---

ČTVRTEK 23.7. – DEN TŘÍSTÝ JEDENÁCTÝ – VÝLET NA MOTORCE DO MARBLE MOUNTAINS

Druhou část dnešního dne jsme se rozhodli využít pro návštěvu oblasti Marble Mountains, vietnamsky Ngũ Hành Sơn, v překladu Hory pěti živlů. I když vietnamský název je hezčí, budu pro jednoduchost používat anglický název, který sice není přesným překladem, ale mezi ne-Vietnamci je nejpoužívanější a mělo by být hned jasné, o jakém místě je řeč… Tak tedy, jde o oblast mezi Hoi An a městem Danang, respektive spíš už na předměstí Danangu, čtvrtého největšího města Vietnamu, kde se nachází pět mohutných vápencových masívů, pět hor vyčnívajících v krajině, pojmenovaných po pěti živlech podle zdejší tradice: Kim Son (kov), Thuy Son (voda), Moc Son (dřevo), Hoa Son (oheň) a Tho Son (země). Na všech byly údajně postaveny chrámy, ale veřejně přístupná je pouze hora Thuy Son. Okolí hor je do posledního koutu vyplněno kamenickými dílnami a obchody, všude se zuřivě tesají mramorové sochy všech možných i nemožných tvarů a podob (a že Vietnamci občas vymyslí opravdu šílenosti… prim hrají sochy Buddhů vážných i vysmátých, sochy lvů, fontány s delfíny, mají ale i hmoždíře nebo nádoby na pálení vonných tyčinek). Mramor = marble, proto tedy Marble Mountains. Vtipné je, že těžba mramoru přímo z posvátných hor již byla zakázána a materiál pro dílny se dováží ze sousední provincie.

K hoře Thuy Son, na které už z dálky mezi stromy probleskovaly barevné stěny pagod, jsme dorazili okolo třetí hodiny, nechali našeho oře na ofiko parkovišti za 3 000 Đ, a po delší úvaze se rozhodli kromě standardní vstupenky za 15 000 Đ pořídit i stejně drahý lístek pro svezení výtahem:-) Ani ne tak kvůli lenosti (i když…:-)), jako kvůli času – zbývaly 2 hodiny do zavíračky a nechtělo se nám hodinu někam hrabat do schodů, a pak nestíhat. Vyvezli jsme si tedy prdelky proskleným výtahem, který tu vloni dostavěli, údajně do výšky 5. poschodí, a mohli se vrhnout rovnou do prohlídky areálu. Však si ještě i těch schodů užijeme… Hora vypadá na dálku jako jednolitý kus skály, ve skutečnosti je to ale pěkný ementál – plná dutin, jeskyní, jednotlivých pater, mezi kterými lidé postupně zbudovali cestičky, schody, průlezy. V některých jeskyních jsou umístění Buddhové a slouží jako přírodní chrámy, ale i venku jsou úžasné, velké pagody se zahradami, sochami, jezírky, vysokou věží na nádvoří. Prošli jsme hlavní chrám Linh Ung, potom nejbližší jeskyně, než jsme se vydali schodišti a kamennými cestičkami vzhůru. Tam čekaly další jeskyně a jeskynní chrámy, z nichž jeden šel prolézt úzkým průduchem s pomocí řetězu kamsi na povrch, pod rukama i nohama podkluzoval nádherně vyhlazený mramor, i bez kameníků. Jakmile jsme se ocitli zpátky na denním světle, vyvedla nás cestička po několika balvanech ještě výš, až jsme byli úplně nejvýš, přímo na vrcholu hory Thuy Son! A ten výhled!!! Pod námi krajina jako na dlani, tady je z většiny zastavěná nízkými domky vietnamského venkova, mezi kterými se jako had plazí řeka Thu Bon až ke svému nedalekému konci v moři táhnoucím se po obzoru. Výrazně vyčnívají jen ostatní Marble Mountains, čtyři sestry s mramorovými srdci.

Pokochali jsme se, pofotili a vydali se dolů po venkovní a lépe schůdné cestě. Navštívili jsme ještě další, menší chrámy a druhou skvělou vyhlídku, pak už jsme ale museli pospíšit dolů, blížila se 17. hodina. Bylo to hodně schodů, ale zase ne tolik, aby se to za normálních okolností nedalo vyšlápnout i nahoru. Já jsem se zdržela ještě focením čehosi a na Petíka se mezitím rozčílila holčička na parkovišti, že jí nechce ukázat lístek od zaplacení, bere si motorku a snaží se jí vysvětlit, že ho mám u sebe já a hned ho ukážu, jakmile dorazím:-)

Od Marble Mountains do Hoi An jsme to vzali po rychlé pobřežní silnici. Bohužel na moře skoro nebylo vidět, protože pobřeží tu mají rozprodané mezi rezorty – některé jsou už postavené a fungují, jiné se k tomu intenzivně připravují. Když jsme ale o něco dál zabloudili do spletitých uliček malé vesnice pro kešku v jedné z místních restaurací, dostali jsme se i na tu pláž. Byla moc pěkná, jen pár lidí okolo, to by se třeba zítra mohlo využít. Teď už se pomalu blížil romantický západ slunce a to jsme chtěli být pokud možno v cíli, přeci jen vietnamský provoz bývá dost šílený sám o sobě, nemusí se tomu přidávat jízdou potmě… Po cestě jsme našli bankomat, natankovali a dojeli domu vrátit motorku.

Malý klučina domácích si zamiloval Petíka a vítal ho tak, že se mu omotal kolem nohy:-) Odložili jsme jen pár věcí a spěchali se mrknout na trh, jestli tam babky budou ještě vařit. Naštěstí ano, akorát že jsme vyzkoušeli jinou a ta to neměla tak dobrý a navíc se nás pokusila natáhnout. Při večerní procházce městem jsme se rozhodli zkusit údajnou zdejší specialitu bahn bao bahn vac nebo-li White rose, což by měly být pirožky z rýžového těsta plněné krevetami. V jedné ulici jsme je zahlédli na několika místech, tak jsme to šli otestovat. Jednu z restaurací jsme si vybrali, objednali… a pak už se jen snažili netvářit tak zklamaně. Dostali jsme na talíři 5 pirožků, celkem malých, a uvnitř bylo obyčejné mleté. Jako předkrm by to bylo fajn, ale tak holt se to ochutnávání někdy zadaří víc a někdy míň:-) Chuť a hlavně náladu jsme si šli spravit na nábřeží tradičním českým způsobem – pivem! Některé restaurace ho dávaly zdarma k jídlům, která tu ale byla předražená, a někde ho měli levné i samo o sobě. My šli “na jedno”, skončili u dvou, při ceně 8 000 Đ za 3 dcl paráda:-) A jak se nám dneska pěkně usínalo!

PÁTEK 24.7. – DEN TŘÍSTÝ DVANÁCTÝ – VÝLET DO MONKEY MOUNTAINS A NA PLÁŽ

Petíkovy oči zas včera po motorce nic moc, ale bylo nám líto vyhodit den, tak jsme si už večer objednali motorku i na dnešek. Zkusil jet v brýlích, takže nemohl mít sluneční, a jako na potvoru to dneska pěkně pálilo:-(

Plán na dnešek byl jasný – poloostrov Son Tra za Danangem, který tvoří kopečky zvané Monkey Mountains, i když šance narazit tu na opice je dnes už mizivá. Bývala tu americká vojenská základna a Danang byl prázdninovým letoviskem pro vojáky. Na jedné z hor zůstaly dva radary, které dnes patří Vietnamu, na druhé se tyčí vysílače. Taky je tam úžasný chrám s obrovským Buddhou a možná i nějaká ta pláž by se našla…

Vyrazili jsme nejkratší možnou cestou, tedy po pobřežní silnici, jako jsme včera přijeli. Na snídani jsme zastavili u takové dost zabordelené polívkárny na bún cha, nudlopolívku s kousky salámu, akorát bylinky navíc nic, věci na dochucení nic moc, porce malá. Až nám přišlo divné, že by za to místní fakt platili 20 000 Đ, ale tak to už je úděl nás bělob. Aspoň jsme tím měli odbyté jedno jídlo a nebudeme přes den hladovět:-)

Po pobřežní silnici jsme krásně prosvištěli kolem Marble Mountains i kolem Danangu a jeho hotelovo-rezortní čtvrti, aniž bychom se nějak extra zasekali. Přejeli jsme odbočku k vrcholům a přístavu, a tak jsme to nejdřív vzali k parádnímu chrámu Linh Ung. Vstupné bylo zdarma, parkovné dobrovolné, tak jsme jim tam šoupli tisícovku pro karmu:-) Areál byl ohromný a stejně tak všechno v něm. Velká nádvoří, velká pagoda, sochy mnichů v životní velikosti rozestoupené po jednom z nádvoří, velké různobarevné lekníny s velkými vážkami v ne tak velkém jezírku, a pak především obrovský, čistě bílý Mariabuddha (Lady Buddha), který se tu pne do nebes a přes zátoku blahosklonně shlíží na Danang. Prošli jsme si všechno, kličkujíce mezi davy ostatních návštěvníků, většinou to byli domácí nebo jiní Asiati, bílých jsme potkali jen pár. Petíka naprosto uhranuly vážky na leknínech a strávil u nich notnou dobu. Legrační bylo, že on s tím zase uhranul Vietnamce, takže si dav čumilů fotil jeho, jak nad jezírkem fotí vážky:-) Ve výsledku jsme se tu docela nachodili, pořád nahoru, dolů, po nádvořích, po schodech a mocné slunce všechno spalovalo. Jak se nám ulevilo, když jsme zase mohli sednout na motorku a nechat se osvěžit mořským vánkem:-)

Pokračovali jsme po pobřežní silničce pořád dál a dál, kroutila se jak slepýš mezi suchou trávou. Pak asfalt skončil, zůstaly panely, my stále jeli. Chtěli jsme totiž vidět jeden z nejstarších a pravděpodobně největší vietnamský strom. Je to ohromný fíkus, Banyan Tree (nebo též strom bodhi, pod nímž meditoval Buddha tak dlouho, až dosáhl nirvány, indický národní strom), rozrostlý do takových rozměrů, že tvoří vlastní hájek. Větve a kořeny se proplétají, kroutí a vinou lesem, tvoří nové kmeny, ze kterých vyrůstají další větve a kořeny. Je to jako stromové bludiště. Srandovní je, že se pořádně neví, jak je strom starý – na desce u něj je uvedeno “asi 800 let”, místní už se dopočítali k 1000, tak těžko říct:-) Každopádně nedávno byl zařazen mezi chráněné vietnamské stromy, stejně jako většina těchto prastarých entů, které se horkotěžko dožily dnešních dní i přes katastrofy, které Vietnam potkaly a většinu země zplundlovaly. Nám se tu povedlo najít kešku, což potěšilo minimálně stejně jako vidět enta naživo:-)

Jelikož strom se nachází v podstatě na konci poloostrova, vydali jsme se odsud nazpátek. Ovšem aby to nebyla nuda, rozhodli jsme se to vzít středem výběžku, po starých vojenských, panelových cestách, které tu stavěli Američané. Skoro nikoho jsme na nich nepotkali, naopak se nám otevřely fantastické výhledy na kopečky, moře, Danang, šíji mezi městem a poloostrovem, bílou pláž táhnoucí se do nedohledna, rybářské i obchodní lodě brázdící pobřežní vody… paráda. Horší už bylo, že ty silničky byly asi stavěné na silnější stroje, takže náš fichtl měl občas problém vyvézt i samotného Petíka a já si musela několik kopečků vyšlápnout hezky po svých. Ale stálo to zato – vyjeli jsme k vysílačům a jen se kochali. S kamenným mudrcem jsme se pokusili sehrát partii go, ale chybělo nám k tomu víc hracích kamenů. K vojenským radarům se dostat nedalo, ale zase je cesta objížděla z opačné strany, takže bylo vidět na jiné krásy. Zmrzlinář ze stánku se pořád vnucoval, tak se ptám na ledové kafe – nemá, velkou vodu – nemá, tak jenom krčím rameny, že když nemá to, co chci, tak mu holt žádnou útratu neudělám:-)

Od radarů následoval dlouhý, prudký sjezd, což bylo super, protože motorka už jela na výpary. Dole v civilizaci jsme dotankovali a zajeli se mrknout do přístavu. Byl ale velký, průmyslový, samé tankery a rafinérovací věže, nic extra zajímavého ke koukání. Taky tu měl být někde starý kostel s katakombami, ale ten jsme nenašli vůbec, a tak jsme to otočili do centra Danangu. Po několika zkušenostech už nás ani provoz 4. největšího města až tak neděsil… Ani jsme moc nevěděli, za čím konkrétním sem jet, ale když jsme uviděli zajímavý kostel, zaparkovali jsme v hromadě jiných motorek před ním a šli se podívat blíž. Bylo na něm něco divného, ale došlo nám to až po chvíli – vypadal jako křesťanský kostel zkřížený s čínskou pagodou, na věžích hákové kříže (svastiky, samozřejmě). A to byl teprve začátek. Šlo totiž o chrám “sekty” Cao Dai, která hlásá, že všechna náboženství jsou si rovna a jejich cílem by mělo být šíření tolerance ve světě. Jako základ uznává buddhismus s čínskými prvky, hlavním symbolem je ale zeměkoule a vševidoucí “boží oko” a mezi “svaté” přebírá občas zvláštní postavy jako Johanku z Arku, Viktora Huga, Shakespeara nebo Lenina. Dnes má tento zvláštně smixovaný směr, který vznikl ve 20. letech 20. století, údajně okolo 1,5 milionu věřících. Vnitřek chrámu, který je druhý největší ve Vietnamu, nás překvapil ještě víc. V podstatě byl na výzdobu poměrně chudý, až na obří zeměkouli ve vlastním výklenku a úctyhodné vyobrazení zdejší “partičky” Ježíš, Mohamed, Lao-Tse, Buddha a Konfucius se vševysvětlujícím nápisem VAN GIAO NHAT LY, tedy “Všechna náboženství mají stejný smysl”. Poměrně ušlechtilé myšlenky má tahle sekta, škoda jen, že si je neuvědomují i zástupci těch ostatních hlavních náboženství… Další, podobně rychlou zastávkou pak byla už čistě křesťanská katedrála, veliká a nádherná, s úžasnými barevnými vitrážemi v oknech. Když jsme zaparkovali v chumlu motorek, který dva klučinové neustále přesouvali, vypadalo to, že bránu nám zavřou před očima, ale jakmile jsme se jí protáhli, tak jí zase otevřeli a za námi se nahrnulo několik dalších turistů.

Poslední významnou atrakcí Danangu je Čamské muzeum, ale na to už jsme moc chuť neměli, tak jsme prokličkovali městem na pobřežní silnici a vydali se směrem na Hoi An. Po cestě jsme se ještě chtěli trochu okoupat a zajeli na odbočku k pláži, co jsme si ráno vyhlédli. Ráno tu bylo prázdno a mrtvo, jenže teď na nás už z dálky mávali výběrčí parkovného, tak jsme před nimi udělali jen elegantní oblouk a jeli to zkusit jinam. Další malá odbočka, řada zaparkovaných motorek, ale všechno místní, žádný samozvaný kasírtaška, lidi si užívali pozdní odpoledne na pláži. A my jen o pár chvil později taky. V moři díky vlnám vířil písek, ale jinak bylo čišté a příjemně osvěžující po té výhni dneska na svazích Monkey Mountains. Chvíli jsme tam blbli s kamerkou, malým vlnám a záplavě nízkého slunce nešlo odolat. Když ale začalo slunce zalézat moc, byl čas se vrátit domů.

Hlad jsme ani moc neměli, vzhledem k tomu, že jsme se cestou z Danangu ještě stihli nacpat dortíkama a bagetama v BigC, a tak jsme se zajeli podívat na autobusák, abychom zítra věděli, co nás čeká, a pak šli balit:-)

Download file: 14711.gpx