Středa 4.7. – Vyrážíme do lomu

Tak jsme se po dlouhém váhání rozhoupali pro další cestu, byť tentokrát o něco kratší, než naše poslední, tříleté dobrodružství Do světa 2014-2017. Tentokrát využijeme červencové svátky a zamíříme do krajin, které jsme si dávno zamilovali – na pobřeží Baltského moře. A v duchu předchozích letošních výletů to zkusíme na německé straně. I když, aby nám to nebylo líto, tak nejdříve zajedeme i na polsko-německé pohraničí a podíváme se do Świnoujście. To aby naše milované Polsko nepřišlo zkrátka…:-)

Plánování a přípravy proběhly hodně v poklusu, jelikož jsme se o samotné dovolené i o destinaci rozhodli jen pár dní předem. Navíc jsme se poprvé v životě chystali na dovolenou autem, takový malý baltský roadtrip, a tak jsme vzpomínali, jak jsme jezdili nabalení na Novém Zélandu, co se nám tam hodilo mít v autě a co ne. Díky tomu jsme se ještě ve středu ráno, cestou do práce, zastavili v obchodě koupit skládací kanystr a vzali jsme přitom i ledničku ve výprodeji:-) Odpoledne potom ještě v krámu pro jídlo, přeci jenom v Německu se nám nějak extra nakupovat nechce, jen to nejnutnější, až levnější zásoba dojde…

Po nákupu odjíždíme z Prahy kolem 18:30, je vedro, že ani otevřená okýnka na dálnici nepomáhají. Asi budeme občas litovat, že náš Bobík momentálně nemá funkční klimatizaci. Po cestě probíráme poslední poznatky na téma zákazu kempování v Německu. Stanovat volně se určitě nesmí, spaní pod širákem je takové sporné, teoreticky uhádatelné, tak uvidíme, jelikož to bude nejspíš náš hlavní způsob nocování při téhle dovolené…

Na jeden zátah jedeme až na lom Barbora u Teplic, kam jsme už dříve rádi jezdili se koupat v čisté vodě a víme, že se tu dalo bez problémů i přespat. Doufáme, že to tak je pořád, že tam za 3 roky, co jsme se courali po světě, nevyrostly nějaké závory, pokladny, zákazy, apod. Naštěstí je to tu pořád stejné – podle našeho názoru dokonce na tuhle roční dobu docela málo lidnaté. Parkujeme úplně vzadu, pár lidí a aut kolem lomu je, ale nic dramatického. Po parném dni v kanceláři se nemůžeme dočkat chladné vody, a tak jdeme nejdřív najít prázdné dřevěné molo. Voda je čisťoučká a studená a hrozně příjemná. Akorát já asi hodně prochladnu, tak tu nevydržíme sedět dlouho a po chvíli jdeme zpátky k autu se obléct a zahřát. Petík je v pohodě, já se chumlám do mikiny. Večer se nám nechce vymýšlet nic zásadního, tak ho trávíme „po zélandsku“ – u rádia, knihy, netu a povídání. Za posledního světla přijíždí dodávka a parkuje na české poměry příliš blízko nás – asi tak 3 m. Vyskakují z ní dva hipíci – děda (asi 50 let) a slečna (max. 30), rozdělávají oheň, chodí po koupeli  v jezeře polonahatí, slečna bubnuje, chlap něco hulí, komáry zahánějí pálením svazku nějakých bylin. Docela zíráme, v Čechách bychom to nečekali:-) Jsou naprosto v pohodě, nás si nevšímají a my jich v podstatě taky ne, akorát když chlápek, oblečený jen do krátkého trička, poskakuje nám před kapotou, tak to pozornost upoutá:-) My po půlnoci stavíme tropiko proti komárům a upadáme do bezvědomí. Mimochodem je to naposledy na téhle dovče, co vytáhneme stan:-)

Čtvrtek 5.7. – Se stopaři přes Německo do Woserowa

Petík straší snad od 6, kolem 7. se nechám vyburcovat taky, balím a on si dává ranní koupel. Sousedi jsou dávno sbalení, slečna odešla se vykoupat a chlapík si za naším stanem dělá průplach trubek. Já s nevolí vzpomínám na asijské hostely a každodenní chrchlání sousedů, kteří se prostě neumí umýt tak, aby to neznělo jako když se – slovy klasika – páří dvě prasata ve vodní jímce:-). Zabalíme a kolem 8. jdeme na molo, já se taky koupu, snídáme luxusní brownie-cheescake s třešněmi, co jsem upekla na cestu, fotíme, kecáme a samozřejmě je potřeba myslet i na náležitou propagaci na sociálních sítích:-) Ranní skoro zataženo se během dopoledne hezky protrhává. Relax u vody se nám zamlouvá, a tak tu nakonec zůstáváme až do poledne. Pak se ze křoví vynoří „hluchoněmý Tóna“ a posunky nám dá najevo, že se na našem malém a zanedbaném molu (odkud jsme věřili, že nás nikdo z místních nebude chtít vyhodit, protože se o něj evidentně už dávno nikdo nestará) hodlá usídlit taky. V téhle části lomu se všude koupe bez plavek, je tu takových dřevěných mol několik, místní se tu scházejí pravidelně, ovšem my nějak nemáme potřebu 4 metry čtvereční s někým sdílet, a tak se oblékáme a odcházíme. Stejně bychom měli vyrazit…

V Teplicích se stavujeme ještě v OC Olympia pro pití, sirup a párky, které obratem zbaštíme, pak v Tank Ono u hranice (od včerejška zdražili, potvory) pro benzín a vyměnit na euráče, a pak už jen najet na dálnici a valíme a valíme…

Kolona u Drážďan není tak hrozná, ale o kus dál se pak zasekáváme brutálně, asi na půl hodiny, možná ještě víc. Je ukrutné vedro, my bez klimy a bez větru z oken umíráme. Stavíme pak na pěkném odpočívadle (kde jsme už pauzovali cestou do Berlína před nedávnem), svačíme ovoce a zeleninu a snažíme se probrat. Pak zase chvíli valíme, ale mají hrozně dlouhé úseky rozkopané a přijde nám, že snad většinu času jedeme v nějakém omezeném prostoru. Takže nejenom česká D1 stojí přes léto za prd.

Unavení zase odpočíváme před Berlínem na hezkém, ale nepraktickém odpočívadle, kde jsou záchody jenom v rámci restaurace a za 0,70 € (a podle toho to vypadá v okolích lesích). Všimneme si dvou týpků, co se opodál povalují v trávě, s batohy jako na vandr, prostě takoví němečtí trempíci, ale větší pozornost jim nevěnujeme. To až ve chvíli, kdy se přijdou zeptat, jestli bychom je nepopovezli. Jasně, jsou to prostě stopaři, akorát že na německé dálnici, kde to každý valí minimálně 180 km/h (s výjimkou nás, kteří to přes 160 km/h nevytáhneme), se stopovat nedá, ani kdyby to náhodou nebylo nelegální, a tak se ptají po odpočívadlech. Nejdřív je s naším plně naloženým Bobíkem odmítáme, ale pak si vzpomenem, jak nás kolikrát lidé narvali i do mnohem menšího prostoru, i s našimi mnohem většími krosnami, a tak 10 minut přeskládáváme auto a kluky pak bereme. V duchu se omlouvám stopaři, kterého jsme viděli na kraji Prahy a usoudili, že jsme na braní stopařů příliš naložení.

Koneckonců jsme v roli řidičů, kteří za volantem akorát usínají, a tak nás společnost potěší a probere, i když na anglickou komunikaci se Petík soustředit nezvládá a jen poslouchá nás. Mláďata Tim a Chris jsou oba sociální pracovníci, jeden zrovna skončil, druhý začal, a teď jedou cca na měsíc do Polska, k baltskému pobřeží na vandr. Spí pod širákem nebo přes couchsurfing. Povídáme si o trempování v Německu, přičemž nám potvrzují, že se stanem to může být problematické, ale spaní pod širákem by nikomu nějak dramaticky vadit nemělo. My jim naopak dáváme pár tipů na zajímavá místa v Polsku, a jen doufáme, že od naší návštěvy polského Pobaltí v roce 2003 se toho moc nezměnilo:-D Vyhazujeme je na odpočívadle před tím, než z hlavního tahu na Szczecin sjedeme, sami svačíme a sledujeme přitom rodinu, co zoufale prohledává jeden odpadkový koš. Nakonec si někde seženou klíč a rukavice, vytáhnou a prohledávají celý pytel. Asi tam, chudáci, vyhodili něco, o co fakt hodně nechtěli přijít.

Dál valíme už hodně otevřenou krajinou s lesy vysokých větrníků (větrných elektráren). Bolí nás oči, ale je krásné večerní světlo. Naším dnešním cílem je naprosto bezvýznamná a neznámá vesnice na severu Německa, kterou když jsme viděli v mapě, tak jsme se rozhodli, že musíme navštívit (a jenom proto, že to bylo plus mínus po cestě). Jmenuje se totiž WOSEROW🙂 Takže něco jako estonské městečko Kunda, které ale už dosáhlo svého věhlasu a u cedule s jeho názvem se hromadně sjíždějí Češi a fotí se. A úplně stejně jsme to spáchali my ve Woserowě. Pár místních, co nás vidělo, si asi muselo myslet svoje:-)

Nad mořem se táhla hradba mraků, ale vypadalo to, že k nám, do vnitrozemí, zatím nepostupuje. Podél cest kolem Woserowa je spousta malých odboček do lesů a polí, ale nejspíš vždycky k nějakému stavení. Jedno takové, námi vyhlédnuté a dobře schované místečko, jsme zkusili omrknout blíž a zjistili, že slouží jako záchod, a to tak, že dost. Bohužel už podle odpočívadel u dálnice jsme začali tušit, že tenhle problém bude v oblasti bývalého Východního Německa docela závažný. Takže pardon, ale i tady v deníku to budeme často zmiňovat, protože nás to dost šokovalo.

Hledání místa na nocleh ukázalo, v jakém trendu bude naše dovolená probíhat… několik minut googlení a pátrání po mapy.cz a doufání, že tam Petík něco použitelného najde:-) Daří se a Petík v mapě vyhlédne rozhlednu s turistickým přístřeškem mimo civilizaci. Jedeme tam a je to perfektní, i když v přírodní rezervaci Anklamer Stadtbruch. Dřevěný altánek je pro spaní nevhodný, ale rozhledna je skvělá, fantasticky se tam dá schovat před protivným větrem a spaní tady bude tak trochu alibistickou výmluvou, kdyb měl někdo problém, že 1) spíme nadivoko, 2) spíme v rezervaci:-)

Všude kolem se rozkládají přílivové mokřiny, lány rákosu a poletují hejna ptáků. Teď večer jsou hodně aktivní – čápi, volavky, racci, kormoráni a všemožné kachny. Neodoláme a chvíli na rozhledně jen tak pozorujeme to hemžení, pak chvíli vegetíme v autě, mraky se mezitím roztáhnou všude a setmí se. Petíka lehce chytá žaludek – včera měl po půl roce poslední prášek na problémy, co si dovezl z Asie, tak čekáme, co to udělá. Před půlnocí jen mátožně lezeme na rozhlednu, rozkládáme spaní (fouká, takže komáři neotravují a není potřeba stan) a vytuháváme.

Pátek 6.7. – První výšlap a nakouknutí do polského Świnoujście

V 6:30 nás budí kroky, jak někdo stoupá na rozhlednu, nicméně on je chudák asi víc překvapený, než my. Chlapík s dalekohledem a foťákem, v tričku nějaké vědecké expedice. Je blbé se tu válet, přestože on po chvíli sledování ptáků dalekohledem odchází, a tak rychle pobalíme věci a naházíme je do auta. Petík jde zpátky nahoru fotit a chlápek mu anglicky vykládá, že se může jít i cestou skrz mokřiny, kde jsme si mysleli, že je zákaz. Prý tu dělá výzkum jednoho druhu menších ptáků. Pak odchází, my usedáme do auta a ještě skoro dvě hodiny dospáváme, snídáme, já dopisuju deník. Ze střechy rozhledny nás zvědavě sleduje hejno racků, které se postupně zvětšuje (mimochodem, sledovat, jak se tam slétá jeden pták za druhým a všichni na nás zírají, je docela hororová scéna:-), ovšem jakmile jen pohneme dveřmi auta, zvednou se všichni jak jeden pták a odletí. Dokonce se na nás přišla podívat i německá Liška Bystrouška, ovšem z uctivé vzdálenosti celého parkoviště. A jakmile nás zmerkla, zmizela ve vysoké trávě.

V 9:30 se vydáváme na stezku, že si kus projdeme, a pak se vrátíme zpátky – celý okruh by byl moc dlouhý, přes 10 km. Začátek je panelová cesta mezi dvoumetrovým rákosem, která ovšem ale také slouží jako trochu schované místo, kam se chodí na záchod. Někdy i přímo doprostřed cesty…

Na zarostlém, úzkém kanále potkáváme zatoulanou labuť, a asi po 300 metrech odbočujeme na stezku trávou, rákosem, mezi pahýly stromů, přes nízké lesíky, vodní kanály a mostíky. Jdeme, jdeme a o návratu už ani neuvažujeme. Zhodnocujeme to, že to tu vypadá jako finská nebo ruská tajga (kde jsme nikdy nebyli). Po cestě míjíme spoustu posedů, hodně z nich je ale polorozpadlých nebo tak strašně zarostlých, že tam už dávno nikdo nešel z nich něco pozorovat. Vidět jsou sem tam ptáci (spousta druhů), jinak nic. V poslední asi třetině cesty přes les odpočíváme u pěkného přístřešku, a jak jsme dnes pořád takoví nedospaní, vytuháváme tu skoro na třičtvrtě hodiny. Ani to mi ale nepomůže od pořádně se rozjíždějící migrény. Na posledním úseku, v nízkém lesíku, zahlédneme i prchajícího “rehboka” neboli srnce, největší zvíře, co tady žije. Bohužel je tu všechno hrozně plaché.

Zpáteční cesta vede nejdřív podél kanálu a pole do vesnice Bugewitz. Na pahýlu stromu sedí majestátní orel a hlídkuje nad rákosovým porostem. Zase ale, jakmile se jenom trošičku přiblížíme, vzlétne a za chvilku je z něj jen malá tečka na obloze. Vesnička je krásná, upravená, na kraji si zobeme pár kuliček rybízu, co sahají za plot. Za ní pak už vede úzká silnice podél ptačí (zejména kormorání) laguny a pole k naší rozhledně a Bobíkovi. Celkem jsme si dali „jen tak na začátek“ přes 10 km a máme toho plný kecky. Zkoušíme ještě fotit z rozhledny, dáváme svačinku a rozhodujeme se zajet do Polska, když už je to za humny, nabrat levnější zásoby jídla a benzínu. Naším cílem je první město za hranicí, kam jsme se kdysi, při letním vandru polským Pobaltím nedostali, Świnoujście, neboli po česku Svinoústí, správně podle mapy Ústí nad Svinou:-)

Hned na silnici odsud, kterou jsme včera projeli 2x, nás zastavuje zřejmě dost čerstvá nehoda – jsme totiž úplně první, koho už policajti nenechají projet, a za námi se okamžitě začne řetězit dlouhá kolona. Spousta řidičů to rovnou otáčí – to budou asi místní, kteří to tu znají. Nám chvilku trvá, než zkontrolujeme objízdnou trasu, a když vidíme, že to jde, tak se obracíme taky. Mě pomalu, ale skoro úplně přechází ukrutná bolest hlavy, která se mnou dorazila z výletu. Ještě že mám v životě to štěstí, že poměrně dobře reaguju na prášky a většinou mi rychle zaberou.

V jedné vesnici, na začátku zvláštně členitého ostrova Usedom, kterým prochází německo-polská hranice, stavíme u Aldi, vracíme dvě plastové lahve z minulé návštěvy Německa (ach ty jejich zálohy!) a kupujeme v akci curry kečup. Pak jedeme dál, za oknem se míhají pole, louky, sem tam hájek, a pak najednou přibude civilizace – vesnice, hranice, město Świnoujście. Nejdřív stavíme v Biedronce na zmrzku (o které se strašně dlouho rozhodujeme, přestože jsou všechny neuvěřitelně levné, a nakonec jsou obě rozteklé a nic moc), pak pro benzín (cca 30 Kč/l), a pak jedeme přes město dozadu k pevnostem nad samotným ústím řeky Sviny.

Dovnitř se nám za 12 zlotých extra nechce (resp. prostě se nám tam nechce, výjimečně ani tak nejde o cenu:-)), tak se jdeme podívat na Plażu Cztery Wiatry (Pláž čtyř větrů – podél ústí řeky Sviny), kde se nesmí koupat, a podél ní až na hlavní pláž u moře, kde to fouká jak o život, kajtuje se, něco lidí tu je, sem tam i ve vodě, ale moře docela bouří. Všemu dominuje bělostný maják s lopatkami jako mlýn Stawa Młyny, strážící jako předsunutá hlídka vjezd do ústí řeky. Jeden ze symbolů města Świnoujście. Po hrázi se k němu dá dojít, což zato rozhodně stojí, i když neustávající vítr je fakt protivný – no, zvykejme si, jsme u Baltu:-) Při procházce k majáku a po pláži několikrát zaslechneme naši mateřštinu. Tady se tomu asi není co divit.

Na konci čekáme až se německé babky vyfotí, chvíli posedíme vedle vlnobití, hodíme video na Instáč, a pak jdeme zpět. Lovíme kešku, která se nachází uprostřed jediného křoví široko daleko, takže si asi umíte představit, jak to tam vypadá. Je to jako hledat kešku v latríně. Sice ona samotná visí na stromě a je v pohodě, ale brzy už nebude možné se k ní „dobrodit“. Druhá keška po cestě zpět je pak už na rozumném místě, jednoduchá a příjemná, zato ale zjistíme, že jsme někde vytratili kabel od úplně nové powerbanky, ach jo.

Zbývá tedy ještě tour de hypermarket, navštěvujeme zdejší zásobárny Intermarche a Kaufland. V Kaufu mám úplné deja vu, jako kdybych do něj vlezla na Palmovce, dokud se blíž nezaměřím na konkrétní produkty jako třeba bonbóny na váhu nebo uzené ryby a naše oblíbená lososí bříška:-). K večeři bereme mražené pierogy, tomu nejde odolat! A pro jistotu se také zásobíme dvěma pětilitrovými barely vody, protože bůhví, jak to v Německu s vodou bude a naše 15 l zásoba se taky v letních vedrech může dost rychle vyčerpat. Mimochodem, ukázalo se to jako sice neekologický, ale zato velmi prozíravý počin, když jsme se k další pitné vodě (mimo kupované lahve, které odmítáme), dostali až v Dánsku…

Na hranici si neodpustíme rychlou fotozastávku, a v prvním německém Realu vracíme flašky (ach, ty německé zálohy…) a kupujeme zásobu Club Maté, bez kterého by pro nás Německo nebylo Německem:-D Pak hledáme místo na spaní, ale je to bída. Na cestičkách do lesa už nejsou závory, už totiž nejsou ani cestičky do lesa. Na prvním odpočívadle, které potkáme, se cpeme supermastnými, ale tááááak dobrými „bříšky“ z lososa. Pak jedeme dál a zkoušíme se u městečka Koserow dostat k molu, má tu být nějaké hodně dlouhé, jenomže se v okruhu cca 2 km prostě nedá zaparkovat (vlastně ani placeně – buď jsou tu místa rezervovaná pro hotelové hosty, nebo je všude zákaz). Podél silnice pak míjíme několik značených „kempo-parkovišť“ – jde o celkem typickou záležitost, se kterou jsme ale my, cestovatelé převážně východním směrem, ještě neměli tu čest – kempoviště pro obytná auta. Za určitý, poměrně rozumný poplatek (většinou kolem 10 €), se tu dá zaparkovat s obytným (= dá se v něm spát) autem a za další poplatky jsou pak k dispozici záchody, sprchy, možná třeba i kuchyňka, atd. Pro karavanisty perfektní záležitost, jak zcela legálně řešit nocování a přitom na tom nenechat kalhoty, pro nás s Bobíkem bohužel nepoužitelné.

Na dalším odpočívadle se pak usazujeme na dýl a vaříme pierogy. Mezitím se setmí a my ztratíme odvahu byť jen jednou nohou vkročit do lesa, protože bychom si okamžitě něco přinesli na botě. Pravda, k večeři to není zrovna kultivované prostředí, ale člověk zvládne dost věcí odfiltrovat, když se soustředí na žvanec:-) Po večeři si chvíli čteme a hledáme v mapě nějaké zastrčené místo na spaní. Kolem 23:30 jedeme, dojedeme přes vesnici Lütow, farmy a chaty k ochranné hrázi. Zákaz tu nikde žádný není (jen varování, že je před námi ochranná hráz a že se máme držet jen na jejím zpevněném vrcholu a necourat se okolo, páč bychom mohli skončit jako Jóžin z bažin. NICMÉNĚ před hrází je rozšířené místo vedle cesty, takové celkem šikovné, tak to tu balíme. Jakmile zalezeme do spacáku, projíždí auto, ale v pohodě, ani nepřibrzdí. Nutno podotknout, že ani tadyten kout se nevyvaroval toaletnímu použití, ale zaprvé celkem málo a za druhé až dál od cesty, takže jsme se s celtou v pohodě vešli do relativně čistého prostoru:-)

 Tisk článku