Turecko 5 – Íránská víza a jedna stopovací výzva

...aneb návrat do Trabzonu po osmi letech a zase rychle pryč
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Tawi Atayr

Pátek 17.10. – den třicátý druhý – TRABZON – ÍRÁNSKÁ AMBASÁDA

Po 8. hodině jsme se posbírali (Petík s trochu hnutým trávením po večerním nášupu párečků) a vyrazili hledat íránskou ambasádu, doufajíc, že nevypadáme (a nejsme cítit) až moc ošuntěle. Velice rychle jsem si vzpomněla na jeden z důvodů, proč mi tohle město nikdy nepřirostlo k srdci – leží sice na pobřeží moře, jenomže hned od něj se začíná zvedat podhůří Kačkaru, takže v Trabzonu, když se člověk chce někam dostat, znamená to škrábat se do neskutečných kopců.

Měli jsme čas, tak jsme se ještě usadili v parčíku před ambasádou, abychom doladili detaily informací na žádost (trasa, místo vstupu a výstupu ze země, 1. hotel). Hlídala nás 3-hlavá psí smečka a v každém kolemjdoucím jsme viděli „tajného“. Ten nejtajnější se postavil za keř asi 10 m od nás, pořád pokukoval a povídal něco do vysílačky:-) S úderem 9. hodiny jsme stiskli zvonek ambasády a pustil nás dovnitř vysoký pán na rauchpauze. Později jsme usoudili, že to možná bude hlavní velvyslanec:-)

Batohy jsme museli nechat za branou, ale přede dveřmi do budovy, viděli jsme na ně celou dobu. Posadili nás do místnosti, kde vládla pevnou rukou paní sekretářka. Kromě nás tu byl jen jeden Korejec. Další průběh byl asi takový: Čekání 10 min – odevzdání pasu – čekání 15 min – vrácení pasu + obdržení formulářů žádosti o vízum, kterých předtím asi nebylo dost, tak se musely nechat namnožit – cca 30 minut vyplňování formulářů – odevzdání formulářů + pasů + fotek (každý 2, jednu nám pak vrátili) – čekání 15 min – obdržení lístečku s číslem účtu a instrukce, kam jít zaplatit na účet ambasády povinnou částku – pro nás 75 €/os (Iş Bank, jedna pobočka přímo na náměstí pod mešitou Iskenderpasa, druhá a větší nedaleko náměstí směrem na západ. Plus pokyn, ať si pro pasy přijdeme v 16:30. Fajn, to zní slibně:-) Právě poslední fáze čekání pro nás ale byla velmi poučná. Jednak jsme sledovali, jak paní hledá mezi ostatními žadateli z ČR, kolik nám má naúčtovat poplatek, druhak přišel další turista – postarší Japonec, a my na vlastní oči sledovali, jak je důležité se na ambasádě tvářit mírně, trochu nablble a všechno odkývat. Japoncovi totiž paní sdělila, že dneska už víza nedávají, musí přijít v pondělí mezi 9 a 11. Bude ho to stát 60 € (potvora!) a vízum bude hotové v úterý odpoledne. Když byla nucená mu to všechno zopakovat potřetí, vytekli jí nervy a milého Japonce začala vyhazovat, že má práci a nemůže se s ním vykecávat. Japonec byl buď extrémně natvrdlý, nebo jí schválně provokoval, každopádně ona na něj už pak křičela, ať okamžitě odejde, že na něj zavolá policii. To i udělala, načež se vynořil pan velvyslanec a měl i trochu vůli se s Japoncem bavit (dostal z něj, že mu ve čtvrtek letí ze Shirazu letadlo), ale tady vládla železnou pěstí madam a ta zavelela, že Japonec musí vypadnout a radši ať se už ani nevrací, že tady vízum nedostane (když měl nějaké řeči o pracovní morálce). S námi se pak podělila o své rozhořčení, co si to ten chlap vůbec dovoluje, si myslí, že když mají technologie number one, že se z nich každej posadí na zadek?! Jo jo, my všechno odkývali, i když v duchu jsme museli souhlasit s Japoncem, že skončit pracovní činnost v 10 dopoledne je mazec, a pani by si měla dát tabulku čokolády na pocuchané nervy:-) Na druhou stranu asi fakt mají na ambasádě nějakou kvótu, kolik můžou denně přijmout žádostí. A Japonec, když spěchá na vízum, ho nemá řešit v pátek a ještě si válet šunky v hotelu do 10 hodin:-) Mno, my jsme se paní asi docela líbili, i když nám napařila jednu z vůbec nejvyšších sazeb, co je možné platit. Taky bychom ale mohli vysolit peníze a víza nedostat, tak snad to klapne.

Slezli jsme níž do města, do centra, našli tu jedinou správnou banku a odevzdali 150 € za nic. Pak jsme se usadili v centrálním parku a uvažovali, co dál. Vymysleli jsme to, že máme asi chuť se ubytovat, protože když si v 16:30 vyzvedneme víza a půjdeme někam za město stopovat, tak už na to bude pozdě. Navíc elektronika už mlela z posledního a my sami začínali lehce zavánět. V turistických informacích mi milý děda dal mapu a ukázal, kde bychom se mohli zkusit zeptat po levnějším ubytování. Doporučil hotel Benli, že by prý měl stát 25 – 30 lir/os. Petík jich tedy několik oběhl, ale nenašel míň jak za 70 lir („Snídaně? Ne, kdepak, my jsme levnější hotel.“), kdežto Benli fakt chtěl 40 lir za menší pokojík s umyvadlem a TV, sprcha na chodbě, hned za našimi dveřmi.

Pod okny jsme měli jednu z nejstarších mešit ve městě, Iskenderpasa. Asi je hodně vážená, nebo jsme se dostali do více ortodoxní oblasti, ale když spustil muezzin, tak se na nádvoří mešity i v ulicích kolem ní shromáždilo neskutečné množství chlapů, všichni na koberečku nebo kartonu, a už to jelo – úklony, pokleky, mumlání modliteb. Při pohledu z okna hotelu to vypadalo jako lidské moře vlnící se při modlitbě.

Během odpoledne se rozpršelo a až do noci nepřestalo – prostě typické trabzonské počasí. Pokusili jsme se tedy pohnout s fotkami a zápisky, chvíli si i pospali, protože předchozí noc přeci jen nebyla spánkově příliš vydatná. Wifinu tady měli na každém patře a s mobilama se k ní dalo připojit v pohodě, ale počítači se to nepovedlo, a naopak je jaksi záhadně shazoval, že už se k nim pak nešlo připojit ani mobilem:-) Když jsme jim takto „odpravili“ 2 patra, zakázala jsem Petíkovi zkoušet další. Maximálně tak recepční patro, aby si toho chlapík všiml, že něco není v pořádku.

Pořádně jsme se vypucovali ve sprše a ve 4 hodiny vytáhli nepromokavé oblečení a vyrazili na ambasádu. Ještě že to k ní bylo tak 5 minut rychlé chůze, i tak z nás voda jenom crčela. Tam šlo všechno hladce – předali jsme potvrzení z banky o zaplacení poplatku a dostali zpět jednu fotku a pasy se zbrusu novými vízy na 30 dní. Jeden velký boj naší cesty je tedy čestně vybojován!:-)

Původně jsme se chtěli jít podívat po městě a najít nějaký lepší zdroj jídla než předražené restaurace na náměstí, ale v tomhle počasí jsme zapadli do nejbližšího supermarketu (předtím jsme ještě koupili ekmek v krásně vonící a hřející pekárně, ovšem za 1,50 liry, vůbec nejdražší, a ještě si kluk chtěl povídat o fotbale, když my venku mokli). V nedalekém obchodě jsme si nabrali levné bezpeckové hrozno a pytlík slunečnic, ale při placení nastal problém. Abychom si ušetřili hotovost do zemí, kde to bez nepůjde, snažíme se všude platit kartou. Zároveň díky tomu pak máme případné výběry z bankomatu zdarma. Tady Petík zaplatil a hned mu přišla potvrzovací sms, že peníze byly z našeho účtu strženy. Jenomže pokladní mu vysvětloval, že podle platebního terminálu ta platba neprošla. Chvíli si to snažili navzájem vysvětlit, ale bylo to marný. Nákup jsme tam nechali a odebrali se do banky, ze které byl platební terminál, a kam nás prodavač poslal, ať si to kdyžtak vyřešíme. 40 kaček vem čert, ale šlo nám o princip, a jestli není něco s kartou, a stejně jsme toho neměli moc na práci, tak jsme měli chuť takhle při pátku někoho vyprudit:-) V bance jsme čekali s lístečkem 15 minut, abychom zjistili, že tu nikdo neumí ani slovo anglicky, a to včetně slov jako check, shop, payment, atd… Díky bankéři, který se aspoň trochu snažil nám pomoct (= najít někoho, na koho může problém přehodit) jsme po telefonu vyprudili nějakou paní, která ve finále slíbila, že přijde dolů k nám, ale už jsme o ní nikdy neslyšeli:-) Měli tu fajn věc – zadarmo telefon na infolinku banky, kterou mi bankéř nakonec vytočil i s přepojením na anglickou operátorku. S tou jsme se domluvily, že jedinou možností je donutit prodavače, aby zavolal na servis platebního terminálu. Ten na nás ale chtěl volat tak akorát policajty, což jsme mu odsouhlasili:-) Případně potom to řešit přes vlastní banku. Tím jsme usoudili, že asi divadlo končí, bankéř už se nám nehodlal dál věnovat – ale aspoň bude mít dobrou historku, jak přišly v pátek 15 minut před zavíračkou otravovat dvě socky kvůli 4 lirám:-)

My si zašli do jiného obchodu pro víno, slunečnice a trochu naložených oliv, naší dnešní večeři. Na hotelu jsme potom zkontrolovali bankovnictví a platba fakt neodešla, smska byla „unáhlená“, takže vše v pořádku. Psal několikrát Ridvan, kde jsme a co děláme, a že ho mrzí, že máme víza, protože to znamená, že už odjedeme z Turecka. Tak nevím, to už mi přišlo fakt trochu hysterické, aby mě někdo kontroloval dvakrát denně, co dělám:-) Asi pro takové kontakty budu muset založit speciální blokovanou skupinu na FB:-)

Sobota 18.10. – den třicátý třetí – STOPEM PŘES PŮLKU TURECKA ZPÁTKY

Ráno se počasí naštěstí umoudřilo – bylo to potřeba. Rozhodli jsme se pro takový menší challenge – vrátit se do Osmanҫiku pro zapomenutou baterku, cca 500 km, a schválně, za jak dlouho to zvládneme. Jo a nejlépe čistě stopem, bez vedlejších nákladů. Zabalili jsme a vyrazili na kraj města, což mělo být dost daleko, ale nakonec stačily asi 2,5 km. Za celou dobu jsme ale nenašli ekmek pod 1,5 liry – tady se snad všichni spikli? Posnídali jsme aspoň bábovičku a další pytel hrozna a pod nádhernou Aya Sofií se napojili na hlavní tah z města. Byli jsme smíření, že se necháme hodit kdyžtak aspoň na kraj Trabzonu, ale štěstí stálo při nás a během 5 minut stavěl kamion, co měl stejnou cestu jako my, a pak ještě dál tuším do Izmitu. Jel z Hopy a normálně vozil nějaký stavební materiál, ale teď byl prázdný (což bylo poznat i z manévrů, které prováděl na silnici. Z Hopy pocházel i bodrý řidič Rafet, který díky tomu uměl trochu rusky (Hopa je hraniční město na gruzínské hranici, kdo zapomněl), ale konverzaci s náma mu to příliš neulehčilo. My se ale naopak naučili užitečné slovíčko Davaj!:-) Anglicky, německy jsme se s ním nedomluvili, tak jsme to plácali rukama, nohama – on s oblibou hlavně rukama a při tom koukal na nás, takže párkrát jsme na něj zuřivě gestikulovali, že se řítíme do pangejtu. On se tvářil děsně v pohodě, že už řídí 20 let, tak ať jsme v klidu. Udělali jsme si zastávku kousek před Giresunem, u Otobus restaurant, kde měl děda z vysloužilého autobusu udělanou malou občerstvovnu a griloval tu hlavně malé rybičky napíchané na špejli po 10. Za porci se salátem chtěl 13 lir, takže jsme s díky odmítli a objednali si jenom čaj. Rafet si nášup objednal a každému nám dal jednu rybku na ochutnání. Dobré byly, to ano, ale za ty peníze….Čaj ten jsme neplatili, prý je v ceně.

Po cestě dál jsme pak rozvíjeli česko-tureckou konverzaci a naučili se další frází: Sen semiyorum, tedy Miluji Tě. Když jsem to konzultovala s mobilním slovníkem, vyskočila na mě fráze Mám rád čokoládu a přišlo mi vtipné říct to nahlas, ovšem nedomyslela jsem, že Turek se toho hned chytí a za 10 minut budu mít v ruce úžasnou čokoládovou tyčinku:-) Petík prohlásil, že dobrý, ale příště ať mám ráda třeba steak.

Za Ordu potřeboval dát Rafet 15-timinutovou pauzu, tak zastavil u neskutečně zabordeleného plácku a my a jeden batoh jsme vystoupili, aby se mohl natáhnout. Drobně mrholilo a apaticky nás sledovali dva schoulení psi ve křoví. Třetí opodál už nesledoval nic, ožíraly ho mouchy. Sotva jsme se došli vyčůrat, už na nás Rafet mával, že mu volal šéf, aby hned jel a naložil něco v Ünye. Tak jsme si znovu zalezli do kabiny a jelo se s ospalým řidičem, co už předtím měl tendenci pouštět se volantu v nejméně vhodnou chvíli. Taky tím padla možnost, že by nás vzal dnes na jeden zátah až do Osmanҫiku, ale to až tak moc nevadilo. Aspoň že jsme na kraji Fatsy prosvištěli kolem Ridvana, aniž by si nás všiml. Před pobřežním městem Ünye nás vysadil a odbočil kamsi do cementárny, nebo co to tu mají. Pršelo zatím trochu, ale blížil se k nám zlověstný černý mrak. Rovnou jsme tedy stopovali dál a doufali, že se někdo slituje a ušetří nás dlouhého čekání na benzínce, která byla naproti přes ulici. Povedlo se a vzal nás celkem mladý řidič s malým náklaďákem plným prázdných přepravek. Batohy šly na korbu, kde nebyla úplně připevněná plachta, tak jsme se modlili, ať úplně nepromoknou. Zvlášť, když jsme projeli několik fakt silných průtrží. Jinak jsme byli rádi, že zase jednou měníme tirák za něco menšího, i když bohužel rychlostní omezení to mělo nejspíš stejná, přes 80 km/h jsme to nevytáhli. Po cestě jsme dostali ledový čaj a pytel skvěle kořeněných nachos (když pán extra kvůli nám zastavil a šel to koupit), trochu jsme pokecali, ale tady to s konverzací nebylo moc horké. Chlapík byl zelinář a teď jel do Sinopu, kde vymění náklaďák za tirák a pojede do Mersinu pro zboží. Kromě omezovače rychlosti (jakmile zrychlil nad 80, řvalo to na něj) měl asi i nějaké GPS sledování, protože s námi nemohl ani zajet na autobusák. Vyhodil nás u sjezdu z dálnice, nedaleko autobusového terminálu v Samsunu, kde se naše cesty rozdělovaly. Chytli jsme akorát jednu z větších přeháněk, takže během několika minut jsme byli úplně durch promočení.

Sešli jsme na otogar (který se ještě úplně stupidně obcházel), abychom trochu oschli a případně si rozmysleli někam popojet, protože den se pomalu krátil a nám se nechtělo trávit další noc na nádraží. Nakonec ale, když nám připadalo, že se nejčernější mraky trochu trhají, jsme se vrátili na dálnici a zkusili stopovat. Dostat se z kompletně oploceného nádraží se nám podařilo s elegancí místních, kteří si na jednom místě plotu přistavili malý žebřík a lezou přes něj, protože se jim to taky nechce pořád obcházet:-)

Jakmile jsme došli na vhodné místo, mávli jsme a jeli:-) Vzal nás snad první kamion, co kolem projížděl. A nutno předeslat, že to byl zatím asi jeden z vůbec nejpříjemnějších stopů. Vezli nás dva bráchové, 30-tiletý Serkan a 18-tiletý Murat, kterého vzal Serkan prostě na výlet podívat se do jiného města. Serkan vozil benzín mezi Izmitem, Hopou a Ankarou, jinak byli z města Kirkkale, asi 70 km od Ankary. Byli upovídaní a zvědaví a konverzace plynula dost hladce, protože Serkan předtím dělal 6 let sekuriťáka někde v hotelu v Antalyi, kde pochytil něco angličtiny, němčiny i ruštiny. Murat akorát dostudoval a bude nastupovat někde v továrně (přišlo mi, že mluvil o továrně na kontaktní čočky, ale jistá si úplně nejsem). Během dlouhé cesty s nimi jsme se naučili spoustu nových tureckých slov, a na oplátku je naučili pár českých a anglických. Dostali jsme sušenky, pak se stavili s dalšíma kámošema kamioňákama na večeři, potom v autě fanta, čaj připravovaný za jízdy, výbornou citronovou minerálku na vytrávení a žvejku. Pochopili jsme, proč je všude podél silnic takový nepořádek – Turci naprosto jakýkoliv odpad prostě vyhazují z auta ven, a to včetně skleněných lahví, atd. I mytí nádobí na přípravu čaje proběhlo venku za okýnkem, volant nevolant:-) Paradoxně a v kontrastu s tím je chování tureckých kamioňáků uvnitř kabiny, kde si úzkostlivě udržují čisto, někteří se dokonce zouvají a řídí bosí, aby si uvnitř nenašlapali (jinak často vystláno novinami, já se k posedu uprostřed musela v podstatě vždycky zouvat, palubní deska potažená koberečky, aby se nezaprášila, apod.) V rámci lekcí turečtiny jsme také odhalili, že Turci vyslovují „C“ většinou jako „DŽ“, takže pak můžete slyšet vtipnosti jako „fadžebok“ nebo „wé-džé“:-) Bratři byli hrozně milí, zvali nás, ať jedeme ještě s nimi a zítra k nim domů do Kirkkale (přes Izmit, který je vedle Istanbulu:-), a my o tom dokonce chvíli uvažovali, ale nakonec jsme si vyměnili maily a facebooky a nechali se podle původního plánu vyhodit v Osmanҫiku.

Abych se ještě vrátila k večeři, tak ta se jediná bohužel až tak nepovedla. Zejména nebyla nadšená naše peněženka. I když nám Serkan hrozně pomáhal, všechno domlouval, tak jsme se navzájem nějak nepochopili s obsluhou při objednávání köfte na váhu. Chtěli jsme porci napůl za 5 lir, ale když nám každému přinesli porci asi 15 karbošů, věděli jsme, že to bude průšvih. Köfte bylo hovězí a dobré, i když hodně mastné, k němu jsme jedli výborné chlebové placky a salát z rajčat, paprik a cibule. K pití voda a spousta čaje, samozřejmě. Pokecali jsme ještě s dalšími kamioňáky u stolu, nebo spíš jedním – druhý celou dobu telefonoval. Při placení se nám potom protočily panenky – 45 lir!!! Uklidňovali jsme se tím, že jednak je to v podstatě jediný dnešní výdaj, a navíc nám každému zůstal na zítra ještě chleba narvaný zbylými köfte, protože najednou se to prostě sníst nedalo.

Osmanҫiku jsme v obchodě narazili na dalšího Emreho kámoše, který měl dnes prodávací směnu, Ramazana. O baterce nic nevěděl, ale prý Emre tu bude za hodinu. K čekání jsme dostali čaj a misku oříšků (při zdejších cenách taky tak za 10 lir:-), a když pak na motorkách přifrčel zbytek osazenstva, další hodinu a půl jsme s nimi poseděli venku. Tajně jsme doufali, že z toho nakonec bude opět pozvání k přespání, protože jsme dost prochladli. Jo, baterku jsme fakt dostali, i když Emre sám nepřijel – prý spí. Místo toho přijel brácha Emrah, pak Doğan, fotbalový fanda, kterého už taky známe, a pak klučina, od kterého jsme si minule objednávali köfte. Prý má jídelnu někde v centru města. Kluci akorát přijeli z fotbalového mače zdejší amatérské ligy, vyhráli 16:10 a všichni 3 dali hattrick:-) Vtipně vypadal hlavně Doğan – podvlíkačky, kraťasy, dres Galatasaray a elegantní kabátek, co se mi líbil už minule:-) Nám asi byl nejsympatičtější, protože se nejvíc snažil s námi komunikovat, i když s angličtinou na tom byl na štíru. Evidentně jsme zaujali i Ramazana, který se stále na něco vyptával – většinou Doğana, který už o nás všechno věděl a mohl mu to přeříkat v turečtině. V 1 ráno se společnost konečně rozešla, zůstal tu Emrah a my po domluvě zalezli opět do zabordeleného skladu, na rozvrzané letiště. Po dnešku hrozně vysmátí, poučení a příjemně unavení.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.