ČTVRTEK 29.1. – den stý třicátý šestý – PATTADAKAL + SEVERNÍ CHRÁMY V BADAMI

Před půl 9 jsme stáli na nádraží a sháněli se po autobusu na Pattadakal, že se dojedeme podívat na další chrámový komplex, který je tak skvělou ukázkou čalukyjské architektury, že se dokonce dostal na seznam UNESCO. Zeptali jsme se mistra nádražáka (na každém autobusáku jeden takový sedí, má před sebou hromadu záznamů a chodí se mu hlásit všichni řidiči – tak by člověk čekal, že bude mít přehled) a on že bus jede v 8:40, tedy asi za 15 minut. Ještě tu nebyl, máme počkat. Fajn, tak se Petík sebral a vrátil se do hotelu pro zapomenutý šátek a opalovák. Samozřejmě jakmile odešel, mistr mi ukazuje jiný autobus, že ten jede za 5 minut. Další prý za půl hodiny. Byla jsem trochu na trní, ale Petík se ukázal právě včas, abychom do odjíždějícího autobusu jen tak tak naskočili. Za městem jsme konečně chytli datový signál a trochu zasurfovali, ovšem jen do chvíle, než skupina školáků, co nedlouho předtím nastoupila, se odhodlala nás oslovit, a pak už to jelo, klasické dotazy odkud jsme, kam jedeme, a podobně, prostě co zvládli vyplodit:-) Nejvíc dotíral asi desetiletý chlapeček s červeně nalakovanými nehty, co se usadil vedle mě. Asi po 45 minutách drncání jsme byli vysazeni přímo před vchodem do chrámového komplexu v drobné vesnici Pattadakal, ale nejdřív jsme si zašli opodál na “snídani” (čerstvý kokos). Došli jsme až k mostu přes řeku, kde ženy praly, děti se koupaly a chlápek z restaurace myl nádobí. Nad řekou poletovaly překrásně barevní ptáčci, vlhy východní.

U vstupu nás opět čekal ten výsměch turistům – 250 Rp, versus 10 Rp pro místní, chtěli i něco za kameru, ale to už vůbec neřešíme. S lístky v ruce jsme se vydali do velkého areálu chrámů Pattadakal, kde jsou docela kompaktně seskládané ruiny chrámů, včetně jednoho aktivního, kam se všichni věřící chodili klanět posvátné krávě (= odevzdali obětinu v podobě několika bankovek, zazvonili na zvon a od zdejšího šamana dostali na čelo červenou tečku a bílou šmouhu tahem několika prstů). Samotné chrámy jsou nádherně zdobené kamennými výjevy bohů, mytologických postav a legend o nich. Kolem je potom množství malých svatyní vždy podle stejného vzoru – svatyně s kamenným lingamem uprostřed a před ní malé zpodobnění ležící krávy. Význam lingamu jako falického symbolu plodnosti a síly si dnes lidé přebírají celkem jednoznačně, nicméně podle informací, které jsme se dočetli zde v Pattadakalu, vědci dodnes pravý význam tohoto častého symbolu jasně nerozluštili. Kromě nejčastějšího falusu (k čemuž asi i nejvíce svádí fakt, že lingam je prostředkem uctívání boha Šivy, maskulinního principu) může lingam znázorňovat “axis mundi”, tzv. osu světa, spojující svět nadpozemský, pozemský a podsvětí. Případným dalším významem lingamu může být zpodobnění posvátné slabiky OM, ale neptejte se mě, jak to někoho napadlo:-)

Lidem v areálu jsme se snažili vyhýbat, a tak jich ani moc neotravovalo s focením a celkově tahle památka byla docela příjemná. Dokonce se jeden z hlídačů sám nabídl, že nás vyfotí, a pak ještě přidal “funny photos” s Petíkem (Petík jakoby nadzvedává střechu chrámu, Petík jakoby šlape na svatyni – prostě hrátky s perspektivou) a nic za to nechtěl:-) Větší chrámy poskytovaly stálou teplotu a přítmí, a tak nebylo divu, že v jednom z nich jsme uslyšeli známý pisklavý zvuk a po blesknutí foťákem objevili na stropě zavěšené netopýry.

Když jsme prošli kolem armády žen, co plely trávník, a vymotali se z areálu, bylo 11 hodin a nám se ještě nechtělo jen sednout na autobus a jet zpátky. Vyrazili jsme tedy pěšky, že trochu omrkneme indický venkov, a až budeme chtít, autobus si někde chytíme. Vesničky byly malé (stejně jako Pattadakal), všude se pletly krávy, muži civěli většinou na nás a ženy nosily na hlavách dřevo, trávu, nebo jakýkoliv jiný náklad. Kolem vesnic se táhla všude pole, v téhle oblasti teda nejčastěji spíš polobažiny, ve kterých si libuje cukrová třtina. Našli jsme volně rostoucí tamarind (strom), ale hned po ochutnání pár spadlých plodů se odnikud vyrojilo několik chlápků a nejspíš nám říkali, že to ovoce je opravdu k jídlu, ale jeden nikdy neví, tak jsme radši pokračovali v cestě. Asi 2 km potom, co jsme opustili Pattadakal, jsme objevili další chrám, stranou od silnice, který byl mnohem méně zdobený, ale zato se dalo po kamenném žebříku vylézt na jeho střechu, kde byla ještě jedna malá svatyně. Později jsme se dočetli, že šlo o džinistický chrám, každopádně tu mezi slunečnicovými poli a ve společnosti přežvykujících krav byl klídek a pohoda. Usadili jsme se na kamenné lavici před vchodem, který střeží dva velcí sloni (též kamenní), dali si čipsosměs a relaxovali. Náš bohorovný klid narušil až zvědavý vesničan, co si nás všiml, přišel, usadil se na lavici vedle a už z nás nespustil oči. Ach jo:-) Když nás přestalo bavit hrát si na výstavní exponáty, chytli jsme si autobus (menší, dražší, pomalejší a s oklikami) a vrátili se do Badami, kde jsme si skočili na aloo gobi, a šli ho do hotelu strávit. Pattadakal jako UNESCO památku jsme si mohli odškrtnout.

Ve 4 hodiny jsme vyrazili prozkoumat poslední rest, co nám v Badami chyběl (hlavní památky jsme zvládli při včerejší prohlídce), a sice zbytky pevnosti a chrámy ve skalách na severním břehu jezera. Trefili jsme se akorát do konce školy, a tak nás čekalo prodírání se asi 1000hlavým davem školáků a školaček. Tolik “Hello” na počet ušlých metrů jsme snad ještě nikdy neříkali:-) V okolí archeologického muzea jsme suverénně odmítli všechny vtírající se průvodce a sebevědomě vyrazili zadní cestou kolem skal vzhůru. Mysleli jsme si, že nás cesta vyvede nad skály, přímo k horním chrámům, ovšem když jsme minuli dělníky opravující plot a po schodišti došli ke schovanému, bílému chrámu pod skalním převisem, bylo nám jasné, že tohle oficiální cesta nebude. Chrám byl do nejposlednějšího kousku obydlen tlupou makaků, kteří se netvářili nijak zvlášť přátelsky, a tak jsme si jenom cvakli fotku a zase rychle vycouvali. Vzali jsme to pak oklikou skrz zdejší travnatou krajinu a vylezli konečně u chrámů na vrcholu skály. A ve výsledku to možná byla mnohem pohodlnější cesta, než ta oficiální:-)

Prošli jsme si celou trasu mezi chrámy a skalami, které hrály všemi odstíny hnědé, oranžové, šedé – tím víc, jak zapadalo slunce. Asi v polovině, v úzké soutěsce, se nás chytli dva zvědavci – nic neříkali, ale měli jsme je pořád za zadkem, kamkoli jsme se hnuli. Docela nepříjemné, zvlášť když jsme si vzpomněli na epizodu zpod Araratu, když se na nás naposledy nalepila takováhle dvojička. Začali jsme si je aspoň natáčet a fotit, že si taky užijeme trochu srandy. Celý areál oficiálně zavíral v 5, v půl 6 začali hlídači od jednotlivých chrámů nahánět lidi k východu. I my jsme slézali pomalu po schodech a byli zvědaví, kdeže nás to vyplivne, protože tam jsme měli správně začít. No samozřejmě jsme vylezli i muzea, úplně na levém konci pozemku, u kamenné brány. Jelikož vstup do muzea byl placený a my ho navštívit nehodlali, minuli jsme pokaždé i vchod k chrámům:-). Divní chlapíci se nás drželi dál, až se nám to hodně nelíbilo, naštěstí jsme se ale v úzkých uličkách setřásli, i když obezřetně jsme se rozhlíželi ještě na hlavní třídě. Zastavili jsme se na večeři (kuřecí biryani, masala dosa, channa masala, všechno pálivé jako prase), a pak v hotelu balili a plánovali další postup. Autobus do Hospetu nám jel ráno v 6:30 nebo v 7:30, tak jsme šli pro změnu jednou spát brzo, aby nám to neufrnklo.

 Tisk článku