně dobře, ale vytrvale šlapeme. V prvním pořádném hájku je chatka pana fotografa, kde prodává pohledy, kalendáře, asi i něco dalšího. Záchod je tu, asi i zadarmo, ale zamčený a na něm napsáno něco, co nerozluštím, tak si to nechávám někam do roští. Šlapeme dál podél zarostlého pobřeží, které tvoří postupně během let nanesená zemina, takže dneska na jeho konec nejde dojít, ale ani dohlédnout. A to ještě daleko na jeho prodloužené ose stojí maják, pro nás jen drobná tečka na pozadí dánské/švédské pevniny. Na 1. lavičce ve stínu, kterou potkáváme, odpočíváme, svačíme, najednou tu i fouká. Respektive asi fouká všude, ale ve stínu to je i cítit. Pláž je tu porostlá kartofel rose (takové ty kulaté šípky), kterou si u nás pamatujem z každého roští, ale tady je to chráněné, takže se na pláž nesmí. Prý u rozhledny to půjde…

Rozhledna… je dost přehnaný výraz pro plošinku, na kterou se stoupá po 3 schodech a je z ní vidět přesně to samé, jako ze země:-). Nakouknutí na pláž se také nekoná, neboť pláž je uzavřená do 16.7., protože se líhnou vodní ptáci… Kus za ní pak odbočujeme do nížiny s pastvinou a slanisky, pořád vyhlížíme “koniks“, ale je tu jenom jedna obyčejná kráva. Aspoň sem tam přeletí kormorán, tak Petík zkouší fotit (posuďte sami níže, jestli se mu to povedlo). Jakmile se přiblížíme ke kousku lesa, zatáhne se. Jakmile kolem rozestavěného sídliště ferienhausů vylezeme na pole, pálí zase slunce o 106. U plánku se rozhodujeme ještě kus si to protáhnout a vzít to mezi loukami a jezírky, místo suchého pochodu po silnici. Doufáme v koníky, ale zase nic. Za pochodu řešíme životní dilemata (děti, práce, děti, cestování, cestování s dětmi…).

Vracíme se cca ve 4, ale já prudím, že jsme museli kvůli zkratce oželet maják Falshöft, tak jedeme ještě k němu, velký (a zdarma) parking je hned vedle a u pláže. Přímo k majáku se dostat nejde (areál je dnes už zamčený a vedle se pak rozkládá kemp), ale i bez spodku je krásný. Jelikož jsme dneska upečení a už si trochu smrdíme, skočím pro ručníky a jdeme zkusit vodu. Pláž je hodně dlouhá, napůl s kamínky, sem tam ji pokrývají vyplavené řasy a smrdí. Řasy se táhnou i podél okraje moře a v nich se pohupuje spousta medúz, což mě od koupání dost odrazuje. Jdeme ale kus dál (i proto, že nahatý tu nikdo není, tak abychom nepohoršovali), a tam nejsou ani řasy a tím pádem ani medúzy (jinak jsme pak usoudili, . Se střídavě se schovávajícím slunkem lezeme pomalu do moře, když fakt nikde žádná medúza, tak nás to uklidňuje. Vycachtáme a umyjeme špínu posledních dní, celkem tam vydržíme tak 7 minut:-) Což naštěstí k pocitu čistoty bohatě stačí:-)

Pak už je ale na čase zase trochu popojet, abychom se ještě dneska dostali do Dánska, jak bylo v plánu. Do hraničního města Flensburg to je co by kamenem, a když sjíždíme k hlavní zátoce, hrozně se nám to tu zalíbí a rozhodujeme se jít trochu porozhlédnout. Celkem bez větších problémů najdem parkování, po 18 h zadarmo. Pak se vydáváme na prohlídku, po nábřežní kolonádě, kde se vysedává na zahrádkách i na molu, popíjí, piknikuje, klučina hraje na ufo (hang drum). Záliv lemují ulice s roztomilými domky a na stinné straně zaparkované historické plachetnice s popisky na tabulkách na břehu. Na žádost fotím dvě lesbičky a mezitím mi uletěl racek z perfektní kompozice, ach jo.

Původně ani neplánujeme zacházet dál do města, ale výš uličkami nás vyžene zoufalá potřeba. Jako záchranu v poslední chvíli objevujeme záchodky zadarmo. Sice zvenku vypadají tak, že by tam člověk čekal válet se mrtvolu, feťáka nebo zvalchovanou šlapku, ale jsou kupodivu celkem čisté a pro vyřízení potřebného to stačí. Pak procházíme centrum o pár uliček výš nad zálivem, obchody a restaurace už zase pomalu zavírají, ale domečky a ohromný kostel jsou fantastické. Obecně se nám Flensburg (nebo minimálně jeho centrum) hodně zalíbil. Někdy po 8. jsme se obloukem vrátili k Bobíkovi, dojeli podle navigace nakoupit něco málo do nedaleké Edeky, pak si chvíli vyřizovali korespondenci, a nakonec jsme už za tmy vyrazili na dánskou hranici.

Jeli jsme si celkem bezstarostně a vůbec nás nenapadlo, že by nás chtěl někdo někde kontrolovat. Ovšem dánští celníci chtějí vidět doklady, Unie neUnie. Ptají se na zbraně (noha mi přitom nenápadně překryje kaslík ve dveřích, kde vezu loveckou kudlu), a co a kam jedeme dělat. Anglicky. Nenapadá mě lepší odpověď, tak na navigaci ukazuji pro mě nevyslovitelné jméno, kam si myslím, že máme cíl dnešní cesty nastavený. Až pak mi Petík řekne, že to píše nejbližší vesnici na trase, takže jsem celníkovi ukázala, že jedeme na prázdniny do první vesnice za hranicí:-) Prohlásil něco jako: „Jó, tam to znám, tak si užijte dovolenou.“:-)

V praxi jsme dojeli jen o jednu vesnici dál a tam to zapíchli na parkovišti na břehu fjordu, s otevřenými (do 23 h), zadarmo záchody, koši, lavičkami, dětským hřištěm. Nikde žádný zákaz spaní (já po cestě googlila, jak to je, a v podstatě, když není zákaz, tak v autě určitě není problém), opodál dva zaparkované karavany, no prostě Zéland jak vyšitý. Tady se nám asi bude líbit…

Ohříváme si Feuereintopf a nabíráme na záchodě konečně vodu. Je u ní napsáno, že není pitná, tak si stanovujeme, že bude přednostně na vaření, ale nakonec jsme celých 5 l vylemtali se šťávou a nic se nestalo… Tak paráda! Někdy v půl 12 jsme se pak přesunuli asi o 500 m dál, kde byl malý plácek s lavičkou v lese. Hlouběji v lese, dál po cestách, se pak kdesi ukrývá tábořiště pro wild camping (mimochodem, znáte web wildcamping.tips?;-)), asi 1 km odsud. My to rozbalili vedle auta, jen na celtě, protože co si budeme povídat, je to pohodlnější než někam do lesa tahat všechny potřebné věci, a ještě tu nechávat auto. Zase nám něco šramotí ve křoví za hlavou, asi ptáci, myši nebo ještěrky. Oba nás napadlo, co vůbec tak jako žije v dánských lesích, ale ani jeden jsme to neřekli nahlas, až druhý den:-) Noc byla pro mě klidná, P. se prý často budil, jednou mu přišlo, že krápe, ale neměl sílu to řešit. A nic se nestalo, vzbudil nás až v 6:30 první pejskař.

 Tisk článku