Indie 4 – Bijapur a jeho skvostná kamenná mauzolea

...aneb jak jsme se učili správnému chování na indických památkách a ochutnávali vše, co nám přišlo pod ruku (a pak nesli následky)
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Manapouri

PONDĚLÍ 26.1. – den stý třicátý třetí – TRH, HLEDÁNÍ SMĚNÁRNY, IBRAHIM RAUZA TOMB

Po včerejším náročném dni jsme trochu zaspali a ven se tak dostali až před polednem. Hladoví a žízniví jsme se vrhli na všechno, co jsme potkali – začalo to banány na nedalekém, parádním, ovocno-zeleninovém trhu, vedle něj jsme potom ochutnali „mixfruit juice“, což byl už připravený nápoj z několika druhů ovoce (granát, banán, kokos, zbytek možná radši nevědět), taková bowle po indicku:-) Snad nás to nesloží… Skrz uličky plné krámů, stánků a stovek lidí, a přechod, kde dělal policajt uprostřed křižovatky úplné kázání z megafonu, jsme šli pořád dál až k městským hradbám, protože tu někde měla být směnárna. Tu jsme nenašli, ale byla to opět parádní procházka mezi nastrojenými ženami (včetně těch na motorkách – sedí na nich zásadně ze strany, nikoli obkročmo, ono by to v sárí šlo blbě…), a neposednými dětmi. Míjeli jsme blyštivými fanglemi ověšené traktory i stáda krav a buvolů. Nicméně bylo už po 2. hodině a my stále neviděli ani jednu z několika pamětihodností nádherného města Bijapur, plného zajímavých chrámů a hrobek. Vyrazili jsme tedy k jedné z nich, hrobce Ibrahima Rauzy, ovšem bylo třeba se na cestu ještě posilnit. Slezli jsme do sklepní „dining hall“, která evidentně sloužila hlavně místním, mimo jiné i jako jídelna s dlouhodobě předplacenými obědy. My nechtěli moc utrácet, tak jsme si dali vegetariánské thali a rozhodně nelitovali. Na velkém tácu jsme dostali 2 čapátí (a později si zdarma přidali), trochu daalu, pak něco jako kopr s čočkou (hodně slané, ale překvapivě dobré), subzi (bramborová směs), malinko nějaké oříškové a děsně pálivé pasty a k tomu dvě tradiční omáčky, teplá červená a studená bílá. Moc dobré to bylo, jen původ raději nezkoumat a do kuchyně nenahlížet:-) Navíc jsme si spočítali, že to mělo stát 100 + 12 Rp za čapátí navíc, ale platili jsme jenom 92 Rp, no proč ne?:-)

Z rušného kruháče u hradeb, kterýžto prostor slouží jako skládka + veřejné WC, jsme prošli delší ulicí, která nám už přišla řádně „slumovitá“ – domy měly třeba jen jednu stěnu opravdu zděnou, jinak byly splácané z čehokoli, co bylo zrovna po ruce, ženy na zápraží praly a sušily prádlo, všude pobíhaly ušmudlané, polonahé děti, slepice a psi. O to víc působila stavba hrobky jako zjevení, když jsme se vyloupli na parkovišti před ní.

Od parkoviště se táhla dlouhá přístupová cesta skrz zatravněný park, lemovaná keři, v jejichž stínu vysedávaly indické početné rodinky. Cesta vedla ke čtvercové terase, na jejíž ploše pak stojí dvě monumentální stavby – hrobka a mešita, mezi nimi fontána, toho času vyschlá. Rychle jsme byli seznámeni se systémem cen vstupů do památek – Indové 5 Rp, turisti 100 Rp + 25 Rp za foťák. Rozhodli jsme se, že Bijapur bude naším tréninkovým hřištěm v této problematice a zatím jsme to vzali tedy i s foťákem, že omrkneme reálnou situaci a podle ní se zachováme na dalších památkách. Dvojí ceny sice nemáme rádi, ale jednak v Indii jsou bohužel všude napsané a prostě nejdou uhádat, druhak 30 Kč za něco takového nás zvlášť nezruinovalo, tak Indům dopřejme trochu přerozdělení prostředků:-) Jenom škoda, že takovéhle ceny nejsou i na tom pravém Taj Mahalu (Indové tuším 20, turisti dnes už 1000 Rp)… Celý areál jsme pak prolézali minimálně hodinu, do kamene vytesané dekorace a detaily nás fascinovaly, stejně jako hejna zelených papoušků přelétajících mezi střechami staveb. V hrobce bylo příjemné šero a chladno, uprostřed 5 muslimských náhrobků – na první pohled podobné jako v arabských zemích nebo Turecku, ale tady nikdo nechodil s posvátnou úctou, s modlitbou na rtech i otevřených dlaních, potichu a bos. Všechno přesně naopak, jak mají Indové ve zvyku (s výjimkou těch bosých nohou). Dokonce tu pořádali nějaké soutěže pro malé děti, zavěsili jim šátek asi do 2 m výšky, a pak je zvedali, aby dítě mohlo šátek strhnout. No a z nás, jakmile si dovádějící mládež všimla dvou bělochů, se staly opět celebrity, se kterými se chtěli všichni fotit. Po pravdě řečeno už nás to moc nebavilo, tak jsme se snažili z toho aspoň vymlátit fotky krásně nazdobených holčiček, slečen a paní. Při odchodu z areálu jsme potom způsobili menší rozruch, když jsme odmítli zaplatit 4 Rp bábě, která se najednou zhmotnila u přihrádek s odloženými botami, jakože úschovna. Po celém areálu nad terasou, stejně jako na všech indických památkách, se totiž chodí naboso. Nám, kteří jsme zaplatili 20 x vyšší vstupné, než všichni ostatní, to přišlo dost sprosté si ještě říct o peníze za nic, tak jsme byli taky sprostí a nic nezaplatili. Jo a bylo to dobré varování pro následné návštěvy atrakcí… Místo toho jsme si trochu doplnili pitný režim u třtinového děduly před vchodem. Byl milý, snažil se povídat, pózoval, když viděl, že ho fotíme, tak jsme si dali rovnou dvojitý nášup. Nic nás neodradila hejna much obývající hromadu vylisované třtiny:-)

Cestou zpátky jsme se chtěli podívat ještě k dělu na hradbách, ale branka na ně byla zavřená. Možná proto, že bylo krátce po 6., kdy tady skoro všechno zavírá. Postranními uličkami plnými viktoriánských vil, krav a prasat na podvečerní obchůzce popelnic, jsme se vrátili k trhu a do hotelu, potřebovali jsme si trochu odpočinout. Zvládli jsme ještě kokos, dvě voňavé guavy k práci v hotelu a od sekuriťáka na poště zjistit, že by tu měly jít směnit peníze zítra, až v 10 otevře. V hotelu, nad guavami a v posteli, což bylo jediné místo fuj pokoje, kde se dalo existovat, jsme trochu doplnili resty, přeci jen v Ománu nám zatím vzniklo asi největší zpoždění ve zpracování deníku a fotek.

Kolem 10. hodiny jsme dostali hlad a navíc docházela data, tak jsme vyrazili na večerní lov. S klučinou v jednom z mnoha „ZEROX + MOBILE CENTER“ jsme se domluvili na spešl nabídce, kterou našel na internetu, 2 GB + 512 MB dat za 451 Rp. S tarifem v Indii fakt není problém (když už má člověk SIMku), jenom kdyby ta síť všude fungovala…

Co se večeře týče, tak po zhodnocení dostupných možností jsme skončili v restauračce v suterénu našeho hotelu. Kromě budovy naštěstí neměly tyto podniky nic společného. Dali jsme si napůl jehněčí biryani  s červenou omáčkou a bílou, jogurtovou raitou – jídlo, které je v Indii vždy výborné, a kterého se asi nepřejíme:-) Jedna porce dnes bohatě stačila, přeci jen jsme toho splácali dost, tak aby to nedopadlo špatně…

ÚTERÝ 27.1. – den stý třicátý čtvrtý – GOL GUMBAZ, RUINY U HOTELU, PRŮJEM, CESTA DO BADAMI

Časný budíček se úplně nepovedl, takže ani jít si v 6 ráno zašeptat do Šeptající galerie hrobky Gol Gumbaz, s 2. největší kopulí světa (po sv. Petrovi v Římě). Z hotelu jsme se vyhrabali v 9, směnárna, kterou nám včera doporučil „Vodafoňák“, měla naprosto zlodějský kurz, na poště zavřeno, tak jsme nakonec vybrali trochu peněz z bankomatu, abychom vůbec měli na vstup. Mě navíc dohnalo včerejší tláskání a to na nejhnusnějším záchodě, jaký jsem kdy viděla. Před odchodem jsem si naordinovala endiaronovou kúru a šlo to.

K jedné z hlavních bijapurských atrakcí (ta úplně hlavní je asi rozlehlá Citadela, kterou jsme ale tak nějak záměrně vynechali) jsme došli asi 2 km pěšky, nechali 200 Rp za vstup, dostali stejné lístky jako včera. Jako první jsme přišli k archeologickému muzeu, kam se platí extra vstupné 5 Rp. Nechali jsme si ho „kdyžtak na potom“. Především jsme sem přišli za ohromným mauzoleem Gol Gumbaz, kde je pohřben jeden z místních významných panovníků Shah Mohamed Abdilah se svou rodinou (žena, dcera a oblíbená konkubína). Před vstupem jsme opět ztropili principielní scénu o placení za úschovu bot, až jsme boty odložili demonstrativně na opačné straně vchodu a šli se podívat dovnitř odděleně – nedělám si iluze, že by tu odložené boty bez dozoru zůstaly. Příště už to asi zaplatíme, ať si tím nekazíme zážitek, ale skásnout nás o 100, pak zdvořile požádat o odložení bot, a nakonec (zejména po cizincích) chtít zaplatit, nám prostě přijde jako sprosťárna. Možná si teď někdo z vás klepe na čelo, jaké jsme držgrešle, že nechceme chudákům Inďáčkům dopřát pár korun dýška, jenomže problém je v tom, že lidé v Indii a JV Asii když vidí, že můžou sdírat turistu a on si to nechá líbit, tak nemají záklopku a chtějí víc a víc. Bohaté národy jim naprosto bez zaváhání zaplatí téměř cokoli, ale například s českým platem zjistíte, že jsou taková nedobrovolná dýška celkem nepříjemná záležitost. No a hlavně my na naší cestě potřebujeme šetřit každou korunu, dokonce každou rupii, a tak si pečlivě vybíráme, za co jsme a za co nejsme ochotní platit:-)

Na prohlídku hrobky vyrazil první Petík, zatímco já venku odolávala fotekchtivým ctitelům. Bylo mi to houby platné, jako všude v Indii – kdo si tu fotku just chtěl udělat, tak si jí cvaknul i přes můj nesouhlas. Jediné, na co spoléhám, že na tu dálku nemůžou být fotky z mobilu nic moc:-) Nezvládla jsem odmítnout děti z nějaké školy na výletě, ale nehodlala jsem se kvůli focení zvedat ze svého fleku a pózovat, což jim nijak nevadilo a naskládali se všichni kolem mě:-) Chvíli po tom, co odešli, jsem najednou uslyšela neskutečný řev a halas, jak ulice nebo stadion plný lidí. Napadlo mě, jestli není slyšet ruch z nedalekého hřiště, kde se měl teď někdy konat turnaj v kriketu, na který jsme viděli plakáty. Když se pak vrátil Petík, vysvětlil mi, že to je indický způsob zkoušení efektu Šeptající galerie – děcka menší i větší ječí z plných plic, protože se to přece tak hezky rozléhá… hlavně, abych byl slyšet ze všech nejvíííc!!! Když jsem pak o pár momentů později sama navštívila kopuli, měla jsem pocit, že se mi někdo snaží vyřvat mozek z hlavy. Jó, dětičky… Jinak ale stavba sama o sobě byla parádní, zejména obcházení kopule zvenku, po otevřené terase s nádherným výhledem do okolí… ať si smráďata řvou, jak chtějí:-)

Po návštěvě hlavní budovy jsme se podívali ještě do muzea, kde se ale bohužel nesmělo fotit vůbec. Byly tu vystavené kamenné rytiny, mince, koberce, porcelán, zbraně a brnění a zajímavé modely Gol Gumbazu. S potěšením jsme sledovali, jak vzorní návštěvníci muzeí jsou Indové – pečlivě chodí a studují veškeré vystavené věci i popisky k nim. Po muzeu jsme se ještě prošli po prašné cestě kolem celé hrobky, což bylo super, protože tam skoro nikdo nechodil a dalo se fotit bez davů lidí. Akorát moje pochroumaná střeva, uklidněná dočasně práškem, se zase začala hlásit o slovo, a tak byl čas sednout na autobus (8 Rp za oba) a vrátit se aspoň na skok do hotelu. Pak jsme zajedli krizi „dietním“ obědem, smaženou rýží s kuřetem a omáčičkami, k tomu na dochucení plátky červené cibule a limetky. No jak říkám, velice dietní;-) Pan číšník nás pořád obskakoval, nicméně když se přišel jen během jídla 3 x zeptat, zda je vše v pořádku, začal nám trochu lézt na nervy a podezírali jsme ho, že už se nemůže dočkat, až nás skásne. Po jídle jsme dobalili v hotelu věci a unavení z ranního výšlapu usnuli pod větrákem.

Po šlofíku jsme se cítili lépe, včetně mých vnitřností, a tak jsme vyrazili ještě ohlédnout ruiny „za barákem“, kde bylo včera moc lidí, tak se nám tam nechtělo, ale teď byl klid a i pár fotek úplně bez lidí se podařilo zachytit:-) A to je v Indii co říct… Ruiny Bara Kaman nejsou příliš rozsáhlé, ale je zajímavé se procházet pod majestátnými oblouky někdejšího paláce.

V půl 4 jsme byli připraveni opustit toho historické město, přestože tu zůstala spousta námi neobjeveného, například Páteční mešita, jedna z chloub města. Byla ale trochu z ruky, byl by to zase celodenní výlet a nám se v hotelu už nechtělo zůstávat. Holt se budeme muset smířit, že v Indii zůstane spousta památek námi nenavštívena. Autobusové nádraží bylo kousek, asi 500 m od hotelu, a odchytili jsme tam vejtřasku do Bagalkatu, kde jsme museli přestoupit, jelikož přímý spoj do Badami neexistuje. Asi 80 km jsme se natřásali na sedačce příliš malé pro evropská pozadí, ale byli jsme unešení ze zemědělské krajiny. Všude na dohled se něco pěstovalo – kukuřice, chilli papričky, víno, rýže, papája, především ale se tu rozkládaly nekonečné mokřady plné cukrové třtiny, která zásobuje všechny města a vesnice v okolí šťavnatými stvoly. Po silnicích každou chvíli projel náklaďák se dvěma „vagony“ plnými třtiny v několikametrových haldách.

V Bagalkotu jsme se trochu báli přestupu, jestli dneska ještě něco pojede, ale s pomocí řidičů jsme během pár chvil seděli v dalším autobusu do Badami. K mé velké nelibosti mi při vystupování Petík přišlápl sukni, ze které se kus skoro utrhnul. Později jsem ho přišila, ale už to vždycky bude jenom cestovní sukně, ne na parádu. Při druhé jízdě se už setmělo. Poskakování na betonových prazích, ve kterých evidentně celá Asie našla enormní zalíbení, bylo úmorné, zvlášť pro nedoléčená Petíkova záda. Někdy v 8 jsme konečně vystoupili na zapadlém autobusáku, před kterým ale hned vede hlavní třída městečka Badami. Dnes, jednak na moje narozeniny a druhak po minulém děsivém pokoji, jsme se chtěli ubytovat trošku lépe,  a tak jsme obešli okolí, poptali se a skončili v hotelu New Sathar, jehož přiměřenou kvalitu za rozumnou cenu potvrdil i polský pár, s nímž jsme se potkali na recepci. Naproti jsou prý buď předražené a hnusné, jediný hezčí byl ještě vedle nás, ale tam chtěli 750 Rp. Tady původně 600, při 3 nocích jsme ukecali na 550 Rp. Pokoj byl rozumně velký, čistý, s TV a několika stolky, koupelna vypadala, že jí před námi dokonce i někdo umyl:-) Já byla rozhodně spokojená, jelikož mi po děsivém zážitku z minulého hotelu stačil ke štěstí čistý záchod:-)

V rámci večerního hledání jídla jsme prošli dlouhou ulicí asi kilometr sem a tam, viděli malé obchůdky, stánky s tabákem, betelem a smaženými pochutinami, spoustu prasat, končící zeleninový trh, kde jsme vzali aspoň svazek banánů, ovšem nezralých a úplně nejedlých (naštěstí během tří dnů v hotelu nakonec došly). Restaurací jsme míjeli několik, ale byly buď drahé, nebo nechutně zabordelené, nebo to byly jenom nálevny. Těžko říct, jestli to byl nezralý banán, pohled do některých podniků, anebo mastný oběd, ale něco nám nesedlo, takže jsme na večeři nakonec rezignovali, koupili si čipsosměs na pokoj a vrátili se. Přestože nám byla odsouhlasena teplá voda, čekala nás jenom studená sprcha, ale co… třeba nohy rozhodně přivítaly smytí několikadenního nánosu městkého prachu.:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.