---

SOBOTA 25.7. – DEN TŘÍSTÝ TŘINÁCTÝ – PŘESUN DO HUÉ

Dnešní cesta do Hué by mohla být na delší lokte, tak jsme vystartovali brzy, v 9 byli sbalení, rozloučení a vyrazili na autobusák. Akorát nám to nedalo a když jsme měli po cestě jeden z tradičních domů, otevřený k prohlídce zdarma, neodolali jsme. Byl to nádherný, dřevěný, patrový dům, v centrální hale visel obrovský hrozen rudých hedvábných lampionů, okolo vyskládané různé nádobí a pomůcky pro výrobu lampionů, ale všechno to vypadalo, jako kdyby se to denně používalo, prostě jako když někomu vlezete do bytu, což tak vlastně bylo. Dům byl přes 250 let starý, žilo v něm už 8 generací a zdobily jej stále původní dřevořezby, unikátní pro každou místnost. Jen jsme nenaplnili ten správný účel návštěvníků zdarma a nezakoupili si žádný suvenýr, ale to se nedá nic dělat (a myslím, že s tím “domácí” v klidu počítali). Autobus už stejně volal…

Jezdila tu taková meziměstská linka do Danangu, kam jsme se potřebovali dostat nejdřív. Nasedli jsme a až za jízdy handrkovali s konduktorkou cenu – chtěla totiž po 17 000 Đ za každého z nás, ale i za batohy! Tvrdošíjně jsme to odmítali, jenomže jsme neměli přesně, a když jsme jí dali 50 000 Đ bankovku, tak si jí samozřejmě nechala a nic nevrátila. A to je přesně ten moment, kdy je potřeba mít drobné peníze a platit pokud možno přesně – tak, jak nabádáme i v našem článku Pasti na cestovní peněženku, mimo dalších užitečných rad, jak se nenechat zbytečně oškubávat (některé naše další zkušenosti viz níže…)

V Danangu nás bus vyhodil na velkém autobusáku, ale neměli jsme chuť oblejzat tu všechno, tak jsme koupili lístky do Hué za první rozumnou cenu, co jsme našli, 55 000 Đ na osobu. Chvíli jsme si počkali, já dopisovala resty v deníku, takže to uteklo a mohli jsme se jít naložit do minivanu. Petík šoupnul batoh čičmundovi a šel dovnitř zabrat místa, takže neslyšel, že čičmund, když naložil i můj batoh, si nepříliš sebevědomě řekl o dalších 100 000 Đ. Já jsem na něj vrhla jen znechucený pohled, doufala, že se mi to zdálo, a šla se taky usadit dovnitř. Zahrála jsem si na machra, ale uvnitř jsem byla takhle malinká, aby neměl chlápek nějaký blbý nápad, jakože ty batohy třeba nevezme:-) On to ale evidentně jen zkusil, a když se nepovedlo, neva, život jde dál. Později se s námi rozdělil o rambutany:-)

Jízda začala standardní rychlostí lidské chůze po městě, abychom přeplnili minivan do nafukovacích rozměrů, až pak se mohlo normálně vyjet. Cesta nás provedla tunelem pod horami a později dál po pobřeží, kolem nádherných zátok plných rybářských lodí, domků, sítí rozvěšených okolo a polozakotvených necek. Člověk by si tu skoro připadal jako na nějakém ostrově od Hemingwaye, kde příliv a odliv jsou jediná denní dramata a čas nad rybami rozvěšenými k sušení jakoby se zastavil.

To v Hué na autobusáku byl o poznání větší šrumec, i když jsme skončili necelé 3 km od centra. Když nás busík propustil, vzali jsme naše zdarma jedoucí bágly, v mžiku odpálkovali vlezlé taxikáře a vyrazili do centra tradičně po svých.

Do cesty se nám připletl BigC, tak jsme se nacpali ještě teplými bagetami, přeci jen jsme dneska jedli zatím akorát pytlík sušených banánů. V rámci obchoďáku tu měli i Lotterii, kde jsme skončili se zmrzlinou a hranolkami na netu. Jó, když musíš, tak musíš:-) Občerstvení a plni sil se můžeme vrhnout do shánění nového “doma”. První nha nghí u hodné babičky byl za 170 000 Đ, ale poslední ubytka nás rozmlsala a chtěli jsme ledničku, tak jsme zkoušeli dál. Prošli jsme několik nha nghí, ale když byly levnější, tak vybavení nestálo za moc. Skončili jsme u milého chlapíka v Phong Lau, kde 3-lůžkový pokojík měl všechno, kromě ledničky, ale mohli jsme používat chlaďák dole v restauraci. Chlapík prodával i vodu za 10 000 Đ, což na hotel jde, když nenajdeme někde levnější, a hlavně byl fakt supermilej.

Když jsme se ubytovali, bylo 6 hodin večer. Nacpaní jsme byli ještě bagetami, tak jsme běhání za večeří dnes vynechali a radši trochu popracovali na novém článku.

NEDĚLE 26.7. – DEN TŘÍSTÝ ČTRNÁCTÝ – CITADELA V HUÉ A OCHUTNÁVÁNÍ

V Hué se spalo dobře, ale ono když člověka po ránu budí zednické rány do zdi, tak je pak vděčný i za málo:-) Chrupkali jsme si do 8, přestože původně jsme touto dobou už chtěli stát u bran Citadely. Neva, neuteče (maximálně my se upečeme nebo odpoledne zmokneme). A naštěstí to k ní z hotelu nebylo daleko. Navíc jsme potkali kafe za 10 a bún bo hué (ano, odsud tohle jídlo pochází) za 25 000 Đ, což se taky může hodit…

Hué bylo císařským městem a sídlem císařské dynastie Nguyen od počátku 19. století do roku 1945, kdy císař Bao Dai abdikoval ve prospěch Ho Či Minha. Později bylo císařské město uvnitř mohutné citadely dost poničeno americkým bombardováním (ostatně jako většina území Vietnamu, ať se pořád neopakujeme) a ještě později částečně zrekonstruováno podle původních nákresů a fotografií. Dnes se Hué poněkud rozrostlo a Citadela tvoří jen centrální část města. Vstup se nachází v mohutné bráně Ngo Mon, jedné ze čtyř bran ve čtvercové hradbě dlouhé přes 10 km. Ngo Mon má tři vchody z nichž prostřední, největší, sloužil výhradně pro císaře a jeho družinu a od pádu impéria zůstává zavřený. V postranních vchodech jsou potom pokladny pro domácí (120 000 Đ) a pro turisty (150 000 Đ). Prodávali tu i zvýhodněné, kombinované vstupenky do Citadely a císařských hrobek, které jsou roztroušené po okolí města, ale my si nebyli jistí, kolik jich vlastně chceme a stihneme vidět, tak jsme zatím zůstali jen u Citadely (jinak to je cenově výhodné i s návštěvou jen jedné hrobky, čím víc hrobek potom, tím výhodnější cena).

Stejně jako všichni návštěvníci, vcházíme nejprve do paláce Thai Hoa, obřadní síně, kde císař ze svého vyvýšeného a zdobeného trůnu vítal návštěvy (oslněné jeho bohatstvím a majestátem), a zároveň tu probíhaly všechny obřady a slavnosti. Uvnitř se nesmělo fotit. Za 1. palácem bylo velké nádvoří a po jeho stranách Sály mandarínů. Ten nalevo byl čistě turistický – za 20 000 Đ se tu návštěvníci mohli obléknout do repliky hábitu z císařského dvora a vyfotit se na trůnu. Druhý sál byl o dost zajímavější, obsahoval výstavu a spousty textů o životě u císařského dvora. O vojácích a mandarínech, jakýchsi “ministrech”, o mnišském stavu, o mužské a ženské módě, o obřadech, o kuchyni, včetně ukázek nádobí z Francie a Číny a jiných zajímavých předmětů jako například “Pokladnice na víno a panáky” (samostatný článek o životě u císařského dvora již brzy na našem webu…).

Postupovali jsme dál areálem, obešli zeď a bylo před námi travnaté prostranství s krytými chodbami. Ráj pro fotografy, protože je tvořily zrenovované, rudě natřené sloupy, trámy a “okenice” na celou výšku chodby. Na nás tyhle rudo-zlaté motivy vždycky působí hlavně čínsky, nicméně v tomto případě to asi není úplně od věci. Přeci jen kulturní dědictví Vietnamu z Číny hodně vychází, jak jsme si mohli všimnout třeba u výstavy významných listin z císařské doby – ty starší jsou psané čínskými znaky, ovšem nikoli čínštinou, ale vietnamštinou (novější pak francouzsky nebo vietnamsky latinkou)… Na konci prostranství jsme našli už jen základy bývalého císařského paláce, po kterém tu zbyla mohutná zlatá socha draka. Kromě paláce tu stávalo několik dalších budov, jenže nepřežily válku a na jejich obnovu zatím nedošlo.

Na východní straně areálu nás ale nenechaly v klidu ukryté skvosty Hué Citadely. Jednak je to zahrada Co Ha, krásně upravená a plná orchidejí a čínských kaprů v jezírku, a potom císařská Čítárna. Nádherná dřevěná budova, zvenčí bohatě zdobená barevnými mozaikami z úlomků porcelánu. Barvami to tu hraje tak vesele, jakoby se celá budova radovala z povedené rekonstrukce (kterou musela projít nejednou).

Poslední, co nám zbývalo, byla západní strana areálu. Tvoří ji tři významné komplexy, každý složený z několika menších budov stojících pohromadě. Vzájemně jsou od sebe komplexy vzdáleny kolem 100 m. První jsme navštívili Truong San, obytné budovy dvora, potom Dien Tho, který sloužil jako rezidence ženských příslušnic dvora v čele s královnou matkou, a na závěr třešnička na dortu, chrámový komplex To Mien. Ten tvoří dva chrámy, jeden menší, kde se může fotit, druhý větší, kde se fotit nesmí, ale ani to moc nevadí, protože vypadá, jako by se ten menší několikrát naklonoval:-) Před chrámem stojí 9 obřích rodových “uren” jako symbol dlouhověkosti dynastie, a potom 2 velké sochy strážců ve skleněných vitrínách s červenými okraji, které vypadají jako londýnské telefonní budky:-) Nepříjemné bylo, že už u prvního komplexu nám začalo krápat, u královen jsme se snažili nefotit venku a u chrámů jsme se snažili už venku vůbec nebýt. Na druhou stranu deštěm lesklá dlážděná nádvoří a zdobené vstupní brány odrážející se v kalužích, dodávaly uličkám Citadely tajemnou atmosféru. Moderní lidé byli převážně poschovávaní a my jenom čekali, kdy z protějšího chrámu vyjde mandarín v tmavě modré tunice s odznakem svého řádu na prsou, anebo z paláce Královny Matky vyběhne mladý eunuch nesoucí vzkaz svému císaři…

Na závěr jsme se usadili v “předsíni” císařova paláce, kde běžel zajímavý dokument o Hué, Citadele a hlavně hrobkách, které nás čekají zítra. Za námi seděly dvě slečny, jedna běloba a druhá Asiatka, nicméně bavily se spolu česky:-) Dali jsme se do řeči a společně nad naším průvodcem bádali, kde je která císařská hrobka. Pak jsme se zase rozloučili, ony odešly, my ještě chvíli poseděli, páč jsme toho měli plný kecky a byli rádi, že si můžeme chvíli odpočinout v suchu.

Ve 2 odpoledne jsme opustili Citadelu a snažili se najít něco levného k jídlu, ale nedařilo se, do BigC to bylo moc daleko, tak jsme si vzali jenom vodu a zalezli si do chladného pokojíku. Trochu popracovat, ale brzo jsme oba vytuhli jak špalky. Já jsem se probrala asi po 2 hodinách první a vyprala pár největších hrůz, a pak jsme kolem šesté vyrazili na véču. Že prý když mám ten svátek a jsme ve městě s vyhlášenou kuchyní, tak se mrknem, co kde mají a uděláme si to dobré… Já měla především děsný hlad, takže by mi bývalo vůbec nevadilo si dát dvojitý nášup nudlí, když jsme jedny našli za 15 – 20 000 Đ. Jmenovaly se hu tien, Petík si je dal s hovězím za dvacku, já “saigonskou” verzi s kotletou, škvarky a křepelčím vajíčkem za 15, obojí bylo výborné. Chtělo by to ale ještě něco… Já jsem si vyhlédla banh khoai, co se mi líbilo už na netu, a když to prodávali všude, stačilo jen si vybrat. Samozřejmě jsme šli tam, kde to měli nejlevnější, za 20 000 Đ. A co že to je za zázrak? Mělo jít o omeletu z rýžového těsta plněnou krevetami, klíčky a zeleninou, což zní hodně lákavě. Restaurace byla taková dost turistická, spojená s cestovkou, tak jsme byli zvědaví, co předvedou. Marakujové šejky za 15 000 Đ byly super, ovšem jídlo poněkud zklamalo. Omeleta hrozně přemaštěná a ne moc dobrá, uvnitř se schovávaly dvě malé krevetky, klíčky žádné, jen jakási sladkokyselá naložená zelenina a jako obloha salát a okurky. I tak by to ještě celkem šlo, kdyby tomu nenasadila korunu servírka, co si jen tak přihodila 5 000 Đ. Když jsme se ptali, jak je to možné, když mají na ceduli napsáno 20 000 Đ (a proto jsme šli sem a ne jinam za 25, kde by to možná bylo chutnější), dozvěděli jsme se akorát, že to jsou staré ceny… Nebyli jsme si jistí, co bylo v jídelníčku, který nám samozřejmě hned po objednání sebrali, a tak jsme se do hádky nepouštěli, ale naštvalo nás to řádně (opět jeden z momentů, který pomohl z nás zformovat nepříjemné a stále opatrné a dohadující se škrty, protože s Vietnamcema to prostě jinak nejde, pokud nechce člověk zkrachovat). Navíc hlad pořád přetrvával…

Prochodili jsme půl centra, abychom to nejlepší objevili za rohem od hotelu, jak to tak většinou bývá. Teta tady vařila bún bo hué za 20 000 Đ, to nejlepší a nejbohatší za posledních několik dní. Hned vedle slečna prodávala poháry z ché, mazlavé, pudinkovité hmoty různých barev a příchutí. Dneska už jsem byla narvaná, ale třeba zítra bych to mohla zkusit, vypadalo to tu lépe, než běžně na ulici. Chuť na nějakou sladkou tečku ale bylo třeba ukojit a o kafíčku jsme snili celý den (nezačíná to být závislost?), tak jsme zapadli do pěkné kavárny na cafe sua dá, a pak ještě mangový šejk s rumem, který to ovšem asi nevidělo ani z rychlíku. Hrála tu příjemná muzika, Nirvana, U2, a tak, frčela wifina, co víc si přát. Ani ta zvláštní obsluha nám moc nevadila – šéfík obsluhoval víc YouTube, než hosty, takže když jsme něco chtěli, museli jsme houknout na kluky, co posedávali venku s kafem a cigárem, ti houkli na těhotnou holčinu uvnitř, a ta přinesla pití. Akorát na 4 nápojích nás zase natáhli o 2 000 Đ. Nechali jsme to být pro tu chvíli, ale to bylo dnes potřetí a ucho vietnamského džbánu se tím utrhlo. Chlapci a děvčata, vy Ho Či Minhova pakáži, už od nás neuvidíte ani dong navíc, to si pište!

Přestože domů jsme se vrátili těsně před půlnocí, vrhli jsme se na práci a spát šli někdy ve 4. Možná už si to kafe nebudeme dávat na večer…

PONDĚLÍ 27.7. – DEN TŘÍSTÝ PATNÁCTÝ – PAGODA, ARÉNA, HROBKY A PSÍ VEČEŘE

Nějaké extra brzké vstávání nepřicházelo v úvahu, ale zase jsme toho neměli v plánu tolik, tak snad dobrý. Vykopali jsme se v 10, načež se nás pan domácí snažil ukecat na tour do DMZ (Demilitarizovaná zóna), že sami nemáme šanci tam všechno stihnout vidět. Mno, možná tam ani všechno vidět nepotřebujeme… Už od včera jsme věděli, že motorku půjčuje za 100 000 Đ, tak jsme mu ani neříkali o svých dnešních plánech. Ty totiž v první řadě zahrnovaly tetku v jednom z nedalekých hotýlků (obchodnice, včera nám v krásném hotýlku nabízela pokoj za 150 000 Đ, ale ten už tak krásný nebyl), která měla před vchodem velký nápis Motorbike 4 $. V praxi to bylo 85 000 Đ, tedy o něco víc, než 4 babky, ale budiž. Teta houkla na chlápka na konci ulice, ten přijel na svojí motorce, vyndal si z ní věci a šel domů po svých:-) A Petíka čekalo osvěžení manuálního řízení…

Za pošmourného a trochu ukrápaného počasí jsme nejdřív zamířili k asi 5 km vzdálené pagodě Thien Mu na předměstí Hué. Areál se skládá z ohromné, několikapatrové věže, mohutné vstupní brány s nadživotními sochami jejích strážců, hlavní svatyně, a potom rozsáhlé zahrady s dalšími funkčními budovami mnichů. Je to totiž stále aktivní klášter. My jsme mnichy zastihli sesednuté v jídelně s otevřenými okny a dveřmi, při předobědové modlitbě. Krásně jim to zpívalo pohromadě, a pak extra jeden malý mníšek zpíval venku. Hlavně jeho, ale i ostatních mi bylo trochu líto, jak jsou tu prakticky pod celodenním dozorem turistů, každý si je fotí a natáčí v jakékoli denní činnosti. Na druhou stranu jsem si říkala, že kdyby jim to tak strašně vadilo, tak se k jídlu, k modlitbám, k učení někam zavřou, anebo omezí návštěvníkům přístup. Po přehlídce mnichů jsme si prošli i zbytek areálu, dostali se až k pomníku ve tvaru malé věže na konci zahrad, okny jsme zvědavě nakukovali do mnišských příbytků, jednou jsme tam našli vyskládané nádherné hrnečky. Čistě pro turisty je tu zaparkované památeční auto, ve kterém v roce 1963 dojel tehdejší nejvyšší představený kláštera do Saigonu, vysedl a v pozici lotosového sedu se upálil na protest proti restrikcím vlády vůči buddhistům.

Chlapík na parkovišti, který při příjezdu hlásil 5 000, na nás při odchodu špitnul 10 000 Đ – no tos uhod, chlapče! Vrazila jsem mu připravenou pětitisícovku, ale až to příště zase někdo zkusí, tak dostane maximálně dvoutisícovku a odjedem. Hroznej národ, tohleto! Vrátili jsme se na motorce kus po silnici podél řeky, přehoupli se přes most a pokračovali po druhém břehu zpátky asi na úroveň kláštera. Je tam jedna skrytá a asi dost opomíjená památka, bojová aréna. Je to takové opravdu hodně zmenšené koloseum, kde se pro pobavení císařů pořádaly souboje tygrů a slonů. Údajně se tygrům brousily zuby a drápy, aby vždycky vyhrál slon, symbol císařského majestátu. Poslední zápas se tu konal v roce 1904 a dnes je aréna zavřená. My jsme si po schůdcích vylezli na zeď a nahlédli dovnitř, nicméně kdyby tu proudil nějaký větší turistický ruch, tak se to pod lidmi asi rozpadne. Honba za keškou nás dovedla ještě kus dál, mezi ruiny na posekané louce, což býval chrám, kde se odehrávaly obřady před zápasy a někde jsme si přečetli, že tu také pohřbívali slony, ale na místě jsme toho žádnou známku nenašli. Ani tu kešku jsme bohužel neobjevili, ale co, už tady na ně prdíme a jedeme dál, ať stihneme všechno, co chceme.

Vydali jsme se malými, ale kvalitními silničkami směrem od Hué, když nás zarazila cedule pho kho 10 K. Usedli jsme tedy v prázdné restauračce u usměvavé slečny, což bylo obecně příjemné vzhledem k tomu, že obědy moc nezvládáme. Velikost porce nudlí, nasekané cibulky a šunky s vývarem odpovídala ceně, ale bylo to fakt dobré:-)

Pokračovali jsme celkem málo obydlenou krajinou, domy byly spíš jen tak roztroušené podél silnice. Přejížděli jsme mosty nad blyštivými řekami, s výhledem na hory, ze kterých stoupal lehký opar, byla to paráda! Zkusili jsme najít jedinou bezplatnou hrobku, Gia Long, prvního císaře dynastie Nguyen. Jeli jsme několik km malinkou panelovou cestou podél řeky, ale hrobka nikde. Nevadí, bylo to tam super. Cesta samozřejmě vedla k lidským obydlím, ale malé osady tu byly poschovávané v džungli, vždycky bylo vidět jen pár domků přímo kolem cesty, u nich většinou jen tak zevlující lidé. Děti si hrály, dospělí občas někde něco kutili, sem tam rybáři operovali u řeky. Po čase jsme se vrátili na silnici a dojeli se mrknout k hrobce Minh Mang, která ovšem stojí uprostřed ohromného parku obklopeného vysokou zdí. Vidět na ní teda pořádně není a šlapat parkem se nám extra nechtělo, tak jsme se vrátili k původnímu plánu navštívit jen Khai Dinh, hrobku předposledního císaře (posledního s úctou lidu). Do každé hrobky se totiž platí 100 000 Đ vstupné, takže bylo jasné, že víc než do jedné nepůjdeme. Vrátili jsme se kus po silnici, na parkovišti teta zase už z dálky hlásila 5 000 Đ. Vydali jsme se k pokladně, když najednou jsme si všimli motorky, na těžko naložené, které vlála nad řídítky česká vlajka. Ukázalo se, že patří sympatické dvojce Honzovi s Ivčou, kteří na ní křižují Vietnamem od severu k jihu, pak mají v plánu Kambodžu a přes Laos se vrátit zase na sever Vietnamu. Honza už byl ve Vietnamu pracovně, na půl roku, a pobýval převážně právě v Hué, takže to tu už znal, což se ukázalo jako velká výhoda i pro nás. Nabídka “Pojďte s náma večer na psa.” se totiž neodmítá!

Podívat se na hrobku šla s námi jen Ivča, i když jsme se pak stejně rozprchli každý jinam. Kontakty jsme ale na sebe měli, takže pohoda. Hrobka byla fantastická – několikapatrový komplex ve svahu hory, zástup kamenných mandarínů v životní velikosti, Svitkový pavilon a v nejvyšší části potom samotný palác Thien Dinh. Zvenčí je částečně ze světlého mramoru, ale spíš z takového začouzeného kamene, ovšem uvnitř je všechno vykládané barevnými mozaikami, až oči přechází. V postranních místnostech jsou vystavené fotky císaře při práci a různé umělecké předměty, většinou dary císaři k narozeninám. Zejména své čtyřicátiny asi slavil vehementně:-) V hlavním sále potom, na mohutném podstavci, stojí bronzová socha císaře na trůnu v životní velikosti. Podpírá ji mohutný betonový sarkofág zdobený opět mozaikami, a 18 metrů hluboko pod sarkofágem jsou pak uloženy jeho ostatky. Opět všechno neskutečně zdobené, fakt úžasná podívaná. I z teras byl parádní výhled do krajiny plné rýžových políček, akorát že mi na kameře začal zlobit stabilizátor, ach jo:-(

Tím byl i hlavní dnešní cíl splněn a jelikož začalo zase poprchávat (nebo za celý den nepřestalo?), otočili jsme to zpátky do Hué. Preventivně jsme to vzali přes BigC, a taky vlakové nádraží, kde jsme si zjistili spoje do Dong Ha (5:30, 6:15, 15:30, 16:45; ranní kolem 30 000, odpolední přes 50 000 Đ), a do hotelu jsme dojeli kolem půl páté, už za regulerního deště. Motorku jsme si zatím nechali a šli chvilku vydechnout, ovšem ne na dlouho – v půl šestý volal Honza, že jsou v BigC, tak kde se sejdeme? Tak jsme se zase oblíkli, sedli na oře a jeli si je odchytit k hypermarketu. Za 10 minut už jsme za nimi kličkovali zmatečným vietnamským provozem po silničce, kudy jsme ráno jeli k aréně.

Hospoda, nebo spíš něco jako velká garáž, měla sice vchod přímo z ulice, ale takový zastrčený. Slovo PES = CHÓ (resp. thit chó, psí maso) nebylo napsané ani zvenčí a dokonce ani na obsáhlé tabuli s nabídkou. Honza něco chvíli domlouval se slečnou z obsluhy, my se mezitím usadili k malým stolkům, ale místní od vedle nás hned zvali blíž k sobě, tak jsme přisedli. Ani jsme se nestihli pořádně rozkoukat a už před námi začaly přistávat talíře. Na prvním byly nasekané různé bylinky a zelenina, pak miska nudlí, miska s krevetí omáčkou zasypanou chilli, do které nám místňáci cmrndli z donesené lahve vodky. Protože pes se má zapíjet vodkou, dělá se to tak hlavně na severu země a je to pokrm pro zahřátí. A to už došlo i na maso…jeden talíř plný tenkých plátků libového masa, jakoby rostbíf, další potom s hubenými klobáskami tmavé barvy, a nakonec v litinovém kotlíku jakýsi guláš. Honza s místňáci nám ukázali, jak to všechno “správně” jíst: Do většího listu čehosi se vloží list bazalky (thajské, co chutná jak pendrek), kousek zázvoru, kousek nakyslého vietnamského fíku, kousek libového masa, zabalí se to, vymáchá v omáčce a sní. S klobáskami se to dělá úplně stejně, jenom se do balíčku vkládá ještě kousek karamboly, která tomu dodává zase úplně jiný šmrnc. Gulášek jsme pak jedli s nudlema, byl taky hodně na zázvoru a maso trochu tužší, ale opět výborné. Chlapi nám pak ještě dávali ochutnat z jejich kotlíku, kde měli řídkou omáčku s hodně bambusem, taky to nebylo špatný. V družné společnosti se základy angličtiny a vietnamštiny (především v Honzově podání) jsme k jídlu dopili první načatou láhev vodky a objednali druhou, když se teda k tomu psovi pije vodka… (nutno podotknout, že je o dost slabší, než to, co známe z Čech nebo, nedejbože, z bývalých sovětských zemí). Trochu jsme s nimi zapanákovali, ale docela se nám ulevilo, když se začali loučit a zvedat – jejich picí tempo bylo závratné a nemuselo by to dopadnout dobře. Ty dvě flašky vodky ostatně zvládli povětšinou oni, takže nám nakonec ani nehrozily nějaké těžké následky:-) A my byli hrozně rádi, že si konečně můžeme pokecat pořádně po našem, zvlášť když Honza s Ivčou se ukázali jako podobná krevní skupina (až na to, že my nelezeme po skalách přivázaní na laně:-)) Ostatně i na poznávání hué gastronomické scény jsme snad nemohli potkat nikoho povolanějšího…

Po psí večeři (kdy nás tohle “degustační menu” a dvě lahve vodky vyšly na parádních 70 000 Đ na osobu) to chtělo nějakou tečku, tak jsme i s těmi pár panáky v klidu sedli na motorky a jeli nočním Hué za Honzou s Ivčou kamsi kolem BigC, kolem velkého nightmarketu, do klidnější zóny s příjemnými pouličními restauračkami. Dezert první. Než jsme zaparkovali a usadili se, už se pro nás chystala kem bo, kokosová zmrzlina s rozmačkaným avokádem, posypaná kousky osmahnutého kokosu. Rozhodně jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy jedla, a za 10 000 Đ tedy hodně muziky…:-) Pivo druhé. No a abychom to zakončili pěkně po česko-vietnamsku, popojeli jsme ještě kousek a ocitli se uprostřed večerní popíjecí zóny. Na trávníku mezi pruhy silnice byly všude, jedna vedle druhé, zaparkované motorky, a chodník byl totálně zastavěný stolky s židličkami. I my k jednomu takovému usedli, prdli nám tam basu piv Huda (Hué + Dänmark), kyblík ledu a dál se nemuseli starat. Však my jsme si taky vystačili. Hrozně zajímavě se poslouchaly Honzovy historky ze života ve Vietnamu, které víceméně korespondovaly s tím, co vyprávěli Češi v Saigonu. O tom, jak jsou Vietnamci strašně na prachy a dbají na vzhled za každou cenu (oblečení, boty, pásek, hodinky, a pak samozřejmě i ten nejnovější iPhone, kvůli kterému neváhají zadlužit půl rodokmenu), jak nic nevydrží, ale chlastají jako duhy, a nakonec se právě při chlastání uzavírají ty nejlepší obchody:-) Je to zvláštní národ, ale když se mezi ně člověk trochu ponoří, nebo aspoň při cestování není úplný ignorant, který si hledí jen sám sebe, tak zjistí, že Vietnamci a Češi mají spoustu společných povahových vlastností. Většinou těch špatných:-) Možná za to může komunismus – socialismus, možná ne, ale je to fakt a asi i proto se jim u nás tak líbí, protože vědí, jak na nás:-)

Příjemný večer plynul a my museli do 10 h vrátit motorku. Honza s Ivčou jeli nejdřív s námi, že si kdyžtak ještě někam zajdeme bez strojů, ale pak jim volal kamarád, u kterého bydleli, že chce jít spát a zamknout, tak ať naklušou. Domluvili jsme se, že se zítra pravděpodobně ještě uvidíme. Chtěli jsme sice původně jet dál, ale teď jsme rozhodně nebyli ve stavu, abychom ve 4 ráno vstávali na vlak…

ÚTERÝ 28.7. – DEN TŘÍSTÝ ŠESTNÁCTÝ – PRACOVNĚ-ODPOČINKOVÝ, K VEČEŘI KACHNÍ ZÁRODKY

Rozhodli jsme se tělu dát, co potřebuje, vypli budík a pospali si skoro do 9, i když válecí den byl skoro celý. Nezaháleli jsme ale u toho úplně – přibylo pár stran deníku, několik desítek zpracovaných fotek, vypraná hora prádla. Oběd jsme vyřešili instantně, jelikož se nám nechtělo ztrácet čas hledáním něčeho, co asi nikde není, a když se Honza s Ivčou neozývali, došli jsme si v 7 hodin sami na bún bo hué. Cestou zpátky jsme si koupili pití a naše oblíbené trubičky, na kterých jsme ve Vietnamu ujížděli opravdu ve velkém (takové ty oplatkové trubičky plněné čokoládovým, nebo tady potom pandánovým krémem). V pokoji jsme se hezky usadili k práci, otevřeli trubičky… a najednou zpráva od Ivči. Prý jestli chceme ochutnat další specialitu, tak jsou za 15 minut u nás. Bylo půl 10. Ideální program předtím, kdy chceme ve 4 ráno vstávat na vlak. I pan domácí, se kterým jsme se už předtím domluvili, že bude muset vstát a vypustit nás ve 4:30, se tvářil divně, když jsme odcházeli. Ale popřál nám hezký večer a šel asi spát:-)

Honza s Ivčou dorazili za chvilku a šli jsme se usadit na promenádu k řece. Cestou jsme odmítli asi tak 5 x marihuanu a 3 x výlet lodí a našli si volnou lavičku, trochu krápalo, ale zatím nic tragického. My se pořád divili, kam teda jdeme na to jídlo, mysleli jsme, že nás zase vezmou do nějaké brutálně lokální žrádelny. Tentokrát ale překvapení dovezli už s sebou. Byla to kachní vejce se zárodkem, ve Vietnamu známé jako trung vit lon, jinak třeba na Filipínách jako balut. První nebo druhá nejdivnější věc, co jsme kdy jedli🙂 Znali jsme to samozřejmě už dávno, ale nikdy se k tomu neodhodlali. Petík vždycky prohlašoval, že když on dal cvrčky, tak tohle je na mně. A mně se vždycky hnusila představa, že žeru syrové vejce, o zárodku uvnitř ani nemluvě. Vlastně mi nikdy nedošlo, že to fakt není syrové, ale normálně uvařené… Každopádně, před jinými zkušenými cestovateli jsme nechtěli bejt za másla a odvážně se chopili každý svého vejce a následovali Honzovy instrukce: nakřápnout, vycucnout vodu, abychom se s ní nepokecali, oloupat, posypat solí s pepřem a sníst, přikusovat k tomu směs naložené ředkve, mrkve a zázvoru s chilli. Fakt, že potmě jsme na to moc neviděli (a taky měli k ruce Hudu na zapití), tomu jedině prospěl, a my si normálně pochutnali. Vejce, když se oloupalo, tak vypadalo jako taková slepenina světlých a tmavých kousků, já v tom teda nějaký zárodek ani moc neviděla, a chuťově bylo cítit hlavně kachní maso a jen trochu vaječný bílek, což ocenil Petík, který by normální vajíčko takhle nesnědl. Prostě nás to hrozně mile překvapilo, dokonce natolik, že jsme si tuhle oblíbenou vietnamskou svačinku později sami několikrát dali. Myslím, že u pouličních prodavačů to stálo asi 3 000 Đ 🙂 Ten večer nás bohužel nakonec rozehnal déšť, když před půlnocí výrazně zesílil. A tak jsme se urychleně rozloučili, nicméně za tyhle dva večery a spoustu nových kulinářských zkušeností zůstáváme vděčni a děkujeme. Honzo a Ivčo, ať se daří nejen na cestách, a někdy, někde ahoj!

Download file: 14732.gpx