---

SOBOTA 19.9. – DEN TŘÍSTÝ ŠEDESÁTÝ OSMÝ – CESTA DO DIEN BIEN PHU

Budík jsme zaspali, a tak po zabalení a snídani jsme vyrazili až v půl 10. Kluk se nás už i ptal, jestli se dneska budeme zase stěhovat:-) Je fakt, že se hotel od rána celkem plnil, takže tentokrát už bychom se z toho asi nevykecali. Na cestu i celkem vyšlo počasí, po 2 dnech zase na chvíli nepršelo, mraky se postupně zvedaly a vykouklo i trochu sluníčka. Na nádraží už bychom trefili asi i poslepu a hned se ptali na naši další destinaci, Lai Chau, kde jsme museli přestoupit na autobus do Dien Bien Phu (poslední zastávka ve Vietnamu, brzy nám vyprší víza). Řekli si o 130 000 Ð za osobu, což byl skoro dvojnásobek očekávané ceny, tak jsme se na protest otočili a vyrazili do hor pěšky. Snad budou chlapíci svolnější k jednání, když je stopnem po cestě:-)

Zafungovalo to, což bylo fajn, protože ten krpál nám dával docela zabrat a rozhodně jsme nehodlali nejvyšší vietnamský průsmyk přelézat po svých a s plnou polní. Ještě venku před autobusem nám klučina konduktor odsouhlasil cenu 70 000 Ð, ovšem jakmile jsme usedli vevnitř, tak na nás najednou vybalil 250 000 Ð za oba. Jenomže to chlapec netušil, na koho narazil, páč tohle my bychom si nechali líbit tak možná před třemi měsíci (a asi ani to ne), ale teď teda ani omylem. Začali jsme se s ním dohadovat a on rychle sjel na 220, pak na 200 000 Ð. My to dál odmítali a on se na chvíli odmlčel. Doufali jsme, že si znovu o peníze řekne nejdřív až v průsmyku, kdyby nás chtěl třeba vyhodit, tak abychom nemuseli šlapat nahoru, ale už jenom dolů:-) Neprošlo to a chlapík se znovu ozval kousek před průsmykem. Dala jsem mu do ruky přesně odpočítaných 140 000 Ð a řekla, ať nás vyhodí tam, kam to vystačí, což všechny kolem hrozně rozesmálo. Vedle nás seděl Číňan, co nám chtěl pomoct a vysvětloval, že „local price“ je opravdu 70 000 Ð a zbytek je za zavazadla, ale to jsme vůbec nebrali na zřetel, my už jsme byli rozhodnutí, kolik za tuhle cestu hodláme platit. Z druhé strany seděla mladá slečna, taky vysmátá až za ušima, když nás sledovala, a jakmile jsem klukovi šoupla peníze, tak na mě ukázala zvednutý palec, jakože dobrý:-) Docela mě to překvapilo, to se nám zatím ve Vietnamu moc nestávalo, aby byl někdo na naší straně:-) No a dojeli jsme samozřejmě normálka na nové nádraží v Lai Chau, žádné předčasné vyhazování se nekonalo…

Omrkli jsme jízdní řád, na spoje do Dien Bien Phu bylo dost času, tak jsme se šli zkusit mrknout po ubytování. Pohybovalo se tu spousty paní v krásných kmenových oblečcích, tak jsme tu chtěli cestu na dnešek přerušit, trochu se projít, pofotit a zítra pokračovat. Nejbližší ubytko stálo 200 000 Ð a nesmlouvali, ale poradili nám, že za tržnicí je něco za 130 000 Ð. Došli jsme se tam podívat a nebylo to zlé, i když celkem mrňavé. Nakonec jsme ale stejně usoudili, že popojedem, asi jsme si mysleli, že v Dien Bien Phu nás čeká něco velkého (nečekalo – zpětně jsme usoudili, že by bývalo bylo zajímavější zůstat v Lai Chau). Autobus měl vyrážet v 5, do Dien Bien Phu to mělo být  hodin, tak že to tam nouzově přečkáme do rána, a pak se půjdeme upíchnout do nějakého hotelu až tam. Usadili jsme se tedy na nádraží, trochu surfovali, chroupali slunečnice a Petík vyrazil aspoň na krátkou prohlídku tržnice s foťákem, protože tetky tam byly nádherné, a navíc zpoza rohu nádraží je parádní výhled na vysoké hory, které jsme nechali za sebou.

Součástí velké nádražní haly byla i kantýna, a tak jsme povečeřeli com binh dan za 30 000 Ð (rýže, tlusté maso, minivajíčka, stvoly, tofu, na dochucení naložený bambus – pálí jako prase!). Ve 4 jsem koupila jízdenky za 130 000 Ð/os. a před 5. jsme se naložili do busíku. Konečně jsme se zase vrátili do normálu a nikdo neotravoval s placením za batohy🙂 Ještě než se autobus vůbec rozjel, tak jsme vytuhli, a probrali se asi po 20 minutách jízdy. V tak úžasné krajině, že jsme zalitovali rozhodnutí odjet do Dien Bien Phu. Zmizely ty vysoké, chladné hory, jejichž vrcholky se stále schovávají v mracích, a nastoupily opět známé zelené homole z vápencového podkladu, porostlé džunglí. Když jsme občas míjeli vesničky, byly vystavěné ze dřeva a evidentně tu převládaly zase úplně jiné kmeny (hlavně by tu měli žít Bílí T(h)aiové), protože takové oblečení vesničanů jsme nikde kolem Sapa neviděli. Kochali jsme se a cesta ubíhala, většinou celkem slušná, jen na pár úsecích se silnice buď teprve stavěla, nebo opravovala, a pěkně to s námi vymlelo. Takových míst ale moc nebylo, a tak jsme většinu cesty po setmění pak prospali – nějak nás ten ranní 2 km pochod zničil…anebo to byly ještě pořád následky naší výroční filmařské non stop hysterie🙂

V půl 11 v noci jsme zastavili a všichni se jali vystupovat. Nikde jsem nic moc neviděla, tak jsem si pomyslela, že je to přestávka na jídlo a chtěla to zalomit znovu, ale konduktor nás nenechal. Ukazoval nám zamčenou bránu autobusového nádraží a tím oznamoval fakt, že jsme v cílové stanici. Na to zazevlit někde na kraji města bylo strašně brzy, a tak jsme se nakonec nechali nalákat do nedalekého (přes ulici) nha nghí Hang Ha, do pokoje za 150 000 Ð. Uvařili jsme si akorát instantní nudle, flákli sebou do postele a za chvíli nevěděli o světě.

NEDĚLE 20.9. – DEN TŘÍSTÝ ŠEDESÁTÝ DEVÁTÝ – NEPOVEDENÁ OBHLÍDKA DIEN BIEN PHU

I do dalšího dne se protáhla ta naše nemohoucnost, a tak jsme skoro celé dopoledne prováleli a až po poledni vyrazili na obhlídku města. Našli jsme postupně zavřený supermarket, opuštěné tržiště a za ním další zavřený obchod. Poněkud jsme z toho znervózněli. Navíc jsme už dva dny neměli kafe se salkem, tak nám asi příliš klesla hladina cukru, nebo co, no zkrátka jsme se zas jednou po delší době rafli a šli si na obchůzku každý sám. Výhodou i nevýhodou takového stavu při společném bydlení a cestování je fakt, že je třeba to rychle ukončit…No a tak jsme i my později odpoledne už zase pěkně seděli v pokoji vedle sebe, zobali slunečnice a pracovali na svých restech:-)

Někdy o půl 6 jsme vyrazili zkusit štěstí v uličkách Dien Bien Phu znova. Supermarket už byl otevřený, takže pro začátek fajn. Doplnili jsme zásobu instantek, kokosových bonbonů a trubiček a šli se trochu cournout po hlavní třídě pod D1 Hill, neboli Památník Vítězství. Stihnul si nás ale odchytit 16letý Kofi, který si moc chtěl povídat. Nejdřív nás chtěl někam pozvat na jídlo, ale přišlo nám hloupé nechat se zvát od takového klučiny, tak jsme prostě šli a hledali nějakou rozumnou jídelnu, kde by nás nezruinovalo naopak pozvat jeho. Přitom jsme z něj tahali rozumy o věcech, které nás pálily – kde tu najdeme pekárnu a doplňovárnu vody. Nedopadlo to úplně podle našich představ – pekárnu nám sice ukázal, ale o té jsme už věděli, že tam dneska mají všechno totálně gumové, a na vodu nakonec ani nedošlo. Potvrdilo se nám tedy, že místní nemusí být vždycky nejlepším zdrojem informací. Na druhou stranu, zkuste se schválně zeptat 16letého kluka v menším českém městě, kde je tam lékárna nebo třeba veterinář…:-) Ačkoli jsme se nedozvěděli, co jsme potřebovali, tak pokec s Kofim byl příjemný, mluvil docela dobře anglicky, jenom jsme my na něj nemohli spouštět moc plynule. Na závěr s námi udělal malé interview na kameru v telefonu (asi aby se mohl chlubit před kámošema – a klidně mohl i před učiteli), při kterém jsme ho odrovnali odpovědí na otázku: „Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo ve Vietnamu?“ – „Thit Cho.“ (Psí maso.):-)

Pokračovali jsme ulicemi sami a pořád hledali jídlo… Zkusili jsme, jaké tu dělají plněné knedlíčky banh bao – s kořeněnou směsí nudlí a zeleniny, jeden za 6 000 Ð. Byly výborné, takže jsme chvíli uvažovali, že bychom se s nimi dnes mohli nacpat, pokud už neseženeme nic lepšího. Zašli jsme se podívat také k nasvícenému historickému mostu Muong Thanh. Nám přišel spíš jako kdyby jim tu velká voda vzala původní most a oni narychlo, provizorně, postavili tento:-) Okolo pomalu balil večerní trh, ale pro nás celkem předražený, ulovili jsme akorát pár banánů. I to pořádné jídlo se ale nakonec našlo. V jedné restauračce, co jsme už předtím zahlédli, jsme si poručili dohromady porci com binh dan za 30 000 Ð (měli možnosti za 25 – 30 – 40 000 Ð) ve složení rýže, 2 závitky, 2 kousky bůčku, zelené stvoly a 2 lžíce buráků:-) Už jsme za tuhle cenu asi měli větší porce, ale hlavně že bylo něco teplého do žaludku. O pár bloků dál jsme se pak dorazili ještě pho bo, které bylo luxusní (25 000 Ð). Cestou zpátky do hotelu jsme ještě hledali ché, poslední věc, co jsme chtěli ve Vietnamu ochutnat, jakýsi pudink nebo hustý šejk podle toho, z čeho se zrovna udělá. Odpoledne jsem ho tu někde viděla za 10 000 Ð, teď všude minimálně za 15 000 Ð, tak jsme to nakonec nechali na zítra a uvidíme.

Pracovali jsme pak dlouho do noci a snažili se využít možná poslední pořádný internet na delší dobu…

PONDĚLÍ 21.9. – DEN TŘÍSTÝ SEDMDESÁTÝ – DIEN BIEN PHU A VÁLEČNÉ PAMÁTKY

Díky hodně hodně pozdní večerce jsme prospali skoro celé dopoledne, vzbudili se až v půl 11 a ven vyrazili o dalších 30 minut později, když už zase skoro všechno na poledne zavíralo. Třeba supáč. No co, vzali jsme si aspoň pár baget na cestu (levné, ale hnusné, neslané), když už nikde nic jiného nebylo (ovocnáři už sbalení a rozvalení u stánků se vykecávali, pho bo ještě nikdo neuvařil, knedlíčky se prodaly někdy během dopoledne).  A tak náš denní program vypadal tak, že jsme se courali ulicemi města i jeho okolím, de facto hledali něco k jídlu, ale přitom obešli i několik místních „památek“, kterými je město poseté. Cíleně jsme chtěli najít francouzský válečný hřbitov, ale to se nějak nepovedlo. Oproti tomu na ten vietnamský, rozprostřený naproti Válečnému muzeu a pod jedním z bojových pahorků A1, nebyl vůbec problém trefit. Moc nás to nepřekvapilo. Vždyť Dien Bien Phu vešlo do dějin jako místo vítězné bitvy Vietnamců nad koloniální Francií a tím definitivního dosažení nezávislosti. Hřbitov byl pěkně udržovaný čistý, skutečně pietní místo, kterému vévodí velký pyramidový památník. Náhrobky jsou ozdobené stejně a prakticky všechny beze jmen (řekla bych, že většina z nich i prázdných, jen symbolických). Památek – nebo spíš pozůstatků – na válku je tu roztroušených dost a dnes fungují jako turistické atrakce. Mnohé z nich placené… Hlavně se to tedy týká bývalých bunkrů obehnaných zákopy. Minuli jsme jich několik, sem tam byla vystavená nějaká ta technika – tanky, kulomety, další menší muzea. Nějak jsme neměli chuť za tuhle tematiku platit, tak jsme si prohlédli to, co šlo zvenku, a zase pokračovali:-)

Na závěr byl nejlepším objevem velký supermarket Hoa Ba, kde jsme se konečně nasvačili a nakoupili i spoustu zásob – přeci jen všechny ty vietnamské mňamky skončí a před námi je hladový Laos:-) Vrátili jsme se na náš okraj centra, a pak prošli další ulici plnou technických obchodů, kde by se úplně vyjímala plnírna vody, kterou jsme sháněli, jenže kde nic, tu nic. U jednoho menšího obchodu jsme zahlédli paní, jak vychází a nese si prázdný barel s kohoutkem. Zastavili jsme ji a pokusili se zeptat, odkud ten barel má, načež ona ukázala na obchod a radši utekla, abychom se s ní nepokoušeli ještě víc konverzovat:-) Vydali jsme se tedy nadšeně do obchodu, ptali se prodavače, jenže ten nám ukázal regál s prázdnými barely, které tu prodávali… Ne vodu, ale jenom barely!:-)

Zpátky na velkou křižovatku jsme se dostali kolem páté. Nechtělo se nám vracet do hotelu jen na chvíli, abychom hned zas odešli na večeři, a tak jsme se vydali posledním směrem, co jsme ještě nezkoušeli, vzhůru na kopec D1 Hill, na jehož vrcholu trůní obrovská socha Památníku vítězství. Dole byla pokladna s cenovkou 15 000 Ð, ovšem zavřená. Na druhou stranu, tenhle kopec prakticky uprostřed města je přístupný snad odkudkoliv, takže i kdyby byla pokladna otevřená, tak si asi jinou cestu najdeme a nenecháme se jako hloupí a nic neřešící turisti odrbávat:-) Schody nahoru, na tenhleten místní Petřín, nám daly celkem zabrat, ale stálo to zato. Nahoře u památníku se v podvečer scházeli i místní, rodinky na procházce, mládež na rande, kamarádi jen tak na posezení a pokochání, stejně jako my, zvědaví cizinci. Ukázal se před námi nádherný výhled na část města, za jehož okrajem se rozpíná obrovská pláň kompletně pokrytá rýžovými poli, a ta ještě o kus dál lemují zase trochu vyšší hory. Dolina má údajně tvar srdce, to ale odsud nešlo posoudit… Za horami zapadalo slunce a barvilo vrstvu mraků na obloze do zlatavě oranžových odstínů. No, zkrátka, hezčí rozloučení s Vietnamem jsme si asi nemohli přát…

Když se setmělo, město pod námi prozářily pouliční lampy a komáři začali žrát jak zběsilí, prchli jsme před nimi zpět do ulic a šli ulovit něco k večeři. Velké kynuté knedlíky nás zklamaly, protože v nich byla jakási sladká, asi kukuřičná náplň – hlavně že jsme si koupili hned 4, abychom se měli čím nacpat:-) Pho bo bylo dnes bez čerstvé zeleně, protože už došla… no to je prostě tak, když se člověk na něco celý den těší. V supermarketu naproti hotelu jsme nabrali zásobu vody, a na vedlejším autobusovém nádraží se pokusili zjistit, jestli tu náhodou nejezdí nějaký lokální autobus směrem k hranici, protože by nám to dost pomohlo. Paní v pokladně byla zase už z typické vietnamské sorty, a pokud tu existovaly nějaké jiné spoje než komerční dálkové autobusy do Laosu, tak je zapřela. Kdybychom na to chtěli přistoupit, tak by nás čekalo velmi brzké vstávání na bus v 5:30. Což se nám ani trochu nechtělo. A tak jsme v hotelu ještě netili jako šílení a kromě stahování a natahování zkoušeli najít všechny možné informace o hraničním přechodu Tay Trang/Pang Hoc a prvním laoském městě Muang Khua. Nakonec jsme se rozhodli, že budeme drsňáci a 33 km z Dien Bien Phu na hranici zkusíme zdolat pěšky, případně stopem, když to půjde. Akorát to musíme zvládnout za dva dny, protože pozítří nám vyprší vietnamská víza. S touto vidinou a jen lehce zabalenými věcmi jsme šli spát o 3. ráno.

ÚTERÝ 22.9. – DEN TŘÍSTÝ SEDMDESÁTÝ PRVNÍ – PŘECHOD DO LAOSU 1 – ZA POSLEDNÍ VESNICI

Vstali jsme kolem 7., dobalili, rozloučili se a vyrazili na pochod. Konečně jsme taky jednou viděli Dien Bien Phu hned po ránu a samozřejmě bylo všude spousta jídla, speciálně čerstvé, vonící maso. Knedlíček ale měla paní po ranním náporu jen jeden poslední, zase kukuřičný, takže nic, no a pho bo pro změnu ještě nebylo, a tak jsme posnídali až na kraji města v pekárně a na zmrzlině z fast foodu One Way. Tím jsme nabrali síly na zazásobené batohy, těžké jako kráva, a mohli začít ukrajovat první kilometry z dlouhého pochodu.

Dokud jsme byli ve městě nebo na výpadovce, kde je nějaká zástavba – poslední předměstí Dien Bien Phu, tak jsme se drželi po levé straně, ve stínu, schovaní před sílícím sluncem. Tím pádem stopování moc nepřicházelo v úvahu, ale ono by to stejně asi nemělo velký úspěch. Často nás někdo zdravil, ale přitom ani nepřibrzdil. Když zastavila jedna babča na motorce, tak proto, že nám chtěla prodat jabka. O kus dál, když jsme ve škarpě odpočívali, zastavil mladý pár, kluk si zapálil a zeptal se, jestli nechceme do Sapa. Cože? Jak ho to asi napadlo, když odcházíme z města po výpadovce přesně na opačnou stranu?:-) Další 3 km po silnici rovné jak přistávací dráha, a zastavil další klučina na motorce s hláškou, proč jako nejedeme autobusem, vždyť do Luang Prabang je to jenom za 25 $! Ono to bylo ve skutečnosti ještě míň, ale pro nás i tak moc:-) Ještě jsme se od něj pak dozvěděli, že až přijedeme příště, tak musíme s jeho cestovkou na mototrip. Tak určitě…

Před vesnicí Bom Lot jsme dali třetí sicnu a poobědvali zbylé 2 bagety a sušené hovězí maso, mimochodem fakt výborné. Na rozlehlé prázdné ploše (údolí je tu široké, placaté a vyplněné rýžovými poli) jsme sledovali přitom přeháňku, jak přelezla přes hory a vydala se napříč údolím. Schytali jsme také pár kapek, ale nic tragického, ani ze zadku nás to nezvedlo, i když jsme byli připravení v mžiku zdrhat (otázka kam), kdyby se to zhoršilo. Štvalo nás jenom, že jsme za den samozřejmě viděli hned několik autobusů z Dien Bien Phu do dalších vesnic – Muang Loi, Muang Luan, Bom Lat i Pa Nam. Ach jo, mohlo nám to ušetřit 10 km cesty a hlavně dost sil, které se budou hodit později.

Vesnička Bom Lot, a hlavně zemědělský kout na konci údolí byly fantastické. Už tu nebyla rýže, ale mnoho menších polí s různými plodinami – kukuřicí, zeleninou, bramborami…. Mezi tím pendlovali farmáři v holinkách a typických špičatých kloboucích s motyčkami, hráběmi, nůšemi, atd. Děti na okrajích polí pásly bůvoly, rodiče vozili jiné děti na motorce ze školy. Jenom my byli úplně vyřízení. Na konci vesnice jsme chvíli poseděli a načali pytlík slunečnic. Zanedlouho jsme pak pomáhali místní tetce naložit na kolo pytel kukuřice, který jí spadl, protože po nás moc pokukovala:-)

Šlapali jsme dalších několik km podhůřím, kde byly sem tam rozeseté chalupy, ale úhledná políčka spíš začala ustupovat lesům a roštím. Došli jsme k nějaké vápence či co (nedaleko pak je i lom), kde byl čilý nákladní ruch, stopnout se ale stejně nic nedařilo (a navíc jezdilo všechno hlavně do Dien Bien Phu). Vedle silnice jsme později dali další sicnu a dokonce oba na chvíli usnuli. Já velice šikovně na batohu, ze kterého jsem se skulila, a probudil mě šok, jak někam padám. Moc příjemný. Dodalo nám to ale síly k poslednímu dnešnímu úseku, který byl nejhorší. Začalo se totiž tvrdě stoupat do hor. Trochu nám pomáhalo, když se po dalším nádherném západu slunce, který vymaloval celou oblohu do zlato-oranžova, setmělo – to není ten kopec potom tak demotivující:-)

Po čase jsme toho ale už měli vážně plné kecky. Nebylo se čemu divit, v nohách jsme měli 20 km – aspoň podle šikovných patníků u silnice – malý po každých 100 m, větší po 1 km. Našli jsme vedle silnice trochu rovnější plácek a píchli tam stan, přičemž jsme se totálně obalili nějakým místním bodlákem. Když jsme zalézali, tak se na několika stranách blýskalo, ale ani hromy slyšet nebyly, což nás trochu uklidňovalo. Nicméně během noci déšť dorazil, a i když to asi nebyl žádný hrozný monzun, tak prověřil fakt, že náš stan definitivně dosluhuje – protékaly mu švy, ze kterých se oloupala izolace. Pro tuto noc to vyřešilo pár igeliťáků, ale bude to chtít něco více koncepčního…

STŘEDA 23.9. – DEN TŘÍSTÝ SEDMDESÁTÝ DRUHÝ – PŘECHOD DO LAOSU 2 – STOP, HRANICE

Včera jsme vypili všechny zásoby vody a neobjevili žádný rozumný zdroj, a tak noc i ráno proběhly s nepříjemně přilepeným jazykem na patře (jednak se nám to nechtělo táhnout a druhak byla voda v Dien Bien Phu drahá, tak se nám jí ani nechtělo kupovat moc). Brzký budíček a odchod se nezdařil, protože stan byl durch, spousta věcí mokrých, a tak jsme to museli na chvíli rozložit, nechat proschnout (nebo spíš jen tak vyvětrat, v těchto podmínkách nic neschne), a zatím jsme se kochali výhledem na okolní hory a cáry mraků, co pomalu stoupaly z údolí vzhůru.

Tam přesně jsme se ale museli vydat taky, ač se nám do toho ani trochu nechtělo. Jenže co, vymysleli jsme si to na sebe sami (v posteli, v hotelu v Dien Bien Phu, se to plánuje…) , tak šup šup! První odměna za pevnou vůli a námahu přišla asi po 3 km – studánka. Nebo spíš takový pramen odněkud z lesa, kdo ví. Nic lepšího nebylo, ani výhledově, takže mise jasná – naplnili jsme dvě lahve, které jsme táhly, mrskli do nich chlorovou tabletu a čekali. Kolem projížděly naložené náklaďáky, někteří řidiči zdravili. Jeden ale, naprosto nečekaně, zastavil a dal nám načatou, ale skoro plnou lahev vody. Hbitě jsme ji ocitronovali, vypili a rovnou zase naplnili z pramene – strašák žízně nás donutil táhnout 6 l vody:-D Jen co jsme se osedlali, že půjdeme dál, tak začalo lejt a dorazila hodně silná přeháňka. Přečkali jsme ji na místě, schovaní pod pláštěnkami, a když pak opět vysvitlo slunce, brzy jsme je – uschlé – uklidili a šli dál. Jó, holt počasí v horách je potvora nepředvídatelná všude na světě…

Další ulehčení našeho údělu nastalo zase o pár km dál, když jsme se přehoupli přes úvodní hřbet a aspoň na chvíli klesali dolů. Hned se šlo lehčeji a veseleji, přestože puchýře ze včerejška už se ozývaly. Procházeli jsme takové menší horské údolí, kde se kříží hned několik cest, převážně vedoucích z okolních kamenolomů do Dien Bien Phu. Seběhli jsme dolů a už už zase začínali stoupat, když jel kolem velký oranžový truck a na Petíkovo mávnutí zareagoval tím, že fakt zastavil, nechal si vysvětlit naši situaci a vzal nás. Hurá!!! Zvenčí to tak nevypadalo, ale kabina byla fakt velká, slušnej bejvák:-) Pohodlně jsme dozadu naskládali batohy i mě (samozřejmě bez bot – mimochodem nevím, co je horší – jestli bahno, nebo moje ponožky po 25 km pochodu) a valili jsme horami po silnici, která jeden kamion asi celkem bez problémů uvezla, ale už běda, jakmile jsme se měli s někým vyhýbat. Petík, který seděl vepředu, jen nevěřícně sledoval, jak se takový kolos dokáže vyklikatit nepřetržitými zatáčkami. Ve zdraví nás dovezl zbývajících asi 10 km do Tay Trang, přímo před budovu vietnamské hraniční kontroly. Rozloučili jsme se, nic po nás nechtěl (tak to už jsme fakt zůstali zírat, nicméně to potvrdilo tezi, že kamioňáci všude na světě jsou zvláštní sorta lidí), a jen jsme odkráčeli, už se mu tam nakvartýroval jiný řidič a krafali:-)

Jelikož jsme vystoupili skoro do další přeháňky, usadili jsme se v poslední vietnamské jídelně, která tu evidentně slouží kamioňákům. Se sebezapřením, ale taky pořádně kručícími žaludky, jsme si objednali pho za 30 000 Ð, asi nejdražší ve Vietnamu, ale docela bohaté a dobré, a k tomu bagetu za 5 000 Ð, sladkou, starou a hnusnou. Ovšem zdaleka za největší atrakci jsme si samozřejmě byli my. Řidiči, co se tu zastavili na oběd, na kafe, posedět, pokecat, pokouřit, na nás mohli oči nechat. Fotili si nás, fotili se s námi, vyzvídali… a my na ně zrovna neměli ani trochu náladu:-) Pak ale najednou jako když střelí, naráz se sebrali a rozešli. Hmm, no co, my v klidu dojedli a šli se check-outovat z Vietnamu, po 3 měsících, co jsme v téhle úžasné, ale náročné zemi strávili.

V budově celnice jsme se poslušně postavili k přepážce EXIT (jako odchod ze země:-)), kde si naše pasy dlouze prohlížel jeden celník, zkontroloval vízum, bouchnul razítko, odepsal si nás v systému, a naše pasy poslal dalšímu týpkovi, co byl jenom zvědavý a přišel se na nás podívat bůhví odkud. Taky to byl ale celník, tak jsme nemohli nic namítat. Když jsme konečně měli své doklady, venku zase lilo, a tak jsme počkali asi 5 minut před východem, pod střechou, než to přejde. Při tom nás stihl další celník legitimovat. Ne, vůbec nejsou paranoidní (nebo možná hlavně zvědaví, ale na to jsme přišli až později na téhle cestě:-))…

To, že jsme opustili Vietnam, ještě zdaleka neznamenalo, že bychom vstoupili do Laosu. Od další země nás dělil 3 km výstup ke geografické hranici a 3 km sestup k laoské celnici. Nahoru to šlo pomaleji, ale kochali jsme se nádhernými výhledy, cesta byla dobrá a dnes jsme toho ještě tolik nenašlapali, tak se to dalo. Nahoře byl malý domek, asi pro stavaře, kteří tu opravovali silnici, pak tu mladý kluk, celý v zeleném, jak kdyby vybrakoval dědečkovi šatník schovaný z války, pásl kozy, které mu neustále utíkaly směr Laos. Silnice se tu rozšiřovala a uprostřed stál mramorový hraniční kámen – z jedné strany nápis VIET NAM, z druhé LAOS. Dali jsme si tu chvíli pauzu, poslali poslední vzkaz z vietnamského internetu (který je – mimochodem – na datech jeden z vůbec nejlepších, které jsme vyzkoušeli), a pak se zvolna vydali k obávané laoské celnici, protože jsme byli zvědaví, co si na nás soudruzi odvedle zase vymyslí, a jak z toho my zvládneme vybruslit.

Celnice stojí asi na jediném rovnějším place v téhle části hor, kolem pár restaurací, parkoviště, domy. Před jedním z nich parta kluků hrála volejbal. Jeden z nich na nás něco hulákal, ale rozuměli jsme z toho jenom „visa“, tak jsme zakývali a odpověděli stejně: „Visa, visa.“ Načež on sedl na motorku a popojel k celnici. Jak jsme později zjistili, tak z důvodu, že asi jako jediný z okolí měl kvalifikaci k domluvě s cizinci (= znal 3 anglická slovíčka – Hello, Visa, Dolar). Vzal si od nás pasy, nechal nás vyplnit formulář žádosti o vízum, dostal od každého fotku a jal se připravovat víza. Když bylo všechno hotové. Řekl si o 64 $. Pak o 66. Pak o 62. Proč? Laosané jsou pověstní svými neoficiálními poplatky na hranicích – dolar za razítko, 2 dolary za víkend, dolar za mimopracovní dobu, apod., a zkoušejí to na všech pozemních přechodech (na letišti nevíme, nikdy jsme do Laosu neletěli). Ty poplatky jsou takové polooficiální, ale kdo si uhádá, že je platit nechce, tak je prostě neplatí🙂 A tak jsme mu všechno zamítli a rozjeli divadlo, jaké tu stoprocentně ještě nezažili a už možná nikdy nezažijí. Nasadili jsme osvědčenou taktiku „totálních socek“ (máme jen 60 $, co jsou potřeba na víza, něco málo dalšího možná na kartě) a v kombinaci s hrou na dostatek času (ok, to není hra, to je fakt, který zatím fungoval úplně všude) jsme zdejší domobranu rozložili. Když nám nechtěli vydat pasy s vlepenými vízy, tak jsme se začali shánět po místě na stan (a to i celkem vážně – nikde jinde už pak taková hezká rovinka nebyla), vytáhli si věci na večeři a požádali o uvaření vody zapojením naší spirály do jejich zásuvky. Myslím, že nám vyhověli jenom proto, že byli naprosto vyvedení z míry. Každopádně instantku jsme si udělali a celníka i přizvali, ale odmítl. Zato pro dálkový autobus Vietnamců, co tu vystoupil, jsme byli nejlepší divadlo na dlouhé cestě. Byli ale dobří – jeden nás tipoval na Ukrajince (což je na Asiata super, většinou jim Evropani přijdou všichni stejní, jako oni nám) a druhý poznal, že večeříme mý tom – asi si je doma taky často vařil:-) Já jsem se cítila bez pasů trochu nesvá, ale Petík zůstával v klidu, protože věděl, že to Asiati prostě nedají, a nemýlil se. Asi po 30 minutách nám přinesli pasy s tím, že za nás nějaký kamioňák ten rozdíl doplatil. Jestli ano nebo ne, případně v jaké výši, to už se nedozvíme, každopádně cesta do Laosu byla otevřená a vidina spaní na rovině ztracená:-)

Sestupovali jsme serpentinami na laoskou stranu hor, po silnici znatelně horší kvality asi hodinu. A asi jenom proto, že jsme hledali vhodné místo na noc. Když se konečně objevil trochu rovnější plácek, navíc hezky krytý za křovím, neváhali jsme a postavili stan za posledního denního světla. Měli jsme od něj perfektní výhled do širokého údolí pod námi, kde už zase začínaly rýžové terasy, na obzoru zapadalo slunce a barvilo mraky do ruda. Potmě bylo vidět, že se v dálce blýská, ale tentokrát nic nepřišlo. Dokonce i ve stanu bylo dýchatelno, zřejmě díky vyšší nadmořské výšce.

Download file: 15074.gpx