STŘEDA 8.7. – DEN DVOUSTÝ DEVADESÁTÝ ŠESTÝ – MOTOVÝLET – MAJÁK KE GA, DUNY

Večer už jsme se nedomluvili s domácími na půjčení motorky, resp. byl tu jenom děda a tomu bychom stejně nevysvětlili, že jí možná budeme chtít a možná ne, podle počasí:-) Ráno tedy byli trochu překvapení, ale tetka hbitě odběhla a za chvíli byla zpátky s pěkným skútříkem. Naplánovali jsme si dnes výlet na jih od Mũi Né, podél pobřeží k majáku Ke Ga a bílým dunám ještě za ním…

Prvním menším oříškem bylo se vymotat vietnamským provozem přes Phan Thiết, ale pak už se jelo úplně v klidu, silnice pěkná a provoz slabý. Pláže na jih od Phan Thiếtu byly docela skalnaté, moře rozbouřené. Na ostrých skalách nebo mezi nimi sem tam posedávali rybáři a čekali na úlovek. Směrem od moře vedl vyasfaltovaný pruh silnice, úzký pás zelené džungle, a pak už se hned zvedaly písečné duny, řídce porostlé vegetací. Maják Ke Ga jsme viděli už z dálky, při pohledu přes skalnaté pobřeží a na pozadí těžkých, šedých mraků to byl úplný výjev z filmu Kruh, na který si vždycky vzpomenu, když vidím takový dramatický maják. Pak si taky občas vzpomenu na knihu Na Větrné hůrce (resp. film Bouřlivé výšiny), akorát přesně nechápu, proč mi mozek spojuje anglická blata, americký maják a jakýkoli další maják:-) Asi že maják je pro mě ztělesněním divoké osamělosti, ale i nekonečné odolnosti a vytrvalosti, tajemna a tak trochu podivínství. Zkrátka majáky mě fascinují. A mile mě překvapilo, že i ten vietnamský má ten správný punc románového místa tragické události:-)

Když jsme se přiblížili majáku Ke Ga na dosah, vjeli jsme do rybářské vesnice a malými uličkami se propletli na pobřeží. Po betonové promenádě jsme dojeli motorkou kam až to šlo, a pak kousek pokračovali po pláži pěšky. Přidal se k nám mladý vietnamský turista, původně s dotazem, jestli s ním nechceme šérovat rybářské necky k přepravě přímo na ostrůvek, na němž stojí maják Ke Ga. Zdejší rybáři, hbitě převtělení do obchodníků (což má každý Vietnamec od narození v krvi), si totiž za pár metrů přes vlny říkají o 100 000 Đ. Za osobu. Takže vlastně asi nechápu, co chtěl šérovat:-) Každopádně jsme lákavou nabídku nakonec všichni odmítli a spokojili se s výhledem na maják z pláže. Navíc tu rybáři měli ty své kulaté necky zaparkované, tak jsme mohli tato pochybná plavidla omrknout z blízka a v klidu.

Od majáku Ke Ga a z vesnice jsme zamířili ještě dál na jih, za bílými dunami na pobřeží. Chtělo to ale jet trochu oklikou, a tak jsme narazili na stánek s vyskládanými pyramidami pitahayi (dragon fruit). Nebylo se čemu divit, vždyť všude okolo se rozkládaly lány pitahayových sadů. Krajina tu vypadala trochu jako kopečky vinic na jižní Moravě, akorát se tu místo bobulí táhly dlouhé řady kaktusiodních rostlin pitahayi, které vlastně kaktusy vůbec nejsou. Na rovině je jen občas proložilo políčko sytě zelené rýže. Slečna u stánku se tak hezky smála, hlavně, když jsme souhlasili s cenou 35 000 Đ za kilo, i když nám to tedy přišlo dost, a tak jsme si od ní koupili jenom dva kusy dračího ovoce, jeden červený a jeden bílý (normálně bývají červené chutnější, ale na jihu Vietnamu to bylo jedno, tam jsou vynikající obě varianty). Zachránila nás ale před prudkou přeháňkou, co se odkudsi přihnala. Schovali jsme se pod přístřešek i s motorkou, dostali židle a čaj, a za chvilku mohli zase v klidu a suchu vyrazit dál.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Velká bílá duna byla parádní, liduprázdná, se super výhledem na maják, jenom kdyby to okolo ní nevypadalo jako na skládce. Na pláži pod dunou se ale kromě spousty bordelu válely i naprosto úžasné mušle, velké a všech možných tvarů, co jsme snad ještě ani neviděli. Brzy se ale nad obzorem začala kupit další černá mračna, a tak jsme to otočili a svižně se vydali nazpátek (po zralé úvaze, jestli pokračovat ještě dál k největšímu vietnamskému Buddhovi, což by ale byla velká zajížďka). Potkali jsme spoustu dalších pitahaya stánků, u jednoho byla i napsaná cena: 15 000 Đ za kilo. Mazec! Nabrali jsme zásobu, trochu s nelibostí vzpomněli na slečnu, jak brutálně nás natáhla, a zároveň zalitovali, že jsme to tu neobjevili dřív, abychom se mohli upitahayovat k smrti:-)

Na zpáteční cestě jsme to napálili, ale nestačilo to – bouřka nás zastihla mezi vesnicemi, kde se nebylo kam schovat. No a tak jsme to poprvé vyzkoušeli po místňácku, s pláštěnkami, a pochopili, jaktože tu všichni i za deště vypadají na motorkách naprosto spokojeně. Člověk je celý zabalený v ponču, musí dávat pozor jen na projíždění hlubokých louží a počítat s důkladně vykoupanýma nohama. Naštěstí jak to rychle přišlo, tak to zas rychle odešlo, a my už skoro za sucha dojeli do Lotte Martu v Phan Thiếtu a zaparkovali zdarma v podzemní garáži (na povrchu se všude platí). Nabrali jsme zásobu baget, sladkostí a zobání, ovšem venku už zase slejvák – dnes nám prostě není souzeno se dostat domů bez překážek. Nahodili jsme tedy znovu pláštěnky a vyrazili, dokud nebyl liják tak silný, že se v tom jet prostě nedalo, a na chvíli jsme zastavili pod stříškou nějakého obchodu, než to přejde. Nebyli jsme sami. Bavil nás klučina odnaproti, pro něhož byla zaplavená ulice a provazy vody padající z nebe nejlepším lunaparkem:-) Než jsme dojeli do Mũi Né, spláchlo nás to ještě několikrát, a dokonce jsme zažili další “křest ohněm” (i když šlo o úplně jiný živel) při projíždění “louže” (přes celé centrum rezortní části), kde nám hladina sahala skoro ke kolenům. V suchých pauzách jsme zvládli pokoupit nějaké ovoce a sadu malých šroubováků (resp. jeden šroubováček s mnoha nástavci), nicméně po příjezdu jsme zjistili, že do počítače stejně žádný nejde – debilní malá hvězdička, kdo vyrábí takové šroubky?!

Lilo i když jsme přijeli do hotelu, už jsme toho měli dneska vážně plné zuby. Zašli jsme na večeři tam, co včera, a objednali tentokrát smaženou rýži se seafoodem a ananasem a krevety v tamarindové omáčce. Se dvěma cafe sua da vyšla večeře na 125 000 Đ – na náš běžný rozpočet trochu víc, ale jednak to bylo dnes jediné jídlo, druhak to byly mořské plody, třeťak slavíme jedno z našich výročí a tak vůbec tu trochu dovolenkujeme…no, člověk si zdůvodnění najde;-)

V pokoji nešla elektřina, tak jsme si pustili film a brzo u něj usnuli.

ČTVRTEK 9.7. – DEN DVOUSTÝ DEVADESÁTÝ SEDMÝ – ODPOČINEK, PROCHÁZKA DO MŨI NÉ

Ráno bylo venku pořád pošmourno a včerejšek nám dal docela zabrat, tak jsme si dopoledne dali trošku lehárko, mrkli na deník a fotky, ovšem s nohama nahoře:-) Až po poledni, když se to trochu protrhalo, jsme vyrazili ještě jednou obhlídnout ty pštrosy, Petík to chtěl zkusit a i jsme se tak nějak přemluvili, že bychom na to uvolnili ty peníze. Došli jsme k ohradě a chvíli tu okouněli. Uvnitř se procházeli 3 pštrosi, jeden docela pěkný, načepýřený, ti dva další spíš takové oškubané slepice, nevypadali moc spokojeně. Vedle ohrady se válel týpek v hamace a pouštěl si pořád dokola jednu a tu stejnou písničku. Po chvíli přišly dvě dobrodružství chtivé Američanky a my viděli na vlastní oči, co tenhle byznys znamená. Kluk zakoulel jedním okem, když na něj holky promluvily, jakmile vyslovily nahlas částku, tak to odkýval a stále stejně neochotně se zvedl z hamaky. Ze pštrosího přístřešku přivedl dalšího otrhance se sedlem, holka nasedla, on s ní jednou obešel výběh a konec. Mezitím přišla další partička a s chlápkem nechal pštrosa aspoň trochu popoběhnout, ale zas jenom to jedno kolečko. Ja vím, že zákaznický servis Vietnamce moc nepálí, ale tenhle typ se na lidi, kteří mu dobrovolně nacpali rozpočet na luxusní večeři pro dva, ani jednou neusmál, vlastně asi ani nepromluvil. Na konci jen shrábl peníze a zase se uložil do hamaky. Viděli jsme dost na to, abychom usoudili, že tohodle vydřiducha podporovat nehodláme a radši stovku prožereme večer na krevetách, kde se na nás děda s babi celou dobu usmívají a povídají si s hosty… Jako zálohu jsme si dali zatím aspoň šejky – mix ovocí měli za 15 000 Đ, tomu nešlo odolat, zvlášť když byly k dispozici ty nejlepší kombinace na světě – pitahaya + meloun a mango + marakuja:-)

Počasí vypadalo stabilně polojasně, tak jsme se vydali pěšky do starého Mũi Né, najít “rybářskou vesnici“, za kterou se sem jezdí jako za atrakcí. Těžko říct, jestli se nám to povedlo nebo ne, protože těžko říct, co přesně se tím myslí:-) Prošli jsme celou vesnici, odolávali lákavé nabídce čerstvě vylovených krevet, humrů, různých mušlí i rybiček, hledali další možnosti koupě šroubováků. Taková běžná starost na dovolené… Minuli jsme vesnici místních a hřbitov, kde hroby vypadaly jako kolíbky s hákovými kříži, a došli na pláž Paradise Beach. U ní stojí jedny z nejluxusnějších resortů v lokalitě, ale je fakt, že pláž je krásná, čistá a výhled na moře parádní. Asi tak 200 m od břehu kotví flotila barevných rybářských lodí/obydlí, na kterých trvale zůstávají a loví mořskou žoužel. Úlovek připlouvají prodat na břeh jen v kulatých “neckách”, hlavně před resorty posedávají ženy a muži jim pravidelně doplňují kbelíky a škopky s havětí. Na malých jednoduchých grilech se pečou mušle, šneci, humři a krevety, sépie, menší ryby. Turisté si tak mohou koupit mísu mušlí nebo krevet, usadit se na lehátko pod slunečníkem u svého hotelu a jen si užívat. Místu prodeje ovšem odpovídají i ceny, když jsme se tak zkusmo zeptali: krab 180 000 Đ/kg, humr 250 000 Đ/kg, sépie 150 000 Đ/kg…

Na sváču to nebylo, ale nasávat vůni grilovaných humrů, sledovat tetky, jak obratně připravují mořské mlže, nebo rybáře, jak v neckách bojují s velkými vlnami cestou ke své lodi, to nás bavilo. A měli jsme dost času si to vychutnat, protože se přihnala opět prudká přeháňka a my se schovávali pod jedním z hotelových slunečníků. Sekuriťák se nás chvíli snažil vyštípat, ale my dělali blbý, a když viděl, že všechna ostatní sezení okolo jsou prázdná a my se po dešti sebereme a odejdeme, dal pokoj. Jelikož dál už bychom se motali jen mezi resorty s bouřkou za zády, otočili jsme se a vydali zase nazpátek.

Na velké křižovatce před vesnicí jsme si chytli zrovna otáčející autobus č. 9, akorát pak stál 20 minut ve vesnici “na konečné”. Přistoupili 4 chlapi, jeden vezl durian (hodně smradlavé ovoce) a 3 si zapálili cigáro… Nechali jsme se vyhodit u Fairy Stream a kluk konduktor si za to řekl o 3 000 Đ, to by šlo. Místo na večeři jsme měli vybrané. Zaběhli jsme ob barák do restauračky, kde jsme si odpoledne dávali výborné šejky, sedělo se tu na minižidličkách nebo válelo na polštářích a majitelé byli úplně zlatí. V nabídce spousta seafood jídel za ceny okolo 30 000 Đ, nešlo odolat (a už vůbec ne, když jsme ochutnali). A tak nám po chvíli čekání přistály na stole sépie v tamarindové omáčce, seafood směs s rýží a seafood polévka s bagetou, dobrota veliká. Chtěli jsme to završit šejkem, ale vypadl proud, a tak jsme si udělali radost čokoládovým fondue s tropickým ovocem. JAKO… jahody v čokoládě jsou super, o tom žádná, ale pitahaya v čokoládě, to je teprve žrádlo!!!:-)

 Tisk článku