Turecko 7 – Divokými horami východní Anatolie až pod bájný Ararat

...aneb proč je lepší sledovat turecké hory v říjnu z kabiny auta, než ze stanu, a o návštěvě Ishak Paşa Saray
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Benaulim

A tak jsme opustili nádhernou Amasyi a doplácali jsme se za křižovatku, kde jsme si mysleli, že už všichni pojedou naším směrem, ale ono to tak úplně nebylo, navíc tu obecně moc aut nejezdilo. Na správné auto jsme tak čekali dlouhých … asi 15 minut:-) Vzala nás rodinka (chlapík s manželkou a její sestřenicí, jestli jsem to dobře pochopila), která cestovala na černomořské pobřeží do města Giresun, takže jsme kus cesty měli společný, než oni z D100a odbočí do hor. Anglicky to moc nešlo, ale po chvíli jsme se všichni trochu rozpovídali a bylo s nimi veselo. Na výměnu složitých myšlenek to nebylo, ale zato jsme dostali každý 2 jablíčka, mandarinky, a při pauze v jedné z podhorských vesnic čaje a jeden celý kebab napůl (vezli si 3 pro sebe, tak se nakonec podělili o 2). Hrozně se chtěli fotit, ale bohužel jediný děda v okolí, kterého jsme poprosili o společné foto, držel foťák v ruce asi poprvé v životě a všechny fotky nám tak rozmazal.

Cesta údolím mezi horskými masívy byla prostě úchvatná, nádherná a úžasná, jenom jsme za okýkem zírali s otevřenou pusou. Když jsme dorazili na místo, kde se naše cesty rozcházely, udělali jsme si ještě několik společných fotek a vyměnili kontakty, my se šli o kus zpět rozplývat nad panoramaty kolem přehrady. Jediné, co nám kazilo dojem, byla strašná zima, kterou člověk v autě necítí. Od přehrady jsme se vydali po silnici pěšky, že se ještě chvíli budeme kochat, a až začne zapadat slunce, tak někam zalezeme do stanu. Zasněžené vrcholky na obzoru nás fascinovaly, ale jako varování jsme je asi nebrali dost vážně. Hledání místa pro stan bylo trochu problematické, když jsme nechtěli spát přímo na cestě, kde by mohlo něco jet, případně v zeleninové zahradě, nebo na kraví stezce. Nakonec jsme zvolili okraj trávové louky, kde jsme byli krytí před lidmi a auty ze silnice, ale ani trochu před vichrem z hor, co se po západu slunce zvedl. Nasoukali jsme se do spacáků a pustili si film, ale i na jeho konci bylo pořád snad ani ne 9 hodin – příliš brzy, abychom přežili mrazivou noc ve zdraví. Vyprovodili jsme ze stanu nehezkého velkého pavouka a zabarikádovaní ve spacáku usnuli, ale byla to pěkně jasná a mrazivá noc, i když vítr se později uklidnil.

Úterý 21.10. – den třicátý šestý – STOPOVÁNÍ DO ERZURUMU, PRVNÍ SETKÁNÍ S ÍRÁNCEM

Báli jsme se, že ráno bude stejná kosa jako večer a v noci, ale naštěstí slunce mělo docela sílu, takže když už jsme se vykopali ze stanu pryč, šlo docela existovat. Stan a tráva byly pokryté jinovatkou, ble! Do 10 jsme sušili stan a vyhřívali kosti (přes 3 vrstvy oblečení), a pak jsme šli na silnici pokračovat ve stopu. Během chvilky nás vzalo auto se 3 vysmátými Kurdy, popovezlo nás asi 8 km, za vesnici Suşehri. Už od rána jsme zase valili bulvy na ty úžasné hory kolem, čím dál tím víc. Po estetické stránce byly včerejšek a dnešek zatím asi nejfantastičtější dny. Ze Suşehri nás vzal pěkným fordíkem se světlými koženými potahy nemluvný chlapík, ale aspoň to trochu krosil. Bohužel taky nejel daleko, ale vyhodil nás u benzínky s lokantou, kde jsme si koupili slunečnice, úžasný teplý ekmek a provedli test naší čajové teorie: totiž že za čaj se platí jen jednou, a další už jsou pak v ceně. Test se nepovedl, protože jsme platili 3 liry za 4 čaje, a vůbec netušíme, jak k tomu někdo přišel:-) Když jsme se pak pokusili stopovat dál těch pár aut, co tady projelo, přišli s námi pokecat chlápci od ohromné hromady cukrové řepy, která se tu všude sklízí. Tady asi bylo styčné místo pro farmáře z okolí, protože vždycky přijeli s naloženým náklaďáčkem/traktorem, vyklopili všechno na pásový dopravník, a ten vše poslal na jednu velkou hromadu. Aspoň jsme se dozvěděli, že turecky je to pandžar a opravdu je to cukrová řepa, která se pak odveze k dalšímu zpracování do fabriky v Erzincanu. Jako dobře jsme pokecali, ale stopovat s nimi nešlo a spousta aut nám ujela. Když jsme je přestali bavit, zase se rozešli, a my stopli první kamion, co jel kolem.

Byl to zvláštní týpek v tmavých brýlích, mluvil jenom turecky a byl ve svých názorech poměrně radikální. Nejdřív jsme moc nevěděli, jak se s ním bavit, protože na všechny naše názory a postup y se tvářil odmítavě. Nedokázal pochopit, jaktože si cestujeme, když už jsme manželé, ale nemáme ještě děti. Děti jsou přece super, milované a voňavé (jeho slovy)! Byl z Trabzonu a v podstatě všechno ostatní bylo špatné. Časem se ale trochu otrkal, a hlavně jsme se společně rozplývali nad úžasnými sceneriemi, které se kolem nás míhaly. Zejména průjezdy několika sedly kolem 2000 m.n.m., kde už sníh ležel i na okolních svazích, nejenom na vysokých vrcholcích na obzoru. Koukat na to z přetopené kabiny kamionu byla naprostá paráda. Maník nám ještě pár věcí zdrbnul a vyhodil nás na objezdu města Erzincan. Sám zahnul někam do průmyslové zóny. Ocitli jsme se doslova uprostřed ničeho, všude kolem nás několik desítek až stovek náhorní plošiny, lemované kolem dokola úžasnými pohořími, některými se sněhovými čepicemi. Co už bylo horší, chtít se v totálně placaté rovině bez ničeho (strom, keř, budova) vyčůrat:-) Ještě že jim tu v zimě tolik sněží, že tu všude vedou hluboké odvodňovací kanály…

Když jsme si celé širé okolí dostatečně vyfotili, stopli jsme opět během chvilky (asi 15 minut, ale provoz tu byl hodně mizerný) dalšího kamiona, vysmátýho týpka z Íránu, co vezl z Rakouska součástky na dacie. Jeli celkem 4 kamiony a celou dobu spolu řidiči kecali po vysílačce. No aspoň jsme se nemuseli s konverzací tolik namáhat my – člověk si rád odpočine:-) I když tentokrát to bylo v pohodě, protože Mohamed uměl docela slušně anglicky. Musel se s námi pochlubit všem třem kamarádům, takže jsme se s nimi na střídačku předjížděli a mávali si z okýnek. Zajímavé bylo, že mezi sebou mluvili turecky, i když nějakým východňárským nářečím. Mohamed nás učil dvě, tři slovíčka ve fársí, ale ta jsme okamžitě zapomněli (kromě tešekür – děkuji, které je stejné jako v turečtině a dá se prý běžně použít). Byl to první řidič, který si za celou dobu nezapálil ani jednu cigaretu (jinak je to vždycky první věc, kterou nám nabízejí). Místo toho popíjel čaj vtipným způsobem (v Íránu naprosto běžným, jak jsme později zjistili) – dal si rovnou do pusy kostku cukru a zapíjel jí čajem. K půl skleničce čaje zvládl 3 kostky cukru. Proto jsme taky nedostali nic na zamíchání, když jsme čaj sami po nabídnutí nalili a hodili cukr do něj:-) Nějak moc témat jsme společně nerozebírali, ale dostali jsme se třeba k platům. Íránský kamioňák si prý vydělá 3 – 4000 € za měsíc (průměrný plat v Íránu je prý tak 400 €) s tím, že jezdí pro firmu, ale kamion je jeho vlastní. Mohamed měl dost luxusní scanii (oproti většině tureckých mercedesů), spousty tlačítek a udělátek, různé nabíječky, GPS, televize, kde nám pouštěl íránské klipy (respektive klipy íránské muziky, ale populárních kapel žijících v USA – paní s rozpuštěnými odhalenými vlasy, natřásající se v minišatech, by asi přímo v Íránu neprošla:-)). Víme tedy, že pokud bychom chtěli jít dělat kamioňáky, tak je potřeba se nechat zaměstnat íránskou firmou, protože turečtí řidiči berou kolem 1200 €:-) Ptali jsme se Mohameda, jak je to dneska v Íránu s internetem a prý blokovaný je jenom facebook, ale obecně je tam internet všude strašně pomalý.

Byli jsme domluvení, že nás Mohamed vyhodí v Erzurumu, ale asi jsme se navzájem nějak nepochopili. Vysadil nás na obchvatu, u sjezdu do města, kam to ale bylo dalších 20 km. Dál po okruhu se dalo dojet na otogar, ale taky to bylo ještě dalších 6 km. Navíc bylo 7 večer, slunce zapadlo, foukalo a byla tu fakt strašlivá zima. Rychle jsme zkusili ještě stopa a měli štěstí – vzal nás byznysmen v koženém autíčku, nabídl cigaretu a žvejku, a odvezl nás k otogaru (autobusovému nádraží).

Nádraží tu měli opět hodně daleko za městem, takže ze samotného Erzurumu jsme neviděli bohužel vůbec nic. Město je ale opět naprosto úžasně položené – na náhorní plošině cca 1800 m.n.m., přitisklé těsně pod svahy vysokých hor. V zimě se tu běžně lyžuje. My jsme chvíli rozmýšleli strategii a mrzli v čekárně (= na lavičkách v hale), nádraží bylo nové, některé části se ještě dostavovaly, ale topení zřejmě bylo jenom na ozdobu. Kromě dvou nic moc obchůdků tu byla předražená lokanta a čajový koutek, který byl ale průchozí, takže nijak zvlášť teplejší než samotná hala. Obešli jsme si dopravce (na nahánění cestujících se už v Turecku nějak nehraje, jak jsme si všimli – hlavně na nových terminálech, což je škoda, protože když si na to člověk zvykl, usnadňovalo to cestování) a jako nejlepší varianta se nám jevilo jet ve 4 ráno do Doğubayazitu, v 8 tam budeme a máme celý den na sehnání ubytování a i na to, něco vidět. Nechali jsme se (mylně) zlíkat dobrými předchozími zkušenostmi a koupili lístek od Metra, když byl za stejnou cenu. Měl jet v 5, to už není rozdíl. Lístek napsaný v ruce nás měl ale varovat…

Po 10. hodině už se zima nedala vydržet, tak jsme si vylezli do tmavé chodby za modlitebnou v 1. patře a ustlali si na zemi. Ve spacáku bylo konečně příjemně… Ve 2 ráno (po 3 hodinách spánku – buď si nás všimli dost pozdě, nebo se dlouho dohadovali, kdo na nás vletí) nás přišli vyhodit ochrankáři. Dělali jsme blbý, že nerozumíme (dokud mluvili jenom turecky), a když se pak jeden zmohl na NO SLEEP, oznámil jim Petík turecky, že dole je zima, ale tady je teplo – a světe div se, mávli rukou a odešli:-) My se krásně vyspali do 4 hodin, pak se zabalili a šli si počkat na autobus.

Středa 22.10. – den třicátý sedmý- HURÁ POD ARARAT

Nastřádané teplo ze spacáku nám vydrželo chvíli, akorát tak do 5, kdy jsme měli zalézt do autobusu. Ten se ale nekonal – nedorazil nebo neodjel, nevím, ale prodavač za přepážkou pořád zuřivě telefonoval a vztekal se, až nám v 5:30 oznámil, že autobus pojede v 6. Super! Takže jsme měli v ruce napsaný lístek na kusu papíru, autobus měl hodinové zpoždění, co dál? Dál autobus nakonec dorazil v 6:15 a dalších 20 minut mu trvalo se vymotat z nádraží. Byl to spoj z Istanbulu ,takže zásoby už asi vyjedené, nedostali jsme nic. V busu bylo tepleji, ale také nijak extra přetopeno. Dokonce nám řidič pustil studené větrání, které všichni zavírali, až jeden pán musel poprosit stewarda, aby to vypl. Asi o 20 km dál jsme dělali půlhodinovou pauzu na umytí autobusu. Tam nás přesadili víc dopředu, že prý je tam tepleji. Neměl by někdo řidičům vysvětlit, že zatopit jde v celém autobusu?:-)

Dojem trochu vylepšil čaj, který jsme dostali po pauze (kterou kromě nás všichni strávili v lokantě nad vlastním čajem). Jednoznačně nejlepší částí jízdy tak byla rozhodně krajina kolem. Střídaly se travnaté kopečky, postupně rostoucí do hor, ostré skály ve vysokých průsmycích (kolem 2200 m), ty se pak postupně zase otvíraly do širokánských plošin ve výšce kolem 1700 m. Ledovcové běloskvoucí štíty a pod nimi meandrující řeky… skoro jak někde na Aljašce. Dokonalá krása! A co teprve, když jsme vyjeli do hor nad Ağri, které leží také v ohromné planině, a vykoukl na nás Ararat!!! Neskutečná hora, kterou jsme spatřili poprvé nějakých 200 km od Doğubayazıtu… jak jsme se blížili, objevovala se čím dál tím větší část od vrcholu, až se před námi tyčila v celé své kráse a majestátnosti. Prostě něco úžasného, až do zastavení autobusu jsme nedali z ruky foťáky.

Jen co jsme vstoupili do nádražní haly, byl nám donesen čaj – ha, tady se nám asi bude líbit:-) Zato jsme způsobili trochu rozruch, když jsme nemohli najít jedny sluchátka. Prolezla jsem i dávno odstavený a zavřený autobus, ale nic, takže to bychom měli jednu z prvních ztrát. Abych to nekomplikovala, tak rovnou napíšu, že dřív, než jsme začali shánět nová, tak se sluchátka našla:-) Po opuštění nádraží se nám ve městě hůř orientovalo a trvalo najít centrum, hlavně asi proto, se tu všude stavělo, kopalo, vrtalo a neskutečně prášilo. Nutně jsme hledali internet, protože nějak došly finance a potřebovali jsme převést další do pohotovostního režimu. Nečekaně se povedlo a my si kromě možnosti zaplatit ubytování také našli několik hotelů ve městě, které můžeme zkusit. Ptali jsme se do teď jen v jednom luxusním hotelu u nádraží, a tam chtěli za pokoj 140 lir, slevili mi na 100. Byl to ale dotaz, abychom měli nějaké ponětí o zdejších cenových relacích. Prošli jsme pak několik hotelů v centru a dostali se bez problémů na 50 lir, ale chtěli jsme najít ještě levnější, že bychom se tu upíchli na víc dní. Pak Petíka odchytil nějaký Metih, oháknutý jako prodavač z Hudy (=outdoorově), prohodilo se pár informací a on nás vzal ke kamarádovi do hotelu Erzurum, který jsme měli také mezi vytipovanými. Metih byl průvodce jedné z mnoha zdejších cestovek po zajímavostech v okolí, včetně výstupu na Ararat. Letní sezóna mu už skončila, tak teď nemá tak 2 měsíce moc co na práci, ale brzy se začne lyžovat, tak pak někam popojede lektorovat. V hotelu Erzurum jsme se nakonec domluvili na 35 lirách za malinkatý pokojík s TV. Bylo tu čisto, zásuvky a wifi, víc nepotřebujeme:-) Kromě nás tu bydlelo spousta místních, ale nejsem si jistá, jestli všechno byli platící hosté.

Zvládli jsme se ubytovat v docela dobrém čase, tak jsme pobalili pár drobností a vyrazili na zdejší asi největší atrakci po Araratu – palác Isak Paşa Saray, ležící 6 km za městem v místě, kde se opět začínají zvedat hory. Přestože palác rozhodně není až na vrcholcích, tak díky celkově velké nadmořské výšce ho najdete ve 2000 m.n.m. Palác byl postaven v letech 1685 – 1785 a sloužil díky své strategické poloze zejména ke kontrole Hedvábné stezky, procházející tudy dále do Íránu.

My jsme se vydali k paláci pěšky, i když chvíli to vypadalo, že se nám snad ani nepodaří opustit město. Nejdřív se s námi chtěl kamarádit Mehmet, řidič dolmuše, co jede zítra do Tabrízu za svojí přítelkyní Číňankou, a že se tam určítě sejdeme. Případně dnes večer musíme jít zapařit. Pak nás zastavil taxikář, dal nám vizitku a ať se mu zítra určítě ozveme, že nás vezme k sobě domů, že má manželku z Prahy. Několikrát nás otravovaly žebrající děti, ale většinou se daly odbýt naším oblíbeným trikem – začít žebrat od nich. Když jsme se konečně dostali z hlavní zástavby, šlo se dlouho podél ohromných pozemků kasáren, za kterými byl ten nejkrásnější výhled na Ararat, ale bohužel,  fotit se tu nesmí. Minuli jsme 2 kempy, oba už vypadaly dost smutně. Na úpatí kopce, kde začínalo největší stoupání, u nás zastavil chlapík v pickupu, jestli nechcem vzít nahoru. No taková nabídka se samozřejmě neodmítá:-) Výrazně nám to urychlilo cestu.

Isak Paşa Saray

Palác Isak Paşa je jednou z nejznámějších památek Turecka. Byl postaven v letech 1685 – 1785 pěti generacemi zdejších vládců, beyů. Právě po posledním z nich je palác pojmenován. Díky své strategické poloze sloužil zejména jako strážce Hedvábné stezky, procházející tudy dále do Íránu. Architektonicky se ve stavbě snoubí prvky ottomanské, seldžucké, gruzínské, arménské i íránské a údajně druhý takový podobný palác v Turecku neexistuje. Objekt utrpěl značnou devastaci v 19. a na počátku 20. století, kdy zde sídlila turecká, později ruská armáda. Při ústupu po roce 1917 s sebou Rusové odnesli cenné vstupní dveře zdobené zlatem, které je možné dnes vidět v Ermitáži.

Za 5 lir vstupného jsme se rovnou vrhli do útrob paláce a celý jej prolézt nám zabralo skoro 2 hodiny. Nádvoří, sklepení, zdobená hrobka, reprezentativní prostory pro návštěvy (mužská část), harém, černá kuchyň, nádherná mešita a příležitostnými okny neskutečný výhled do kraje pod horami. Potkali jsme tu svatbu – novomanželé se přijeli nafotit, tak jsme s nimi taky pár snímků ulovili:-) Nevěsta byla jako obrázek,  jenom na náš vkus trochu moc zahalená…

Od hlavního paláce Isak Paşa jsme vystoupali ještě o kus výš, kde jsou k vidění další pozůstatky Starého Bayazitu, původního města. Také tu stojí menší mešita a zajímavá hrobka filozofa Xáního, kterou obklopuje hřbitov. Bylo pěkné pozorovat místní (tedy spíš turecké turisty), jak se chodí modlit k náhrobkům v mešitě – ruce buď pokládají přímo na náhrobky, nebo je drží otevřené před sebou jakoby četli noviny. Tuhle formu modlitby už jsme jednou viděli – na autobusovém nádraží, mezi sedícími lidmi, když zněl zpěv muezzina. My jsme kolem piknikovacích plácků a po ovčích stezkách vyšplhali ještě výš, abychom si mohli palác vyfotit z nadhledu, v pomalu zapadajícím slunci. Potom jsme naopak museli trochu přidat do kroku, pokud jsme chtěli stihnout vidět poslední paprsky dopadající na Ararat (což bylo možné až ve spodní části silnice). Kolem paláce jsme to vzali zkratkou po vyšlapané cestě, i když zrovna tahle asi občas unesla i auto, a vyhnuli se tak dlouhému oblouku silnice. Díky tomu jsme opravdu stihli vidět nádherně růžovou a postupně potemňující sněhovou čepici Araratu. Jedním slovem PARÁDA!

Dolů do města nás pak přicházející zima zahnala dost rychle, v 7 už jsme seděli v hotelu a pochutnávali si na zdejší laskomině, vlašských ořechách zalitých v tuhém želé, které se většinou vyrábí z vinné šťávy, to naše bylo vyrobené nebo minimálně ochucené granátovým jablkem. S touto pochoutkou jsme se potom setkávali v drobných obměnách i v Gruzii, Arménii a na severu Íránu. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili ulovit něco k večeři. Všimli jsme si tady mnoha menších lokant, třeba budou levnější. Vylezli jsme na ulici, chvíli šli a blbě přitom koukali, a už nás lanařili do jedné takové lokantičky:-) Měli tu šikovného kuchaře – kebabáře, který uměl anglicky, a ukázal nám, co všechno nabízejí. Velká jídla (maso, zelenina, směsi, omáčky) tu prodávali kolem 7 lir, což nebylo špatné, ale my zůstali zatím u jistoty a objednali si čočkovou polévku a vytoužený lahmacun, co byl v Istanbulu za 13 lir. Obojí bylo výborné, k tomu ekmek, citron, voda a zeleninový salát zdarma. Polévka byla za 3, lahmacun za 2 liry, takže za super večeři jsme dali 10 lir, to by šlo:-) A se smrsklými žaludky jsme byli nacpaní až až.

Zbytek večera jsme v hotelu pracovali na dokumentaci cesty, i když ten Cartoon Network v TV trochu rozptyloval:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (4 votes, average: 4,50 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.