Turecko 6 - Exkurze do Amasye, jednoho z nejhezčích tureckých měst

Místo vydání: Benaulim

Obsah:

Neděle 19.10. – den třicátý čtvrtý – NEPLÁNOVANÁ ZASTÁVKA V KRÁSNÉ AMASYI

Když jsme se po 8. vykopali ven, Emrah byl zase zalezlý a spal. Večer měl nějaké řeči, že jsme minule zmizeli jak pára nad hrncem, tak jsme se s ním chtěli rozloučit a kdyžtak si koupit nějaké zobání na cestu. Budit jsme ho ale kvůli tomu nechtěli, tak jsme mu nechali aspoň napsaný vzkaz na pokladně a šli stopovat o pár metrů dál, stejně jako minule.

Stejně jako minule jsme během pár minut jeli dál – kníratý Turek jel přesně naší trasu: Amasya, Erzincan, Erzurum, Dogubayazit a do prvního íránského města. To by nám ale asi upadl zadek, navíc on byl naprosto nepoznamenaný jazykama, tak jsme se domluvili na Amasyi, i tak to bylo pěkných cca 100 km. Vzal nás na snídani do lokanty, my si dali jen čaj, on s kamarádem snídaňové menu, které nás tedy vůbec nemrzelo, že neochutnáme: talířek plný medu (nebo se dá koupit i s džemem) a uprostřed hrouda másla. K tomu zakusovali vajíčko:-) My dostali na cestu každý půllitrovku vody a mohlo se jet dál. Nějak před polednem jsme dorazili k městu Amasya a na sjezdu do něj se nechali vyložit.

Amasya je poměrně velké město rozkládající se v ostrém údolí mezi dvěma skalními masívy, podél řeky Yeşilirmak. U snídaně v lokantě jsme si našli, že je tu pevnost, nějaká hodně stará mešita, historické centrum, no prostě že to tu asi stojí za zastávku:-) Aspoň si po dlouhých cestách kamiony trochu protáhneme nohy. Na benzínce jsme posnídali, odeslali poslední známou polohu a vyrazili do města. To jsme mimochodem ještě ani zdaleka netušili, jak velké opravdu je:-) Ukazatel na KALE (= pevnost, hrad) jsme uviděli zanedlouho, chvíli po tom, co jsme před sebou na hodně hodně vysoké skále spatřili samotnou pevnost. Podle cedulí jsme se propletli v ostrém stoupání několika patry uliček a napojili se na silnici k pevnosti vedoucí pěkným borovým lesem. V polovině cesty jsme poobědvali zbylé köfte ze včerejší bohatýrské večeře, ve třech čtvrtinách cesty už jsme byli dost vysoko, abychom si užili nádherný výhled na město a poslechli úplný koncert muezzinů svolávajících k polední modlitbě. V 1 hodinu jsme se konečně doplazili k pevnosti, koupili si vstupenky po 5 lirách, strčili batohy panu pokladnímu a další 2 hodiny pevnost prolézali horem dolem, protože je neskutečně rozsáhlá, prakticky se rozkládá přes 2 skalní vrcholy a sedlo mezi nimi. Zachované jsou v pevnosti spíše ruiny zdiva a její někdejší výbavu si člověk musí s pomocí popisků dost vyfantazírovat, ale pohled na město z její výše je nezapomenutelný. Celá skála s pevností jakoby vybíhá do sevřeného údolí, a město s řekou se kolem ní obtáčí. Cestou na pevnost jsme se tedy mohli kochat výhledem jen na půlku města, teprve z vrcholu jsme viděli i zbytek včetně zajímavě vypadající starobylé mešity. Město se nám moc líbilo, tak jsme se rozhodli slézt, zkusit najít ubytování a ještě se tu porozhlédnout, protože jsme zatím viděli pouze jednu z mnoha zajímavostí, kterou turistům nabízí.

Poznámka z praktického života: hned pod pevností byli přistavené kadibudky, něco na způsob toitoiek, ovšem tyto byly čisťoučké, se světlem, okýnkem, tekoucí vodou a toaletním papírem – i tak to jde:-)

Asi nemusím zdůrazňovat, že cesta dolů byla o poznání jednodušší než naopak, ještě jsme to vzali zkratkou, abychom nemuseli dole obcházet celou skálu. Na hřišti před školou se na nás seběhl houf dětí a bylo to samé How are you? a My name is…. Nežebraly, jenom nás hlasitě zdravily, jak to jen v angličtině dokázaly.

V centru jsme zkusili vznést dotaz na levný hotel v budce turistických informací, ale pán nás poslal někam, kde to prý stojí 50 lir na osobu. Zato nás vybavil zajímavými letáky a CD o Amasyi, což nebylo k zahození:-) Podle popisu jsme našli krásný penzion, kde nám dokonce dali hodně dobrou nabídku (z původních 160 slevili až na 80 lir), bohužel pro nás stále moc vysokou. Ochotně nám tedy poradili, ať zkusíme hotel Oҫak, že by mohl být levnější. Byl, ale zjevně jsme tam nikoho moc nezaujali, 2 chlápci zcela bez angličtiny nám nabídli pokoje za 80 nebo 90 lir, rozdíl jsme z turečtiny nepochopili, a o další jednání nebyl ani z jedné strany zájem. Zkusili jsme jít dál po půvabném nábřeží a narazili na „otel“ (které v Turecku někdy bývají levnější než hotely), kam za námi přišel starší, milý děla s perfektní angličtinou a nabídl nám pokoj se snídaní za 100 lir. Pochopil ale, že potřebujeme něco levnějšího, někam zavolal, a pak se jen zeptal, jestli 50 lir je OK? Nechali jsme si tedy vysvětlit cestu k hotelu Apaydin, tam si nechali ukázat pokoj, a nakonec ho vzali i bez internetu, zato ještě o 10 lir levněji. Hotel byl takový….asi postarší, pokoj trochu zatuchlý, ale čistý, i když skříní procházely stupačky, tak jsme doufali, že nás nečeká nějaká nezvaná, čtyř- nebo šestinohá, noční návštěva. Co nás ale fakt odrovnalo, byl záchod (ano, mé oblíbené téma):-) Bydleli jsme v sekci, kde se chodilo na záchod evropského typu, a zřejmě ho zahraničním turistům chtěli udělat ještě pohodlnější, tak bylo prkýnko polstrované a potažené nějakou koženkou nebo čím. Navíc byl tak šikovně natočený, že když na něj člověk v nouzi nejvyšší s odporem usedl, málem se praštil hlavou o umyvadlo. V tomto případě tedy asi raději na turecký záchod na vedlejší chodbě:-)

My se příliš nezdržovali, zabalili fotověci a dokud bylo světlo a rozumná teplota, šli jsme omrknout město. Amasya je kromě pevnosti proslulá zejména mešitou sultána Beyazida II., která byla postavená v roce 1486 a společně s dalšími budovami tvoří největší komplex ve městě. Kromě samotné starobylé mešity jej tvoří medresa, knihovna, fontána a kuchyň pro charitní účely. Uvnitř mešity není mnoho výzdoby, ale zaujme mramorová kazatelna a dekorovaný mihráb – výklenek ukazující věřícím směr k Mecce. Dále jsou zde hodiny ukazující různé světové časy a samozřejmě také časy jednotlivých denních modliteb.

Naprosto neturecký dojem Amasya získává díky zástavbě historických domků na nábřeží pod pevností. Kromě toho, že celé její koryto je vydlážděné a zpevněné, což se obecně v Asii moc nevidí, tak „podhradí“ pevnosti tvoří souvislá zástavba historických domečků, dřevěných a bílo-černě zdobených, a na pozadí skalnatých hor to tu vypadá jako někde v severní Itálii. V centru na nábřeží navíc ještě stojí pěkná hodinová věž.

V neposlední řadě jsou pak významnou památkou Amasye skalní Ottomanské hrobky vytesané ve skalním masívu, na jehož vrcholu stojí pevnost. Respektive to jsou ty nejviditelnější, asi nejlépe přístupné a jediné placené (5 lir), jinak mnoho dalších hrobek se nalézá v celém údolí, které díky tomu nese název King´s valley. Celkový počet hrobek byl zatím stanoven na 32, ale je možné, že nějaké další ještě mohou být časem objeveny. Pohřbeni v nich jsou ottomanští sultáni a jejich rodinní příslušníci. Jelikož sultán Beyazid II. byl nejstarším synem a dědicem sultána Mehmeda II., asi nejvýznamnějšího ottomanského panovníka, jedná se o skutečně váženou dynastii.

Prošli jsme se k mešitě, která není příliš zdobená, ale přesto z ní člověk tak nějak lépe cítí ta staletí. O jejím významu nás přesvědčilo to, že i místní tu pobíhali s foťáky stejně nadšeně jako my:-) Navíc v ní bylo příjemných 23°C, kdežto venku už přituhovalo. Jeskyně jsme si tedy nechali na ráno, cestou do hotelu jsme se akorát zastavili pro levné ovoce – za 2 liry jsme měli půl igelitky mandarinek a 3 velká granátová jablka. Původně jsme měli v plánu ještě večer vylézt, dojít si na kebab za 3 liry v centru a nafotit nasvícená nábřeží a pevnost. V hotelu jsme však spořádali mandarinky, ekmek a slunečnice, projeli asi 350 kanálů televize a pořád nám byla hrozná zima. Televize nás asi fascinovala:

Většina programů byla tureckých – snad každý okres tu má svojí stanici
Nejvíc programů vysílalo nějakou formu muziky, několik zprávařských, pár filmových, které vypadaly dost děsivě (buď si Turci libují v hodně historických filmech, nebo je jejich současná tvorba fakt ujetá), pár telenovel, a několik vařicích programů, na které jsme z principu nekoukali, protože by to byl čirý masochismus
Hromada programů vysílala teleshopping, jeden lepší než druhý – nejvíc nás zaujaly modlicí koberečky, které mají zabudovaná zařízení jednak na ukázání směru k Mecce, druhak na přehrání modlitby (příslušné dle denní doby, samozřejmě).
Jediným přínosem z celého průzkumu tureckých televizí pro nás bylo naučení se vykrájení granátového jablka:-)
Zajímavostí se pro nás stala reklama na Českou republiku – byl tam Bouzov, Litovel a Javoříčské jeskyně:-)

Zima nás zahnala do spacáků, Petík usnul u druhé fotky, co se snažil upravit, já u třetí věty, co jsem psala do deníku. Večerní plány jsme tedy nakonec odpískali – byli jsme rádi, že je nám jakž takž teplo ve spacáku, natož lézt někam ven do mrazu.

Pondělí 20.10. – den třicátý pátý – ODJEZD Z AMASYE, ZAČÍNÁ STOPOVÁNÍ HORAMI

Ráno jsme vyrazili poměrně zčerstva, i když v těch odhadem 5°C nám trochu ztuhnul úsměv. Naštěstí sluníčko už mělo docela sílu a pořád přidávalo. Koupili jsme si k snídani zatím nejlevnější čerstvý ekmek za 0,60 lir a vylezli po schodech k pokladně hrobek. Zkusili jsme ze sebe udělat studenty, ale měli tu jenom lístky za 5 lir. Po přečtení pár recenzí na netu (a v podstatě i v samotném propagačním letáku), že zvenku je to mnohem zajímavější, než uvnitř, kde je dneska jenom bordel a smrad, jsme usoudili, že pro 10 lir najdeme lepší uplatnění. Prošli jsme se po nábřeží a pořídili ještě pár fotek, našli poštu (přecpanou k prasknutí, stejně jako všude fronty na bankomaty – asi se v pondělí vybírá zadarmo, nebo nevím:-)), a pak si dali tavuk döner za 3 liry i s ayranem (= kuřecí kebab v bagetě a slaný jogurtový nápoj). Vrátili jsme se do hotelu, zabalili a vyrazili přes město zpátky k dálnici. Sváču a zásoby jsme doplnili v supermarketu Bim a v poledním sluníčku se šlo docela příjemně (v mikině, termotriku a dlouhých kalhotách). Děcka na polední pauze vylezlá ze škol si mohla hlavy ukroutit, jak se za námi otáčela:-) My už naopak vyhlíželi místečko, kde by se dalo postavit a zkusit stopnout někoho, kdo nás odveze dále na turecký východ. O tom ale zase jindy…