STŘEDA 22.7. – DEN TŘÍSTÝ DESÁTÝ – ROZKOUKÁVÁNÍ V HOI AN

Když se kolem 4. ranní na silnici začala objevovat i jiná vozidla, řidič našeho autobusu nesundal ruku z klaksonu. Petík po chvíli vznesl domněnku, že za volantem usíná, protože kolikrát troubil jak šílený, aniž by bylo kdekoli v okolí jiné auto… Každopádně spalo se při tom dost blbě. V 7 hodin jsme dorazili do Hoi An, městečka rozloženého mezi deltou řeky Thu Bon a pobřežím, jemuž dali podobu především početní čínští uprchlíci.

Na záda jsme hodili batohy od něčeho z busu hrozně promočené (radši nevědět a doufat, že jsme jen někde projeli bouřkou a bus netěsnil, jak by měl), odpálkovali taxikáře a vykročili do centra Hoi An. Asi po 100 m nás zarazila cedule bún cari za 20 000 Đ, tak jsme jednu porci objednali k snídani. Přinesli dvě, ale bylo to výborné, tak jsme si je nechali. Zbytek dne jsme měli v bříšku jako v pokojíčku, asi budeme muset najet na nudlo-snídaňový režim:-)

Japonský most Cha Cau

Vcelku malý mostík v srdci Hoi An je ve skutečnosti historickým skvostem a i proto byl vybrán pro zobrazení na 20 000 Đ bankovce. Postaven byl počátkem 17. století a později několikrát opravován, nicméně jeho hlavní podoba zůstává stále stejná: délka 18 m, kamenný základ a samotný most ze dřeva s barevnými dekoracemi, přidruženou svatyní a střechou s motivy jin a jang. Zasvěcen je bohu Bac De Tran Vo, který má krotit vodu a chránit před jejími ničivými účinky město a jeho lid. A ještě jedna legenda… Vietnamský název Chua Cau prý vyjadřuje meč na hřbetě ohromné vodní příšery, jejíž hlava se nachází v Indii, tělo ve Vietnamu a ocas v Japonsku. Meč ji udržuje nehybnou a klidnou, aby nemohla způsobovat povodně a zemětřesení.

Japonský most

Prošli jsme si kus starého města a nábřeží s dlouhými, ale úzkými uličkami plnými lampionů (jejichž kouzlo vynikne až po setmění), které se zasloužily o zápis Hoi An na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Podívali jsme se i k Japonskému mostu, symbolu města, ale ten nás trochu zklamal. Je to malý mostík nad jedním z vedlejších kanálů, jako jediný ve městě plně zastřešený a lehce barevně zdobený, ale čekali jsme větší parádu. Ulička za ním byla plná otevírajících se stánků se suvenýry pro turisty v tradičních, nízkých, obchodnických domcích. Po řece a kanále brázdil na malé loďce dědeček s perfektní bradkou jak z čínské pohádky a po břehu courala babka popelářka – oba se hrozně chtěli fotit a oba za to chtěli peníze.

Nevěděli jsme tu dopředu o žádném levném ubytování, tak jsme vyrazili prostě ulicí, kde měly být hotely. Byly, ovšem v poněkud jiných cenových kategoriích. Pak nás ale odchytil jeden děda, že ví o homestayi za 10 dolarů. Dělali jsme trochu fóry, ale byl ochotný smlouvat, tak jsme se s ním šli podívat. Na konci vedlejší uličky jsme vlezli do malého krámku, kde to měly na povel starší a mladší pani, do toho jim tu pobíhal tak roční, roztomilý klučina. Mladší pani uměla anglicky, tak jsme se s ní po prohlídce pokoje a chvíli smlouvání dohodli na slušných 17 dolarech za dvě noci a šli strávit horké polední hodiny pod klimatizaci. Koupelna byla tentokrát na chodbě, společná s jedním dalším pokojem, kde zatím nikdo nebydlel. Sedli jsme si nad vlastní práci a znovu ven se vydali až po 17. hodině, pokochat se lucernovou a lampionovou atmosférou starého Hoi An.

Podvečerní centrum bylo kouzelné. Hoi An je mimo jiné proslulý výrobou a zpracováním hedvábí – jednak na oblečení, kterého jsou plná zakázková krejčovství v centru, ale hlavně na nádherné, barevné lampiony, které se pohupují před každým obchůdkem i restaurací. Rušnými uličkami mezi parádními, tradičními, patrovými domky s barevnými okenicemi jsme došli k neméně barevnému čínskému chrámu a nakoukli do jeho útrob. Kupodivu tady byl docela klid, příjemná svatyně, malé sošky v zahradě, bonsaje v květináčích, dokonce tu byla polootevřená třída, kde se přes den asi učila čínština, podle znaků na tabuli. Po prohlídce chrámu jsme pokračovali k velkému tržišti, kde se kupodivu stále vařilo – byl to takový kříženec mezi denním a nočním trhem. Bábušky měly rozdělenou halu na jednotlivé sektory, kde každá operovala, za sebou ceduli s nabídkou, která se moc nelišila. Ceny jídel se pohybovaly od 20 do 35 000 Đ, takže taky dobrý. Akorát my jsme ještě jíst nechtěli. A jen díky tomu jsme zvládli projít skrz celý trh, moc se nezastavovat, jelikož tetky byly dost urputné. Až u poslední jsme udělali chybu, že jsme zpomalili, a už nás měla:-) No co, dělaly tu hlavně jídla, o kterých jsme četli jako o lokálních specialitách, tak v rámci kulinářského experimentování aspoň něco vyzkoušíme. Výběr nakonec padl na cao lau (tlusté, osmahnuté nudle, klíčky, salát, libové vepřové, jakési smažené kapsičky, teplá zálivka) a bún thit nuong (tenké rýžové nudle, vepřové, plátky okurky, bylinky, oříšky, zálivka studená, nasládlá), obojí naprosto výborné.

Od trhu jsme se prošli po večerním nábřeží, plném stylových restauraček a krámků se suvenýry, všechno krásně romanticky nasvícené, lucerničky, lampiony. A davy turistů. Jakože fakt davy, hlavně přechod přes most na poloostrov An Hoi (ehm… vážně.) byl peklo, ale za ten výhled na osvětlené a nazdobené nábřeží to stálo. S večerem se začaly objevovat holčičky, slečny a paní s košíčky se svíčkou na kusu kartonu, které si turisti mohli za 10 000 Đ koupit a poslat po vodě. Takže světýlka si plula zvolna i po řece, trochu jako v Thajsku o svátku Loi Krathong. Ovšem umíte se asi představit, jak to okolo břehů nebo ústí řeky vypadá druhý den… A to v Thajsku se to dělá jen jeden den v roce, ale v Hoi An každý večer…

Nenechali jsme se moc rozptylovat a fotili si svoje – nejen nábřeží a restauračky, ale i samotný most byl krásně nasvícený a vytvářel tak jakoby čínskou, ale přeci jen trochu jinou atmosféru. Krásné… Postupně jsme se skrze davy prodrali zase nazpátek na správnou stranu řeky a vydali se do hotelu, hledajíc po cestě vodu. Bylo to trochu pracnější něco rozumného sehnat a nakonec jsme zjistili, že chlazenou vodu za rozumnou cenu prodávají i přímo v našem hotelo-obchodu, a přešli jsme na “domácí” zásobování. Večer jsme chtěli ještě chvíli něco tvořit, ale odpadli jsme jak švestky.

ČTVRTEK 23.7. – DEN TŘÍSTÝ JEDENÁCTÝ – VÝLET NA MOTORCE DO MY SON

Dnes byla opět řada na motovýletu, v okolí Hoi An je toho totiž k vidění ažaž, a tak jsme z rána zamířili do nedaleké půjčovny, kde jsme večer zahlédli cenu 4 $. Domácí nás ale zarazili hned ve dveřích, že nám jí taky půjčej za 4 babky (nebo-li 80 000 Đ). Ukazovali na fichtla přes ulici, řadící a jen s miniaturním kufrem, tak jsme je požádali, jestli by neměli něco většího. Pani někam zavolala (pravděpodobně do té půjčovny, kam bychom stejně došli) a že prej skútr bude za 90 000 Đ, kšeftařka jedna. Pořád to ale byla super cena, takže v pohodě, motorku jsme vzali a nejdřív vyrazili na jedno z mála známých míst v okolí – benzínku, kde nás vyhodil i autobus.

Všude bylo strašně jídla, všude se vyvářelo – rána jsou tu ještě neuvěřitelnější, než zbytek dne:-) Taky jsme brali zatím nejlevnější vietnamský benzín, pod 20 000 Đ/l.

Z města jsme vyrazili po výpadovce, co vypadala jako nejmenší česká okreska, a pak se chvíli řítili po dálnici, naštěstí ne dlouho. Okolo nás míjela krajina rýžových polí a vápencových skal. Ovšem pak jsme sjeli mezi malé vesničky a lotosová jezírka, kde se tyto rostliny pěstují na sklizeň – květy jako obětiny a dekorace, hlavice se semeny na jídlo a dlouhé stvoly se používají jak v kuchyni, tak pro výrobu textilií. Když jsme v jednom takovém jezírku viděli se po ramena brodit farmáře, neodolali jsme, slezli z motorky, dřepli na kraji jezírka a civěli, jak nás to v Indii naučili:-) Chlapík se pomalu brodil vodou a pečlivě, podle nám neznámého klíče, vybíral stvoly, které odřezával a strkal je do pytle uvázaného kolem těla.

My Son, země bohů, králů a legend

Jedno z nejvýznamnějších náboženských a kulturních center Čamské říše, konkrétně jejího státu Amaravati (ten měl vedle toho ještě ekonomické centrum v přístavu Hoi An a centrum politické moci, sídlo krále v Tra Kien), bylo založeno ve 4. století králem Bhadravarmanem a zasvěceno Šivovi. Král vybral záměrně kryté údolí, kterým protéká životadárná říčka a dohlíží na něj posvátná hora Mahaparvata (Hon Den). Svým tvarem prý připomíná horu Meru, domov hinduistických božstev, a je dobře viditelná odevšaď, včetně mořského pobřeží, takže každému z dáli signalizovala, že se zde nachází svaté místo. Měla zajišťovat mír a prosperitu země a později se stala symbolem královské rodiny. Řeka Thu Bon, která zdejší krajinou meandruje do moře, pak byla považována za vtělení bohyně Gangy a díky tomu oplývala univerzálním očistným účinkem.

V My Son, které bylo dále budováno a rozvíjeno až do 13. století, se nacházelo okolo 70 chrámů s prvky až 6 různých uměleckých stylů, projevujících se hlavně v dekoračních prvcích, zatímco technika stavby zůstala stejně unikátní – díky ručnímu opracování cihel bylo potřeba jen malé množství malty, dnes téměř neznatelné, a přesto stavby přečkaly dlouhá staletí.

Většina chrámů v My Son byla zasvěcena bohu Šivovi, který je zde znázorněn dvěma způsoby. Jednak jako linga oltáře, představující axis, nebo-li osu světa, protínající náš pozemský svět, nebesa a podsvětí, a potom v lidské podobě, kdy bývá Šiva zobrazen jako král.

Čamský chrámový komplex My Son

Pak jsme dojeli malou silničkou do My Son, kam nás kromě GPS dovedly i velké cedule a stále stoupající ceny, když jsme někde nějaké zahlédli. Nechali jsme motorku zaparkovanou u checkpointu před můstkem a nejdřív si prošli muzeum s výstavou různých vykopávek, které se tu našly, také ale modely a nákresy vietnamských studentů architektury, na kterých jediných jsme mohli vidět a aspoň zdánlivě si představit původní majestátní podobu chrámového komplexu. Tam nás pustili zadarmo. Když jsme ale chtěli dál do areálu, museli jsme vysolit brutálních 100 000 Đ za každého. Zkoušeli jsme na tetku hrátky s ISICem, když je na něm to logo Unesca a My Son pod něj taky spadá, ale byla neoblomná (jak už Vietnamci vůči bělochům bývají). S lístky v kapse jsme mohli popojet další 2 km po červeně vyasfaltované cestě na parkoviště, kde chlapíka samozřejmě vůbec nezajímalo, že už máme lístky za kilo, a znova nás skásl o 5 000 Đ za parking. A konečně jsme se mohli vydat na procházku staletími…

My Son býval posvátný čamský komplex, budovaný ve 4. – 14. století (ovšem vrcholné období bylo 8. – 13. století). Zabíral celé zdejší údolí, skryté mezi horskými hřebeny, a tvořily jej převážně chrámy a hrobky mocných čamských králů. Někdy bývá srovnáván s podobnými komplexy v Asii (Angkor Wat, Borobudur, Ayutthaya), jenže měl tu smůlu, že za vietnamské války se nad ním proletěli Amíci během bombardování a ze staletých chrámů zbyly jen staleté ruiny. I přesto ale zůstal hlavně pro historiky významným zdrojem informaci, díky mohutným stélám, které měli panovníci ve zvyku vztyčovat při svém nástupu k moci. Kromě opěvování jich samotných včetně propojení s božstvy, se do stél vytesávala i jména a hrdinské skutky jejich předchůdců.

Areál je rozdělený do několika bloků označených písmeny A – K. Nejzachovalejší a tím pádem i nejzajímavější je sekce B+C+D, která by klidně mohla být jen jednou. Tvoří ji hlavně zbytky svatyní – věží i menších modliteben. Časté jsou samozřejmě linga oltáře, nad kterými se Zápaďákovi vždycky pozvednou koutky v úsměvu. Sekce E a F, přes které jsme areál později opouštěli, byly v aktivním průzkumu plus rekonstrukci – se střechou, obložené lešením, kolem poházená kolečka a lopatičky (odcházeli jsme po poledni, tak průzkumníci asi pauzovali). Snad tam nepostaví hnusnou nápodobu z normálních cihel:-) Ostatní sekce tvoří většinou zbytky jediného, ale většího chrámu. Všude po areálu, nejvíc pak ale v sekci A, kde stávala 24 m vysoká svatyně, jsou stále patrné krátery po svržených bombách, zarůstající plevelem stejně jako ruiny z rudohnědých cihel. Bohužel, s velkými asijskými chrámovými komplexy se My Son srovnávat nemůže ani v nejmenším…

Nicméně se nám docela líbila zdejší atmosféra. Hned na začátku jsme zhlédli představení tradičních tanců, které bylo perfektní, jen strašlivě vysoký zvuk nějaké fujary z “orchestru” se nedal poslouchat moc dlouho v kuse. Po skončení se ale lidé rozprchli, kam je nohy nesly, a tak jsme se tu cítili docela volně a v poklidu se procházeli loukou a příjemným stínem stromů, kde jsou rozptýlené ruiny. I na focení byl čas a prostor, každý se svého selfíčka dočkal:-) Společnost nám tak dělali hlavně velicí motýli, třepotající se ztěžka vzduchem. Když jsme areál po nějakých třech hodinách opouštěli, šli jsme alejí ohromných, prastarých stromů, krása! V jednu hodinu po poledni jsme akorát byli totálně vysmažení a rádi usedli na motorku a nechali se za jízdy ofouknout:-)

Zbývalo stále dost času, a tak jsme se rozhodli pro delší přejezd a podívat se na Marble Mountains, kam bychom stejně jeli, takhle si je budeme moct odškrtnout a nezdržovat se s nimi při příští výpravě. Na odbočce z dálnice jsme zahlédli sympatickou žrádelnu s pho bo za 25 000 Đ, tak jsme si dali oběd, abychom se posilnili na druhou část dnešní výpravy…

 Tisk článku