PONDĚLÍ 28.12. – 467. DEN – JEZERO TEKAPO A OKOLÍ – ALEXANDRINA, MT. JOHN

Petík se budí kolem 7. a vidí servisní auto, jak odjíždí od záchodů. Jelikož je kemp oficiálně zavřený a nemáme tu co dělat, tak zaprvé nechápeme, že se záchody uklízejí, a za druhé se radši dekujeme pryč, než to sem přijedou checkovat i policajti:-) Jasné ráno u jezera Opuha je ale nádherné, takže si neodpustíme ještě pár fotek a ranní kochačku na březích. A to zdaleka není to nejlepší, co dnes uvidíme, protože nás čekají famózní jezera Tekapo a Pukaki.

MAORSKÁ LEGENDA O VZNIKU JEZERA TEKAPO

Dávný maorský kapitán Rākaihautū přistál se svou kanoí Uruao nedaleko Nelsonu a tím se dostali první Maoři, kmen Waitaha, předkové moderního národa Ngāi Tahu, na Jižní ostrov. Rākaihautū putoval se svým lidem dál na jih, nyní už po souši, a nesl si svůj rýč (kō), aby zúrodnil novu půdu, neboť pro Maory bylo zemědělství klíčové. Kam se jeho nástroje zaryly, vznikla právě velká horská jezera jako Tekapo, Pukaki i Ohau. 

Na ostrově Motuariki na jezeře Tekapo se později usídlil kmen Rapuwai, bezpečně obklopen modrými vodami.

Jezero Tekapo sloužilo vždy Maorům k získávání potravy (bylo to mahinga kai). Lovili tu především vodní ptáky a úhoře. 

Abychom se k němu dostali, absolvujeme 40 km přejezd a je to jako cesta do jiného světa. Valíme to po pěkné, rovné asfaltce, když se před námi začne zvedat první hradba hor, jeden z mnoha nižších výběžků Jižních Alp k jihu. Už tohle – zelené pastviny, pocukrované hory a modrá obloha – byla podívaná pro bohy, ovšem když jsme projeli úzkým průsmykem a začali klesat k jezeru Tekapo, to nám teprve spadla brada. Takovou barvu vody jsme snad ještě nikdy neviděli, a pokud ano, tak rozhodně ne na tak veliké ploše. Zélandská alpská, ledovcová jezera, z nichž Tekapo je druhé největší (1. je Pukaki), mají naprosto úchvatnou tyrkysovou barvu, která je způsobena horninou, kterou rozemílají ledovce na velmi jemno a rozpouští se ve vodě. Podle denní doby, světla a počasí se odstíny malinko proměňují, ale celkový dojem pořád zůstává prostě VAU!!!

Jezero má na délku asi 27 km a my se nejdříve vydáváme gravelkou po jeho východním břehu. Je to super, protože slunce nám svítí do zad a ozařuje jednak tu neuvěřitelnou modř před námi, ale taky hory, které ji lemují – blíž jsou holé kopce, ale dál za nimi už se tyčí bílé a ostré vrcholy nejvyšší oblasti Jižních Alp. Na těch leží sníh a ledovce trvale, dokonce i teď, uprostřed léta, kdy v nížinách vládnou teploty i přes 30°C. Mno, celkově před sebou máme neustále takový kýč, že se nám skoro chce brečet. Často zastavujeme a fotíme, dojedeme asi 4 km před začátek jezera, kde zase pauzujeme a fotíme, nabízejí se různé scenérie, nevíme, co dřív:-) Voda v jezeře je sice nádherná, ale taky pěkně ledová, takže nějaké koupací choutky zatím ani nemáme. 

Když se tu pokocháme, vracíme se zase na konec jezera, kde stojí jakože vesnice Lake Tekapo. Pro nás – stejně jako pro většinu těch, co tudy jenom projíždějí na čumendu – je důležitý hlavně výběžek břehu, na němž stojí kamenný kostelík Dobrého pastýře. Jelikož si vysloužil první příčku jako nejfotografovanější objekt v zemi, je jasné, že se tady “dveře netrhnou”, hlavně teda ty od autobusů s Číňanama. Když si ale člověk počká (nebo přijede mimo sezónu), tak se dočká klidnější chvilky a nádherný, romantický kostelík si může vyfotit i bez davů selfíčkářů:-) Z fotek na webu víme, že na břehu před kostelem kvetou v létě vlčí boby – lupins, jenomže na to jsme tu pozdě, začínají už v listopadu (takže spíš na jaře) a teď už tu vidíme jenom pár zbytků, to na žádnou pořádnou fotku není. Jinak kousek od kostelíka ještě stojí zajímavá, bronzová socha honácké kolie jako symbol a pocta tomuto odolnému psímu pomocníkovi zdejších ovčáků (jestli se teda těm zélandským velkostatkářům dá ještě říkat ovčáci:-)).

Pokračujeme dál průzkumem západního břehu jezera Tekapo. A to je jiný kafe. Východní břeh, tam je jasně vymezená jedna cesta, po které se jede, v podstatě v úrovni jezera, a až o kus dál se zvedá hřeben hor. Kdežto na západě se mezi jezery Tekapo a Pukaki vypíná celá kopcovitá vysočina, navíc s několika dalšími jezery. Na Tekapo jsou odsud pěkné výhledy z výšky. Překvapuje nás, že na to, že je léto a prázdniny, tak tu až takové návaly lidí nejsou, dokud nedojedeme do kempu u jezera Alexandrina… Nejdřív se teda stavujeme ještě u menšího jezera McGregor, které ale není vhodné ke koupání a na focení je to oproti svým sousedům takový průměr, takže je to jen taková rychlejší zastávka. Zato Alexandrina je evidentně oblíbenou prázdninovou destinací, je kolem i pár chat, kemp plný karavanů a břehy jezera obsypané dovádějícími Kiwáky, Kiwačkami a hlavně Kiwáčaty. Sice ne tak modrá, ale pořád nádherně průzračná voda vysloveně svádí ke koupání a nám je horko, tak se osmělujeme taky. Dosud jsem nevěřila, že na Zélandu vůbec takový okamžik nastane, abych vlezla někde venku do vody:-) Taky to není na žádné dlouhé cachtání, zvládáme jenom pár temp, a pak rychle zase na žhavé sluníčko vyrovnat brutálně pokleslou tělesnou teplotu. Akorát že tady to slunce je jako kdyby člověk strčil hlavu do trouby – během 5 minut spálí každý kousek kůže, co není namazaný minimálně třicítkou. Místní používají faktory od 50 výš a my brzy taky jeden takový kupujeme, protože není radno si zahrávat tady pod ozónovou dírou… Při návratu se z infotabule dozvídáme, že jezero Alexandrina je jedna z mála oblastí Zélandu (resp. Jižního ostrova), kde žije potápka roháč, vodní pták, který má nohy narostlé tak daleko od sebe, že se mu mnohem líp plave a potápí, než chodí po souši, a proto vlastně veškerý svůj život tráví na a ve vodě.

Po osvěžující koupeli (která slouží i jako nutná hygiena, protože když žiješ v autě, tak musíš využít každou příležitost:-)) se vydáváme ještě o kousek dál, až štěrková silnice skončí. Kolem nás kopečky jak někde na britském venkově a řeky, které přejíždíme po pevných i visutých mostech, jsou impozantní. Jsou to ledovcové řeky, které mají na jaře mohutný proud a nesou s sebou hodně materiálu. Ten se v korytech postupně usazuje a řeka pak vytváří mnoho samostatných proudů, které zase podporují meandrování, vymílání a další usazování hornin. Anglicky se těmto řekám říká braided rivers, což je něco jako “spletená”, a přijde mi to mnohem hezčí a výstižnější, než divný český ekvivalent “divočící řeka”:-) Mimochodem, takové řeky nemusí být nutně ledovcové, pár jich máme i doma, například v Podbeskydí. 

Co nás zabavuje také na hodnou chvíli, je lupinová zahrádka. Jeli jsme kolem ní už jednou, ale zastavujeme až při zpáteční cestě, abychom si jí užili pořádně. Přelézáme po schůdkách plot a pohlcuje nás moře barevných vlčích bobů v plném květu. Nejenom klasické fialové, co známe i z domova, ale růžové, bílé a různé mutace mezi tím. Je to prostě nádhera a vůbec nám nevadí, že na pozadí nemáme tyrkys jezera Tekapo, tady s těmi barvami a s hrou slunečního světla si na dobrou půlhodinku bohatě vystačíme:-) Z informační tabule se dozvídáme, že to ale není jen tak nějaká zahrádka, ale součást většího komplexu nazvaného Balmoral Pasture Trial Area, kde se testují různé rostliny, plodiny a zacházení s nimi, aby to tady na vrchovině mohli zemědělci a pastevci udržovat efektivněji.

Když nám začne docházet místo na paměťových kartách ve foťáku, jedeme dál. Vracíme se jižním směrem, k hlavní silnici, ale parkujeme nedaleko místní předražené atrakce Tekapo Springs, což jsou horké prameny (bazénky), které lidé rádi kombinují s pozorováním hvězd anebo v zimě s lyžováním na okolních svazích. Nás to nechává celkem v klidu, jenom si odkládáme Ferdu a vyrážíme na výšlap na nejvýznamnější kopec široko daleko, Mt. John. Na jeho vrcholu stojí observatoř světového významu a pořádají se sem dokonce organizované výpravy za pozorováním hvězd. Proč? Je to údajně nejtemnější oblast v celé už tak nepříliš osvětlené zemi, takže když se tu za jasné noci podíváte na oblohu, tak se vám zatočí hlava z té nádhery. Dá se tu jít dlouhý, tříhodinový trek s velkým úsekem podél jezera, ale na to už dnes nemáme čas, a tak volíme rychlejší, asi hodinovou variantu strmého stoupání. Kolem Tekapo Springs a kus nad nimi stoupáme lesem po široké, udržované cestě, ovšem jakmile se dostaneme na holé pastviny nad lesem, už je to prostě vyšlapaná stezka, i když tady lidi zapracovali trochu podobně jako braided river. Nejprudší stoupání je vyšperkované schody, pod nimi může člověk nabrat síly na lavičce, která tu – sama uprostřed louky – vypadá hrozně vtipně:-) 

Observatoř na Mt. John, která byla v 70. letech 20. století chvíli využívaná americkou armádou, slouží dnes výhradně pro výzkumné účely. Má 4 ohromné teleskopy, jejichž hlavním úkolem je průzkum a pozorování hvězd v Mléčné dráze a dalších slunečních soustav. Pak je tu ještě jeden teleskop, který využívají zejména návštěvníci z řad veřejnosti. Observatoř má zároveň i další zařízení, která slouží k měření teploty vzduchu a rychlosti větru ve výšce kolem 100 km, a také slouží jako orientační bod při měřeních posunu Jižního ostrova vlivem Velkého alpského zlomu. 

Observatoř je zavřená a my jsme tu teď, v podvečer, úplně sami. A je to naprostá paráda, máme Tekapo pod sebou jako na dlani, ohromnou tyrkysovou plochu. Za ní se zvedají hory, jimž se přes vrcholky plazí mléčně bílé mraky. O kus dál, jako safír zasazený do náhrdelníku, sedí tmavě modrá Alexandrina. Slunce se pomalu sklání k obzoru, ale necháváme si pořád dost času, abychom za světla stihli seběhnout dolů a odjet aspoň na hlavní silnici. Mt. John a překrásné výhledy opouštíme kolem 19 h, a jak tak svižně klesáme k parkovišti, v lese potkáváme Lenku, holčinu, která žije a pracuje v Aucklandu, a na dobrou půl hodinku se zakecáme. Už jsme dlouho s žádnými Čechy nemluvili…:-)

Na parkovišti dáme rychlé občerstvení, užitkovou vodou trochu oplachujeme ze štěrku zapraseného Ferdu a už pod ohnivě zářícím nebem při dnešním západu slunce přejíždíme k jezeru Pukaki, kde je jediný plus mínus free kemp. Podle aktuální informace (únor 2020) je to oficiálně self-contained, ale přímo na místě to nikde uvedené není. Za nás tu byla schránka na “donation” – dobrovolný příspěvek, což se v kempech občas objevovalo. Navíc tu bylo a je oficiální pravidlo, že se tu smí zůstat jen jednu noc, a pak zase pokračovat. Předpokládám, že tohle pravidlo je zaměřené proti tomu, aby se tam banda Španělů (nebo Italů, Němců, Čechů, atd…) ukempila na týden a dělala bordel, ale i tak máme trochu vítr, když víme, že tu budeme potřebovat přenocovat i zítra. Aspoň tedy parkujeme druhý den na opačné straně kempu… člověk nikdy neví:-) Dnes večer smázneme rychlou večeři složenou z rýže s omáčkou z cibule, curry a tuňáka s příchutí sweet chilli (protože kuřecí maso se nám stihlo zkazit) – to jenom abyste měli představu, jak si takový backpacker s posledními 20 $ v kapse žije:-) Už během vaření si nás ale najdou komáři, takže konzumaci přesunujeme do bezpečí auta, a pak se jen odvalíme dozadu. To je takováááá  pohoda!!!:-)

ÚTERÝ 29. 12. – 468. DEN – JEZERO PUKAKI A OKOLÍ – TWIZEL, OHAU

Budíme se po 7. a zjišťujeme, že je totálně zataženo, na hory za jezerem není vidět vůbec, takže výprava pod Mt. Cook, jeden ze zlatých hřebů Zélandu, jaksi nemá moc smysl. Dáváme tedy v klidu snídani, a pak se jedeme podívat do 10 km vzdáleného městečka Twizel. Tady zkoušíme knihovnu, ale jednak je zavřená a druhak tam stejně visí cedule, že se tam nesmí nabíjet, takže by pro nás zas tak super nebyla. Nakupujeme trochu jídla a benzín – kupodivu za celkem běžnou cenu 1,849 $/l – báli jsme se, že v turisticky exponované oblasti to bude horší (jakože to tak na Zélandu opravdu funguje a rozdíly dokážou být hodně velké). Nicméně to bychom nebyli my, abychom si to jen tak ze srandy nezdražili – Petík totiž na střeše nechá špunt od nádrže. Když si to za benzínkou uvědomí a vrátí se, tak už najdeme jenom rozjeté zbytky – možná jsme si ho přejeli sami, možná se to povedlo někomu za náma. Každopádně od té doby jezdíme jenom se zaklaplými dvířky na nádrži, že “až někde pojedeme kolem obchodu”. Ono se to ale časem vyřeší samo…

Máme v plánu jet omrknout jinou zdejší zajímavost, a sice se vydáváme podél kanálu, který je vyvedený z jezera Pukaki a napájí podzemní hydroelektrárnu. Jestli Tekapo a Pukaki jsou tyrkysové, tak kanál, kde je voda koncentrovanější na menším prostoru, je prostě jak esence tyrkysové barvy. Odsud bere pánbu tyrkys na všechno, co na světě vzniká:-) Naprosto neuvěřitelná barva!!! Kromě toho, že zajišťuje elektřinu do okolí, jsou v kanále také vysazení lososi, a podél jeho břehů jsou pak vyznačená místa, kde se dá chytat, samozřejmě s náležitým povolením. Rybolov na Zélandu je náhodou taky celkem dobrý – v moři se může lovit neomezeně (jen sběr mušlí má někde omezené množství), pro chytání ve sladkých vodách je potřeba povolení. Zdejší lososi a pstruzi (co vypadaj´ taky jako lososi) ale zasytí velkou rodinu, takže to zato asi stojí. Hodně backpackerů zdědí s koupeným autem prut a k chytání se dostane, my bohužel tentokrát to štěstí neměli. 

Postupně se dostáváme ke třetímu z velkých jezer, ale výrazně víc opomíjenému Ohau. Objíždíme ho po východním břehu a jeho dokonale průzračná a neuvěřitelně klidná voda nás láká. Zvlášť když se mraky během dopoledne roztrhaly a slunce zase smaží jako šílené. Široko daleko nikdo, tak parkujeme na šikovném místě pod stromem přímo na břehu a na celé odpoledne se tu usazujeme – posvačíme, vyřádíme se v nádherné vodě (aniž bychom se zdržovali namáčením plavek:-)), fotíme ty krásy kolem, vyhříváme se na žhavém slunci. Možná až trochu moc, protože ve stínu u auta to okupují sandflies, kterým se na slunci nelíbí, tak tam musíme zůstat my a večer máme barvu jako pečená prasátka. 

To je taky věc, tihleti sandflies. Na Novém Zélandu sice nežijou žádní jedovatí a člověku nebezpeční tvorové (oficiálně, jinak se sem už něco stihlo zatáhnout), zato má sandflies. Zlatí naši komáři – ti když kousnou, tak o tom člověk většinou ani neví, pak to chvilku svědí a čau. Sandfly když kousne, tak to bolí jako prase, a pak to dokáže člověku znepříjemňovat život třeba měsíc. Důležité je vydržet a kousance nedrbat, protože jak se jednou začne, tak nejde přestat, dokud se neprodrbeš kůží na maso. Potkali jsme spoustu lidí, co měli nohy plné strupů, jak je někde pokousali sandflies a oni to vždycky rozškrábali. Jedinou účinnou obranou je dlouhé oblečení, nejlépe volné, protože tenkou látku umí prokousnout. A pak hodně záleží, kde se člověk pohybuje. V nějakém infocentru jsme viděli plánek pásem výskytu sandflies, a o těch nejhorších místech se všeobecně ví nebo aspoň píše v Campermatu. Sandflies mají rádi vlhko, nevadí jim chladnější počasí, ale nesnáší slunce a vítr. Na Novém Zélandu žijí 3 druhy, z toho jenom jeden na Severním ostrově, ale ten moc nekouše, čili obecně jsou sandflies problém hlavně na Jižáku, a to tak, že čím víc na západ, tím je to horší. Nejtragičtější je West Coast, naopak na východním pobřeží je prakticky úplný klid. Uprostřed, kde se táhnou hory, záleží na prostředí, ale třeba kolem řek je to taky dost zoufalé. Prostě jsou to svině kousavý, co dokážou pěkně znepříjemnit vytoužený kempování:-)

Nadešel ale čas se zase vrátit, kor když chceme po cestě ještě dělat zastávky. Vracíme se podél hydrokanálu (jo, pořád má barvu jak kdyby do něj vylili radioaktivní odpad) a zasekáváme se na parkovišti a výchozím místě na treky do Ben Ohau Range, pohoří, co se táhne severojižním směrem mezi jezery Pukaki a Ohau. Den už se pomalu končí, tak se vydáváme jen 1 km po treku do mokřin “Wetlands”. Je tu malé jezírko s ostrůvky zarostlými trsy dlouhé trávy, mezi kterými si dělají hnízda černé labutě. Nějakou dobu tu sedíme ve vysoké trávě na břehu, pozorujeme a fotíme nádherné, elegantní labutě, a já si říkám, že jsem snad v životě neviděla černou labuť, a tady na Zélandu žijou v divoké přírodě i ve městech úplně běžně:-) Nad hladinou se třepetají nějací skřivani a v ní se odrážejí nejbližší vrcholky Ben Ohau Range – krása. Taková, že se nám tu někde povede ztratit mikro paměťovou kartu. V tý vysoký trávě. Zjistíme to zpátky na parkovišti u auta a nechceme se s tím jen tak smířit, tak se vydávám zpátky hledat, zatímco Petík se v kartách snaží udělat trochu pořádek, aby se nám to líp hlídalo. Je to zvláštní, ale na tomhle místě jsem, nevím proč, prosila v duchu kamsi do éteru nad sebou, jestli tam mám nějakého patrona, co na mě dohlíží, tak ať mi pomůže. A fakt, sice skoro po hodině hledání, ale našla jsem jehlu v kupce sena… teda vlastně mikrokartu v bažinách:-D Tak ještě jednou díky, kamkoliv a komukoliv… Jinak tahleta oblast širých plání kolem Twizelu se stala dějištěm bitvy na Pelennorských polích, a tak sem denně míří autobusy natěšených fanoušků Pána prstenů, jak si tu budou moct na louce v převlecích zamávat mečem a vyfotit se u toho na Instáč:-)

Do Pukaki přijíždíme už za šera, ale je jasno, takže se za ním na obzoru rýsuje ON – majestátní Mt. Cook, nejvyšší hora Nového Zélandu (3724 m). Jeho zasněžená špička svítí i na tu dálku a do šera. Petík fotí a mně se dostane překvapení na veřejných záchodcích – jsem zvyklá z Asie nebo jižní Evropy na instrukce o tom, že toaletní papír se nesmí házet do záchodu, ale do koše, ovšem tady je to přesně naopak. Obrázky mají anglické a korejské popisky:-) Nechápu, proč chybí čínština… Pak se vracíme do kempu, kde se smí trávit jen jedna noc, abychom tam strávili svou druhou noc, k večeři děláme instantku, co táhneme už z Bulharska a nic moc – otázka, jestli je to stářím, nebo už kvalitou původního produktu. Zjitřené nervy z nefunkčních karet a chuťové buňky léčíme čokoládou – to se taky bude stávat dost často. I když zrovna žádné nervy nebudou. Prostě pro kostičku zélandské čokolády se vždycky důvod najde…:-) 

STŘEDA 30. 12. – 469. DEN – ZATAŽENO, TEDY “VOLNO”

Dneska je ještě hnusnějc než včera – zataženo, mrholí, během dne to pak přejde do deště a rozhodně to nevypadá, že by se to chtělo někdy roztrhat, takže Mt. Cook zase nemá cenu. Možná malinko litujeme, že jsme se tam nevydali včera, protože přes den pak bylo krásně. Dnes si tedy dáváme “pracovní volno”, což znamená, že se sice válíme v posteli nebo po sedačkách (případně mezi jednotlivými přeháňkami vybíhám pod otevřený kufr vařit), ale pracujeme na našich webových restech – dopisuje se deník, zálohují a třídí fotky. Večer si za odměnu dopřejeme Simpsonovi a první díl pro nás tehdy nového seriálu Pod kupolí. Vypadá to dost dobře, což je průšvih, protože máme jenom 3 díly a nemožnost stáhnout další:-D

 Tisk článku