---

STŘEDA 28.1. – den stý třicátý pátý – BADAMI – JESKYNNÍ CHRÁMY

Když jsme se ráno, nebo spíš dopoledne, vyštrachali ven a vydali se za krásami městečka Badami, nestačili jsme se divit – vypadalo to tu úplně jinak než v noci, kdy člověk vidí jen pár restaurací a hotelů před sebou. Zjistili jsme, že za domy se zvedají oranžovo-hnědé skály, ukrývající hned několik chrámů. Trochu oklikou jsme k nim zamířili a nejdřív nás čekala parádní ulička zelinářů a babek bylinkářek. Všechno čerstvé, krásné, radost pohledět, a co teprve pojíst! Pokračovali jsme úzkými uličkami mezi bíle natřenými domky, pod nohama se nám motala černá prasátka a skoro před všemi domy ženy praly prádlo. Úplně to vypadalo, že je dnes v Badami nějaký den velkého prádla a pro nás hodně zajímavá a fotogenická podívaná – před bílými zdmi povlávaly rozvěšené barevné šátky a sárí. Ulicemi protékal otevřený kanál, který odváděl špinavou vodu, a prasata se v něm požitkářsky rochnila. Děti si tu uměly najít hračku téměř v čemkoli, i když asi tak osmiletá holčička točící mrtvou krysou přivázanou na provaze nás trochu překvapila:-) Došli jsme až k jezeru Agastya, jež má údajně původ již v 5. stol. Aktuálně budí spíš dojem městské nádrže – ze 2 stran tvoří jeho břeh mohutné schodiště, které bylo též obsypáno pradlenami a z velké části potaženo sušícími se látkami všech možných barev. Technika praní je asi po celé Indii stejná – hodně namydlit, a pak s kusem látky mlátit vší silou o schod/kámen. Rány se rozléhaly po celém údolí. Pravděpodobně i díky mýdlu z praní měla voda zářivě zelenou barvu od nějakých sinic nebo čehosi, co potahovalo hladinu. Jako estetický prvek ve skalní krajině to ale vůbec nevypadalo špatně:-) V okolí jezera (a hlavně potom skalních chrámů na jižní straně) se proháněly tlupy opic – všudypřítomných makaků i vzácnějších hulmanů, kteří ale většinou spíš tak nevzrušeně přihlíželi. Zírali jsme, jak vychytralý makak, když se chtěl napít z jezera, tak šikovně rozehnal zelený škraloup na hladině, aby se dostal k čistější vodě. Jiný si pak rovnou došel pustit vodu z kohoutku u veřejného pítka. Potvory jedny!:-)

To zdaleka nejzajímavější v téhle lokalitě (a vlastně asi v celém Badami) jsou ale chrámy na březích jezera – ať už je to komplex Bhuhtanatha, zrcadlící se na opačné straně v poněkud čistější vodě, anebo chrámy a svatyně vytesané přímo do skalních stěn na severní a jižní straně. Jde o stavby, které zde vznikly v době Čalukyjské říše, tedy v 6. – 8. stol., a zasvěceny jsou hinduistickým a džinistickým božstvům. Vydali jsme se nejprve na jižní konec, zakoupili vstupenky (100 Rp/os.) už zcela beze snahy o placení za foťák a pustili se na stezku vytesanou v barevné skále stejně, jako mohutné jeskynní chrámy. Celkem tu návštěvník projde 4 takové chrámy – prostory vytesané přímo do skály, s mnoha zdobenými sloupy, vchodem a schodištěm, na konci vždy mdlá hlavní svatyně. Stěny jsou zdobené zejména zpodobněními různých božstev a mýtických postav. Jeskyně spojuje vytesané schodiště, od 4., nejvýše položené (a jediné čistě džinistické, což se ale na první pohled těžko poznává), se otevírá krásný výhled na celé jezero a okolí. Jednotlivé vrstvy skal tvoří barevné vlny a obrazy, skály samotné zase nabírají nejrůznější tvary, no paráda! Schodiště také ale okupují svačinchtivé opice a občas je to trochu adrenalin se kolem nich protáhnout, většinou jsou ale v klidu, přebírají si navzájem srst a nechávají se fotit davy turistů.

Od jižních chrámů jsme se přes několik křivolakých uliček a skládku propletli k archeologickému muzeu, kde se nás pokoušeli odchytit průvodci na severní chrámy. Odsouhlasili jsme jim, že je to dobré místo na západ slunce, že se sem určitě vrátíme (samozřejmě bez vás, hoši). Čapla se nás i skupinka malých holek, které se nadšeně chtěly fotit, ale hned vzápětí natahovaly ruce a žebraly něco, co jsme jim vůbec nerozuměli. Až později se mi povedlo rozklíčovat, že chtějí school pen, tedy propisky. Mezi bílými domky, kde ženy praly prádlo, umývaly sebe, sušily chilli papričky nebo nasolené bramborové lupínky (dostali jsme ochutnat, když jsme zvědavě nakukovali na plachtu), jsme prošli zpět na hlavní třídu, jen jsme cestou koupili banány a 5 sladkých koulí, nejspíš sapodil, které nám pán zabalil do kusu novin a omotal nití:-) Po cestě do hotelu jsme se zkusili zastavit na oběd asi v jediné zdejší, slušnější restauraci, která nám včera přišla drahá, ale zjistili jsme, že se tu dá vybrat a najíst za rozumný peníz. Zvolili jsme jehněčí biryani a aloo gobi a pochutnali jsme si, akorát jsme museli hájit naši igelitku s banány před nájezdem drzých makaků. Nezůstávali totiž jen u jezera, ale jejich tlupy se proháněly městem a kradly, na co přišly. Hned nám také bylo jasné, proč snad všechny hotely v Badami mají zamřížovaná okna. Kromě opic se po zahrádce restaurace proháněl úplně volně bílý králík, až jsem váhala, jestli nemám vidiny:-)

V hotelu jsme přečkali nejteplejší část dne a dali si siestu, ovšem vykopat se pak zase ven bylo ukrutně těžké a nepovedlo se nám to v čas, jaký jsme si představovali. Na severní chrámy bylo pozdě, tak jsme zamířili aspoň ke komplexu Bhuhtanahta. Zavíral v 6 hodin a vyšlo nám to jen tak tak, že jsme ukecávali hlídače, aby nás pustil rychle nahlédnout na nejposvátnější místo, do jeskyně se sochou Buddhy. Jinak jsou jednotlivé svatyně opět krásně zdobené a vysloveně jsme se kochali večerní proměnou chrámu, který postupně nabral všechny odstíny od zlaté, přes měděnou, po hnědooranžovou, než definitivně potemněl se zapadnuvším sluncem.

Ještě najedení od oběda jsme se vrátili do hotelu a pracovali, dost dlouho na to, abychom dostali zase hlad (a aby byl trochu problém najít otevřenou restauraci). Šli jsme do restaurace, kterou jsme si vyhlédli odpoledne, se sezením na terase v patře, protože se nám tam docela líbila nabídka a přišla nám i levnější (raději jsme hledali s předstihem, protože už včera večer se ukázalo, že je nabídka restaurací v Badami není žádná sláva), jenže se ukázalo, že je to (minimálně ve večerních hodinách) hlavně nálevna. Všude seděly hloučky chlapů s malými lahvičkami nějakých dryáků, které ve sklenici dolévali vodou. Na stolech i na zemi dost nepořádek. Nabídka dost omezená… No, už jsme tu ale byli, tak jsme si objednali “lime sodu”, polévku a na zkoušku northern style thali. Pití, kdy nám přinesli sklenici se sodou, vedle nasekanou limetku a v mističce cukr a sůl, čili takové “Udělej si sám”, nás mělo dopředu varovat. Polívka byla sice plná masa, ale jinak v podstatě bez chuti, no a thali – tragédie:-( S rýží a čapátí se dala jist jen jedna zeleninová směs, pak tam bylo trochu jogurtu, několik sypkých koření a něco jako sušenka, konzistence pemzy a chuť rakvičky. Takže večeře, která měla být tak trochu slavnostní za ten včerejšek, se úplně nepovedla, a potvrdilo se, že pro nás je tu vlastně použitelná jen jedna restaurace:-)

Download file: 8535.gpx