PONDĚLÍ 22.6. – DEN DVOUSTÝ OSMDESÁTÝ – VÍZA, MUZEUM GENOCIDY, CENTRAL MARKET

Dnešek by se dal nazvat Dnem skrytých pokladů, jelikož jich Phnom Penh moc nemá, jsou vzácné a nemají takovou váhu…. Anebo jinak… Kdo nás zná, nebo aspoň četl některý z minulých zápisů odsud, tak ví, že Phnom Penh není zrovna naše oblíbené město. Navštívili jsme jej už v roce 2010, nijak nás neuhranulo, spíš naopak. Podruhé jsme se tu na skok zastavili před několika dny před cestou do hor, holt je to asi největší křižovatka tras v Kambodži. Po dnešku jsme usoudili, že pro případ nouze bychom Phnom Penh mohli vzít na milost (žádné strachy a vydržte na příjmu, za chvíli bude zase všechno jinak:-)), a zasloužily se o to: nově zavedená MHD, minimálně 3 linky autobusů, levné a pohodlné, holič od 6000 rielů, masáže od 16000 rielů, muzeum pro studenty zadarmo, centrální trh plný krásného jídla, a tak…:-)

Vykopali jsme se z postele kolem 7., zabalili všechny nutnosti a vyrazili si zkusit zařídit konečně ta vietnamská víza, když se to v Bangkoku nepovedlo. Došli jsme na autobusovou zastávku, o které jsme už věděli od minula, a čekali, jestli něco bude. Za 5 minut tu fakt stavěl autobus, normálně velký, klimatizovaný, žádný minivan. Ujistili jsme se, že jede na zastávku 47 – Ministry of Land, naproti níž by se měla nacházet vietnamská ambasáda, a zaplatili příjemných 1500 rielů (každý). Jelo se pořád po jedné ulici, ale skrz půlku města, takže jsme si to docela užívali a hodně ocenili, že se tam nemusíme táhnout pěšky (nebo předraženým tuktukem, ale tím my bychom stejně nejeli). Konduktor nás pak upozornil, když jsme dojeli na naší zastávku, takže to bylo fakt na pohodu. Tuktukáři možná nebudou mít co žrát (a o tom tedy pochybuju), ale my bychom je beztak nekrmili, takže nás to vůbec nebolelo, že tu konečně funguje autobus:-) I tak Phnom Penh zatím zůstává královstvím tuktukářů.

Ambasáda nám přišla oproti té v Bangkoku (a obecně informacím z netu) docela seriózní, dokonce měla vyvěšený ceník a oproti Bangkoku nabízela i 3-měsíční víza. Stála nás každého 95 USD, ale jet tam na měsíc za 50 USD, a pak složitě shánět prodloužení, nebo zoufale nestíhat a utíkat na hranici, to jsme nechtěli (pozn. na podzim 2015 slevnila všechna víza na polovinu). Vyplnili jsme formulář, přidali fotku, pas a peníze, odevzdali u okýnka a zítra si je můžeme přijít vyzvednout. Jakýpak copak?:-) Phnom Penh tedy aspoň v něčem příjemně překvapil…

Na zpáteční cestu jsme se vydali pěšky, přeci jenom jsme před sebou měli celý den, tak proč se trochu neporozhlédnout… Navštívili jsme ABC pekárnu, která se stane důležitým zdrojem hlavně ve Vietnamu, zkoušeli podmínky různých bankomatů, a také sehnat wifi adaptér. Takové běžné cestovatelské starosti:-) Brzy jsme došli k S-21 Tuol Sleng, nebo-li Muzeu genocidy, jedné z hlavních turistických “atrakcí”, které Phnom Penh nabízí. Jde původně o školu, kterou Pol Potův režim Rudých Khmérů změnil na největší a nejvíce utajené politické vězení obehnaně dvojitou železobetonovou zdí, kde probíhaly výslechy, mučení i popravy “nepohodlných” osob. Podle oficiálních statistik vyvraždili Rudí Khmérové během čtyř let krvavé hrůzovlády téměř třetinu obyvatelstva tehdejší Kambodže, okolo 1,7 milionu lidí, jen vězením Tuol Sleng prošlo možná až 20 000 lidí. Zdejší “pobyt” jich přežilo zhruba 200, nejznámějších je 7 osob (z toho 4 děti), které zde našla vietnamská armáda, když přišla Phnom Penh osvobodit. Většina obětí skončila v masových hrobech největších Killing Fields v Kambodži, nedaleko města (kdo Phnom Penh navštíví poprvé, většinou se v rámci prohlídky vydá i tam)… Věděli jsme, že tohle nebude veselá návštěva a obecně památky tohoto typu moc nevyhledáváme, ale když už jsme sem došli, tak jsme se rozhodli se dovnitř podívat. Vstupné stojí 3 USD, papírový průvodce také, nebo se dá najmout osobní, studenti mají vstup zadarmo z důvodu, že se kambodžská vláda rozhodla vrátit tomuto místu jeho původní, vzdělávací funkci a kromě muzea se zde pořádají i přednášky a diskuze…

Nemá asi cenu detailně popisovat, co všechno si tu můžete prohlédnout a hlavně díky dobovým fotografiím a malbám představit, nicméně musím konstatovat, že muzeum si turistickou pozornost rozhodně zaslouží. Tvoří ho celkem 4 budovy o 3 patrech, přes otevřené chodby byly ponechány “mříže” z ostnatého drátu, které měly zabránit pokusům zoufalých vězňů o spáchání sebevraždy skokem. Jednotlivé třídy střední školy byly předělány na výslechové (=mučící) místnosti, anebo do nich byly vestavěny dřevěné či cihlové cely, kóje asi tak 2 x 1 m. Místnosti v horních patrech sloužily jako hromadné cely. Budova A pak měla zvláštní význam, protože jejími zdmi procházeli “VIP” vězni – zrádci z řad Rudých Khmérů, politici, významné osobnosti, cizinci, kteří uvízli ve špatnou dobu na špatném místě… Dnes návštěvník najde ve většině místností textové a obrazové dokumenty, zpovědi svědků, pohled na Pol Potův destruktivní režim z různých úhlů. Vše je uspořádané do expozic dle konkrétních témat a veškeré texty a popisky jsou psané khmersky i anglicky. Jedna z nejsilnějších částí je ta, kdy projdete dlouhou chodbu podél miniaturních cel, aby se pak před vámi zjevila tabla s mnoha fotografiemi vězňů a vězeňkyň. Každý nově zajatý byl totiž pečlivě zdokumentován a zaevidován. A vy víte, že prakticky všechny obličeje, často velmi mladé, které na vás zírají vyděšenýma očima z fotek, našly utrpení či rovnou smrt mezi stejnými zdmi, kde se teď procházíte. Pak vyjdete z budovy, před vámi na nádvoří vysoký kovový rám s háky, pod každým z nich obrovská nádoba. Možná ani nechcete vědět, co se tady dělo, ale dozvíte se (háky k zavěšení s rukama za zády nebo hlavou dolů, nádoby na topení ve shnilé vodě). Výslechy a vynucování přiznání k činům, které se nikdy nestaly, však to známe i z mnohem bližších míst… i když si dovolím tvrdit, že Evropa bude za Asií v brutalitě vždycky dost zaostávat (a trvám na tom, že Rudí Khmérové byli jedny z nejsurovějších zrůd, co kdy chodily po Zemi). Okolo potom náhrobky 14 posledních obětí, které byly nalezeny v areálu po jeho osvobození. No, jak jsem avizovala na začátku, nebyla to veselá návštěva, ale provedení muzea je skvělé a kdo navštíví Phnom Penh, měl by sem zajít už jen proto, aby věděl, čeho se v životě vyvarovat (například nástup Rudých Khmérů k moci skrze legitimní volby je zde detailně vysvětlený).

Ale stačilo, popojedem. Pardon, popojdem, samozřejmě:-) Od muzea jsme se proplétali většími i menšími uličkami a zkoumali Phnom Penh podle toho, kam nás zavedly kešky. Já jsem začala s tužkovou anabází, potřebovala jsem doplnit zásobu na deník. Navštívili jsme Pencil Market, což byl supermarket, ale kupodivu propisky tu neprodávali vůbec žádné. Pak jsme narazili na velké papírnictví (ano, můj fetiš), kde jsem si vyhlédla hned několik propisek za 0,08 USD, tedy 300 rielů. Vytahala jsem si jich tedy 5, což by mělo dělat 0,40 USD, nicméně u pokladny po mně chtěli 1,5 USD. Ok, nejsou to velké peníze (jeden šejk nebo třeba jedna kotlíková večeře), ale jde o princip a vola ze sebe dělat nenechám. Vzala jsem si tedy prodavačku k policím s tužkami a ke svému velkému překvapení a navzdory psaným cenovkám jsem se dozvěděla, že 0,08 tady nestojí v podstatě nic. V rámci solidárnosti s budoucími zákazníky a pod tíhou mystery shopperské minulosti jsem musela zjednat pořádek, tak jsem jim chybné cenovky přepsala podle toho, co mi pani řekla za skutečné ceny:-) Pak jsem si tu jednu nejlevnější tužku koupila a byla spokojená.

Dostali jsme se při naší exkurzi i na velký Central Market, Petík si nechal u ospalého kluka sešít za dolar fotobrašnu, a pak jsme u jednoho z mnoha vnitřních stánků se šperky, hodinkami a slunečními brýlemi usmlouvali jedny pro Petíka. Konečná cena 25000 rielů (6,25 USD) zřejmě dokonale vystihovala kvalitu, tak jsme byli rádi, že něco na chvíli má a snad mu přes ně sluníčko nevypálí ty jeho ne úplně zdravé a bezproblémové voči. Já jsem si zas opatřila novou kuchyňskou pomůcku, novou elektrickou spirálu, protože ta indická se nám definitivně rozpadla poté, co jí Petík několikrát rozebral a znovuzprovoznil. Na ty instantky do pokoje a tím poměrně slušnou finanční úsporu se hodila. Vyšla na 6000 rielů, tak snad mě to při zapojení do zásuvky nezabije. To bychom byli dvojka – jeden slepej a druhá mrtvá…

Centrální hala trhu skrývala jídelní část, dost dobrou. Tady se chtěli všichni najíst hned teď a tady, ne si to nosit někam do práce, takže s kotlíkama jsme nepotkali vůbec nikoho a s naším omezeným rozpočtem jsme měli docela problém si vybrat, i když tu dělali fakt krásné, čerstvé a voňavé věci (ale třeba jarní rolky za 2000/ks byl dost úlet). Nakonec jsme se rozhodli ochutnat jakousi omeletu, která se smažila ve woku, po celé jeho ploše, takže byla docela velká, plněná mletým vepřovým masem a klíčky, porce za 5000 rielů. Dobrá, akorát na hlad bychom potřebovali každý tak tři:-) V uličkách okolo trhu jsme pak pobrali ještě trochu ovoce a vrátili se do hotelu, kde jsme chvíli popracovali. Na večeři jsme si skočili do vedlejší restaurace jako včera a zkusili smaženou rýži, ale byla to ještě smutnější záležitost, než včerejší nudle. U stolu za námi seděli dva ukrutně tlustí běloši a bavili se spolu anglicky, ovšem pak se pustili do obchodní debaty o drogách a přešli do němčiny. Probůh, kam jsme to zase vlezli?:-)

ÚTERÝ 23.6. – DEN DVOUSTÝ OSMDESÁTÝ PRVNÍ – PHNOM PENH PODRUHÉ

Další den zasvěcený městu Phnom Penh už jsme nemohli jinak, než jít rozlousknout jeden velký rest, Královský palác… Po brzké večerce jsme byli v 7 už na nohou, jenom to k paláci chvíli trvalo. Vzali jsme to okolo krasného Národního muzea, odlovili kešku, a pak dorazili k paláci samotnému. Tam přišla dvě překvapení. To první dobré, a sice, že vstupné do jedné z hlavních památek země je rozumných 25000 rielů (6,25 USD). To druhé už tak příjemné nebylo. Do paláce se totiž musí jen v náležitém oblečení, což nátělník není. Ok, s touhle možností jsem počítala a měla s sebou připravený šátek na zakrytí, který mi zatím ve všech buddhistických, hinduistických, dokonce i muslimských zemích stačil. Ne však v Kambodži, kde mě odmítli dovnitř pustit. Po chvíli jsem pochopila proč, jelikož mě poslali do obchodu se suvenýry, ať si koupím tričko. O tom, že by tu třeba teda něco půjčovali, jak je to obvyklé, když je někde zakrytí striktně vyžadováno, jsem si nedovolila ani fantazírovat, maximálně to tak vpálit nepříjemným sekuriťákům. Rozjela se s nimi celkem ostrá debata a v momentě, kdy jsme se dozvěděli, že oni naše peníze rozhodně nepotřebujou, že se mají dost dobře, nebylo dál o čem mluvit. Nechali jsme si vrátit peníze (aspoň že tak), otočili se na podpatku a smířili se s tím, že kambodžský Královský palác nám holt zůstane utajen, protože znovu už nás Phnom Penh vážně neuvidí. Ale tak jsou horší věci…

Pokračovali jsme městem směrem k vietnamské ambasádě. Nejdřív jsme míjeli velký travnatý park, kde nás nejvíc zaujali “uklízeči”, co pulírovali trysky ve fontáně:-) Velká křižovatka za parkem byla částečně uzavřená a všude postávaly hloučky policajtů, asi se chystala nějaká akce nebo minimálně průjezd nějakého pohlavára. Nás si naštěstí moc nevšímali. My se ocitli v jakési hodně “lidové” čtvrti. Neskutečně zanedbané, rozpadlé a přesto obydlené paneláky tu stály snad ještě od dob Pol Potových sociálních hokusů pokusů. Před jedním z nich chlapík opravoval elektrorozvod. V Asii, jo. Nepochopíš, jo. Ale ono to zas tak složité není – jelikož v té totálně nerozluštitelné změti drátů by se nikdy nikdo nevyznal, tak se opravy řeší jednoduše navázáním nového kabelu a je to:-) Potkali jsme tu konečně i babky kotlíkářky, ale u první se nám nic nelíbilo a druhá moc počítala (“Kolik to stojí?” “2000” “A s rýží?” “Eeee…10000…. Dolar. “, ale to už jsme byli na odchodu). Ve čtvrt na 11 jsme dorazili na ambasádu, měli jsme tu být po půl, takže pohoda. A ještě víc, když nás přijali rovnou, odevzdali jsme jen lísteček a dostali pasy se zbrusu novými vietnamskými vízy na 3 měsíce. Bylo to sice drahý jako prase, ale pořád jedno z nejlevnějších míst, a naprosto bezproblémové, takže Phnom Penh a jeho vietnamskou ambasádu můžeme směle doporučit:-)

Cestou zpátky jsme to vzali tentokrát po hlavní, které jsme se zatím spíš vyhýbali, se stejnou misí jako včera – propisky a wifi adaptér. Našli jsme další velké papírnictví, vybrali propisky i krásné pohledy a chystali se u pokladny zaplatit 2 dolary kartou (protože máme spíš nedostatek hotovosti a protože měli placení kartou všude mohutně inzerované. Jenže na tak nízkou částku nám odmítli kartu přijmout. Měli smůlu, že dneska už jsme byli z Královského paláce dost vypruzení a nastartovaní, a tak jsme si to nemínili nechat líbit a hlasitě se dožadovali svého práva zaplatit 2 dolary kartou:-) Dostavil se i manažer prodejny, který uměl obstojně anglicky a dlouho držel nervy na uzdě, ale dostali jsme ho, když jsme po prvních výhrůžkách vytáhli foťák. To začal vyhrožovat, že ho rozbije, načež jsme se tedy radši sebrali a vypadli, s jeho hlasitým FUCK! za zády (bože, jak je ta angličtina nenápaditá:-)). Podle asijských zvyklostí jsme se ale považovali za morální vítěze bitvy my, protože on se nechal vyprovokovat k bouřlivé reakci:-) A my tužku už stejně měli a pohledy koupili na Central marketu…

O kus dál za papírákem jsme zašli do celkem velkého obchoďáku s elektronikou a zkusili tu vybrat a koupit USB wifi adaptér. A to byl panečku jiný servis – slečinky nás obskakovaly, všechno ukazovaly, pro placení kartou nás nejuctivěji vzaly do jiného patra. A to jsme platili okolo 8 USD, takže žádné extra rozhazování, aby si nás musely předcházet:-) Škoda jenom, že modul ve výsledku nefungoval a počítači možná ještě víc uškodil…

A jak jsme tak byli v ráži, vybuzerovali jsme ještě nebožáka klučinu na turistických informacích, že neví, kolik stojí poslat pohled do Evropy. Odešel to ale zjistit a snaha se cení:-) To už jsme se dostali do oblasti Wat Phnom, takového menšího Petřína, kterým se pyšní Phnom Penh, malé pagodě na kopci v parku. Mají tu opičí tlupu, která se stará o pobavení návštěvníků, i obří zemní hodiny a fajn stánky s jídlem, hlavně o blok dál, za univerzitou. Ochutnali jsme tam papájový salát som tam, abychom mohli porovnat s thajským provedením, ale bylo v něm na náš vkus moc drcených krabů, ty bychom si klidně odpustili. Další jídlo – zásobu vody a instantek už jsme nabrali po cestě do hotelu a večeři pak obstarali z vlastních zásob. Nad prací a plánováním Vietnamu jsme oba vytuhli a nebylo divu – za poslední dva dny jsme po městě nachodili téměř 30 km…

STŘEDA 24.6. – DEN DVOUSTÝ OSMDESÁTÝ DRUHÝ – STOPEM DO SVAY RIENG

Když se nám podařilo přestopovat půl Kambodže, rozhodli jsme se, že cca 180 km na vietnamskou hranici, po jedné přímé dálnici by měla být brnkačka (a taky že se nám nechce platit ty pálky za autobus). Ráno jsme se zabalili z hotelu a došli na již důvěrně známou zastávku MHD autobusu. I tak se nás tam nějací naivní tuktukáři snažili přesvědčit, že tu žádné autobusy nejezdí. Zatím boj ještě nevzdávají… My se ale vyvést z míry nenechali a za chvíli se už vezli klimobusem skrz celý Phnom Penh. Další sympatický fakt na něm je, že se platí jednotné jízdné 1500 rielů, ať vystoupíte příští zastávku, nebo na konečné o mnoho km dál. Známá trasa k vietnamské ambasádě nám utekla rychle, ale pokračovali jsme ještě tak dvakrát, možná třikrát daleko, až na konečnou Okaha Suy Sophan Bus Terminal. Hlavní městská třída Monivong se čím dál tím víc zmenšovala a zhoršovala, na mnoha místech se silnice teprve stavěla a brutálně se prášilo. Nádraží pak byl taky takový prašný plac, nikde nic. No, nám to neva, nic jsme nechtěli a bylo to nejvzdálenější místo aglomerace Phnom Penh, kam se dá MHD dostat.

Zaběhla jsem na protější benzínku na WC (v Kambodži asi nejsou benzínky bez záchodů, i když někdy dá práci ho najít), pak u tetky u silnice nabrala rambutan a mohli jsme vyrazit. Usoudili jsme, že tady je to na stopování blbé (zúžená, rozestavěná silnice, auta v koloně, když volněji, tak se chtějí předjíždět, atd.), tak zkusíme jít, až najdeme lepší místo. Zastavili jsme se akorát u jednoho dědy kotlíkáře na oběd (mimochodem jedno z vůbec nejlepších jídel, co jsme v kotlících našli) a o několik km dál, kde se na chvíli přerušila zástavba, jsme konečně vedle benzínky zkusili stopovat. Stáli jsme tu okolo hodiny bez úspěchu… Dvě auta zastavila, ale pokaždé chtěli zaplatit (10 USD za odvoz na hranice), až konečně zabrzdilo velké SUV a v něm mladý pár, co byl ochotný nás vzít zadarmo. Bohužel jenom kousek. Prý jsme na nešťastném místě, neboť o kus dál je velký trh, kam většina aut míří, tak že nás zavezou za něj. Sice posun jen o 10 km, ale taky super, říkali jsme si. No jo, za trh jsme se sice dostali, jenže tam byla zase všude civilizace, ze které jsme se předtím tak pracně dostávali. Poslali nás samozřejmě na taxíka. Ok, zlobit se za odvoz nebudeme, ale občas máme holt trochu jinou představu, než naši řidiči:-) Koupili jsme tedy suchou bagetu a vyrazili zase dál za město. Potkali jsme pojízdný stánek s třtinou a konečně jí dostali do pytlíku, správně asijsky!:-) Hned kus za ní jsme zkusili stopovat na ne úplně dobrém fleku, trochu v zatáčce, ale jednom z mála, kde okolo nebyly baráky. A vida, poštěstilo se a zastavil nám dokonce kamion!

Stejně jako všichni kamioňáci světa, i tenhle byl vysmátý od ucha k uchu a přestože angličtinu měl jen takovou hodně základní, rukama a nohama jsme toho zvládli spoustu. Asi v polovině cesty jsme zastavili u něj před barákem, kam se šel převlíknout a dát dětem barevné limonády, co přivezl, a pak jsme pokračovali až do Svay Rieng, posledního městečka před vietnamskou hranicí. Chtěli jsme mít na přechod hranice a na to, dostat se do Saigonu, celý den, a tak jsme se nechali vysadit tady, že přespíme a ráno se do toho vrhneme. S Ferdou řidičem jsme se rozloučili na velkém kruháči ve Svay Riengu, nedaleko několik hostelů i trh, na třetí stranu výpadovka k hranici, takže paráda.

Obešli jsme nejdřív dva opravdu krásné guesthousy, ovšem chtěli v obou za pokoj 10 USD, což je sice fajn cena, ale nikoli v superlevné Kambodži. Zkusili jsme centrálu Červeného kříže, kde měli též inzerované levné ubytování, nicméně strejda, když nás viděl, se zhrozil, že by po něm mohl někdo něco chtít, a radši rovnou vypálil cenu 15 USD, aby se nás zbavil:-) Zbýval poslední guesthouse v nejbližším okolí, pak už bychom museli jít hledat někam dál. Zkusili jsme ho tedy a byl trochu oříšek najít majitele, ale s pomocí komunity (sousedi, prodavačka od stánku, její štamgast) se to povedlo a za 20 minut jsme bydleli v přepychovém pokoji, velkém, s oknem, větrákem, klimatizací, telkou, wifi, koupelnou, vše čisté a funkční. Za 6 USD:-) A měli jsme to tu sami pro sebe:-) To by šlo, co tu mají dál…?

Vydali jsme se do centra městečka, kde se rozkládal velký trh a ten tedy stál zato. Všechno levné, všichni hrozně milí, usměvaví a fér. U dvou různých tet jsme koupili jídlo z kotlíku, ve výsledku jsme se trefili na hodně podobná jídla – kari s rybím masem, zeleninou a houbami. Pak jsme pořídili ještě několik kilo ovoce a spokojeně se zase odebrali do hotelu. K našemu zděšení se jídla nepovedla – houby byly tak neskutečně hořké, že se to fakt nedalo jíst. Jak kdybyste si udělali guláš z hořčáků – normální člověk by to vyhodil, Kambodžan si pošmákne:-) Tak ještě že jsme nakoupili to ovoce. Pustili jsme si k němu v televizi animáky a za chvíli byli tuhý jak špalky.

ČTVRTEK 25.6. – DEN DVOUSTÝ OSMDESÁTÝ TŘETÍ – STOPEM I NA HRANICI

Ráno se nám tentokrát dobře vypravovalo, když jsme neměli skoro nic vybalené. Rozloučili jsme se s panem domácím a vydali se za městečko, stopovat mezi rýžová pole. Asi jsme ale napoprvé byli moc líní a neodešli dostatečně daleko, takže u nás sice stavělo dost aut, ale všechno to byli “taxikáři” na hranici, chtěli za odvoz 10 USD (mimochodem stejná cena jako za odvoz z Phnom Penhu, autobus by býval stál 6 USD). Po čase nás ale přestalo bavit vysvětlovat každému v parkující koloně, že fakt nemůžeme za odvoz platit, proto sháníme někoho, kdo tam jede sám od sebe a vzal by nás, a tak jsme znovu osedlali a šli dál. Bylo to dobré rozhodnutí, za půl hodiny už jsme se vezli na korbě s celou rodinou, valili si to na hranici a kochali se krásně zelenou krajinou rýžovišť. Vyhodili nás přímo u celnice, kam až se dalo zajet, což bylo na jednu stranu super, na druhou jsme chtěli v poslední vesnici pojíst, poslat pohledy, vybrat dolary a tak. Když jsme se rozloučili a my obešli nejbližší stánky, zda by se nenašlo něco k snědku, usadila jsem se s věcmi a deníčkem pod strom, zatímco Petík vyrazil nazpět, zkusit najít aspoň ten bankomat. Po víc než hodině byl zas u mě a mohli jsme se společně vydat vstříc zatím neotestovaným vietnamským celníkům…

 Tisk článku