Indie 23 – Nové Dillí, část první – osobní řidič a hrobky mughalských císařů

...aneb jak jsme se ocitli v domě francouzského manažera i mezi staletými památkami
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kaitaia

SOBOTA 14.3. – den stý osmdesátý – CESTA DO DILLÍ, KATČINA RODINA

Budíček v půl 7 byl pro nás po posledních línějších dnech trochu nezvyk, ale nedalo se svítit a i tak nám cesta na nádraží trvala dost dlouho. Dorazili jsme v 8:40, vlak nám jel v 9. Ignorovali jsme hlídačku, co se rozčilovala, když jsme dovnitř vlezli východem, já pak stejně musela pro lístky půl nádraží obcházet. Báli jsme se návalu, když jsme viděli ty čekající davy, ale zvládli jsme nástup i odlov míst v pohodě, akorát se nám zase neustále někdo válel po batozích. S vědomím rozbitého počítače uvnitř jsme na to byli nějak víc citliví… Cesta byla tentokrát nezáživná, ani nic dobrého nepřinesli, až když jsme se blížili hlavnímu městu, začalo to trochu ožívat. Po delší době, co jsme je neviděli, se zase objevili vyšňoření transvestiti, co se vinou kolem chlapů a v podstatě žebrají peníze. Podle mě jim ale indičtí muži dávají peníze dobrovolně a rychle, hlavně aby se jich zbavili:-) Jako další se objevil hadí chlapeček, který metal po vagónu předměty a salta a proplétal se vlastníma spojenýma rukama. Následně pak strkal lidem pod nos misku pro výdělek, někdy dost oprsklým způsobem, docela jsem se divila, že mu někdo jednu nestřelil. Vystoupit z vlaku se nám podařilo pomocí drsného, zkušenostmi vypilovaného přístupu – rvát se do dveří ještě před zastavením vlaku + na každého, kdo před zastavením hodlá nastoupit, zamávat rukama a zahulákat HUŠ! Tím jsme se udrželi na okraji vlaku až do jeho zastavení, a pak už to vzali skrz dav čistě hrubou silou:-)

Už někdy od tří hodin jsme se po telefonu domlouvali s Katkou, naší budoucí hostitelkou, na příjezdu. Měl na nás čekat řidič se stříbrným mercedesem, wau! Menší problém byl se s řidičem najít. Hlavní vlakové nádraží Old Delhi je totiž jako město ve městě, navíc pekelně přelidněné město v ještě přelidněnějším městě. Nakonec jsme se s mistrem Kulfim ale zvládli navzájem najít, což samo o sobě svědčilo tom, že na Inda bude poměrně bystrý:-) Uhlazený a celkem sympatický chlápek nás naložil do mercedesa a jal se kličkovat asi nejbrutálnějším provozem, jaký jsme kdy viděli. Aspoň okolo nádraží, to bylo brutální, jak jsme se ocitli na větších bulvárech, tak už se jen poskakovalo v koloně, ale ukázněně. Půl hodiny jsme vydrželi sledovat okolí a zatím nám Dillí přišlo jako dost zelené a kupodivu i čisté město. Pak nás ale spánkový deficit a úmorné kolony dorazily a my to v pohodlném autě zalomili. Když jsme se probrali o hodinu později, pomalu se smrákalo a my přijížděli zelenou vilovou čtvrtí k obrovskému domu Katčina přítele Yvesa. Tím, nebo vlastně už cestou s půjčeným řidičem, začala naše exkurze do úplně neznámého světa vysoce postavených expatů, o čemž jsme ale předem nevěděli a byl to pro nás docela šok. Nutno podotknout, že s narůstající vynervovaností z Indů, příjemný a s vděčností přijatý šok:-)

Pan Kulfi nás vyložil před domem, odjel zaparkovat, a pak se odebral do svého domku na kraji pozemku. Nás už čekali hostitelé, usměvavá Katka, sympatický Francouz Yves a Katky roztomilá dcera Bohême, a konečně jsme se seznámili osobně. V ohromném domě plném skla a mramoru, s pár uměleckými předměty a všudypřítomnými fotkami z různých koutů Indie jsme dostali pokoj s koupelnou, možná větší, než celý náš byt. Dali jsme si sprchu, vytáhli nejslušnější oblečení, co jsme našli, a šli se družit.

Servíroval se čaj (po evropském způsobu) a poprvé v životě jsme ochutnali makronky, čímž jsme pochopili, co že to na nich všichni mají:-) Pak jsme pomohli s přípravou večeře – salát z podušené a vychladlé směsi cukety, čínského zelí, kukuřice a hrášku, do toho nakrájená mozzarela a uzená kuřecí stehna, k tomu malé opečené placičky a francouzské víno, místo dezertu obří mísa manga, kterou už předem připravila služka. Uff, byli jsme v sedmém nebi (a to jsme toho vína ani nemuseli vypít moc).

Večer jsme strávili na verandě s dalším čajem, v družné česko-anglicko-francouzské debatě. Obdivovala jsem hlavně Bo, která mezi jazyky přepínala úplně automaticky. Probírali jsme všechno možné, naši cestu, jejich život tady (Yves tu žije 8 let, před Dillí byl 2 roky v Jaipuru, Katka tu je 4 roky, poznali se tady, ale Katka předtím žila ve Francii). Yves, ze kterého vyzařovala přirozená autorita a francouzská nonšalance, nás překvapil, když bez problémů dělal grimasy a házel vtípky. Moc se nám také líbilo, že měl (něco sám, něco s Katkou) hodně projetou Indii a jeho knihovna byla plná průvodců a podrobných knih o zajímavých místech. Díky tomu nám i poradil a dal pár cenných rad na zbytek cesty. Kolem 11. jsme si popřáli dobrou noc, nicméně my jsme čábřili někdy do 1, kdy se mi konečně podařilo donutit pračku vyždímat naše věci a mohla jsem je pověsit:-) Jó, to jsou holt vynálezy, co už pomalu ani neznáme:-)

NEDĚLE 15.3. – den stý osmdesátý první – DILLÍ #1 – MEHRAULI PARK, QUTUB, HROBKY

Dlouho jsme se tak báječně nevyspali, jako v obrovské, měkoučké a čisťoučké posteli u Yvesa, proto jsme z ní nijak nespěchali. Kolem 9. jsme se připojili k ostatním na snídani na terase, i když tu bylo trochu chladno. Servírovaly se rozpečené ciabaty (přičemž mě napadlo, jestli existuje nějaká spojitost mezi slovy čapátí a ciabata?:-))!!! Máslo!!! Šunka!!! Ono to asi takhle úplně nevyzní, ale my tyhle věci nepotkali půl roku, takže se nám po něčem takovém už docela stýskalo (přestože zrovna na indické jídlo nedáme dopustit!). Hroznové víno, čaj a kafe to parádně završily a my byli připravení na náročný program, který nám Katka naplánovala na minutu přesně: V 10 nás vyzvedne Mr. Kulfi, Yvesův řidič, a vezme nás do Mehrauli, architektonického parku a do komplexu minaretu Qutub, jedné z nejvýznamnějších památek Dillí. Když bude čas, tak se zastavíme v komplexu 3 velkých mallů (obchoďáků), abychom se podívali po levnější elektronice. Ve 12 se vrátíme na oběd, ale v 1 už zase sedneme do auta, tentokrát s Katčiným řidičem Williamem a Bohemkou, kterou odvezeme na oslavu narozenin kamarádky, a pak budeme pokračovat k Humayunově a Safdnarjungově hrobce a do přilehlého parku. V 5 vyzvedáváme Bo, vracíme se a na večer se přesuneme domů k holkám, kde už máme také připravený pokojíček, a bude se nám hodit, že to je blíž do centra, které nás čeká zítra. Tolik plán, teď jak to bylo doopravdy…:-)

Od rána bylo zamračeno a chladno, déšť na spadnutí, takže když jsme za celé dopoledne neviděli kapku, byl to malý zázrak. Vyrazili jsme s Mr. Kulfim nejprve do Mehrauli Archeological Park (výslovnost: „meroli“), což je park o rozloce cca 1 km2, na jehož ploše se nachází okolo stovky pozůstatků historických staveb, více či méně zachovaných.

 Na území parku je doloženo trvalé obydlení 1000 let nazpátek. Mr. Kulfi nás vzal k těm větším a významnějším památkám, jako je hrobka Jamali Kamali (dostavěna v roce 1535), nebo Balbanova hrobka z roku 1287, na jejíž stavbě byl poprvé v Indii použit tvar oblouku a kupole. Hodně zajímavé a fotogenické byly schodišťové studny Rajon Ki Baoli (1516), obklopené menšími paláci se spoustou chodeb. Úzkými, tmavými a dost zaneřáděnými chodbami se dalo protáhnout na vyvýšenou terasu, odkud byl na studnu ještě hezčí výhled. Z některých staveb zbyly jen ruiny, kusy zdiva jen tak tak držící pohromadě, jinde stály mohutné pavilony, menší mešity a hrobky s kopulovitými střechami, stejně jako náhrobky uspořádané na terasách u pavilonů. Zachovalejší stavby pocházejí z období mughalské dynastie (1526 – 1857), a ukazují proto muslimské stavební prvky, ostatně jako většina významných památek Indie, jak jsme si už začali uvědomovat:-)

Bylo spousty času si trochu popovídat se sympatickým Mr. Kulfim, a tak jsme se o něm dozvěděli, že pochází z malé vesničky u Amritsaru a domů se dostane tak jednou za dva měsíce. Asi nikoho nepřekvapí, že ze svého platu živí celou rodinu. Spadlo nám na hlavu pár kapek, ale nic dramatického, a tak jsme v klidu pokračovali ke Qutub Minar, jedné z nejvýznamnějších památek Dillí.

Stavba Qutub Minar započala roku 1200, později mu přibyla ještě dvě patra jako náhrada za jedno zničené bleskem. Se svými 72 m je nejvyšším samostatně stojícím, cihlovým minaretem světa. Jeho průměr u základny je 14,32 m, v nejvyšším bodě potom 2,75 m a vede na něj vysilujících 379 schodů. Inspirací k jeho postavení byl šejkovi Qutub al-Din Aibakovi, zakladateli dillíjského sultanátu, údajně afghánský Minaret of Jam. Celý jeho povrch je zdoben rytinami textů z Koránu. Turistický komplex dnes tvoří kromě samotného minaretu i několik mešit, paláců a jejich dvorů, jejichž architektura je zázrakem sama o sobě.

Vstupné do areálu je to nejvyšší, co může turista (s výjimkou Taj Mahalu) v Indii zaplatit, 250 Rp. To plus fakt, že když jsme se k minaretu kolonami a frontou na parkoviště dostali, tak jsme měli na jeho prohlédnutí asi 20 minut, vedlo k rozhodnutí, že tuto památku tentokrát oželíme, protože by to byly vyhozené peníze a nezaslouží si být tak odbyta. V Indii asi nejsme naposledy, tak na ni třeba ještě dojde:-)

Vrátili jsme se na parkoviště, našli našeho meďoura (óóó, to zní krásně:-)) a trochu bezradně čekali, jestli se zjeví i řidič, nebo se někde vykecává s ostatními „spolutrpiteli pod jhem bělochovým“, ale naštěstí nebyl daleko. Když nás viděl, dozunknul čaj, vysvětlili jsme mu situaci (že významnou památkou neopovrhujeme, naopak návštěvu z úcty k ní nechceme odbýt) a jelo se do mallu. Polední špičkou nebyla sranda se prokousat, a tak jsme obchoďák v poklusu proběhli a našli externí disk za rozumnou cenu, který jakž takž odpovídal Petíkovým nárokům (1 TB za necelých 1900 Kč), vyběhli zase ven na schodiště před obchod, zavolali si odvoz a během pár minut už jsme valili „domů“ na oběd. Měli jsme sice půlhodinové zpoždění, ale byli hodní, počkali na nás, a tak jsme si všichni společně pochutnali na pšenicovém rizotu s parmezánem a hlavně na docpávacím chlebu s máslem, který se koupil speciálně pro nás a my z něj měli druhé Vánoce:-) Nechyběla sklenka vína a pár jahůdek, a pak už byl čas zase vyrazit. Naskákali jsme do Katčina modrého autíčka s Bo a Williamem, mladíkem s trochu odrzlým výrazem, ale byl v pohodě. Odvezli jsme Bo na oslavu narozenin kamarádky, která se konala na kanadské ambasádě, a po cestě jsme toho spolu stihli spoustu probrat. Fascinovalo nás, jak si Bo bez mrknutí oka poradí i se složitými českými výrazy, jen občas se zasekla, když si nemohla něco hned vybavit, ale rychle na to přišla. Ač toho v Čechách moc neprožila, tak je to velká vlastenka, milovnice všeho českého, dokonce jsme jí i slyšeli napomenout Katku, ať na ni mluví česky:-) Přitom jí nedělá žádný problém přepínat do angličtiny a francouzštiny… Klobouk dolů a tak trochu závist, protože nám na cestách jazyková negramotnost občas komplikuje život:-)

Cestou od ambasády jsme prokličkovali skoro celou rezidenční čtvrť, jenom českou ambasádu jsme nepotkali. A to jsme dokonce viděli i ulici A. Dubčeka! Obloha se čím dál tím víc mračila a k Humayunově hrobce (Humayun’s Tomb) jsme dorazili těsně před prvními kapkami deště. Vstupné bylo zase 250 Rp, tak jsme se chvíli rozčilovali, ale pak si řekli, že když tu mnohem víc peněz ušetříme za bydlení a jídlo, tak si můžeme dovolit nějaké ty výdaje za „kulturu“, a vydali se do rozlehlého areálu.

Císař Humayun byl 2. z mughalské dynastie a hrobku nechal postavit v letech 1562 – 70. Najal si na to perského stavitele, který přinesl do indické architektury nový prvek – model hrobek uprostřed „rajské“ zahrady. Také jde o první (a rozhodně ne poslední) stavbu, na níž byl ve větším měřítku použit indický rudý pískovec. Hrobky v zahradách se nachází na mnoha místech severní Indie a strukturou se od sebe prakticky neliší – projdete dvě, tři a víte přesně, jak vypadají ostatní, včetně ikonického Taj Mahalu. Rozdíly jsou v rozměrech, dekoracích a detailech, které jednotlivé stavby zdobí, proto se vyplatí navštívit jich několik i přes to, že budete přesně vědět, kam vede další chodba. Humayunovo mauzoleum je nádherná, obrovská stavba, která budí obdiv hned, jakmile projdete vstupní branou do zahrad, i další branou do vnitřního areálu. Celý kompex je od roku 1993 zařazen na seznam UNESCO a proběhly v něm rozsáhlé rekonstrukční práce. Kromě samotné hrobky se v zahradách nachází i další stavby, které stojí za pozornost, brány, mešity, i hrobky členů dvora. Mezi nimi jedna vyniká, zajímavá hrobka Isa Khan Niazi o tvaru osmistěnu. Patří muži, jež byl prominentním členem dvora císařů dynastie Sur a jako takový bojoval proti mughalské dynastii, postupně přebírající vládu. Žil v letech 1453 – 1548 a hrobka postavená na sklonku jeho života předcházela pozdějším mughalským stavbám v dnešním areálu.

Zajímavou historickou exkurzi nám bohužel zhatil déšť, nebo spíš pořádný liják, ve kterém jsme jen přebíhali mezi jednotlivými stavbami. Nakonec jsme to vzali úprkem na přecpané parkoviště, ale když jsme Williama nenašli, museli jsme mu zavolat a pokračovat v moknutí při čekání na něj. Nějak jsme si nezapamatovali, jakýmže autem to teď cestujeme, tak jsme ho váhavě vyhlíželi a spekulovali. Jakmile jsem prohlásila „Modré určitě nebylo, modré auto nebrat.“, zastavil u nás vysmátý William v zářivě modrém vozítku… aspoň že jeho jsme poznali:-) V dešti jsme odpískali courání parkem, které bylo původně naplánované, a zamířili k poslední dnešní hrobce, Safdarjung’s Tomb. Déšť se na chvíli uklidnil, vstupné bylo 100 Rp na osobu, tak jsme se vydali omrknout další „zmenšeninu Taj Mahalu“. Stavba s rudo-hnědo-bílými dekoracemi vypadala také úžasně, nicméně jde o „chudého příbuzného“ Taj Mahalu i Humayunovy hrobky.

 Mauzoleum mughalské éry, obklopené zahradou, bylo vystavěno v roce 1754, synem zesnulého a se svolením císaře, ovšem jako poslední ze série těchto staveb. Architektonické nedokonalosti hrobky i v zahradách budou patrné spíš pro odborníky, nám to tu přišlo prostě jako menší brácha:-) Jinak Safdarjung byl vezírem (něco jako premiér) mughalské dynastie v době jejího úpadku, z čehož těžil vlastní bohatství a moc, a právě proto jeho syn musel později žádat císaře o povolení stavby mauzolea na území Dillí, v blízkosti hrobek největších císařů.

Když se schylovalo k další přeháňce, vrátili jsme se na parkoviště, našli Williama, jak myje auto (v dešti…?), nasedli a vydali se vyzvednout Bohemku. Situace před ambasádou nám přišla docela vtipná – na jedné straně postával hlouček maminek a tatínků, většinou pravděpodobně Francouzů, v družném hovoru. Opodál hlouček Indů v nažehlených košilích – řidičů ve službách jiných Francouzů. Byly časy, kdy bychom si mysleli něco o zhýčkanosti, možná i evropských vykořisťovatelích, ale po několika měsících v Indii a tak vůbec po několika cestách do světa už víme, že pro Indy jsou běloši a práce pro ně především ničím nenahraditelným zdrojem peněz, po kterých tak touží. A co si budeme povídat, vozit se po Dillí v klimatizovaném a uzavřeném autě, na chvilku si od toho ruchu odpočinout, nebylo vůbec od věci:-) Bo přišla celá vysmátá s krabicí pohárků a mističek, které vyrobila na hrnčířském kruhu, a pak je hlídala celou cestu na retardérech a v krkolomných zatáčkách, aby zůstaly stát. U Yvesa jsme si dali hodinku pohov nad čajem a luxusním sušeným ovocem, pak zabalili všechny naše krámy, na památku se vyfotili a prozatím s Yvesem rozloučili. Bo se foťák tak zalíbil, že ho odmítla dát z ruky a cvakala s ním celou cestu do tmy, zvědavá na každý snímek, co z toho vyleze:-) Řídila Katka, nadávajíc na indický provoz. K holkám domů nám to trvalo asi 20 minut, bydlí v hezké čtvrti s bytovými vilami, z nichž každá má vlastní ochranku. Kromě bílých expatů tu žije ale i spousta Indů. Dle cedule na bráně je do celé čtvrti zakázaný vstup žebrákům, obchodníkům a rikšám, nesmí se tu troubit, a proto je tam klídek. Zaparkovali jsme před domem, vynosili všechny naše i holek věci a zabydleli se v příjemném pokojíčku s vlastní koupelnou, což tu ostatně měly všechny místnosti. Katka s naší drobnou pomocí nachystala večeři – hustou špenátovou polívku, salát z toho, co zbylo z víkendu, k tomu pořádný hovězí steak, na dojedení chleba s máslem, to můžeme pořád:-) Byli jsme opět v sedmém nebi. Večer jsme ještě poseděli a Katka vyprávěla o své práci pro francouzskou firmu, která v Indii nechává šít oblečení. Také nám pomohla vyřešit dalšího strašáka, podstoupení rentgenu plic. Díky našemu cestování jsme totiž naplnili podmínky novozélandského imigračního úřadu a do 14 dní od odeslání žádosti o víza musíme dodat rentgen plic ze smluvního zařízení. V Dillí je jich hned několik, ale klinika Max Medical Center je od Katky v docházkové vzdálenosti a má jí ověřenou. Máme se dostavit zítra v 10:20 a 10:30, s sebou doklady a 5 fotek – na co, proboha??!!!

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.