---

NEDĚLE 1.11. – DEN ČTYŘSTÝ DESÁTÝ – KUAH A OKOLÍ, PLÁŽ TANJUNG RHU

Vstali jsme kolem 8 a Petík došel půjčit motorky pro nás a naše, Radka s Filipem si chtěli udělat vlastní program. Tentokrát měl bohatý výběr, dokonce i helmy jsme dostali takové parádnější – že by bonus za věrnost?:-) Tak aspoň v hlavním městě ostrova Kuahu nebudeme dělat ostudu…

Mezitím jsme posnídali ovoce, sladké bochánky a kafe 3v1, které je nic moc, když si zvyknete na výbornou vietnamskou kávičku se salkem:-) V deníku mám pak poznámku, že mamka s Petíkem si ze mě dělali srandu, že jsem ze spaní vyhlížela z okna „jak se naloďujou“, ale čert ví, co tím kdo chtěl říct…:-D Po snídani jsme si domluvili denní plán, pobalili a vyrazili do města Kuah.

Kuah je největším městem ostrova Langkawi, dá se tu najít většina infrastruktury, včetně hlavního přístavu, z a do kterého funguje lodní spojení s pevninou (buď z thajského Satunu nebo malajského Kuala Perlis). Škoda jen, že odsud třeba do našeho městečka Pantai Cenang, anebo kamkoli po ostrově, se nedá dostat žádnou veřejnou dopravou, jenom taxíkama. Proto jsme se rozhodli si město prohlédnout hezky na vlastní motorce, v klidu a pohodě, svobodně a bez zbytečných výdajů.

První místo, které je třeba navštívit, když je člověk na Langkawi a ve městě Kuah, je rozhodně Eagle Square. Zaparkovali jsme zdarma za lodním terminálem a na prostranství u ohromné sochy orla (teda luňáka – viz minulý zápis) se šli podívat pěšky. Orel dal ostrovu jméno, anebo se ostrov jmenuje podle orlů, kteří tu žijí, každopádně název Langkawi je složen z malajského „lang“, odvozeniny od „helan“ = orel a „kawi“ = červenohnědý, nebo také silný. Podle legendy je Langkawi místem posledního odpočinku bájného ptáka Garudy, který na svých křídlech nosil samotného boha Višnu. Živé orly si člověk nejlépe prohlédne během výletní plavby a lá island hopping, kterou jsme absolvovali předevčírem, ale zahlédnout se dají s trochou štěstí kdekoli po ostrově. Jsou to nádherná a majestátní stvoření. Obrovský orel rozpínající křídla, obrácený směrem k pevnině je pak oblíbený foto spot, taková povinnost se u něho vyfotit pro všechny návštěvníky. Při minulé návštěvě ostrova jsme to opomněli, takže i pro nás bylo toto místo nové. Po pravdě řečeno, o trochu víc nás ale zaujali živí ptáci – v restauraci, kolem které se sem šlo, měli na bidýlku velkého aru, kakadu růžového a ještě jednoho malého a barevného. Všichni tři nadávali na celé kolo, hlavně ara skřehotal takovým způsobem, že se sem chodili dívat lidé z celého okolí, co za křiklouna se tu rozčiluje:-)

Byl ale čas popojet… Město samotné žádné extra památky nemá, takže jsme tu nehodlali rodiče nějak moc protahovat, navíc hustější městský provoz byl dost nepříjemný a zbytečně rizikový faktor (i když taťka řídil maximálně opatrně a zodpovědně a řidiči na nás většinou brali ohled, zpomalovali, čekali – chápou, že běloch není na motorce tak doma, jako oni sami). Kolem města se ale dá najít vzácná koncentrace svatostánků různých náboženství, což jsme si vybrali za cíl.

Ve městech pevninské Malajsie žije neuvěřitelně pestrá směs různých ras, etnik a náboženství, převážně v míru a pokoji. Pro nás osobně je to jeden ze vzorů a důkazů, že to může fungovat, když se chce. Třeba taková Melaka – jdete v podstatě jednou ulicí a míjíte kostel postavený Portugalci, holandskou bránu, buddhistický chrám, mešitu a skončíte v čínském chrámu – naprostá paráda! Langkawi je bohužel pro nějakou větší „sbírku“ dost malé, ale když jsme zjistili, že nedaleko města Kuah je typický buddhistický chrám v thajském stylu, a pak také hinduistická svatyně v tamilském, tedy hodně barevném, stylu, rozhodli jsme se, že uděláme rodičům „dopolední poznávačku cizích kultur“:-)

Buddhistický chrám Wat Koh Wanaram leží za humny Kuahu a bývá nejspíš dost poklidným místem, jenomže my jsme se trefili do nějaké veliké slavnosti, kdy se sem sjížděly kolony aut a dokonce autobusů, všude davy a davy lidí, jídla, pití. Nevím, jestli slavili něco konkrétního, každopádně výtěžek z prodeje a darů měl sloužit k financování stavby nové části chrámu. Jako každý správný buddhistický chrám má totiž samozřejmě několik budov – svatyní, modliteben, i samostatných stúp. V areálu chrámu jsou udržované cestičky, čerstvá zeleň, jezírka a sochy svatých mnichů a Buddhy v různých podobách. Největší z nich je vytesaný ve vápencové skále nad chrámem. Prošli jsme si areál, který je krásný, i když zrovna o nějakém klidu k duchovnímu hledání sebe sama nemohla být řeč, a nahlédli do hlavní svatyně, kam lidé chodili v uctivé víře odevzdávat velká procenta svých platů, protože tak to prostě funguje. Mimochodem, takový poznatek ze světa a možná námět k zamyšlení – mezi hlavními světovými náboženstvími existuje jen jedno, jehož základem nejsou materiální oběti nebo dary bohům či církvi, a to je islám…

Když se povedlo vymotat z davů i ze šíleného provozu na parkovišti a přilehlých cestách, pokračovali jsme ještě kus po silnici směrem od města Kuah, abychom omrkli ještě hinduistickou svatyni Sri Maha Mariamman Devasthanam. Brána byla zavřená, tak jsme chvíli váhali a už byli smíření, že si to prohlédneme jenom zvenčí, ale pak na nás zevnitř zamával snědý chlapík, ať jdeme klidně dovnitř. Byl to Srí Lančan, který tu už 2 roky žije a vymalovává chrám jasnými barvami. Trochu nás provedl, ukázal svatyni Mariamman (bohyně deště a hlavní bohyně jihoindické a tamilské mytologie, považována za jihoindickou inkarnaci bohyně Kálí), svatyni Krišny a sochu Ganéši. Nemohl pochopit, že jsme s mamkou matka a dcera, a hlavně, že já ještě nemám žádné děti. Jedinou omluvou mi byl fakt, že jsem se vdala teprve před rokem:-D

Otevřené prostory s pestrobarevnou výzdobou nás bavily, s chlapíkem jsme pokecali a naši měli další kulturní zážitek a spoustu nových poznatků do sbírky:-) Mohli jsme se tedy rozloučit, před branou se zase obout do rozpálených sandálů, které tu musely zůstat, a pokračovat po silnici dál. Minuli jsme zoologickou zahradu a Adventure Park, které jsme předtím také studovali, ale za peníze, co v nich chtěli, nás to tak nezaujalo. Skládka pro celý ostrov o kus dál byla zadarmo a ještě příšerná – raději jsme tu šlápli na plyn a prosvištěli dál, jinak by se tu jeden udusil smradem. Mířili jsme ale na mnohem hezčí místo, dokonce si troufám říct jedno z vůbec nejkrásnějších na celém ostrově – pláž Tanjung Rhu. Přestože pláž leží v areálu hotelového resortu, je veřejnosti normálně přístupná, jenom se musí projet vrátnicí a podepsat papír, že souhlasíte s jejich návštěvnickým řádem, kde ale není nic až tak překvapivého (možná jen to, že byste si z téhle pláže neměli odnášet žádné nasbírané mušle – ale kontrolovat to nikdo nebude:-)). Zaparkovali jsme na menším parkovišti, u nejbližší restauračky si dali drink, a pak se šli vyvalit do nedalekého borového hájku, kde jsme narazili na další českou rodinu. To je hrozný, ti Češi jsou fakt všude!😀 Každopádně krása tohoto místa nechá všechny ostatní starosti kdesi na pokraji zájmu… Bílý písek, modroučká, čistá voda, při přílivu i dost hluboká, nádherné mušličky, rybářské loďky, sytě modrá obloha a rozhraní nebe a moře lemované malými, skalnatými ostrůvky porostlými džunglí. Mezi nimi zvolna proplouvala plachetnice. Díky nedalekému ústí řeky je tu jen hodně silný proud při přílivu a odlivu, takže by člověk asi neměl usnout na matračce, ale jinak je to v pohodě:-) Vyhnala nás odsud – tradičně – kupící se černá mračna.

Za vrátnicí si nás odchytila policejní kontrola, ale spokojili se s Petíkovým řidičákem a debatou o fotbalistech, když zjistili, že jsme Češi. „Pítr Ček“ a „Tomas Rosicky“ funguje ledaskde:-) Původně jsme měli v plánu ještě jeden vodopád a mešitu, aby ta dnešní náboženská exkurze byla kompletní, ale počasí nesouhlasilo. Nejdřív jen krápalo, pak se postupně rozpršávalo víc a víc. Taťka, který už jednu jízdu v lijáku zažil a rozhodně to nemínil opakovat, jen uvítal, když jsme zastavili u první vhodné restauračky, co se nachomýtla. Obsluhoval tu bodrý taťka a jeho tři rozpustilé dcery různého věku, Naložili jsme si rýži s těmi jejich pochoutkami a čekali, co bude. Když jsme skoro dojídali, přišel asi největší příval, co jsme tu vůbec viděli, a tak jsme se přesunuli pod větší střechu a další hodinku sledovali, jak holky s deštěm ještě víc ožily a řádily kolem. Vodou stékající odevšaď vypucovaly celou restauraci, a nakonec si na hrubém betonu odrbáním bosých pat udělaly i pořádnou pedikúru:-) Když déšť přešel, sedli jsme na promáčené motorky, což už byl ale ten nejmenší problém, a s pár zastávkami na focení rýžových polí v západu slunce s bouřkou opodál, pro benzín, a také ve velké, ale uvnitř nijak zvlášť zajímavé mešitě Masjid Al Jamiul Qadim ve vesnici Kampung Padang Gaong (u níž se koná tuším pondělní nightmarket), jsme šťastně dojeli. Myslím, že taťka toho měl zase plné kecky, ale držel se statečně až do konce:-)

Stavovali jsme se ještě u ovocnářů, abychom někde zkusili sehnat durian, ale bohužel není jeho sezóna a je to skoro marné. Ovšem chlapík prodavač, co měl venku na plachtě napsáno česky „džus“, když slyšel, že jsme Češi, se rozzářil a na mobilu nám ukázal svou oblíbenou „so smart“ zpěvačku Ewu Farnou:-) Taky jsme se zastavili ještě v cestovce AB poptat se na zítřejší program – další lodní výlet, ovšem tentokrát po řece mezi mangrovy – taky něco nového, co bychom mohli rodinám ukázat. Tentokrát tu byl příjemný klučina, který nám všechno vysvětlil, akorát mu nefungoval terminál na kartu, prý kvůli bouřce. Program na zítra tedy zařízen, rodiče se cítili po nedávném nášupu najedeně, my jsme si dali tečku u Inďáků, pak ještě chvíli poseděli na terase, ale zabalili to celkem včas, abychom ráno vstali. Fajn bylo, že jsme nemuseli zas až tak spěchat, protože nás dodávka měla vyzvednout u Amzaru, nebudeme muset až ke kanceláři.

PONDĚLÍ 2.11. – DEN ČTYŘSTÝ JEDENÁCTÝ – VÝLET MEZI MANGROVY A RÝŽOVÉ MUZEUM

Vstali jsme už po 7., abychom se mohli v klidu nasnídat a vypravit. Od 9:15 jsme stepovali před restaurací Amzar a čekali na dodávku, která sváží všechny účastníky zájezdu. Ostatní byli čím dál tím víc nervózní, ale my dva, kteří už jsme částečně navykli asijskému tempu, jsme zůstávali v klidu. Auto přijelo v 9:45, řídil ten samý kluk, co jsme u něj včera výlet kupovali. Podle očekávání nás odvezl do přístavu vedle pláže Tanjung Rhu, kde jsme se před pár hodinami cachtali, a předal nás kapitánovi, který byl taky docela sympaťák, jenom to pak s lodí dost švihal, takže polovina fotek je rozmázlá šmouha:-) Jinak našimi dnešními spolucestujícími byli indický pár a mlaďounká, šikmooká dvojice (Japonci? Korejci?) – kluk měl vlasy odbarvené na důchodcovskou šeď (pardon, vím, že to je vysoce módní, ale tenhle trend jsem fakt nepochopila…), kulaté brýle a vyjukaný výraz Harryho Pottera první den v Bradavicích. To druhé, inu, až na konci výletu, po pár hodinách aktivního pozorování, jsme se shodli, že to asi bude holčina…

Natáhli jsme epesní plovací vesty, jak kážou předpisy, a vypluli po pomalu se vyprazdňující řece do spleti kanálů a slepých ramen, které se proplétají bujnými mangrovovými porosty. S čím dál tím větším odlivem vylézaly i neuvěřitelně zašmodrchané kořeny stromů. Mangrovy tvoří zcela jedinečný biotop, který hraje důležitou roli v přírodě tropického pásma. My jsme pozorovali lezce, jak se všude mrcasí, ohromné kraby, co se ale před zvukem lodi jali poschovávat, ale hlavně doslova tlupy makaků, kteří přicházeli k bahnitým břehům odhaleným odlivem, aby tu hledali nějakou tu pochoutku, co nestihla utéct s ustupující vodou. Případně kdyby turista chtěl něco hodit, nebo upustit, tak se taky jistě zlobit nebudou:-)

V jednom místě se říčka trochu rozšířila a my si všimli, že na větvích okolo posedávají zase orli, teda luňáci. Pozorně sledovali hladinu, břehy, hlavně ale zase, jestli jim lodníci něco hodí, což někteří z nich udělali. To mi trochu zkazilo dojem. Ale je pravda, že vidět orly v letu, jak se nám prohání před přídí, elegantně se snesou k hladině, a pak zase jakoby úplně bez námahy dostávají své několikakilové tělo do vzduchu. A žádný z nich si nevšiml ohromného hada stočeného ve větvích jednoho z mangrovových stromů, kterého viděl jen náš lodník, a pak jsme na něj zírali my všichni jako u vytržení. Had nemrknul ani okem, natož aby se pohnul, až jsme s Indy žertovali, že ho tam Malajci pro nás nastražili, aby měli co ukazovat:-)

Uprostřed úzkého a mělkého kanálu jsme propluli Crocodille Cave, Krokodýlí jeskyni, jíž dal název tvar krokodýlí hlavy, který tu erozní síly vytvořily v jedné ze stěn skalního tunelu. Uvnitř byl sem tam i nějaký ten krápník, bohužel v takové tmě, že jsme to sotva viděli, fotit nešlo vůbec. Postupně jsme dopluli k molu, na které navazují dřevěné chodníky vedoucí skrze mangrovy, až do Bat Cave (Gua Kelawar), Netopýří jeskyně. Akorát jsme zas museli zaplatit ještě 1 RM za vstup a 1 RM za půjčení baterky, abychom v té jeskyni = velkém tunelu něco viděli (ach jo, my takoví zkušení cestovatelé, a zapomeneme baterku, když víme, že jedeme do jeskyně… bych si nafackovala). Jako jo, netopýrů tam bylo dost, všichni jistě nadšení, že jim tam furt někdo courá, huláká a svítí baterkou, a oni se nemůžou vyspat. Taky nějaké ty krápníky a docela pěkné tvary skály, jak se procházelo ještě dvěma krátkými tunýlky. Zdejší jeskyně jsou zvláštní tím, že je vytvořila proudící voda, na rozdíl od jiných v této oblasti. Některé krápníky, zejména u okrajů jeskyně jsou zvláštně zkroucené, jakoby se táhly za světlem. Opravdu to tak je – respektive za světlem se táhnou mechy a lišejníky, které krápníky porůstají a řídí tak jejich směr. Odborně se tyto útvary pak označují jako fytokarst.

Jinak chodník vedl ještě dál mangrovovým lesem, kde bylo pěkně vidět na spletité kořenové systémy (pokud je někdo fanoušek tohoto přírodního úkazu, tak doporučujeme národní park Similajau na Borneu se staletými mangrovy). Při procházce si pak člověk mohl přečíst spoustu zajímavých informací o zdejší přírodě na tabulích s textem, doprovázeným vtipnými obrázky netopýrů. Tak například, věděli jste, proč netopýři visí hlavou dolů? Údajně je to z důvodu, že mají tak malé a tenké nožky, že by váhu jejich těla neunesly. Osobně bych teda řekla, že to není příčila, ale spíš důsledek, ale budiž – kdo jsem, abych opravovala malajské naučné tabule, že?:-) Škoda, že jsme tu měli na celou prochajdu jenom 30 minut, ale to už je úděl organizovaných zájezdů (a jeden z důvodů, proč jim obecně moc nefandíme).

Nasedli jsme zpátky k našemu mistrovi a ten nás odvezl na poslední zastávku, plovoucí rybí farmu, kde jsme dostali velkorysých 40 minut, kdyby si někdo chtěl dát velmi předražený oběd. Nechtěl. Maximálně tak drink. A tak nás vzal místní mladý klučina trochu dřív na zajímavou „exkurzi“. Měli tu malé nádrže s různými rybami, o kterých vždycky trochu pohovořil. Anglicky, což jsme ocenili (no dobře, rodiče asi ani tak ne, ale česky to vyprávět nebude a používání angličtiny, byť na turistických místech, není v Asii úplně samozřejmost, takže buďme za to rádi:-)). Kdo chtěl, mohl si zkusit krmit malé rejnoky, což byl zvláštní zážitek. Sice víte, že je to malý, a že si to připlave jenom pro tu rybičku, co držíte v ruce, ale stejně pod hladinu nevidíte a nějaká zastrčená část mozku se děsí, co na vás z té vody nakonec vykoukne a co všechno to bude chtít spolknout:-) Potom klučina odněkud vytáhl ostrorepa a dával ho chlapům na hlavu, protože jak na prázdno hrabal nožičkama, tak to prý příjemně drbalo, nebo lechtalo, podle toho. To bylo tak to nejzajímavější. Pak nás nechali ještě chvíli zevlovat v marné naději, že si konečně objednáme nějaké to jídlo, ale když jsme to všichni ostentativně odmítali (bravo, týme!), tak na nás lodník kývl, že je čas, a vypluli jsme zpátky do přístavu. Denní doba se přehoupla a řeka už se zase pomalu plnila přílivem a najednou to tu vypadalo úplně jinak. A pochopili jsme, proč tyhle „tour“ musejí vyplouvat s odlivem – při přílivu se totiž mangrovy zaplní vodou a (skoro) všechno zajímavé zmizí pod hladinou. Úsek, kdy jsme se hnali po moři, byl taky báječný – kolem nás se tyčily vápencové skály, jejichž krásu dnes chrání národní Kilim Geoforest Park. Nejznámější je díky plavbám do populární Cave of Legends, Jeskyni legend, ale spadá pod něj i rozsáhlé pobřeží porostlé mangrovy.

Cestu dodávkou zpátky všichni prospali, my s Petíkem jsme to zalomili chvilku před koncem. Řidič byl zase hodný a vyhodil nás před Amzarem, a tak jsme se rovnou zastavili na oběd. S rodiči jsme se prostřídali v hotelu, a pak, přestože bylo dnes úmorné vedro, jsme se rozhodli navštívit asi poslední zdejší „atrakci“, Muzeum pěstování rýže, které bylo hned naproti a které, navzdory všem dostupným informacím na internetu, už nebylo zadarmo, ale za 5 RM. Šli jsme nakonec i my dva, přestože nám to po projetí Asie ve všech obdobích od sázení po sklizeň rýže přišlo trochu zbytečné, ale nakonec to bylo fajn – v hlavní budově byla spousta zajímavých věcí, obrázků a povídání o druzích a způsobech pěstování rýže, o jejím významu. Mimochodem jsme se dozvěděli třeba to, že v Malajsii je hlavní “miskou rýže” stát Kedah na severu země, na Langkawi se pak pěstuje hlavně v centrální a jižní části. Na ostrově je to převážně jednosklizňová, tradiční odrůda, kdežto na pevnině se dnes využívají hlavně vyšlechtěné odrůdy, které zvládají vyrůst a dozrát i mimo monzunové období a může se tak sklízet dvakrát do roka. Bylo to sice muzeum a nástroje na obdělávání rýžových políček vypadaly dost středověce, ovšem v reálu pak člověk zjistí, že ty postupy i používané náčiní se prostě už několik stovek let nezměnilo (maximálně se někde mechanizovalo, ovšem kde pracují lidé, tak používají ty samé nástroje). Překvapila nás i informace, že rýžové hospodářství je neodmyslitelně spojené s rybolovem – vždy před oráním a zaplavením polí, a potom po sklizni, kdy se voda z polí před kanály “vypouští” do jednoho rybníčku, probíhá výlov sladkovodních ryb, hlavně sumečků.

Pěkná byla také venkovní bylinková zahrádka, kde nám zdejší strejda, co šel zrovna okolo, ukázal citronovou trávu (druh, který není na jídlo, ale do masážních olejů a repelentů – věděli jste, že je citronové trávy víc druhů?), thajskou bazalku, kurkumu – lístky i žlutý kořen, a kari lístky. Jinak měli venku vystavené „modernější“ stroje na obdělávání polí, např. motorový pluh, a taky malá políčka různě staré rýže, která hlídali strašáci do zelí. Totiž do rýže, samozřejmě. Nikdo nás nikde nehlídal, a tak jsme se drze prošli i dál na pozemky, kde už byla rýže sklizená a páslo se malé stádečko vodních buvolů, hlavních pomocníků při obdělávání rýžových polí snad v celé Asii. Na závěr jsme si dali bylinkový čaj, který byl pro návštěvníky k dispozici u pokladny:-)

Zbytek odpoledne jsme nechali rodiče vydechnout po jejich posledním dovolenkovém výletu a sami dopřebalili věci, které měly letět zítra s nimi. Kolem 7. jsme pak vyrazili na rozlučkovou večeři, kterou jsme nechali plně v jejich výběru. Tatínek se opět poněkud odklonil od asijského tématu a vybral si syrskou restauraci Jasmin, ale tak co, je to jeho dovolená, a my jsme uvítali zase jednou změnu, blízkovýchodní kuchyně je taky výborná. Výběr trval trochu déle, a nakonec to asi vyhrál taťka s flákem jehněčího. Mamka si na svém falafelu taky pochutnala a my si oba natěšeně objednali musaku, jenže ve zdejším podání to byly misky nějaké rajčatové omáčky s kousky jehněčího. Do teď nevím, jestli to s něčím nespletli, každopádně představa velmi sytého jídla, které zahrnuje rovnou i přílohu, se jaksi rozplynula a my po nehorázně drahé (protože exportované) večeři zůstali poněkud hladoví… Završili jsme to aspoň příjemným pokouřením ovocného tabáku z vodní dýmky. Pobavila nás parta Číňanů, co sem vtrhli jak vichřice na dovolené, zřejmě otestovat „exotiku“, v poklidné restauraci dělali strašný bordel, vybírali mezi sebou drobné, aby poplatili jídlo, a nakonec se nás dva z nich, největší odvážlivci, co někde pochytili útržky angličtiny, přišli zeptat na vodnici. Vysvětlili jsme jim její princip, jak to šlo, a oni se s udiveným „Óóó!“ vrátili mezi své. Ale šíšu si neobjednali:-)

Během večeře přešla večerní průtrž, a tak jsme po ní mohli v klidu vyrazit a obstarat ještě zákusek ve formě kokosového šejku se zmrzlinou. Jééééžiš, doteď se rozplývám, když si na tuhle lahodu vzpomenu… My jsme se zastavili v jednom z mnoha zdejších guesthousů Amzar (Motel), kde jsme si vyhlédli dost nízké ceny (35 RM za pokoj s větrákem, 45 za klimu), protože ubytko v The Village jsme si sami dovolit nemohli a ještě jsme chtěli minimálně 14 dní na Langkawi zůstat. Na recepci jsme všechno potřebné probrali, na prohlídku se máme stavit zítra po poledni. Poté jsme se odebrali k poslednímu společnému posezení na terase, nad fotkami, ledovým kafem a ovocem nakrájeným novým zavíracím nožíkem, který mi před pád dny tady koupil taťka, když můj kuchák nám ze stolku na verandě nějaký darebák ukradl:-(

ÚTERÝ 3.11. – DEN ČTYŘSTÝ DVANÁCTÝ – POSLEDNÍ INDOVÉ A KOUPAČKA, ODLET RODIČŮ

Dopoledne jsme prakticky celé věnovali balení – kromě věcí, které odlétaly s našima, jsme museli vyklidit i pokojík, který byl jeden z luxusnějších na naší cestě a na který budeme asi dlouho vzpomínat. Takže pro připomenutí, kdyby chtěl někdo jít v našich stopách, tak rozhodně můžeme doporučit ubytování The Village jako kvalitu za rozumnou cenu;-) My jsme museli pokoj opustit do 12, našich pokoj jsme mohli využít až do odjezdu, což se hodilo. Zašli jsme si na poslední indický oběd, jak jinak, a pak šli omrknout náš nový pokojíček v Amzar Motelu, zatímco rodiče se šli ještě vycachtat do moře. Na recepci byla dneska paní a na rozdíl od včerejšího pána se moc netvářila na nějaké pokusy o smlouvání. Nejlevnější pokoje s větrákem měly plné, tak jsme nakonec vzali chatičku s klimatizací, která byla její největší a jedinou výhodou. Jinak byla chatka celkem olezlá, záchod splachoval jen když se pěkně poprosil, ale zase jsme byli hezky zastrčení, měli i tentokrát verandičku s posezením, v centrálním prostoru byl k dispozici barel s horkou i studenou vodou, takže co víc si přát? Snad jenom tu wifinu trošku silnější…:-)

Vzali jsme si zatím jednu noc na vyzkoušení, natáhli plavky, vyzvedli Radku s Filipem a připojili se k našim, abychom si užili trochu hezké krajiny, když už nebudeme až zas tak hezky bydlet. Věci jsme si nechali odložené v opuštěné hlídací budce u pláže, načež přišel prudit sekuriťák z přilehlého rezortu. Netušil, že zrovna taťka, kterého si vyhlédl jako nejbližší oběť, mu nerozumí ani slovo:-) Věci jsme si ale radši sundali na zem, aby se chlapec nezbláznil. Jinak bylo nádherně, čistý vzduch a modroučké nebe i moře.

Kolem 4. jsme se vrátili, vyspršili, posvačili, dobalili, my jsme si nechali věci u Radky a jeli s našima na letiště. Byli jsme tu s velkým předstihem, a tak že prej si dáme kafe. No a tak jsme vyzkoušeli poprvé a naposledy v životě Starbucks a s kelímkem pojmenovaným „ANA“ jsem si říkala, že zvlášť pro nás, kteří se za nijak velké znalce kafe nepovažujeme, je to úplně nepochopitelný fenomén (Ok, mají záchod a wifi, což se ve městech může hodit, a to jim budiž přičteno k plusu:-)). Když otevřela naše přepážka, vyzvedli jsme společně letenky. Tentokrát jim je slečna vystavila na všechny 3 lety najednou (Langkawi -> Kuala Lumpur -> Londýn -> Praha), tak byli rodiče mnohem klidnější. Pomohli jsme jim s check-inem, a pak už přišel čas na srdceryvné loučení – pardon, ale chce se mi brečet, jen na to vzpomínám…

Nám nezbylo, než se – už potmě – vrátit svých 10 km do olezlé chatky. Na druhou stranu jsme už zase museli přehodit na průvodcovskou notu a začít uvažovat nad programem pro další osadníky, které jsme během posledních dní s našima nechávali (podle dohody) trochu stranou. V momentě, kdy jsme nad podobnými úvahami došli na hranu přistávací dráhy, tak se od ní jednak odlepilo našich letadlo, a druhak nám zastavil mladý kluk, že veze auto z půjčovny zákazníkovi, tak nás může vzít. Musím říct, že úspěch pasivního stopování na Langkawi nás hodně příjemně překvapil.

Vystoupili jsme na našem Inďáckém rohu, dali si menší véču a šli ještě k Radce pro věci, na pivo, posedět, pokecat. Pan domácí nás s úsměvem zdravil, neměl nejmenší problém, že jsme tu celý večer nakýblovaní, i když jen jako návštěva. Ostatně za 14denní pobyt s našima mu zůstal docela dobrý balík… My jsme se nakonec odvalili někdy před půlnocí, v našem o dost skromnějším pokojíku si pustili Vinaře, počkali na zprávu od našich, že v pořádku opustili Kuala Lumpur, ale pak vytuhli, že jsme ani nevěděli jak.

Download file: 15297.gpx