Turecko 9 – Závan staletí mezi ruinami města Ani a poslední střípky z Turecka

...aneb o výletu do hlavního města Arménské říše a přejezdu hor zpět k Černému moři
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kochi

Neděle 26.10. – den čtyřicátý první – VÝLET DO ANI

Ráno jsme zjistili, že nám asi přibyla hodina času:-) V praxi to znamená, že se tady bude stmívat tak někdy po 4., super… Sbalili jsme se na naše poměry docela rychle a docela brzy a vyrazili pěšky na kraj města na stop. Všude solidní mrtvo. Těm pár lidem, co se pohybovali v ulicích a viděli nás, málem vypadly oči z důlků. Většinou jsme se ale potkávali se slepicemi, krávami a husami – „město“ se totiž velice rychle změnilo ve „vesnici“ a civilizace dále ubývalo. Tak to šlo zhruba 2,5 km, až jsme došli k obchvatu Karşe, a na silnici za ním začali stopovat. Měli jsme namířeno do Ani, komplexu zbytků starověkého města, které bývalo hlavním sídlem Arménské říše. Kupodivu jej Turci nechali „žít“ jako památku a turisty zde tolerují (za příslušný obnos vstupného, samozřejmě), i když nějaké extra značení a ukazatele nečekejte. Skvělé je už to, že se dnes dá dostat do Ani celkem jednoduše, není k tomu potřeba žádné speciální povolení, o kterém jsme četli ještě před cestou. Dokonce Polák Rafael, který Turecko procestoval natolik, že o něm napsal knihu, nám ještě před 14 dny tvrdil, že povolení potřebujeme. A to leží Ani prakticky na turecko-arménské hranici, celý objekt obtéká řeka Akhurian v hlubokém kaňonu, v němž nebo nad nímž právě prochází rozmezí obou států, a arménské pohraniční strážní věže stojí přímo nad kaňonem.

Zastavilo nám asi tak 3. auto, co jelo kolem. Fajn je, že v téhle části Turecka se cestuje většinou velkými auty, pick-upy a tranzity, takže se leckam vejdeme:-) Tentokrát nás vzala rodinka na výletě, byli příjemní, ale komunikace trošku vázla. Vzadu s námi seděla tak 11-letá dcerka, dlouhé, kudrnaté a světle hnědé vlasy – no typická Turkyně to tedy určitě nebyla. Vyhodili nás asi 6 km před Ani, kde odbočovali, vyfotili jsme se v všichni na památku a rozloučili. My jsme pokračovali kus pěšky, abychom se beze spěchu pokochali nádhernou hornatou krajinou. Respektive příjezdová silnice se táhne takovou mírně zvlněnou plošinou, ale kolem ní se už zase zvedají pořádní velikáni a střeží obzor. Za chvíli u nás přibrzdilo auto, tak jsme se odvozu nebránili a nastoupili ke třem učitelům, kteří následovali autobus se svými žáky, jedoucí na exkurzi do Ani. Byli to učitelé geografie, a tedy takovouhle exkurzi bych si taky nechala líbit:-) Provezli nás vesnicí Oҫakli, za níž je už v těsné blízkosti vchod do samotného areálu Ani.

V pokladně nikdo nebyl, tak jsme šli dál. Holt to budeme muset nějak zvládnout s báglama, ale zase zadarmo:-) Prošli jsme branou v mohutných hradbách a před námi se otevřel výhled na celý ohromný prostor. Oplocená (a viditelná) plošina má tak 1,5 x 1,5 km, samotný plot se ale táhne ještě dál z každého svahu. Hodili jsme si na chvíli sicnu, sežvejkali k snídani ekmek a plánovali, jak celý prostor projdeme, aby nám nic důležitého neuteklo. Začali jsme cestou podél hradeb ke Královskému paláci. Po pravé ruce se před námi otevřelo údolí jak Grand Canyon, vymleté kdysi dávno vodou, a s jeskyněmi vytesanými právě do vymletých svahů. Palác samotný byl trochu suchý, holé komnaty bez ničeho, ale měl zajímavé sklepení. Vydali jsme se tam s baterkou a vyrušili hejna netopýrů v temných místnostech. Do jiných naopak prosvítalo světlo skrze otvory, do nichž jsme předtím koukali na nádvoří.

Od paláce jsme se vrátili více na plošinu a postupně si prohlédli rozvaliny kostela sv. Gregora, pak další Gregorův kostel – menší, kulatý a stojící (zatím), dále třeba úžasnou mešitu tyčící se nad skalnatým kaňonem řeky Akhurian. Mešita byla postavena v roce 1072 a stala se tak první stavbou svého druhu v celé Anatolii. Vyhlížející přes kaňon k arménské hranici působí majestátně.

Když už jsme se na plošině vydali takhle daleko, vydali jsme se i na Kale (= hrad, pevnost). Úplně na vrchol se nám škrábat nechtělo, ale obešli jsme ho celý po vrstevnici zhruba prostředkem. Tím jsme objevili další úžasné zákoutí, kde se řeka zakousávala do skály stále hlouběji, ale v její zákrutě zůstala vyvýšená výspa, na jejímž vrcholku stál další kostel. Podle toho, kam se údolím táhl plot, patřil kostel na vyvýšenině stále k areálu Ani, ale možná se k němu dnes už nedá dostat. Bylo to daleko a hluboko, stejně jako zbytky opevnění v kaňonu řeky pod mešitou, takže tam jsme s batohy neslézali. Místo toho jsme se vrátili k mešitě a od ní pokračovali ještě do dalšího zákoutí města – k úchvatné katedrále, která je sice dnes již také ruina a chybí jí kopule, neztrácí tím však téměř nic ze své majestátnosti a pocitu malosti, který člověk pocítí při vstupu pod klenuté oblouky. Po katedrále jsme se podívali ještě k jednomu kostelu vedle pozůstatku hamámu (lázní). I ten byl velmi působivý, s uraženou špičkou, plný původních maleb. Cestou od něj jsme chytli pár kapek, které nás popohnaly k východu, ale nic dramatického se nedělo. Tedy kromě nebe nedaleko od nás, kde mraky a jimi prosvítající slunce vytvářely až apokalyptický obraz. U pokladny se po nás vstupného nikdo nedomáhal, tak jsme si řekli, že tedy pro 10 lir najdeme lepší uplatnění:-)

Za koncem parkoviště jsme zkusili stopovat a prvním autem odjeli. A to i když v něm už byli 4 lidé – řidič děda nebo učitel, a 3 holčiny. Byly neskutečně skladné, tak jsme se v pohodě vešly dozadu ve 4 a chlapi jeli vepředu. Hned jsme každý do ruky dostali jablko, a pak ještě dvě vyloupané mandarinky. Oni se neptají, jestli chceš – prostě teď se jí, tak na!:-) Holky, přestože studentky univerzity, byly angličtinou nepolíbené, tak se mi z nich povedlo vydolovat aspoň to, že dvě jsou z Trabzonu, jedna ze Shivasu a všechny studují v Erzurumu, něco jako cestovní ruch (nejsem si jistá, ale nejsou u nás pro studium tohoto oboru povinné dva jazyky, nebo tak něco?:-). Ony se naopak dozvěděly něco o naší cestě (což už přeříkáváme jako básničku) a o našem rodinném stavu – manželé, ale bez dětí (to už odříkáme plynule i v turečtině). Děda to docela valil, a tak jsme byli za chvíli zpět v Karşi. Původně, když jsme viděli, že z Ani odcházíme, a nejsou ani 3 hodiny, jsme chtěli ještě pokračovat stopem dál, ale pak nám došlo, že za hodinu zapadá slunce a nad Karşem jsme viděli nehezké černé mraky, že jsme to přehodnotili a šli se ještě na jednu děsivou noc vyspat do zatím nejlevnějšího hotelu (v Turecku). Škoda, že se teď stmívá (a ochlazuje) tak brzo.

Večerní program jsme zvolili podobný, jako včera – film, k večeři ekmek a sýr (od stejného sýraře, zase nám dal víc, tak jsme od něj koupili ještě kousek plesnivého sýra – jen zvenku a po okrajích; obojí je prý z kravského mléka) + olivy + víno = pohodička. V hotelu se nic nezměnilo (otravné osazenstvo tu asi bydlí trvale), kdyžtak k horšímu (umyvadlo ucpané vajglama).

Pondělí 27.10. – den čtyřicátý druhý – DLOUHÝ PŘESUN DO HOPY NA TURECKÉ HRANICI

Budík jsme tentokrát poslechli a už v půl 8 pochodovali zase na konec města. V ulicích bylo ve všední den o poznání živěji, než včera. Jediné místo, kde se flákali, byl BIM:-) Přes město jsme šli tentokrát trochu jinak a čekal nás zajímavý zážitek v podobě dobytčího trhu. Pravý pruh silnice v obou směrech byl zastavěn náklaďáky, občas se mezi nimi motalo stádečko krav mířící na planinu za plotem, za ostatními ségrami:-) Všude to bučelo, občas zabečelo nebo zamečelo. Všude i ohromná kvanta lidí – tedy výhradně chlapů, samozřejmě. Kousek za trhem nás sám od sebe vzal jeden chlapík, kterému se nás zželelo:-) Vyhodil nás na okruhu, vedle autobusového nádraží (tak tady je! – pěkná dálka do centra, teda), kde jsme začali stopovat a druhým autem odjeli. Vzal nás chlápek tak středního věku, jehož auto jasně prozrazovalo, že jede z trhu, kde prodal nějaké zvíře, nebo minimálně v autě vozí nějaké plodiny – podlaha byla celá od hlíny. Vyhodil nás asi po 20 minutách před vesnicí Sosuzu, načež odbočil kamsi do polí, kde jel ještě dlouho po horizontu a od kol se mu prášilo.

Před námi se ukázala vesnice podél dlouhé serpentiny, takže si trochu protáhneme nohy:-) Prošli jsme kolem vojenské posádky, a pak policajtů, kteří nás asi zahlédli a dohadovali se, odkud jsme. Protože jen co jsme urazili dalších pár metrů, zastavila u nás policejní kontrola. Chtěli vidět naše pasy, a nic jiného, tak se jich Petík provokativně zeptal, jestli nejedou do Ardahanu? Oni jen zakroutili hlavou, nasedli, otočili se a vrátili na stanici. Možná si při pondělku potřebovali vykázat nějakou činnost:-) My prošli vesnicí, koupili si čerstvý, ale předražený ekmek (0,90 lir), pozornosti se nám dostávalo nebývalé. Všichni chlapi z vesnice postávali kolem ulice a zírali. Tady už se k tomu ani čaj nepopíjel. Škoda – nemohli jsme doufat v pozvání:-) Vyhrabali jsme se po silnici na opačný svah, než nás vyhodilo auto, a zkusili znovu stopovat, i když to nebylo ideální místo (ale už dávno pochopili, že Turci jsou schopní zastavit ledaskde).

Během chvilky nás nabral menší náklaďák s celkem mladým, veselým řidičem. Batohy šly na korbu a my se modlili, abychom nikde nevjeli do deště. V nejvyšších místech zdejších hor, kam jsme vyjeli po rozestavěné silnici, ležely nízké mraky, že skoro nebylo vidět na krok (ale nepršelo). Od řidiče jsme dostali luxusní čokoládové tyčinky, a taky jsme stavěli u studánky s výbornou vodou. Napili jsme se a mysleli při tom na krávy a ovečky, co se potulují ve svazích nad námi. S tímhle řidičem jsme se snažili trošku povídat, ale pravdou je, že už je to trochu ubíjející opakovat několikrát za den pořád to samé, navíc se pokoušet sdělit toho co nejvíc turecky. O něm jsme se dozvěděli, že vozí nějaký beton či co („beton“ je univerzální název stavebních materiálů pro účely mezinárodní komunikace), a jezdí jen po Turecku, nikoli do zahraničí. Vyhodil nás na velké křižovatce nad městem Ardahan a my byli unešení především ze zdejších smrkových lesů – to jsme už dlouho neviděli.

Do města to ale pořád bylo asi 6 km a my potřebovali dál, za něj – zkusili jsme znovu mávnout, a už se vezli. Nemluvný chlapík nás provezl okolo rozlehlé vojenské základny a skrz město. Půl doby protelefonoval a vyhodil nás ještě dost ve městě, ale na silnici, kudy se z něj dá rychle dostat. Městem protéká řeka a na kopci nad ním se tyčí kale se zubatými hradbami, moc pěkná. Podél řeky částečně už je a částečně se buduje rekreační park – cestičky, altánky, prolejzačky pro děti.

My hned vedle staveniště zkusili stopa a vzali nás dva dědulové, zase ve větším pick-upu. Zeptali se, odkud jsme, dali nám kus chlebo-placky, ale jinak se bavili většinou spolu, případně hulákali do telefonu asi na dalšího kámoše. Cesta se brzy za Ardahanem začala zvedat a zanedlouho jsme se pohybovali v mlze, kolem malá sněhová pole, GPS ukazovala kolem 2000 m.n.m. Jízda s dědama byla občas vtipná, čekali jsme, jestli neskončíme někde v pangejtu, protože řidiče klepne pepka, ale kdepak, děda řidič to měl pod kontrolou:-) Navíc nás bohatě zaměstnávaly výhledy na okolní úžasné hory, když jsme vyjeli z mraků. Dědové se také kochali – usoudili jsme, že jsou asi na výletě. Dokonce jsme uprostřed hor zastavili a vyšlápli si na blízký kopeček na nádherným rozhledem do kraje. Potkali jsme se tam s dalšími výletníky z Istanbulu, kteří včera spali v gruzínském Batumi, ale jezdili vlastním autem. Moc se nám líbí turecká družnost, a tady se nám opět ukázala – ačkoli se viděli poprvé v životě, naši dědové se s mladými srdečně zdravili, bavili, fotili na mobil, fotky si přeposílali. To si tedy v ČR moc neumíme představit. Během pár chvil jsme ale pěkně prochladli a byli docela rádi, když se zase nasedlo do vytopeného auta a jelo dál ďábelskými serpentinami. Dědové nás dovezli doprostřed otogaru horské vesnice Savsat, odkud jsme se raději rychle klidili, aby nás nechtěl někdo lovit do autobusu (i když to tu s tím naháněním nebylo zas až tak žhavé). Prošli jsme vesnici o dvou ulicích, lehce doplnili zásoby sladkostí a za vesnicí opět zkusili stopovat.

Tady pár aut projelo, než se nám povedlo někoho zastavit, protože většinou jely jen do další vesnice. Nabrali nás dva chlápci, řidič Mahit mladý (28), praštěný a jeho kámoš starší, spíš zaprdlý. Říkali, že jejich práce jsou krávy (byli asi něco jako makléři kravských trhů – domlouvají a zprostředkovávají obchody), ale řídili snad úplně nového VW. Mahit vypadal, že ho zajíždí, a to stylem poměrně sebevražedným. A ještě z toho měl neskutečnou srandu, když se řítil horskými serpentinami ve 150 km/h a předjížděl 4 – 5 aut jak kdyby se nechumelilo. Lehce mu ztuhl úsměv, když jsme mu při nastupování omylem udělali hůlkami tečku do stropu, ale nic neřekl. Zpočátku jsme úplně nepochopili, kam jede, ale pak z řeči vyplanulo, že do Trabzonu, takže z toho byl dost luxusní stop až do Hopy, kam nás zavezl. Cesta byla opět naprosto dechberoucí. Postupně jsme sjížděli rychlými serpentinami silnice vyrubané v ohromných svazích hor. Z cca 2000 m.n.m. prakticky do 0. Hory tu byly zase úplně jiné, spíš alpského typu – ostré, skalnaté štíty. A výhledy neuvěřitelně překrásné. Hory, přehrady, město Artvin neskutečně rozlezlé po svahu hory (jestli byl bulharský Smoljan „5-patrový“, tak tohle město muselo mít aspoň 10 pater a mezi každým třeba 100 výškových metrů – pro běžný život asi nikterak zvlášť praktické místo. My tudy jenom prosvištěli – silnice už před městem sestoupá na nejnižší úroveň a vede dál podél řeky. Tou dobou už jsem měla žaludek lehce na vodě, plný močák a nohy zdřevěnělé pod tíhou batohů. Jeli jsme štreku cca 160 km a byli fakt rádi, že se to nemusíme táhnout s kamionem, ale i tak to bylo dlouhé. Když jsme konečně začali sjíždět k moři, objevily se čajové keříky. Nerostly tu v nějakých velkých, organizovaných plantážích, ale prostě každý domek byl obklopen svou vlastní čajovou zahrádkou. Chlapi nás vyhodili v Hopě, posledním městě před turecko-gruzínskou hranicí, v centru u pošty, kam sami děsně spěchali.

Bylo něco před 4. hodinou, čili ani ne hodina světla. Prolezli jsme 4 ulice v podstatě jenom s hotely, ale nic zvlášť hezkého (v jednom z patra vykoukla dívčina v červeném korzetu a punčochách…), a pod 50 lir tu nebyl ani jeden. To se nám ve městě, kudy jsme jenom projížděli, platit nechtělo. Smlouvat byli ochotní jenom ve velkých hotelech, sleva 100 lir ze 140 byla pěkná, ale pro nás bohužel nepoužitelná. Blbé bylo, že se stmívalo a ochlazovalo moc brzy na to, abychom to šli někam zalomit.

Kapela Kosinüs v tureckém X-factoru včetně Sülejmana, se kterým jsme strávili příjemný večer

Připadalo nám, že musí být hluboký večer, a ono 5 hodin!:-( Poseděli jsme se náměstíčku, dali si pečené kaštany (100 g za 3 liry) a našel si nás Sülejman zdejší mladík, co nás pozval na čaj a uměl dobře anglicky, takže jsme s ním zabili příjemně nějaký čas. Studuje dálkově angličtinu, ale živí se hlavně hraním s kapelou Kosinüs. Letos se dostali mezi 10 finalistů tureckého X-faktoru, ale jelikož měla soutěž nízkou sledovanost, tak jí ještě před finále zrušili. Rozuměli jsme si úplně bez problémů a probrali kde co, vyměnili si kontakty a on pak musel domů, protože tam měl na návštěvě babičku. Trochu jsme doufali, že z toho bude pozvání aspoň na zahradu pod stan, ale to úplně nevyšlo.  Zkusili jsme se projít po hlavní silnici dál podél moře směrem od hranice, a nakonec našli tmavější kousek pobřeží – nahrnuté hromady hlíny a suti na pláž, aby se vyrovnala úroveň se silnicí – zřejmě tu bude nějaké parkoviště nebo odpočívadlo. Označené to bylo už teď jako TIR PARKING. Asi hodinu jsme seděli vedle autobusového terminálu, na wifině a ve společnosti pytle slunečnic, a až kolem půlnoci jsme si vyhlédli rovnější místo a postavili stan, ačkoli od protějšího hotelu na nás zírali všichni taxikáři. Nikdo si stěžovat ale nepřišel, a tak jsme tu strávili trochu větrnou noc – nechali jsme stan co nejvíc větrat, abychom ráno nemuseli čekat hodinu na uschnutí a mohli brzy vyrazit. Konečně tu po dlouhé době zase bylo klima na spaní od stanem, zima nám nebyla ani trochu:-)

Úterý 28.10. – den čtyřicátý třetí – OPOUŠTÍME TURECKO

Podařilo se nám vstát podle plánu před 7., stan fakt suchý, takže jsme bez problémů sbalili a vydali se na opačný konec města. Měli jsme jednu malou zastávku v krámu a jednu větší – se Sülejmanem, kterého jsme náhodou potkali. Pozval nás na ranní čaj do pěkné restauračky vedle svého domu, čímž jsme i pochopili, proč nám nemohl nabídnout ani místo na stan – všechno kolem byly vícepatrové činžáky, žádné domečky se zahrádkou. Jídlo jsme hrdinně odmítli:-) Pěkně jsme si popovídali, ale čas běžel a nás dneska čekal jeden z důležitých milníků – chystali jsme se poprvé na téhle cestě vkročit do země, ve které jsme ještě nikdy nebyli. Mísila se v nás zvědavost, těšení a lehká obava z Gruzínců, postsovětského národa.

Od Sülejmana na konec Hopy už to nebylo daleko, a tam nás vzalo auto 16 km na hraniční přechod. Dva chlápci se bavili spolu, ale při tak krátké jízdě to bylo celkem jedno. My byli za odvoz rádi.

Za městečkem Sarp se objevil velký hraniční přechod na břehu moře. Hodně lidí si chodilo sednout na vyhlídku bokem, kde byl hezký výhled na zátoku, které vévodí strážní věž zvláštního tvaru. My si taky udělali symbolickou fotku a pustili se do hraničních formalit. Turecký celník byl hrozně vysmátý, ptal se, jestli jsme manželé lehce konverzačním tónem. Holt asi dělají dusno jen když jim chce člověk něco dovézt do země, ale když jede pryč, tak co by se o něj starali:-) Oproti tomu gruzínští celníci byli poměrně kamenné obličeje, nicméně ještě před nimi okýnko směnárny nám ukázalo, co asi tak můžeme čekat – nikde nikdo, a když konečně přišel, tak jen proto, aby nám sdělil, že je zavřeno:-) Naštěstí hned za celnicí bylo několik směnáren s nepříliš výhodnými kurzy, ale aspoň jsme se zbavili lir a měli něco do začátku. Paní ve směnárně, kam nakonec Petík zašel, byla nejzpruzenější a nejnepříjemnější člověk, jakého jsme zatím potkali, tak snad to dál bude lepší. Jinak ještě na celnici má Gruzie skvělé turistické informace, kde jsme z naopak dost milé slečny vymámili mapu Batumi rovnou se třemi tipy na levné hostely. Těžko tedy zatím něco poznat, snad nás tahle země mile překvapí. Seřídili jsme hodinky, které se nám zase vrátily na původní letní čas, který jsme předevčírem měnili na zimní, a vydali jsme se vstříc velké gruzínské neznámé…

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (4 votes, average: 4,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.