Pondělí 30. 5. – MONASTÝR TVRDOŠ A MĚSTO TREBINJE

Ráno je pořád stejně zamračené, ale aspoň nás nechá bez deště nasnídat a sbalit. Petík ještě při dokumentaci spacího místa zajde na most vyfotit řeku Trebišnjica v betonovém, regulovaném korytě, ale to už se dostaví první kapky dalšího deště a on se dává na úprk. A celkově se dáváme na úprk – ubytování Apartman Andrija v Trebinje máme vybrané a rezervované, a tak trošku valíme, jen s jedinou zastávkou…

Před Trebinje se počasí docela umoudří, nám se podaří zdarma zaparkovat a i do areálu monastýru Tvrdoš můžeme vstoupit zdarma, jen je třeba náležité oblečení a pohybovat se jen ve vyznačených prostorech.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Manastir Tvrdoš – pravoslavný klášter má za sebou skutečně dlouhou historii – první římský kostel tu stál už ve 4. století (a jeho zbytky jsou tu stále k vidění), pozdější pravoslavný klášter tu byl ustanoven během 15. století. Hlavní katedrála byla postavena v roce 1508 a vyzdobena malbami dubrovnického umělce Vicko Lavrova roku 1517. Moderní podoba je pak dílem stavitelů roku 1924. Klášter zemědělsky hospodaří na rozsáhlých pozemcích a je proslavený produkcí vína, která je tak velká, že jejich produkty je možné koupit v běžných supermarketech. Vinařství je tu založeno hlavně na tradičních místních odrůdách Vranac a Žilavka.

Monastýr Tvrdoš

Tvrdoš už stojí prakticky na předměstí Trebinje, a tak to do pokojíčku máme, co by kamenem dohodil. Jenom to najít dá tentokrát trošku zabrat – na majitelku čekáme na velikém parkovišti, pak přejíždíme na jeho opačný konec, abychom stáli blíž ke vchodu. Všechno najdeme, pobereme, a pak nám sympatická mladá maminka ukáže jeden z vůbec nejhezčích pokojíčků, kde jsme kdy bydleli. Fakt si tady několikrát říkáme, že kéž by to takhle vypadalo u nás doma:-D A že je škoda, že jsme v Trebinje jenom na jednu noc… Jelikož majitelé mají také malé dítě, tak jedna celá skříňka je plná jenom hraček – a po našem příchodu samozřejmě v mžiku objevená a vybordelená do celého obýváku:-)

Zabydlení, se všemi vyřízenými formalitami, můžeme vyrazit se trochu porozhlédnout po Trebinje. Od baráku přejdeme vlastně jeden nebo dva bloky a jsme na nábřeží Trebišnjice, za ní máme výhled na staré centrum. To si celkem rychle proběhneme, protože je to vlastně pár dlážděných uliček a krásné, bíle natřené, kamenné domky a všude kytky. Taky teda všude suvenýry, kavárny a takový ty elektrický autíčko-letadýlko-něco, do čeho se hodí peníze a ono to na minutu povozí dítě. Naše dítě je zvyklé si tyhle atrakce prohlížet, lézt po nich, ale že mu do nich nikdo peníze házet nebude – a i tak ho od toho nemůžeme odtrhnout:-) Každopádně přímo před vchodem do Starého města Trebinje (za menší hradbou) najdeme příjemnou čevapi žrádelnu. Jako není to úplně jakože slavnostní oběd, ale zase my do těch restaurací tak často nechodíme, tak vlastně jo. Každý ochutnáváme jiný druh čevapi nebo pljeskavice – pořád stejný mletý maso, ale vždycky trošku jinak ochucený a upravený. K tomu super salátová obloha a zapíjíme pivem, které je trochu slabší. Ale celkově naprostá spokojenost. A dost se nacpeme, takže to pak potřebujeme jít trochu vyběhat…

Trebinje – “slavnostní” oběd

Počasí drží, a tak se jdeme cournout do nedalekého parku, který Trebinje nabízí – je velký, je tam velký vojenský památník, krásný ortodoxní kostel, no a taky velký nápis TREBINJE a několik hřišť a fontán, takže dítě tam lítá z jednoho koutu do druhého jak namydlený blesk. No a když trochu slehne oběd, tak je čas na zákusek, který se prostě předtím už nevešel:-) Petík vytipoval nějakou skvělou cukrárnu Grk-Bard Caffe kousek za branami Starého města, tak se tam vydáme, usadíme, a pak asi půl hodiny vybíráme z hodně bohaté nabídky pohárů. Mezitím přijdou děti ze školy, nebo možná několika škol, všechny si stihnou objednat a některé se i najíst, než my se k tomu vůbec dostaneme:-) Stojí to zato, poháry jsou super, akorát zmrzlinu už jsme asi ochutnali i lepší.

Krátce se vrátíme do našeho krásného bytečku, přeci jenom v horizontální poloze se tráví ještě lépe, ale když tu jsme jenom na jeden den, tak není čas ztrácet čas a s chutí na kafe vyrážíme na obhlídku tentokrát opačným směrem. Naším cílem je Perovićův most přes Trebišnjici, ale abychom se nemuseli městem dlouze klikatit podél jejího toku, vezmeme to od nás přes kopec, malými uličkami, které lemují nízké domky a rozkvetlé zahrádky.

Perovićův most – Perovićův nebo také Arslanagićův most, pochází také z osmanské éry. Byl dostavěný a slavnostně otevřený roku 1574 a díky němu došlo k významnému propojení obchodních cest z Bosny k mořským přístavům.

Perovićův most v Trebinje

Most samotný je na takovém předměstí Trebinje, takže je tu klídeček a Kuba se může pokusit pomazlit s toulavými koťaty (dokud neutečou). Nicméně podél řeky sem vede pěkná cyklo/pěší stezka, kterou pak využijeme pro návrat, a máme tak možnost si prohlédnout ještě zavlažovací kola u břehu. Ta nás docela překvapí – ten systém už známe, ale ze vzdáleného Vietnamu, když jsme tam putovali podél čínské hranice🙂

Kolem sportovního komplexu a Starého města nakonec dojdeme „domů“ a jsme docela rádi, že restaurace Segreto, kterou jsme si vyhlédli pro slavnostní večeři, je hned vedle baráku – nohy už toho mají dneska našlapáno celkem dost. Dáme si sprchu, naparádíme se, jak jenom nejlépe je v našich silách, a dojdeme se usadit na plošinu na nábřeží, kde to vypadá děsně romanticky, ovšem jenom do západu slunce, kdy se začnou rojit komáři… Dobu se probíráme lístkem, jako vždycky, a pak vybereme hustou masovou polévku, smažené kalamáry, velký salát a pro Petíka nějakou tu balkánskou flákotu. Samozřejmě se o všechno podělíme – kromě pomerančových freshů, ty si dopřejeme každý svůj. Jídlo je perfektní a Kubík, když mu trochu pomůžeme, jí docela hezky a navzdory pokročilému času a asi slušnému vyčerpání s námi vydrží ještě i večerní drink, na který už se přesuneme dovnitř (myslím, že dostal ještě jeden fresh, tak je taky spoko).

Někdy po 22 h se dohrabeme domů, uchození až na kost, ale s pocitem, že se nakonec ta oslava docela povedla a nebylo ani potřeba nechávat týdenní rozpočet za ubytování v Dubrovníku🙂 Tak díky, muži, za další báječný, společný rok!:-) 

Úterý 31. 5. – KOSTEL HERCEGOVAČKA GRAČANICA, ZŘÍCENINA KLJUČ A DALŠÍ ZNIČENÁ PNEUMATIKA, SPANÍ NAD PŘEHRADOU KLINJE

Já s Kubou se budíme v 8 h, Petík o něco dřív a posílá fotky. Já rychle smolim status, dělám jim snídani, všichni hledáme zatoulaný místní autíčko. Výhrůžka, že tu místo něj a druhýho s porouchaným kolem bude Kuba muset nechat dvě svoje hračky, je dost vážná a stresující, ale ne natolik, aby hledal pořádně… Naštěstí ho najde a kolo i situaci spraví táta. V 11 h opouštíme stanoviště, doplníme zásoby ve dvou obchodech, přičemž zjistíme, že kousek vedle bydlení nám na chodníku parkuje parádní stará, parní lokomotiva, která stojí za bližší průzkum.

Ještě než se s Trebinje definitivně rozloučíme, vyjedeme si ještě na kopeček nad město, ke kostelíku Hercegovačka Gračanica, který na nás celých 24 hodin shlížel.

Hercegovačka Gračanica

Hercegovačka Gračanica – pravoslavný kostel byl postavený v roce 2000 na místě posledního odpočinku básníka a diplomata Jovana Dučiće, který o to žádal ve své závěti. Je inspirovaný klášterem Gračanica v Kosovu, jedním z nejvýznamnějších center Srbské pravoslavné církve. Na kopci nad městem je pak v rámci areálu i několik dalších staveb, například krásná zvonice, archeologické muzeum nebo malý amfiteátr.

Kostelík nad městem je vcelku malý, ale krásný zvenčí i uvnitř. A teda je od něj nádherný výhled na město. Při hledání kešky mezi stolky restaurace nás Kuba vyignoruje a jde si po svém, načež se hrozně diví a řve, když ho hodné paní “odchytí” a vedou nevím kam nazpátek. Ztropí scénu, protože nemá rád, když mu někdo hatí plány, natož cizí, a já se mu vůbec nedivím. Akorát se bude muset naučit těm starostlivým cizincům vysvětlit, že maminka a tatínek jsou támhle za rohem a on fakt není ztracený chudáček:-) Od starší paní dostane ještě nějakou tyčinku z lentilek obalených v čokoládě, z čehož mi naskakuje husí kůže, ale výjimečně mu to neseberu a radši se nedívám, jak to do sebe naláduje. Taky někde našel bílou kytku s hodně okvětními lístky, a ta se stává jeho oblíbencem pro dnešní den. Skončí s ní až večer, když ty poslední 3 lístky, co ještě zůstaly, taky zvadle odpadnou:-)

S klimoškou ohulenou na maximum stoupáme z města zase trochu do kopců, první plánovaná zastávka je hrad Ključ. Ovšem už po prvních pár metrech od odbočení ze silnice na šotolinu, zatímco se kocháme parádními kopci, se ozve dost nepříjemný zvuk a divné drncání. Ne, cesta není panelová, to jenom jedeme zase po ráfku. No paráda! Takže honem na kraj cesty, pořádně odstavit to není kde, vyndat půl kufru a půl spíže, aby mohla ven rezerva, vyměnit kolo, a pak to tam všechno zase zandat (ne na dlouho). Začínáme být celkem zkušení, a tak to dáváme pod 20 minut:-)

Cesta ke zřícenině Ključ a další defekt

K hradu, respektive jeho nevalným, ale působivým zbytkům se vyškrábeme maličkatou silničkou, na konci dva chlapíci sekají zarostlý hřbitov a dál nejde ani jet ani jít. Cvaknem pár fotek a Petík to zkusí vzít dronem, což nemá úplně špatný výsledek, a vracíme se se zastávkou u studánky s ledovou a čistou vodou.

Sjedeme do vesničky Avtovak, kde narazíme na prvního vulkanizera (pneuservis), těsně před zavíračkou (což dopředu nevíme). Kolo je zas na hadry, takže bereme staro-nové za 15 €, respektive 30 marek, a to putuje rovnou na ráfek. To by bylo, abychom tu postupně nepřezuli celé auto, když jsme ty naše gumy už chtěli letos dojezdit…;-)

Do většího města Gacko, které bylo v záloze, tedy zajíždět ani nemusíme, a mizíme rovnou zase do hor, tentokrát takových hodně travnatých a  skalkovitých, kolem přehrady Klinje. Plánujeme tu někde zakempit. K vodě se dá dostat jenom na pár místech, jedno je štěrkové parkoviště s altánky a utopeným molem a rybářema. Druhé je z dálky krásné, altánek na ostrohu, ale když tam přijedeme, vypadá to jak na skládce, a při představě, že se tady v tom bude Kuba celý večer hrabat a já vařit večeři, se o mě pokoušejí mrákoty a prudím, ať se vrátíme na neofiko, ale hezky schované a čisté místo na vedlejší cestě, které jsme míjeli jako první možnost spaní.

Petík souhlasí, ale mine odbočku a o kus dál hlídkují policajti, takže se nechce vracet. Taková náhodná kontrola je totiž jedna z mála možností, jak by nás mohli vyhmátnout, že tu nejsme přihlášení (a to jsme se kvůli tomu hned po vjezdu do Bosny ubytovávali – apartmán Sajra v Kulen Vakuf), a to se nám po skoro měsíci a pár dní před opuštěním země riskovat nechce. Plazíme se proto vedlejšími silničkami, až najdeme dostatečně rovné místo, kde by šlo zakempit. Jako na potvoru je tu zrovna taky docela bordel, ale už nemáme sílu to řešit. Rozkládáme auto a vaření, já to mám dnes s masem na dlouho. Čekání na večeři si krátíme procházkou a focením nádherných kopců, výhledů i večerního nebe a západu slunce, dopitím lahve vína a “řeckým salátem” (rajčata, okurky, feta). Všechno včetně úklidu nakonec zvládneme ještě za světla, a tak se dnes ukládáme dost brzy a doháníme spánkový deficit posledních dní.

 Tisk článku