ČTVRTEK 19.3. – den stý osmdesátý pátý – TAJ MAHAL, AGRA

Nespalo se nám dobře, a tak mrzutá nálada z večera pokračovala, ale drželi jsme se velkého plánu pro dnešní den – návštěvy Taj Mahalu. Před 6. hodinou jsme se vypravili k Západní bráně, která jediná otevírá za úsvitu, ostatní brány až v 8 hodin. U pokladny fronta nebyla, o 750 Rp za osobu nás skásli taky celkem svižně (mimochodem je to úplně nejvyšší vstupné v Indii, na druhou stranu na jakou památku takového významu se dostanete za cca 250 Kč?; jo a vstup pro místní je 20 Rp:-)), a my, natěšení a nastartovaní, abychom zkusili ulovit fotku zrcadlícího se Taj Mahalu bez lidí, jsme se šli rovnou postavit do front ke vstupu, oddělených pro muže a ženy. Ceduli, že si můžeme vyzvednout pití, návleky na boty a upozornění, s čím vším se dovnitř nesmí, jsme minuli bez povšimnutí. A to byla chyba.

Brána se otevřela zhruba ve chvíli, kdy jsme se postavili do fronty, cvakači lístků se činili a postupovalo se rychle, nicméně zdržení nastávalo až za branou – u bezpečnostní prohlídky. My jsme netušili, že prakticky nic z našeho batůžku by nemělo projít, a tak jsme šli celkem v klidu. Já s batohem jsem se nakonec prohlídce zázračně vyhnula, protože si mě zavolal Petík, opodál se dohadující se sekuriťákem o turistickou GPS. Marně jsme chlapíkovi vysvětlovali, že jde o stejnou technologii, jakou tady mají všichni na mobilech. No a když jsme viděli, že si tu vzali stranou slečnu, protože měla v batohu balíček karet, ztratili jsme naději, že ten jejich zázrak ještě někdy uvidíme. Sedli jsme si na zábradlí a trucovali, odmítli opustit prostor, ať si na nás chlápek klidně zavolá posily. On opravdu někam zavolal, tam mu naše zařízení asi schválili a pustil nás dál, do areálu v tu chvíli už plného lidí. Jak skončila slečna s kartami už jsme se nikdy nedozvěděli. Pro nás další ukázka onoho “Incredible India”, sloganu, který Indie sice používá ke své propagaci, ovšem teprve ten, kdo sem opravdu přijede, zjistí, kolika možnými způsoby umí být tato země “neuvěřitelná”:-)

Při průchodu další neméně fantastickou branou, jsem si pro klid v duši koupila za 25 Rp povolení natáčet, abych vzápětí zjistila, že se vztahuje jenom na vyhlídkovou terasu před branou, dál to povolené není. No, vzhledem k tomu, že všichni místňáci, co zaplatili 37,5-krát nižší vstupné, než my, si vesele fotí a natáčejí na mobily úplně kdekoli, tak si to dáme na tajňačku taky a bez výčitek svědomí. Měli jsme štěstí aspoň na to, že stíháme ranní matné světlo, ve kterém Taj Mahal vypadá jako přízrak ze snu a dobře se fotí s odrazem na hladině fontány. Během dne pak pustili trysky, takže už to tak pěkně vyfotit  ani nešlo. Pořídit si selfíčko na terase je skoro boj o život, ale je fakt, že na rozdíl od zbytku areálu jsou tu lidi docela slušní, vyfotí se a uvolní místo dalším, navzájem si focení nabízejí, a tak.

Areál byl nádherný, obrovský, navštívili jsme muzeum (s obligátní výbavou – koberce, mince, sochy, obrazy a detaily květinových vzorů použitých na fasádě mauzolea) a našli i přehled všech indických UNESCO památek. Potěšilo nás, že většinu jsme jich zvládli navštívit. Mimochodem mají tu i “tourist-friendly” záchody zdarma, zatímco místní musí platit závratné 2 rupie. Když odhlédnu od ceny vstupného, je to celkem milé:-) To všechno ale stejně jen doplňovalo poklad světové architektury, samotnou běloskvoucí hrobku Taj Mahal, což značí “Koruna paláce“.

Jak asi mnozí vědí, stavba, která se stala symbolem Indie a jedním ze 7 nových divů světa, je obřím mauzoleem, za jehož vznik může nezměrná láska i žal. Císař Shah Jahan (1592 – 1666), pátý z mughalské linie, byl již ve svých 15 letech zasnouben s krásnou Mumtaz Mahal (což znamená “Vyvolená paláce”, vlastním jménem Arjumand Banu Begum), dcerou předsedy vlády. O 5 let později se vzali a společně potom zplodili celkem 14 potomků (dospělosti se dožilo 7). Císařovna, třetí manželka v pořadí, byla svým mužem opravdu milována a vedle rodinného života se jako jediná účastnila i státnických jednání a vlády jako takové. Při porodu poslední dcery roku 1631 však Mumtaz Mahal zemřela, v pouhých 37 letech. Rodina byla zdrcena – legenda říká, že jedna z jejích dcer začala rozdávat drahokamy chudým, aby si vysloužila zásah bohů, zatímco o císaři se praví, že mu se smrtí milované ženy zešedivěly naráz všechny vlasy. Právě jeho zoufalství a touha uctít manželku ale vedly k tomu, že do roka sehnal stavaře, projektanty i prostředky a začal stavět jednu z nejkrásnějších budov na světě. Stavba Taj Mahalu trvala 22 let, byl na ni použit především bílý mramor z 300 km vzdáleného lomu, ale i mramor černý a na 60 druhů polodrahokamů. Císař si původně chtěl nechat postavit hrobku z černého mramoru, která by se jistě také stala světovým unikátem, avšak nebylo mu dopřáno. Ke konci života onemocněl a jeho syn Aurangzeb jej svrhl a nechal dožít v domácím vězení Rudé pevnosti. Po smrti v roce 1666 pak byly jeho ostatky pohřbeny do hlubin Taj Mahalu, vedle jeho životní lásky.

Po návštěvách snad všech významných hrobek v okolí během posledních dní pro nás možná Taj Mahal nebyl až tak naprosto odzbrojující, nicméně bílá stavba (kam se právě musí chodit jen v návlecích, nebo naboso) nás i tak uhranula. Byly to její monumentální rozměry, kdy si člověk před vstupní branou, lemovanou arabskou kaligrafií z černého mramoru, připadá jako trpaslík, ale především ona precizní a nádherná květinová dekorace na fasádě zvenčí (reliéfy, květiny vytesané přímo do mramoru, i menší, malované nebo vykládané barevnými kameny a sklíčky), a později i uvnitř hrobky, kde to trochu vypadá díky bílé barvě a květinovým vzorům spíš jako svatební síň. Uvnitř platí naprostý zákaz focení i natáčení, opět ale respektovaný jen částečně, a tak jsme také zkusili využít výhody malinké, “skryté” kamery:-) Na to prostě člověk nechce zapomenout…

Ve spodní části terasy, na níž hrobka stojí, jsme pozorovali dělníky na lešení, co tam vyrábějí. Taj Mahal z krásného bílého mramoru má drobný problém, se kterým Shah Jahan nemohl počítat, a sice že ho znečištěné ovzduší ničí a zabarvuje do žluta. Jedinou možností, jak mramor vyčistit, je obalit plochu říčním bahnem, nechat jej zaschnout, a ono do sebe nečistotu vstřebá. A to přesně chlapíci na lešení dělali – na jedné straně postupně nanášeli bahno, to zvolna zasychalo, a po několika dnech jej z opačné strany lešení zase umývali.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Strávili jsme v areálu Taj Mahalu okolo 4 hodin, a pak se odebrali ven jižní branou, která byla obklopena stánky a obchůdky se suvenýry. Pořídili jsme tu levné a přitom hezké pohledy a vrátili se na pokoj, kde nás spánkový deficit a půldenní túra dohnaly a my vytuhli jak špalky. Po hodině jsme si skočili na oběd k mladým klukům na rohu ulice, kde jsme si dali daal fry, jeera aloo (brambory s římským kmínem) a čapátí, a zase zalezli do postele. Pak už byl ale opravdu čas se ještě trochu pohnout, sbalili jsme se a vyrazili na Rudou pevnost. Té se v Agře neříká Red Fort jako v Dillí, ale pro odlišení je to Agra Fort, někdejší sídlo císařů a dvora. Dali jsme si dvoukilometrový, naprosto nezáživný pochod pod hradby, kde se rozprostírá krásně zelený park – jedno z mála míst v Indii, kde se dá bez obav rozvalit na zemi, což jsme také udělali. Trochu odpočinutější jsme pak dorazili k branám pevnosti, kde nám vyvrátili naivní domněnku, že s lístkem z Taj Mahalu máme vstup zadarmo nebo jen “za daň”. Bylo to přesně naopak – 250 Rp za vstup se zaplatit muselo, nemuseli jsme ale doplácet daň, zde ve výši 50 Rp. Chvíli jsme posedávali na malém nádvoří, kolem nás proudily davy dovnitř i ven, ale nás už to agerské okrádání nějak nebavilo, a tak jsme se na pevnost nakonec vykašlali. Kdyžtak z Dillí to není tak daleko, až sem příště zase přijedeme:-)

Po cestě zpátky jsme několikrát museli vysvětlovat rikšákům, že 5 Rp je sice děsně fajn cena, jenže tam, co nás chtějí vozit, my vůbec nechceme:-) Nakoupili jsme si u vozíkových stánků guavy a banány a zašli si na jídlo do Biryani Corner, který jsme objevili. Měli tu kuřecí biryani za 40 a mnohem lepší hovězí za 30 Rp, takže bylo jasno a během pár chvil jsme si pochutnávali. Vrátili jsme se do hostelu s představou, že ještě budeme pracovat na zápiscích a fotkách, ale uchození a lehce nakřáplí jsme usnuli a probrali se až ráno:-)

PÁTEK 20.3. – den stý osmdesátý šestý – CESTA DO KHAJURAHO

Večer jsme si z posledních sil našli vlak na další přesun, Khajuraho express č. 19666, přímý spoj. Už jsme neměli sílu přemýšlet o tom, že podle mapy do Khajuraho nevede železniční trať, takže přímý spoj by neměl být možný… no, zkusíme to a uvidíme:-) V půl 9 jsme vyrazili, došli na kruháč na kraji batůžkářské čtvrti a usmlouvali si rikšáka na nádraží Idgah Junction, to nejbližší (asi 6 km). Chtěl 100 Rp, navrhli jsme 50 a on na to bez problémů kývl, čili znamení, že i to bylo moc:-) Chvíli nám do toho zkoušel kecat soused, že musíme až na hlavní nádraží Agra Cantonment, ale to bylo dál a zbytečné, když ten vlak měl stavět i na Idgahu. Nutno podotknout, že to byla stanice vskutku provinční, všude mrtvo, ani žádné obchody nebo žrádelny. Petík šel pro vodu snad kilometr, ale přinesl aspoň dobré burky k snídani. Lístky nás vyšly na 270 Rp za osobu na celodenní spoj, a pak jsme čekali… Z příjezdu v 10:20 a odjezdu 10:50 byl po nakonec příjezd v 11:05, odjezd někdy v 11:30. Vetřeli jsme se na šikovná místa včetně batohů, které seděly vedle sebe na polici, a tak by je neměl nikdo obtěžovat opíráním se o ně.

Cesta byla dost nezáživná, venku lány obilí, uvnitř jeden čumil vedle druhého a ani nic dobrého k jídlu nedorazilo. Museli jsme tedy strávit den na chipsosměsi, samosách, chipsech a křupkách, my chudáci:-) Rozhodli jsme si nudnou jízdu ukrátit nějakým filmem a dali si Všechny cesty vedou na západ a Velký třesk. Ten zaujal partičku mladíků okolo nás, zvlášť ve chvílích, kdy si Antonio Banderas užíval striptýz, a pak i “pokračování”. Kluci u toho výskali, smáli se, chtěli to vracet a pouštět znovu těm, co to neviděli:-) To už jsme ale byli ve městě Mahoba, kde vystupovali, kdežto my pokračovali po asi nové odbočce trati do Khajuraho. Dorazili jsme už za tmy, kolem 9. Jelikož nádraží bylo 8 km od města, aby se místní rikšáci a taxikáři napakovali, byli jsme sami zvědaví, s čím se na nás vytasí. Když by to jó nešlo, tak si holt dáme večerní procházku, dnes jsme toho ještě moc nenachodili.

Hned jakmile jsme vykročili z vlaku, se na nás seběhli a začalo to, ale nakonec jsme z toho vybruslili celkem se ctí, nebo teda hlavně jako ti, co platí odvoz pro půlku města:-) Náš týpek vzal ze 100 jistých 50 Rp, ovšem nabrali jsme ještě 3 další kluky. Dva z nich byli povídaví, tak jsme si aspoň ukrátili cestu a dozvěděli se, že jednomu je 17, studuje na učitele angličtiny, ale jeho sen je být pilotem. Staršímu bylo 20, pracoval někde ve městě a jeho snem bylo taxikařit ve vlastní rikše:-) Nám tipovali 21-23 (mně) a 25 (Petíkovi), čímž si vysloužili titul “Můj nejoblíbenější Ind”:-) Řidič nás jako poslední vyhodil před hotelem Yogi, který jsme si vytipovali už ve vlaku, nezapomněl nabídnout taxi služby na zítřejší prohlídku chrámů, a my se v klidu ubytovali za plánovaných 300 Rp v malém, ale ucházejícím pokojíku. Byl tu asi nejzvláštnější záchod, jaký jsme kdy viděli – turecký, s prostorem na šlápnutí, ale ve výšce tak 40 cm – na turka vysoko, na normální záchod nízko:-) Také průchod do koupelny byl hodně nízký, možná odsud budeme odjíždět s několika novými boulemi na hlavě…

Navzdory pozdní hodině jsme rychle vyrazili ještě ulovit něco k večeři a i když je Khajuraho celkem prdelka o pár ulicích, tak nabídka byla celkem slušná. Vybrali jsme si nakonec pulav v restauraci Safari, sice za 70 Rp, ale výborný a bylo ho hodně. Pak jsme si ještě objednali pár čerstvých aloo parath, které mladí kluci připravovali u venkovního stánku, a navštívili místního zlodějíčka v obchodě – chlazenou vodu měl o 5 Rp dražší, než normální, ceny toaletního papíru “marketingově” nastavené: role za 30, 2 za 50, 4 za 80 Rp, tašku na vodu jsme radši rovnou odmítli. V místní minilékárně, kde rozhodně neskladovali léky v doporučených teplotách (jako asi nikde v Indii), jsme zkusili koupit za 55 Rp sirup na kašel, tak uvidíme, co to s námi udělá. Kdyžtak aspoň zajímavý experiment:-) Na pokoji jsme se dorazili oblíbenou chipsosměsí aloo bhujia, zatímco jsme brnkli domů, pochutnali si na čaji z naší “rooftop restaurant” a někdy ve 2 šli spát, zítra nemusíme vstávání nijak hrotit.

 Tisk článku