PONDĚLÍ 29.6. – DEN DVOUSTÝ OSMDESÁTÝ SEDMÝ – PSYCHICKY NÁROČNÁ CESTA DO CAN THO

Ráno jsme trochu zaspali, takže jsme jen tak tak stihli Petra odcházejícího v půl 9 do práce, abychom se rozloučili. Pak jsme dobalili, dali si čaj s Klárou a vyrazili na kratší výjezd. Plán byl jednoduchý – krosny jsme nechali v Saigonu a jen s malými batůžky jsme chtěli dojet do městečka Can Tho, hlavního centra oblasti delty Mekongu (3 hodiny busem), tam se ubytovat, porozhlédnout, sehnat motorku na druhý den. Druhý den vyrazit ráno omrknout největší vietnamský a snad i jv-asijský plovoucí trh, kdyžtak ještě něco po okolí, a další den se vrátit do Saigonu. To bychom ale nebyli my, aby šlo všechno hladce, a OBZVLÁŠŤ ve Vietnamu…

Prvním náročným úkolem bylo dostat se na správný autobusák pro jižní směr, tedy Ben Xe Mien Tay (Ben Xe znamená “autobusové nádraží”), protože Saigon jich má asi 5. Na nejbližší zastávce jsme rozluštili, že 14 by nás měla dovézt přímo tam, jízdné jsme zaplatili po 5 000 Đ, a hodinu se drkotali městem. Ale dodrkotali. Na nádraží měli všude vypsané cílové stanice a ceny, po oběhnutí několika okýnek jsme zakoupili nejlevnější možné jízdenky do Can Tho za 80 000 Đ, ale chtěli nás rovnou lifrovat do autobusu, přestože jsme jasně kupovali lístky na spoj v 1 hodinu. Odmítli jsme, plán byl se ještě někde po okolí najíst a trochu zásobit na cestu. Problém byl, že ani na nákupy, ani na oběd tu toho moc nebylo, obchůdky jenom malé garážové, kde velké vody ani neprodávají, k jídlu jsme zkusili banh mi, ale nebyla vůbec dobrá. Zachránilo nás paradoxně samotné nádraží, když jsme trochu líp prozkoumali okolí velkého parkoviště a našli stánek s ledovou vodou (vedle WC, snad to tam nestáčej) i další s obřími bagetami za 5 000 Đ. Horší to ale bylo s autobusem…

Podle psaných i ústních informací z pokladny měl jet do Can Tho v 1 hodinu, tak jsme se z pochůzky vrátili radši už ve 12, aby nám něco neuteklo, ovšem na parkovišti stál od společnosti Hoang Van jen jeden a rozhodně nevypadal, že by se v dohledné době někam chystal. Jak se blížila jedna hodina, nervozita stoupala, až jsme za 5 minut jedna vyrazili s dotazem zase do pokladny. Pani nám všechno odkývala, odvedla nás zpátky k tomu jedinému autobusu, postavila před něj židličky, tady si sedněte, čekejte, až to pojede, tak to pojede – jako kdyby říkala. Trvalo ještě další hodinu, než někdo přišel, nastavil ceduli za oknem na směr do Can Tho, a do autobusu začali zvolna nastupovat lidi. Uvnitř byla místo sedaček rovnou lůžka ve dvou patrech, jen jediné dvě samostatné sedačky úplně vpředu, naše místa za 80, zatímco, všichni ostatní asi jeli za 130 000 Đ, což byla cena uvedená na dveřích autobusu. Kromě ceny mela naše místa ještě tu výhodu, že na rozdíl od celého autobusu jsme ignorovali zouvání a nikomu to nevadilo, naopak trochu nepříjemná byla moc velká vzdálenost klimatizace (na lehátkách ji mají všichni přímo nad sebou), prostě na nás z té výšky nedofoukla.

Vyjeli jsme nakonec až před 3., následujících 20 minut prostáli u brány nádraží kvůli nějakým oficialitám, a pak se asi dvě hodiny prodírali městem a předměstími Saigonu. Byla to nuda, tak jsme většinu prospali. Hezká krajina s nekonečnými rýžovými políčky a banánovými plantážemi se objevila až za městem a rychle nás probrala. Koneckonců mířili jsme do Can Tho, hlavního města delty Mekongu, jedné z nejúrodnějších oblastí světa, a začalo to být znát i na četnosti a bohatosti ovocných trhů podél silnice. Hmm, míra těšení stoupá…

V praxi jsme si ale museli ještě chvíli počkat. Našemu řidiči se z původně tříhodinové cesty podařilo udělat šestihodinovou, a tak jsme se do Can Tho dostali až za tmy. A ještě nás bus vyplivnul někde v řiti u velkého supermarketu Big C, kolem jenom dálnice. Chvíli jsme se s řidičem zkoušeli dohadovat, ale na kloudnou domluvu to nevypadalo, tak jsme vystoupili, když taxikáři okolo vypadali, že jsou od stejné společnosti, tak by nás třeba mohli hodit do centra v ceně jízdenky. Nebyli a nemohli. Chvíli se dohadovali se vzteklými bělochy, až je běloši poslali do pr… a vydali se do centra Can Tho pěšky, byly to asi 3 km. Po cestě bylo hodně různých stánků s rozumnými cenami, tak jsme zkusili první z dlouhé řady vietnamských “com” jídel, tedy rýže s něčím. Tentokrát se to jmenovalo com tam a byla to obdoba thajského chicken rice – rýže, grilované maso z kuřete, okurka, vývar. Porcička docela malá, ale tak za 10 000 Đ nemůže člověk čekat pravěkou hostinu.

Trochu posilnění jsme pak došli do centra, kde byla především hlavní třída ukrutně nazdobená světelnými dekoracemi jak u nás na Vánoce. Tady barevně zářily nebo zuřivě blikaly květy, vstupní brána, různé ornamenty. Potkali jsme starší babču, co se ptala, jestli hledáme ubytování, že ona nás k jednomu může vzít, není to daleko. Vyklubal se z toho Hieu Guesthouse, kam jsme stejně měli namířeno, tak jsme s babčou obešli blok a aspoň to nemuseli hledat:-) Na místě jsme se dozvěděli, že pokoje ve starší části na dvorku, se sdílenou koupelnou, které stojí 6 USD, jsou obsazené, ale po poradě místních tet jsme přijali jejich nabídku na pokoj v novější budově. Normálně stojí 10, dohodli jsme se na 8 USD za noc s tím, že tu zůstaneme 2 noci. Pokoj byl menší, s dvojlůžkem, koupelnou, umyvadlem a TV, k tomu toaletní potřeby, ručníky a rychlý internet, pohoda. Nevědomky jsme tím najeli na vietnamský standard levného a přitom parádního ubytování (drobné srovnání cen a kvality ubytování v zemích JV Asie najdete zde).

Rychle jsme ještě vyrazili do ulic večerního Can Tho, našli už skomírající trh, kde zůstávalo hlavně oblečení, tak jsme večeřový rozpočet propili u tetky, co dělala jedny z nejlepších šejků, co jsme kdy ochutnali. Byly husté, jako kdyby to byla spíš zmrzlina. Objevili jsme nové ovoce, anglicky soursop, je to příbuzné s custard apple a má naprosto úžasně vyváženou sladkou a kyselou příchuť. Kromě toho je to strašně zdravá záležitost, tvrdí Google:-)

V hotelu jsme si ještě na zítra domluvili motorku na 5:30, abychom stihli trh ráno, kdy je nejrušnější, hodili si sprchu a zapadli.

ÚTERÝ 30.6. – DEN DVOUSTÝ OSMDESÁTÝ OSMÝ – PLOVOUCÍ TRH, DEFEKT, VOLAVČÍ PARK

Po včerejšku a s lehkým spánkovým deficifem jsme toho měli plné kecky a mírně zaspali, vzbudili se v 6, drapli pár věcí a spěchali dolů pro domluvenou motorku. Pani se moc netvářila, mysleli jsme, že proto, že jdeme pozdě, ale pak jsme zjistili, že ona se netváří nikdy. Uháněli jsme už za světla ulicemi Can Tho k předměstí Cai Rang, kde jsme podle názvu + google maps čekali trh, jenom nám bylo divné, že tu není žádná větší řeka. Zkusili jsme se řídit keškou a dostali jsme se malými betonovými chodníčky kamsi mezi kanály, kde byly roztroušené domky a lidi na nás koukali dost překvapeně, ale trh jsme nenašli. Navíc jsme v nejvzdálenější bodě, když už jsme se otáčeli nazpátek, zjistili, že máme prázdné zadní kolo. No super, tak to z trhu asi už moc neuvidíme:-( Dotlačili jsme k nejbližší civilizaci, což byl shluk asi 10 domků, a ukazovali jim náš problém. Jeden strejc přinesl pumpičku a bez dalšího zkoumání kolo nafoukl, zřejmě pyšný, jak fikaně to vyřešil. My jsme tomu moc nedůvěřovali, bylo jasné, že to kolo musí být někde píchlé. Možná ale pán ani neměl vercajk, tak udělal maximum, jak nám mohl pomoci, abychom dojeli někam, kde to zvládnou opravit. Přesně to nás taky čekalo, protože kolo samozřejmě moc dlouho nevydrželo. Naštěstí podruhé už jsme míjeli malou garáž s pověšenou duší na plotě. Chlapík koukl, zavolal jiného chlapíka (podle vzhledu bráchu), vzali si motorku dovnitř, nám před dveře přinesli židličky, chvíli tam s tím zápasili, a bylo hotovo, duše zalepená, nafouknutá, vzali si za to 12 000 Đ (asi 13 Kč). My jsme zatím zkusili prohledat mapy, kde jinde by ten trh mohl být a konečně snad vytipovali správné místo – úplně jinde, než název napovídal, ani popis z průvodce tomu moc neodpovídal.

Ale bylo to ono! Jenomže když jsme sem dorazili, bylo 9 hodin a už po podívané, akorát podél břehů se zboží překládalo z velkých lodí na náklaďáky. Aspoň že pozemní trhovci fungovali, tak jsme se zásobili levným ovocem a vrátili se lehce zklamaní do hotelu. Chvíli jsme si dali voraz, zpucli všechen rambutan a mangostan a našli si dnešní náhradní cíl, ptačí park.

Asi 40 km od Can Tho, s placeným vstupem, ale na netu i v průvodci o tom psali docela hezky, že tam je i vyhlídková věž, tak nás to nadchlo. Představovali jsme si, že pojedeme romantickým venkovem, po malých cestičkách klikatících se mezi rýžovými políčky a vodními kanály. No… tak tak to nebylo. Nejkratší cesta přes město a pryč z Can Tho byla skoro celá rozkopaná, takže jsme se v poledním žáru drkotali po suti a v oblacích prachu, což bylo něco pro Petíkův zánět spojivek, který se zase pěkně rozjel. Najít park bylo taky docela psycho, povedlo se nám to na 3. pokus a s vydatnou pomocí googlu, protože v terénu se to jmenuje jinak, než ve všech průvodcích, a sice Vuon Co (Bang Lang). Na místě nás skásli každého o 20 000 Đ plus 5 000 Đ za parkování a my vyrazili do “zahrady” na volavky. Přešli jsme mostek nad jedním z mnoha vodních kanálů a objevil se před námi asi 100 m chodník pod hustými stromy s hnízdícími volavkami. Vedl ke stánkům s ospalou obsluhou líně šilhající po vzácných turistech, jestli něco budou chtít, nebo můžeme zůstat ležet v hamace… V klidu, hoši, nenechte se rušit. Za stánky byla vyhlídková plošina, parádní záležitost, neboť jsme z ní koukali volavkám prakticky do hnízd. Stromy jimi byly obsypané, posedávaly osamoceně i v párech, nebo rodiče s mláďaty, přilétaly a odlétaly, vydávaly legrační zvuky. Škoda jen, že na rozpálené plošině se víc než 10 minut v kuse vydržet nedalo, vedro bylo nesnesitelné. Prošli jsme se pak ještě kus dál po chodníku až na konec oploceného pozemku a našli dvě vtipná mláďata hledající něco k snědku mezi roštím okolo kanálu. S motorkou jsme se projeli ještě kousek dál venkovem, mezi políčky tak, jak jsme se na to těšili. V momentě, kdy to bylo nejhezčí, bum – a skončila sjízdná cesta. No nic, zhodnotili jsme čas, vzdálenost zpět do Can Tho a fakt, že na motorce nesvítí světla, a vyrazili na dlouhou a úmornou cestu, která nás znovu obalila silnou vrstvou prachu. Udělali jsme si ale radost v podobě bun ca, rybí nudlopolívky se žlutými kousky rybího masa a hadíky z nějakého mletého. Stála 20 000 Đ, ale měli jsme pocit, že cestou tam jsme jí zahlédli někde i za 10.

Zpátky v hotelu jsme vrátili motorku a Petík se jenom zhroutil s hlavou v dlaních do postele. Oči ho strašně pálily, hlava bolela, záda z motorky taky, neviděl, ani jsme v pokoji nerozsvěceli. Vyrazila jsem tedy sama do ulic, našla večerní trh, kde jsem koupila porce rýže s kuřecím masem a omeletou zalité omáčkou (15 000 Đ), taky vodu, třtinu, u třtináka jsem si vyprosila i pytlík ledu, který Petíka zachránil od nejhorší bolesti. V lékárně mi doporučili stejné kapičky, jako jsme už měli z Bangkoku (Tobrex za 200 b = cca 150 Kč, zatímco tady za 44 000 Đ = cca 48 Kč, ehm…). Zatím jsme je tedy použili a napsali na pojišťovnu, kam si máme dojít k doktorovi. Petík v noci nemohl spát, coural po ulici a po chodbě, kde se mu lépe dýchalo, a ani jsme si nevšimli, že přišla odpověď z pojišťovny, že doktor za námi ráno dorazí přímo do hotelu.

STŘEDA 1.7. – DEN DVOUSTÝ OSMDESÁTÝ DEVÁTÝ – ZDRAVOTNÍ PAUZA

V 8 hodin nás probudilo klepání, že tu máme návštěvu. Jakže? Cože? Ano, to byl ten zaspaný email z pojišťovny o zařízeném doktorovi. Dole čekal Dr. Duc, asi 35-letý lékař, co se cestou do práce zastavil za nemohoucím turistou. Petíka na recepci prohlédl, pak podle latinského názvu vygooglil obrázky pro “akutní zánět spojivek”, které jsme už znali, protože to samé jsme udělali včera. Pak došel do lékárny pro jiné antibiotické kapičky, mají se užívat 6 x denně po 7 dní, nenosit čočky, ven nosit co největší sluneční brýle (což se u Petíka navzájem vylučuje), za 2 dny nechat zkontrolovat. Nestálo nás to ani dong, vše šlo rovnou přes pojišťovnu…

Dobrá tedy, naordinovali jsme si dnes trochu klidnější režim, nejenom kvůli očím, ale protože jsme toho měli po včerejšku docela plné kecky. Pokusili jsme se trochu popracovat, trochu plánovat další postup. Kolem poledne jsme vyrazili na lehkou obchůzku centrem Can Tho, mrkli se k přístavišti, kde jsme akorát odmítli předražené boat tripy, dali si obloženou bagetu banh mi, vyměnili trochu peněz (odmítli nám vyměnit “špinavé” bankovky) a nakonec vyzkoušeli nový typ nudlopolévky bun rieu cua. Věděli jsme, že cua je krab, tak jsme čekali, co z toho bude a těšili se na krabí masíčko. Bohužel ale krab se zde podává ve formě šedivé pasty, která se přidává do už hotové polívky. Takže jsme si to dali bez kraba, ale bylo to super – silnější nudle, kudrnatá zelenina, klíčky, silný vývar s kouskem vnitřností, kolečka mletých a šunkových knedlíčků.

Odpoledne jsme si zalezli do pokoje, pustili si seriál a dali si šlofíka, pak zase pracovali na zápisech. Vyrazili jsme zase až večer, to už se Petíkovi líp koukalo. Nacpali jsme se bun bo (bun s hovězím masem) a pho bo, zapili to nápojem s příchutí kumquat + citronová tráva, místo dezertu posloužily zmrzlinové šejky ze soursopu a marakuji. Spokojeně zpět do hotýlku, zaplatili jsme si další noc, pustili Trůny, načež Petík usnul už u úvodní znělky. Neva, stejně jsme chtěli jít spát brzo, abychom ráno vyrazili brzo, zkusit ještě jednou plovoucí trh, když už přesně víme, kde je, a že se tam dá dojít z Can Tho i pěšky.

ČTVRTEK 2.7. – DEN DVOUSTÝ DEVADESÁTÝ – PLOVOUCÍ TRH, KAVÁRNA, VEGET

Jelikož plovoucí trh je jednou z hlavních atrakcí celé delty Mekongu, tak se nám nechtělo odjet, aniž bychom ho pořádně viděli. Vstali jsme tedy s ranní dávkou kapiček ve 4:30 a okolo páté vyrazili. Venku už to žilo, všude spousta jídla, ale naše žaludky nebyly na takový brzký příjem připravené, tak jsme si dali po cestě jen bagetu, a potom až u trhu svazek liči (17 000 Đ/kg). To nám pomohlo ukrátit dlouhou chvíli pod přístřeškem obchodu s obklady, kde jsme přečkávali ranní vydatnou přeháňku. K tomu nás trojice místňáků ukecávala, ať se s nimi necháme povozit lodičkou. To tu totiž turisti většinou dělají – přijedou taxíkem z Can Tho, pronajmou si loďku a nechají se vozit po tržišti, křižují mezi malými i velkými loděmi, které spolu obchodují. My s naším rozpočtem jsme se museli spokojit s výhledem z mostu přes řeku (ten byl super!), a pak procházce po břehu mezi sklady a obchody. Občas se dalo uličkami prosmýknout k řece a sledovat zdejší život – nejenom, že to tu každé ráno funguje jako tržiště, ale spousta lodí tu kotví i přes den a lidé na nich tráví svůj čas, na palubách spí, vaří, jedí, uklízí… Měli jsme docela štěstí, že i ze břehu byl dobrý výhled a povedlo se pár zajímavých snímků, stejně jako potom z mola, kam jsme zavítali mezi obchodníky, co už prodali, kolik potřebovali, a slézali se tu na kafe. Cestou zpět po 9. hodině jsme ještě nějakou dobu fotili a točili z mostu, ale pak už se spěchali schovat před připalujícím sluncem do podloubíček na okraji Can Tho.

Za mostem jsme nakoupili novou zásobu liči a rambutanu (9 000 Đ/kg), a taky vypili kokos (8 000 Đ). Bylo nám líto ho jen tak vyhodit, tak ho Petík v postranní uličce rozbil ránou o zem, jenže moc toho v něm k snědku stejně nebylo. Asi v půlce cesty jsme míjeli nádhernou kavárnu s proutěnými křesly, přesně takovou, do které bychom v Čechách asi nešli, protože by tu kafe s dortíkem vyšlo na 150 Kč:-) Ve Vietnamu je ale káva prakticky národní nápoj, a tak když jsme zahlédli café sua da za 12 000 Đ (13 Kč), neodolali jsme. Za chvilku před námi přistály dvě elegantní vysoké sklenice plné ledu, tak do čtvrtiny kondenzované mléko, zbytek káva černá jako noc, vedle toho sklenice ledového čaje. Lahoda maximální… Nejsme žádní kafaři, ale v tenhle moment se zrodila láska na celý život…

Po cestě jsme pak chytli další průtrž, zevlili v suchu pod podloubím a uhranutě sledovali mračna motorkářů v pláštěnkách, připravené na všechno. Nejlepší byly modely s igelitovým “okýnkem” pro dítě stojící před řidičem. Ono to teda asi má spíš vycházet na světlo, díky čemuž je pak motorka vidět, i když jede překrytá pláštěnkou, ale často tudy právě koukala ven děcka:-) Když zase vysvitlo slunce, stačilo pár minut a po předchozí bleskové povodni nebylo ani památky, v ulicích Can Tho to zase připalovalo. Zastavili jsme se na krabí polívku bez krabů (protože com tam, rýži s masem jsme našli jen za 30 000 Đ, což nám přišlo dost), a pak si dali pohov v hotelové kobce (říkáme tak každému pokoji bez oken, protože tam člověk nepozná, jestli je den nebo noc), já jsem trochu vyprala a dodělávala deník, P. si chvíli zahrál nějakou hru, a pak usnul – oči se hodně zlepšily, ale pořád byly v léčbě a po krátké noci unavené).

Až po setmění jsme pak zase vyrazili za mlsným jazykem na bun bo a pho bo, pán už si nás pamatoval, zdálky se smál jak lečo a šel chystat naši večeři. To je jednoznačně ohromná výhoda toho zdržet se někde pár dní a stát se “štamgastem” – lidé nás začnou brát mezi sebe a přátelit se. V Can Tho to ten směr začalo pěkně nabírat, stačilo pár dní:-) Jako dezert jsme dnes místo šejku zvolili další kafe, evidentně se tu dá pít ve velkém, aniž by pak člověk celou noc nespal, nebo mu pukla hlava:-)

Večer už jsme si jen přes sms domluvili pana doktora na kontrolu, pustili si jedny Royals a šli spát.

PÁTEK 3.7. – DEN DVOUSTÝ DEVADESÁTÝ PRVNÍ – DOKTOR, ZPĚT DO SAIGONU, ASUS

Dr. Duc večer napsal, že se zastaví v 8, tak jsme si dali budíka na 7., ale probrali se dřív, a ještě že tak. Brzy přišla sms, jestli může dorazit už v 7:30, což jsme odsouhlasili, načež v 7:15 klepe paní domácí, že už je pan doktor tady:-) Neva, kontrola proběhla, doktor si potvrdil svoji léčbu, kapičky užívat ještě 5 dní. Poděkovali jsme mu, poslali report do pojišťovny, došli vybrat peníze a neodolali ranní nabídce pokrmů, evidentně nejbohatší z celého dne. Naším výběrem pro dnešní snídani se stalo bo kho (hovězí guláš) s bagetou:-) Pak jsme si sbalili svých pět švestek do batůžků (ale jo, zvykli bychom si na cestování jen s příručním zavazadlem…), zaplatili a zmizeli, než pani najdou tu spoušť po nás (černé ručníky od mračen prachu z motorky, prostěradlo zacákané od rambutanu, tašky šlupek, zlomený ovladač na TV, ale to už bylo).

Šli jsme skrz Can Tho asi 2 km na autobusové nádraží, koupili 2 kg rambutanu (10 000 Đ/kg), bagety, malý okrájený ananas (4 000 Đ) a nějaké malé ovoce s peckami od krásné bábušky, jenže to se nedalo jíst. Zajímavý byl pohled, kdy jsme minuli stánek s naporcovanými psy, a o barák vedle byla veterina s luxusními lehátky a kapačkami pro trochu jinou sortu pejsků…drsný kontrast.

Autobusák jsme našli, stály tu velké autobusy i vany, kolem nás samozřejmě okamžitě banda naháněčů a cpali nám jízdné 120 000 Đ. My jsme jim jen suše oznámili, že když jsme do Can Tho přijeli za 80 000, tak rozhodně nehodláme odjíždět za víc, a pokud za 80 jsou jen autobusy, co nezajíždí do města, tak si klidně půjdeme nějaký stopnout na dálnici. No dobře, trochu stručněji a jasněji, aby to i Vietnamec pochopil:-) A pochopil, protože každý průměrný Vietnamec, na rozdíl třeba od líného Kambodžana, je duší obchodník a nenechá si ujít příležitost. A tak jsme za dalších 5 minut seděli na zadní řadě ve vanu, jízda za 80 000 Đ, no problem:-)

Jízda byla strašná, klimoška nezvládala, řidič jel jako prase, před a za každým mostem nadskočení až do stropu, a nahánění každého, kdo jen lehce postával u krajnice, kdyby náhodou chtěl svézt. Nesměla chybět obědová pauza, čímž se celková doba natáhla na 4,5 hodiny, uff! Na nádraží Mien Tay jsme hbitě přeskočili do městského autobusu č. 14 a frčeli do centra.

První zastávkou bylo Asus Service Centre, kde na nás měl čekat opravený miláček. První klučina zkontroloval podle lístečku stav opravy, aby nám přišel oznámit, že kolega, který to má na starost, tu teď není, ale do 15 minut dorazí, zatím se, prosím, posaďte. Dobrá tedy, ochladíme se, zasurfujeme, uvidíme. Po 40 minutách dorazil ten správný kolega, nějakou chvíli se hrabal vzadu, a pak nám velmi takticky naservíroval 2 zásadní informace. Zaprvé, celá výměna monitoru půjde na záruku, takže budeme muset platit jen kryt kloubu, který jsme ztratili, asi 5 USD. Šel na to dobře, to nás nadchlo a lépe jsme strávili další informace. Vlastně až venku jsme si to přechroustali znova a de facto nám říkal, že se na to ještě nesáhlo a stejně asi nepůjde všechny problémy opravit. Mazec!

Dodatečně rozladění jsme prošli centrum, sedli na 56 a jeli do Garden City vyzvednout si klíče od Petra s Klárou, aby mohli na večer pryč. Trochu jsme přejeli, ale aspoň jsme objevili nové ovocnářské uličky cestou od autobusu, s cenami podobnými jako v deltě. S našimi hostiteli jsme se opět rádi viděli, i když jen krátce – vzali jsme si klíče a vyrazili na večeři, oni kamsi na domluvený drink. Po chvíli úvah jsme šli ke klukům na pho, měli ho sice trochu chudší, ale taky levnější a s úžasným nakládaným česnekem:-) Pak jsme vyzkoušeli cafe sua da v kavárně MILAN, která ve Vietnamu funguje jako frenčíza. Naštěstí, protože tahle konkrétní nebyla žádná sláva… Doma jsme byli první, ale domácí když dorazili, tak šli rovnou spát, my si pustili jedny Royals a zabalili to taky.

 Tisk článku