Pondělí 24.8. – Klášter St. Romedio, jablečný ráj, pokus o jezero Tovel, hrad Castel Belfort, nocleh u vodopádu Rio Blanco

Vstáváme rozumně, než se tu začnou courat pejskaři a ranní výletníci. Je trochu pod mrakem, ale jinak docela příjemně, tak si dopřáváme snídani v trávě, ale pak už rychle za prvním dnešním cílem – klášterem St. Romedio, ukrytém hluboko v lesích severní Itálie, v údolí Val di Non. Z mírných kopečků pokrytých políčky a loukami sjíždíme do hluboké soutěsky, kolem nás se tyčí ostré skály, ale z většiny zarostlé. Na parkovišti pod klášterem parkujeme před 10., jako asi čtvrté auto, takže zatím pohodička.

Ke klášteru samotnému se musíme vyškrábat po kameny dlážděné cestě do prudkého kopce, což je s tím naším desetikilovým „outěžkem“ docela slušná rozcvička. Před branou nás pak zdraví dva bratři v sutanách, jeden z nich je černoch, což bychom tu tak úplně nečekali. Klášter nám zvenčí malinko připomíná rumunské zámečky, obcházíme si ho z více stran, ale ne moc dlouho, protože větší množství návštěvníků se pomalu šine vzhůru a za chvíli tu nebude k hnutí.

Takhle si hned za branou fotíme krásné, bílé schodiště k vyšším kaplím úplně bez lidí. Když po něm ale stoupáme, už jsme členy fronty šinoucí se vzhůru a dusíme se pod rouškami. Venkovní schodiště nás dovede k dalšímu, které už se táhne chodbou. Z ní se dá vstoupit do několika malých, ale překrásně zdobených kaplí, i když ta nejvyšší vypadá spíš jako nějaký sněmovní sál zdejších mnichů. Chodba samotná je bohatě ověšena dopisy, fotkami a různými předměty, které sem poslali věřící jako poděkování Sv. Romediovi za splnění jejich modliteb. Podle toho, co na zdech můžeme vidět, je to nejčastěji buď přežití nějakého úrazu či nehody, anebo narození dětí. Často jsou tu třeba ozdobné bryndáčky s vyšitými jmény, modré klučičí a růžové holčičí, zřejmě nějaká italská tradice na počest narození miminka.  

Úplně na konci schodiště potom procházíme na polootevřenou chodbu, kde si můžeme na obraze prohlédnout sv. Romedia s medvědem v téměř životní velikosti, ale především se podívat na vyhlídku do kraje. A že je se na co dívat – až tady si člověk uvědomí, jak vysoko vlastně je a jak celá skalnatá soutěska pod ním vypadá. Jó, poustevníkovi Romediovi se tu asi muselo líbit. No a abychom jeho osobě nezůstali nic dlužni, zde něco málo o něm  a vysvětlení, proč bývá nejčastěji zobrazován s medvědem po boku:

Romedio byl původně šlechtic, sídlil na hradě Thaur a měl vcelku šťastný život. Během poutní cesty do Říma ale dospěl k tomu, že se chce vydat cestou pokání a modliteb, veškerý svůj majetek věnoval církvi, odebral se do ústraní údolí Val Di Non, a zabydlel se v jeskyni na vysoké skále, nad soutokem řek Romedio a Verdes. Po smrti mu jeho žáci vystavěli hrobku, která se stala posvátným a poutním místem. Podle záznamů zde pak kolem roku 1000 vznikla první kaple a na jejích základech později vyrostl celý klášter.

Když se jednou Sv. Romedio rozhodl „vytáhnout paty“ a odcestovat do Trenta, rozloučit se s umírajícím biskupem, panoš mu ohlásil, že to nepůjde, protože jeho koně roztrhal medvěd. Milý Romedio ale nelenil, našel medvěda a ten před ním sklonil hlavu a nechal se osedlat. Do Trenta tak Romedio dojel na medvědovi. 

A toho medvěda tu mají do dneška zavřeného ve výběhu. No dobře, to je samozřejmě blbost, ale medvědí výběh tu je, i když chlupáče se nám zahlédnout nepoštěstilo. Možná díky tomu, že ve chvíli, kdy jsme se na něj šli podívat, už se po areálu motaly docela davy návštěvníků, tak radši někam zalezl. Medvěd hnědý Bruno tady bydlí od 11. 3. 2013, poté, co byl nejprve zabavený nelegálnímu pouťaři, a pak neúspěšně vypuštěn do jednoho z přírodních parků v Itálii. Jakožto narozený a držený v zajetí celý život si ale nedokáže sám obstarat potravu, a tak se o něj nakonec přihlásil klášter, že mu poskytne dostatečně prostorný a pohodlný domov, což se také stalo. 

My už ale spěšně pokračujeme dál. V plánu totiž máme podívat se k jezeru Tovel, které by mělo být o něco méně přelidněné, ale v prázdninové Itálii je všude lepší být hned po ránu – jasně jsme to viděli třeba na Lago di Braies… K jezeru je to ještě kus, projíždíme údolím Val di Non a stavujeme se na rychlý nákup v Clesu. Celá tato oblast je hlavním ovocnářským centrem regionu Trentino, takže serpentiny naší silnice nás vedou mezi ohromnými lány jablečných sadů, sem tam proloženými vinicí. Jednou i zastavujeme a sbíráme si pár popadaných jablek na přilepšenou:-) Je to sice zemědělská krajina, ale má to svůj půvab, jako třeba rýžová pole na Filipínách🙂

Serpentiny dolů, serpentiny nahoru skrze Val di Non, a pak už mírné stoupání k jezeru Tovel, příjemně lesnatou krajinou. Jenomže tam ouha. 10 km před jezerem nás zastavuje závora a slečna nám pěknou angličtinou oznamuje, že parkoviště blíž u jezera už jsou plná, takže dál nemůžeme. Naše aktuální možnosti jsou:

1a) zaparkovat tady na placeném parkovišti, chtěli tuším 7 €
1b) zaparkovat asi o 50 m zpět na neoficiálním, ale zdarma parkovišti
2a) dojet k jezeru shuttle busem, jízdenka tam + zpět za 5 €/os
2b) dojít k jezeru pěšky
3) počkat prý tak do 13 hodin, jestli se neuvolní kapacita na bližších parkovištích, prý občas ano

No…takhle jsme si to tedy úplně nepředstavovali a ani neměli chuť platit extra prachy. Na pěší výlet to je odsud daleko. Parkujeme tedy na zdarma placu, obědváme a říkáme si, že tedy zkusíme počkat, ale pak nám to přijde celé nejisté a na hlavu postavené a čas ztrácející, a rozhodneme se tohle jezero holt oželet a pokračovat dál. Snad někdy jindy….

Po příjezdové silnici se musíme několik km vrátit stejně, ale pak se zase vydáváme jinou, do jiných kopců. Jak si tak jedeme, v klidu se kocháme, najednou míjíme fantastickou zříceninu. Jako ano, severní Itálie má hrad nebo zříceninu prakticky na každém kopci, to už jsme tu řešili několikrát, ale ne všechny jsou snadno a zdarma přístupné. Parkujeme naproti, aspoň na fotku, a když zjistíme, že se tu nic neplatí a brána je otevřená, jdeme to omrknout i dovnitř. A trochu spěcháme, protože od hor nad hradem sem lezou mraky a déšť, který je na odpoledne i hlášený.

Dozvídáme se, že hrad Castel Belfort vznikl v roce 1311, když si místní úředník vyžádal povolení přistavět ke svému sídlu věž a později i další části. Hradu se někdy přezdívá “Hrad 100 rodin” kvůli tomu, že v jeho historii se vystřídalo mnoho majitelů. Kolem roku 1668 je popisován jako ruina, nicméně již v roce 1742 probíhá jeho obnova. Roku 1996 jej od soukromých majitelů odkupuje stát (město Spormaggiore), a po několika letech sbírání prostředků započne v roce 2000 rozsáhlá rekonstrukce k tomu, aby mohl být hrad opět bezpečně zpřístupněn veřejnosti.

Zřícenina Castel Belfort není veliká, ale má několik průchozích částí za sebou, se seřazenými okny, jsou to hezká zákoutí na focení. Po nově dostavěném (2012), železném schodišti, se dá vylézt na věž a nahlédnout do ovocnářského údolí, odkud jsme přijeli. Výhledy tu rozhodně stojí zato, i když nám nepříjemně fučí do obličeje. Já ale řeším větší problém, a sice že si tu není kde dojít na záchod, kam nutně, ale fakt už hodně nutně potřebuju (a na kadění za zdí mám příliš slušné vychování:-)). Nakonec mě zachrání lesík pod hradem, i když cestou k autu už mě zmáčí první vydatné kapky. Kluci už dovádějí vevnitř, v suchu. Dáme si sváču a přečkáme tu pořádnou průtrž mračen, kdy není vidět na 10 m. Kuba se nudí, a tak se z auta stává hřiště a jedna velká prolejzačka, ale hlavně, že je sranda:-)

Když je zase vidět na cestu, pokračujeme ve spanilé jízdě stále k jihu, koneckonců zítra bychom měli dorazit k proslulému Lago di Garda. Dnes nás čekají jeho menší bratříčci. Jako první parkujeme na okraji městečka Andalo, na obloze už zase sluníčko. Projdeme kolem sportovního areálu a kempu do míst, kde by mělo být jezero, ale je tu jen suchá, travnatá díra. Ono teda i v mapě je to spíš taková bažina, ale viděli jsme hezké fotky, tak jsme to chtěli zkusit. No neva, vracíme se na parkoviště a jedeme dál.

Horské serpentiny nás svedou do zimního letoviska Molveno na břehu krásného, stejnojmenného jezera, nepoměrně většího, než měl být jeho předchůdce. Zastavit tu moc není kde a vlastně ani proč, až když město opustíme, tak stavíme na jedné vyhlídce, protože za ním vystupují parádní, vysoké hory. Tak aspoň pro tu fotku:-)

Postupně zase ale celkem vystoupáme a dorazíme do vesničky Stenico, kde to vypadá, jako kdyby se zastavil čas před 500 lety. Populární Lago di Garda je odsud už co by kamenem. Na průzkum dnes už nemáme čas, pokud chceme poklidně zakempit a povečeřet, ale hlavně já prudím, abychom se sem šli ještě zítra projít. Teď projíždíme vesničkou a asi 2 km za ní, až se ocitneme u něčeho, co tu je malinko překvapivé – mohutného vodopádu Rio Bianco. Možná tu bylo přírodě malinko pomoženo, ale stejně je super na to koukat, o něco míň už to celou noc poslouchat:-) Pořizujeme rychle pár fotek, dokud na to není málo světla, a pak sjíždíme na prostorné parkoviště, úplně kryté od silnice, nicméně od vodopádu i z vesnice sem vidět je bez problému. I tak se tu ale cítíme celkem v pohodě, když si najdeme koutek, kde (snad) nebyl nikdo na záchodě (nebo to aspoň není na první pohled patrné). Rozkládáme všechno potřebné a přichází standardní večerní procedura – máma vaří, táta stele auto a Kuba se snaží všechno prozkoumat a dělat přitom neplechu:-) Když je vše hotovo (ale stále roztaháno venku) a my si rovnáme těla zkroucená ze sezení v autě a užíváme příjemně zvládnutý večer i výhled na skvěle dramatické nebe, začne se ten jeden černý mrak rychle zvětšovat a náhle přichází bouřka. Tím je po posezeníčku a naopak kmitáme jak fretky, abychom všechno včas sklidili, ale pak si už aspoň můžeme zalézt do pelíšku.

Úterý 25.8. – Stenico, Lago Di Tenno, Riva del Garda jako vstup k Lago di Garda, noc v horách u St. Barbary

Ráno si dopřáváme dlouhé a poklidné, snídáme (Kuba zhltne všechno, co se mu dostane do spárů, jak kdyby spal několik let a teď musel všechno jídlo dohnat), znova fotíme vodopád a sušíme deku a kobereček z auta, které jsou nasáklé vodou. Jak je to možné? Potvrzuje se naše dlouhodobé podezření na problém s barelem pitné vody, když v něm objevujeme praskliny, ach jo. Většinu vody přeléváme do menších PETek, zbytek aranžujeme tak, aby to neteklo. Na nějakou další výpravu ale už budeme muset upgradovat tuto část výbavy. Barel s námi jezdí 3. rok, což nám teda nepřijde tolik…

Až někdy kolem 10 h se vykopeme, že se projdeme zdejší naučnou stezkou, která nabízí jednak poučení o místní přírodě, druhak několik vyhlídek na vodopád v různých výškách kopce. Večer se nám to už prolézat nechtělo, jenže teď ráno je dole otevřená kasa a vstupné stojí 4 €/os. Celou stezku až k vesnici jít ale nechceme a za vylezení na kopec a kouknutí na vodopád z malinko jiného úhlu nám to přijde trochu dost. Škoda.

Zase ale můžeme popojet do Stenico a projít se trochu vesnicí a na její hrad, který ji stráží z vyvýšené skály. Domy tu vypadají středověce, dřevěné okenice působí středomořsky, ale i historicky, výjev, kdy za jedním z nich sedí a hledí babička s kočkou, nás fascinuje:-) Polední žár je i tady v podhůří spalující, a tak nám přijde vhod kašna s čisťoučkou, pramenitou vodou. Hlavně Kuba, ten by se v ní klidně vycachtal celý a snaží se mi vystoupit z nosítka. Okouzleni zdejší atmosférou vyšplháme přes park až na první nádvoří hradu, mrkneme na několik infotabulí, ale dál za peníze už se nám nechce. Trochu to vypadá, že jsme kulturní ignoranti, ale ony prohlídky hradů, muzeí a podobně s tím naším prckem teď nemají moc cenu, neužili bychom si to nikdo, tak zůstáváme raději venku, jak jen to jde. Jinak základy hradu Stenico byly položeny již ve 13. století a měl významnou funkci dohledu nad celou oblastí západně od Trenta. 

Vracíme se do brutálně rozpáleného auta a jedeme dál, dolů mezi dalšími středověkými vesničkami a loukami k jezeru Lago Di Tenno. Vesnice tu fakt vypadají jako filmové kulisy nějakého historického románu ze 14. století – někdy by to chtělo důkladnější průzkum, tentokrát musíme trochu popojet – čeká nás totiž hledání parkování u nádherného, ale neméně populárního Lago di Tenno. Ochutnávku si dopřáváme na malém parkovišti v kopci nad jezerem, kde už řádně zaparkovat nejde, ale na cvaknutí fotky to stačí. A ta neuvěřitelně sytě tyrkysová barva nám vyrazí dech i na dálku. Sjíždíme dolů, ale okolní placená parkoviště (1 h za 1,5 €, celý den za 10) jsou beznadějně narvaná. Máme ale štěstí, protože se nám nakonec podaří najít jedno, které je sice dál, ale ne zas tolik, je zdarma a ještě tu najdeme místo. Docela dlouze se balíme, protože se hodláme u jezera trošku vyvalit a zadovolenkovat:-) Pěšky je to asi kilometr, takže nic tragického, jenom doufáme, že se tu třeba víc nevykrádají auta nebo tak něco….

Nutno podotknout, že když vidíme, jaké davy to tu okupují během koronavirové krize, tak si snad ani nechceme představovat, jak to tu může vypadat jiné roky. Vlastně spíš nechápeme, že by to mohlo být ještě horší, protože máme pocit, že lidi jsou úplně všude. Sejdeme dlouhé schodiště a pokračujeme po cestě kolem jezera, až si najdeme místo, kde máme od ostatních lidí kolem aspoň ten 1,5 m odstup – není to úplně jednoduché. Jezero má tak tyrkysovou barvu, až z toho bolí oči – takovou jsme snad viděli jenom jednou v životě, u jezer Tekapo a Pukaki na Novém Zélandu. Trochu pofukuje a okamžitě po našem příchodu se slunce schová za mraky, takže ke koupání v krásné, ale ledové vodě to moc nemotivuje. Posedíme, posvačíme, hrajeme si s Kubou, fotíme a odpočíváme asi dvě hodiny. Pak konečně slunce malinko vykoukne, tak se všichni trochu vycachtáme – Kuba vypadá v pohodě a táhneme ho ven hlavně my s obavou, abychom ho dlouhým pobytem nepodchladili. Nakonec tu strávíme skoro 3 hodiny a při odchodu už je to tu trochu prořídlé a příjemnější – no jo, zase jedno místo, které je asi lepší navštívit jindy, než v srpnu během italských prázdnin.

Auto nám nikdo nevykradl, takže můžeme pokračovat a sjíždíme úžasnými olivovými háji k Lago Di Garda. Jeho kouzlo začíná působit už tady – jasně si vzpomínám na ten pocit z dětství, když jsme se s rodiči vydali k moři, a když přišel poslední sjezd z evropských rovino-hor do Středozemské nížiny, když se přejel poslední místní hřeben a na obzoru se objevil tmavý pruh mořského horizontu. A v tom právě zřejmě tkví šarm a oblíbenost Lago di Garda – ač téměř horské jezero, jeho atmosféra i nálada je prostě jako na Středomořské riviéře. A za chvíli to vyzkoušíme i na blízko…

Pokud k Lago di Garda přijedete od severu, je vstupní branou k němu větší souměstí v čele s Riva del Garda. Díky za dobu internetovou a online navigaci!!! Děláme rychlou zastávku v Lidlu pro pečivo, a pak přejíždíme úplně do centra, kde se nám podaří najít parkoviště na hodinu zdarma. Požadavek „hodin“ za sklem opět řešíme ručně napsanou cedulkou a vyrážíme za roh, do předem vytipované a celkem proslulé cukrárny Flora. Z toho neuvěřitelného výběru zmrzlin nám přechází zrak. Pro nás nerozhodné je to docela peklo, ale nakonec vykřešeme každý dvě příchutě a přes roušku zahuhláme svou objednávku. S potěšením sledujeme, jak zkušená zmrzlinářka nabírá sladkou hmotu lopatičkou místo úchylného a lakomého, středoevropského kopečkování:-) Celkem tu necháváme 5 €, ale po ochutnání nelitujeme jediného. Sice naše osmiměsíční dítě není rozhodně krmeno cukrem, ale tohle mu nemůžeme odepřít, a mně se při pohledu na jeho rozzářený obličej vybavuje jedno video, kde malé dítě poprvé ochutnává zmrzlinu. My mu to dávkujeme přiměřeně, samozřejmě:-) První společné gelato si tedy taky můžeme odškrtnout a jdeme to tu trochu omrknout.

Máme už jen necelou hodinku času, kterou využíváme k procházce na břeh jezera Lago di Garda. Projdeme zelený park a dorazíme k dřevěnému molu, před nímž stojí nepřehlédnutelná cedule Zákaz skákání a které je plné skákající mládeže. Docela tady pofukuje, ale výhled na ohromnou plochu jezera lemovanou strmými horami je k nezaplacení. Kamínková pláž a čistá voda slibuje krásné koupání, ale snad jindy, dnes už bychom tam nestrčili ani palec. Vydáváme se kousek po promenádě, míjíme další dvě menší kamínkové pláže, zaparkovanou plachetnici, slepé rameno s labutěmi, ale pak už je čas se vrátit, a tak se odvracíme od jezera a cestou ulicí s parkováním za 2,5 €/h spekulujeme, kolik bude naše horní hranice, co jsme za parkování ještě ochotní zaplatit. Pomalu začínáme zjišťovat, že celodenní parking za 6 € u Lago di Braies byla ještě těžká pohoda, v tomto ohledu přijdou mnohem horší časy…   

Na noc máme vyhlédnuté klidné místo u vesnice St. Barbara v horách nad Lago di Garda, ovšem cesta sem je slušný očistec. Z města Arco začínáme stoupat úzkou silnicí, která se otáčí ve 180° serpentině snad každých 100 metrů. I na mapě to vypadá drsně. Výhled, co se pod námi postupně ukazuje, je víc než luxusní, jenže brzo zmizí pod večerní mrako-mlhou. Vyjet nahoru nám zabere možná třičtvrtě hodiny a jsme docela rádi, že jsme nepotkali nikoho jet proti nám. St. Barbara je vesnička o pár domcích, vedle níž je takový jako parčík, nebo naučná stezka okrajem lesa. Travnatá louka s parkovištěm, lavičkami a studánkou je ideální piknikové místečko, my si tu vyváříme večeři a čekáme, jestli se ukáže můj brácha Mates, který tu už týden někde leze po skalách a se kterým jsme se tak napůl domluvili na srazu. Tady nahoře ale není signál, tak netušíme, jestli nakonec hodlá dorazit, nebo ne…

Nutno podotknout, že tady výrazně klesla teplota, jsme zase v nějakých 1200 m. n. m. Po večeři se nám povede uložit dítě a sami neusnout, tak se teple oblíkáme, sedíme venku, plánujeme zítřek a doplňujeme pitný režim ve studánce vychlazeným Birellem:-) Kolem 23 h přijíždí další auto, vidíme jenom světla, a pak jak kluk s holkou přeskládávají auto na spací úpravu, asi jako my, ale Mates to není, mají německou značku. Každopádně úplně sami tu nebudeme… Nakonec se tu ale spí krásně, v autě není ani vedro, ani zima, nic kolem nejezdí a žádný hlasitý zvuk neruší, jen šumění lesa odvedle. I Kubovi se asi spí dobře, dneska se vzbudí jenom dvakrát na jídlo a jednou se nechá ukolíbat s dudlíkem.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Středa 26.8. – Rodinné setkání, kolem Lago di Garda, Bogliaco, Sirmione

Vstáváme po 7., dopřáváme si snídani nikoli v promočené trávě, ale hezky u stolečku. Kuba se zas chová, jak kdyby týden nejedl – asi se nad jeho stravováním budeme muset trochu zamyslet:-D V 9 hodin opouštíme pozici a ten šílený tobogán k Lago di Garda jedeme zase dolů. Petíkův návrh, že bych si to mohla odřídit já, byl snad jenom hloupý vtip – to by ani on neriskl:-) Když se dostaneme zase na signál, domlouváme se trochu složitěji s bráchou a nakonec se opravdu najdeme na větším parkovišti v Arcu. Mates se spolulezkyní Jančou snídají, my už svačíme, parkoviště máme skoro jenom pro sebe a dvě české, černé oktávky, tak se po něm posunujeme podle toho, kde je zrovna stín. Když zmizí úplně, vylezeme zpod živého plotu, který nás odděluje od hřbitova a byl posledním útočištěm, loučíme se, Mates s Jančou se jedou koupat a dopřát si po 4 dnech lezení jeden regenerační. My se vydáváme po pravém břehu jezera Lago di Garda a jsme sami zvědaví, co všechno nás tam čeká…

Po pravdě řečeno, je to trochu zklamání. Silnice je samý tunel nebo galerie, takže výhledů na jezero si moc neužijeme. Všude děsně málo míst k parkování, těch zadarmo aby pohledal. Navíc teda většina obsazená. Projíždíme několik pěkných vesnic s kamennými domy, ale když nejsme klienti zdejších hotelů, tak tu fakt prakticky nezastavíme.

Máme po cestě vytipované dvě pizzerie, protože italská pizza na břehu Lago di Garda by byla fakt stylová. Ještě než se přiblížíme k první restauraci, zjistíme na netu, že ve středu má zavírací den, a tak rovnou pokračujeme ke druhé, v příjemném městečku Bogliaco. Parkujeme trochu neoficiálně na konci řady na parkovišti (ale zdarma a bez časového omezení), projdeme se úzkými uličkami do přístavu a tam, na malém a tuze roztomilém náměstíčku najdeme vytouženou pizzerii. Slavnostně usedáme ke stolku a tváříme se, že jsme děsně distinguovaní a naše dítě to nejhodnější a nejposlušnější na světě, že bude sedět hezky spořádaně v kočárku a smát se na rodiče, kteří se budou obřadně ládovat pizzou a popíjet frappé… Jó, když člověk plánuje, tak se bohové smějou! Je pravda, že jsme nemohli tušit nic zlého, protože s Kubou jsme zatím nikdy v restauracích neměli problém, ale tentokrát se mění v malého ďábla, který se rozhodl, že nám tu pizzu prostě tak zhnusí, že ho necháme ji celou sníst samotného. Ačkoliv dostane oběd jako první, tak se ho (neúspěšně) pokusí vyignorovat a sápe se jenom po pizze. Ta je docela velká, moje výborná, Petík hlásí, že ta od kladenských Turků je lepší, ale jinak si nestěžuje. Kubu na chvilku uklidní kousky okrajů, které dostane, ale za chvilku je zase v přistaveném kočárku na nohou a plazí se nám po stole. K dovršení všeho si připadáme jako blbci při pokusu objednat si ledovou kávu se zmrzlinou. Poctivě jsme před odjezdem studovali, jaký je rozdíl mezi ledovou kávou a frappé, jenomže tady neměli ani jedno. V nabídce byl jen nějaký „coffee shake“ za 5 €, což nám přišlo dost, a pak že espresso s kopečkem zmrzliny asi za 3 €. Natěšeně jsme si to objednali, ujistili servírku, že opravdu každý chceme jenom jeden kopeček, a pak asi jenom hodně obtížně skrývali zklamání – na stole nám přistály dva malinkaté šálky s hltem kafe a v nich se ztrácely miniaturní kopečičky zmrzliny. Jako chuťově to bylo vlastně výborné, ale ledový kafe v půllitrový sklenici, na jaké jsme zvyklí od nás, to nebylo ani v minulém životě… No, oběd nějakým zázrakem přežijeme všichni bez fyzické, zato s významnou psychickou újmou – Petík rázně prohlašuje, že to byla poslední pizza, poslední restaurace, že za ty prachy se nehodlá někde vztekat s tím naším neposedou a ani si to jídlo nevychutnat. A opravdu, až do konce cesty jsme na ešusové stravě, i když z lokálních zdrojů.

Abychom to všichni trochu rozdýchali, courneme se ještě romatickými, dlážděnými uličkami, zajdeme si do auta pro plážovou výbavu, a pak najdeme místní kamínkovou pláž. Při jejím zběžném průzkumu na chvíli neohlídáme Kubu a ten se rozhodne vydat na vlastní průzkum a vystoupí z kočárku, jenže hlavou přímo na beton. Malá chvilka breku, ale nakonec to my prožíváme víc než on. A za chvilku je vše zapomenuto, to když si najdeme posledních volných asi tak 30 cm čtverečních, vytáhneme plavky a jdeme konečně ozkoušet vodu Lago di Garda na vlastní kůži. Je trochu studenější, ale oproti dolomitským jezerům úplný kafe, chvíli se v klidu pocachtáme, pak vysluníme, Kuba si dá sváču a šlofíka, my Relax, prostě pohoda. Jenom já moc nedávám ty kamínky, ale to je celoživotní úděl:-)

Když teplota klesne na provozuschopnou a pláž se schová do stínu, nasedáme a jedeme dál. Doobjedeme Lago di Garda, protože se chceme ještě podívat na jeho jižní letovisko, Sirmione. Cesta je fakt voser, samej kruháč, Waze nás občas žene úplně nesmyslně. Provoz docela hustý a zároveň fakt nuda, většinou projíždíme jakési okrajové nákupní zóny a není ani na co koukat. Po cca 2 hodinách jízdy se se soumrakem dostáváme do centra Sirmione, kde hustota provozu stoupá na maximum. Půl hodiny si dovolíme kroužit podél jedné jediné ulice, kde se dá na 3 hodiny zastavit zdarma, ale zájem je veliký a míst málo, takže nakonec stejně skončíme na placeném parkovišti (2,50 €/h!!!), abychom aspoň za tu hodinu omrkli historické centrum – takový výběžek, ostroh sahající kus do jezera.

Jako první nás vítá vodní hrad Castello di Sirmione, na jehož vnitřní prohlídku už je stejně pozdě, ale nevadí – myslím, že jeho kouzlo člověk pozná i zvenčí. A pak už se noříme do spleti uliček s nádhernými domy, všude mrkají dřevěné okenice, časté jsou různé malby a dekorace na fasádách, některé jsou naopak úžasně zarostlé břečťanem. V podstatě vše se tu točí kolem turistů a většina prostor jsou restaurace a gelaterie snad s nekonečným výběrem příchutí. Z každé na nás mávají usměvavé cukrářky s malými ochutnávkami v ruce, ale my za zdejší ceny kupovat nechceme (2,5 nebo 3 €/kopeček), tak je nám blbé si chodit i pro ochutnávky, i když by se asi nic nestalo:-) Zbytek jsou pak různé malé a stylové obchůdky třeba s oblečením, nádobím nebo suvenýry. Prostě klasické Staré město. A to i včetně davů turistů – na to, že jedním z důležitých preventivních opatření proti koronaviru jsou odstupy, se tady teda fakt nehraje. Naopak roušky mají samozřejmě všichni, kromě hostů restaurací, což je taky slušný nesmysl – když po ulici projdu, tak ji mít musím, když na ní sedím u jídla, tak ne. Myslím, že riziko přenosu je v tomto případě úplně stejné…

Celkem svižně proběhneme uličky a ocitneme se ve velkém parku, který pokrývá samotnou špičku výběžku. Je hodně velký, jeho součástí je několik superluxusních hotelů, jsou tu ale i sochy, fontány, atd. Těsně předtím, než by se člověk pustil po dlouhých schodech dolů na pláž, se nachází vchod do extra placené zóny, kde se nachází starověké vykopávky. Doufali jsme, že se tam podíváme, ale s placením a hlavně zavíračkou jsme moc nepočítali. Ok, tak jsme to tu viděli a můžeme se zase svižně vrátit, čas nám utíká. Na jednu stranu si nadáváme, když funíme rychle kolem všech těch lákadel a víme, že už nemáme čas si ani pořádně cvaknout fotku se západem slunce. Na druhou je to parkování fakt tak předražený, že přes to nejede vlak, a navíc nás to aspoň vykope, abychom ještě v rozumném čase dojeli na místo noclehu – je to ještě kousek cesty. Když se ale loučíme s hradem nasvíceným v barvách italské vlajky, přijde nám to tak nějak líto a vymyslíme, že bychom mohli zkusit ráno brzy vstát a ještě se sem vrátit – před 7. hodinou je parkování zdarma a lidí tu bude málo, tak bychom si mohli staré uličky vychutnat ve větším klidu.

Jedeme 20 km na vytipované nocležiště u řeky Fiume Mincio, parkujeme na okraji křižovatky několika cest. Je to tu fakt zapadlé, jsme tu sami, ale je vedro a je tu živo. Kromě komárů identifikujeme nějaké bobry nebo ondatry, co vylézají z kanálu a chodí plundrovat protější kukuřičné pole. Někde kus za zády nám v pravidelných intervalech řve nějaký nadržený osel nebo co:-) Když se Petík chce jít před spaním vyčůrat, rozmázne si v sandálu nohou odporného, flekatého slimáka, fuuuj! Ráno pak vidíme ve vodě dokonce želvy. Uspaný Kubík zabere celé auto, tak sedíme na nárazníku (venku to na sezení není hezké), popíjíme Birell, plánujeme další trasu, já dopisuju deník, dokud to kolem půlnoci nezabalíme. Nápad s návratem do Sirmione bere za své, budeme se muset ráno dostat zavčasu zase do dalšího města, pokud si ho chceme prohlídnout trochu v klidu.

 Tisk článku