PONDĚLÍ 6.7. – DEN DVOUSTÝ DEVADESÁTÝ ČTVRTÝ – CESTA DO MŨI NÉ

Ráno jsme vstali, zabalili, rozloučili se s našimi hostiteli a vyrazili na nádraží Mien Dong … Jezdilo tam sice víc linek, my jsme si počkali na 14, u které jsme měli jistotu, že stojí 5 000 Đ. Na nádraží jsme dorazili okolo půl 11, ale 3 minuty po tom, co odjel poslední, ranní, přímý spoj do Mũi Né, aspoň co jsem tak pochopila z mého marného dotazování a shánění autobusu. Další až večer. Tetky a strejci u dlouhé řady pokladen mě posílali od čerta k ďáblu, Petík mezitím rychle hledal pomoc v průvodci, i když ten se nám snažil nabulíkovat, že každý autobus, co jede do Nha Trangu, staví v Mũi Né, a to ani omylem. Autobusy, co tímhle směrem ještě zbývaly, končily ve větším městě před Mũi Né, Phan Thiếtu, a když jsme se tedy zkusili znovu zeptat na ten, tak jasně, bus jede za 10 minut a stojí 85 000 Đ (na ceníku za pokladnou přitom byly uvedené ceny 95, 98 a 100 000 Đ). No vida, tak snad v Phan Thiếtu seženeme něco, co nás odveze posledních 30 km do Mũi Né:-) Nechali jsme se odvést na parkoviště do dodávky, počkali ještě asi 20 minut, než se naplní, a pak se jelo. Doufali jsme, že když jsme celkem plní, tak aspoň nebudeme po cestě moc stavět, ale brzdili jsme a zastavovali stejně, pár lidí ještě nabrali a dokonce i na obědovou pauzu se zastavili, ačkoli celá cesta měla trvat 3 hodiny. Navíc na úplně hloupém místě, u obchodu místo v restauraci, kde dělali akorát divné banh mi, co vypadaly jak hambáče z McDonalds. Pustili jsme si zajímavý film Ex Machina, jenže mu trochu chyběl spád, a tak jsme se několikrát přistihli, jak radši zíráme z okna na krásnou, proměnlivou krajinu – zelené kopečky s nádherně zvlněnými křivkami a do toho roztáhlé lány kaktusoidních rostlin, co plodí pitahayu, nebo-li dračí ovoce (dragon fruit). Projeli jsme několika bouřkami, ale ve Phan Thiếtu vystupovali už zase do plného slunce a vedra.

Odpálkovali jsme několik taxikářů a vydali se směrem na Mũi Né, podle netu by tam měl jezdit normálně public bus. Hledali jsme po cestě něco k snědku, ale nic příhodného nenašli, až když jsme dorazili před veliký Lotte Mart, přišla úleva. Ve 4. patře jsme prolezli ohromný supermarket a nacpali se čerstvými bagetami, do zásoby pak raději nakoupili instantní polívky a sladkosti. Ven jsme se dostali skoro už za tmy a honem najít zastávku (potřebovali jsme linku č. 9). Z té nejbližší, hned před hypermarketem, nás vyprovodil sekuriťák, že tady už dneska nic nejede. Popošli jsme tedy k další, tam vařili bun s mořskými plody za 30 000 Đ, ale měli plno a my se báli, aby nám to neujelo dneska všechno, tak jsme zůstali stát na zastávce. Po chvíli přišla jedna ze zákaznic a povídá, že tady už dneska nic nepojede, musíme jít o kus dál na velkou křižovatku, za roh, na zastávku a chytit autobus č. 1. Dobrá tedy, vše jsme tak provedli, přidali ještě velký kelímek třtinové šťávy a do autobusíku se museli poněkud namačkat, ale vypadalo to, že do Mũi Né dneska fakt dojedem, čemuž už jsme pomalu přestávali věřit.

Trochu problém nastal s tím, kde vystoupit, protože Mũi Né je sice konkrétní vesnička, ovšem pás hotelů a resortů se táhne asi 10 km podél pláže a silnice a potmě jsme viděli jen světla luxusních komplexů. Orientačním bodem se nám stal Fairy Stream, jehož prohlídka nás čeká zítra, tak by bylo fajn bydlet poblíž, i když jsme vůbec netušili, jestli to bude možné. Jakmile se modrý puntík na mobilní mapě přiblížil k Fairy Stream, spustili jsme bojový pokřik “Stop here!” a nechali se vysadit přímo u mostu přes onen potok. Petík s věcmi tam pak zůstal a já obešla několik nejbližších nha nghí – guesthousů. Aniž bychom to tušili, trefili jsme se docela dobře – velké resorty plné Rusáků jsme nechali za sebou a tady byl klídek a krásné rodinné penziony se zahrádkami, restauračkami, dvorky. Když se mi podařilo najít jeden moc pěkný, kde jsme si navíc odsouhlasili cenu 10 USD na noc, vrátila jsem se radostně za Petíkem, načež mi oznámil, že hned z toho nejbližšího nha nghí přišli, nakonec z původních 14 nakonec taky kývli na 10 USD – já se na to vyprdnu, příště taky zůstanu jenom sedět na zadku a ono se něco ukáže samo:-) Ne, ale byla jsem samozřejmě ráda, pokoj byl velký a fakt nádherný, s koupelnou, klimoškou, TV, stolkem a křesly, wifi, paráda – a nemuseli jsme daleko, tak jsme tu nakonec zakotvili.

Večeři jsme dnes vyřešili instantkou, ale Petík, když šel do nedalekého obchůdku pro barel vody (5l za 20 000 Đ), objevil hned vedle nás přiměřeně drahou restauraci i se seafoodem, masem a dokonce krokodýlem! Máme se na co těšit:-)

ÚTERÝ 7.7. – DEN DVOUSTÝ DEVADESÁTÝ PÁTÝ – FAIRY STREAM, RED DUNES, KROKO MASO

Vstali jsme si na pohodu a kolem 9. vyrazili za první zdejší atrakcí, již zmiňovaným Fairy Stream. Jde o potok, který přitéká do moře, jde se jeho korytem pokrytém jemným písečkem a kousek za domky pak odkrývá celé údolí bílých skal a sytě oranžového písku. Jak voda protéká jednotlivými vrstvami, tak se vyplavují střídavě barevné proudy a vypadá to tu skutečně jako v pohádce. Vody v potoce je maximálně po kotníky, jediným trochu problémem byl vstup. Vlezli jsme k potoku pod mostem, kde to vypadalo celkem i vyšlapaně, akorát všude hromady odpadků, a to včetně samotného potoka. Fujtajbl! Překračovali jsme potrhané pytle, rohože a igelity, okolo se procházely slepice a z počátku koryto potoka stínily ohromné, převislé listy palem. Za posledním domkem směrem od silnice je zvláštní turistická atrakce, nevelká ohrada, ve které se prochází několik pštrosů. Na požádání a po zaplacení mastného poplatku 100 000 Đ (ok, cca 110 Kč nevypadá jako takový ranec peněz, ale na ceny v místních poměrech to není málo) se neochotně zvedne jeden z typků povalujících se pod přístřeškem a přivede lehce vypelichaného pštrosa, kterému se posadíte na hřbet a on s vámi obejde jedno kolečko po výběhu. Tečka, sto litrů v … čudu:-) No, evidentně si to najde dost fanoušků, ale nám přišlo těch krásných zvířat, co v téhle zemi nemají vůbec co dělat, spíš líto, a i když jsme tuhle šílenost původně plánovali vyzkoušet, tak na místě nás přešla chuť.

To samotný kaňon byl naprosto úchvatný. Možná tu nebude navěky, protože voda stále odnáší písek a hlínu, tím se víc odkrývají jílovité skály a dál podléhají erozi, ale zatím je to nádhera. Malinko nám to tu připomínalo takovou miniverzi turecké Kappadokie, nebo spíš jen některého jejího údolí. Chůze měkkým písečkem byla příjemná, když jsme se pak ale rozhodli vyšlápnout nahoru na dunu a kouknout na kaňon i z jiné perspektivy, pálil písek jako blázen a rádi jsme seběhli pak zase dolů si zchladit chodidla do potoka. Za ten výhled to ale stálo, to zase jo. Na druhé straně potoka, než byla vysoká duna, obstarávali vesničané úhledná políčka s ananasy, rýží a bylinkami. Měli jsme docela štěstí, asi že jsme vyrazili celkem brzy, protože jsme potkali jiné turisty jen hned na začátku, a potom když už jsme se vraceli, jinak jsme si celý kaňon prošli úplně sami. Na konci potoka, nebo vlastně na začátku, měl být malý vodopád, tak ten byl tak malý, že jsme ho vlastně ani moc neviděli, ale to nevadí. Bylo to místo, kde jsme se otočili a vyrazili stejnou, krásnou cestou zase nazpátek.

Tentokrát jsme prošli pod mostem dál a pokračovali korytem potoka až do moře, i když to možná nebyl nejlepší nápad. Odpadků akorát přibylo a na pláži jsme našli mrtvého, asi utopeného psa, jakousi odpadovou rouru a rozedrané pytle, které vypadaly, jakoby se tu s nimi zpevňoval břeh. Na druhou stranu moře samotné ošklivé nebylo, odpadu přinášelo úměrně tomu, že byly velké vlny. Navíc jsme na pláži objevili spoustu obrovských a nádherných mušlí, to nás jako mušlové blázny nadchlo:-) Během dopoledne se hodně oteplilo, a tak jsme se rozhodli polední siestu strávit pod příjemnou klimatizací, k obědu jsme dali instantní nudle, jen o trochu lepší, než ty včerejší. Holt na thajské instantky, které vůbec nechutnají jako instantky, nic nemá:-)

Okolo druhé hodiny jsme znovu vyrazili objevovat zajímavosti Mũi Né, tentokrát byly naším cílem populární Rudé duny (Red Dunes), od nás asi 4 km. Ideální odpolední procházka, trochu se tu porozhlédneme a zpátky se můžeme svézt autobusem. Vyšli jsme tedy po silnici na sever, nejdřív s pěkným výhledem na moře, pak jsme přišli do té pravé vesnice Mũi Né, původní rybářské vísky, která se i teď živí rybolovem, a každý den se tu dají koupit všechny možné poklady moře přímo od rybářů. Vrtí se jim to v kádích, nejčerstvější, jak jen může být:-) My jsme v jedné garáží zkusili koupit šroubováky na počítač, že by se v tom Petík ještě trochu pošťoural sám, ale po kuse to koupit nešlo a za celou sadu 50 000 Đ se nám platit nechtělo, navíc kdo by se s tím tahal… Odbočili jsme na zkratkovou silnici k dunám, minuli několik krásných a velmi nově vypadajících guesthousů a nha nghí a stylových kaváren a postupně se dostali k větším resortům okolo Paradise Beach. Na opačné straně silnice už se ale zvedaly skutečně rudé duny a od parkoviště na nás mávala děcka s kusy lina a pokřikem “Slide? Slide?”, neboť oblíbenou turistickou kratochvílí je na dunách “sáňkovat”.

Vyhnuli jsme se jim a vystoupali na písečné duny trochu stranou od hlavního vchodu z parkoviště a ejhle, byli jsme tu skoro sami. Obrovský černý mrak, který se nám celou cestu plazil za zády a dost nás znervózňoval, se nějak záhadně stočil stranou a nechal nás si v klidu a suchu užít duny, naprosto úžasně ozářené nízkým podvečerním sluncem.

Při sestupu nám oba autobusy (1 i 9) ujely, tak jsme vyrazili pěšky, že kdyžtak nějaký odchytíme po cestě. Zastavili jsme se v Milan na kafíčko, začalo trochu poprchávat, ale nic tragického, tak jsme v tom pokračovali dál. Ve vesnici už pršelo víc, tak jsme chvíli zkusili počkat na autobusové zastávce, ovšem když asi 20 minut stále nic nejelo, setmělo se a přestalo pršet, šli jsme dál. A pak už nám to připadalo jako moc malý kousek na to, abychom platili za autobus, i kdyby jel:-) Pokusil se vetřít mototaxi, tak jsme se ho ze srandy zeptali, co by chtěl za odvoz k Fairy Stream, tedy cca 3 km, a on že 100 000 Đ. Když jsme se jen uchechtli, tak rychle slevnil na 60 000 Đ, ale to už jsme se s ním dávno nebavili a šli dál. Nehodlali jsme s ním jet, tudíž nebylo třeba se s ním pouštět do smlouvání. Nachodili jsme dneska trochu víc, než bylo v plánu, ale stálo to zato, a taky nám pořádně vyhládlo, takže jsme rovnou zapadli do restauračky, co Petík včera vyhlédl.

Dlouho jsme listovali jídelníčkem, měli bohatou nabídku a rozumné ceny, až jsme nakonec objednali krokodýlí steak s hranolkami, krokodýlí stir fried s chilli a citronovou trávou a dohromady seafood polívku. Krevety a sépie v polívce byly naprosto luxusní, krokodýlí maso trošku tužší, ale taky výborné na chuť (nejenom o všech podivnostech, co jsme kdy kde snědli, se můžete dočíst v článku k 1. roku na cestě). Samozřejmě nesmělo chybět kafíčko a vůbec nám nevadilo, že jsme jedno dopili před pár hodinami (celkem nás takováhle véča vyšla na 200 000 Đ):-) Dokonce ani později v pokoji, když naše uchozené nohy konečně mohly vypovědět službu a my se složili do postele.

 Tisk článku