Na dnešek byl naplánován výlet po okolí, i když jsme ještě netušili, jak moc si nakonec vyšlápnem. Ráno na pohodu jsme se sbalili, v jedné z levnějších jídelen časně poobědvali (měli jenom bufet, takže rýži + hovězí v omáčce/rybičky v pálivé omáčce. V obchodě jsme se lehce zásobili na cestu a mohli vyrazit na dobrodružnou stezku džunglí. První, po které jsme se vydali, měla myslím číslo 6 a šla tak nějak spíš parkem kolem měst Tanah Rata a Brinchang. Takže vlastně taková procházka Divokou Šárkou:-) Dovedla nás ale k pěknému vodopádu a kešce. Oklikou přes krásný a starý anglikánský kostel, zajímavou staroanglickou čtvrť a indický chrám jsme se vrátili na hlavní silnici a po ní stoupali přes Brinchang stále výš. Podél ní se nám podařilo odlovit i 3 další kešky, mezi nimi naší 1000. Škoda, že zrovna jubilejní byla ošklivá, rozmočená, v ceduli vedle silnice… O pár km výš jsme nakoupili za příjemnou cenu rambutany (až později jsme zjistili, že to nejsou rambutany, ale dle malajského názvu pulansar – podobné plody, s trochu tvrdší slupkou a možná o trochu sladší než rambutan), snědli je po cestě, a také u jahodového trhu ochutnali 100%-ně přírodní jahodovou zmrzlinu. Cameronské hory jsou kromě dalších plodin známé hlavně svými čajovými a jahodovými plantážemi. Čaj není marketingově až tak dobře využitelný, ale v podobě jahod tu najdete podél silnice asi jakýkoliv suvenýr – jahody čerstvé, sušené, deštníky s jahodami, polštáře, trička a hromady dalších nesmyslů. Nás středoevropany, kteří si dají jahůdku ze zahrádky každý rok, z obchodu i častěji, tím ale moc neohromili:-) Zmrzlá jahodová dřeň za 1 RM byla ale dobrá.
Ze začátku to nebylo úplně schválně, ale postupem času bylo jasné, že si to míříme na jednu ze 2 velkých cameronských čajových plantáží – BOH. Návštěvnické centrum mělo otevřeno do 16:30, my ho začali mít na dohled v 16:15 a cesta k němu by znamenala ještě nejmíň půl hodiny sestupovat serpentinami mezi zelenými pahorky, tak jsme jeho návštěvu vzdali. Místo toho jsme se pustili větší cestičkou mezi čajovými keříky a na plácku, na jednom z pahorků hodili sicnu a pojedli z posledních skromných zásob – lentilky s burákem uprostřed. Samozřejmě jsme tu hlavně nasekali asi milion fotek, ta zelená je nádherně uklidňující barva! Bohužel se přes okolní kopce začaly plazit nízké mraky, tak jsme se po necelé hodině zase zvedli a obrátili na zpáteční cestu. Domů to bylo nějakých trapných asi 15 km po silnici:-) Vrátili jsme se na hlavní silnici a abychom si ještě něco užili, šli jsme se mrknout do motýlí zahrady. Sice za 5 RM, ale něco příšernějšího jsem v životě neviděla. Motýli tu byli, většinou od jednoho druhu a na první pohled všichni vypadali mrtvě. Na druhý pohled se sem tam nějaký pohnul. Na třetí pohled jsem viděla nějakého zřízence, jak motýli bere normálně do ruky a “přesazuje” je na vrcholky květů, aby na ně návštěvníci dobře viděli. Takže pokud náhodou motýlci žili, měli určitě z křídel setřený pel a nemohli létat. Navíc jejich hlavní prostor pro sezení vyplňovaly keříky afrikánu, který se u nás – pokud vím – vysazuje jako odpuzovač hmyzu, tak možná byli ještě nějak oblblí:-( Kromě motýlů bylo v první sekci několik akvárií s hady, ještěrkami a brouky. Hadi i ještěrky se sice hýbali málo, ale živí evidentně byli, brouci tak byli sice naaranžovaní, ale určitě mrtví. Dále tu bylo několik klecí s živými a obrovskými kobylkami (king grasshopper), strašilkami (tak 30 cm) a něčím, co se naprosto dokonale maskovalo jako list (tady to bylo napsané jako leaf insect, český název nevím). Nic z toho bych teda mimo klec potkat nechtěla, těm kobylkám jsem se vyhýbala obloukem i v kleci. Ještě vedle nich jsme si mohli prohlédnout leguány a chameleony za sklem, ti se taky občas pohnuli:-) Před druhou sekcí mě překvapil známý zvuk, kterému jsme nejdřív nechtěla věřit, ale bylo to tak – klec s morčaty. A králíky a slepicemi a kohouty a husou. Typické tropy…. Třetí část muzea byl samostatný domeček trochu stranou od zbytku. Bylo to muzeum hmyzu a motýlů. Tady bylo všechno 100%-ně mrtvé a napíchané na špendlíkách, ale v některých případech ještě že tak. Pěticentimetrová cikáda tu byla ještě prcek. Neskutečně to tu smrdělo, i když mrtvý hmyz za to nejspíš nemohl. Přes první dvě smutné sekce jsme se vrátili k východu a jediné, co jsme mohli skutečně obdivovat (na druhou stranu jim to tu nedalo žádnou práci), byly vysazené kytky. Láčkovky, ibišky s obrovskými květy (ten, kdo kreslil masozřavou Adélu do filmu, se rozhodně inspiroval ibiškem), krásné orchideje. Co se flory týká, tak všechno živé. Mno, tím jsme si tuto divnou podívanou odbyli a věděli, že kdekoliv dál jí budeme míjet, tak o nic nepřicházíme:-) A že jsou skoro v každém městě.
Po tomto zvláštním zážitku jsme slezli po silnici kousek níž, do oblasti stánků, kterých je tu ale tolik, že se přes den tvoří kolony na silnici a myslela jsem si, že projíždíme normálně vesnicí. Tady jsme se před 18. hodinou usadili, že budeme čekat na autobus. Věděli jsme, že by měl jezdit jen jednou do hodiny, prodavačka ovoce nám to potvrdila, ale netušili jsme, že tu nakonec skejsneme skoro 2 hodiny, unavení a z horského větru pěkně vymrzlí (měli jsme sebou jen nohavice a merino trika s dlouhými rukávy, co byly sice fajn, ale jenom na chvíli). Navíc se mezitím setmělo, všichni stánkaři zavřeli a odjeli domů a stopaře nikdo vzít nechtěl. Začínali jsme být nešťastní, protože domů jsme to měli 15 km, ale byli jsme pořád moc unavení, abychom šli pěšky a moc lakomí, abychom si vzali taxíka. Ti už navíc pak potmě ani moc nejezdily. Slitovala se nad námi jedna z posledních zelinářek, která odjížděla s dědulou velkým tranzitem. Sice jeli jenom do Brinchangu, ale ten už byl od Tanah Rata nějaké 3 km, to už nějak dorazíme. Svezli jsme se s nimi tedy do civilizace a hned zapadli do obchodu koupit si něco k pití a malou sváču, protože už jsme od pauzy mezi čajovými keříky nic neměli. Samozřejmě, že v tu chvíli profrčel kolem autobus. No je tohle normální??!!! Ale co už, posilnili jsme se, a že zkusíme dojít za městečko, kde se sjíždí několik silnic, je ještě docela provoz, tak buď něco stopnem nebo holt dojdeme. Nečekaně se nám podařilo hned na první mávnutí stopnout dálkový autobus, který ale teď večer vezli jenom asi 3 lidi, řidič nás vzal zadarmo. Stopování dálkových autobusů v Malajsii nefunguje tak jako třeba v Thajsku nebo Kambodži, že si každý stopne co chce, kde chce, ale řekla bych, že záleží čistě na dobrovolnosti řidiče, jestli vůbec zastaví a jestli, případně kolik si naúčtuje. My byli především šťastní, že jsme se dostali ještě v poměrně rozumném čase do naší vísky a nezhynem bídně v malajských horách.
☕ Podpořte nás kafíčkem!
Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!
Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.
Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!
Jako první jsme zašli k osvědčeným Indům, které jsme poznali hlavně podle akční babky v kšiltovce, která nám včera ochotně vysvětlovala všechny jídla v bufetu – co jsou a kolik stojí. Dali jsme si čapátí a horký čaj a trochu pookřáli. Pak jsme se šli ještě pořádně najíst do vyhlédnuté žrádelny. Dali jsme si pálivou polívku tom yum, thajskou rýži (mořské plody, bylinky, kari), tom yum rýži (mořské plody, pálivé koření), limetkový čaj a omylem zázvorový čaj s mlékem (zapomněli jsme upozornit, že chceme ten bez mlíka). Jídlo bylo moc dobré, obsluha milá, měli plně AJ menu a rozumné ceny – tady se nám líbilo:-) Vyhnala nás poslední neuspokojená potřeba – záchod, a taky třeštící hlavy. S těmi jsme měli problém celý den, i když jsme docela dost pili, takže pravděpodobně se jednalo o reakci na nadmořskou výšku. Vždyť jsme dnes taky překonali Sněžku!:-) V hostelu jsme po skypu poinformovali rodiče, dali horkou sprchu (hoooodně dlouhou, jak jinak), jen rychle jsem sepsala deník a o půlnoci jsme to zabalili.
Loading...
