Úterý 28.10. – den čtyřicátý třetí – VSTUPUJEME DO GRUZIE

Od hraničního přechodu jsme popošli asi půl kilometru směr Batumi z největšího frmolu a ejhle, hned u cesty krásný vodopád se zvláštním sousoším. Na opačné straně silnice stály kamiony naložené gruzínskými formulemi. Evidentně to i pro jejich řidiče byla událost vézt takový náklad, protože auta pořád oblézali a navzájem se u nich fotili. Pěšky už se nám dál do zatáček podél pobřeží nechtělo, tak jsme zkusili stopa a za chvilku se vezli s realitním makléřem. Moc toho nenapovídal, SPZ měl tureckou a hudba v autě mu hrála gruzínská, tak těžko říct, co byl vlastně zač:-)

Vyhodil nás v centru Batumi a my věděli, že první doporučený hostel už jsme o dost minuli, tak jsme šli hledat druhý – Victoria guesthouse. Prošli jsme celou ulici, kde měl sídlit, zkoušeli jsme se i ptát, ale jak kdyby se propadl do země. Postupně jsme se teda přesunuli do třetí popsané lokality a konečně našli aspoň jeden z tipů – hostel Globus. Slečna na recepci byla milá, mluvila plynule anglicky a nabídla nám buď pokoj za 50 nebo postel v dormu (toho času prázdném) za 15 lari. Moc hezká koupelna a volně k dispozici docela vybavená kuchyně, případně dvorek s barem. Vzali jsme to rovnou na dvě noci, tedy za 60 lari (seznamujeme se s novou měnou: 1 lari = cca 13 Kč), vyzkoušeli internet, ale zavčasu se od něj odtrhli a vyrazili na obhlídku gruzínského dovolenkářského města.

Hostel stojí ve starém čtvrti s krásnou vilkovou zástavbou, ale všechno důležité je docela lehce v dosahu – restaurace, burkárny (malé pekárny, kde dělají burky a různá jiná plněná pečívka), směnárny, supermarkety (včetně předraženého hypermarketu Goodwill, kam chodí nakupovat jenom turisti). Procházková kolonáda po nábřeží se vine kolem starého města. Kus kolonády jsme prošli, viděli jsme přístav, vyhlídkovou lanovku nad městem, ruské kolo (samozřejmě nemůže chybět v žádném (post)sovětském letovisku:-)). Zaujala nás Alphabet Tower – moderní výšková budova, možná sloužící jako rozhledna, ale když my k ní přišli, byla zavřená. Z vnější strany je zdobena písmeny gruzínské abecedy, což nám přišlo poměrně originální (v dobrém slova smyslu). O kus dál stojí nový mrakodrap – budova Technologické univerzity, taky hodně „originální“ stavba. Svítí všemi barvami, které se na něj promítají, a ve 100 m výšky má umístěné malé ruské kolo. Já jsem tvrdila, že je to aktivní atrakce, Petík zase, že tam vidí lidi, ale přijdou mu jako sochy, takže to celé má sloužit jen jako dekorace…skutečnost je taková, že ruské kolo je opravdu funkční a činí budovu jedinou svého druhu na světě. A jen tak mimochodem, se svými 200 m je mrakodrap i nejvyšší budovou Gruzie:-)  V parčíku u těchto budov stál ještě malý maják, pěkná socha s delfíny, nebo třeba kovové sousoší páru nad šálkem kávy, které vypadalo jako z První republiky. Pěší zóna podél pobřeží je nově udělaná, lemovaná palmami, dokonce po celé délce rozdělená na pěší a cyklostezku. Akorát že zdejší návštěvníci chodili většinou po cyklostezce a cyklisté, bruslaři a skejťáci se pohybovali zásadně v pěším pruhu…

Vyměnili jsme si peníze za rozumnější kurz než na hranici, a dali si výborný burek plněný opepřenou bramborovou kaší. V malém obchůdku s další nepříjemnou prodavačkou jsme objevili tmavý chleba a koupili si k němu i máslo a sůl. Tmavý chleba!!! Po věčných tureckých ekmecích nám tak chutnal, že jsme ho snědli skoro celý jen tak za pochodu:-) Zbytek s máslem a bulharskou houbovou polívkou z pytlíku padl k večeři. V pokoji nám přibyl jeden klučina, co strávil celý večer a půl noci nad počítačem s nálepkou Amnesty International a moc toho nenamluvil. Do vedlejšího dormu se nastěhovala početná polská grupa. Bylo jich sice hodně, ale rámusu dělali ještě za mnohem víc lidí. Navíc vystřídat se v koupelně s 20 dalšími lidmi ve stejný čas byl trošku logistický oříšek, ale nakonec jsme byli všichni spokojení. Původně jsme chtěli jít ještě na večerní focení, ale únava nás zmohla a my doháněli včerejší nepříliš pohodlnou noc.

Středa 29.10. – den čtyřicátý čtvrtý – PROCHÁZKA ZA KEŠKOU A DO BOTANICKÉ ZAHRADY

Ráno jsme vstali v půl 8, dali si v klidu snídani, zatímco Poláci ještě vyspávali. Ze slečny recepční jsem vydyndala použití pračky, nastavila silný program na 2,5 hodiny a vyrazili jsme pryč. Běžně tu prali akutní povlečení po hostech (čili po jedné nebo několika málo nocích) na 30 minut, tak jsem doufala, že jim to nebude moc vadit, ale našeho oblečení by se 30-timinutový program ani nedotkl:-)

K snídani jsme si koupili opět bramborový burek a takový sladký zákusek z listového těsta. Na Petíka to bylo moc a během dne mu bylo čím dál tím hůř a burky už nemohl ani vidět. Koneckonců jsou docela mastné a naše dosavadní strava byla spíše asketického charakteru, tak něco takového jeho trávicí soustava prostě nepřijala. (Bohužel problémy se později rozvinuly a způsobily celkovou Petíkovu nesnášenlivost burků a skoro čehokoli smaženého. No, tím líp pro něj, není na tom nic zdravého:-))

Naše dopolední túra vedla za první gruzínskou keškou, což byla ve výsledku docela štreka, nějakých 5 km od hostelu. Prošli jsme se krásným parkem s jezírkem, vedle nějž je malá zoologická zahrada (dá se kolem jeleních výběhů projít zdarma, ale není to nijak zvlášť zajímavá podívaná) a akvárium s delfináriem, o kterém jsme četli jen samou kritiku, tak nás návštěva ani moc nelákala. Tím jsme se dostali na pokračující kolonádu podél moře, kde je kus pláže zabrán pro sportovní hřiště – tenisové, fotbalové, volejbalové, atd… Na jednom z nich se akorát malí kluci snažili vstřelit góla svému kamarádovi za vášnivého povzbuzování rodičů za plotem. Na opačné straně kolonády je pak k vidění zvláštní budova soudu (vypadá trochu, jako kdyby na ní stála vysoká urna), pěkná Ledová fontána a před ní dlouhá Tančící fontána (něco jako Křižíkova), která ale „tančí“ asi jen večer, přes den je to jen nádrž. Došli jsme až k pěkné, upravené a draze vypadající Tower restaurant, což byl náš cíl. Restaurace vyrostla kolem vyhlídkové věže, kam je však naštěstí stále volný vstup, když jsme se personálu zeptali. Chvíle pátrání a keška byla naše, takže Gruzii si můžeme odškrtnout, i kdybychom tu žádnou další už nenašli:-) Navíc z věže byl naprosto parádní výhled na moderní město – je vidět, že Batumi je přímořské letovisko a peníze sem tečou (i když některé stavby a úpravy se nám zdály poněkud „socialisticky bombastické“). Cestou zpět jsme například míjeli ještě známou futuristickou stavbu, ve které sídlí benzínka a McDonalds. Pod věží jsme si všimli malého „zahradního skanzenu“ – domky typické v Gruzii jsou postavené jako modely a rozptýlené po malé zahradě, každý ve své skleněné – a většinou dost zapařené – krabici. Svítilo slunce a po delší době jsme si opět trochu prohřáli kosti – dokonce jsme odepli nohavice, a to jsme měli naposledy tak někdy v Istanbulu:-)

Čas ale kvapil a my se museli rychle vrátit do hostelu. Tam už se Polky dobývaly do pračky, moje prádlo vyndané v lavoru vedle. No aspoň že tak. Pověsila jsem si ho co nejúsporněji na sušák, ale jim pračka nějak nešla pustit, tak je pak jiná slečna z recepce pustila nahoru do domu, kde asi bydlela, použili asi jejich pračku a prádlo pak měli rozvěšené na posuvné šňůře přes celý dvůr (takže zastínilo moje prádlo na sušáku a to mělo dost problém doschnout:-() Jinak ale sušení prádla na posuvných šňůrách jsem si všimla už ve městě (a později na mnoha místech v Gruzii) a naprosto mě fascinovalo. Obytné domy se tu většinou stavěly do bloků, uprostřed nichž stojí jeden stožár a k němu jsou upevněny na kolečkách šňůry z oken, ve všech směrech. Když se pak pořádně vypere, tak dvory zdobí barevné vlající a voňavé prádlo v řadách do všech směrů, v několika úrovních nad sebou. Úžasné! Kdekoliv jsem to viděla, musela jsem si to vyfotit (jasně, že vím, že u nás se to tak dřív taky dělalo):-)

Jako odpolední program jsme si vymysleli trošku delší výpravu, a sice do vyhlášené botanické zahrady Batumi. Bohužel nám nějak nedošlo, že na konci října možná botanická zahrada nebude až tak zajímavou atrakcí. Nebo spíš jsme si tak nějak tajně doufali, že nedostatek kvetoucích květin bude vyvážen něčím jiným zajímavým… Podle instrukcí slečny recepční, které se shodovaly s informacemi z průvodce, jsme došli na křižovatku před Goodwillem a chytli si maršrutku č. 31. Cenu nám poradila mladá paní, co jela s námi. Platili jsme 0,60 lari za osobu, přímo řidičovi při výstupu. Dojeli jsme bez problémů na parkoviště před zahradou, mimo hlavní městský provoz (9 km od centra), ale stále v Batumi jako takovém. Kolem vstupu vede jednosedačková lanovka kamsi do kopců, bohužel ale vypadala, že naposledy byla v provozu tak možná před 20 lety. Škoda – projet se tu nad stromy by mohlo být fajn… Naše naděje, že by zahrada třeba mohla být na podzim levnější, také rychle vzala za své, a my si koupili hezky plné vstupné za 8 lari/os. Zahrada se rozkládá na všech svazích jednoho kopce vystupujícího téměř přímo z moře, má hodně popisků, jmenovek, směrovek, ale konkrétní stromy podle plánku je lepší se nesnažit najít (chtěla jsem si na památku odnést jeden list z ginkgo biloba, ale ani jsem ho nezahlédla). Zahrada je rozdělená do několika zeměpisných sekcí, akorát že teď, když nic nekvete a většina stromů žloutne, jednotlivé sekce trochu splývají a návštěva zahrady je spíš procházkou velkým parkem (za 8 lari…). Pro nás jasně vyčnívaly z ostatního porostu aspoň citrusový sad (podezíráme pracovníky, že večer chodí otrhávat mandarinky), eukalyptový háj (věděli jste, kromě toho, že to žere koala, jak velké a krásné stromy to jsou?), mexické kaktusy a vcelku zdařilý pokus o japonskou zahradu. Sekci přímořskou s kempem a skleníkem (otázka, jestli je v něm něco zajímavého), na opačné straně kopce na pobřeží jsme už vynechali, i tak jsme po zahradě nachodili nějaké 4 km. Ještě si dovolím poznámku k zázemí v zahradě: je tu jedno nebo dvě místa k občerstvení (v sezoně), několik WC (ale fakt jako luxusních!) a dva wifi free spoty. Docela vtipné sedět si na vyhlídce na moře, pod mohutnými cypřiši, a přitom surfovat:-)

Celkem vyřízení jsme sedli na maršrutku zpátky, ale nechali se tentokrát vyhodit dřív, u autobusového nádraží. To je v praxi jedna velká budova v dezolátním stavu, takže dovnitř radši nikdo moc neleze a všechno se odehrává venku. Bohužel zatím jsme nebyli schopní si tu cokoliv přečíst (všechno psané gruzínskými kudrlinkami), a když jsme se rusko-česky optali jednoho z autobusáků, jestli neví, kdy jede zítra autobus do Akhaltsikhe, bylo nám řečeno, že když chceme autobus na zítra, tak ať přijdeme zítra a někdo nám řekne. Toliko dostupnost informací v Batumi… Musíme si najít, aspoň jak se píše město, kam chceme jet, abychom ho poznali na maršrutách…

Od autobusáku jsme prošli přes zeleninový trh zpět k nám a nakoupili si brambory, okurky a rajčata, že si uděláme dietní, ale teplou večeři. V hostelu naše plány překazil Američan Josh, který se zeptal, jestli se může přidat (my mu to v rámci bourání našich asociálních hranic schválili), že dojde koupit nějaké maso (řekl „kuřecí“, ale to mi přišlo dost naivní – a taky že jo), sýr a jogurt, a že to nějak splácáme:-) Místo kuřete přinesl půl kila mletého, tak jsme z toho společnými silami vytvořili celkem poživatelnou věc, akorát naše zcvrklé a špatně živené žaludky se s náhlým návalem mastného jídla nějak nedokázaly srovnat.

Mezitím dorazil zbytek osazenstva našeho pokoje – Kanaďanka s klukem, co vypadal jako jasný Ind, ale prý pocházel z Londýna. Oba s Joshem mluvili víc než perfektně anglicky (no jo, rodná řeč…:-(), občas francouzsky, chvíli španělsky, a pak nějakým indickým a nějakým africkým dialektem. I v angličtině najeli chlapi na zvláštní humor a evidentně si vystačili, tak jsme nenápadně vyklidili pole a šli se věnovat vlastním věcem. Nesourodý pár si uvařil nějakou mňamku, vypil lahev vína (tu jsem jim trochu záviděla a připomněla si jedno z předsevzetí na cestu – ochutnat vyhlášené, sladké, gruzínské červené), a pak s Joshem probírali, jestli jet dál do Arménie (což preferovala zřejmě spíš slečna), nebo do Turecka (což jasně plánoval Ind). Banda Poláků přišla někdy během večera, rozlezli se po celé kuchyni a chvíli dělali rámus s většinou doneseným jídlem (pizza a tak), ale asi byli dneska uchození, protože brzy začali odpadávat (jakože usínali i na gauči:-)).

Čtvrtek 30.10. – den čtyřicátý pátý – BATUMI – ZDRAVOTNÍ PAUZA A NAVAZOVÁNÍ KONTAKTŮ

Už večer jsme se rozhodli ještě pro jeden léčebný den strávený v tomhle městě – Petíka bolelo břicho a můj kotník uvítá každou pauzičku. Taky nám neuschlo prádlo z výše uvedených důvodů. Ráno jsme si přispali – nebylo kam se hnát, zvlášť když se dekovala polovina hostelu a nejen v koupelně bylo neustále plno. Poláci odjeli objednanými tranzity nejspíš do Mestie (ale když jsem viděla jejich výbavu, tak tam pravděpodobně zmrznou), trojice se dopoledne ještě taky poflakovala po hostelu, pak odešli, po poledni se ještě vrátili jenom Josh s Kanaďankou (dala tedy asi přednost Arménii a Ind dostal kopačky:-)), zasurfovali si pro nějaké informace, a zase odešli. My jsme psali deník a zpracovávali fotky, občas si dali nějakou maličkost k jídlu, opatrně. Místní paní kolem nás všude pečlivě vyšůrovaly, pak si uvařily oběd, jinak tu byl klid. Během odpoledne pak ještě zdobily „obývák“ na zítřejší halloweenskou párty – lepily na lustr vystříhané pavouky, papírové čarodějnice na nástěnku, apod.:-)

Někdy v poobědovém čase přišel nový kluk a my po letmé prohlídce jeho výbavy zpozorněli – to musí být Čech nebo Slovák! Po představení se naše domněnka potvrdila – potkali jsme Martina z Bratislavy, horolezce a horochodce, co se trhnul od svojí party a přijel si z hor na den oddáchnout. Slovo dalo slovo, nebo spíš hodně slov – proseděli jsme na dvorku nad čajem půl odpoledne, my vděční za konverzaci, u které nemusí člověk pracně vymýšlet každé slovo:-)

Večer jsme se pak vystřídali po nákupech a u plotny a přibyl k nám ještě mladý Japonec Atsumo, který dostal vedlejší dorm sám pro sebe a důsledně si ho zamykal, až mu to v noci holčiny z recepce zatrhly, když přišli další hosté. Byl to studentík na roční cestě v podstatě kolem světa, na „poznávané“, tak od nás i Martina dostal pár rad do zemí, které už jsme navštívili. On nám naopak vyprávěl o různosti Japonska – myslím, že to moc normálních lidí netuší, jak jsou jednotlivé ostrovy rozdílné. Společně jsme během večera ztrestali dvoulitrové pivo, které donesl Martin, a my povečeřeli brambory na loupačku s trochou zeleniny (o kterou jsme se navíc rozdělili) – konečně sami a v klidu:-) S Atsumem byla nakonec fakt sranda. Měl druhé Vánoce z Martina, protože nemá smartphone, aby si na něm plánoval cestu. Když jsem se ho ale ptala, jak teda plánuje on, tak prý podle většinou podle referencí od lidí, nebo jel rovnou tam, kde měl nějaké známé (což v době internetové může být téměř kdekoliv). Takže taky žádný smartphone:-) Taky Martinovi nevěřil, že někdy existovaly mobily s černobílým displejem:-) My ho společnými silami nakonec přesvědčili, že do Mestie, případně na Kazbegi by teď asi neměl jezdit jenom v lehké bundičce a vycházkových teniskách:-) Dělali jsme si z toho legraci, ale bylo to vlastně hrozně zajímavé porovnávat cestovatelské zkušenosti s Japoncem – jednak když už nějakého potkáme, tak bývají dost uzavření (a my nejsme typy, co by z někoho něco anglicky lámaly – to obstaral převážně Martin), druhak Japonci prostě neřeší absolutně peníze – nemám bundu, tak udělám co? Dojdu si jí koupit:-) Přitom ale cestují hodně, po všech kontinentech a o místech, kam jedou, si shromažďují spousty informací. Zkrátka to byl určitě jeden z moc fajn večerů téhle cesty, ďakujem, Martine, thank you, Atsumo!:-)

 Tisk článku