Indie 27 – Erotická chrámová architektura v Khajuraho

...aneb jak jsme našli nejpohodovější místo Indie, dokud jsme se z toho nepo***li
Napsal(a) Anča

SOBOTA 21.3. – den stý osmdesátý sedmý – KHAJURAHO, CHRÁMY

Dopoledne jsme si pro změnu jednou dopřáli, váleli se dlouho, a pak pomalu přešli do pracovního módu. Odběhli jsme si akorát v 10 zaplatit další noc a v 11 si dali „snobáckou“ svačinku v hotelové restauraci na střeše – ne moc dobré aloo parathy a čaj, velká sklenice za 10 Rp, super – teda doufali jsme, zatím nám všechno psali na účet a neplatili jsme. Trochu jsme pohnuli s vlastními resty a na prohlídku nejbližší, hlavní skupiny chrámů vyrazili až ve 3 odpoledne (jde o tzv. Západní skupinu, nejlépe zachovanou a udržovanou, a také jedinou s placeným vstupem – 250 Rp za osobu, my přidali 25 za natáčení). Bylo to akorát, přešlo největší vedro a nevadilo courat se mezi chrámy roztroušenými v travnatých plochách jen s pár stromy, také tu byl celkem klid, lidí přiměřeně, a do západu slunce v 6 hodin jsme měli dostatek času si všechno v klidu projít a pofotit.

Kdo se někdy aspoň trochu zajímal o indické turistické atrakce, tak pravděpodobně narazil na snímky chrámů s erotickými, nebo spíš až pornografickými výjevy zdobícími jejich zdi. Ovšem ne každý má k těmto obrázkům přiřazený i název. Pravděpodobně to nejsou jediné chrámy v Indii, ale ty nejvíce proslulé „sprosťárničkami“ se nachází právě zde, v jinak celkem nezajímavém městečku Khajuraho. Kromě, toho, co nejvíc láká současné senzacechtivé návštěvníky, jde o jedinečnou architektonickou památku z přelomu 1. tisíciletí, komplex hindu a džinistických chrámů rozdělený do 3 větších celků – východní, západní a jižní skupiny, který díky své relativní odlehlosti unikl nejhoršímu plundrování hindu chrámů pod muslimskou nadvládou ve 13. století.

Chrámy svou stavbou trochu připomínají khmerské památky, nebo i památky říše Čampa z Vietnamu a Kambodži, případně některé staré chrámové komplexy v Thajsku. Stěny jednotlivých svatyní jsou však neuvěřitelně bohatě a detailně zdobeny sochami a kamennými reliéfy. Najdou se tu doslova zástupy vojáků, akrobatů, tanečnic nymf, slonů, koní, také ale různé ornamenty a dlouhé řady ze lvích hlav, které měly sloužit jako ochrana před silami zla. Vtipné je i sledovat ostatní návštěvníky, jak s vykroucenými hlavami obchází chrámy a hledají ony lechtivé výjevy. I my jsme to dělali a zpočátku se tolik nedařilo, ale pak jich uvidíte pár, zjistíte, co hledat, a najednou je to skoro všude:-) U některých jsme museli chvíli postát a diskutovat nad tím, zda to, na co se díváme, je vůbec fyzicky možné. Ale co byste čekali v zemi, která dala vzniknout Kamasutře?:-)

Oproti mughalským taj mahalům, které nás provázely několik posledních dní, až nám začaly trochu splývat, byly chrámy v Khajuraho příjemným osvěžením. Navíc plochy mezi jednotlivými svatyněmi byly pečlivě zastřižené a uklizené, průvodci moc nedotírali, jen se občas zlehka zeptali, zkrátka vládla tu pohoda. Byli jsme rádi, že jsme si sem trochu zajeli (i když nás to pro změnu stálo návštěvu Bodhgayi, místa, kde Gautama Sidharta dosáhl osvícení a stal se Buddhou) – odpočinuli jsme si od ruchu a stresu velkých měst, než se zase do dalších vydáme. V 6 hodin, se západem slunce a posledními návštěvníky, jsme areál opustili a vydali se hledat něco k snědku.

Hlavní třída a malé náměstí nabízely turistické restaurace, ale i množství malých, chutně vypadajících a levných stánků. Naobjednali jsme si oba manchow polévku a smaženou rýži, a protože to bylo výborné a levné, tak ještě druhou rundu rýže a smažené nudle. Všechno dohromady za 180 Rp. Na cestu jsme si vzali ještě balení toastového chleba, colu, sušenky a zeleninu u babči, co zase zkoušela, kam až může zajít (2 okurky za 50 Rp – haha….skončily jsme na 2 okurkách a kile rajčat za 40 Rp:-)) Měli jsme tak dostatečnou výbavu a spoustu energie k večernímu pokračování v práci, a taky to šlo pěkně od ruky. Říkali jsme si, že Khajuraho se nakonec stalo jedním z nejpříjemnějších míst v Indii – památka za rohem, jídlo dostupné – dobré a levné, ubytko rozumné a lidé vesměs milí a vtíraví tak nějak přiměřeně:-)

NEDĚLE 22.3. – den stý osmdesátý osmý – KHAJURAHO NA POHODU A CESTA DO VARANASI

Vstali jsme kolem 9., udělali si mňam snídani – chleba s máslem a rajčátky (zbylo nám ještě máslo od Katky a vzali jsme k němu zavděk aspoň tousťákem), snažili se nainstalovat Kindle čtečku na můj mobil. V 10 jsme byli sbalení, jelikož nastal čas opustit pokoj, ale uložili jsme věci na recepci a vydali se s malým batůžkem na průzkum východní části města. Byl to trochu delší pochod a nabalil se na nás postupně houf dětí, na které jsme ale se stoupající teplotou nějak neměli sílu (hlavně vymýšlet pořád dokola, že jim nemáme – a nechceme – co dát, ani za rádoby průvodcovské služby. Časem zase samy postupně odpadaly a byl klid:-) My obešli jezírko a dostali se k východní skupině chrámů – první byl menší, celkem zachovalý a na místní poměry nečekaně slušný, na zdech se mu maximálně nakrucovaly tanečnice apsary. Druhý pak byl dost poničený, ale sochařská výzdoba, co mu ještě zbyla, byla zase jedna prasárnička vedle druhé:-) Možná se sem děti chodí učit lidskou anatomii:-) Okolí byl už totální venkov, ženy v sarongách se koupaly a praly u pumpy, sem tak okolo prošla kráva nebo několik koz, kolem silnice odpadky. Vedro nás nějak ulovilo, a tak jsme se jen ploužili krajinou, obešli si chrámy, na starou čtvrť už se vykašlali a místo toho zamířili zpátky, se zastávkou v prvním možném obchodě pro zmrzlinu:-)

Náš oblíbený stánek měl ještě zavřeno, tak jsme zkusili nedaleký Lassi Corner, objednali si smaženou rýži a banánové lassi a čekali, co bude. Čím víc jsme se tu rozkoukávali, tím víc jsme začínali litovat, že nás úvodní roj much odehnaný od stolu, neodradil. Zamušené tu bylo úplně všechno (= stoly a pracovní plochy tu asi moc často neotírali), holohlavý týpek tahal všechny ingredience odkudsi zpod pultu (a silně pochybujeme, že tam měl schovanou ledničku, třeba na smetanový základ lassi) a výsledek taky žádná sláva – rýže s osmahlou cibulí bez chuti, lassi dobré, ale asi tak 1,5 dcl. Normálně nás pouliční podniky nerozhází, naopak jim fandíme, jelikož suroviny většinou používají dokonce čerstvější, než restaurace, ale tentokrát jsme očekávali následky. A ty na sebe nenechaly dlouho čekat…

Vrátili jsme se do hostelu a s věcmi se usadili na terase v restauraci, že odpoledne ještě věnujeme práci. Španělská partička tady mastila UNO a dováděli při tom, že to muselo být slyšet až v Dillí. Docela štěstí, že jsme měli i bez pokoje přístup k záchodu, eventuelně i sprše, protože bolesti a běhavka nám zpestřily celé odpoledne. Já se vydala na nákup zásob na cestu, což začínala být vysoká smlouvařská – každý na mě zkoušel, že nemá drobné na vrácení, ať si ještě něco vezmu. Jednou jsme se dohodli – 20 Rp za 6 banánů byla rozumná cena, podruhé ne – našeho osobního zlodějíčka jsem nechala vydusit, až povolil a peníze mi vrátil. Před 7. hodinou jsme se naprali protiprůjmovými medikamenty, doufajíc, že noční přejezd zvládneme, a vyrazili pomalu na nádraží, abychom to stihli dojít i pěšky, kdybychom neukecali žádného rikšáka.

Jak jsme tak pochodovali setmělým městem, zkusil to první s cenou 300 Rp, a toho jsme naprosto ignorovali. Hned s dalším jsme se ale domluvili – zase chtěl 100, my zkusili začít na 40 a u těch 50 jsme se nakonec dohodli, s dalšími třemi týpky na palubě:-) Rozhrkaná jízda mi znovu pohnula vnitřnostmi udržovanými v opatrném klidu, takže na nádraží jsem si chvíli nebyla jistá, jestli to půjde horem nebo dolem. Zvlášť když Petík přinesl něco, o čem myslel, že je samosa, ale byl to sendvič z tousťáku v něčem obalený a osmažený. Fuj, to jsme nedali ani jeden! Zasedli jsme v čekárně, kryli se hradbou batohů, četli si a ignorovali všechna dotěrná „Hello?“. V 10 hodin otevřela pokladna, my si koupili lístky za 280 Rp (pro jednoho na 453 km:-)) a v půl 11 tu byl vlak. Zabrali jsme si police a vybalili i spacáky, i když spíš kvůli pohodlí, teplo tu bylo dostatečné. Pod námi se usadili 3 dědečci v oranžovo-žlutých hábitech, zřejmě poutníci do Varanasi (kam se jezdí hlavně umřít:-). Vlak byl docela nacpaný a přes noc tu byl ruch, ale vyspali jsme se nakonec jakž takž. Já strávila půl noci na záchodě (a že viset na tureckém záchodě v kodrcavém vlaku je vysloveně moje oblíbená činnost), druhou půlku prospala, dost vyčerpaná. Vypadalo to, že už bude klid, ovšem tichá voda zatím břehy mlela (až omlela) a tak mi ráno bylo jasné, že se potřebujeme rychle ubytovat a já vyprat…

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.