Turecko 8 – Málem okradeni pod Araratem, útěk do města Karş

...aneb jak facka osudu ovlivnila náš pohled na volné cestování, a jak vypadá dnes sporné území kolem arménské hranice
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Hampi

Čtvrtek 23.10. – den třicátý osmý – ODPOČINKOVÝ DEN

Dnešek jsme si naordinovali jako odpočinkový a od toho se odvíjel program – lenošení v posteli, důkladná hygiena, praní, psaní článku a zpracovávání fotek. Až někdy ve 3 jsme se šli na chvíli vyvětrat, schlamstli jsme za chůze výborné pide (podlouhlý plněný piroh) s masem a zeleninou, půl kila mandarinek, mřížkovaný ekmek a čokoládové tyčinky. To abyste měli představu o našem výživném cestovním jídelníčku:-) Jeden prodavač zeleniny nás pozval na čaj a íránské bonbonky. Příjemně jsme si popovídali a osvěžili si kurdské poděkování SPAS. Přes den jsme k jídlu splácali kde co, takže večeři, na kterou bychom šli spíš jen z chuti než z hladu, jsme nakonec odpískali.

Doğubayazıt na nás konečně zapůsobil tou pravou asijskou atmosférou – pouliční prodejci, hulákání, troubení aut, kebaby a oříšky, dopravní chaos:-) Zároveň jsme usoudili, že to není místo, které by lákalo třeba samotnou ženskou k večerní procházce. V ulicích 90% chlapů, ženská jen sem tam a jsou hrozně nenápadné. Navíc tu žije velké procento Kurdů, kteří jsou často tmavší pleti, čímž působí tak nějak zlejší, i když být nemusí.

Pátek 24.10. – den třicátý devátý – ODPOČINEK A VÝPRAVA DO SLUMU

Ráno bylo zataženo, vyprané prádlo pořád ještě vlhké a Petík se od večera necítil dobře po tláskání blbostí, tak jsme si naordinovali ještě jeden odpočinkový den. Zvlášť když hotel za 35 lir taky asi jen tak nenajdeme. Dopoledne jsme tak strávili v hotelu doháněním restů – neverending story s fotkami, já logovala kešky od Bulharska:-)

Před 3. hodinou jsme pobalili techniku, a že si zajdeme někam za město hezky nafotit a natočit Ararat, nejlépe bez baráků. Vršek se sice přes den schovával v mracích, ale vypadalo to, že by ještě dnes mohl vykouknout. Z centra jsme se vydali takovou víc rozbořenou čtvrtí směrem k dálnici. Občas na nás dotíraly malé děti, ale všechno v pohodě. Bavilo nás, jak používají jedinou naučenou větu („Hello“ nebo „My name is“) pro veškerou komunikaci s cizincema. Ale nebylo to poprvé, co jsme se s tím setkali:-) Potkali jsme také ředitele zdejší školy v kvádru, nažehlené modré košili a hedvábné kravatě, který se sem mezi ty ruiny moc nehodil. Chvíli si popovídali s Petíkem, zatímco já jsem hledala bankovku, co mi někde vypadla. Překvapilo mě, když jsem jí fakt našla, ačkoli kolem prošly dvě dvojice dětí ze školy. Na kraji téhle čtvrti se k nám přidali dva starší týpci, odhadem tak 18-letí, ale těžko říct, a ti odháněli malé otravné děti pryč. Pohybovali se od nás ve větší vzdálenosti, ale celou dobu nás bedlivě pozorovali. My o nich věděli, ale nevěnovali jim zdaleka tolik pozornosti, jako bychom bývali měli. Soustředili jsme se na úžasnou horu před námi a všechno ostatní šlo stranou. Přešli jsme hlavní silnici k íránské hranici, a že projdeme přes pár posledních domů na úplnou planinu, aby nám ve výhledu na Ararat nepřekážely žádné baráky. Ty se ale táhly pořád dál a dál, takže jsme sice zašli dost daleko, ale pak už se nám nechtělo, tak jsme se na to vykašlali, postavili se doprostřed planiny (všem na očích) a fotili i s budovami. Samozřejmě, že jakmile jsme se na chvíli zastavili, seběhla se kolem nás banda dětí – kluci v oblečcích, holčičky v sukních a halenkách šli ze školy. Párkrát jsme je cvakli na foťák, když ochotně pózovaly, ale pak se začaly trochu moc agresivně dožadovat Petíkových brýlí a přestali jsme se kamarádit. Naštěstí se celkem nechaly odbýt (včetně posledního vytrvalce, co to na nás zkoušel s dolarem) a pokračovaly ve svojí cestě. Možná ale i proto, že je zase přišli odehnat ti dva výrostci, co celou dobu seděli opodál. Nepřekvapilo nás, že i ti chtěli peníze (ostatně zkoušeli to už po cestě sem), ale taky se nechali odbýt a zase se vzdálili. My, jako kdybychom byli uhranutí, jsme sledovali, jak vrchol Araratu opouštějí poslední roztrhané mráčky, a těšili se na pořádné fotky a video. Ostatně vybavení jsme sebou měli snad veškeré možné, včetně rozloženého stativu, ze kterého jsme si fotili společné fotky. To už ale byli zase zpátky naši staří známí, koukali, co všechno s sebou máme, chtěli peníze. Když jsem v jejich hovoru uslyšela známé slovíčko ҫanta (batoh), které jsme během stopování stihli pochytit, radši jsem si ho ze země, kde se do té doby válel, vzala na záda. Zvolili jsme metodu „Nerozumim.“ (když po nás někdo něco chce, dá se buď odbýt prostým „Nemám.“, nebo začneme žebrat na oplátku – obojí zabírá spíš na děti; pokud je někdo hodně neodbytný, děláme, že nerozumíme, on má pak potřebu to pořád opakovat, až ho to většinou přestane bavit), ale rozuměli jsme jim sakra dobře, zvlášť když jeden z nich vytáhl z kapsy rybičku (nůž), jezdil si s ní pod krkem a prohlašoval „Finish, finish“. Všechno jsme zabalili a začali se vracet k městu. Po malé silničce zrovna jelo kolem auto, kterého se oni zřejmě lekli (něco o autě řekli – turecky je to araba) a poodešli pryč. My jsme chybně usoudili, že je setřesem a nenasedli jsme na dolmuš rovnou, ale šli oklikou pěšky. Na chvíli se nám to asi opravdu povedlo, ovšem turista ve slumu se prostě nedokáže pohybovat nenápadně. Během chvilky zase kolem nás pobíhalo hejno povykujících dětí (snažili jsme se jít mezi obydlenými baráky, kde se pohybovali lidi), které nás 1) zdržovaly, 2) prozrazovaly, 3) otravovaly po penězích, jak jinak. To už jsme si všimli, že z vedlejších ulic se poklusem blíží ti dva – zřejmě nás opravdu nehodlali nechat odejít se všemi věcmi. A nanovo: Dej peníze. – Nemám. – Dej co máš. A začali Petrovi šahat po foťáku. Snažit se udržet pozornost mezi hejnem nenechavých dětí a dvěma evidentně nebezpečnými maníky, k tomu se snažit co nejrychleji dojít na silnici, kterou jsme měli na dohled, snad 50 m od nás, jen tam dojít, nebylo vůbec snadné. Do tak špatné situace jsme se asi ještě nikdy nedostali. Zřejmě při nás v tu chvíli stáli všichni svatí i samotný Alláh a seslali nám rodinku v autě, která akorát projížděla po silnici kolem nás. Mávla jsem na ně, pán zřejmě pochopil dost rychle celou situaci, naložil nás ve spěchu ke svým vlastním malým dětem a odvezl do centra. Dveře se zabouchly a nám spadl hodně velký kámen ze srdce. Ararat, nyní úplně bez mráčků, tam jen tak nezúčastněně stál dál…

Zalezli jsme do hotelu, dočasně totálně zbavení veškerých tužeb po dobrodružství. Naopak, po přečtení několika článků na téma bezpečnostní situace v tureckém pohraničí jsme začali uvažovat o dalším přesunu autobusem, místo stopem. Trochu utrpěla naše z dřívějška získaná představa o pohostinných Kurdech, protože v této oblasti jsou to zejména kurdské děti, kdo dělá nepořádek, hážou kameny na auta a lidi a okrádají je (ostatně rozbitá okna kamionů jsme viděli na vlastní oči při stopování – řidiči tvrdili, že to je právě z téhle oblasti).

Někdy v půl 9 jsme si skočili na rychlou večeři – šli jsme na jistotu do lokanty, kde se nám minule líbilo, a těšili se na polívku. Ani jsme se nešli podívat do hrnců a rovnou si objednali – jednu kuřecí a jednu čočkovou. Dobře nám tak, protože dneska asi vařil někdo jiný a bylo to děsné. Kuřecí polívka vypadala jako čočková, s hodně malými kousky masa a rýží. Čočková (tradičně v celém Turecku červená nebo hnědá polívka) měla neonově žlutou barvu a chutnala jak z pytlíku. Ach jo, to je teda den:-( Ještě že jsme se předtím aspoň trochu zaplácli ekmekem.

Večer jsme celou dnešní situaci probírali a usoudili jsme, že to prostě byla rána osudu, taková bezpečnostní lekce, abychom si pořád nemysleli, že jsou všichni kamarádi a všechno sranda, a neztratili obezřetnost. Děkujeme za připomenutí, budeme si nadále dávat pozor na sebe i na věci a možná už nebudeme v chudinských čtvrtích radši vytahovat veškerou naší techniku:-)

Sobota 25.10. – den čtyřicátý – CESTA POKRAČUJE DO KARŞE

Po včerejším nepříjemném zážitku jsme byli nahlodaní k dalšímu přesunu autobusem, tak jsme se poptali a našli stanoviště dolmuší do Iğdiru (nebylo to úplně jednoduché – vrátili jsme se na hlavní silnici městem – Agra street, a z ní zabočili dál dolů, kolem zelinářů a BIMu). Chtěli ale 8 lir/os. za nějakých 40 km, a to jsme věděli, že je jen kratší úsek celé cesty do Karşe. Rozhodli jsme se tedy jít nejdřív zkusit přeci jen stopovat – budeme se pohybovat pořád na rušné silnici, a kdyby to vypadalo, že musíme projít nějakým slumem, vrátíme se na autobus. Cesta k okraji města ale nakonec proběhla úplně v klidu, dokonce jsme na stopovacím místě potkali dědu s babi a malou vnučkou, kteří nám dali mandarinky. I nadále se nás drželo štěstí – během několika minut jsme stopli auto se dvěma maníky – jeli naším směrem, tak nás naložili. Potřebovali jsme aspoň do Iğdiru, odkud bychom dále zkoušeli stopovat na Karş. Chlapci s námi objeli po silnici čtvrtkruh kolem Araratu, což bylo také kouzelné – rozlehlá pláň pod zvedajícím se obrem, na jejím okraji skromné pastevecké vesničky a stáda ovcí. Jen o pár metrů výš už začínal sněhový poprašek. Projeli jsme horami kolem Araratu a prudce sjeli do pouhých cca 800 m.n.m. Chlápci nás vyhodili šikovně v Iğdiru na výpadovce na Karş, sami se kus vrátili a pokračovali do Načevanu, autonomní ázerbajdžánské oblasti u tureckých hranic, ukrojené z Arménie (sporné území, s Arménií zcela uzavřené hranice). Turecko má uzavřenou hranici s Arménií, ale jelikož Načevan je ázerbajdžánský a s nimi jsou Turci kamarádi, není problém tam jet, zvlášť za prací (prý není potřeba nic speciálního). Po cestě jsme se pořád kochali úžasným Ağri Daği, ale v Iğdiru byl takový smog nebo co, že kolem sebe člověk viděl v pohodě, ale na dálku to prostě nešlo. Ararat se lehce rýsoval kdesi na obzoru, jak kdyby ho někdo lehce načrtnul bílou pastelkou na šedé pozadí.

Posunuli jsme se kus pěšky směrem z města a zkoušeli stopovat. Nebylo to moc dobré místo, za námi ještě několik odboček na dálnice jinam, takže 3 lidi jsme museli odmítnout, protože jeli jinam. Taková škoda! I tak jsme tu strávili tak možná 15 minut, než nás konečně vzal příjemný taťulda s malým klučinou. Byl milý a chtěl si povídat, i když anglicky znal dle svých slov jen několik hesel z počítačových her (třeba Game Over:-)). S Petíkem ale nakonec docela dobře pokecali rukama nohama a univerzálními slovy, takže jsme se dozvěděli třeba, že nás veze „kolega“ – budoucí pan geodet, který teď druhým rokem studuje geodézii a kartografii na univerzitě. Má 3 děti, staré od pár měsíců do tuším 3 let. Vyhodil nás na velké křižovatce mezi horami, jedna silnice vedla na západ do Erzurumu, druhá naším směrem, na sever. Nutno podotknout, že jsme byli sice uprostřed hor, ale zároveň asi tak 7 km od arménské hranice, která nám teď bude chvíli dělat společnost. Ještě nedávno to tu byla horká zóna, všude vojáci a kontroly, pohybovat se tu bez speciálního povolení se vůbec nesmělo. Dnes už je to trochu volnější, což nás vzhledem k (ne)dostupným informacím příjemně překvapilo. I tak jsme ale byli rádi, když jsme snad na 3. mávnutí měli další odvoz. Dva chlapíci, oba vypadající dost zámožně (jeden byl pilot), si naložili dva smraďochy a ještě nás nechali sníst půl pytle pistácií a darovali nám jednu půllitrovou vodu. Probrali jsme pár základních frází, ale většinou se bavili spolu, takže my se mohli plně věnovat kochání se horami a mohutným kaňonem podél arménské hranice (který si tu vykousala řeka Akhurian). Arménské pohraniční strážní věže jsme dlouho sledovali ze vzdálenosti jen několika málo kilometrů. Kluci jeli na letiště, které leží ještě před samotným městem, a tak nás vyhodili u odbočky, ale hned nám zastavili dolmušáka, aby nás vzal do centra. Ten ani nechtěl žádné peníze. Tak jako jó, to byla dneska nakonec příjemná cesta:-)

Karşi jsme bohužel neměli ani ponětí, kde jsme a kam bychom měli jít hledat nějaké hotely, tak jsme se vydali po rušné ulici, několik bloků, až jsme na jedné velké křižovatce viděli hned několik hotelů, tak že to obejdem a poptáme se. První jsme vlezli do hotelu Bizim, kde nám příjemný majitel nabídl pokoje za 50, resp. 60 lir (bez/s koupelnou). To na nás bylo bohužel moc, tak jsme zkusili oblíbený dotaz, jestli by nevěděl o něčem levnějším, a on kupodivu že ano, že tu má ještě jeden hotel – teda vlastně otel Bizim. Odvedl nás do něj (asi 100m přes křižovatku), tam nám ukázali docela čisté pokoje za 30 lir, akorát bez internetu, ale pro jednou to vydržíme.

Ještě pořád byl čas něco podniknout, tak jsme zabalili batůžek na obhlídku města a vyrazili. Naším hlavním cílem byla blízká kale – pevnost nad městem. Byli jsme okouzlení. Jednak samotnou pevností, druhak parádním výhledem na celé město, a v neposlední řadě i samotnou čtvrtí pod pevností. Nacházejí se tu dvě mešity – Velká (Ulu Camii) mešita (největší ve městě) a Mešita všech svatých. Dále potom náš první arménský kostel, i když venek vypadá, že se nechává schválně chátrat, a vnitřek je předělaný na mešitu. Působí to divně, zvlášť když si člověk uvědomí historické souvislosti (arménská genocida – problém dodnes nevyřešený a jeden z důvodů stále uzavřených hranic). U kostela nás obklopila zase skupina dotěrných dětí, strašně uřvaných, ze kterých jsme teď byli možná ještě víc vyplašení, než před Doğubayazıtem. Schovali jsme se před nimi právě do kostelo–mešity, ony nám zdupaly boty a chvíli hulákaly, ale pak si našly nějakou jinou oběť. My si v klidu vyšlápli na kale a čekali jsme, jakou palbu na nás vybalí, ale kupodivu byl vstup zadarmo. Chodilo tu hodně místních mladých na podvečerní procházku nebo jen tak posedět a pokochat se výhledem, v některých případech potom machrovat lezením po zdech, které je samozřejmě zakázané. Na vrcholu je jakoby zřícenina, která se dá prolézt a získat tím například výhled i na opačnou stranu než na Karş – tam jsou hory, kaňon, socha Atatürka na protějším kopci. Podle siluety vypadá jako pastevec:-) V areálu pevnosti je také malá, ale velmi uctívaná hrobka otce Celala, jednoho z muslimských bojovníků v bitvě proti mongolským a gruzínským vojskům, která obléhala Karş roku 1239 při svém plánovaném tažení dále do Evropy. Legenda praví, že otec Celal zvedl ze země svou hlavu poté, co mu byla useknuta, nesl si jí v jedné ruce a druhou dále bojoval proti nepřátelům, až dosáhl tohoto vrchu s pevností, kde definitivně skonal. Hrobka byla dost poničena za osmansko-ruské války v 19. století, její poslední opravy si vzalo na starost město Karş v roce 2005.

Když jsme potom slezli opět do „podhradí“, rozhodli jsme se vyzkoušet jednu ze – zřejmě – zdejších tradic, sýrárnu. Byla jich tu po městě spousta, jak jsme si všimli už při hledání hotelu. Byly to menší obchůdky, většinou krásně stylově zařízené, s ohromnými plesnivými koly sýrů a různými včelími produkty. Nám se moc nezamlouvaly plesnivá kola starých sýrů, ale zalíbil se nám jakoby trhaný sýr (trochu jako kdyby se rozpletl a natrhal na dlouhé kusy jadel, ale na sucho), který měli skoro všude. Zahlédli jsme ho už i jinde v Turecku v obchodech, ale ne v takové míře. Zkusili jsme se zeptat v první sýrárně, ale pán nás vyprovodil s tím, že nejmenší možné množství k prodeji je kilo za 15 lir. Takže žádný, že na něj vytáhneme 2 liry a ať nám podle toho nandá. V dalším obchodě už byl pán ochotnější, dokonce velmi, místo požadovaných 100 g nám nandal skoro 300 g (za stejnou cenu), a ještě zabalil do krásné textilní taštičky s potiskem obchodu. Sice po delším shánění po městě, ale koupili jsme si k tomu ještě ekmek, olivy a hroznové víno a byla z toho parádní večeře. K tomu jeden díl Trůnů a tématický film ke zdejší oblasti – Noe a v lehce přetopeném pokoji nám bylo krásně. Dojem kazilo jen osazenstvo hotelu – s recepčním nám sebrali televizi (která stejně nefungovala), mlátili dveřmi, hulákali na sebe, dělali strašný nepořádek na jediném společném záchodě a v jediném umyvadle, někdo se tam na někoho dobýval tak, že div nevyrazil dveře (vedle nás).

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.