---

ČTVRTEK 25.6. – DEN DVOUSTÝ OSMDESÁTÝ TŘETÍ – SMĚR SAIGON, RADŠI BUSEM

Kambodžští celníci jsou zaujatí turisty jen v případě, že jim chtějí do země vstoupit, ale při odchodu jsme vlastně nikoho moc nezajímali. Bum razítko a nazdar. To u sousedů to bylo o poznání zajímavější, i když až na druhý pokus:-) Vietnamská celnice byla naprosto odporná, šedivá, socialistická budova, na první pohled nikde nikdo. Udělali jsme si opatrně na dálku foto, a pak šli prostě za davem, prošli celou celnici a až u východu nás zastavil celník za stolkem, kde máme razítka. Ukázali jsme mu, že u překážky FOR FOREIGNERS nikdo není, a tam, kde je, je zase ohromná fronta. Tak do té přesně nás – podle očekávání – poslal. No jo no, to se nedá nic dělat… Poslušně jsme si vystáli frontu, zatímco batohy na zádech těžkly s každou další minutou. Když jsme konečně přišli na řadu, týpek za vyvýšenou přepážkou si vzal naše pasy, prohlížel je a nenápadně ucedil “One dolar.” Ok, řekli jsme si, že to je správný vstup do země nejtvrdších obchodníků světa, nicméně to rozhodně nebudeme akceptovat. Chvíli jsme dělali, že nerozumíme, pak že žádné dolary nemáme, nakonec to pochopil, ale bouchnout to razítko do pasu mu trvalo asi tak 20 minut a víc znechucený obličej jsme snad v životě neviděli:-) Mimochodem výborná ukázka toho, na co se můžeme ve Vietnamu těšit… S razítkem v pase a úsměvem od ucha k uchu jsme prošli přes toho celníka u dveří, pak možná ještě někomu dalšímu pas ukázali a bylo to. Vstoupili jsme do Vietnamu, na dosud naprosto neprobádané území, jako první nás čeká Saigon, největší město v zemi…

Ok, na první pohled se to tu příliš nelišilo od opačné strany, dokonce ceny u těch pár stánků podél silnice se udávaly také v řádu tisíců, akorát ve Vietnamu se milionáři stanete ještě snadněji, než v Kambodži. Nějaké zbylé riely jsme před hranicí vyměnili za dongy (Đ; asi poprvé a naposledy ve stavu, kdy jsme vzájemný kurz jenom tušili, prostě jsme se rielů potřebovali zbavit a dongy do začátku se hodily) v poměru 65 000 rielů = 335 000 dongů. Kelímek třtinové šťávy stál na kambodžské straně 2 000 rielů (cca 12 Kč), na vietnamské 10 000 dongů (cca 11 Kč):-)

Od hranice jsme šli kus pěšky s představou, že se napojíme na hlavní silnici a zkusíme stopovat na Saigon, nebo-li Ho Chi Minhovo město, jak se správně od roku 1975 nazývá. Byli jsme nabuzení tím, jak se v Kambodži celkem dařilo. Už za pochodu se nás párkrát pokusili svézt motorkáři, přeci jen Saigon je daleko, jen auta žádná. Když jsme se pak ocitli na něčem, čemu by se asi dalo říkat i dálnice, začalo to vypadat trochu zoufale, páč tady se na stop nikdo moc netvářil. Během pár chvil ale u nás byl chlapík středního věku, který už se nás předtím pokoušel ukecat na motorku. Teď přišel pěšky, představil se nám jedním z nesrozumitelných a nezapamatovatelných vietnamských jmen (později jsme si vyměnili emaily a podle adresy si ho pracovně nazvali Lehieu) a zval nás na čaj. Během pár chvil jsme stáli před jeho domem + obchůdkem s potravinami, on už nám přistavoval židličky a lovil lahvičky ledového čaje. Po nepříjemném úvodu s celníkem byl tenhle člověk balzámem na cestovatelovu duši – uměl trochu anglicky, strašně ho zajímalo cestování naše i obecně, dal nám pár tipů, kam se podívat ve Vietnamu, prosil o posílání fotek z cest a nakonec nám ještě odchytil a dokonce zaplatil autobus směr Saigon, protože mu stopování přišlo nebezpečné a nemožné. Jak jsme později zjistili, jezdila tu prodloužená městská linka, která stála pár dongů, tak nám to pak ani nebylo tak trapné (bylo od Lehieua zaplaceno dřív, než jsme si nandali bágly na záda). Pro tuto chvíli jsme se rozloučili, ale v kontaktu jsme zůstali i nadále. Moc děkujeme, to bylo mnohem hezčí přivítání ve Vietnamu, než od představitele státní moci:-)

Jízda trvala asi půl hodiny a vítal nás Saigon, autobus končil na perfektním nádraží přímo v centru města. Za backpackerskou čtvrť je považováno okolí ulic Le Lai, Pham Ngu Lao a Bui Vien, a tak jsme se sem vydali jako první, zkusit najít nějaké rozumné ubytování na jednu noc. Od zítřka bychom už měli bydlet lépe, máme domluvený couchsurfing u českého páru:-) Prošli jsme několik ulic podobného rázu jako bangkokská Khao San Road – plných hotelů a hostelů, restaurací a barů, taky pár cestovek a směnáren by se našlo, oproti Bangkoku méně stánků s oblečením. Přes den celkem klidná oblast, ovšem večer to tu pořádně ožije – kromě turistů z okolních hotelů se sem sjíždějí za večerní zábavou i lidé z ostatních koutů města a bary praskají ve švech. Velká lahev piva (0,6l) se tu kupuje o dost dráž, než jinde, okolo 20 000 Đ (cca 22 Kč):-) Zato s tím bydlením v rámci našeho rozpočtu nebyl Saigon žádná sláva, a tak jsme nakonec vzali zavděk postelemi v dormu ve Vinh Hostel, 5 USD za osobu. Mile nás to překvapilo, protože pokoj byl opravdu pěkný, čistý, pro 10 lidí měl 2 koupelny a skoro každá postel měla vlastní větrák. Navíc tu bylo jenom pár lidí a klid.

Chvíli jsme si srovnali tělesnou teplotu, mezitím se smráklo, a pak jsme vyrazili obhlédnout okolí. Restaurací a barů víc otevřelo, lidí přibylo, nicméně náš hlavní poznatek byly malé supermarkety. V Thajsku mají 7eleven doslova na každém rohu, ve Vietnamu (hlavně tedy Saigon a větší města) je to CircleK, K Mart a KK, které se o městský prostor dělí, takže je člověk najde snad i víc než na každém rohu. V některých se dá koupit skvělá točená zmrzlina a kafe, sednout si do relax koutku v klimatizovaném prostoru a jenom si užít chvíli. Jinak samozřejmě nabízejí standardní sortiment a občas je v nich i záchod nebo wifi, což se taky může hodit:-)

Prošli jsme široké okolí, včetně autobusáku, kde aby se prase vyznalo (zvykejme si…), našli i místňácký supermarket, už spíš pozavíraný trh, a u malé žrádelničky v postranní uličce vyzkoušeli úplně na blind nějaké jídlo a vyklubala se z toho neskutečná bašta a jedna z nejlepších věcí, co jsme ve Vietnamu jedli (a měli i problém to najít jinde). Jmenovalo se to bo kho a nejblíž to mělo asi hovězímu guláši, ale s pověstnou vietnamskou bohatostí chutí, no paráda, prostě:-) Saigon se nám bude asi líbit…

Po cestě jsme si i pořídili vietnamskou SIM kartu operátora Viettel za 190 000 Đ celkem (50 000 karta, 120 000 neomezená data, 20 000 kredit na volání+ sms), takže můžeme být opět permanentně online, což se bude hodit hlavně zítra při stěhování k našim hostitelům z couchsurfingu.

Abychom trochu zapadli do víru velkoměsta (a protože to bylo levné), dali jsme si pak ještě u pojízdného stánku namíchaný alkoholický šejk. Údajně alkoholický:-) Na hotel jsme přišli přiměřeně brzy/pozdě, někdo v pokoji už spal, ale další se dostavili i po nás, naštěstí nikdo nedělal bordel.

PÁTEK 26.6. – DEN DVOUSTÝ OSMDESÁTÝ ČTVRTÝ – ASUS, COUCHSURFING PO ČESKU

Ráno jsme brzy vstali, zabalili a vyrazili zkusit vyřešit nejpalčivější problém, rozbitý počítač. Kromě toho, že byl na dva kusy spojené pár dráty, tak v něm postupně nějak přestávalo fungovat všechno – nenačítal se disk, pak už odmítal i startovat (resp. problém se startováním a vypínáním se táhne už od Indie). Značkový servis Asusu nebyl daleko, tak to za zkoušku stálo, snad budeme úspěšnější, než v Indii a Thajsku. Nebo aspoň dají dva díly zase dohromady v jeden… Tady zatím Google posloužil dobře a pobočku jsme našli v moderní, několikapatrové, prosklené budově. Vzali jsme si lísteček a čekali, chvilku tu zabralo, ale měli tu sezení, klimatizaci, dokonce vodu k dispozici, tak nás to tak nepálilo. Pak se nás konečně ujal jeden z kluků a myslím, že jsme ho dost vyděsili, když jsme na něj vytáhli tu naší trosku. Pokusili jsme se mu vysvětlit všechny problémy, on si to kamsi odnesl, nejspíš se nad tím společně zděsili s technikama, nicméně výsledek byl, že by to mělo jít opravit, resp. vyměnit monitor, odhadní cena 100 USD. V té době to bylo cca 2500 Kč, Petík tvrdil, že se to v Čechách dělá i třeba za 10 000, takže asi dobrý i tak… Ok, nechali jsme jim tam chudáka našeho rozpadlého a odnesli si papírek s tím, že do týdne by to mělo být hotové. Tak uvidíme…

Při odchodu jsme viděli o blok dál stříkat vodu do vysokého paneláku, spousta hasičů okolo, tak nás to trochu vyděsilo, ale okolojdoucí pán nás uklidnil, že to je jenom cvičení. Poslali jsme Kláře zprávu, že do půl hodiny bychom měli dorazit, ovšem jaksi nám nedošlo, že nevíme jak…

Naši hostitelé Petr s Klárou, se kterými jsme se domluvili přes Couchsurfing, totiž sami MHD nepoužívají, takže nám ani neporadili, která linka nás k nim doveze, a tak jediným poradcem se stal opět strejda Google. Jenže jak známo, na toho se v Asii nejde úplně stoprocentně spolehnout, navíc Saigon je jako největší vietnamské město s největší spletí linek všeho druhu, a my na to doplatili. Linku jsme si našli, zastávku taky, při nástupu na řidiče houkli, jestli jede směrem na sever, což nám odkýval a skásl každého o 10 000 Đ (dvojnásobek obvyklé ceny, jak jsme zjistili později). Problém je, že každý Asiat, když se ho běloch na něco zeptá, by si raději ukýval hlavu, než by přiznal, že neví nebo nesouhlasí. Jediné štěstí, že máme GPSku, a tak Petík na ní jenom zděšeně sledoval, jak jedeme úplně na opačnou stranu. Sakra! Když jsme vypálili z autobusu, byli jsme několik km z centra. Řidič, když pochopil, že fakt nechceme jet na letiště, kam nejspíš mířil, nám poradil, ať jdeme za roh na autobus č. 8… No, došli jsme tam, žádná 8 tam napsaná nebyla, ani Google nic takového neukazoval, tak jsme se na to vyprdli, vsadili raději na jistotu a vrátili se stejnou linkou zase do centra, snad to na druhý pokus už vyjde. Začínali jsme být trochu nervózní, protože Klára na nás čekala před odchodem do školy, tak jsme nechtěli přijít pozdě. Nebo aspoň ne o moc…

Druhým autobusem (14) jsme se už trefili, a pak asi po 20-minutovém bloudění uličkami našli zdejší dominantu, zvlněný mrakodrap střeženého bytového komplexu pro expaty City Garden. Už tady nám spadla brada, tak ještě se nějak dostat dovnitř. Od Kláry jsme měli naštěstí přesný popis a údaje, a když se nás hrdě ujal ochrankář, bylo už všechno v cajku a za pár chvil jsme stáli v obýváku krásného, zcela západně zařízeného bytu s naprosto dechberoucím výhledem. A vítala nás tu sympatická Klára…

Seznámili jsme se, Klára nám ukázala náš pokojíček a všechno v bytě, i jak se dostat bezpečně z něj (což v takových komplexech nemusí být úplně sranda:-)), načež nás tu nechala samotné. V Čechách tohle kdyby člověk udělal, tak si celkem koleduje, jenže ve světě to chodí jinak – lidé si pomáhají, lidé si důvěřují, a pak není problém si třeba pozvat domů na gauč dva špinavé zoufalce, nebo naopak vlézt někomu do bytu a ocitnout se zcela v jeho moci:-) A je pravda, že jsme si dopředu několikrát psali, toť kouzlo couchsurfingu:-)

Dali jsme si sprchu, myslím, že možná i malého šlofíka, ale pak nám přišlo hloupé se vyvalovat v cizím bytě, když tu majitelé nejsou, a vyrazili jsme na obhlídku okolí. Jedna z nejdůležitějších informací, které nám Klára sdělila v první vlně, byly názvy vietnamských nápojů: cafe sua da = káva s mlékem (salkem) a ledem, cafe da = káva s ledem, cafe sua = káva se salkem, tra sua da = čaj se salkem a ledem, atd.:-) No a tak jsme to museli jít hned prubnout, i když zatím jsme si troufli jen na resting koutek v CircleK marketu (takže kafe se podává už v konečném, smíchaném stavu). Nicméně cafe sua da, točená zmrzlina, wifi a klimatizované posezení je asi všechno, co ke štěstí potřebujeme, aspoň pokud jde o chvilkový stav:-)

S provozní teplotou sraženou na rozumnou úroveň jsme si pak obešli okolní čtvrť – podle rezidence jsme si mysleli, že to tu bude celé Saigon pro expaty, ale opak byl pravdou. Hned vedle jsme objevili docela velké tržiště, i když v tuto odpolední hodinu už spíš zavírající, ráno bychom se tu mohli stavit pro nějaké ovocíčko… Pak tu bylo několik žrádelen a restauraček různých úrovní, také ABC pekárna, věrný společník, co se čerstvých baget týče, velký obchod s drobným elektrem, nebo také činžáky skoro jak u nás v ČR, s vnitrobloky, kde si na hřištích hrály děti a parkovaly motorky. Když po chuti přišel i hlad, vyzkoušeli jsme první z dlooooouhé řady vietnamských nudlopolévek (oni tomu říkají “nudle”, resp. podle jejich typu spíš třeba “bun” nebo známé “pho“, kdežto pro nás je to pořád víc “polívka”, protože to prostě plave ve vodě), tentokrát kachní vývar s kachním masem (tedy nejspíš něco jako bun vit), což byla naprostá dokonalost…

Pardon, v denících z Vietnamu se asi budeme často rozplývat nad jídlem, ale faktem je, že vietnamskou kuchyni jsme si na soukromém žebříčku zařadili na 1. – 3. místo, společně s thajskou a indickou, a nejenom pro nás je vietnamská gastronomie jedním z největších lákadel této země. Tak nám to odpusťte a raději se nechte vtáhnout do těch lahodných chutí a vůní, a pak si zajděte na véču do nějaké dobré vietnamské restaurace:-) Anebo se radši rovnou vypravte do Vietnamu, pro výbornou žranici stačí klidně jenom Saigon!;-)

A ještě že jsme se najedli, protože “doma” nás dnes nic nečekalo – je totiž pátek a to znamená pro Čechy (ať je jejich domovem Saigon, Praha nebo Dolní Lhota) jediné: Jde se pařit!!! Po návratu do bytečku (přes ostrahu, recepci, výtahem, co jezdí jen do vašeho patra podle klíče, takže nemůžete na návštěvu k sousedům – mazec!!!), který jsme pořád ještě trochu rozdýchávali (v dobrém slova smyslu – takhle hezky jsme si bydleli naposledy u Katky a Yvese v Novém Dillí, viz tento článek), jsme poznali i pana domácího Petra. Pracoval jako finanční manažer nebo cosi takového ve velké nadnárodní firmě, kterou vlastní Čech a Čechy také obsazuje do vedení všech svých zahraničních poboček. Na kravaťáka byl naštěstí v pohodě:-) Jen já měla neustále pocit déjà vu, protože Petr vypadal úplně přesně jako šéf v mém prvním zaměstnání, navíc taky Petr. Tenkrát, před 10 lety, jako ucho vyjukané z pracovního procesu, jsem z něj měla dost respekt. Teď, tady, ve Vietnamu, jsem si musela neustále opakovat, že stačí slušnost hosta vůči hostiteli, navíc když je ten klučina stejně starý jako já:-)

Souhlasili jsme, že vyrazíme s nimi a dalšími Petrovými kolegy do víru velkoměsta, vytáhli to nejslušnější oblečení, co šlo, a za chvíli už všichni seděli v taxíku. Můžete hádat 3x, kam jsme jeli – samozřejmě na Pham Ngu Lao, odkud jsme ráno vyrazili a kam se schází kalit celý Saigon, nebo minimálně ten bělošský:-) Začali jsme zlehka jedním pivkem nad svazkem masových špízů, které byly dnes večer velmi důležité jako pevný základ. Postupně dorazili další 3 chlapi (bez ženských, takže jsem byla za Kláru docela ráda, a pak nerada, když musela odejít dřív), jedlo se, pilo se jedno pivo za druhým, povídalo – někdy o práci, což šlo trochu mimo nás, ale kolegové byli o něco starší a také poměrně zcestovalí, takže nakonec jsme našli společnou řeč všichni. A samozřejmě tím víc, čím víc se pilo:-) Ale co, my byli hrozně rádi za český pokec a bylo docela zajímavé poslouchat historky z vietnamského pracovního prostředí… Definitivně se nám potvrdilo, jak jsou Asiaté, a Vietnamci obzvlášť, neuvěřitelně “na prachy”, jak strašně povrchně dbají na sociální status, a to nejen vlastní, ale i ostatních (v práci třeba nedejbože, aby šéf přišel jen v tričku bez límečku, to by okamžitě ztratil veškerý respekt), nejdůležitější je mít poslední model iPhonu, nehledě na to, že tím zadlužím celou rodinu (a proto čínská a vietnamská pobočka Home Creditu jsou vůbec nejvýdělečnější ze všech). Vietnamci jsou navíc potvory, které drží při sobě proti “bílému utiskovateli” = šéfovi, ale na druhou stranu, k tomu má asi hodně národů blízko:-)

Domů jsme se dostali okolo půlnoci, taxíkem, se zastávkou v Mekáči, ehm…:-)

SOBOTA 27.6. – DEN DVOUSTÝ OSMDESÁTÝ PÁTÝ – SAIGON S KOCOVINOU

Ráno bylo kruté. A pozdní. Vzbudili jsme se okolo 10., Klára dávno pryč, Petr už byl vzhůru, ale vypadal taky dost přejetě. Poseděli jsme 2 hodiny nad čajem a kafem, on pak odešel na badminton a my trochu prozkoumat Saigon, uvidíme, co zvládneme…

Na první pokus jsme se dostali do Circle K, objednali si ledový kafe a kolu a usadili se nad internet a zápisky. Pak jsme se ale museli ještě na skok vrátit do bytu, a když jsme odcházeli podruhé, tak mladý sekuriťák, který nás pokaždé zvesela zdravil, nám tentokrát daroval na cestu pytlík vyloupaných kousků chlebovníku. Mno, není to úplně ideální záležitost na léčení kocoviny, ale co, ovoce se neodmítá:-) Co nám pomohlo o hodně víc, byla nudlopolívka banh canh cua, parádní porce za 20 000 Đ, byly v tom placaté nudle, malé vajíčko, kreveta, vepřové maso a kolečko šunky. Vydali jsme se přes řeku, minuli ZOO a přes rezidenční čtvrť došli k saigonské katedrále Notre Dame.

Katedrála, nebo také bazilika Notre Dame je jednou z hlavních atrakcí centra Ho Chi Minhova města a od svého vystavení dodnes slouží zdejší početné římskokatolické komunitě. Její stavba probíhala v letech 1877 – 1880, dvě věže, přes 50 m vysoké, byly přistaveny ještě později. Zajímavostí je fakt, že veškerý stavební materiál, včetně cihel nebo skleněných vitráží byl dovezen z Francie (jsme v době Francouzské Indočíny a Francie jako koloniální velmoci). Povedlo se nám tu dokonce i objevit kešku, jenže katedrála měla zrovna mši nebo možná polední klid a pro cizince byla zavřená. Otevřít se měla znovu ve 3 hodiny odpoledne, tak jsme se rozhodli pro náhradní plán v okolí, a pak se sem vrátit (jinak otevírací hodiny byly uvedeny 8- 11 a 15 – 16).

Jako první nám padla do oka nádherná koloniální budova hned vedle, centrála vietnamské pošty. Jak je ta stavba krásná zvenčí, tak když jsme vstoupili dovnitř, zůstali jsme teprve zírat. Celý stylově dřevěný interiér jakoby se od otevření pošty v roce 1891 vůbec nezměnil, a přitom bylo všechno nablýskané a plně funkční. Prostorné přepážky podél ohromné haly, nad hlavami nám kroužily obří větráky a z protější stěny haly shlížel velmi velmi nadživotní strýček Ho a na jiné stěně obří mapa Francouzské Indočíny. Celý centrální prostor byl vyplněn obchůdkem se suvenýry – pohledy, přívěsky, záložkami do knih, obrázky z quillingu, taškami. Všechno poměrně vkusné. Super byly i telefonní budky – staré, dřevěné, s historickými přístroji a u telefonování se v nich sedí:-) U přepážky, která odbavovala pohledy, byl největší nával, lidi si tu známky rovnou lepili, někteří je i psali. Sympatické byly rovnou vystavené ceny známek, člověk nemusel dlouho bádat. Opatřili jsme kambodžské pohledy vietnamskými známkami (jedna do Evropy za 12 600 Đ, necelých 14 Kč) a libovali si, že z hlavní pošty velkého města mají trochu větší pravděpodobnost doručení, než z poslední vesnice na kambodžské hranici:-)

Venku před katedrálou jsme si vyblejskli pózující svatbu, i když pro nás rozhodně nepózovali, a pak se vydali přes klidný park. Bábušky tu prodávaly studené pití a různé drobné pochutiny, v parku na lavičkách i na zemi posedávaly páry nebo malé skupinky mladých Saigoňanů a ucucávaly brčkem svoje limonády. Na opačné straně parku čekala rozporuplná stavba s názvem Reunification Palace (Palác Sjednocení, známý též jako Independence Palace – palác Nezávislosti, vietnamsky Dinh Doc Lap). Vysoký plot z mříží, ohromný zatravněný pahorek, po jehož stranách stojí zaparkované tanky (původní, které tady zůstaly z roku 1975, kdy severní Vietnam dobyl Saigon, tím byla ukončena válka a země se sjednotila pod komunistickou vládou). Od roku 1990 slouží jako turistická atrakce, tak jsme se rozhodli tam za 30 000 Đ také podívat…

Úplně původně tenhle pahorek obydleli Francouzi a postavili zde palác Norodom, sídlo guvernéra. Dnešní palác Doc Lap je taková hranatá, funkcionalistická kostka s rovnou střechou, údajně to projev moderny. Svůj současný vzhled získal po rozsáhlé rekonstrukci v letech 1962 – 1966, když byla velká část jeho předchůdce zničena při jednom z mnoha bombardování, která Saigon utrpěl. Obývali jej postupně dva prezidenti, tyranský Ngo Dinh Diem v období po 2. světové válce, a po něm Nguyen Van Thieu, který byl svědkem porážky Jižního Vietnamu.

Palác má celkem 95 místností v 5 patrech – soukromé prostory prezidentů, jednací salonky, hodovní síně a další reprezentativní prostory, zdobené tradičními koberci, vázami, malbami a dobovými fotografiemi a dokumenty. Také má palác podzemní “válečnou” část, kde je špionážní místnost s radiostanicemi, telegrafy, dešifrovacími zařízeními a další, 50 let starou technikou, plánovací centrum s mapami, nebo prezidentovu ložnici. Na heliportu parkuje vrtulník a v garáži džíp a mercedes ze 70. let. Sice jsme si tu připadali jako na návštěvě luxusního socialistického hotelu, ale bylo to zajímavé a nebyl problém strávit prohlížením exponátů a louskáním infotabulí (všechny jsou psané trojjazyčně – vietnamsky, anglicky a francouzsky) přes hodinu času.

Když jsme odcházeli, bylo 15:50 a my si mysleli, že katedrála v 16 zase zavírá, tak jsme to k ní vzali hodně svižně, naštěstí nezavírala a mohli jsme si tak její krásný interiér prohlídnout v klidu a beze spěchu. Zaujaly nás hlavně barevné mozaiky, jinak byla asi pořád o trochu zajímavější zvenku:-) Tím jsme vyčerpali dnešní dávku turismu, protože jednak nastala univerzální zavírací hodina, druhak jsme toho měli plné kecky.

Vydali jsme se trochu oklikou “domů”, zastavili jsme se v centru na autobusáku, abychom zjistili, že spoje do Can Tho, kam jsme si naplánovali výjezd na pár dní, jezdí úplně odjinud, to bude ještě sranda… Taky jsme ale objevili novou linku na naší stranu řeky, 88 to brala podél nábřeží, takže jsme viděli zase jiný kousek města Saigon. Začalo pršet a bylo vtipné pozorovat, jak motorky zastavují u kraje silnice a řidiči vytahují pláštěnky. Měli to perfektně nacvičené. Ale žádné obavy, už brzy se součástí tohoto téměř každodenního rituálu staneme taky:-)

Když jsme vystoupili z autobusu, nepršelo, ale do bytečku jsme dojít nestihli. Naštěstí se nám do cesty postavila příjemná restauračka s pho, což byla nutnost ochutnat (nevadí, že se tím budeme cpát další tři měsíce, jednou se začít musí). Nudlopolévka nezklamala (pho bo thai no: pho nudle, hovězí maso, jarní cibulka), ovšem nejvíc se nám zalíbil zvyk podávat k ní další mísu “lupení a krucánků”, tedy čerstvých klíčků, různých bylinek a lodyh, případně krouhaného banánového květu (krucánky).

Když jsme dorazili domů, byl tu jen Petr, Klára ráno na víkend odjela. Poseděli jsme chvíli nad jejich fotkami a historkami z cestování po Vietnamu a dostali pár dalších cenných rad. Pak jsme si šli užít trochu luxusu do venkovního bazénu. Terasa, bazén i protější fitko s restaurací bylo všechno hezky modře nasvícené, takové psychedelické:-) Několik temp a studená lázeň nás po celodenním chození příjemně osvěžila, a taky urychlila trávení, takže jsme dostali zase hlad a okolo 22 h vyrazili ještě na lov. Na jednom rohu jsme našli paní, která dělala pro změnu bun bo hue (šunková rolka, vepřové maso, cibulka a bylinky na dochucení), což je druhý nejčastější typ nudlopolévky ve Vietnamu, a tak jsme dnes měli kompletní degustaci. Bylo to zase výborné, porce za 25 000 Đ (předtím pho bylo za 22 000), v bříšku jak v pokojíčku a mohli jsme jít konečně na kutě.

NEDĚLE 28.6. – DEN DVOUSTÝ OSMDESÁTÝ ŠESTÝ – JADE EMPEROR, VÁLEČNÉ MUZEUM

Zase jsme si přispali, probrali se až po 9. Petr za chvíli odešel na tenis a my si trochu užili evropsko-domáckých vymožeností: Petík si brnknul na kytaru a já posnídala müsli s jogurtem:-) V 10 už byl ale zase čas na trochu sightseeingu. Vyrazili jsme tradičně pěšky do centra, přešli most a chvíli se motali v úzkých uličkách za ním, než jsme našli čínský chrám Jade Emperor Pagoda. Zvenku je docela nenápadný, ale uvnitř má jednak spoustu prostorů k objevování (ústřední svatyni, chodby a svatyně po stranách, dokonce i patro), jednak fantastickou atmosféru. Malby a nápisy čínským písmem, odborně kaligraficky vyvedené, zlatě a rudě přezdobené sošky, umně vyřezané dřevěné desky s posvátnými texty, kroutící se proužky dýmu ze svíček a vonných tyčinek stoupající do slunečního světla probleskujícího střechou. Věřící přinášejí jako obětiny ovoce a zapalují svíčky a tyčinky, hned za nimi pak přichází “uklízečka” a sbalí ovoce, uhasí všechno zapálené a vrátí to do stánku k prodeji… K chrámu patří i velké nádvoří se želvím jezírkem a příjemným posezením na lavičkách pod rozložitým stromem.

Trochu jsme tu nabrali síly na polední horko a pokračovali sítí pravoúhlých ulic Saigonu dál. Zanedlouho jsme v ruce drželi první opravdickou, vietnamskou banh mi, plněnou bagetu, a zde, v tuto chvíli jsme se do ní beznadějně zamilovali. V Čechách tou dobou o nich teprve začínalo být slyšet. Na okraji této rezidenční čtvrti, kde sídlí převážně různé úřady, stojí i další z mnoha válečných muzeí. Nehodlali jsme rozhodně vymetat všechno, to by se člověk musel jít za chvíli z deprese podřezat, ale War Remnants Museum působilo docela moderně, nebylo drahé (15 000 Đ/os.), tak jsme to vzali jako úvod do problematiky vietnamské války, se kterou se ve Vietnamu setkáváte na každém rohu, ať chcete nebo nechcete. Jediný problém je, že málokdy se dá mluvit o objektivnosti materiálů i celých institucí (už jenom v rámci principu, že “dějiny píšou vítězové”, ale na některých místech je to klidně naopak), a tak je lepší si dějinná fakta nastudovat někde jinde a to, co pak člověk potká v terénu, brát trochu s rezervou.

War Remnants Museum (Muzeum pozůstatků války) bylo poprvé otevřeno krátce po skončení války, v září 1975, a až do roku 1993 bylo známé pod názvem Museum of American War Crimes (Muzeum amerických válečných zločinů). Nicméně v nedávných letech bylo rozsáhle renovováno, takže uprostřed velkých místností s prosklenými vstupy člověku rozhodně nepřijde, že by byl ve 40 let staré instituci. Doporučená trasa prohlídky začíná ve druhém patře a vede postupně až ven na nádvoří, no my to vzali opačně:-) Jako první totiž asi každého zaujmou zaparkované vrtulníky, tanky a jiná “vozítka”, mezi kterými se dá volně procházet a všechno si podrobně prohlédnout. Zatím dobrý, to je jak třeba Technické muzeum, úroveň deprese na stupnici 0 – 10: 0.

Podél budovy to začne houstnout, neboť je zde udělaný jakýsi “skanzen” válečného vězení z ostrova Phu Quoc, dnešní oblíbené prázdninové destinace. Původní vězení zde postavili Francouzi roku 1953 za Indočínské války pro vietnamské vzbouřence, ovšem po roce 1957 areál převzali, obnovili a výrazně rozšířili Jihovietnamci. Bylo to místo násilí, mučení a utrpení, srovnatelné s vězením Tuol Sleng v Phnom Penhu, i když jejich účel se lišil a Phu Quoc výrazně víc vězňů nakonec přežilo. Co za zvěrstva prováděli dozorci vězňům, v muzeu detailně popisují texty i fotografie, doprovázené reálnými nebo realistickými proprietami – gilotina dovezená z Francie, tzv. tiger cages, obávané klece z ostnatého drátu, figuríny vězňů v dřevěných kójích předělaných na ostrově z dobytčích stájí, atd. Úroveň deprese na stupnici 0 – 10: 8 – docela slušný nářez takhle na začátek!

Pak už jsme zalezli dovnitř příjemně klimatizované budovy a nejprve v přízemí prošli expozici “Mezinárodní podpora Vietnamu v jeho odporu” (International support for Vietnam in its resistance), kde jsou vystavené fotky, plakáty, různá hesla, propagandistické letáky a snímky z demonstrací, které probíhaly ve většině socialistických zemí 60. a 70. let, včetně Československa, na podporu vietnamských soudruhů proti americkému agresorovi. Komunistická propaganda? Ano. Cpala se Amerika někam, kam neměla, pod záminkou “ochrany” (co mi to jenom připomíná?)? Ano. Vyberte si sami:-) Anebo nevybírejte, války mají možná faktické vítěze, ale morálně a lidsky jsou vždy všechny zúčastněné strany poražené:-( Co udělala deprese v tomhle oddělení? Šlo to, stáhla se k nule a spíš občas ke stavu: “Musel bych se smát, kdyby to nebylo k pláči.”

Jinak v přízemí byla ještě další expozice fotek na téma zásobování, stavby silnic a provizorních cest, nově otevřená k nedávnemu 40. výročí konce války (30.4.). Když Američané zablokovali přístupové cesty do jižního Vietnamu, potřebovali je Severovietnamci nějak obejít, aby mohli dál podporovat své partyzány. Vznikla tehdy legendární Ho Chi Minhova stezka podél hranice s Laosem a Kambodžou, dnes oblíbená trasa motocestovatelů. Na fotkách nas nejvíc zaujalo, jak moc byly ve stavbě, údržbě a obraně cest angažované ženy…

V horních dvou patrech jsme se zase už nic veselého nedozvěděli. Fotografie, různé tabulky a grafy, srovnávání použitých sil, zbraní, shozených bomb, obětí, všeho možného, ukázky uniforem a některých ručních zbraní, snímky mrtvých, bombami roztrhaných, vojáků i domorodců (a že Asiati se s nějakou cenzurou fakt nemažou, všechno pěkně natvrdo). Korunu tomu nasadila expozice o následcích používání chemických zbraní v čele s Agent Orange. Američané sprejovali džungli herbicidy, aby v odlesněné krajině lépe odhalili nepřátelské základny a jednotky, jenže prudce jedovatý dioxin, jedna ze složek herbicidu, postihla spousty nevinných lidí, nejenom přímým onemocněním a smrtí, ale především zásahem do genetické informace, takže se ve Vietnamu dodnes rodí postižené děti. A snímky takových dětí i nemocných a postižených, deformovaných dospělých bylo něco, od čeho slabší povahy raději utečou do jiné části muzea. Třeba si hodit mašli na zábradlí schodiště, protože tohle teda vyhnalo depresi do maxima:-(

Trochu děsivě (zvlášť pro nás jako zaryté pacifisty) působila výstava prací vietnamských dětí na téma “Miluji vojáky.”, naopak docela zajímavým počinem byla poslední část věnovaná válečným novinářům/fotografům, kteří zahynuli v první nebo druhé indočínské válce (1. – proti Francouzům, za osamostatnění Vietnamu, 2. – Severní Vietnam proti Jižnímu + USA), případně na následky. Za celým projektem stáli původně dva američtí reportéři, sami také ranění účastníci války, kteří se rozhodli kolegům vzdát úctu a shromáždili 275 snímků od celkem 134 fotografů 11 národností. Výstava od roku 1997 putovala po světě a v roce 1999 ji stát Kentucky věnoval vietnamskému muzeu a městu Saigon jako stálou expozici. Spousty snímků je veřejně známých, některé obdržely různá ocenění, vč. Pullitzerovy ceny. My s lehce sraženou depresí někam k 5 jsme mohli pokračovat na nějaká veselejší místa.

Chtělo to trochu rozptýlení, a tak jsme si vymysleli divadlo vodních loutek, které je jednou z významných a populárních tradic Vietnamu. Věděli jsme, že ho určitě chceme někde vidět, ale vyhlášenější je na severu, a tak když jsme viděli, že tady chtějí 180 000 Đ za vstup (Kláry kolegové tu prý byli za 100), rozhodli jsme se to nechat na jiné místo, třeba to bude taky drahé, ale možná více autentické, než nabízí přerostlé město bez tradic, Saigon. Tak co teda s námi, když není divadlo? Zašli jsme se podívat na velký trh nedaleko, ale bylo tam hlavně oblečení, suvenýry, sušené ovoce a hrozné vedro, a tak jsme se pomalu vydali po nábřeží zpátky. Kus pěšky a v momentě, kdy jsme si řekli, že tu už nic zajímavého není a sedli na autobus, objevily se všude stánky s jídlem, park, lavičky… příště, no:-)

Na naší straně řeky jsme se ještě trochu pocourali, a pak si šli místo kavárny posedět na ledovou třtinu. Přišla zpráva, že Petr s Klárou jdou na firemní večeři, tak jsme se po třtině zastavili ještě na nudlopolívku. Jakmile jsme usedli a objednali, uvědomila jsem si, že nemám batůžek. Zůstal ležet pod stolkem u třtinárny. Naštěstí tam zůstal až do chvíle, kdy jsem si ho tam zase vyzvedla. Uf!

Doma jsme jenom chvíli poklábosili s Klárou o jejím víkendovém “školním” výletu, kde byla jako jediná cizinka mezi 20 Vietnamci, a pak jsme se naložili do bazénu. Po pár tempech jsme tu jednu polívku napůl rychle strávili a vyrazili ještě něco zakousnout. Objevili jsme zase novou polívku s wonton knedlíčky (trochu dražší všude, dobrá na ochutnání, ale poměr cena výkon horší, takže favorit z toho nebude) a sympatický stánek s ledovým čajem, kde byl prodavač dostatečně ochotný všechno vysvětlit dvěma negramotům. Negramoti si pak u něj dali rovnou dvě rundy “bubble tea bez bubble”, vynikající! Domů jsme dorazili v 10, Petr s Klárou v 11 a šli hned spát, my jsme do 3 ráno balili, abychom mohli Saigon zítra v klidu opustit, a skypovali s rodiči o jejich planované dovolené s námi někde tady v tropech. Neuvěřitelné, že o něčem takovém vůbec uvažují, navíc naprosto vážně… jsme si tenkrát říkali:-)

Download file: 14408.gpx