Vietnam 10 - Barevná světýlka v Hoi An a starověký My Son - (z)cesty

Vietnam 10 – Barevná světýlka v Hoi An a starověký My Son

...aneb co má město založené čínskými uprchlíky společného s thajským svátkem Loi Krathong a proč nemá Vietnam svůj Angkor Wat
Vietnam 10 - Barevná světýlka v Hoi An a starověký My Son
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Huayxay

STŘEDA 22.7. – DEN TŘÍSTÝ DESÁTÝ – ROZKOUKÁVÁNÍ V HOI AN

Když se kolem 4. ranní na silnici začala objevovat i jiná vozidla, řidič našeho autobusu nesundal ruku z klaksonu. Petík po chvíli vznesl domněnku, že za volantem usíná, protože kolikrát troubil jak šílený, aniž by bylo kdekoli v okolí jiné auto… Každopádně spalo se při tom dost blbě. V 7 hodin jsme dorazili do Hoi An, městečka rozloženého mezi deltou řeky Thu Bon a pobřežím, jemuž dali podobu především početní čínští uprchlíci.

Na záda jsme hodili batohy od něčeho z busu hrozně promočené (radši nevědět a doufat, že jsme jen někde projeli bouřkou a bus netěsnil, jak by měl), odpálkovali taxikáře a vykročili do centra Hoi An. Asi po 100 m nás zarazila cedule bún cari za 20 000 Đ, tak jsme jednu porci objednali k snídani. Přinesli dvě, ale bylo to výborné, tak jsme si je nechali. Zbytek dne jsme měli v bříšku jako v pokojíčku, asi budeme muset najet na nudlo-snídaňový režim:-)

Japonský most Cha Cau

Vcelku malý mostík v srdci Hoi An je ve skutečnosti historickým skvostem a i proto byl vybrán pro zobrazení na 20 000 Đ bankovce. Postaven byl počátkem 17. století a později několikrát opravován, nicméně jeho hlavní podoba zůstává stále stejná: délka 18 m, kamenný základ a samotný most ze dřeva s barevnými dekoracemi, přidruženou svatyní a střechou s motivy jin a jang. Zasvěcen je bohu Bac De Tran Vo, který má krotit vodu a chránit před jejími ničivými účinky město a jeho lid. A ještě jedna legenda… Vietnamský název Chua Cau prý vyjadřuje meč na hřbetě ohromné vodní příšery, jejíž hlava se nachází v Indii, tělo ve Vietnamu a ocas v Japonsku. Meč ji udržuje nehybnou a klidnou, aby nemohla způsobovat povodně a zemětřesení.

Japonský most

Japonský most

Prošli jsme si kus starého města a nábřeží s dlouhými, ale úzkými uličkami plnými lampionů (jejichž kouzlo vynikne až po setmění), které se zasloužily o zápis Hoi An na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Podívali jsme se i k Japonskému mostu, symbolu města, ale ten nás trochu zklamal. Je to malý mostík nad jedním z vedlejších kanálů, jako jediný ve městě plně zastřešený a lehce barevně zdobený, ale čekali jsme větší parádu. Ulička za ním byla plná otevírajících se stánků se suvenýry pro turisty v tradičních, nízkých, obchodnických domcích. Po řece a kanále brázdil na malé loďce dědeček s perfektní bradkou jak z čínské pohádky a po břehu courala babka popelářka – oba se hrozně chtěli fotit a oba za to chtěli peníze.

Nevěděli jsme tu dopředu o žádném levném ubytování, tak jsme vyrazili prostě ulicí, kde měly být hotely. Byly, ovšem v poněkud jiných cenových kategoriích. Pak nás ale odchytil jeden děda, že ví o homestayi za 10 dolarů. Dělali jsme trochu fóry, ale byl ochotný smlouvat, tak jsme se s ním šli podívat. Na konci vedlejší uličky jsme vlezli do malého krámku, kde to měly na povel starší a mladší pani, do toho jim tu pobíhal tak roční, roztomilý klučina. Mladší pani uměla anglicky, tak jsme se s ní po prohlídce pokoje a chvíli smlouvání dohodli na slušných 17 dolarech za dvě noci a šli strávit horké polední hodiny pod klimatizaci. Koupelna byla tentokrát na chodbě, společná s jedním dalším pokojem, kde zatím nikdo nebydlel. Sedli jsme si nad vlastní práci a znovu ven se vydali až po 17. hodině, pokochat se lucernovou a lampionovou atmosférou starého Hoi An.

Podvečerní centrum bylo kouzelné. Hoi An je mimo jiné proslulý výrobou a zpracováním hedvábí – jednak na oblečení, kterého jsou plná zakázková krejčovství v centru, ale hlavně na nádherné, barevné lampiony, které se pohupují před každým obchůdkem i restaurací. Rušnými uličkami mezi parádními, tradičními, patrovými domky s barevnými okenicemi jsme došli k neméně barevnému čínskému chrámu a nakoukli do jeho útrob. Kupodivu tady byl docela klid, příjemná svatyně, malé sošky v zahradě, bonsaje v květináčích, dokonce tu byla polootevřená třída, kde se přes den asi učila čínština, podle znaků na tabuli. Po prohlídce chrámu jsme pokračovali k velkému tržišti, kde se kupodivu stále vařilo – byl to takový kříženec mezi denním a nočním trhem. Bábušky měly rozdělenou halu na jednotlivé sektory, kde každá operovala, za sebou ceduli s nabídkou, která se moc nelišila. Ceny jídel se pohybovaly od 20 do 35 000 Đ, takže taky dobrý. Akorát my jsme ještě jíst nechtěli. A jen díky tomu jsme zvládli projít skrz celý trh, moc se nezastavovat, jelikož tetky byly dost urputné. Až u poslední jsme udělali chybu, že jsme zpomalili, a už nás měla:-) No co, dělaly tu hlavně jídla, o kterých jsme četli jako o lokálních specialitách, tak v rámci kulinářského experimentování aspoň něco vyzkoušíme. Výběr nakonec padl na cao lau (tlusté, osmahnuté nudle, klíčky, salát, libové vepřové, jakési smažené kapsičky, teplá zálivka) a bún thit nuong (tenké rýžové nudle, vepřové, plátky okurky, bylinky, oříšky, zálivka studená, nasládlá), obojí naprosto výborné.

Od trhu jsme se prošli po večerním nábřeží, plném stylových restauraček a krámků se suvenýry, všechno krásně romanticky nasvícené, lucerničky, lampiony. A davy turistů. Jakože fakt davy, hlavně přechod přes most na poloostrov An Hoi (ehm… vážně.) byl peklo, ale za ten výhled na osvětlené a nazdobené nábřeží to stálo. S večerem se začaly objevovat holčičky, slečny a paní s košíčky se svíčkou na kusu kartonu, které si turisti mohli za 10 000 Đ koupit a poslat po vodě. Takže světýlka si plula zvolna i po řece, trochu jako v Thajsku o svátku Loi Krathong. Ovšem umíte se asi představit, jak to okolo břehů nebo ústí řeky vypadá druhý den… A to v Thajsku se to dělá jen jeden den v roce, ale v Hoi An každý večer…

Nenechali jsme se moc rozptylovat a fotili si svoje – nejen nábřeží a restauračky, ale i samotný most byl krásně nasvícený a vytvářel tak jakoby čínskou, ale přeci jen trochu jinou atmosféru. Krásné… Postupně jsme se skrze davy prodrali zase nazpátek na správnou stranu řeky a vydali se do hotelu, hledajíc po cestě vodu. Bylo to trochu pracnější něco rozumného sehnat a nakonec jsme zjistili, že chlazenou vodu za rozumnou cenu prodávají i přímo v našem hotelo-obchodu, a přešli jsme na „domácí“ zásobování. Večer jsme chtěli ještě chvíli něco tvořit, ale odpadli jsme jak švestky.

ČTVRTEK 23.7. – DEN TŘÍSTÝ JEDENÁCTÝ – VÝLET NA MOTORCE DO MY SON

Dnes byla opět řada na motovýletu, v okolí Hoi An je toho totiž k vidění ažaž, a tak jsme z rána zamířili do nedaleké půjčovny, kde jsme večer zahlédli cenu 4 $. Domácí nás ale zarazili hned ve dveřích, že nám jí taky půjčej za 4 babky (nebo-li 80 000 Đ). Ukazovali na fichtla přes ulici, řadící a jen s miniaturním kufrem, tak jsme je požádali, jestli by neměli něco většího. Pani někam zavolala (pravděpodobně do té půjčovny, kam bychom stejně došli) a že prej skútr bude za 90 000 Đ, kšeftařka jedna. Pořád to ale byla super cena, takže v pohodě, motorku jsme vzali a nejdřív vyrazili na jedno z mála známých míst v okolí – benzínku, kde nás vyhodil i autobus.

Všude bylo strašně jídla, všude se vyvářelo – rána jsou tu ještě neuvěřitelnější, než zbytek dne:-) Taky jsme brali zatím nejlevnější vietnamský benzín, pod 20 000 Đ/l.

Z města jsme vyrazili po výpadovce, co vypadala jako nejmenší česká okreska, a pak se chvíli řítili po dálnici, naštěstí ne dlouho. Okolo nás míjela krajina rýžových polí a vápencových skal. Ovšem pak jsme sjeli mezi malé vesničky a lotosová jezírka, kde se tyto rostliny pěstují na sklizeň – květy jako obětiny a dekorace, hlavice se semeny na jídlo a dlouhé stvoly se používají jak v kuchyni, tak pro výrobu textilií. Když jsme v jednom takovém jezírku viděli se po ramena brodit farmáře, neodolali jsme, slezli z motorky, dřepli na kraji jezírka a civěli, jak nás to v Indii naučili:-) Chlapík se pomalu brodil vodou a pečlivě, podle nám neznámého klíče, vybíral stvoly, které odřezával a strkal je do pytle uvázaného kolem těla.

My Son, země bohů, králů a legend

Jedno z nejvýznamnějších náboženských a kulturních center Čamské říše, konkrétně jejího státu Amaravati (ten měl vedle toho ještě ekonomické centrum v přístavu Hoi An a centrum politické moci, sídlo krále v Tra Kien), bylo založeno ve 4. století králem Bhadravarmanem a zasvěceno Šivovi. Král vybral záměrně kryté údolí, kterým protéká životadárná říčka a dohlíží na něj posvátná hora Mahaparvata (Hon Den). Svým tvarem prý připomíná horu Meru, domov hinduistických božstev, a je dobře viditelná odevšaď, včetně mořského pobřeží, takže každému z dáli signalizovala, že se zde nachází svaté místo. Měla zajišťovat mír a prosperitu země a později se stala symbolem královské rodiny. Řeka Thu Bon, která zdejší krajinou meandruje do moře, pak byla považována za vtělení bohyně Gangy a díky tomu oplývala univerzálním očistným účinkem.

V My Son, které bylo dále budováno a rozvíjeno až do 13. století, se nacházelo okolo 70 chrámů s prvky až 6 různých uměleckých stylů, projevujících se hlavně v dekoračních prvcích, zatímco technika stavby zůstala stejně unikátní – díky ručnímu opracování cihel bylo potřeba jen malé množství malty, dnes téměř neznatelné, a přesto stavby přečkaly dlouhá staletí.

Většina chrámů v My Son byla zasvěcena bohu Šivovi, který je zde znázorněn dvěma způsoby. Jednak jako linga oltáře, představující axis, nebo-li osu světa, protínající náš pozemský svět, nebesa a podsvětí, a potom v lidské podobě, kdy bývá Šiva zobrazen jako král.

Čamský chrámový komplex My Son

Čamský chrámový komplex My Son

Pak jsme dojeli malou silničkou do My Son, kam nás kromě GPS dovedly i velké cedule a stále stoupající ceny, když jsme někde nějaké zahlédli. Nechali jsme motorku zaparkovanou u checkpointu před můstkem a nejdřív si prošli muzeum s výstavou různých vykopávek, které se tu našly, také ale modely a nákresy vietnamských studentů architektury, na kterých jediných jsme mohli vidět a aspoň zdánlivě si představit původní majestátní podobu chrámového komplexu. Tam nás pustili zadarmo. Když jsme ale chtěli dál do areálu, museli jsme vysolit brutálních 100 000 Đ za každého. Zkoušeli jsme na tetku hrátky s ISICem, když je na něm to logo Unesca a My Son pod něj taky spadá, ale byla neoblomná (jak už Vietnamci vůči bělochům bývají). S lístky v kapse jsme mohli popojet další 2 km po červeně vyasfaltované cestě na parkoviště, kde chlapíka samozřejmě vůbec nezajímalo, že už máme lístky za kilo, a znova nás skásl o 5 000 Đ za parking. A konečně jsme se mohli vydat na procházku staletími…

My Son býval posvátný čamský komplex, budovaný ve 4. – 14. století (ovšem vrcholné období bylo 8. – 13. století). Zabíral celé zdejší údolí, skryté mezi horskými hřebeny, a tvořily jej převážně chrámy a hrobky mocných čamských králů. Někdy bývá srovnáván s podobnými komplexy v Asii (Angkor Wat, Borobudur, Ayutthaya), jenže měl tu smůlu, že za vietnamské války se nad ním proletěli Amíci během bombardování a ze staletých chrámů zbyly jen staleté ruiny. I přesto ale zůstal hlavně pro historiky významným zdrojem informaci, díky mohutným stélám, které měli panovníci ve zvyku vztyčovat při svém nástupu k moci. Kromě opěvování jich samotných včetně propojení s božstvy, se do stél vytesávala i jména a hrdinské skutky jejich předchůdců.

Areál je rozdělený do několika bloků označených písmeny A – K. Nejzachovalejší a tím pádem i nejzajímavější je sekce B+C+D, která by klidně mohla být jen jednou. Tvoří ji hlavně zbytky svatyní – věží i menších modliteben. Časté jsou samozřejmě linga oltáře, nad kterými se Zápaďákovi vždycky pozvednou koutky v úsměvu. Sekce E a F, přes které jsme areál později opouštěli, byly v aktivním průzkumu plus rekonstrukci – se střechou, obložené lešením, kolem poházená kolečka a lopatičky (odcházeli jsme po poledni, tak průzkumníci asi pauzovali). Snad tam nepostaví hnusnou nápodobu z normálních cihel:-) Ostatní sekce tvoří většinou zbytky jediného, ale většího chrámu. Všude po areálu, nejvíc pak ale v sekci A, kde stávala 24 m vysoká svatyně, jsou stále patrné krátery po svržených bombách, zarůstající plevelem stejně jako ruiny z rudohnědých cihel. Bohužel, s velkými asijskými chrámovými komplexy se My Son srovnávat nemůže ani v nejmenším…

Nicméně se nám docela líbila zdejší atmosféra. Hned na začátku jsme zhlédli představení tradičních tanců, které bylo perfektní, jen strašlivě vysoký zvuk nějaké fujary z „orchestru“ se nedal poslouchat moc dlouho v kuse. Po skončení se ale lidé rozprchli, kam je nohy nesly, a tak jsme se tu cítili docela volně a v poklidu se procházeli loukou a příjemným stínem stromů, kde jsou rozptýlené ruiny. I na focení byl čas a prostor, každý se svého selfíčka dočkal:-) Společnost nám tak dělali hlavně velicí motýli, třepotající se ztěžka vzduchem. Když jsme areál po nějakých třech hodinách opouštěli, šli jsme alejí ohromných, prastarých stromů, krása! V jednu hodinu po poledni jsme akorát byli totálně vysmažení a rádi usedli na motorku a nechali se za jízdy ofouknout:-)

Zbývalo stále dost času, a tak jsme se rozhodli pro delší přejezd a podívat se na Marble Mountains, kam bychom stejně jeli, takhle si je budeme moct odškrtnout a nezdržovat se s nimi při příští výpravě. Na odbočce z dálnice jsme zahlédli sympatickou žrádelnu s pho bo za 25 000 Đ, tak jsme si dali oběd, abychom se posilnili na druhou část dnešní výpravy…

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Celková vzdálenost: 99.21 km
Max. výška: 51 m
Min. výška: 1 m
Celkem nastoupáno: 744 m
Celkem naklesáno: -738 m
Průměrná rychlost: 25.18 km/h
Celkový čas: 07:56:22
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.