---

Pondělí 13.10. – den dvacátý osmý – STOPEM PŘES GEREDE DO ILGAZU, NOCLEH POD STAROVĚKÝMI JESKYNĚMI

Po 8. hodině jsme se i my dostatečně probrali a vydali se pod nehezky šedivou oblohou zkusit štěstí na stopa. Poprvé jsme tak vstoupili na rychlostní silnici D100, která se táhne v podstatě celým Tureckem a na dlouho teď bude náš společník.

První stop jsme chytli na dost blbém místě u nájezdu na D100 – přesně ve chvíli, kdy jsem prohlásila, že tady nám žádný kamion určitě nezastaví, nám jeden z kolosů zabrzdil za zády. Turci si s parkováním hlavu příliš nelámou….naštěstí:-) V kamionu seděl vysmátý Turek a měl tam spoustu místa, tak jsme se mu tam nakýblovali a jelo se. Chtěli jsme do Gerede, což je jedno z posledních míst, kde se rozděluje dálnice na Ankaru a D100, které se do té doby proplétají skalnatými horami společně. S řidičem jsme se pomocí místopisných názvů celkem slušně domluvili a byla s ním legrace. Odbočoval právě na Ankaru, takže nás vyhodil v Gerede na velkém kruháči, kde se silnice rozdělují. Městečko Gerede leželo asi ve 1300 m a bylo to ve vzduchu cítit, i když slunce příjemně hřálo. Další stop jsme zkusili hned za kruháčem, ale většina aut nám za zády zajížděla buď do vesnice, nebo k nedaleké benzínce. Vydali jsme se tedy k ní taky podívat, co tam mají tak zajímavého. No hlavně asi obchod, který jsme také využili a nakoupili ekmeky (bageto-chleby), vodu + džus, bábovičky, slunečnice a zmrzliny, pak se usadili opodál a ohřáli si k obědu plechovku chilli fazolí z Bulharska. To už bylo slabší, ale po 2 dnech hladu přišly k chuti. Spořádali jsme i všechny nakoupené laskominy, včetně slunečnic, které nakonec padly celé (nám ty turecké tak chutnají, že když jednou začneme louskat, tak nejde přestat, dokud v pytlíku něco zbývá:-)). Byl to sice trochu dřívější oběd, ale co, pořád jsme dost jídel pozadu:-) Petík, vycvičený Lhotou a keškami, rozluštil heslo k benzínkové wifi. Když pak šel ještě na záchod, čekaly ho 2 čaje se sladkou datlí. Turci jsou prostě báječní!!! K záchodům – mému oblíbenému cestovatelskému tématu – bych se ráda vrátila, protože to, co měli na téhle benzínce, bylo jak z futuristického filmu. Všechno na fotobuňku – dveře, igelitový obal prkýnka, splachování, umyvadlo, ručníky, světlo. Úžasný!:-)

Znovu stopovat jsme zkusili někdy v půl 12 a tentokrát to trvalo skoro 40 minut, než jsme zase někam nasedli, hlavně ale kvůli celkově malému provozu. Zastavili nám 2 dědové ve velkém fordu, takže se jelo pohodlně. Moc se s námi nebavili. Děda č. 2 v dalším městě vystoupil a nechal dědovi č. 1 na palubce pětilirovou bankovku. Vedle ní měl děda č. 1 igelitku plnou hub, nejspíš ryzců, ale těžko říct. Přesadil Petíka dopředu a pořád mu něco říkal, že 22, ale vůbec jsme mu nerozuměli, přestože dost hulákal – turecky nám to holt zatím ještě moc nejde:-( Někde před městem Kurşunlu se dědovi zachtělo do lokanty a my nebyli proti, i když dnešní budget na jídlo jsme z větší části už utratili na benzínce:-) Venku poprchávalo – vyjeli jsme do větších hor a nad nimi se držely mraky. Děda si naložil jídlo a pustil se do něj, nás se ujal sympatický mladý číšník a anglicky se nám pokusil představit nabídku. Jídla ale nebyla pod 10 lir, samotná rýže za 4 liry, tak jsme si dali jednu „traditional“ polívku – klasickou čočkovku jako včera, jenom v ní nic neplavalo. Naše žaludky, byť celkem čerstvě naplněné, se něčemu teplému rozhodně nebránily, naopak:-) Děda nám pak ještě nechal dojíst skoro všechno jeho maso – křehoučké jehněčí. Jako „dojížděči“ jsme si připadali trochu divně, ale co už, nemůžeme být vybíraví:-) Když pak děda obcházel záchod a mešitu, docvaklo nám nějak všechno dohromady a začali jsme se obávat, že po nás bude chtít za svezení 22 lir zaplatit. Rozhodli jsme se, navzdory dešti, se s ním pro jistotu rozloučit, když bude chtít nějaké peníze, tak aspoň ne tolik. A tak přestože jsme byli domluvení na cestě do Osmanҫiku, tak jsme mu řekli, že jsme moc unavení (což mohl vidět na vlastní oči, když jsem to předtím zalomila v autě), chcem si jít někam do kopců postavit stan a dospat se. Děda na to nic neřekl, nic nechtěl, pokrčil rameny, dal nám batohy ze zamčeného auta a rozloučili jsme se. My jsme sice přišli o odvoz do Osmanҫiku, ale byli jsme pořád na D100, tak on nás dřív nebo později vezme někdo další…:-)

Ani jsme nemuseli čekat moc dlouho, během pár minut stopování nám zastavilo velké SUV, v něm zle vypadající, ale jinak celkem milý chlapík, a že jede do Ilgazu. OK, to bylo taky po cestě, tak proč ne. Chlapík měl auto plné nákupů – asi 10 tašek ekmeků a kufr plný lůžkovin a povlečení. Dal nám vizitku své firmy z Ankary, ale ani když jsem si pár slovíček z ní přeložila, nebylo mi jasné, co to vlastně dělá. Nejvíc mi to přišlo jako nějaké ekologicky šetrné vybavení domácností:-) Projeli jsme hnusnou bouřkou, kdy stěrače nestíhaly, ale jen se mraky rozestoupily, chlapík sešlápl plyn na 180 km/h a valil, ani okem nemrknul. Pak měl ale telefonát, u kterého se hrozně rozčiloval a řízení se moc nevěnoval. Ručička tachometru ještě stoupala a já si připadala jak na závodním okruhu. Vůbec mi nevadilo, že za chviličku nám zastavil u sjezdu na Ilgaz a my se opět postavili nohama na pevnou zem.

Bylo tu nádherně. Celou dobu jsme jeli úžasnými horami, spíš holými, podél silnice se občas objevil kus trati do Samsunu se svými mosty a viadukty. Svítilo slunce, tak jsme se rozhodli využít výhody svobodného cestování, dnes už nikam nejet a naopak se trochu porozhlédnout po okolí. Mít větší zásoby, vyrazili bychom asi i na delší trek. Petík našel na GPS kešku blízko nás, u nějakých jeskyní, tak že se tam zkusíme podívat. Chvilka šplhání do kopce, nejdřív po silnici, a potom svahem od odbočky do hor, celkem asi hodinka cesty, a byli jsme u jeskyní. Jedná se o pozůstatky do skal vytesané kaple a obytných jeskyní z doby asi 200 př.n.l. Dnes je v nich bohužel hlavně bordel:-( Keška tu byla založená před 4 lety, pak jí někdo před 3 lety zkoušel hledat a nenašel, a od té doby nic. Ani my jsme nebyli úspěšní, ale během 3 let se s ní mohlo stát cokoliv. Chvíli jsme uvažovali, že by bylo hezké tady přespat – sucho, teplo a ráno ten výhled! Všechny jeskyně ale byly tak zaneřáděné, že lehnout do toho se nám nechtělo. Jediná čistá byla tak špatně přístupná, že já jsem se do ní ani nedostala, natož kdybychom tam měli tahat batohy, tak jsme to nakonec vzdali a že si postavíme stan v údolíčku pod jeskyněmi. Když jsme si nandavali batohy, začalo krápat, takže seběhnutí a stavění stanu bylo tentokrát bleskové a úspěšné. Pustili jsme si 2 filmy, uvařili ešus čaje, povečeřeli ekmek s posledním trojúhelníkem taveného sýra a bylo nám dobře i přes kapky tlukoucí do plachty stanu. Hlavní bouřka nás ale naštěstí nejspíš minula.

Úterý 14.10. – den dvacátý devátý – KAMIONAMA DO OSMANҪIKU, VEČER U EMREHO

Ráno se trochu honily mraky, ale naštěstí vylezlo i slunko a my mohli pořádně vysušit stan. Obnovili jsme ranní rozcvičku, zase jednou s parádním výhledem do krajiny. Hlad a žízeň nás už trochu trápily, tak jsme zabalili a nejdřív zamířili zpět k D100 a benzínce v opačném směru, které jsme si všimli, když jsme vystupovali včera z auta. Byly z toho nakonec 2 benzínky a 3 markety, nic moc vybavené a nikde ceny, ale voda a ekmek se dají sehnat všude a i ta bábovička se našla:-) A dokonce jsme si na počet prvního měsíce na cestě dopřáli malou čokoládičku – jak ta se rozplývala na jazyku!!!:-)

Znova plní sil jsme vyrazili stopovat, ale potřebovali jsme se dostat za sjezd. Tam se zrovna usídlili zelináři s aktuálními plody – zelím, melouny a dýněmi. Jen jsme se přiblížili, už nám jeden z prodavačů ukrajoval kus melouna a naše snídaně příjemně pokračovala. 3 chlápci tady hodovali na žlutém melounu, ovšem 2 z nich byli řidiči vedle stojících kamionů. Slovo dalo slovo a my se skládali k nim do kabin – oficiálně prý nesmí být víc než jeden spolujezdec, tak si nás rozdělili. Nechtělo se nám jet odděleně moc dlouho, tak jsme se dohodli, že nás vezmou do Osmanҫiku, i když sami jeli přes Gruzii až do Ázerbajdžánu. Vtipné bylo, že jeden jel z Českých Budějovic, druhý z Krakowa a vezli mražená kuřata na objednávku ázerské firmy. Byli to oba Kurdové, můj bydlel v Kizkalesi, Petrův v Mersinu, a jezdí prý všude, kde dostanou zakázku, akorát se Sýrií a Íránem mají kvůli svému původu problém. Obecně vyprávěli o tom, jak dneska funguje takový dovoz komodit – prostě ázerská firma najde levná polská kuřata, a jelikož u nich není tak dobrá kamionová doprava, tak napíšou maila turecké firmě, pošlou adresu, a Turek jede pro kuřata a odveze je do Ázerbajdžánu. Zajímavé. Zatímco Petr tahal ze svého řidiče takovéhle rozumy, můj si pouštěl arabskou muziku, která mi přišla oproti turecké taková stereotypnější, dost se to opakovalo, takže za chvíli jsme si oba prozpěvovali s rádiem:-)

Oblast kolem Osmanҫiku, kromě toho, jsou tu stále nádherné hory, je kupodivu významná pěstováním rýže (turecky pirinҫi). Všude už teď bylo sklizeno, místo polí vlhká strniště a na rozložených igelitech se sušily hromady rýže. Věděli jsme o spoustě jiných tureckých produktů (čaj – Rize, pistácie – Antep, lískáče – černomořské pobřeží, meruňky – Malatya), ale tureckou rýži jsme do teď neznali. Chtělo by to někde ochutnat…

Kamioňáci nás vyhodili na kraji dvacetitisícového města Osmanҫiku, kde byly jedna za sebou benzínky a prodejny s jednotným sortimentem: rýže, hrnce na rýži, čaj, samovary (turecky semaver🙂 a leblebi. Chvíli jsme poseděli a jen si stihli dojít koupit oříšky a biskupský chlebíček na večer, a už u nás byl klučina z nejbližšího krámku, a ať jdeme na čaj:-) Na „čaji“ jsme se nakonec trochu zasekli a vyklubal se z toho moc příjemný večer. Klučina se jmenoval Emre, je mu 24 a pracuje jako učitel v Rize, toho času na 10-tidenních „health holidays“, což jsme úplně nepochopili, co je za status. Pomáhá prodávat tady v krámku svému bráchovi Emrahovi, který spal kdesi v útrobách domu. Emre uměl trochu anglicky, zbytek obstaral google translator – ať žijou smartphony!:-) Dostali jsme několikrát čaj ze samovaru, který Emre udržoval stále v chodu – přikládal do něj dřívka. Slíbil nám, že tak za rok, dva přijede do Čech, bude u nás a přiveze nám samovar:-) K čaji jsme zobali právě leblebi, tedy praženou cizrnu (ta se tady ale nepěstuje, jenom jí nějak všichni praží a podávají:-)) Emre v sobě nezapřel učitele – dostali jsme slušnou lekci turečtiny a během večera nás několikrát průběžně zkoušel:-)

Když se připozdilo a dostali jsme všichni hlad, objednal nám Emre köfte ekmek – ¾ ekmeku plněného výbornými köfte, nakládanou zeleninou a hranolkami. Jelikož dnes jsme byli s výdaji v pohodě, dopřáli jsme si větší porci po 5 lirách a bylo to výborné.

Někdy kolem 8. hodiny přijel Emreho kámoš Doğan, velký fanoušek fotbalu, takže nové téma na probrání. Doğan byl fakt dobrej – nejen, že znal hromadu Čechů, co hrají nebo hráli v tureckých klubech, ale i spoustu českých klubů z naší ligy. Společně chlapi zhodnotili pozici Turecka ve skupině po několika prohrách (včetně té s ČR před několika dny) kvalifikačních bojů na ME (aktuálně Turecko na posledním místě:-)).

Další velké téma, které nám dlouho vydrželo, byl turecký vzdělávací systém. Nám totiž pořád nesedělo, jak můžou ve 24 (Emre) a 22 (Doğan) dělat učitele? V Turecku školy fungují tak, že od 6 do 15 let je základka, od 15 do 18 střední (lisesi), a pak 4 roky univerzitu. Takže kromě roku vejšky vlastně jako my…. Blbé je, že po škole dostanou turečtí absolventi přiděleno, kam půjdou pracovat, a tam si musí odmakat povinné roky praxe. Pak až si můžou hledat práci tam, kde sami chtějí. Na druhou stranu aspoň tu mají mladí lidé jistotu zaměstnání – ne jako u nás, kde vyleze každý rok ze škol několik tisícovek bezprizorních absolventů, co si myslí, že na ně všude čekají s otevřenou náručí, a když zjistí, že to tak není, tak radši honem rychle na pracák:-)

Během večera se otevřela i krabice chalvy s pistáciemi, mňam! Škoda, že toho fakt nejde sníst víc, než pár kostiček. A vrchol Emreho pohostinnosti byl, když nám pomocí translatoru sdělil, že je tady kontinentální klima, v noci -10°  a pod stanem nám bude zima, a nechal nás přespat na posteli v zadním skladu obchodu. To byl sám o sobě dost zajímavý zážitek – kolem nás stály vyřazené vitríny, rozbité porcelánové panenky, a až do stropu vysoká hromada prázdných krabic od oříšků a sladkostí, které obchůdek prodává. Někdy po 10. jsme se rozloučili, spřátelení na facebooku (což se později ukáže jako velmi prozíravé), my zalezli do skladu a oni odjeli na motorce dom.

Štafetu v nonstop otevřeném obchodě převzal brácha Emrah, se kterým jsme se seznámili později – Petík v 11, když si šel vyndat mobil z nabíječky u pokladny, kam mu jí dal Emre, a já ve 4 ráno, když jsem šla na záchod:-) Byl to taky sympaťák, škoda, že jsme se s ním ráno už nepotkali – nikde nikdo nebyl, asi taky zalezl a spal.

Download file: 3262.gpx