Rumunská dovolená začíná jako roadtrip přes Slovensko a Maďarsko

...aneb když i cesta znamená cíl, tak najdeme zajímavá místa jako Bojnice, Podzámčok, vlakový most, Hrhovský a Hájské vodopády, sklípky v Hercegkútu, Mořské oko a památka na vysídlenou vesnici Nagygéc
Rumunská dovolená začíná jako roadtrip přes Slovensko a Maďarsko
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

Pátek 13. 8. – Slavný odjezd proveden

Tak jsme konečně slavně vyrazili na nějakou větší cestu, jejíž hlavním cílem by mělo být Rumunsko, tak trochu i Bulharsko, ale stoprocentně povede náš roadtrip přes Slovensko a Maďarsko, které sice profrčíme, ale pár zajímavých zastávek po cestě uděláme… Jsou před námi tři týdny a deníkově vyrážíme právě teď!

Původní plán vyrazit ve 14 h nenaplňujeme o 3 hodiny a pár chybějících věcí. Nejzásadnější je asi malý vařič, který prostě spolkla nějaká černá díra. U nás doma vůbec dost věcí polykají černé díry… Další dvě ještě zvládneme zařídit – fofrem a kupodivu docela prázdným centrem Prahy sjedeme do Fotoškoda pro redukci na nový objektiv a do OBI pro novou plynovou bombu. Tentokrát vyfasujem zelenou a trochu orezlou, ale byla tam poslední, tak si nemůžeme vybírat. No a jelikož nemáme ten malý vařič, tak bude muset holka vydržet celé 3 týdny. Loňská vydržela rok, ještě jsme ji doma před odjezdem dovypalovali, tak by to snad neměl být problém.

Na parkovišti dokrájím do zásoby chleba a okurku, páč za jízdy už fakt nic krájet nebudu. Udělala jsem to před 14 dny s jabkem a novým loveckým nožem a byl z toho skoro odříznutý prst a 3 stehy. Ve středu mi dva vyndali, jeden a rozšklebenou ránu si vezu s sebou. Pro mě již tradiční před-dovolenkové zranění, abych náhodou někdy někam neodjížděla v klidu…

Pak valíme, s Kubou na sebe bafáme, a za chvíli jsme v Jihlavě, kde tankujeme a pak venčíme Kubu, stejně jako 3 rodiny, co si tu daly spicha cestou do Chorvatska. Kuba se kamarádí s nejmenším Matýskem a společně tu posečou velkou část trávníku. Mezitím se smrákne, je nějak po 20 h. Na kraji Jihlavy Kuba zavelí „Hají!“, nechá se přikrýt tátovo mikinou, kterou si okamžitě zmuchlá podle sebe (po kom to asi má?), zaklapne oči a za chvilku fakt usne. To je vopravdu zlato!

Jedeme ještě asi hodinu na vytipované místo u Slavkova, parkoviště u fotbalového hřiště na kraji vesnice Křenovice, já dělám storíčka. Chvíli posedíme, pak provedeme akci “Sokoban”, poprvé z 21. nocí, kdy musíme přeskládat půl auta, abychom mohli roztáhnout postel. Kubíček se cestou mezi sedačkou a postelí na chvíli probere, pomazlí s tátou, vleze si na nový spacák, zasměje se spokojeně a okamžitě usne. My ho brzy následujeme.

Sobota 14. 8. – Návštěva, poslední český nákup, roadtrip přes Slovensko začíná na zámku Bojnice, noční bežci a rybáři

Kuba vstává luxusně v 7, vyspaný do růžova a příjemna. První slova jsou ťap ťap, pak hned uvidí špendlíky a ňam ňam. Většina je ale už spadaných, na stromě naopak jen nezralé, takže s tátou uloví jen jeden nebo dva a jdou se podívat po okolí. Mezitím se vyprdelí i máma, udělá snídani, Kuba trůní v židličce, ale nikdy ne na dlouho. Kolem půl 9 sbaleno a jedeme.

Zkoušíme psát kamarádce Verče, jestli nejsou doma, protože pojedeme kousek od nich. Neozývá se, ale jedeme na blind, nakonec se sejdeme před barákem, její syn a manžel zatím spí. Jdeme se podívat na zahradu, kde Kuba očeše postupně rajčata a ostružiny, hotový je i ze slepic, které později krmí. No jo, tohle holt to městské dítě musí dohánět jinde:-) Přijdou za námi pak i kluci a nakonec se od nich vykopeme kolem půl 12. Kuba to zalomí snad ještě ve vesnici, my popojíždíme k mlýnu v Jalubí, který trefíme na druhý pokus. Je nádherně zrekonstruovaný (resp. nově postavený) podle původních fotek a plánů. Přestože v soukromých rukách, je volně přístupný, a to včetně vnitřku. Pod otočnou střechou teda fakt čumíme. Celkem dlouze fotíme, Kuba chrní. Těsně před odjezdem se probere, tak ještě parkujeme v jediném stínu hned pod mlýnem, což je trochu barbarské, a ohříváme oběd.

Nejen stavba mlýna je neuvěřitelně zajímavá, stejně tak i informace, které se tu můžete dočíst a které jsou výsledkem mnoha let studií historických pramenů. Tak například, věděli jste, že mlýny sloužily nejenom k mletí obilí, ale také jako informační servis? Lopatky mlýnů byly vidět do dáli, a tak bylo možné jejich postavením sdělovat zprávy okolí. Postavení lopatek dávalo jasné zprávy: klidový kříž = je hotovo, kříž pod úhlem 45° = pracovní přestávka, svátek, vychýlení o 30° doleva = mlýn je poškozen, menší vychýlení doleva = nůžky radosti = slaví se svatba nebo narození dítěte, menší vychýlení doprava = nůžky smutku = úmrtí či nemoc, apod. Je také známé, že během okupace Holandska, když Němci přerušili všechny ostatní komunikační prostředky, předávali důležité zprávy právě mlynáři prostřednictvím svých mlýnů.

Zbytek odpoledne trochu neplánovaně zabíjíme u Kauflandu v Uherském Brodu, kde nabíráme poslední české zásoby, a pak konečně, po roce, opouštíme republiku. Průjezd hranicí je samozřejmě bez oficiálních kontrol, ale o pár metrů dál zahajuje náš roadtrip po Slovensku zúžení a slovenský policajt, který chce vidět covid pas. Kuba spí. Jako asi na všech hranicích…

Kolem 17 h dorazíme k prvnímu slovenskému cíli, i když vymyšlenému trochu na poslední chvíli, zámku Bojnice. Dlouho hledáme parkování zadarmo, až skončíme u hřbitova a není to vůbec špatný, akorát musíme po více schodech nahoru. Kuba se hned dole blbě přerazí a krvavě si obtiskne láhev do brady. Kolem zámku je to parádní, jenom Kubu je potřeba zaměstnat, než táta pořídí dostatečně přemrštěný počet fotek, hlavně když fotí na dlouhý časy. Dítě ale nemá problém se sebrat a odejít úplně na druhou stranu vodního příkopu, když se mu zachce:-D Nejvíc ho ale baví sedět na zdi a koukat dolů na ryby a želvy a kachny nebo po zídce pak jít. Prej na mě ale lidi koukají divně, i když ho celou dobu držím pevně za ruku. Obejdeme zámek, akorát se schyluje k večerní prohlídce, zato stánky a zvěřinec už zavírají, tak koukáme aspoň na poníky, co se jdou po šichtě napást na louku.

Vrátíme se k autu a dáme skromnou večeři, protože nás čeká delší přejezd, abychom se trochu pohnuli. Je to docela mazec, potkáváme dost zvířat a asi půlku cesty, kamkoliv odbočíme, tak se běží nějaký dlouhý noční závod, proti nám pořád maratonci s čelovkama a oblepení reflexními prvky (většinou), i tak ale nic moc na ně pořád dávat pozor na hlavním tahu na východ Slovenska. Končíme u rybníka Dobrá Niva, kde se parkujeme do téměř nepřetržitého prstence rybářů. Kubík setkání zaspí, my si ještě uvaříme večeři. Kolem 23 h tu prochází rybářská kontrola, my se s nimi jen zdravíme. Jinak teda dost fascinovaně pozorujeme, jak dneska vypadá rybaření – postavím si polostan, do něj lehátko a tlustý spacák, na stojánky dám nahozené pruty a jdu spát. Když zabere ryba, tak prut začne blikat a svítit a já si jí jdu už jenom vytáhnout. No jo no, pokrok nezastavíš v žádném odvětví…

Neděle 15. 8. – Zřícenina Dobrá Niva, vagón jako most, první ledový kafe a zmrzka a Hrhovský vodopád

Kuba se protivně budí v 5:30 a nechce si to nechat vymluvit. Kluci spolu koukají na souseda rybáře. Kuba snídá rohlík. Já vyprávím, jak se mi šíleně realisticky zdálo, že nám auto oblejzá medvěd. To brzo… No, myslela jsem si, že hrůzný zážitek z výpravy do Rumunska v roce 2005, kdy nám medvěd vlezl v noci do stanu, už je uložený někde hluboko v paměti, ale s novou výpravou se to všechno strašně oživilo, takže o medvědech se tu ještě dočtete… Pak se procházíme po cestě, hážeme kameny a klacky do vody, koukáme na ptáky, ryby a rybáře, máchám pokakaný kraťasy v krásně teplé vodě, snídáme a v 8:30 jedeme dál, kouknout se na zříceninu Dobrá Niva.

Se zastavením auta pod kopečkem se zříceninou Kuba zaklapne oči, ale to mu neprojde, táta ho vytáhne ven, postaví na nohy, které se mu rozjedou jak čerstvě narozenému žirafátku, a šup, šlapeme do kopce. Kuba chvíli nechápe, a pak zavelí „Ťap ťap!“ a rozeběhne se do kopce. Je to božan… Zřícenina malá, ale hezky opravená, pohodlný přístup zajišťuje kovové schodiště, nechybí lavičky a stoly a opodál dokonce kadibudka, kterou oba využijeme. Všude bobky od koz a na hradě i hromádky sena, ale koza ani ovce žádná. Jsme tu sami, ale když sejdeme, tak už přijíždějí další. Uřvanej Kuba si dá svačinu a během 5 min jízdy usíná. Jedeme přes Zvolen ke stezce, kde je jako most přes řeku umístěný vlakový vagón.

Na stezce přes řeku Slatina, nedaleko obce Vígľaš, stával kdysi klasický most, který byl zničen za 2. světové války. Nějaký čas byl nahrazen provizorní lávkou, ale ta dlouho nevydržela. V 60. letech proto vznikl nápad umístit sem vysloužilý a vykuchaný železniční vagón, což je do dnešního dne evropská rarita. Kromě pěších sem lidé ale jezdili i auty a vagónový most se začal časem poněkud rozpadat a být čím dál tím míň používaný. V nedávných letech proto spolek nadšenců zorganizoval rekonstrukci mostu a vjezd na čemkoli kromě kola na něj byl zakázaný.  

Místo je perfektní – vlak, posezení z palet, ohniště, houpačky na stromě a mělká, mírná řeka, kam oba hned skáčeme, Kuba spí. Pak jdu já dělat oběd a Petík vykoupat i Kubu, kterej je nadšenej, páč tu má všechny svoje nejoblíbenější věci – vlak, houpačku, koupání, mámu, tátu a jídlo. Nakonec tu skejsneme skoro do 14 h, projede jenom pár lidí na kolech, motorkách nebo autem, jedni pejskaři. Úplně nakonec dáváme všichni ještě jednu koupel a vyrážíme dál.

Asi po 20 km, ve vesnici Mýtna, nás zaujme dům s nepřehlédnutelným nápisem ZMRZLINA + PRESSO, tak skoro smykem zastavujeme a objednáváme Kubovi kopeček banánové, Petíkovi banán – vaječný koňak, který Kubovi taky hodně zachutná, já si dávám kombinaci meruňka + čokoláda. Kopeček po 60 centech, ledový kafe, bez zmrzliny, ale krásný za 1,5 €. Jsme v 7. nebi, to se zase jednou povedlo, užíváme si na terásce, Kuba na malé plastové židličce. Po zmrzce zkouší ochutnat kousky ledu – sice končí na zemi (kromě prvního, který jsem neuhlídala a on si ho dal i ze země), ale aspoň se trochu zchladí, už je zase přes 30°C.

Pak nás čeká dlouhý přejezd a Kubík si může konečně dopřát pořádný, nikým nerušený spánek. My řešíme minulé výlety na Slovensko, Východňáry, řidiče, všechno možné. Stavíme až v Rožňavě u Kaufu – vybrat euráče z bankomatu a zkusit, jestli tu taky nemají v akci melouny jako u nás. Nemají.

Kousek za Rožňavou vidíme na kopci super hrad, tak stavíme v lukách na kraji vesnice na dronění a zjišťujeme, že to je hrad Krásná Hôrka, který v roce 2012 vyhořel, když si cikáňata z nedaleké osady zapalovala cigára, chytla tráva, kolem hradu to nebylo podle předpisů vysekané a většina hradu lehla popelem, aspoň sbírky zevnitř se podařilo zachránit. Pak se vybraly peníze na rekonstrukci a původně se slibovalo do dvou let ho otevřít, a teď jsme koukali, že je hrad stále zavřený a tyčí se nad ním jeřáb….

Kuba se mezitím probudí a je hladový, tak ještě o kousek dál stavíme na odpočívadle, kde ale není pořádný stín a je dost bordel, takže žádný extra piknikovací místečko se nekoná, nicméně něco pojíme a zase jedeme dál.

Kolem 18 h jsme ve vesnici Hrhov, která má vodopád v podstatě ve svém centru. Sejde se nás tu několik, ale žádný strašný Václavák to není, v klidu fotíme, malinko se cachtáme – původně jsme mysleli, že se budem cachtat s malým vodomilem zatímco táta bude fotit vodopád, ale ta voda je tak ledová, že ten do toho strčí jenom palec, prohlásí “Brrr!” a jde si sednout na lavičku a vyžadovat banán.

Pak sjedeme kousek k Hrhovským rybníkům a ptačí pozorovatelně na východním břehu. Je to tu moc hezké a klidné, i když nakonec máme na noc spolunocležníky z Polska s džípem. Západ slunce je fakt romantický, nicméně pak se nad vedlejším hřebenem začne drápat velký černý mrak. Blýská se v něm a hřmí, ale nad nás se nedostane, takže docela zajímavá podívaná. Kuba si z toho odnese zjištění principu fungování bouřky: „Blik blik, bum bum, pršííííí.“  

Pondělí 16. 8. – Hájská kaskáda, hobití sklípky v Hercegkút, Mořské oko na hoře Megyer, nocleh u Szamosbec s celníky za zadkem

Budíček nám tentokrát mládě dělá kolem 6., ale nějak dneska nejsme v akčním módu, a tak tohle pěkné místo po všech běžných ranních rituálech opouštíme až v půl 9. To už jsme ale naopak celkem nastartovaní, a když konečně najdeme, kde u Hájských vodopádů zaparkovat, tak ještě víc. Kubík dostane svůj batůžek, odhodlaně narazí kšiltovku a vyráží do akce. Je teda fakt, že si to děláme možná trochu víc dobrodružnější, než by s ním bylo nutný, ale zase je to o to silnější zážitek pro všechny. Začneme u nejspodnějšího vodopádu, který také vyhodnotíme jako nejhezčí, také ale asi nejhůř přístupný, je tam takový hup ze skály. Petík dlouho fotí a Kuba mě z nudy honí nahoru a dolů po schodech k silnici. Pak zalezeme do lesa zase o kus dál a pokračujeme už po lesní cestě – necestě podél Hájského potoka, kdy často přelejzáme velké balvany, skáčeme po menších, přeskakujeme kořeny a odměnou jsou mírné úseky přímo kolem vody. Připomíná nám to tu malinko thajský národní park Erawan, jak si tu voda taky razí cestu kudy chce a na vápencovém podkladu tvoří malé nebo větší kaskádky. Akorát teda v Erawanu je voda tyrkysová, to tady ne, ale krásně čistá, průzračná, to ano. Kubíček s batůžkem je perfektní turista, skáče s tátou po kamenech, háže lístečky jako lodičky, baví ho furt ťapat a baví lidí okolo. V druhé polovině už jsou pak široké, pohodlné cesty a taky mnohem víc lidí. Hlavně u posledního, pro nás 4. vodopádu, se to točí jak na Václaváku… My zvládneme při čekání na fotky sváču, a pak se po velké cestě a silnici vrátíme k autu. Sjedeme o kus níž, kde si na odpočívadle uvaříme oběd, a pak se už trochu protivný (protože strááášně unavený) dítě může konečně vyspat, neb nás čeká zase jeden dlouhý přejezd.

Hájskými vodopády jsme se rozloučili s našimi sousedy a roadtrip přes Slovensko se přehoupl v urychlený přejezd Maďarska. Na hranici po nás nikdo nic nechtěl. Někdy kolem 15 h dojedeme na dávno vyhlédnuté místo, k vinným sklípkům u vesnice Hercegkút. Slunce pořád žhne jak o život, hlavně tady, na jižní stráni. Vypadá to tu jak v Hobitíně, jenom jsou malé domečky – vchody do sklípků špičaté. Kromě asi dvou jsou všechny zavřené, jeden krajní slouží jako záchody (otevřeno), což tedy opravdu oceňujeme. Couráme se řadami domečků a kopečků v terénu a představujeme si, jak to tu asi bude vypadat třeba za měsíc, až přijde pořádné vinobraní. Kdysi jsme takovou slavnost zažili v Komárom, ale tady, mezi sklípky, v krajině Tokaj Hegyalja, která dává vzniknout všech těm kouzelným chutím a barvám vyhlášeného maďarského vína, to musí být úplně jiný zážitek. Možná i proto jsou sklípky zapsané na seznamu UNESCO… Ve stínu košatého stromu, na kraji nejvyšší řady sklípků si dáváme svačinu a trochu vydechneme předtím, než se v nijak polevujícím vedru vydáme na vrchol kopce.

Od parkoviště vede pěkně upravená křížová cesta. Petík nemá energii držet Kubovo pomalé tempo, tak stoupá tím svým, my se spolu potácíme lesem, kde se malé kapličky pravidelně střídají s kulatými lampami asi 1,5 m výšky, stejně tak jak se střídá nadšené dětské „Blik!“ a „Bum!“ (proč u kapliček hlásí “Bum!”, to se mě fakt neptejte). Nad lesem se jde ještě kus po louce, my už ale nekličkujeme po křížové cestě, ale taky to bereme nejkratší možnou variantou k něčemu, co stojí nahoře. Respektive je to asi kaple, ale taková zvláštní, prostě… Každopádně sednout si tu na schod a otočit se do kraje je daleko zajímavější. V celkem hornatější a krasové části země se schovává údolíčko jako tajný ráj (milovníků vína zejména), pokryté úhlednými řadami vinohradů, které oddělují úzké a rovné silničky, kam se tak tak vejde traktor s naloženými sudy:-)

No, čas ale pokročil a my bychom dnes chtěli zvládnout ještě jednou místo, navíc s delším výšlapem. Zas už na něj aspoň nebude takové vedro. Seběhneme do auta a jedeme kousek pod horu Megyer. Nedá se vyjet autem tak daleko, jak jsme plánovali, ale necháváme ho na velkém parkovišti a odhodlaně vyrážíme kolem 18. h vzhůru lesními cestičkami. Motivovat Kubu k rychlejšímu pohybu je už dneska trochu těžší, hlavně ale proto, že je po cestě zase takových zajímavostí – jednou křoví ostružin, pak velké terénní hupy, ze kterých se dá sbíhat, za chvíli zase strom padlý přes cestu, co nám tvoří super tunel, atd…:-) Za třičtrvrtě hodiny jsme ale nahoře u Mořského oka (Tengerszem).

Je to zvláštní a působivý pozůstatek společné práce člověka a přírody, jezírko schované hluboko mezi svislými skalami, ty nejvyšší stěny měří až 70 m. Od 15. do počátku 20. století tu totiž fungoval lom na mlýnské kameny, protože zdejší hornina pro ně byla ideální. Horníci si ve skalách také vykutali malé jeskyně jako příbytky, které se tu dají také vidět dodnes. Díky unikátním přírodním podmínkám bylo místo vyhlášeno přírodní rezervací a dnes je to asi docela oblíbený výletní cíl.

Nahoře je nějaké občerstvení, vyhlídky na jezírko z několika úhlů a hlavně možnost si na skalách projít jednu z několika ferratových cest (což mi přijde trochu zvláštní pojetí přírodní rezervace, ale proti gustu…). Teď je už všechno zavřené, musíme si vystačit se svačinou z vlastních zásob, ale lidí je tu pořád docela dost. Kuba je za hvězdu, ale je vidět, že už toho má dneska zase plný kecky. A tak když nabereme trochu čerstvých sil, vyrážíme honem nazpátek, abychom stihli ještě taky uvařit večeři, než padne tma. Výstup na vyhlídku na úplném vrcholu hory necháváme tentokrát jiným. Kubajz šlape jako o život, ale na posledním kousku se rád nechá poponést, když jeho mašinkám z klacků v obou rukách dojde pára. Na parkovišti postupně zůstaneme úplně sami, já trochu zbytečně zdlouhavě vařím večeři, Kubu zajímá pes majitele občerstvení, co se promenáduje kolem, a nejí, až nás k hodně rychlému ústupu zažene brutální nálet krvežíznivých komárů.

Dítě zhasne jak svíčka a my můžeme zase trochu popojet. Je to sice asi úplně nejkratší možný přejezd Maďarska, ale i tak se potřebujeme dneska dostat nejlépe už k rumunské hranici. To se nám povede z posledních sil – taky toho máme dneska nachozeno a oči se klíží rychleji, než se daří najít místo na spaní. Jeden tip máme, ale říční násep za vesnicí Szamosbec v nás sám o sobě budí trochu pochyby. Jakmile mě Petr uklidní, že je všechno ok, brzo ráno odjedeme, jakmile se pohodlně zaparkujeme a zhasneme, ŠUP a pohraniční kontrola. Chlápci jsou ok, radí nám, jak se dostat ke kempu, co je přes řeku, ale pokoušet další setkání s nimi se nám nechce. Jedeme tedy na druhé vytipované místo, což je takový jako divný plac u řeky, se zaparkovaným bagrem a hromadami kameno-písku vytahaného asi ze dna řeky. Působí to divně, ale je to tu takové zašité, sem by nikdo kromě bagristy ráno jezdit nemusel, říkáme si. Na druhou stranu po řece je to do Rumunska asi kilometr, takže kdybych chtěla být nějaký noční pašerák, tak taky perfektní flek:-D No nic lepšího jsme nenašli, u nedaleké rozhledny to bylo tak rozrytý, že bychom asi rovně nezaparkovali, tak to budeme muset risknout. Brou noc.

Úterý 17. 8. – Maďarské pohraniční dotační „projekty“ a vstup na divoký Balkán

Kuba nás budí v 5, vrahoun jeden, Petík už neusne, my dva trochu jo. Několikrát přijede a odjede bagrista, jednou nás probere bouchnutí dveří a odjíždí policejní auto, tak asi si nás vyšmírovali přes okno a usoudili, že dobrý:-) Od 7 Kuba straší venku, po ranní spršce je příjemně, my snídáme a řešíme registraci do Rumunska. To je třeba pro nás zatím v podstatě neznámá věc, protože jsme autem na Balkán ještě nikdy nejeli, takže z hlediska poplatků jsme znali buď Německo, kde se neřeší žádné, anebo Rakousko, Itálii, Slovensko, atd., kde jsou placené jen dálnice. V Rumunsku je placené všechno, a tak si každý před/při příjezdu musí pořídit dálniční – nebo spíš silniční známku. Výhodou je, že to jde elektronicky, ovšem to je letošní novinka, takže to má zatím svoje mouchy. Jakože třeba Petíkovi prostě nepřichází potvrzovací kód. Nakonec to udělám já, roviněta přijde do mailu a dál neřešíme.

Trochu nám do toho teda taky zasáhne další policejní kontrola. Stejně jako včera, ani tihle nemají nijak označené auto. Jeden nedá ani jedno slovo jinak, než maďarsky, druhý, mladší, to na nás zkouší s pár anglickými/mezinárodními. Chtějí doklady naše i Kuby, což dá trochu hledání. Oni mají zatím možnost si prohlédnout, jak si taková česká rodina na dovolené „kempuje“, páč jsme ještě ani z postele pořádně nevylezli. Fakt by mě zajímalo, co si myslí… Oni tu nemají signál, takže doklady jim nejdou ověřit. Tváří se tedy chvíli důležitě, vyžádají si ještě řidičák, vznesou pár dotazů, a pak nasednou do auta a jsou pryč:-) My doděláme registraci a jedeme omrknout ještě dvě rozhledny.

Ta první je kousek, chtěli jsme tu původně spát, ale je to tam moc rozježděné, tak jsme i za světla rádi, že tu zaparkujeme. Kuba šlape celou rozhlednu nahoru i dolů, nadšeně, ale výhled je odsud na pole a stromovou školku, tak by nás celkem zajímal účel. Asi jen “načerpat” dotace, soudě podle sponzorské cedule s logem EU…

Druhá rozhlednička je architektonicky hodně zajímavá, ale bohužel zavřená. Obklopuje jí zvláštní areál, kostel a dvě budovy jakože asi muzea a spousta nějakých “náhrobků” s citáty. Zahlédne nás akční madam z jednoho toho muzea/návštěvnického centra a jelikož jí nezvládáme odmítnout a jen ze slušnosti všechno odkýváváme, tak nás tu provede za neustálého štěbetání. Uvnitř krásně vybělený kostel s modrými lavicemi, který působí skoro řeckým dojmem, se nám líbí, ale to ostatní bohužel nějak nechápeme. Ani význam budov, ani popisy expozic. Jiným jazykem, než maďarsky tu není ani slovíčko. A jelikož my umíme akorát jó napot, viszontlátásra a köszönöm a jsme slušně vychovaní, tak je nám blbé na akční madam jen tak vyštěknout poslední naši perlu – nem tudom. Ona nakonec zavolá ultramazlícího psa pro Kubu a ten se ho poprvé v životě bojí. Zpátky v autě svačíme a vzhledem k času se z toho postupně stane oběd. Kuba pak rychle zabere a my se můžeme vydat dál. Předtím ale ještě trochu dogooglené osvěty:

Areál, který jsme navštívili, byl Megmaradás Temploma – Nemzeti Emlékpark. Vlastně pamětní park vesnice Nagygéc. Nejvýznamnější je ten původní kostelík, a to hlavně tím, že polovina ho byla postavená ve 12. a polovina na konci 15. století. Jeho současná podoba je několik let stará, stejně jako celý areál, když rekonstrukci a výstavbu zasponzorovala EU. O významu celkem mega projektu uprostřed ničeho můžeme jen spekulovat… Nic to nemění na smutném osudu Nagygécu – vesnice byla v květnu 1970 spláchnuta mohutnou povodní, načež tehdejší vláda rozhodla o jejím definitivním vystěhování. Zakázala rekonstrukce, lidé dostali nové pozemky a peníze do začátku. Přesto zde hrstka „věrných“ zůstala, dnes je to 6 původních starousedlíků.

A my popojedem. Ne daleko, na hranici je to asi 10 km. Postojíme tu ve frontě asi 20 minut a já si na klín vyvalím ty tuny papírů, co by mohli, ale nemuseli po nás chtít. Na maďarské celnici nic, pak budky obou států hned vedle sebe. Oba celníci mrknou jenom na pasy a pustí nás. Tím je vyřízeno a my vstupujeme na divoký Balkán, jupííí!!!

Fotografie k článku

Trasa a statistiky
Celková vzdálenost: 1044.25 km
Maximální výška: 650 m
Minimální výška: 97 m
Průměrná rychlost: 60.12 km/h
Celkový čas: 18:46:22
Download file: 16585.gpx
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..