---

Pátek 28.11. – den sedmdesátý čtvrtý – CESTA DO ESFAHANU

Poslední ráno jsme neměli nijak moc naspěch, takže jsme si v klidu vstali, dali poslední snídani (vyzkoušeli jsme i sezamovou pastu a zjistili, že stejně jako nutella to na chleba prostě nepatří – jako byste si namazali rozteklou chalvu), nakoukli jsme do sklepa ke qanatu, během dopoledne zabalili náš bezmezný chlívek a před 12 jsme se rozloučili s jedním z nejhezčích hotelů (nikoli pokojů), kde jsme kdy přebývali.

Měli jsme cestu kolem mešity Bogheh Sayd Roknaddin, kam už by nás pustili oba. Petíkovi se nechtěla sundavat bagáž, tak jsem dovnitř nahlédla jen já. Uprostřed byla opět hrobka, jinak celý prostor vyplňovalo a ukrývalo lešení, takže kromě vyřezáváných ornamentů na jedné stěně nebylo nic zajímavého vidět. A stejně tak i před Páteční mešitou – všechny kotle a ohniště pryč, koukali jsme zase jenom na prázdnou ulici. Mazec! Jinak v ulicích obecně bylo dost mrtvo. Byl sice pátek, tedy v muslimském světe sváteční den, jako neděle, ale pravděpodobně nějakou roli hrálo i ukončení Arbaeen. Když jsme se vydali dál směrem k terminálu městských autobusů, pochopili jsme. Míjeli jsme totiž další z yazdských mešit, kam nejspíš zmizela většina obyvatel města, nebo aspoň této čtvrti. Do mešity se scházely davy lidí, všechny ulice kolem zabarikádované parkujícími auty a dokonce i autobusy. Od mešity se z amplionu ozývalo sváteční kázání.

Po cestě na bus jsme šli také kolem proslulých zahrad Dowlat Abad, které patří do komplexu 5 íránských zahrad zařazených pod UNESCO, nicméně jsme obcházeli asi nějaký zadní trakt, protože při nahlédnutí přes plot jsme viděli jen vyschlé kanály a jezírko. Autobusový terminál jsme našli bez problémů podle mapy a popisu od paní v infocentru, a s pomocí dvou studentek a mladého chlapíka se nám povedlo i nastoupit do správného autobusu. Dokonce nám na svojí legitku odpípl dva lístky a my jeli. Íránci jsou super:-) Autobus nás dovezl na ohromný, nový terminál za městem, uprostřed pouště, ovšem s vodotryskem:-) Jen co jsme vystoupili, už nás táhl naháněč k autobusu do Esfahanu. Byl to VIP bus, ale chtěli za něj 140 000 rialů za osobu, což byla cena, co měl stát normální bus, tak jsme bez váhání nasedli.

5 hodin do Esfahanu nás vezl řidič, který by měl nejlépe vrátit papíry a do ničeho motorového už nesedat. Pustili jsme si Bony a klid 2 a Dědictví 2 a ohodnotili to tak, že poušť a hory za oknem jsou rozhodně zajímavější podívaná. Jediné nepříjemné bylo, když nás steward asi po hodině jízdy donutil se připoutat, což mi způsobilo bolení břicha až do večera. Příště se na něj vykašlu.

Do Esfahanu jsme dorazili už za tmy a na terminál, který byl zas x kilometrů od centra. No jo, já vím, že se pak autobusy nemusí prodírat hodiny a hodiny městskými zácpami, ale kdo má pořád řešit tu MHD?:-) Na nádraží, když se šel Petík porozhlédnout po něčem k snědku, se se mnou dal do řeči děda uklízeč, a to perfektní angličtinou. Pracoval totiž dřív v hotelu, teď už je v důchodu, ale musí si stejně vydělávat aspoň jako uklízeč, aby se uživil. Docela zajímavé popovídání s ním bylo, a doporučil nám zkusit hotel Amir Kabir (ano, ten, kde pracoval), že by měl být jeden z nejlevnějších ve městě. Napsal mi jeho název ve farsi a ukázal nám stanici MHD busů. Tedy jedno z hezčích přivítání v novém městě:-)

S řidičem autobusu už taková sranda nebyla. Byl to pes, kterému neunikne nikdo bez placení, takže ačkoli uklízeč tvrdil, že pro nás bude bus zadarmo (což jsme teda moc nevěřili), tak chtěl 7 000 rialů za osobu a ještě si nechal tisícovku, že nemá nazpátek. Super… Pak nás vyhodil někde uprostřed ulice, kde nebyla ani zastávka, ani hotel. Super na druhou… Pokračovali jsme ulicí dál, přes velkou křižovatku, a za ni, kde už svítil nápis Amir Kabir Hotel (jak jsme později zjistili, dál za ním byly další hotely a guesthousy). Chvíli jsme se dvěma mistry smlouvali, až jsme se dostali na 400 000 rialů za pokoj. I tak to bylo v rámci rozpočtu moc, dneska jsme se plánovali vůbec neubytovávat, ale zima nás nakonec zahnala. Pokoj se nacházel v nejzadnější části dvora, měl prosklenou cenou stěnu, za ní silný závěs, byl docela prostorný, s umyvadlem a dost přetopený. Za tuto cenu bez snídaně, kterou si ráno zbytek hostů užíval před našimi dveřmi. Levnější nabídka byl ještě jakýsi dorm ve sklepě na dvoře, ležení na zemi na matracích, jinak žádné vybavení. Myslím, že za to chtěli 200 000 rialů. Cena dobrá, ale jsme radši, když klíč a přístup ke svým věcem máme jen my sami, pokud to jde. WC a sprchy byly v jednom rohu dvora, takže tam byla teplota tak akorát na vystrčení zadku, na sprchu bych to neviděla (v těchto chvílích člověk ocení to umyvadlo v přetopeném pokoji, byť se studenou vodou).

Vyrazili jsme rychle pro něco k jídlu, než nám všude zavřou, ale s politováním zjistili, že většinový sortiment na rušné ulici kolem hotelu jsou sportovní potřeby a oblečení. Narazili jsme na vývařovnu s vyhlášeným skopovým vývarem ab gúšt, jenomže za porci chtěli 100 000 rialů, tak to asi zatím neochutnáme. Zachránilo nás malé bistro s falafelem, kde prodával sympatický chlapík, a čekání na svou porci jsme si krátili pokusy komunikovat se skupinou vysmátých žen, dívek a holek. Náznaky angličtiny projevovala jen jedna, ale rukama nohama jsme zvládli si nakonec povědět všechno, co jsme měli na srdci:-)

Sobota 29.11. – den sedmdesátý pátý – PRVNÍ PROHLÍDKA ESFAHANU

Ráno nás nezdržovala snídaně, která byla stejně malá a předpřipravená, takže nás ani nemrzela. Dáme si něco po cestě… snad. No, ačkoli cesta do centra byla docela dlouhá, nic kloudného pro nás se najít nepodařilo, prostě s tím jídlem je to tu špatné.

O Esfahanu se říká, že je jedním z nejkrásnějších íránských měst, tak jsme byli sakra zvědaví. Měli jsme namířeno nejprve ke starobylé Jameh (Páteční) mešitě. Cestou se návštěvník nevyhne ohromnému náměstí Maidan-e Emam Ali (Náměstí imáma Aliho, nebo také Kohneh, Atiq, či Staré náměstí), které je lemováno dvojitým podloubím ve tvaru sultánovy čepice, takže celé působí jakoby uzavřený prostor. Mešita samotná se opět pyšní nádhernými modrými kopulemi a její část zabírá muzeum. Bohužel jsme zase zůstali civět na vstupné – turisti 100 000, místní 15 000 rialů. Zkusili jsme požadovat studentskou slevu i scénku s yeksan sazi, ale pokladník zde byl neoblomný až arogantní. Věděli jsme, že Esfahan je plný úžasných paláců a mešit, a že o moc nižší ceny vstupného čekat nemůžeme, tím pádem si budeme muset vybrat, a tak jsme si nechali rozpočet na tu hlavní, Šáhovu mešitu. Jameh jsme si obešli kolem dokola, kde se spletité uličky noří do útrob rozsáhlého bazaaru. Právě těmi jsme se vydali k našemu dalšímu cíli. Na bazaaru opět oči přecházely z barevných látek, které na íránských ulicích nikdy neuvidíte díky vše zakrývajícím čádorům. Krásné byly karavanseráje – otevřené dvory s fontánami a posezením, většinou i s nějakou tou restauračkou, nebo spíše čajovnou. Po bazaaru se pohybovalo mnoho mužských postav v dlouhých hábitech a turbanech, kterým jsme říkali perští princové a myslíme si, že šlo o učitele (imámy, i když v Íránu se toto slovo možná používá jen v souvislosti s náboženskými vůdci, nevím) islámských škol (medresy). V jednom místě jich byla zvlášť velká koncentrace, tak jsme chtěli nahlédnout, odkud se berou a kam mizí. Ženám byl ovšem vstup zcela zakázán a i Petíka vyhodili, když šel do dvora nahlédnout.

Jakmile jsme vystoupili z brány bazaaru, otevřela se před námi fantastická podívaná, Imámovo náměstí (dříve Šáhovo, správným názvem Maidan-e Naqsh-e Jahan), podle některých zdrojů druhé největší náměstí světa. Když jsme se však pokoušeli tuto informaci ověřit, zjistili jsme, že to je dost problematické tvrzení, neboť žebříčků existuje spousta a liší se nejspíš podle toho, co se považuje za „náměstí“. Každopádně tuto informaci tedy nebudeme brát závazně a radši vám sdělíme, že má rozlohu 560 x 160 m, 89 600 m2, a v době vlády šáha Abbáse, kdy bylo postaveno (přelom 16. a 17. stol.), zde mohly probíhat zápasy v národním sportu pólu, které šáh sledoval ze svého vyvýšeného paláce Ali Qapu zhruba vprostřed náměstí. Ten byl nyní obklopen lešením. Naproti paláci pak stojí mešita šejka Lotfolláha (Masjed-e Sheikh Lotfollah) s překrásně zdobenou kopulí svítící tyrkysovými ornamenty do daleka (svého času sloužící jako palác šáhova harému), a na opačném konci, než bazar, se pak skví samotná Šáhova mešita (Masjed-e Shah), jedna z nejkrásnějších a nejvíce fotografovaných staveb země. Celé náměstí je obehnáno domy s dvojitým podloubím a tvoří tak nádherně kompaktní celek, úplný architektonický skvost. Ne nadarmo jsou náměstí i mešita zařazené na seznam památek UNESCO. Přízemí celého náměstí vyplňují obchůdky se suvenýry, zejména různými sladkostmi, oblečením, koberci a překrásnými, ručně malovanými, skleněnými a porcelanovými výrobky.

Lotfolláhova mešita vybírala také vstupné ve výši 100 000 rialů, takže jsme do ní také nešli. V malém krámku vedle ní jsme vznesli první dotaz na cenu pohledů, a prý 15 000, i když rychle pán slevnil na 10 000 rialů. My došli k Šáhově mešitě, která ale ve 12:30 zavřela, a tak jsme tu chvíli smlouvali o pohledy, fotili stavbu zvenčí, a pak se šli zatím projít dál.

Sehnali jsme k jídlu aspoň pekárnu s čerstvým chlebem, i když nám při jeho konzumaci pekelně zkřehly ruce – jakmile zalezlo slunce, byla děsná zima. Přidali jsme do kroku a brzy došli na nábřeží řeky Zayandeh, kde nás čekaly další z esfahanských chloub – patrové, čásečně kryté mosty – minuli jsme dva menší a nakonec došli k nejznámějšímu, Khaju (Pol-e Khaju). Vykouklo zase slunce a najednou by šel člověk možná i do trička:-) U řeky se s námi dali do řeči dva mladíci, nejprve se opatrně ptajíc, jestli nám nevadí, že by si s námi chtěli chvilku popovídat anglicky. To bylo roztomilé. Kromě plácání o naší cestě jsme se od nich dozvěděli zajímavou informaci, že prý máme štěstí, protože je letos konečně dostatek vody, takže přehrada nad městem pustila vodu do řeky, jinak tu prý teď dva roky koukali do suchého koryta. Nábřeží a půvabné dvoupatrové mosty s podloubím jsou oblíbenou lokalitou místních k pikniku, odpočinku, posezení a focení tuny selfie s kamarády:-) Celkem pěkné počasí sem vylákalo doslova davy lidí, kteří posedávali na trávnících promenády, na lavičkách, na mohutných kamenných pilířích, po kterých se dalo procházet pod mosty. Řeka Zayandeh je v oblasti Esfahanu křižována celkem 11 mosty, z toho 6 je novodobých. Ty staré pocházejí většinou z přelomu 16. a 17. století. Většina mostů má možnost regulace průtoku vody, slouží tedy i jako jakési malé přehrady, pokud je potřeba. Jejich arabská/perská architektura plná lomených oblouků vytváří úžasnou podívanou nejen při pohledu ze břehu, ale ještě mnohem víc při procházce po mostech nebo nahlédnutí pod ně, k pilířům. I my jsme se připojili k místním – poseděli jsme na trávníku nad pytlíkem slunečnic, prošli se po i pod mosty, a nemalý čas nás zabavilo pozorování a focení racků na řece.

Po příjemném courání kolem řeky přišel ale čas návratu, abychom stihli mešitu, o které jsme mysleli, že má otevřeno do 16 hodin, nakonec se ukázalo, že je to 16:15. Narazili jsme na Falafel house, kde jsme si dali zatím nejdražší (25 000 rialů), ale velký a suverénně nejlepší falafel.

Před mešitou jsme si neodpustili scénku se vstupným, načež se do toho vložil prodavač koberců z nedalekého obchůdku, který nás jednak pozval na čaj, druhak tak dlouho rozmlouval s pokladním, až nám vymluvil slevu 50 000, takže jsme šli oba za 150 000 rialů:-) Poděkovali jsme, čaj odložili po návštěvě mešity a vydali se do jejích útrob. Je pravda, že za ty peníze a za návštěvu fakt stojí. Za vstupní bránou – iwanem je další brána, stejná jako na další tři světové strany, překrásně zdobená modrobílými ornamenty a náboženskými kaligrafickými texty. Uprostřed je velké nádvoří s fontánou, a na západní straně potom samotná mešita – otevřený prostor pod mohutnou kopulí, který má údajně zcela výjimečnou akustiku – díky tvaru kopule může imám mluvit potichu, ale všichni přítomní věřící dobře slyší. Stejně jako nás zaujala tyrkysová výzdoba a pohled na celé nádvoří v celku, tak my jsme zase zaujali skupinu zdejších studentek, co si se mnou přišly popovídat. A zatímco já jsem klábosila s holčinami, Petík se přesunul do jedné z postranních zahrad, oázy klidu, kde odpočívali i dva „perští princové“. Zeptali se Petíka, odkud je, načež jeden prohlásil AHOJ:-) Když jsem dorazila i já, měli už kluci všechno vyříkané, dostali jsme od nich karamelu a nechali se s námi vyfotit. Bohužel pro ně to viděla skupina Japonců, a tak si pánové mohli užít naplno svou chvíli slávy v záři blesků fotografů. Nejsem si jistá, že z toho byli úplně nadšení.

Mešitu jsme opustili kolem půl 5, když začínalo zapadat slunce a celé náměstí se zalilo úžasným nazlátlým světlem. Petíka chytl fotoamok a stálo to zato. Pan kobercák už na nás čekal, ale vysvětlili jsme mu, že teď prostě nemůže fotograf usednout k čaji, a že se zastavíme potom. Když jsme ho později hledali, všimli jsme si, že odcházel s nějakou slečnou, co asi taky zkoušel sbalit aspoň na čaj. Počkali jsme na něj 10 minut, a pak šli do hotelu, protože začala být zima. V naší ulici, i když stále dost daleko od hotelu, jsme narazili na otevřenou pekárnu, odkud jednak sálalo příjemné teplo a vůně čerstvého chleba, jednak nás dva chlapíci nechali fotit a točit celý proces výroby. Nejvíc se mi líbila pec zevnitř – vyložená štěrkem, teplo z ohně se do ní vhánělo po straně. Dlouhým bidlem, kterým se připravená placka vkládala dovnitř, se ještě víc roztáhla, takže všechny jejich plackovité chleby byly na jedné straně oblé, zatímco druhá se jim natahovala kamsi do dálky:-) Na večeři posloužily skvěle…

V hotelu jsme se pustili do práce s fotkami a deníkem, užívali si přetopený pokoj a sbírali morálku k nočnímu focení. Nakonec jsme se k němu odhodlali až po 10. hodině, navlékli jsme, co šlo, a vyrazili do naprosto liduprázdných ulic. I Imámovo náměstí bylo téměř bez lidí, tedy ideální podmínky pro focení. Vydrželi jsme asi hodinu, než se zima prokousala všemi vrsvami oblečení, a pak se vrátili do teploučkého pokojíku. Na dvoře seděli dva chlápci, popíjeli čaj, a po chvíli na nás přišli zaklepat. Vyptávali se odkud jsme, na naše cestování, chtěli si pokecat, i když trochu anglicky uměl jen jeden. Ten druhý nás ale jeho prostřednictvím pozval na druhý den k sobě domů na večeři. Vzali jsme si na ně kontakt s tím, že se ozveme a případně domluvíme, protože jsme věděli, že možná zítra večer už tu nebudeme, tak abychom neslibovali něco, co nemůžeme splnit. (Nakonec to tak opravdu dopadlo, tak jsme poprosili recepčního, který se s nimi znal, aby jim zavolal a omluvil nás, což ochotně provedl.)

Neděle 30.11. – den sedmdesátý šestý – ARMÉNSKÁ ČTVRŤ

Věděli jsme, že autobus do Shirazu nám jede až večer, a tak jsme dopoledne strávili aktivním odpočinkem nad počítačem v pokoji (já jsem akorát skočila vystát s babkami frontu na chleba), a po poledni využili možnosti nechat si schovat batohy v malém, zamčeném kumbále (spolu s hromadou dalších) a vyrazili ještě do města na lehko. Měli jsme namířeno přes třetí z historických krytých mostů do Jolfy, arménské čtvrti. Mimojiné nás zlákal popis levného stravování v průvodci, nepopíráme:-) Přeci jen tato stránka cestování zatím v Íránu dost pokulhává… Most byl parádní, ze všech tří asi nejméně zdobený, ale o to delší, mohutnější a majestátnější. Zato Jolfa byla vysloveně zklamání. Ulice úplně stejně mrtvé jako zbytek města, maximálně pár otevřených restaurací, ale že bychom si někam došli na khinkali, to tedy fakt nehrozilo. Vlastně kromě několika kostelů nebylo moc poznat, v čem má být ta „arménskost“. Katedrála Vank, nejstarší a údajně největší arménský kostel na území Íránu, byla působivá, ale platit vstupy do svatostánků se nám prostě nějak příčí, zvlášť přemrštěných 100 000 rialů. Zkusili jsme paní v pokladně ukecat, ale ani jako studenti, ani jako křesťané jsme neuspěli, tak jsme si katedrálu vyfotili z nádvoří od pokladny a pokračovali dál. V okolí stojí několik dalších kostelů, všechny za 50 000 rialů, což už nám ale fakt přišlo jako vyděračství. Dali jsme si na cestu zmrzlinu (kde nás prodavač taky natáhl, ach jo) a šli přes obyčejný most zpátky na naši stranu. U falafeláka jsme se zastavili na obědo-večeři, falafely, hranolky a burek plněný zvláštní, (asi) salámovou směsí, a v obchodě s oříšky a sušeným ovocem si koupili oříškovou směs. Byly v ní i takové bílé hrudky, se kterými jsme se pak setkávali dost často – někdy to byly jen cukrové hrudky (Indie), ale tady v každé bylo malinké hořčičné semínko.

V hotelu jsme vyzvedli batohy a ověřili si ještě pár informací na netu, a pak se podle rady recepčního vydali hledat autobusovou zastávku a linku 91. Zastávku za velkou křižovatkou jsme našli bez problémů a hned první autobus byla 91, ale totálně narvaná. Nicméně řidičovi jsme se líbili, a tak nás namáčkl k sobě před palubku, povídali jsme si v zácpě, za krkem nesmírně zvědavý dav, od jednoho klučiny jsme dostali datli. Za lístky jsme nechali opět 15 000 rialů a nechali se vyhodit přímo před autobusákem, kde už jsme to znali. Velmi jsme ocenili nadchod přes rušnou ulici, na který se dalo vyjet po eskalátoru. To by se mělo zavést všude!

Na nádraží jsme byli rychle odchyceni a během pár chvil měli v ruce jízdenky do Shirazu. Usadili nás do asi hodně nové kanceláře, kožená křesla měla některá ještě igelitové obaly. Ovšem za 10 minut chlápci začali kancelář rozebírat, vymontovali skla, rozebrali přepážky, pak i něco vrtali, ale to už jsme seděli ve vedlejší větší čekárně, kde jsme si zabrali místečka před velkým fukarem tepla. Přišel zase pokecat děda uklízeč, a po půlnoci jsme nasedli na další z íránské luxusní autobusové flotily. Sice až po delší chvíli, ale dostali jsme krabičku se sváčou, tentokrát zdravou – banán, jablko a okurka – asi abychom se na noc necpali sladkým:-) Byli jsme po dnešním courání městem dost unavení, tak jsme brzy usnuli a probral nás až ruch ve 4 ráno, když zničehonic všichni vystupovali. Jeden pán, který se s námi bavil už na nádraží, se slitoval a vysvětlil, že náš autobus měl poruchu, a tak jsme byli rozděleni do dvou dalších přistavených busů. Pan řidič i ostatní cestující, páč zřejmě angličtinou nevládli, se nám neobtěžovali totiž říct vůbec nic. Naštěstí i náhradní autobus byl slušný a pohodlný, takže jsme sice změnili místo, ale jakmile jsme se usadili, mohli jsme se vesele dospat do rána.

Download file: 5139.gpx