Vietnam 26 – Trek údolím Muong Hua a filmařský týden

...aneb jak jsme si dali dvacet kiláků mezi zralou rýží a vesnicemi Hmongů, a následně si z pokoje udělali profi ateliér na profi video
Vietnam 26 - Trek údolím Muong Hua a filmařský týden
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

PÁTEK 11.9. – DEN TŘÍSTÝ ŠEDESÁTÝ – TREKING ÚDOLÍM MUONG HUA

Ráno bylo jedno z vůbec nejhezčích, co jsme tady v Sapa zažili, dokonce i Fansipan nesměle vykukoval jen z malé mrakové čepice, a tak jsme neváhali, pobalili pár věcí a chtěli vyrazit na trochu větší „procházku“ do údolí Muong Hua, které se táhne pod městem. Dole nás ale zarazil majitel nepříjemnou zprávou, že vzhledem k tomu, že se v celém městě přes víkend zdražuje ubytování (což jsme věděli), tak i náš pokoj musí zdražit. Dal nám férovou nabídku za 300 000 Ð, když normální víkendová cena je 400 000 Ð, ale i to bylo pro nás moc. Nakonec jsme se domluvili, že za stávající cenu 200 000 Рse můžeme přesunout do jednolůžkáče vedle, a když budeme chtít, tak se po víkendu zase vrátit. Strašně neradi se v průběhu pobytu stěhujeme, ale ještě horší by bylo tady a teď shánět něco jiného (a za takové peníze bychom na 99% nesehnali), tak jsme s nelibostí přenosili věci do malého, lehce naplesnivělého pokojíku, který byl naší asi nejhorší „koupí“ v poměru cena – kvalita. Na druhou stranu jsme stejně moc neplánovali tu pobývat a na vyspání stačily už i horší špeluňky (viz článek o levném ubytování v jihovýchodní Asii).

V 10 h jsme se tedy konečně mohli vypravit na túru údolím Muong Hua. Plánovali jsme jej projít spíš po silnici, abychom nemuseli platit za vstupy do vesnic Hmongů, realita ale nakonec byla docela jiná – a mnohem lepší:-) Už v ulicích Sapa bylo jasné, že tohle je jedna z nejvíce navštěvovaných tras v okolí – ubíraly se tudy četné skupiny turistů naložených fototechnikou, většinou minimálně s jednou, ale spíš více hmongskými ženami jako průvodkyněmi. Aspoň se dotyčné nemohly moc bránit před focením, a to bylo dobře, protože byly nádherné. Vystrojené do svých nejlepších a nejtradičnějších kousků, aby turisty ve městě nalákaly, ozdobené stříbrnými sponami, hřebeny, brožemi a náramky, mladé, staré, mnohé z nich s vyjukaným dítětem přivázaným na zádech (trochu úsměvně a v kontrastu s nádherným tradičním oblečením působily unifikované gumové pantofle, které jsou asi nejčastějším typem vietnamské obuvi – možná už dneska převálcovaly i klasické žabky:-)). I kdyby kolem nebyla žádná hezká krajina, klidě jenom paneláky, tak by to zato stálo, je vidět a moct si pořádně prohlédnout a příležitostně i vyfotit. Některé jsme cvakali na tajno, některých jsme se ptali – hlavně těch s dětmi. Byly vcelku povolné – ostatně tohle byl prostě jejich byznys:-)

Oficiálně se vstup do celého údolí zřejmě platí jednotnou cenou 50 000 Ð, ale asi jen pro individuální návštěvníky, ne, pokud jde člověk s průvodcem. Budky s nápisem Ticket Office jsme si všimli, ale nikdo jiný u ní nezastavil, a tak jsme i my splynuli s davem a usoudili, že pro 100 000 Ð najdeme lepší využití, třeba koupi nějakého suvenýru přímo od konkrétních lidí (místo sponzorování pochybné instituce, od které Hmongové peníze možná dostanou, ale možná taky ne). Kdyby nás někdo někde chtěl kontrolovat, zkusíme se vymluvit, že jdeme jenom po cestě, jako to fungovalo předevčírem ve vesnici Cat Cat.

Sestupovali jsme příjemným tempem po široké cestě, lidi kolem proudili, a pod námi se čím dál tím víc otevíralo údolí Muong Hua, jedno z nejkrásnějších míst na světě. Nekonečné mozaiky rýžových teras, nádherně souměrných a táhnoucích se kam až oko dohlédne, sem tam mezi nimi zdánlivě náhodně rozházené domečky, čas od času potom větší vesnice. Cesta se vine po úbočí svahu, takže ten neuvěřitelný výjev má člověk pořád naplno před očima. Asi 3 km od centra Sapa byla vyhlídka s velkým altánem, kde hodně lidí odpočívalo, kochalo se, tetky odchytávaly turisty pro nákup náramků a mošniček. Jedna z nich, se kterou jsme zapředli rozhovor, nám poradila, že odsud nemusíme jít jen po hlavní cestě, ale můžeme klidně sejít po kamenité cestě na dno údolí a pokračovat přes několik vesnic až do Ta Van, kde se cesta kříží se silnicí, a odtud to pak vzít po asfaltu zpátky do Sapa. Nikde se tam za nic platit nemusí. Z turistů tudy občas nějaký scházel, ale nebylo jich moc, takže se nám tenhle plán hodně zalíbil a po krátkém odpočinku jsme se tudy také vydali.

A udělali jsme moc dobře, protože v tomto údolí už byla sklizeň rýže v plném proudu (v některých místech až moc – z teras už zbyla jen hnědá, sklizená jezírka, připravená na novou sadbu) a my mohli sledovat všechny její fáze v přímém přenosu. Zralá rýže, zbarvená do žluta a vysoká kolem jednoho metru, se nejdříve srpem pokosí a jednotlivé snopy se rozloží na vzniklé „strniště“ (nebo prostě kamkoli na rovnější plochu) doschnout. Pak se seberou a ručně „vymlátí“ do velkých dřevěných „necek“. Občas na to někde měli stroj, ale většinou to tu museli oddřít lidé. Někde dokonce neměli ani ty necky, jen velkou dřevěnou desku, pevně opřenou uprostřed roztaženého igelitu, kam zrnka rovnou padala. Zajímavý byl také „úchop“ snopů, protože na to měli kus provazu nataženého mezi dva klacíky, takové jakoby nunčaky, kterými snop omotali. Díky tomu se jim se snopem líp mávalo a do mlácení mohli dát víc síly. Zbytek rostlin se pak zaorá do polí a přebytečným bahnem se zpevňují jednotlivé terasy, aby byly připravené na další sezónu. Pro ještě lepší udusání polí a promíchání zeminy se na polích nechávají koupat bůvoli, případně na suchých terasách spásají zbytky rýžových stébel. Rýže z necek se potom napytluje a vynosí na cesty a rovné dvory kolem domů, kde se zase vysype a rozprostře na velké igelity, aby pořádně proschnula… Průběžně se přitom ještě prohazuje, nejlépe před nějakým větrákem (jak jsme si tady všimli), aby odletěly lehké plevy a zůstala jen čistá zrnka. Vzpomněli jsme si, jak jsme stejnou činnost pozorovali v Barmě, ovšem tam žádný elektrický větrák neměli, ale několik dalších chlapíků se ohánělo velkými „vějíři“ a plevy z prohazované rýže vyfoukávali… To všechno se kolem nás dělo úplně samozřejmě a s mnohaletým cvikem. Lidé si nás moc nevšímali, hleděli si své práce – zkrátka jsme si tady konečně připadali jako na venkově mezi místními, a nejen v divadle nastrojeném pro zvědavé turisty. Velmi autentické prostředí a úžasný zážitek!

Ani ta druhá stránka nás ale neminula, a to když jsme asi v polovině údolí procházeli vesničkou Lao Chai. Část jí byla úplně normální, vůči turistickému ruchu imunní, ale začátek patřil několika obchůdkům, nebo spíš prodejním dílnám s výrobky Hmongů. Ani my jsme neodolali a do jedné takové nahlédli – usměvavá babička se nás hned zhostila, vysvětlovala nám, jak se co vyrábí, jak se barví látky indigem – což je stará, tradiční metoda a poznávací znamení Černých Hmongů. Kromě fantastických přehozů na postel (které bych bohužel do batohu fakt nenarvala) se mi tu strašně zalíbila i jedna vyšívaná sukně. Babi za ní chtěla 200 000 Ð a byla ochotná dál smlouvat, ale já jsem si v tu chvíli neuvědomila, co mám v ruce za poklad, nakonec si jí nekoupila, a už nikdy takovou krásnou nikde neviděla:-) Z toho plyne jasné ponaučení, že když se vám něco líbí (a navíc koupí toho můžete prospět místním lidem), tak neváhejte, usmlouvejte si cenu a kupte to!:-) Jinak jsme na jednom z odpočívadel potkali kromě Hmongů ještě větší počet žen z kmene Červení Dao, což bylo příjemné zpestření a neskutečná podívaná – schválně si zkuste vygooglit obrázky pod tímto heslem;-)

Prošli jsme velkou část údolí Muong Hua až do vesnice Ta Van, kde většina turistů sedne na předem objednaný tour minibus a odfrčí zpět do Sapa, 8 km do kopce. Nás to čekalo pěšky. Tou dobou už jsme měli v nohou 12 km (sice pořád z kopce, ale i to se počítá), a tak jsme si nejdřív dopřáli trochu delší odpočinek. Jídlo tu na nás bylo předražené, vytáhli jsme tedy vlastní zásobu slunečnic a usadili se na obrubník. Brzy jsme upoutali pozornost dvou vysmátých školaček, které nás nakonec ukecaly ke koupi dvou náramků, takových hodně jednoduchých, dohromady za 5 000 Ð, tedy asi 6 Kč:-) Ještě jsme za to ale chtěli fotku, což holkám nevadilo. Za chvíli si to štrádovaly znova okolo, každá s nanukem v ruce:-)

Času jsme měli zatím dost, sil už tolik ne, ale nedalo nám to, a když jsme se vyhoupli na silnici, nestočili jsme se rovnou doleva a vzhůru do Sapa, ale vydali jsme se přesně na opačnou stranu. Přes vesničku s hodně roztroušenými domky a lidmi, kteří už turisty tak často nevídají, jako ti v Ta Van, jsme si udělali asi kilometrovou zacházku k jedné zdejší zajímavosti. Kromě malého muzea, které bohužel už nezastihli otevřené, jsou tou zajímavostí ohromné balvany uprostřed polí, které jsou celé pokryté drobnými rytinami. Odborníci je považují za jakési primitivní, původní písmo zdejších obyvatel z 15. století, ovšem jeho význam se jim zatím nepodařilo rozluštit. Nás sem dovedla keška, kterou jsme bez problémů odlovili, a mohli se tedy vydat na namáhavý zpáteční pochod.

9 km po silnici, stále do kopce, bez jakékoli možnosti odpočinku (ve smyslu třeba kilometru roviny – fláknout sebou do škarpy šlo samozřejmě kdekoli:-)). Osvěžovali jsme se v pramenité vodě malých vodopádů kolem silnice (opláchnutím, ne pitím, přestože voda nám došla někde na 4. km) a brodili se jejich vodou stékající po silnici. Krajnice občas byla hodně rozmáčená a bahnitá, a u jednoho takového vydatnějšího vodopádu se nám oběma nepovedl krok a vymáchali jsme boty. Po cestě ale uschnuly. Zastavili jsme se jenom na chvíli u vyhlídkové terasy, odkud bylo zase celé údolí Muong Hua jako na dlani, a pak sem tam poseděli na nepohodlném patníku, ale jinak jsme vytrvale šlapali vzhůru. Nic jiného nám ani nezbývalo, autobusy tudy totiž nejezdí a stopovat se nám ve Vietnamu ani moc nechtělo. O to větší bylo naše překvapení, když asi 2 km před Sapa u nás zastavil velký červený Range Rover, jestli chceme svézt. Tou dobou už pro nás byl každý krok utrpením, a tak jsme vděčně přijali. Byl to zřejmě bohatý manželský pár z Hanoje, který si sem udělal výlet na dva dny, zítra odjíždějí do Yen Binh, a pak zpět do Hanoje. S tím, jaké lidi jsme v téhle části světa poznali, a jaké jsme tam pořád měli problémy, nás nezištná pomoc tohodle páru opravdu překvapila. Je vidět, že všude na světě člověk narazí na ty hodné i na ty hajzly:-)

Rozloučili jsme se na náměstí před katedrálou a my šli ze všeho nejdřív vydatně doplnit pitný režim (když už máme na pokoji ten 19 l barel, že?:-)). Až kolem osmé jsme pak vyrazili za večeří. Našli jsme malou restauraci s com binh dan za 40 000, což bylo dost, ale vzhledem k lokalitě a tomu, že jsme si to dali napůl (a celkem se i najedli), to nebylo špatné. Zastavili jsme se i v supermarketu, abychom se mohli zase dorazit bagetou a salátem, a podařilo se mi při té příležitosti taky zvážit – 55 kg! Pane jo, to už jsem taky neměla tak 10 let:-O S majitelem v hotelu jsme se domluvili na další noci, i když v kamrlíku to bylo trochu psycho. Nadopovali jsme se kafem a vydrželi pak do 3 do rána pracovat na příspěvcích k ročnímu výročí.

Tato činnost nás plně zaměstnala na několik následujících dní, takže zápisy jsou poněkud zkrácené, protože jsme jednoduše dny i noci trávili v pokoji a vytvářeli zatím asi nejrozsáhlejší, nejpracnější a nejšílenější naše video:-)

SOBOTA 12.9. – DEN TŘÍSTÝ ŠEDESÁTÝ PRVNÍ – PRÁCE NA PRVNÍM VÝROČÍ CESTY

Vstali jsme kolem 8., posnídali bagetu, salát a kafe a pustili se do práce. Venku od rána lilo, a tak natáčení v exteriéru s motorkou nepadalo v úvahu, ale poradili jsme si jinak. Horší bylo, že na víkend skoro celý hotel obydlela nějaká školní výprava, a pokud nebyli venku, tak tu mládežníci dělali po hotelu celkem randál a natáčet se obecně moc nedalo. Později jsme zjistili, že i běžný ruch z ulice je moc slyšet, takže jsme zvolili postup takový, že jsme přes noc, když tu byl klid, natáčeli, a přes den to pak stříhali a psali scénáře pro další epizody. Bavili jsme se u toho královsky!

V sobotu jsme vyrazili pozdě pro večeři, takže na nás dnes nevyšly bagety, ale sehnali jsme konečně aspoň další filtry, hezky 4 malé do sady, takže jich v báglech potáhneme už hezkých 6, jupí!:-) (Naštěstí to nic neváží, akorát zabírá místo.)

NEDĚLE 13.9. – DEN TŘÍSTÝ ŠEDESÁTÝ DRUHÝ – PRÁCE NA PRVNÍM VÝROČÍ CESTY

Ráno bylo celkem rozumné počasí, i když s nutností mikiny, tak jsme si chtěli na chvíli odpočinout od počítače a vyrazili na „proslavený“ víkendový trh, kam se scházejí etnika z okolních vesnic. Vykopali jsme se kvůli tomu v 7. A trh byl bída s nouzí – hala s předraženým oblečením a venku předražení zelináři a masňáci. Etnické, vyšívané oblečení šlo občas zahlédnout, ale to byla spíš náhoda. Nejhezčí byly tety se svými muži, které venku před halou prodávaly pletené nůše. Aspoň jsme cestou vrátili prázdný barel a dostali nazpátek zálohu 50 000 Ð.

Cestou zpět jsme se zastavili v sámošce a já odvážně vyzkoušela zmrzlinu z mladé rýže. Zařadila se ale po bok podobných asijských výrobků z kukuřice, fazolí, durianu nebo chlebovníku – ochutnáno, ale jednou stačilo. Zbytek dne jsme potom strávili v pokoji prací na statistikách a scénáři k videu.

Večer jsme objevili nový zdroj dobrého jídla – paní s com binh dan hned u autobusového nádraží, za 35 000 Ð. Dali jsme zase jedno napůl, ale nacpali se oba dosyta, když nám přinesli velkou mísu rýže, plný talíř pečeného vepřového i se šťávičkou a ještě druhou mísu výborného vývaru. Zvládli jsme si říct i o rybí omáčku (nuoc nam). Tak tady nás teď asi budou potkávat častěji:-)

PONDĚLÍ 14.9. – DEN TŘÍSTÝ ŠEDESÁTÝ TŘETÍ – PRÁCE NA PRVNÍM VÝROČÍ CESTY

Ráno jsme šli ze všeho nejdřív požádat o návrat do původního, většího pokoje, protože v tom malém kamrlíku, se vším naším bordelem, se prostě nic smysluplného tvořit nedalo. První paní se tvářila odmítavě, spíš nám ale pořádně nerozuměla, co chceme. Zavolala tedy druhou, mladší, milou a s angličtinou, ta pochopila a nebyl žádný problém. Rychle jsme se tedy přesunuli a začali chystat další materiály. Odpoledne jsme chtěli jít natáčet na vyhlídku nad městem, když zase jednou nebyly mraky, ale vstupné 70 000 Ð, zdaleka nejdrsnější široko daleko, nás rychle odradilo. Vrátili jsme se tedy do hotelu a pokračovali zatím interiérně. Vznikla mimo jiné pracná úvodní znělka k videu. Večer jsme se trochu protáhli a zašli zase na com binh dan k autobusáku, a po cestě si doplnili 5 l barel vodou za 10 000 Ð. Ať je na kafe:-)

ÚTERÝ 15.9. – DEN TŘÍSTÝ ŠEDESÁTÝ ČTVRTÝ – PRÁCE NA PRVNÍM VÝROČÍ CESTY

Nejíme, nespíme, makáme. Pokoj se proměnil na ateliér: přestěhovaný nábytek, prostěradla zavěšená jako bílé pozadí, sundané kryty z lustrů, prohozené žárovky v lustrech a lampičkách kvůli stínům (natáčíme hlavně přes noc, ale v pokoji je tma i přes den). Jedeme na kafi, cukru a instantkách, ale skvěle se bavíme, zejména při natáčení 15 pozdravů z 15 projetých zemí. To je jak sestřihy nejlepších přeřeknutí na konci filmů… Šli jsme spát s tím, že máme pozdravy, úvod, část o dopravě a skoro část o motorkách. Už jen asi 6x tolik…:-)

STŘEDA 16.9. – DEN TŘÍSTÝ ŠEDESÁTÝ PÁTÝ – PRÁCE NA PRVNÍM VÝROČÍ CESTY

I přes budík v 7 jsme vstali v 9 – posledních několik dní máme večerky kolem 4. ráno, tak už to trochu nedáváme. Dnes je to přesně rok, kdy jsme vyrazili na tuhle cestu, která nám hlavně dala, a to, co vzala, nám chybět nebude. Neskutečný roční vandr je za námi a my jsme sami zvědaví, co přinese budoucnost, a hlavně jak dlouho bude vlastně tenhle režim trvat. Na návrat po 1 nebo 1,5 roce do Čech to zatím nevypadá…

Přestože výročí bylo dnes, bylo nám jasné, že video dodělat nestíháme. Nevadí – připravili a zveřejnili jsme články, statusy na FB s 12 fotkami z uplynulých 12 měsíců a možná i něco dalšího, a na práci s videem jsme intenzivně pokračovali. Dnes jsme zvládli dodělat motosekci, přičemž nás hodně zabavilo hledání správného hudebního doprovodu, potom o jídle, o váze, fotostatistiku. Ve 2 ráno jsme si dali megakafe a zavolali si s rodiči, protože videa už jsme měli plné kecky, dokončovací práce zítra.

Jinak se dnes moc povedla večeře – k rýži byl talíř naloženého tofu s rajčaty, talíř vepřového a vývar. Dokoupili jsme slunečnice a vodu – základní potřeby pro přežití!:-)

ČTVRTEK 17.9. – DEN TŘÍSTÝ ŠEDESÁTÝ ŠESTÝ – PRÁCE NA PRVNÍM VÝROČÍ CESTY

Vstali jsme po 8 a celý den dokončovali výroční práce, další články, stříhání, ripování. Na večeři jsme vyrazili pozdě – nebyly bagety a nebyl vývar, ale o to víc bylo jídla – rýže, vepřové maso, tofu, kapusta na kyselo. Zjistili jsme, že když přiobjednáme ještě jednu rýži, je to je o 5 000 Ð dražší a jsme narvaní na celý další den:-)

Během noci proběhnou ty úplně nejposlednější úpravy a ve 3 ráno KONEČNĚ spouštíme tento náš majstrštyk. Má nečekaný ohlas a my do 5 do rána chatujeme s kamarády. Tím pádem odjezd v 7 padá, i když máme v podstatě sbaleno.

Je jasné, že teď bude každý chtít vidět ono výroční video, které nám sebralo týden života… Shlédnout jej celé můžete níže, nebo se můžete vrátit v čase k celému výročnímu článku, jehož je video součástí – (z)cesty jsou přesně rok na cestě.

PÁTEK 18.9. – DEN TŘÍSTÝ ŠEDESÁTÝ SEDMÝ – VÝROČNÍ ODPOČINEK

Vstali jsme až v půl 11 s pocitem dobře dovedené práce – zvlášť potom, co jsme přečetli a zodpověděli všechny nové komentáře na netu – DĚKUJEME!:-) Se slečnou dole jsme se šli domluvit na další – poslední – noci a ona nám dovolila zůstat ve větším pokoji, což byla také velmi dobrá zpráva! Venku bylo už od večera strašně hnusně – mraky, mlha, déšť, a tak jsme zůstali zalezlí v posteli – hlavně dnes nic nedělat po tom šíleném maratonu…

Pustili jsme si film V hlavě – nadvakrát, protože poprvé jsme ho půlku prospali. Pak jsme vyrazili se trochu protáhnout a hlavně pro zásoby. Na chvíli jsme se rozdělili a najednou měli zážitků dvakrát tolik. Já jsem dostala za úkol doplnit vodu, což proběhlo bez problémů, ale když jsem čekala na Petíka, tak na ulici přímo přede mnou spadl děda s přetíženou motorkou, tak nás několik z okolí pomáhalo mu vstát a zvednout stroj. Nikomu a ničemu se nic nestalo, sedl a jel dál:-) Petík v sámošce zase trochu nevěřil vlastním očím. Nejdřív mu namarkovali moc za rajčata – když ukazoval na ceduli, kde byla napsaná cena, tak jí sebrali a zahodili. Pak započítali špatnou cenu za bonbony. Ovšem korunu tomu nasadila slečna, když potřebovala připočítat 2% poplatek za platbu kartou. Petík jí to musel zapsat do excelu a spočítat. Pak si zavřela celé pokladní okno a musela všechno markovat znova…No, ehm, stane se:-)

K večeři dnes bylo zase jen maso s rýží, ale taková mísa, že by nás ani nenapadlo si stěžovat. V hotelu jsme se dorazili bagetou, dopřáli si zase jednou colu, dokoukli film a zabalili to, co jsme od rána zvládli vybalit. Dopsal se deník a náklady, Petík zpracoval pár fotek – vracíme se zase do běžného režimu:-) No a zítra se můžeme po skoro dvou týdnech rozloučit se Sapa, jedním z nejkrásnějších koutů světa, jaký jsme navštívili, a jet se podívat zase někam dál. Koneckonců, také nám brzy vyprší víza…

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Celková vzdálenost: 41.95 km
Max. výška: 1536 m
Min. výška: 945 m
Celkem nastoupáno: 4726 m
Celkem naklesáno: -4715 m
Průměrná rychlost: 7.30 km/h
Celkový čas: 11:47:23
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

2 komentáře

  • Teda klobouk dolu před vaší cestou. Hromada zajímavého obsahu a moc hezkých fotek, muselo to dát hodně času, tak snad to budou lidi také číst, držím palce, jsou dnes už dost líní si něco přečíst 🙂

    • Ahoj, děkujeme za pochvalu, které si moc ceníme. Zvlášť když právě Tvé stránky nám nejednou posloužily jako inspirace ohledně lokalit v severním Vietnamu. I my doufáme, že tyto výplody našeho grafomanství budou lidé číst:-) Na druhou stranu si zrovna deníky píšeme také sami pro sebe, a tím pádem jsou ostatní čtenáři vždy vítaným a příjemným bonusem;-)

Napsat komentář