Indie 17 – Vlaková odysea se zastávkou v muslimském Hyderabadu

...aneb jak může v Indii vypadat "přestup", jak jsme se vydali přes čtvrtinu země vlakem a na chvíli se ocitli v Persii
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Gisborne

ÚTERÝ 24.2. – STŘEDA 25.2. – den stý šedesátý druhý a sto šedesátý třetí – CESTA DO HYDERABADU

Zhruba po 3 hodinách spánku se nám nevstávalo vůbec dobře a sousedům evidentně taky ne, když se z pokoje vypravili až 10 minut před odjezdem autobusu. Došli jsme je vyprovodit, podruhé se rozloučit, i když kdoví, zda se naše cesty na severu Indie ještě znova neprotnou… Kamarádi odsvištěli do dálky před osmou, náš autobus měl jet v půl 9, takže jsme jenom skočili do hotelu dobalit a v mžiku byli na nádraží zpět – ještě, že jsme bydleli jen přes ulici:-) Chvíli jsme si počkali, a když někdy v 8:40 přihasil autobus, šla jsem se rychle zeptat, jestli jede do Coimbatore, což měla být naše první přestupní stanice. Konduktor mi to odkýval a my se nahrnuli s davem dovnitř, batohy jsme tentokrát nacpali úplně dopředu, ještě před sedadlo konduktora. Nic na to neřekl, tak asi pohoda. Vyrazili jsme na brutus sestup serpentinami z hor, načež asi za 40 minut přišel konduktor prodávat lístky. Poručili jsme si tedy dva lístky do Coimbatore, na což nám bylo obratem sděleno, že tenhle bus ale jede do Palani a tam si budeme muset přestoupit (change). No bezva… jenomže, milej pane, kdybychom bývali chtěli jet do Palani, mohli jsme už být dávno na cestě. My si vybrali tenhle spoj, protože měl jet přímo, takže by cesta byla kratší a levnější. No nic, nějak jsme to přežili dolů a v Palani byli svědkem oné „change“: Autobus zajel k benzínce, pár lidí vystoupilo, hlavně se ale vyměnila dvojice řidič-konduktor za nově příchozí. Museli jsme si koupit nový lístek do Coimbatore, ale jinak jsme nikam nepřestupovali. Pokračovalo se pak už zase placatou krajinou, autobus troubil takřka bez přestávky a stavělo se každou chvíli, jak si kdo vzpomněl – prostě klasická cesta indickým autobusem:-)

Kolem 4. jsme konečně dorazili do Coimbatore. Podle vyprávění Petra a Lenky měl být průchod z autobusáku na vlakové nádraží děs, ale nám to přišlo celkem v pohodě – buď šli jinudy, anebo už jsme víc otrkaní:-) Na cestu jsme si dali banány a po delším vysvětlování v prodejně Vodafonu se nám podařil dobít kredit, haleluja! Vtipné je, že i ve značkových prodejnách dobíjejí stejným způsobem jako ve stáncích s novinama – přes jejich vlastní mobily. Tady aspoň měli pro náš požadavek dostatek kreditu. Na nádraží jsme hbitě omrkli situaci a jelikož „sleeper“ vozy do Hyderabadu byly vyprodané na dva dny dopředu, v podstatě bez váhání jsme koupili naši běžnou „general“ třídu. Vlak měl jet v 16:30, do Hyderabadu dorazit zítra kolem poledne, tak snad se do něj dostaneme, snad ulovíme sedačky a snad tu cestu nějak přežijeme… Čekání se nakonec protáhlo až do 17:45, ale aspoň jsme si stihli dát biryani a já prozkoumat zdejší zajímavou záchodovou situaci. Na záchodcích zvenku budovy a ve středu perónů se totiž platilo 5 Rp, kdežto na vzdálenějších koncích perónů jen 2 Rp! Že by marketingové smýšlení? Anebo někdo rovnou počítal s tím, že na koncích perónů čekají největší „socky“ na vagóny general třídy? Jako my:-) Na tomhle nádraží jsme nenašli tu nejdůležitější věc, řazení vlaků, ale naštěstí nakonec nebylo potřeba, protože před příjezdem se nad perónem rozsvítila čísla vagónů a rovnou i jejich typy, takže jsme věděli přesně, kam se postavit – na začátek vlaku, kde svítily dva general vagóny, na rozdíl od konce, kde se vezl jen jeden. I tak to byl ale při nastupování tvrdý boj, který jsme prohráli (no dobře, ne úplně, do vlaku jsme se dostali) a skončili na stojáka ve vagónu mezi sedačkami. Představa 18 hodin v této poloze nás příliš netěšila, ale nakonec nás to trápilo jen pár minut. K našemu velkému překvapení nás hned v další zastávce pustil vystupující pár sednout (tzn. že přímo nám naznačil, ať je nahradíme, a my to museli urychleně provést, než se vetře někdo další). Začali jsme na kraji sedačky, ale s dalšími zastávkami jsme se propracovávali hlouběji, až jsme seděli u okýnka, s batohy nad hlavou, nic lepšího už být nemohlo:-) Na batohy občas někdo koukal křivě, jelikož zabíraly prostor, kde jsou lidé zvyklí se rozvalovat. Stejně jim v tom nic nezabránilo, a tak i naše batohy na policích měly důvěrně blízkou společnost.

Večerní část cesty byla zajímavá, hlavně pozorování lidí. Ano, přešli jsme na stejnou taktiku jako oni – zajímáme je, tak na nás furt zírají; nám zase přijdou zajímaví oni, tak už se neostýcháme taky zírat. Na postranní polici nad chodbou se rozvaloval břichatý chlápek, pupek mu lezl do uličky nad hlavy lidí. Jednou se tu objevil polonahý klučina, tak 12-letý, který se po čtyřech plížil u země a jen za pomocí hadru uklízel podlahu. Lidé mu občas strčili do ruky nějakou tu rupku. Takhle nějak jsem si představovala „nedotknutelného“ (nejnižší kasta lidí, kteří vykonávají nejhorší profese, ostatní s nimi odmítají přijít do kontaktu), i když pravděpodobně šlo jen o žebráka. Kolem nás seděli většinou muži, ale všichni slušní a na indické poměry „ukáznění“. Sranda byla s panem Indrym, který sem nastoupil s celou rodinou, měl ale evidentně trochu upito, tak se mu postupně sesunulo tělo ze stoje do sedu a do lehu na podlaze. Časem se ovinul okolo sedadla a Petíkových nohou, z čehož Petík nebyl moc nadšený. Jeho žena se ho chvíli pokoušela probrat a usměrnit, ale pak se mu společně s ostatními zasmála a dál si ho nevšímala. Zkoušela jsem si představit podobnou situaci v českém prostředí – ožralý chlap na zemi, hysterická ženská do něj buší a propadá se hanbou, kolem jen pohoršené pohledy okolí. Tady to nikdo moc neřešil. Ovšem jen do chvíle, kdy se milému Indrymu asi začalo chtít čůrat a pokoušel se rozepnout a sundat si kalhoty. To už manželka za pomoci dalších chlapů zasáhla, mužíčka si zpacifikovala a odtáhla, stejně už vystupovali:-) Jinak byla ve vlaku dost nuda, podařilo se nám hodně času dospat, ovšem kvalita spánku byla nevalná. K večeři jsme si koupili v jedné zastávce z okýnka biryani za 40 Rp, ale jinak se vlakoví prodejci moc nepředali – kafe, čaj, wada bochánky, oříšky, zmrzlina. Přes den se pak přidaly samosy, burizónovo-zeleninový salát a buráky vařené ve slané vodě. Ty byly dobré na ukrácení cesty, ale dovedete si asi představit, jak vypadal vlak po průchodu oříškového prodavače – burákové slupky v mžiku pokryly podlahu, aniž by zůstalo jediné místo čisté. Vlastně jo, pod náma:-)

Nad ránem už nám byla cesta dlouhá, zadek bolel, nohy oteklé, krk ukroucený. S novým dnem se přidalo ještě vedro. Začalo nás rozčilovat, že vlak stojí v každé stanici minimálně 15 minut. Krajina za oknem byla hodně zemědělská, i když občas ji prostřídaly až pouštní výjevy – asi si v téhle oblasti dali velkou práci se systémem zavlažování, i když všude se jim to stejně nepovedlo. Hlavně v okolí města Siridum se do dálky táhly lány bavlny a chilli papriček, občas proložené rýžovými terasami. Na volných placech se sušily a třídily papričky v ohromných rudých hromadách i rozprostřené na igelitech. V polích se zdánlivě pomalu pohybovali sběrači bavlněných chuchvalců s velkými pytli.

Namísto v poledne jsme se Hyderabadu přiblížili až kolem 4., zlámaní a otrávení až na kost. Asi půl hodiny vlak stál na hlavním nádraží v Secunderabadu, moderní čtvrti města, kde sídlí mnoho počítačových firem. Většina cestujících tu vystoupila a zbyl jenom neuvěřitelně zabordelený vlak, ve kterém jsme absolvovali posledních 30 minut jízdy kolem jezera do středu města Hyderabad, takže jsme dost rádi vystoupili a protáhli si nohy. Prošli jsme nějakých 10 lodží a hotelů v nejbližším okolí nádraží, jelikož budeme zítra zase pokračovat, ale všechno bylo tuze ošklivé a ceny 400 – 800 Rp, případně „plno“. V zoufalství jsme se nechali odchytit rikšákem, že nás zavede do hotelu z vizitky a domluví nám ho za námi požadovaných 500 Rp. To se samozřejmě nikdy nestalo, ale aspoň nám ukázal novou lokalitu, kde bylo spousta dalších hotelů a hostelů. Jakmile se nám povedlo ho zbavit, zalezli jsme do podzemní garáže hotelu New White, kde se nacházela recepce, a kde se nám dostalo další cestovatelské a životní lekce. Majitel, pan Zaheed, byl totiž indický muslim, který žil 20 let v USA, ale v roce 2011 se vrátil do své vlasti a otevřel si tu podnikání – vlastnil celou asi 5-patrovou budovu, kde sloužila horní patra jako hotel (poměrně luxusní, nejen na indické poměry, normální cena za pokoj údajně 800 Rp) a 3 spodní jako velký obchodní dům s oděvy, látkami a doplňky. Chvíli jsme si se Zaheedem tak povídali, jeho zajímalo naše cestování a připadalo nám, že to myslí upřímně – oproti indické vyčůranosti to byl úplně balzám se s ním bavit. Nakonec nám asi opravdu z dobré vůle dal pokoj za 500 Rp, zvlášť když je to jen na jednu noc. No, co na to říct… v indické nouzi nás zachránil muslim a jen tak potvrdil náš dlouhodobý názor. Pokoj byl nádherný, čisťoučký a nás jen mrzelo, že v něm nemůžeme bydlet déle. Aspoň jsme tu ale mohli zůstat až do zítřejšího večerního odjezdu, mají tu 24-hodinový checkout. Jinak jsme si střihli také rychlou exkurzi do obchoďáku, protože při cestě výtahem bylo do jednotlivých pater vidět.

Trochu jsme si vydechli pod větrákem, a pak vyrazili na jídlo s tím, že půjdem jenom někam kousek. No bylo z toho zase skoro dvouhodinové hledání, neboť buď neměli menu (a nešlo se jinak domluvit), nebo bylo draho, nebo neměli nic z toho, co jsme si ve skromném menu vybrali, no děs. Musím říct, že mě tohle neustálé shánění a dohadování už trochu přestáválo bavit. Na západním pobřeží jsme si libovali, jak můžeme vlézt prakticky kamkoli a vždycky se levně a výborně najíme, ale od Kanyakumari to nějak přestalo platit. Skončili jsme nakonec – paradoxně – u Íránců, kteří podle naší zkušenosti neumí moc vařit, ale i přes lehkou přesolenost jsme si na smažené rýži, daalu a kuřecí masale moc pochutnali. Pak jsme ještě oběhli pár malých krámků, pořídili meloun, banány a nějaké zobání na večer a vrátili se do hotelu. Petík se věnoval fotkám a já musela trochu přeprat, už to bylo akutní. Nakonec jsme v našem krásném pokojíku šli spát až někdy ve 3 ráno.

ČTVRTEK 26.2. – den stý šedesátý čtvrtý – HYDERABAD – RYCHLOPROHLÍDKA A ODJEZD

Trochu jsme si přispali – postel byla měkká, teplota akorát a komáři žádní. Dopoledne jsme pak ještě doháněli resty, co jsme večer nestihli, a do víru města tak vyrazili až v půl 1. Nejdřív jsme se zastavili u osvědčených Íránců na oběd, a pak skočili na autobus, abychom si zkrátili cestu k hlavní památce tohoto města, Charminaru. Autobus vyšel na místní poměry docela draho, za asi 3 km cesty jsme zaplatili dohromady 22 Rp. Od místa, kde nás vyhodil, jsme museli ještě kousek popojít, ale bylo to, jako bychom se ocitli v jiném světě, o několik poledníků západněji, někde v arabském nebo perském Orientu. Procházeli jsme ulicemi, které tvořily jeden velký trh, nádherné oblečení a tuny blýskavých cetek, až oči přecházely. Před obchůdky postávali prodejci v dlouhých hábitech, s plnovousy a vyšívanými čepičkami a místo „yes, sir“, to bylo samé „yes, madam, have a look“, protože oblečení a šperky jsou vždy a všude doménou žen:-) A tedy mít jiný rozpočet a o hodně větší zavazadlo, tak bych se jen těžko bránila:-)

Zpět do indické reality nás vrátila – paradoxně – návštěva nedaleké Páteční mešity, kdy mi ostraha nejdřív prošacovala batoh, pak převázala šátek z hlavy na ramena, a nakonec mi zakázala natáčet. Fotit se mohlo, ehm ehm… Také tu zase chtěli platit za hlídání zutých bot a neošálilo je ani schování do batohu, tak jsem zůstala čekat u brány a Petík vyrazil na kukačku nejdřív sám. Obešel velké nádvoří a pod zastřešeným koridorem se zase vrátil s poznatkem, že tam ani nemusím, protože přímo do mešity nás nepustěj a okolní prostory nejsou moc zajímavé, zato tu člověk hojně šlape v samých nepěkných věcech bosýma nohama. Znova jsme se tedy obuli a vydali se prohlédnout onu zvláštní stavbu, Charminar. V jejím prvním patře se nachází prostory mešity, jinak je možné sem vystoupit čistě za výhledem na čilý ruch trhu (pro turisty za 100 Rp). Stavba pochází z období kolem roku 1591, kdy se město zakládalo (jako vzor mu sloužil perský Esfahan), a je poděkováním Bohu za odvrácení morové nákazy, která hrozila výstavbu zastavit. Dnes zdobí město, které je centrem muslimské Indie, a trochu jakoby ho okolní trh chtěl pohltit, ale takováhle stavba zůstane vždy dominantou. Nabídku předraženého vstupu jsme odmítli a pokračovali kolem mešity dál kupeckými uličkami, užívajíc si orientální atmosféru, kterou tolik milujeme. Kochali jsme se nádhernými barevnými šaty, látkami a sárími, usmívali se na volající prodavače, nahlíželi do malých dílniček a obdivovali mohutné paláce za řekou (teda vlastně celkem nechutnou stokou, která bývala vydatnou řekou). Minuli jsme spoustu dalších mešit i hindu chrámů, nejednoho pouličního holiče, kteří nás nepřestávají fascinovat, až jsme dorazili zpátky do známé lokality. Nakoupili jsme si zásoby do vlaku a vrátili se do hotelu.

Dodělali jsme poslední resty na webu, zabalili, dali si horkou sprchu na cestu, dole se rozloučili se Zaheedem, nadšeně nás zvoucím k další návštěvě, a opustili jedno z nejhezčích ubytování, které jsme v Indii zažili. Stavili jsme se u Íránců i na večeři a po nefunkčním výtahu v hotelu jim přestala jít elektřina, takže jasná znamení, že se máme posunout dál. Došli jsme na nádraží, ale odkázali nás na autobus 20P, kterým jsme se přesunuli asi po 30 minutách kodrcání na hlavní nádraží v Secunderabadu. Našli jsme pokladny, a pak i správný vlak, který nečekaně přijel o hodinu dřív a celý se vylidnil, takže jsme si mohli v klidu vybírat místa. Zajímavé bylo, že těch pár Indů, co nastupovalo do prakticky prázdného vlaku, se stejně ze všech sil cpalo:-) My si zabrali sedadla u okna naproti sobě, ale když se nám kolem půlnoci už chtělo spát, zkusili jsme to „po indicku“ – na horních policích. Nebylo to špatné – člověka neruší okolní mumraj a má svoje věci naprosto pod kontrolou (pod hlavou). V noci akorát vlakem docela profukovalo a bývalo by to bylo klidně i na spacák, my nocovali tradičně v našich hygivacích.

Asi se nám opravdu nespalo špatně, protože jsme málem zaspali výstup. Kolem 6. jsme přijeli do Aurangabadu a bylo jediné štěstí, že tu vlak stál docela dlouho. Jakmile jsme se probrali a zjistili, že jsme na místě, popadla nás panika, shrábli jsme věci z polic a se vším v podpaží rychle opustili vlak, zabalili jsme až venku. Přes hodinu jsme pak zevlili na nádraží, venku bylo jednak docela chladno a druhak takhle brzo na nás asi nebyl nikdo moc zvědavý. Naopak v nádražní hale jsme zaujali několik žebráků, nejvíc hubenou paní s miminem a úplně pomněnkovýma očima. Jak jsem tak koukala po hale, tak žebráci se tu netěšili zrovna velké šlechetnosti…

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.