---

Úterý 25.11. – den sedmdesátý první – 1. DEN V YAZDU

V půl 8 nás vzbudil sekuriťák z nové směny a opět chtěl po nás pasy, tak jsme mu na to řekli, že už je viděl kolega. Příjemná slečna na informační přepážce za námi (která jako jedna v mála pracovníků informací v téhle zemi uměla anglicky) mu to přeložila a on dal pokoj. Ale neva, stejně byl čas vstávat. Velkorysé záchody (teplá voda, mýdlo geniálně rozváděné ze zásobníku ke každému kohoutku) nám poskytly dostatečné ranní zázemí, a pak jsme si jen počkali na ten nás šinkanzen v 9 hodin a nasedli. Původně měl jet v 8:25, ale to jsme už u večerních spojů pochopili, že na čas to tu fungovat nebude. Ve vlaku jsme si našli svá místa – Petík vedle mladého kluka, já přes uličku vedle starší paní. Hlavně, že po mně chtěl pokladník milion údajů, jména, rodinný stav, atd… a pak nám ani nedá místa vedle sebe. Navíc jsme seděli proti směru jízdy a ani jeden u okýnka, abychom si tu zajímavou pouštní krajinu vyfotili. No tak aspoň že mysleli na naše žaludky a dostali jsme krabičku dobrot, včetně malého balení mléka. To jsme si nedali, ale schovali, mohlo by se hodit:-) Neprozřetelně jsme si nechali naservírovat i kafe z pojízdného vozíku, ale to jsme si pak museli hezky zacvakat, a 50 000 rialů byl na nás dost slušný úlet. Zato paní vedle mě byla jako maminka, podělila se s námi o oříšky, mandarinku a jablko, společně jsme pak uklízely odpadky;-) Venku za okny se táhla poušť kam jen oko dohlédlo, ale taková písečno-kamenitá placka to byla, žádné duny. Před Yazdem se postupně začala čím dál tím víc objevovat zavlažovaná pole a sady. Jako dobrý, ale tak si teda poušť moc nepředstavujem!:-)

Yazd, město, kam jsme měli namířeno, je jedno z perských sídel, které by při návštěvě Íránu rozhodně nemělo být vynecháno. První zmínky o něm pocházejí z 5. století, pravděpodobně ale bylo centrem zoroastriánů již o několik století dříve, někteří jeho počátky staví před nás letopočet (významným centrem zoroastriánství zůstalo dodnes, i když šíitský islám zde během staletí velmi pomalu převládl). V roce 642 bylo město dobyto Araby, jeho hlavní význam ale stále spočíval v obchodu. V období středověku se stalo významným obchodním uzlem, kam mířily jednak obchodníci putující po Hedvábné stezce, jednak karavany z východních pouští, na jejichž okraji se město nalézá. V roce 1272 do Yazdu zavítal Marco Polo a měl pro něj jen slova chvály, zejména vyzdvihoval jeho textilní produkty – koberce a hedvábí. Yazd je také unikátní svou architekturou, která odpovídá zdejším přírodním podmínkám – domy se silnými zdmi, které izolují od spalujícího tepla, pod nimi rozvětvená síť quanatů, vodních kanálů, a jeden ze symbolů města (i když se nacházejí i na mnoha dalších místech Blízkého východu), větrné věže zachytávájící vítr a zajišťující přirozenou klimatizaci domů. I my jsme na Yazd četli samou chválu, a tak jsme byli zvědaví, zda se naše očekávání naplní.

Před jednou hodinou jsme dorazili do Yazdu a nejprve se museli probojovat davem ziskuchtivých taxikářů (i když na to, jaké jich tu bylo množství, to nebylo nakonec tak strašné). K jejich velkému překvapení jsme na opačné straně nádražní haly do ní opět vstoupili, protože nás napadlo si rovnou raději zjistit i odjezdy do Esfahanu. Ze zvyku jsem zamířila k velké budce INFORMATION, nicméně mě nijak nepřekvapilo, když pracovník, co má informovat, se se mnou ani v nejmenším nenamáhal komunikovat a rovnou si zavolal přítele na telefonu. No dobře, za chvíli přišla mladá paní, se kterou jsme se na všem v pohodě domluvily, ukázala mi, kam jít na městský autobus, a doporučila dva hotely v centru (jeden 5* a druhý, když chceme něco levnějšího, 4*:-). Ještě chtěla začít povídat o památkách, ale to už jsem ji zarazila, že máme na programu až zítra. Dle rady jsme se postavili na autobusovou zastávku a čekali, co bude. Bylo ale jenom to, že za námi neustále chodil jeden taxikář za druhým, žádný autobus po velkém a narvaném parkovišti před nádražím vůbec neprojel. Rozhodli jsme se tedy projít na větší ulici, která byla odtud vidět, a kde jezdil jeden autobus za druhým. Dřív, než jsme tam stihli dojít, nás odchytil řidič zaparkovaného autobusu, co se chtěl hrozně kamarádit, a že jede do centra, ať si nastoupíme. Peníze nechtěl. Tak jsme nastoupili, usadili se, on objel blok a cca 100 m od místa, kde nás nabral, najednou zůstal stát. Bylo to na kruháči, tak jsme nejdřív mysleli, že do něj někdo naboural a teď se to venku řeší. Jenomže on na nás za chvíli kynul, ať si přistoupíme do dalšího autobusu, který on zastavil. Tak nevíme, jestli měl nějakou poruchu, nebo se mu nechtělo jet jen se dvěma cizinci…druhého řidiče jsme se pro jistotu zeptali, zda jede do “city center”, on nám to odkýval, my nastoupili a jelo se úplně na opačnou stranu od centra. Za velikánským kruhovým objezdem zajel na nádražíčko a skončil. Ach jo… Naštěstí s námi jel mladý klučina, který zvládal pár slovíček anglicky, ale především jsme díky němu pochopili svou chybu. “City center” tady totiž říkají nějakému velkému nákupnímu centru typu Zličín na kraji města, a tam nás řidiči směřovali. Ujasnili jsme si, že my potřebujeme do “šahr markaz” (turecky to bylo šehir merkez, takže se to bude dobře pamatovat), a kluk nám pomohl najít správný autobus. Na 3. pokus jsme se tedy zvládli dopravit do starého města, kde bylo teď, ve 2 hodiny odpoledne, totální mrtvo. Na severu to nebylo tak výrazné, ale čím víc jsme sjížděli na jih, všimli jsme si, že siesta se drží všude v čase cca 11 – 16 hodin, což bohužel naše cestování dost omezovalo, nebo spíš znepříjemňovalo. Navíc, podle mého názoru, je to hlavně projev lenosti – přes léto tento zvyk naprosto chápu, v 50°C se prostě nedá dělat nic jiného, než zalézt někam do útrob kasby a čekat, až to přejde, ale touto roční dobou mi to přišlo jako zbytečný luxus, kdy všichni zbytečně přicházejí o kšeft:-)

Našli jsme doporučované hotely ve starém centru, všechno naprosto úžasné staré domy – paláce s vnitřním zastřešeným dvorem, kde bylo jezírko, nějaká ta zeleň a sezení pro hosty nebo rovnou restaurace. Takovému krásnému ubytování samozřejmě odpovídala i cena – v Orient hostelu jsem dostala mimosezonní slevu z 35 na 25 $ za pokoj (cca 800 000 rialů), dorm měli za 200 000 rialů na osobu, malinký a narvaný, ve vedlejším, rozkopaném dvoře, sociálky bůhví kde. V Silk road měli dorm plný, pokoje za 35 $. V hotelu Kohan chtěli 300 000 za dorm (asi 11-lůžkový, zatím prázdný, s WC a sprchou přímo v pokoji, ale jen v jednom exempláři), 700 000 za pokoj. To je teda situace… a pak nás napadla spásná myšlenka, že bychom doprčic taky mohli zkusit smlouvat:-) Domluvili jsme se nakonec v Kohanu na 1 000 000 rialů za 2 noci, se snídaní. Dostali jsme pokoj v jakési půdní vestavbě, kam už v podstatě nesahal internet (ale u recepce a ve dvoře švihal dobře), kolem nás další dva takové pokoje, které se časem zaplnily. Společně jsme měli k dispozici 3 záchody kombinované se sprchou, takže celkem pohoda. V pokoji byla trochu zima, ale večer jsme zjistili, jak ovládat velká plynová kamna, a během pár minut jsme měli soukromou saunu:-)

V podvečer jsme vyrazili na obhlídku jídelních možností, stále doufajíc v nějakou nečekanou, příjemnou změnu, i když ono je to vždycky spíš o tom naučit se najít věci, které já budu chtít kupovat a jíst, a to nám v každé zemi chvilku trvá:-) Vrátili jsme se na hlavní ulici a nestačili se divit, jak je oproti odpolední siestě živá. Všude otevřené obchody, nejvíc s oblečením a suvenýry, sem tam masna nebo zelinář, cukrárno-pekáren také hned několik, přeci jen je to snad hlavní způsob stravování Íránců závislých na cukru:-) My jsme si koupili chleba, který chutnal trochu žitně, což byla příjemná změna. O kus dál jsme našli bistro s moc dobrým falafelem, a nakonec jsme si u sympatického pána na konci ulice nasypali oříškovou směs a sušené meruňky, abychom si měli co dát k večernímu posezení ve dvoře nad čajem;-)

Cestou zpátky jsme potkali majitele našeho hotelu, milého dědu, který nám ukázal velký supermarket (kam chodí nakupovat všichni turisti, takže je dost předražený), jinou cestu spletitými uličkami k hotelu, nádherně zdobenou bránu zadního vchodu hotelu. Vyprávěl nám, že to je jejich rodinný dům, který postupně se syny přestavuje tak, aby poskytoval veškerý komfort hotelu, ale zároveň zůstala zachována jeho tradiční podoba. Dokonce si i opravují větrnou věž, jednou by měla opět fungovat jako tradiční způsob ochlazování vnitřku domů. Když jsme vešli do dvora, kde nebylo teplo jako v pokojích, ale dostatečně příjemně, aby tu člověk poseděl nad čajem ze samovaru, který tu byl stále připraven, neskutečně to tu vonělo. Děda nám ukazoval stromy, které jim tu kolem fontánky rostou – citroníky, pomerančovníky, pak nějaký speciální druh s velmi kyselými pomeranči, co se normálně nejí, ale používají se na vaření, no a pak ještě rozkvetlý keř, kterému říkal night beauty, a který nádherně voní, ovšem právě jenom v noci. Nakonec nám ukázal, že dům má i vlastní quanat, kanál ve sklepení, starobylý způsob rozvodu vody v pouštním městě. Díky tomu, že voda celý podzemní prostor ochlazovala, využíval se zároveň jako sklad potravin. Máme se tam jít zítra podívat. S tím jsme se rozloučili, on odešel za svými povinnostmi a my si poseděli nad čajem, oříšky a meruňkami, a samozřejmě internetem. Pro nás veškerý potřebný komfort naplněn:-)

Středa 26.11. – den sedmdesátý druhý – OBJEVOVÁNÍ YAZDU

Večer jsme to nakonec zabalili docela pozdě, tak se nám ráno nechtělo vstávat, ale spolehlivě nás dostala ven z postele chuť a zvědavost na snídani. Ta na nás čekala připravena ve dvoře, na stolech vedle samovaru, kde si každý mohl nabrat, co hrdlo ráčí, a pak se s tím usadil kdekoli ve dvoře, u stolu nebo na některou z válecích plošin vystlaných koberci a polštáři. V nabídce byl plackovitý chleba, máslo, sýr (balkánského typu, jen trochu nevýrazný), vajíčka natvrdo, sezamová pasta a malá balení marmelád, která bych v Íránu rozhodně nečekala. Příchutě citron, mrkev a třešeň lákaly všechny:-) Na naše běžné cestovní poměry tedy dost luxusní snídaně. Po jídle jsme využili celkem vylidněného hotelu, dali si důkladnou horkou sprchu a já vyprala tolik z našeho nepořádku, co se jenom vešlo na šňůru. S rozpálenými kamny to schlo jedna báseň.

Nechtěli jsme ale přijít o všechno zajímavé kvůli siestě, tak jsme ještě rychle vyrazili na nějaké ty památky. Propletli jsme se hliněnými uličkami, které obklopují náš hotel a které nás nepřestávají fascinovat, a stanuli před mešitou Bogheh Sayd Roknaddin s nádhernou modrou kopulí. Ve středu do ní ale měly přístup pouze ženy, tak jsme se rozhodli nechat si ji na jindy, když je to hned to nejbližší.

Hned o pár metrů dál jsme opustili hliněné bludiště a před námi se tyčil iwan – vstupní brána do Jameh mosque, Páteční mešity. Minarety, které jsou součástí iwanu, jsou nejvyšší v zemi. Neméně monumentální je samotná mešita s velkým dvorem z bílého mramoru, muzeem a hlavně překrásně zdobenou kopulí, plnou modro-zeleno-bílých ornamentů. Mešita byla postavena ve 12. století, ovšem ve 14. a 15. století prošla významnou přestavbou a rozšířením.

V okolí mešity, jedné z nejvýznamnějších íránských památek vůbec (nedivím se, pro mě osobně určitě jedna z nejhezčích, které jsme v Íránu viděli), to vypadá trochu jako pod Karlštejnem – samé stánky se suvenýry, pohledy, oblečením a různými cetkami. Prošli jsme opět na hlavní ulici téhle čtvrti, a vzhledem k pokročilému času se rozhodli ji zatím tak trochu proběhnout, spěchali jsme totiž do směnárny a zoroastriánského Ataš Kádé, Chrámu ohně, který byl asi nejvzdálenější zajímavostí. Na místo jsme dorazili asi v půl 12, směnárnu našli bez problémů, ale chrám byl bohužel od 11 do 3 hodin zavřený. Od vchodu do směnárny, který se nacházel v 1. patře naproti chrámu, bylo do areálu vidět, tak jsme nakoukli, vyfotili si znak se Zarathustrou a usoudili, že pokud ještě bude čas a příležitost, tak se sem vrátíme, podívat se na věčně hořící oheň, ale čekat 3 hodiny ve čtvrti, kde vůbec nic není, nemá moc smysl. Trochu nás to ale mrzelo, neboť jde o poměrně významnou památku. Oheň zde hoří údajně od roku 470 a město je považováno za tradiční centrum zoroastriánství. Díky své odlehlé a špatně přístupné poloze na okraji pouště se vyhnulo agresivní islamizaci a zoroastriáni dodnes tvoří 5 – 10 % milionového města. Pokud by vás zajímalo více detailů této víry, která je považována za jedno z nejstarších náboženství světa, podívejte se ZDE, já si netroufám poněkud spletité principy a myšlenky interpretovat:-)

Aspoň, že na zpáteční cestě nás čekala spousta dalších památek Yazdu. Nahlédli jsme k menší, pěkné mešitě Barghordaar, i když je pravda, že hlavně kvůli potvrzení pravidla, že u mešit jsou záchody:-) Oběd jsme zvládli u falafeláka ze včera, navíc jsme ochutnali i vysmaženou samosu, ale žádná sláva to nebyla. Nedaleko odsud pak stojí jeden ze symbolů Yazdu, mohutná, mnohaoblouková brána Amir Chakhmaq Complex. Když jsme se k ní blížili v autobusu, vypadala jako vysoká pevnost, oblouky při příjezdu z města nejsou vidět. Pod stavbou, která slouží jako mešita, rozhledna, a bývala také vstupem na bazar, je krátká pasáž s prodejci suvenýrů a drobného občerstvení, přes siestu samozřejmě všechno zavřené. Před bránou směrem do starého města je travnatý plac, fontánky, ideální na odpolední posezení, kdyby nebyla půlka prostoru rozkopaná. Velká část brány byla obklopena lešením. Takže ačkoli normálně je to jedno z nejfotogeničtějších míst Yazdu, pro nás esteticky poněkud zklamání. Hned naproti je, trošku schované v rohové budově, vodní muzeum. Ačkoli muzea za normálních okolností příliš nevyhledáváme, zajímalo nás, co tak asi může ukrývat museum vody v pouštním městě. Bohužel zavřelo v půl třetí, na hodinovou siestovou pauzu, těsně nám před nosem. Zkusíme to zítra, vstupné 50 000 rialů bychom měli zvládnout:-) Do hotelu to od muzea byly ani ne 2 km, ale přesto se na trase nacházely ještě 2 zajímavosti, jedna hezčí než druhá. Mešita Hazireh musí být také jedna z největších ve městě. Kromě hlavní svatyně, výjimečně postavené opravdu jako uzavřený prostor, má obrovské nádvoří a na něm několik menších svatyní nebo možná hrobek. Věřící tu teď nebyli žádní, ale spousta dělníků stavěla jakési lešení kolem vchodu a brány, před areálem bylo vyskládané opravdu velké množství židlí, takže jsme usoudili, že půjde o nějakou slavnost/hromadnou ceremonii. Lešení před našimi zraky mezitím vytvořilo několik přístupových a odchodových koridorů, zřejmě pro oddělení mužů a žen, a také přicházejících a odcházejících davů.

Na protější straně ulice jsme nakoukli za těžké závěsy nenápadné budovy, o které jsme mysleli, že je další mešita, ve skutečnosti jde ale o hrobku, jejíž název se nám nepodařilo zjistit. Museli jsme vstoupit oddělenými vchody do oddělených částí pro muže a ženy. Veprostřed je umístěná hrobka pod mřížemi, nás ale mnohem víc zaujal interiér budovy – členitý strop i všechny stěny totiž byly asi skleněné, všechno se blýskalo a třpytilo, až oči přecházely. Nikdy jsme nic takového neviděli a byla jsem moc ráda, že jsme hrobku jen tak neminuli s myšlenkou “Další mešita, hezká, modrá, ale stejná jako ostatní, tam už ani nepůjdu.”:-) Já jsem si tu navíc poseděla s místními bábuškami. U vstupu jsem si musela půjčit z věšáku čádor, prošla jsem se po dost omezeném prostoru, pořídila několik záběrů, přičemž jsem na jednu z posedávajících žen ukazovala, jestli nevadí tady natáčet. Jiná pak zase ukazovala na mě, ať jdu k jejich hloučku, a začala mi upravovat čádor. No je to pro mě tak nezřetelný a veliký kus látky, že jsem to stejně nepochopila, i když to má švy a asi nějaký systém:-) Okruhem kolem Páteční mešity jsme se vrátili do hotelu. Před mešitou parta chlapíků stavěla uprostřed silnice jakési nízké zídky, pár cihel, nějaká malta, aby to drželo pohromadě, víc nic. Byly tak 5 metrů dlouhé, max. půl metru vysoké. Nechápali jsme, ale ono to přijde…

V hotelu jsme si vylezli na střechu, odkud byl fantastický výhled na město plné modrých kopulí mešit, štíhlých minaretů a tajemných větrných věží v různých stádiích zchátralosti nebo naopak obnovenosti. Blbli jsme tu s videem a fotkami, dokud se sem nenahrnulo moc lidí toužících po okouzlujících snímcích západu slunce nad Yazdem. Po západu začala být i zima, tak jsme se uklidili dovnitř a pilně pracovali na dokumentaci cesty. Petík podnikl asi hodinovou výpravu za jídlem a donesl nám k večeři falafel, oříšky, sušené meruňky, mufiny a velký kus nadýcháné buchty, na večerní posezení k čaji více než ideální:-) Zkrátka takové krásné ubytování jsme si fakt užívali (ještě aby ne za ty peníze):-)

Čtvrtek 27.11. – den sedmdesátý třetí – CO JSME V YAZDU JEŠTĚ NEVIDĚLI

Ráno nás čekala stejná snídaně jako včera. Nevadilo nám to, ale dělali jsme si legraci, že bydlet tu týden nebo déle bychom asi nevydrželi:-) Tentokrát jsme na další objevování města vyrazili hned po snídani. Chvíli jsme se jen tak courali a fotili v hliněném bludišti, protože tu prostě bylo krásně. Architektura celého města je ovlivněna jeho geografickou polohou na okraji pouště – v létě tu teploty hravě přesahují 40°C, v zimě mohou klesnout pod nulu. Průměrný roční úhrn srážek je 60 mm. Domy mají kvůli izolaci silné zdi, bývají částečně zapuštěny do země, uličky starého města jsou úzké a často se nad nimi klene podloubí, aby se co nejvíce omezil přístup slunečního svitu. Díky tomu má Yazd naprosto nezaměnitelnou atmosféru (možná, že další pouštní města v Íránu jsou podobná, žádné se ale Yazdu určitě nevyrovná, a my bohužel ani žádné jiné nenavštívili). Došli jsme se podívat k Lari house, jednomu z tradičních rodinných domů, jako je náš hotel, který ale slouží jako muzeum a vstup si nechá náležitě zaplatit – 100 000 rialů/os. Kdybychom bydleli někde v drahém hotelu západního stylu, tak se tam asi půjdeme kouknout, ale tentokrát jsme to oželeli, míst, kde utratit peníze za vstupné, bude ještě dost. Hned kousek od hotelu stála Hrobka 12 imámů, která mohla být zajímavá, jenomže už je 2 roky nepřístupná a ani kvůli nám se nic nezměnilo. Vedle ní je další “zajímavost”, Alexander’s prison, což bývala škola, kterou však Alexandr Veliký používal jako vězení pro své odpůrce, když dobyl a ovládl město. Za turistické vstupné 50 000 rialů můžete vstoupit na nádvoří, ze kterého vedou na všechny strany vchody do jednotlivých místností, a všechny tyhle místnosti jsou obchody se suvenýry:-( Ve sklepení najdete čajovnu. Ach jo, za tohle by i těch 10 000, co platí místní, bylo moc. Na opačné straně malého náměstí jsme zašli na čumendu do infocentra, které bylo naopak výborné. Velice milá paní/slečna mluvila skvěle anglicky, dala nám mapu a ukázala vše, o co jsme požádali, nechala nám si vyfotit seznam autobusů do Esfahanu. Jinak tady jízdenky i různé organizované výlety přímo zařizují, myslím, že tak měli i kola na půjčení.

Kolem spousty suvenýr obchodů jsme se propletli k Páteční mešitě, kde se to od včerejška výrazně změnilo. Z podivných zídek se stala ohniště, na nich obrovské kotle, vždy po čtyřech vedle sebe. Něco se v nich vařilo, bublalo, do některých se suroviny teprve přidávaly (všimli jsme si nějakých luštěnin a rýže), celé to obskakovalo asi tak 30 chlapů a kluků. Malí kluci hlavně tahali odkudsi dřevo, starali se o ohně, někteří přebírali rýži a jiní s klacky mezi sebou šermovali. Dospělí plnili kotle, hlídali, jestli a jak se všechno vaří, míchali to obřími vařečkami a … klábosili spolu nad čajem:-) Chvíli jsme ten mumraj sledovali, zatímco nám vrtalo hlavou, o co jde.

Hlavně já jsem se chtěla podívat na zdejší bazar, ale když jsme se tam dostali, už se zase blížilo poledne a obchůdky pomalu mizely:-( Zastihli jsme ale otevřené Muzeum vody, tak jsme to šli zkusit. S 50%-ní slevou na ISIC to hned byla jedna ze sympatičtějších institucí:-) Po prohlídce jsme pak konstatovali, že návštěva tohodle muzea by klidně stála zato i při plném vstupném, můžeme jedině doporučit. Je to hrozně zajímavé, těžce lokální a úplně jiné než mešity, hrobky, paláce, atd.:-) Muzeum byl opět typický rodový dům s vnitřním dvorem s jezírkem a krásnou, bílou, štukovou výzdobou. Expozice se pak nacházely ve všech vnitřních prostorech, ve dvou patrech. Jsou věnované zejména zdejšímu důmyslnému systému quanatů – kanálů rozvádějících vodu podzemím do jednotlivých domů. Do města se voda přivádí z pramenů v Íránské vrchovině, anebo vykopaných studní. Každý z domů, stejně jako náš hotel, měl jakýsi “sklep”, kudy vedl quanat. Jakožto nejchladnější prostor býval tento sklep využíván ke skladování potravin, případně ledu z nedalekých hor. Jinak v muzeu je vystaveno spousta předmětů spojených s produkcí vody, pro nás byly asi nejzajímavější početné a popsané fotografie z terénu, jak se v poušti hloubí a udržují studny a quanaty.

Po velmi poučné návštěvě muzea jsme se zadní částí bazaru, jehož střechu tvoří řada malých kopulí, vrátili kolem Páteční mešity do hotelu. Konečně jsme si všimli i další zajímavosti, kterou jsme několikrát předtím minuli, a to je podzemní vodní rezervoár, nad kterým stojí hned čtyři větrné věže a vodu v něm neustále ochlazují. Musím říct, že zdejší důmyslná zařízení proti horku opravdu obdivuji a nestačím se divit. V hotelu jsme něco zdlábli, a pak jsem šla vyprat zbytek našich nechutností, zatímco Petík na střeše dokumentoval západ slunce.

Po setmění jsme znovu vyrazili do ulic, tentokrát zkusit ulovit nějaké pěkné noční fotky nasvícených mešit a hliněných uliček v oranžovém světle lamp. Nejdýl jsme ale nakonec vydrželi u kotlů, ze kterých se kouřilo jako v pekle. Mladí chlapi kolem kotlů stavěli konstrukce z lešení, šplhali po nich a sestavovali je se zručností opic, nejspíš tu bude také nějaký systém fronty a plynulého pohybu masy lidí. Turistický průvodce, který se sem přišel podívat s manželkou a švagrovou, nás vzal ke “kuchařům” na čaj a konečně nám vysvětlil, o co jde. Slavnost samotná se přímo nijak nejmenuje, ale je to ukončení 40-denního smutečního období Arbaeen, které se drží za smrt imáma Husaina, vnuka Mohamedova a jednu z nejdůležitějších postav šíitského islámu. Lidé v tomto období nemusí přímo držet půst, ale měli by žít střídmě, neúčastnit se a nepořádat žádné zábavy, věnovat se spíše duchovní stránce. Po 40 dnech toto období končí různými oslavami, jídlem, speciálními “mšemi” v mešitách. Jídlo v kotlích se vaří “ze všeho možného”, a pak se zdarma rozdá. Hotové by mělo být někdy ve 3 – 4 ráno. No, rádi bychom ochutnali, ale ten čas není zrovna naše běžná “doba krmení”:-)

Po večerní procházce, trochu vymrzlí, jsme připravili ještě nový článek k vydání a o půlnoci to zabalili.

Download file: 5118.gpx