Indie 16 – Dějinami nabité Madurai a další zchlazení v Kodaikanal

...aneb jak jsme museli podstoupit osobní prohlídku, jak to chodí u indického holiče a kde se platí za vyhlídky do kraje
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Napier

PÁTEK 20.2. – den stý padesátý osmý – CESTA DO MADURAI

Tentokrát jsme se nemuseli nikam hnát, měli jsme zjištěný vlak v 10:20, a tak jsme se v klidu vypravili. Asi poprvé na cestě (rozhodně poprvé v Indii) se nám stalo, že opravdu zkontrolovali pokoj předtím, než nám vrátili zálohu. Na nádraží jsme skromně posnídali – čaj za 7 Rp, který se dělal tak, že jsme dostali malý kelímek horkého mléka a v něm si nechali vylouhovat pytlík čaje. Petr měl chuť experimentovat, tak si objednal něco, co se jmenovalo upama a vypadalo jako bochánek kaše z rýžové mouky, nebo tak něco. Nikoho jiného to neuchvátilo, ale on byl spokojený:-)

První cesta vlakem z dnešního dlouhého, přesunového dne byla krátká a pohodová – rozvalili jsme se na sedačkách a asi půl hodiny jeli do většího železničního uzle, města Nagercoil. Tam začala dnešní sranda/vztekací část, protože o spoji do Madurai ve 13:30, který jsme si našli v rezervačním systému, nikdo další nevěděl. Na odjezdových tabulích nebyl, v pokladně tvrdili, že neexistuje. Přímý spoj do Madurai jel až v 5, nebo ve 13:55 jel vlak do Virudunagaru, asi 50 km před Madurai. Zvolili jsme tedy tuhle variantu za 70 Rp/os. a doufali, že tam pak chytneme nějaký lokální spoj. Když byl vyřešen problém přepravy, přišla chvíle řešit čas oběda. Petík se vydal na průzkum směrem do města, ale přišel jen s banány, že tam nikde nic není, maximálně to, co najdeme přímo na nádraží. To sice nebyla žádná sláva, ale jednu rozumnou stravovnu se podařilo objevit. Nejdřív paní tvrdila, že má jenom idly, což si dali Petr s Lenkou, my zůstali u samosy, malé, studené a nic extra, ovšem než jsme stihli vypít čaj, tak sem chlapík přinesl ooohromný kotel biryani, no a to nešlo odolat:-) Hlášení o odjezdu našeho vlaku jsme poslouchali asi půl hodiny předem a ještě půl hodiny potom, jelikož měl zpoždění, docela opruz… Perón vypadal dost našlápnutě, ale Petíkovi s Lenkou se povedlo obratné naskočení do vlaku ještě za jízdy a zabrali nám místa, zvládl se mezi nás vetřít jen jeden chlapík – začínáme to „indian style“ cestování pochytávat:-) Tentokrát cesta trvala déle, ovšem nám při družném hovoru ubíhala rychle. Krajina za okýnky se výrazně změnila – hory jsme někde v dálce zahlédli jen občasně, stejně tak domy nebo vesnice, převládala travnatá „placka“, sem tam přerušená polem obilí.

Do Virudunagaru jsme přijeli místo v 17:15 až před šestou a rovnou naběhli k pokladně pro další lístky do Madurai. Paní se ptala, jakým přesně spojem chceme jet, nejbližší jede prý v 18:20. Rychle jsme to odkývali, drapli lístky a běželi na správné nástupiště a opět se šikovně nacpali do vlaku – překážejícího chlapíka zaměstnal Petík dotazem, jestli je to opravdu vlak do Madurai. Naštěstí byl vlak tak nějak rozumně naplněný, tak nebyl problém najít místo pro nás všechny. Při zkoumání lístků jsme zjistili, že vliv na cenu má nejen zakoupená třída, ale i typ celého vlaku. Cestujeme pokaždé tou nejnižší třídou, ale třeba ráno z Kanyakumari jsme jeli expressem 16 km za 120 Rp pro 4 osoby, tedy 1,9 Rp na km na osobu. Teď jsme v ordinary vlaku zaplatili 40 Rp za 44 km, tedy 0,2 Rp na km na osobu. Ach jo, v tom jejich systému aby se prase vyznalo:-) Ve vlaku si vedle nás přisedla rodina, která vypadala na vyšší vrstvu, měli syna liliputa, všichni uměli anglicky a byli na nás hrozně zvědaví. Většinu cesty jsme prodiskutovali s nimi nad čajem, na který nás pozvali, jen chvílemi byl trochu problém jim rozumět. Před Madurai vystupovali, tak jsme si aspoň vyměnili kontakty a rozloučili se.

Díky Petíkově včasné přípravě jsme hned po vystoupení v Madurai věděli, kudy kam se vydat. Překvapily nás tu ale trochu nahaněčské existence – rikšáci se nechali strašně lehce odmítnout a ještě nám děkovali. Odchytit nás někam do hotelu se pokusili dva dědové a kupodivu za to nic nechtěli. Teda peníze nechtěli. Jeden byl švec a dělal si tak reklamu pro svůj obchůdek, a druhý prodával marihuanu:-) Prolezli jsme trochu centrum kolem rušného trhu a nakonec zakotvili v ušmudlaném Malar Tower hotelu. Za 700 Rp jsme dostali 4-lůžkový pokoj se špinavými zdmi, podokenním parapetem plným odpadků a větráky, které nešly vypnout. Mistr „room service“, který nás do pokoje odvedl, se tvářil, jako že by si vzal nějaké všimné za nic, tak jsme mu všichni dvakrát pěkně poděkovali a bylo vyřešeno:-)

Když jsme se nějak psychicky srovnali s naším obydlím, vydali jsme se na lov večeře. Podívali jsme se k jedné z bran chrámu Shree Menakshi, zdejší hlavní památky a atrakce, jejíž návštěva nás čeká zítra, sehnali tam naprosto výbornou mangovou zmrzlinu, a pak zašli na jídlo do trochu lepší (= dražší) restaurace, kde ale vařili luxusně. Jako „aperitiv“ jsme dostali talířky s kousky limetky a kolečky červené cibule, k tomu dvě omáčky. Možná to bylo myšlené spíš jako dochucovadla k jídlům, ale u nás se po tom jen zaprášilo dřív, než stihli nějaká jídla přinést. Obecně tu měli dražší placky, než jsme byli zvyklí, tak jsme vyzkoušeli zdejší pulav a biryani (dohromady se dvěma čaji za 180 Rp), i když Lenčin česnekový naan vypadal taky dost dobře. Po jídle jsme se ještě trochu courali ulicemi a dorazili do hotelu až před půlnocí. A nejspíš proto, že náš absťák po české konverzaci nebyl stále ještě zcela uspokojen, prokecali jsme další 3 hodiny navzdory protivným komárům:-) To bude teda zítra kondička na prohlídku města…

SOBOTA 21.2. – den stý padesátý devátý – MADURAI

O první budíček se postaral chlápek (nově pod pracovním označením čmoud), který nám od 6:50 několikrát zvonil na dveře hnusným zvonkem. Svorně jsme ho prokleli do 30. kolene a spali až do 9. I tak jsme byli po včerejšku trochu přejetí, a tak jsme posnídali melouna a dopoledne věnovali plánování další cesty. My s Petíkem jsme se konečně odhodlali a koupili letenky z Kalkaty do Bangkoku, bohužel už docela pozdě, takže nikoli za nejlepší cenu (necelých 5000 Kč pro oba). Když už jsme na sebe začínali být hlady nepříjemní, vyrazili jsme po poledni na oběd. Hodinu a půl jsme tentokrát bloudili a hledali, nic nevyhovovalo našim skromným nárokům, nebo přes poledne nevařili. Skončili jsme tam, co jsme byli včera a vyzkoušeli jejich daal fry (čočku), aloo gobi (brambory s květákem, pro připomenutí) a naprosto luxusní tandoori roti – placku z pece tandoori. Lenka si objednala daal fry se dvěma naany, ale přinesli jí jenom jeden, a když to zkusila reklamovat, dostala další dva. Ovšem každý za 25 Rp, takže se jí oběd docela prodražil a u nás si podnik pokazil jméno. S Petrem, který si tady nic nevybral, jsme šli ještě do rychlobufetu, kde se jedlo na stojáka a kde měl vyhlédnuté superbohaté thali (jeho obsah měli lákavě rozepsaný na tabuli), jenomže ho zrovna neměli, a tak se spokojil aspoň s biryani za 35 Rp. Bylo dobré:-)

Po obědě, plní sil a elánu, jsme vyrazili za místními pamětihodnostmi, i když já byla celkem spokojená se samotnými procházkami ulicemi – Madurai je významným centrem oděvního průmyslu a prakticky všechny ulice okolo centra lemují obchody a stánky s desítkami nádherných šatů i běžného oblečení, které ovšem Evropance připadá také jako něco svátečního. Sem tam zahlédnuté ceny nevypadaly zas tak tragicky pro náš rozpočet, a tak jsem pomalu začala spřádat plány na doplnění šatníku v indickém stylu. To ale jindy, nyní jsme nejdřív chtěli do chrámu Shree Menakshi (Šrí Menakší), jednoho z nejvýznamnějších svatostánků v celé zemi, ale držel „siestu“ a otvíral až ve 4 hodiny. Oukej, s pomocí GPS jsme našli další zajímavost, Rajův (Rádžův) palác, správně Thirumalai Nayak Palace (tedy palác Najáka Thirumalaje). Jde o pozůstatky stavby z roku 1636, v indicko-saracénském stylu, což se na jihu Indie moc často nevidí. Původní palác měl čtyřnásobně větší rozsah než to, co z něj zbylo do dnešních časů, i tak ale za návštěvu stojí. Ostatně kandidátem pro zařazení mezi 7 divů světa nebyl pro nic za nic. Dnes návštěvník vstoupí nejprve do monumentálního hlavního dvora o rozloze 3700 m2, který je lemovaný arkádami na mohutných sloupech, podloubí mají překrásně malované stropy. Druhou místností je potom nádherně zdobený taneční sál, kde je vystavená i menší archeologická expozice – kusy soch, rytin či obrazů z paláce. Když jsme palác konečně našli, kluci se vydali zařídit vstupenky, zatímco nás s Lenkou odchytla babka, co prodávala nákotníky. Je to tradiční indický šperk, nenajdete snad Indku bez něj, takže jsem si taky jeden hodlala pořídit, jenomže to, co prodávala takhle paní, bylo tak lehoučké, že to snad ani nemohlo být z kovu, a jakákoli cena byla prostě moc. Chrabře jsme s Lenkou odolaly i nabídce 2 řetízků za 50 Rp a chystaly se odejít s tradiční výmluvou „Možná později.“, jenže babka najednou vystřelila a nalepila nám rudé kapky mezi oči, údajně jako požehnání, nicméně my za tím viděly spíš označkování, že s námi už mluvila, takže bude vědět, kde začít s dalším smlouváním:-) U pokladny to probíhalo v podobném duchu. Petík zaplatil vstupenky po 50 Rp a stále jako poctivý blbec i poplatek 30 Rp za focení, nicméně když ani tentokrát nedostal žádný lístek za tuhle sumu, rychle ještě houkl na Petra, ať to neplatí a schová si 30 rupek na něco užitečnějšího. Palác nám přišel jako zvláštní kombinace stylů koloniálního, hinduistického a islámského, jak jsme si to laicky pojmenovali, odborně jde o styl drávidský a rajputský:-) Velké nádvoří bylo zastavěné židlemi – večer se tu konají „Light and sound“ představení – a všude milion lidí, jak jinak. Podloubí i taneční sál byly okouzlující, barevné stropy, propracované klenby, zajímavé popisky v muzejní části. Jinak tu ale bylo hrozně špinavo – prach a cokoli, co sem vítr zavál a lidé odhodili, navíc všude naděláno od ptáků. Stejnou „nehodu“ utrpěl i můj batůžek:-( Do toho se všude váleli lidé, ostatně po zírání je to druhá hlavní indická disciplína. Rodiny rozesazené jako na pikniku v přírodě a ne v útrobách památky, rozjívené děti pobíhající všude okolo, a jako bonus se zase vrátil onen protivný zvyk si fotit bílé turisty…

Když jsme si celý palác prohlédli, skoro poklusem jsme vystřelili ven a minuli všechny báby s cetkami a taxikáře a došli zase zpátky k chrámu Shree Menakshi. Blížila se 4. hodina a všechny vchody byly v obležení davů. Někde se způsobně tvořily fronty, jinde to byla naprostá divočina. Z průvodce jsme měli načteno, že je tu v okolí nějaké „store muzeum“, kde se dá vylézt na střechu a nahlédnout na všech 14 majestátních gópur uvnitř a po obvodu chrámu (měří mezi 45 a 50 metry a jde o chloubu tohoto chrámu),  jenomže se o tom už asi dozvědělo víc zdejších prodejců „umění“ a suvenýrů (přeci jenom je to dost jednoduchý způsob, jak dostat lidi do svého obchodu), takže jenom my jsme se takhle nechali odchytit dvěma z nich – v jednom obchodě se vůbec nedalo dojít na okraj střechy a z druhého jsme měli výhled tak akorát na parádní řadu vzrostlých stromů. Tuto „atrakci“ tedy nemůžeme úplně doporučit… Po nezdařeném pokusu o vyhlídku jsme se na chvíli usadili před plotem, který obklopuje celý areál chrámu, přísně střežený, a nechali odejít nedočkavé davy. Pak jsme si koupili vstupenky pro turisty za 50 Rp, odložili boty, obětní „balíček“ za 40 Rp nechali bez povšimnutí a vydali se oplocenou uličkou vstříc osobní prohlídce. Ještě než jsme k ní ale dorazili, bylo nám jasné, že dovnitř nepropašujeme jen foťáky, ale v podstatě nic, co máme po kapsách a v batozích. V indické úschovně nechávat sbírku všech našich cenností se nám nechtělo, tak jsme nakonec vymysleli složení věcí na jednu hromadu a návštěvu chrámu odděleně, druhý pár vždy hlídal věci. My jsme vyrazili jako první a Petík stejně vyjel na sekuriťáka, co ho prohledával, když ho jednak zaujala tělová ledvinka, ale snad ještě víc partie o něco nižší:-) Zato se pohoršenému návštěvníkovi podařilo propašovat aspoň telefon… Když jsme měli tuhle opruz proceduru za sebou, mohli jsme se ponořit do hlubin chrámu – jedná se spíš o komplex mnoha svatyní, gópur a chodeb. Do hlavní svatyně nevěřící nesmějí (čímž si ušetří další, minimálně hodinovou frontu), a tak pro nás byla největší atrakcí jednak chodba, která svatyni lemuje ve čtvercovém tvaru, a jednak potom Síň tisíce sloupů. Na stropu chodby jsou vymalované překrásně barevné a uhrančivé mandaly, od kterých se jen ztěží odtrhává zrak. Tam mě hodně mrzelo, že nemůžeme fotit, zvlášť když tu všichni Inďáci cvakali na mobily ostošest. Zkusili jsme to taky, jenže naše lehce předpotopní mobily nejsou na focení moc stavěné, natož v chrámovém příšeří. Síň s 997 sloupy nás také uchvátila – všude barevné mandaly a složité dřevořezby s výjevy hinduistických bohů a legend, tajemné šero. Největší pozdvižení tu ale rozhodně působil chrámový slon, kterého sem v pravidelných intervalech vodí. Jeho funkce je jediná – vybrat co nejvíc peněz, samozřejmě. Zájemce vloží slonovi do chobotu bankovku a on mu požehná dotykem chobotu na hlavu. Jo a slonovi je úplně jedno, jestli žehná místnímu, věřícímu, nebo bílému sáhibovi:-) Když jsme tak pozorovali dění v chrámu, opět jsme se neubránili dojmu, že celý hinduismus je vlastně jenom dost dobrý byznys – lidé mohou „obětovat“ libovolné částky, prakticky na každém kroku tu stojí kasička, bůžek, lingam, nebo jiná možnost, kde se zbavit svých pozemských statků. A pak že východní filozofie jsou založené na spirituálním základu. Podle Indie to vypadá, že bez dostatečného obnosu, který za život naobětujete, rozhodně nemáte šanci dosáhnout nirvány:-)

U indického holiče

Když si chrám důkladně prohlédli i Petr s Lenkou, vrátili jsme se do hotelu, ovšem s mnoha zastávkami po optikách, kde Petík a Lenka zkoušeli sehnat sluneční brýle. U hotelu jsme omrkli jedno holičství, zatímco Petr s Lenkou se zastavili na trhu pro zásobu zeleniny, ze které nám pak všem udělali výborný salát jako 1. večeři. Petík si dal sprchu a když mu uschla hlava, vyrazili jsme na misi „holič“, při které Petík hodlal obětovat svůj 4-měsíční porost do rukou indického mistra. Domluvili jsme se s chlapíkem na ceně (200 Rp za vlasy i fousy jsme ani neměli chuť smlouvat:-)) a jakmile Petík vstoupil do garážového kadeřnictví, šlo to ráz na ráz. Usadit, zakrýt, mašinkou vlasy na 3 mm, mašinkou fousy, pěna na fousy, obávaná břitva na fousy a kolínská na ksicht. Snažila jsem se to dokumentovat, ale neuplynulo snad ani 20 minut a bylo po všem. Všichni zvědavci v salonu i venku z nás byli vysmátí jak lečo, jen já se rozplývala blahem – to byl zase můj muž a ne zarostlý neandrtálec!:-)

Petr s Lenkou, když si zvykli na toho cizího skinheada s námi, nás vzali do vedlejší garáže, kde mezitím vyhlédli pěkné parathy, a skvěle jsme tu povečeřeli – každý 4 výborné parathy po 10 Rp, k tomu neomezené množství omáček. Pak jsme se rozhodli oslavit dnešní Lenčin a zítřejší Petrů svátek a vydali se do liquorshopu, co jsme zahlédli ve městě. V Tamilnadu vládne také částečná prohibice, takže alkohol se dá koupit jen ve speciálních obchodech a nesmí se konzumovat veřejně. A je pěkně drahý. Původně jsme si mysleli, že si dáme třeba každý pivo, ovšem když chlapík vybalil cenu 150 Rp za to nejobyčejnější (650 ml), poněkud jsme oslavu uskromnili na jedno pivo dohromady:-) A ještě že tak, protože nebylo moc dobré, mangová zmrzka byla důstojnější radostí pro oslavence.

NEDĚLE 22.2. – den stý šedesátý – CESTA DO KODAIKANAL

Petr s Lenkou se nakonec rozhodli jet s námi omrknout ještě další hill station Kodaikanal a trochu se zchladit, a tak jsme někdy v 9 vyrazili z hotelu. Došli jsme na místní autobusák, ale potřebovali jsme se dostat na meziměstský. Radili nám tu snad všechna možná čísla MHD, 7, 77, 45, až jsme uslyšeli jednoho chlápka hulákat přímo Arappayalam, což je právě čtvrť s hlavním nádražím. Neváhali jsme a naskákali do autobusu, zabrali si zadní sedačky a v autobuse téměř bez tlumičů se dokodrcali na hlavní terminál. Autobus do Kodaikanal nám těsně ujel, ale nechali jsme ho, protože byl úplně narvaný a nás v něm čekaly 3,5 hodiny. Bylo půl 11, další měl jet ve 12 (říkali lidi) nebo 12:20 (říkal jízdní řád). Oblezli jsme dlouhou řadu stánků a ochutnali zdejší nabídku smaženek – menší chilli cibulové kuličky, větší cibulové koule (oblíbená klasika) a tenké plátky banánů v červeném, hodně nafouknutém těstíčku. Petík pro zásoby na cestu obešel půl města v okolí, a pak kluci zkoumali stánky s mobilama, kde neznali jedinou značku:-) Holt indický trh uživí sám sebe v pohodě. Někdy po 11 nám nějaký chlápek přišel ukázat přistavený autobus do Kodaikanal a my se do něj šli pro jistotu naložit, abychom zase neutřeli. Chybělo mu akorát jakékoli místo na batohy, takže Petr s Lenkou si je nacpali pod sedačku, my je zapřeli mezi první sedačky a přepážku za řidičem, nohy si pak hodíme na ně. Konduktor přišel zkontrolovat, co to tam vyrábíme, ale na nic lepšího, než radu, ať si to dáme pod sebe, se nezmohl, takže jsme se nadále navzájem ignorovali. Až do odjezdu jsme pak zůstávali venku, protože v té rozpálené peci se být nedalo, ovšem autobus neustále zaměřen ostřížím zrakem:-) Ve 12 nás řidič nahnal dovnitř, půlka sedadel už obsazená, a mohlo se jet, nakonec opravdu ve 12 (věřte pak jízdním řádům).

Z první fáze cesty nížinou si toho moc nepamatuju, tu jsem prospala. Autobus se totiž zaplnil lidmi i na stání a trocha vzduchu proudící okýnky zdaleka nestačila zásobovat naše namáhané plíce. Občasné záblesky bdělosti přinesly pěkné scenérie zvenku – rýžová pole a orající domorodci. Na další úsek, náročné stoupání serpentinami do hor, si asi řidič potřeboval odpočinout, tak jsme pauzovali. My se občerstvili kokosem a pár spadlými plody tamarindu, ale ještě asi nebyly zralé, kyselost nám křivila obličeje. Když jsme potom začali stoupat do hor, objevily se nádherné výhledy do hlubokých údolí a na přehradu. Po další hodince jízdy jsme vystupovali na nádraží v Kodaikanal, samozřejmě za náležité pozornosti taxikářů a hotelových naháněčů. Jeden děda byl obzvlášť přesvědčivý, nabízel hotel za 500 Rp, s ohništěm, wifi, prý 5 minut odsud, podle letáku vypadal moc hezky. Vyslali jsme rychlé posly, kluky, ať to omrknou, my s Lenkou jsme se zatím šly poptat po okolí nádraží. Bohužel všude nás buď rovnou vyhodili (ne, že by měli plno, prostě buď nemohli nebo spíš nechtěli se bavit s cizinci – setkali jsme se s tím několikrát a dodnes to nechápeme, vyjma faktu, že v některých zemích je to opravdu regulované zákonem), nebo to bylo moc drahé. Čekaly jsme tedy, s čím přijdou kluci. Ti měli ale podobný (ne)úspěch jako my – ubytování u dědy prý bylo to nejhnusnější, co kdy viděli, wifina žádná, pokoje příšerné, navíc docela daleko. Bohužel ani po cestě zpátky nic nenašli. Pak nás napadl trik, který snad funguje jenom v Indii, ale už nás jednou zachránil – koukli jsme se na aplikaci Cleartrip a objevili tam nabídku hotelu JC Woodlands, před nímž jsme stáli, a odkud mě předtím vypoklonkovali. 2 pokoje na 2 noci za 1975 Rp byla nejlepší nabídka, co šla sehnat. Zkusili jsme to tedy zarezervovat a doufali, že hotel nebude nějaká totální hrůza. Když jsme tam o pár minut později nakráčeli s hotovou rezervací, bylo to samé Hello, sir… Yes, sir… atd., prostě bílí sáhibové přijeli:-) Dostali jsme 2 docela pěkné pokoje (na můj vkus trochu moc zastavěné nábytkem, ale v pohodě, v koupelně zase vtipně oddělené kohoutky na horkou a ledovou sprchu, nesmí chybět telka) v jinak úplně prázdném hotelu… tolik ke shánění ubytování v některých částech Indie:-)

Když jsme se zabydleli, vytáhli jsme zas po dlouhé době teplejší oblečení a vydali se najít něco k snědku. Obešli jsme část, kde kluci předtím hledali hotel, našli docela dost restaurací, ale všechno bylo dost drahé nebo prostě divné. V suterénním podniku jsme si dali všichni masala dosu, moc dobrou, plnou brambor s cibulí, což chutnalo jako šťouchané brambory. Jako plnohodnotné jídlo nám to ale nikomu nestačilo, tak jsme vyzkoušeli ještě jednu další restauraci. Vsadili jsme tu radši na bezpečnější jídla, hovězí biryani a smaženou rýži se zeleninou, ale bylo to nějak bez chuti. V noci nám pak všem nebylo moc dobře, takže něco z mnoha dnešních „pochutin“ asi nebylo tak úplně čerstvé, jak se tvářilo…

Cestou do hotelu jsme si u bábušky koupili kilo čerstvého hrášku, Petíkovy drogy, které nikde neodolá. V hotelu jsme se trochu opřeli do internetu a vyčerpali zbývající data, a tak nastala mise dobití kreditu. Minule to šlo naprosto v pohodě, tak jsme stejný průběh očekávali i teď, ovšem to jsme se dost mýlili. Zjistili jsme si totiž, že nabídka stejného operátora se liší v jednotlivých státech, takže co jsme si zařídili v Bombaji a podobně dobíjeli v Bijapuru, tady najednou vůbec neznali. Nabídka 1 GB byla málo, 3 GB už moc drahé. Prodejce, lehce z nás nešťastný, že to pořád nechápeme, nám dokonce vytočil operátora, ať si to s ním domluvíme, nicméně to nemělo šanci na úspěch už když to vyslovil (já neumím přesvědčovat operátory ani doma, natož tady, po telefonu, něco řešit s Indem, co nerozumí mně a já zas jemu). A tak tento pokus pro dnešek skončil neúspěšně.

PONDĚLÍ 23.2. – den stý šedesátý první – PROCHÁZKA KOLEM KODAIKANALU

Zjistili jsme, že město Kodaikanal nemá asi vůbec žádnou zajímavost, jeho kouzlo tkví v klimaticky příjemné poloze, kam dřívější rádžové, stejně jako dnešní místní horní vrstvy jezdí si odpočinout a zrelaxovat. Vymysleli jsme tedy asi 15 km okruh po okolí, který nás měl provést krásnými lesy a po vyhlídkách do údolí. Nakonec z toho bylo skoro 20 km a zážitky? Čtěte dál…

Na poprvé jsme se vykopali v 9, ale Petr s Lenkou se chtěli ještě někde stavit na snídani, takže nakonec naše putování začalo v 10. Došli jsme na kraj města, přičemž jsme minuli zdejší muzeum voskových figurín. Poznat šlo jednoduše – venku u silnice stojí poněkud nepovedený Superman, něco v indických horách celkem nepatřičného. Cesta vedla celou dobu po silnici – s tím jsme počítali a nijak zvlášť nám to nevadilo. Horší bylo, že všechny ty okolní krásné lesy byly prakticky celou dobu obehnané plotem – to už bylo trochu smutnější. Vrchol tomu nasadily vyhlídky, protože se ke každé musel extra platit vstup. Ta první, Green Valley view, byla plošina obehnaná zase vysokým pletivem a přístup k ní vedl uličkou stánků se suvenýry, nevkusnými cetkami a občerstvením. Neodolali jsme zmrzlině a museli ji pak bránit před nenechavou opičí mámou, která obcházela u vyhlídky. Asi nemusím zdůrazňovat, že přes pletivo se výhled i dost blbě fotil, přestože byl nádherný… Další zastávkou byly skály Rock Pillars, na které byla také hezká vyhlídka, dokonce bez plotu. Podařilo se nám tu nějak proklouznout bez placení (pozn. ceny za tyhle vyhlídky byly do 5 Rp na osobu, čili pro běžného turistu zanedbatelná částka, ale pro nás „mít rupku a nemít rupku, to jsou dvě rupky“:-)), ani jsme se extra nesnažili, skály jsme viděli, i když jsou od vyhlídky v dost ostrém úhlu, takže jich je stejně vidět jen část. A upřímně – každý výhled v Českém Švýcarsku je asi zajímavější:-) Poslední zastávkou na téhle části cesty byla Guna Cave. Jeskyni jsme tu sice žádnou nenašli, zato procházka lesem po nohami tisíců návštěvníků ohlazených kořenech byla zajímavá. Do údolí pod námi jsme se mohli podívat přes vysoké mříže, a to buď ze země, nebo z malé rozhledny. Zní to hezky, romanticky, ovšem ne v Indii, kde si chce 50 lidí najednou udělat z rozhledny selfíčko:-) Po dalších pár kilometrech jsme dorazili na křižovatku – jít se znovu rozhlížet do kraje za poplatek už se nám nechtělo a ani druhá možnost nebyla nic pro nás – odsud se dal najmout „ekobus“, který provezl návštěvníky dalším úsekem lesa, po dalších vyhlídkách a především údajně na místo, kde jsou k vidění gaurové, velcí buvoli, kteří dnes žijí jen v parcích. Tato projížďka stála „jen“ 250 Rp na osobu. My jsme se raději zastavili u nedalekých jídelních stánků a trochu se posilnili, vyzkoušeli jsme výbornou houbovou polívku a sundal – ochucenou vařenou cizrnu s čerstvou nasekanou zeleninou. Pak jsme si našli vlastní cestu nazpátek do města a vrátili se, sotva přitom pletouc nohama. Jak jsme se vzdalovali od placených vyhlídek, ubývalo i plotů v lese – už nebylo nutné střežit, aby do nich neproklouzl někdo bez placení… Na jednom místě nám Petr s Lenkou dost utekli, protože jsme se tradičně zasekli u focení – na vysokých kvetoucích kytkách tu hodovali malincí zelení ptáčci. Ne kolibříci, ale stejně zajímaví a krásní – kruhoočka. Skoro před městem nás potom zaujal komplex několika lehce sešlých budov, jež nesly hrdé označení Astrofyzikální institut a my se bavili představou indických vědátorů. Dnešní poněkud delší výšlap jsme ukončili u jezera v Kodaikanalu. Kupodivu se zatím nedostavil ukrutný hlad a Petr s Lenkou se zaplácli v místní „koblížkárně“, takže jsme si šli odpočinout do hotelu.

Pustili jsme si The Big Bang Theory, my na počítači, sousedi na televizi:-), já si trochu zdřímla, a v 5 hodin jsme vyrazili na lov. Zase o kus hlouběji ve svažité ulici jsme objevili zeleninový trh, ultra levný i na místní poměry (4 rajčata, 2 okurky, paprika, 2 velké chilli, cibule, 3 mrkve, koriandr = 60 Rp, asi 20 Kč), kde jsme se zásobili vitamíny. Taky tu byl hezký výhled do údolí, kde se ještě rozkládala spodní část města Kodaikanal. Pak jsme zašli do asi nejlevnější a přitom rozumně vypadající restaurace Red Apple, kterou ostatně doporučoval i průvodce, a zřejmě proto tu podávali poněkud malé porce. Měli jsme smažené nudle a smaženou rýži s květákem, chuťově tak nějak průměr. Nejlepší volbu zvládla opět Lenka s daal fry, kterého bylo asi nejvíc:-) No aspoň že jsme se měli v hotelu čím dojíst, zeleninový salát byl po náročném dni perfektní.

Včerejší mobilní neúspěch nás neodradil a zkusili jsme to dnes znovu. Našli jsme jiný obchod, kde slečna dobíjela kredit a dokonce pro nás našla i vhodný tarif na 2 GB, jak jsme chtěli (no vida, že to šlo), jenže pak zjistila, že sama má moc malý kredit, aby nám dobila tolik, takže z toho zase sešlo. Na jednu stranu super systém, že vám dobijou téměř kdekoliv, na druhou fakt psycho muset se spoléhat na někoho jiného…

Večer jsme strávili nad hráškem, salátem, čajem, průvodci a mapami, plánujíc další postup, od zítřka už zase každý zvlášť. Petík prostudoval stát Rajastan (Radžastán) na severu Indie, kam se těšil asi nejvíc, a ukázalo se, že toho má tolik co nabídnout, že by byla škoda ho muset zkrouhávat, raději vynecháme východní pobřeží, které nás asi už nemůže nějak zvlášť překvapit. Já jsem se tedy chtěla původně stavovat v jedné z kulinářských mek, městě Chennai (dříve Madras), a případně se pokusit setkat s mým kuchařským guru, Michaelou Samant (blog Ako chutí masala), ale kromě toho nás Chennai podle popisu až tak nezaujalo a byl tedy zvolen přesun na dálný indický sever, tolik rozdílný od jižní části země.

V noci Petíka chytila děsná křeč do nohy, přešla v bolest, tak jsme spekulovali, jestli při rychlém přesunu z 30 do skoro 2400 m.n.m. nemohl dostat trombózu do nohy, ale za televizního vyhlašování Oskarů za rok 2014 dostal masáž a do rána přežil, tak to tak vážné nebylo… Tolik k cestovnímu léčení neduhů:-)

 

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.