Únik za teplem

...aneb přesun do Kuala Lumpur a první chrámy
Napsal(a) Anča

S prvním budíkem jsme slyšeli i mohutný liják a padla 2 rozhodnutí. Za prvé spíme dál, za druhé jedeme dnes dál. Původně jsme tu chtěli zůstat několik dní, projít si více stezek, ale včerejšek nás celkem odrovnal, a to vydrželo celý den nepršet. Absolvovat nějaký náročnější pochod džunglí v pláštěnkách se nám moc nechtělo, po včerejším vychlazení už jsme se zase začali těšit do tepla, a navíc jsme měli pocit, že kromě pro turisty napůl uměle pěstované raflesie jsme všechno důležité včera viděli. Rozhodně jsme toho viděli tolik, abychom nebyli ochotni platit za jakýkoliv organizovaný výlet. Zvlášť když u všech výletů zahrnovala cena de facto jenom dopravu, vstupy na farmy a do zahrad si člověk musel platit extra. Po druhém budíku už venku jenom mrholilo, ale vypadalo to, že může každou chvíli začít zase pěkný ceďák. Zabalili jsme tedy a před půl 11 vyrazili zkusit štěstí k infocentru, kde nás vyhodil autobus z Ipohu. Tentokrát byla štěstěna na naší straně – autobus měl jet v 10:30, ale stále ještě tu stál, tak jsme urychleně koupili lístky do Kuala Lumpur za 28 RM /os., naložili a usadili se v poloprázdném autobuse.

   Jízda byla na koukání opět krásná (hory, džungle, přehrada, plantáže čaje), ale uvnitř autobusu peklo. Jednak děsná zima – řidič se asi po 10 min. celkem příjemných podmínek rozhodl, že nás nechá během cesty umrznout a pěkně ohulil klimatizaci. Okýnka zevnitř omrzala. Tam, kde klima foukala u nás, jsem ji „pod-obalila“ záclonou, ale musela jsem tuto bariéru občas obnovovat, a i tak tam byla furt kosa. Druhak řidič byl fakt neskutečný prase. Já vím, že ti Asiati tyhlety věci se smrkáním, čištěním zubů, kašláním a podobně moc neumí, ale poslouchat, jak ten chlap každou minutu popotáhne až z paty, mě ubíjelo. Pokaždé jsem měla chuť vstát a jít mu vrazit pár facek nebo aspoň kapesník, ale ten jsem u sebe bohužel neměla. Třeťak Petrovi bylo špatně už od rána, mně od těch serpentin. Když jsme sjeli z hor, byla přestávka a dali jsme se trochu do kupy, dokonce jsme spráskali pytlík chipsů:-) Jinak cesta moc neubíhala, 2 hodiny v lednici by bývaly stačily, ale my museli jet celkem 4. Dívali jsme se na Men in Black III., a pak spali, zakuklení do mikin, jak jenom to šlo. Probudili jsme se až mezi mrakodrapy hlavního města Malajsie Kuala Lumpur, nechali se vysadit až na druhé stanici – Pudu Raya a šíleně si užívali teploooooo!

   Vyhlédnutý hostel Backpacker´s guesthouse v čínské čtvrti byl nedaleko a po prohlídce nám celkem vyhovoval – za 34 RM jsme dostali pokojík ve 3. patře, dvoulůžko, stojací větrák, okno do chodby, ale i řada otvorů ven. Podobné jako v Bangkoku, ale trošku větší. Na chodbě dvě koupelno-záchody, v případě obsazenosti je možné jít do jiného patra. Na recepci seděl příjemný holohlavý dědula, vypadal trochu jako hubenější mistr Yoda. Kromě ubytování nás obdaroval i celkem slušnou mapou KL („kej el“ – jak jsme všude slyšeli – celé dlouhé jméno města nepoužívá nikdo). Po zabydlení berem pár věcí a vyrážíme na obhlídku nejbližšího okolí. První na řadě byly dva čínské chrámy, které jsme zahlédli už při příjezdu z autobusu, nedaleko stanice monorailu Maharajalela a de facto na jednom z konců čínské čtvrti jako takové. Oba byly parádní a stihli jsme je jen tak tak, protože v 17 hodin zavíraly. Zatím jen v rychlosti jsme proběhli část ulice Petaling, kde je hlavní trh. Vlastně tržnice. Od rána do večera tržnice jak v Holešovicích – hadry, kabelky, brýle, CD, DVD a dost vlezlí prodavači. Několik restaurací, ale uzpůsobených pro bělochy, hlavně cenami. Celý trh se rozkládá ve dvou zkřížených ulicích a uprostřed, na křižovatce bylo pro nás jediné, zato velmi silné lákadlo – pečené kaštany. Byly jsme tu na nich několikrát, i s cenou 10 RM za půl kila. Byly trochu menší než naše, ale šly krásně loupat, za několik nákupů jsme našli snad jeden špatný, jinak byly výborné. Za Petalingem byl ještě jeden čínský chrám, ale ten už jsme bohužel otevřený nestihli. Zato jsme o pár bloků dál našli hinduistický chrám Sri Mahamariamman, o kterém jsme viděli dokonce i reportáž někde v TV. Na hindu chrámech je sympatické, že narozdíl snad od všech ostatních náboženství nevyžadují nějaký speciální „dress code“ pro vstup do chrámu, s výjimkou zutých bot. To jsme poslušně učinili a opodál stojící chlapík nás hned nasměroval k úschovně bot. Vedle chrámu, v jakémsi výklenku, sedí další chlapík a boty uschovává v košíčku, od kterého návštěvník dostane číslíčko. Po prohlídce chrámu je návštěvník dle očekávání skásnut o 40 sentů a boty jsou mu vydány zpět:-) Pardon, platí samozřejmě jen turisté, nikoli místní, kteří se jdou do chrámu pomodlit. Chrám samotný je poměrně velký, hlavní výzdoba je na věži nad vstupní bránou, dále potom na střeše nad ústřední částí. V té stojí 3 samostatné kapličky jednotlivých bohů, kam cizinec nesmí chodit, dokonce ani na schod před nimi. Fotit se ale dá bez omezení. Tento chrám má ještě zajímavou výzdobu podél jedné vnější stěny – různé výjevy z indických pověstí, pravděpodobně.

   Trochu složitěji a zdlouhavěji (ale aspoň jsme poznali i širší okolí) jsme došli do indické čtvrti, což znamenalo nekonečné množství obchodů (kamenných i stánků) s oblečením a šátky a kapuckami, ale nádhernými! Dále sem tam stánek s jídlem, nejvíc se nám líbily ty úplně malé, kde prodával vždycky jeden člověk smažené samosy, cibulové koule a další věci, takže jsme v podstatě v kuse furt něco jedli – když došlo, koupili jsme další. Většinou 3 kousky za 1 RM. Také tu bylo vedle sebe hned několik směnáren, jejichž služeb jsme využili. Při procházení kdekoliv jsme koukali po šátcích (já) a elektronice (Petr). Cestou zpět jsme si dali bubble tea – jeden z vůbec nejlepších, vrátili se do hotelu. Petr si dal první endiaron a chvíli jsme odpočívali, než jsme se po 21. hodině vydali na večeři. Naše ulice se zaplnila nejrůznějšími stánky, tak jsme je oblezli a zakotvili u jednoho „Prawn mee“, kde jsme si dali oba polívku s nudlemi, zeleninou a krevetami, moje byly zabalené v taštičkách a všechno plavalo v krevetím vývaru. V nedalekém obchodu KK market (malajská obdoba 7-11) jsme koupili pití a jakože na chuť něco lepšího – švestkový čaj zn. Green home – no něco odpornějšího jsem snad nepila:-) Večer jsme odpočívali, Petr pořád běhal na záchod a měl i teplotu, i když otázka, jak moc se dá věřit našemu teploměru v tropických podmínkách.

Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (No Ratings Yet)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.