Turecko 4 – Cesta podél pobřeží Černého moře

...aneb nejen o krásném městě Ordu a o plánech, které se vždycky dají změnit
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Bandar Abbas

Středa 15.10. – den třicátý – STOPEM DO FATSY, BEZ BATERKY, VEČER V REŽII RIDVANA

Večer jsme slíbili, že mezi 7 a 8 vypadneme, takže vylézt ve čtvrt na 9 asi bylo v pořádku, ne?:-) Nikde nikdo, tak jsme si dali rozcvičku (těch aut, co se málem vybouralo, jak na nás řidiči civěli!), nabrali si vodu (z kohoutku, ze kterého jsme celý večer pili čaj a nic nám není, tak snad OK) a popošli o kus dál stopovat. Trvalo to zhruba 10 minut v lehkém ranním provozu, než nám zastavil kamion a my se do něj nasoukali. Domluveno, že nás vezme do Merzifonu, resp. asi 16 km za něj, kde je další velké dělení silnic na sever (Samsun) a na jih. S tímhle chlápkem bohužel nebyla nic moc domluva, protože na nás vždycky něco vyhrknul turecky, a když viděl, že se nechytáme, prohlásil něco jiného, ale zase turecky. Žádné posunky, žádná mezinárodní slova, nešlo to, tak si s Petíkem vyměnili jenom několik vět, kterým asi ten druhý ani moc nerozuměl. Navíc pořád nějak nevěděl, co s pravou rukou, a jak jsem si tak seděla na vyvýšeném prostředku mezi sedadly, tak se mi jí neustále snažil plácnout na zadek. Děsně nenápadně, samozřejmě, aby manžel neviděl:-) A aby toho nebylo málo, tak jsme zjistili, že jsme ve skladu asi omylem nechali baterku, kterou jsem si večer půjčovala. Takže z jedné strany naštvaný Petík, že kvůli mně přišel o novou baterku, z druhé řidič, co mi neustále šmatal, kam neměl, no fakt výborná jízda. Ještě že to byla jedna z kratších.

Za Merzifonem, v horách, kde se plazila mlha a zima, jsme ověřili, že baterku fakt nemáme a chvíli váhali, jestli se pro ní nevrátit. Rozhodli jsme se ale zkusit využít získaného kontaktu a toho, že Emre se bude vracet do Rize, a že se tedy pokusíme s ním domluvit, aby jí vzal s sebou a my si jí tam pak vyzvedli. Do dalšího stopu to bylo snad 5 minut. Začali jsme si říkat, že Turecko je – aspoň na hlavních tazích – stopařský ráj. Vzal nás sympatický Ibrahim, asi tak 45-letý taťka, se kterým se naopak vykládalo skvěle. Jel z Istanbulu do Hopy (gruzínská hranice) a vezl „vodu“. Neuměl přesně vysvětlit, co že je to za tekutinu, tak se uchýlil ke slovu „su“, což znamená právě voda. Chtěli jsme jet původně do Samsunu, ale nakonec jsme využili možnosti a svezli se až do Fatsy – města na černomořském pobřeží, zhruba uprostřed cesty mezi Samsunem a Trabzonem. Ibrahim nám ukázal fotku manželky v autě a 3 syny na mobilu – nejstaršímu je 26, nejmladšímu 3:-) Byl z dětí úplně paf, prý jsou hrozně super a už bychom si je taky měli pořídit:-) Absolvovali jsme s Ibrahimem 2 váhové kontroly a zjistili tak, že za zády se nám valí 40-titunový kolos. Z kamionů, které nás po Turecku vozily a nechaly se zvážit, to byl suverénní rekord. Ibrahim řídil slušně, předpisově – na dálnici mají kamiony limit 80 km/h a do kopce mu to stejně víc jak 40 km/h nejelo:-) No jo, prej taky Mercedes je na prd, chtělo by to Volvo nebo Scanii:-)

Profrčeli jsme neskutečně rozlezlým Samsunem a poprvé na cestě uviděli moře. Černé moře je tu krásné, jen pláže v říjnu už jsou opuštěné a promenády trochu smutné. Zato jede naplno oříškový byznys. Tento region je vyhlášeným producentem lískových oříšků, téměř polovinu černomořského pobřeží lemují lískové sady a sem tam „Fistik fabrik“. Viděli jsme i rozlehlé stanové městečko sezonních sběračů, i když jiný řidič, který nás tudy vezl o pár dní později, tvrdil, že to jsou uprchlíci ze Sýrie (což se v zásadě navzájem nevylučuje:-)).

Nechali jsme se vyhodit za městem Fatsa, mezi množstvím občerstvoven a nahaněčů, kterým jsme odolali a usadili se před marketem – to je pro nás správná cenová skupina:-) Obnovili jsme džuso-vodní zásobu, nacpali do sebe bábovičku, zmrzku a starý ekmek (ble), koupili nový. Pak jsme si mysleli, že popojdeme 2 km do městečka Bolaman, prohlídneme si historické centrum, a budeme stopovat dál – buď po hlavní silnici do Ordu, nebo po výběžku pobřeží do Çaky, dalšího místa, kde bychom si rádi ověřili, jak se za uplynulých 8 let změnilo:-) Všechno ale bylo jinak….

Odchytil nás mladý nahaněč z jedné restaurace, usadil nás v altánku asi 3 m od moře a přinesl nám čaj. My se ptali po polívce, tu bychom si fakt dali, ale chtěli tu za ní 5 lir, tak jsme jim poděkovali a vysvětlili, že s naším dlouhodobým budgetem je pro nás polívka za 5 lir moc drahá. Místo toho jsme dostali zadarmo několikrát čaj, sušenky, a obrovský köfte döner – celý ekmek narvaný masem, rajčaty a cibulí, že jsme měli problém to sníst. Navíc se nás klučina snažil přesvědčit, ať zítra večer přijedeme do Ordu a strávíme nějaký čas s ním. Nám se ale příliš nezamlouval, přišel nám trošku moc hrr, navíc anglicky toho moc nenamluvil, tak jsme se snažili ve vší slušnosti poděkovat a vyvléct se z toho. Řekli jsme mu, že se chceme podívat do Çaky, a pak spěcháme do Trabzonu, abychom stihli před víkendem podat žádost o víza (a nejlépe je i vyřídit, což zas byla pravda). On nám zařídil odvoz do Çaky a že zítra v 5 si nás tam vyzvedne a vezme domů. Samozřejmě jsme si mysleli, že v 5 večer, po práci. Vyměnili jsme si facebooky i telefony a on mi posílal zprávy přeložené translatorem do češtiny, takže jsem bohužel jenom hodně matně chápala, co se mi snaží sdělit.

Do Çaky nás odvezl nějaký chudák, co ho náš nahaněč Ridvan odchytil, jel domů a s námi si zajel, aby nás vyložil až u kempovacího placu. To bylo přesně místo, kde jsme stanovali před 8 lety s Adélou, Bárou a Katkou při cestě Křížem krážem Tureckem. Restaurace, která tady stála, už tu byla teď jen napůl – vypadala, že jí letos začali postupně rozebírat, záchody k našemu velkému zklamání zamčené nebo nefunkční. Ovšem počasí se tu taky příliš nezměnilo a během pár chvil začalo pěkně cedit. Usadili jsme se opodál pod přístřeškem plavčíka nebo koho, otevřeli si slunečnice a jako správní Turci seděli a pozorovali déšť. Teda chyběl k tomu samozřejmě ještě ten čaj, i když nám momentálně ani ne:-) Všechno kolem bylo hrozně promočené, tak jsme vmáčkli stan pod přístřešek, s přicházející tmou zalezli a pustili si film. Ve stanu bylo krásně teploučko, i když jsme celou noc pořádně větrali. Pozdě večer se přehnala ještě jedna vydatná přeháňka, ale po ní se mraky úplně roztrhaly a my koukali na hvězdy nad hladinou Černého moře. No tak schválně, jaké počasí nás čeká ráno:-)

Kuchař z restaurace od Ridvana nás varoval, že Çaka je v tuhle roční dobu úplně mrtvá, co tu proboha budeme dělat? Tak vůbec – celou noc nám po silnici nad hlavou projíždělo jedno auto za druhým, ale zdaleka největší kravál dělaly rybářské čluny, které natahovaly, pravidelně kontrolovaly, a pak vytahovaly sítě.

Čtvrtek 16.10. – den třicátý první – OBHLÍDKA PERŞEMBE A ORDU

Ráno bylo docela příjemně, Petík si dal ranní koupel v moři. Ovšem jen nohou:-) Sbalili jsme suchý a děsně špinavý stan a někdy v 11 šli stopovat. Na mobilu jsem měla několik zmeškaných hovorů a smsek od Ridvana ze 4 ráno – že nás byl vyzvednout, ale my se neozvali. Jako že nám ve 4 ráno oblejzal nějaký magor stan a myslel si, že s ním někam pojedeme?:-) Budu věřit, že to myslel dobře a jenom jsme se nepochopili, nicméně nás to utvrdilo v tom, že s ním čas trávit asi opravdu nepotřebujeme.

Na silnici se od večera výrazně snížil provoz, ale i tak jsme za chvíli jeli – vzal nás minibus jedoucí do Perşembe, ale zadarmo, jako stopaře (a to jsme se i slušně zeptali, kolik chce zaplatit). Posunuli jsme se tedy do městečka asi o 20 km dál, kde jsme doplnili zásoby a poobědvali ještě teplý ekmek s ayranem – slaným jogurtovým nápojem. Po letech jsme mu dali šanci a šlo to – holt chutě se nám dost změnily:-) Nutně jsme ale potřebovali internet, protože 1) podívat se, jestli nám něco odpověděl Emre ohledně baterky, jestli jí našel; 2) jestli máme nějaké odpovědi na couchsurfingu; 3) napsat slušné odmítnutí Ridvanovy nabídky; 4) zjistit potřebné info k íránským vízům, vzhledem k našim dalším plánům v Turecku. Turci ale ty wifiny nepustěj a nepustěj:-)

Došli jsme na kraj města a stopovali – opět jen pár minutek a zastavila dodávka přesně po mém prohlášení, že dodávky nám moc nestavějí. Řídil děda rybář a já si říkala, že je fajn občas stopnout něco smradlavého, protože aspoň potom nejsme tolik cítit my:-) Vzal nás do Ordu, ale v roztahaném městě na pobřeží a ve svazích okolních hor nás vyhodil skoro na začátku. Chvíli jsme se rozmýšleli, jak moc spěcháme do Trabzonu, ale zvítězila zvědavost a my se ještě kousek vrátili, protože tu měli kabinkovou lanovku na vrcholem jedné z hor v okolí. Petík prohlásil, že pod 400 Kč ať nic nečekám, a vida, za zpáteční jízdenku chtěli 5 lir (o víkendu 6) a ještě nám vzali ISICy, takže jsme za 5 lir jeli oba:-) Výhled na moře a město byl naprosto parádní, a to i když jsme nahoře chytli menší přeháňku. Byly tu jen restaurace a stánky se suvenýry, ale mezi nimi i dost altánků, kde se dalo schovat a posedět a pokochat se. Dokonce se tu dal chvílemi chytit internet. Přišli s námi pokecat 3 mlaďoši – holky Damla a Zeyne a kluk Ömak, kterým bylo 16 a studovali na zdravotní sestřičky (a bratra:-), na nás si chtěli procvičit angličtinu (no to si nevybrali nejlíp:-D). Byla s nima sranda, vyfotili jsme se, rozloučili a oni zase odešli. Nám pomalu začala být zima, tak jsme se prošli kolem vysílače na vrcholu kopce, lesem plným hub, a sjeli zase zpátky do města.

Po hlavní ulici, co se táhne celým městem, jsme došli na autobusové nádraží, naštěstí nebylo nějak šíleně daleko za městem, ale relativně v dosahu, takže jsme ušetřili za dolmuš:-) Jenom jsme se pořád trochu báli, abychom někde nenarazili na Ridvana, kterému jsme napsali, že spěcháme do Trabzonu a už jsme z Ordu odjeli. K večeři jsme si koupili půl kila minipárečků, které přišly k chuti, ale pak nám samozřejmě bylo dost těžko. Zjistili jsme si autobusové poměry do Trabzonu (jede 3 hodiny, stojí 20 lir a většina spojů je vyprodaná). Nakonec po zajímavé (ne)domluvě s prodavačem společnosti Golden kupujeme jízdenky na 1:30 a dozvídáme se asi poprvé za všechny cesty Tureckem, že nádraží se bude na noc zamykat. Tak aspoň že nás to potkalo tady, kde je v noci venku celkem rozumná teplota. Nakonec nás do 11 nechali v hale, a když nás hlídač přišel vyprovodit, zatvářili jsme se tak nešťastně, že musíme ven do zimy, že nám zařídil posezení v kafeterii, aniž bychom si museli něco dávat:-) Trošku jsme si zdřímli a v 1 radši vylezli ven, načež během 5 minut tady byl náš autobus.

Naložili jsme se do něj a hned dostali čaj, i když se v dalším městě snad půl hodiny odpočívalo. Steward, který se o nás staral jako o vlastní děti, vypadal jako Smrť v uniformě, a byl samé Tea? Čaj? OK? Tu přinesl polštářek, tam přesadil Petíka vedle, když si pán před ním moc sklopil sedadlo a nešel tam donesený čaj postavit:-)

Ve 4 ráno jsme dorazili do Trabzonu, kde se na nádraží za 8 let taky nic nezměnilo – pořád stejně hnusné:-) Zabrali jsme si lavičku a čekali na rozednění, při tom jsme se snažili naplánovat a dát dohromady všechny informace potřebné pro íránskou ambasádu, kde se na nás již určitě těšili….:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.