Írán 10 – Bláznivé nocování na březích Perského zálivu

...aneb kde všude se dá přespat, když je nouze, o loučení s Íránem a nových setkáních
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Banlung

Sobota 6.12. – den osmdesátý druhý – NOČNÍ PROCHÁZKA PO BUŞEHRI

Autobus nás kolem 9. hodiny vyhodil na terminálu v Buşehri, který byl strašně daleko od města, totálně mrtvý, ale zase ne dostatečně, aby se tu dalo rozumně přenocovat. Na záchodě jsem se potkala se dvěma ALE OBROVSKÝMI šváby, bléé.

Buşehri je město ležící na břehu moře, příjezdem sem jsme se tedy definitivně dostali k vodám Perského zálivu. Měli jsme v plánu dojít na pobřeží a najít tam nějakou pláž nebo park, kde si usteleme. Vyrazili jsme po dálnici do centra, dobré 4 kiláky určitě. Po levé straně silnice byla zarostlá bažina, navíc za ostnatým drátem, neboť šlo o pozemek zdejšího letiště. Po pravé straně, kudy jsme šlapali my, byl pruh řídce vysázených palmiček a keřů, za ním ale dlouhatánský kanál,  nebo možná nějaké slepé rameno z bažiny, a za ním nová, moderní vystavba satelitních domků. Některé ještě nebyly obydlené, resp. stavěly se, tak jsme je uvedli v patrnost jako eventuální možnost squatu. Když skončila voda, vedla podél silnice kus cesta, polňačka za živým plotem, ale v momentě, kdy nás napadlo tu zkusit přenocovat, se kolem začali srocovat toulaví psi, a tak jsme dost spěšně pokračovali dál. To už za cestou vyrostla zeď zdejších kasárna, takže taky nijak lákavé místo na spaní.

Kraj města nám připravil příjemné překvapení. Bylo tu několik obchůdků vedle sebe, tak jsme si dali k večeři výborný falafel, a zatímco v jednom obchodě se Petíka pokusili natáhnout, tak už na něj kýval pán z vedlejšího, který na nás byl děsně zvědavý, a po chvilce pokecu nám daroval nákup zadarmo (pití a zmrzliny). Najedení a napojení jsme vyrazili dál do útrob města a potkali jsme chlapíka, který vysedával u stánku s pečeným čímsi a vypadal teda trochu jako utečenec z blázince, ale nabízel nám nocleh u sebe doma. Ještě nebylo tak pozdě a i když to asi myslel dobře, tak my měli chuť dnešní noc raději strávit někde pod stanem a s díky jsme odmítli. To jsme ještě netušili, že děláme dost velkou chybu. Došli jsme na nábřeží a byli dost zklamaní. Všude polorozpadlé, vybydlené domy, opuštěné a rozbité restaurace a hřiště, přístav rybářských lodí plný toulavých psů, koček a krys, přebíhajících mezi popelnicemi a stokami kolem domů. Vypadalo to tu jak v nějakém bývalém sovětském letovisku, zašlá sláva, teď jen špína, rozbitá okna a omlácené zdi. Tak trochu jsme se tu báli i chodit, natož spát, o tom nemohla být vůbec řeč. Zoufale jsme usedli na lavičku u uzoučké pláže, kde se bohužel taky nedalo spát, poněvadž by nás první větší vlna přílivu smetla do moře. Chvíli jsme přemýšleli, jestli nezavolat tetě Maisy, na kterou jsme dostali kontakt, ale jednak bylo dávno po půlnoci a jednak jsme si neuměli moc představit, jak někomu, kdo neumí anglicky, vysvětlujeme do telefonu, že nás má vzít k sobě a ubytovat:-) Místo toho jsme vytočili přítele na telefonu, tedy Petrova tatínka, který už měl zapnuté google mapy a našel nám park s nějakými altánky, tedy pro nás úplně ideální řešení. Drobný detail spočíval v tom, že park ležel hned vedle přístaviště,  tedy asi 3 km od nás, což nám ale pomohli vyřešit místní. Zastavilo u nás auto se dvěma kluky tak někde mezi 20 a 30, že nemůžou spát, tak se projíždějí po městě, viděli nás tady chodit už před časem, tak že nás odvezou do parku, kde můžeme přespat. Ve dvě ráno jsme trochu váhali s nastoupením do auta se dvěma cizími chlapy, ale po chvíli dohadování jsme usoudili, že nejsme v ČR, kde bychom to asi určitě neudělali, a riskli to. Chlápci měli auto uvnitř celé obalené igelitem, sedačky, madla na dveřích, rámy oken. Mně v hlavě okamžitě naskočil scénář rozřezaných mrtvol, nicméně později jsme to viděli i u dalších aut na pobřeží, tak jsme usoudili, že to bude asi nějaké opatření proti vlhku nebo proti písku ve vzduchu. Kluci nás vyhodili u malého parku na dohled z velkého nákladního přístavu. Byly tu dva nebo tři altánky a jeden další stan, což nám dodalo kuráže. V rohu parku nejdál od silnice jsme postavili stan v altánu, vešel se jen tak tak. Před spaním ale zbývalo vyřešit jednu urgentní tělesnou potřebu, jenže za boha nebylo kde. No, když člověk obchází park počtvrté dokola a vidí, že nic nevidí, zato noční chodci a bezdomovci na lavičce by mohli vidět všechno, nezbývá než být trochu drsný a najít co nejvhodnější řešení, třeba si zalézt mezi zaparkované lodičky na pláži:-) Tedy pardon, že to tak rozpitvávám, ale po jídle a pití je toto podle mě třetí největší starost cestovatelova, každodenní a otravná, bohužel ji nejde nijak omezit. Když se nám oběma podařilo nějak odstranit své problémy, zalehli jsme s úlevou do stanu, byly skoro 4 hodiny ráno.

Neděle 7.12. – den osmdesátý třetí –  OBCHŮZKA BUŞEHRI, CESTA DO BANDAR ABBAS

Rádi bychom vyspávali víc, ale ráno přišlo hrozně rychle a přeci jen jsme byli na dost veřejném místě. V 8 hodin nás ze stanu definitivně vytáhl zvuk parkující motorky. Přijel se na nás podívat Mohamed, asi 30-letý chlapík, a když jsme se seznámili, prohlásil, že nám dojede pro snídani:-) Iniciativě se meze nekladou, že?:-) Za chvilku byl zpátky, dovezl čerstvý rohožka-chleba a sýr. Sliboval původně i čaj, ale na ten nějak zapomněl, a nás by ani náhodou nenapadlo si stěžovat. Čtvrt hodinky jsme pokecali, byl dost zvědavý, takže hlavně o naší cestě, a pak se sebral a jel do práce. Nám se tady v altánu zalíbilo, svítilo slunce, moře šplouchalo, a tak jsme tu strávili nakonec celé dopoledne, pozorujíce překládání kontejnerů v přístavu i hemžení lidí v parku. Občas se někdo zastavil pozdravit, občas žebrat, já dopsala deník.

Po poledni jsme si sbalili svých pět švestek a vyrazili přes město zpět na autobusový terminál. Pocourali jsme se po trhu, kde jsme nakoupili okurky a dali si k obědu falafel do housky. Potkali jsme se tu s elegantním mladíkem, co šprechtil anglicky jak rodilý mluvčí, a poradil nám cestu na terminál, když jsme odmítli jeho průvodcovské služby. Na nádraží má prý s bráchou cestovku, akorát že poslední jejich autobus jel ve 3 odpoledne a to bylo na nás moc brzy. I tak jsme si s ním docela příjemně popovídali, zatímco jsme se ládovali falafelem. Jak odbilo poledne, tržiště se začalo rychle vylidňovat, a než jsme dojedli, bylo téměř všude zavřeno. Zamířili jsme tedy k terminálu, když u nás najednou zase zastavilo auto, v něm další elegantní mladík a nabídla odvozu zdarma (a zase vše v autě obalené igelitem). Jmenoval se Mohsen a pracoval prý pro vládu, vyhodil nás u nádraží, ale sám se pak vracel ke kasárnám. Byli jsme proto vůči němu trochu ostražitější a zaváhali, když chtěl po Petíkovi facebook, který je v Íránu oficiálně blokovaný. Odvoz ale rozhodně přišel vhod:-)

Na nádraží jsme zbytečně neotáleli, koupili za 250 000 rialů na osobu jízdenky a v 5 hodin odfrčeli do Bandar Abbas, přístavu a jednoho z větších měst v zemi, který bude naší poslední zastávkou v Íránu.

Svačinku (bábovička a sušenka) jsme zdlábli hned, pustili si film a brzy usnuli, protože to byla jediná možnost, jak nepříliš pohodlnou jízdu přežít. Když jsme se během noci často budili, nestačili jsme zírat na svéráznou „krajinu“ Perského zálivu. Všude se tyčily hořící komíny ropných rafinérií, obrovské ohně zářily nocí na dálku. Na okraji moře svítily těžební plošiny, na březích pak roztahané továrny a rafinérie, města ve městech… neskutečné. Bylo docela zajímavé to vidět, zvlášť v noci – možná za dne by to tak ohromující nebylo. Když autobus ale poodjel přímo od pobřeží, zanořil se do hlubokých údolí vyschlých hor, bez jediné stopy světla, kromě občasných projíždějících aut.

Pondělí 8.12. – den osmdesátý čtvrtý –  UBYTOVACÍ KRIZE, PŘÍSTAV, SPANÍ U POLICAJTŮ

Kolem 8. hodiny jsme přijeli do Bandar Abbas a společně s největším počtem lidí vystoupili u přístaviště, nejeli jsme až na terminál bůhvíkam na druhou stranu města. Tím jsme se ocitli v centru, což bylo docela fajn, jenomže k nalezení cenově přijatelného ubytování nám to nepomohlo, protože tu prostě žádné nebylo. Celé dopoledne jsme prolézali uličky centra kolem trhu, i ty vzdálenější, jenže v mosáferchúnech, levných hostelech, nás ubytovat nechtěli, berou tam jen místní (nechápu, jak je pak možné, že se tipy na ně dostanou do českého průvodce), turisti hybaj do hotelů, které začínaly kolem 700 000 rialů. Prošli jsme snad 20 zařízení, ale nikde nic, až jsme si bezradně kecli na travnatý plácek na nábřeží a přemýšleli, co s tím. Z protějšího obchodu s nábytkem nám pán donesl vodu v kelímcích a pomeranče. Kus od nás se válel místní bezdomovec a neuvěřitelně tvrdě spal. Dokud jeho nepřišel nikdo vyhodit, nebáli jsme se ani o sebe:-)

Když nebylo se kde ubytovat, rozhodli jsme se to vyřešit až večer nějak operativně, ale teď zkusit štěstí v přístavu, odkud pluly lodě do Emirátů, kam by měla vést naše další cesta. Přístav – terminál pro lidi se jmenuje Bahonar a leží od centra asi 10 km západním směrem, nicméně nám se zase jednou vyplatil pasivní stop, a tak jsme se sice kus prošli (přitom aspoň koupili výborný chleba), ale většinu cesty nás svezl milý chlapík, který byl hrozně zvědavý na naší cestu a pořád se ptal, jestli ještě něco nepotřebujeme.

Do přístavu jsme prošli přes vysmáté strážníky, čímž ale míra ochoty v přístavu skončila. Našli jsme velkou passanger hall a jediné, co se na informacích dozvěděli, že pokladny otevírají v 6 hodin. Neměli jsme stejně nic užitečnějšího na práci, a tak jsme si tu kecli a čekali přes 4 hodiny. Jinak jsme věděli, že se lístky běžně prodávají přes agentury, ale aspoň podle nabídky přes tabrízského průvodce Nassera, jsme taky věděli, že si docela slušně přirážejí. A proto jsme chtěli koupit lístky přímo v přístavu. Potkali jsme tu partu čtyř Rakušanů, 2 páry středního věku, kteří cestují autem, a také francouzský pár – naše sousedy z Yazdu. Chvíli jsme s nimi popovídali, a pak si opět každý hleděl svého. Dozvěděli jsme se ale důležitou informaci, že všichni měli lístky přes agenturu ve městě, a cena odpovídala tomu, co měly lístky opravdu stát, bez nějaké další přirážky.

V 6 se opravdu otevřely pokladny a check in na dnešní spoj, všude se nahrnula spousta lidí a s někým, kdo chce jen informaci, se nikdo nebavil. Posílali nás od čerta k ďáblu, pak ať čekáme, že mají nějaký problém se systémem. Teprve když byla většina dnešních cestujících odbavená, se s námi chlápci byli ochotní bavit a začali nám vystavovat lístek a chtěli nás hnát na prohlídku a pasovou kontrolu. Dost pracně jsme jim vysvětlili, že nikam jet nechcem, potřebovali jsme jen zjistit cenu a kdyžtak koupit lístky na pozítří. No tak to prý máme smůlu, tady se dají koupit lístky jen na dnešek. Uf, v tu chvíli, po 5 hodinách čekání, jsem měla pocit, že potřebuju někoho praštit:-(

No nic, tady se spát nedalo, tak jsme se již za tmy vypravili zpátky do města, tentokrát pěšky, ale trochu kratší cestou přes zástavbu, nikoli po nábřeží. Přímo z dodávky jsme si koupili slaďoučké pomeranče a s chlebem a sýrem je spořádali na autobusové zastávce. Pak jsme narazili ještě na malý stánek s falafelem, dva si objednali a pánovi jsme se asi líbili, protože nám je nechal zadarmo:-) Túra do centra byla i tak dlouhá a rádi jsme usedli v altánku na okraji parku na nábřeží. Kolem se proháněly kočky, po kamenech podél moře občas vylezla krysa, všechno to slídilo po odpadcích a zbytcích odpoledních pikniků. Nám se to tu zdálo jako ideální místo pro nouzový nocleh, dokonce tu byly i záchody, hezky zastrčené. Záhy nás přišel zkontrolovat sekuriťák a nejspíš nám chtěl i něco sdělit, ale nešlo mu to, tak jen koukl a zas odešel.

V 11 hodin si to sem přihasila rodinka na piknik, a to včetně malých dětí a dokonce jednoho miminka. Když si nás všimli, donesly nám děti talířek s ovocem, a později nás pozvali k sobě na vodní dýmku. Byla docela silná:-) Dozvěděli jsme se, že tady spát nemůžeme, ale stejné altánky jsou i o kus dál, blíž k sekuriťácké dozorně, a tam nás určitě nechají. Aha, tak takhle je to myšlené, oni se o nás bojí, proto máme spát nejlépe přímo u dozorny:-) Posezení s rodinkou nad ovocem, slunečnicemi, čajem a šíšou bylo prima, nakonec jsme je ukecali i na fotku.

Když kolem půlnoci odjeli, k nám už si to od silnice štrádoval regulerní policajt, a že prý tady spát nemůžeme, ať si nasedneme k němu do auta, on nás odveze někam, kde můžeme přespat. Ha, že by nás čekala noc na íránské policejní stanici?;-) Dalo by se říct, že jsme se těšili,  protože jsme neprováděli nic, kvůli čemu bychom měli mít problémy, a maximálně z toho mohla být nějaká zajímavá zkušenost. Bohužel to zas taková sláva nebyla. Chlap nás odvezl na stanici uprostřed paneláků, ale dovnitř nás nevzal, akorát milostivě pustil Petíka na záchod. Klábosící samopalníci si nás ani moc nevšímali, dokud jsme se nejali na chodníku vedle stanice stavět stan, který se jim líbil.  V jednu ráno, my unavení po kilometrech nachozených s batohem, lehce zkouření, jsme si nebrali servítky, a když si nás sem polda přivezl, aby nás měl pod dozorem, tak budiž. Vzali jsme to rychle, stan, karimatky, spacáky a během čtvrt hodiny jsme usínali na zatím asi nejdivnějším místě v životě.

Úterý 9.12. – den osmdesátý pátý – JÍZDENKY, HOTEL, ŽRANICE

V 7 hodin nás probudilo halasné „Mister!“, tónem přikazujícím, abychom se z toho chodníku už laskavě zdekovali. No ani my jsme neměli velký zájem tu nějak okounět. Během balení nám ale jeden z mladších policajtů přinesl rohožkový chleba a 3 balíčky chalvy, zval nás na čaj. Lehce posílení jsme se vydali nazpět do centra, když nás včera děda policajt tak inteligentně odvezl.

Včera jsme to přečkali, ale dnes jsme se chtěli na jednu noc ubytovat, dát se před odjezdem ze země trochu dohromady, přeprat, a tak. Došli jsme tedy do hotelu Valiasdr, kde včera nabízeli pokoj s malinkou koupelnou a bez internetu za 500 000 rialů, což bylo nejmíň, co jsme dokázali najít. Jenomže dneska na recepci neseděla slečna, ale pán, a už to bylo za 600 000, bez jakékoli ochoty smlouvat. Obešli jsme toho ještě několik, ale stejný problém jako včera – buď měli plno nebo nasazovali neskutečné ceny. Nakonec jsme skončili tam, kde byli aspoň ochotní smlouvat, v docela luxusním hotelu Kowsar, když jsme se ze 750 000 za pokoj bez koupelny, s internetem, dostali na 600 000 rialů. Koupelna na chodbě ušla, i když jeden záchod a jedna sprcha na patro nic moc, ale byly oddělené. Wifi signál na pokoj sahal, ale spojení bylo ukrutně pomalé. Dali jsme si oba důkladnou, hodinovou sprchu, já vyprala, co bylo potřeba a odpoledne jsme pracovali válejíc se v měkoučkých postelích.

Během hledání hotelu jsme se zastavili v cestovní kanceláři zajišťující jízdenky na loď, což byla také zajímavá zkušenost. Ve velké, skleněné kanceláří pracovala jedna mladá paní a jeden pán, později přišla ještě další madam. Zdejší pracovní tempo bylo takové, že tyhle lidi bych si s klidným svědomím poslala pro smrt… nejdřív jsme 15 minut čekali, až se nás někdo vůbec ujme. Když jsme pak usedli u slečny za přepážkou, ověřili jsme si cenu (1 800 000 rialů na osobu) a domluvili se, že chceme lístky na zítra, mysleli jsme, že párkrát ťukne do počítače a bude to. Omyl. Vlastně ani přesně nevím, co slečna celou dobu dělala, protože jsem po čase začala v křesle klimbat, každopádně lístků jsme se dočkali za dalších 35 minut. Neuvěřitelné. Na druhou stranu tu bylo pod klimatizací příjemně, nikam jsme nespěchali, tak jsme to i poměrně v klidu skousli. Nejvtipnější bylo, když slečna, poté, co nás tak pracně obsloužila, zavřela přepážku, vzala si svačinu a odešla na pauzu. Bylo asi tak 10 dopoledne:-)

Po odpoledni stráveném v hotelu jsme vyšli v podvečer ulovit něco k jídlu, porozhlédnout se také po něčem zajímavějším než jen hotelech. Navíc jsme se chtěli s Íránem rozloučit trochu důstojně, což se nakonec docela povedlo. Prošli jsme se trhem, kde stánky s ovocem už pomalu sklízely, ale malé obchůdky s oblečením, kuchařským náčiním, hodinkami, parfémy, šperky i různými cetkami jely dlouho do večera. Několikrát jsme tu potkali ženy v proslulých maskách, které jsou znakem zdejšího lidu Bandarů, námořnického národa. Ženy vypadaly někdy až poněkud strašidelně, ale zároveň velmi „etnicky“ a zajímavě. Bohužel se nám nenaskytla vhodná příležitost je vyfotit, ale každou, kterou jsme uviděli, jsme chvíli bedlivě pozorovali, zvědaví turisti:-) Na trhu jsme pořídili slunečnicová semínka, sušené meruňky, mandarinky a náš oblíbený íránský objev – sladké citrony. Na hlavní ulici jsme na okraji trhu potkali Aniu s Janem. Přijeli zrovna z Qeshmu a šli spát do vzdálenějšího parku, dál na východ po pobřeží. Aniiny plány na Pákistán byly poněkud změněny, neboť spolucestující pro tento úsek jí zatím nedorazil, takže mají koupené lístky na zítřejší loď do Emirátů, kde se potkáme.

My jsme se prošli ještě ulicemi kolem trhu a hotelu a povedlo se nám sehnat grilované kuře, ke kterému jsme si dopřáli i porci hranolek (150 000 + 40 000 rialů), v pekárně křupavou bagetu (15 000 rialů) a v cukrárně bonbonky na váhu. No a v domácích potřebách jsem konečně sehnala vytoužený suvenýr, „falafelovátko“ – formu na falafel, kterou se vytvarované bochánky rovnou dávají do rozpáleného oleje (40 000 rialů). Mít malý suvenýr z každé země nevím, jestli se nám podaří, ale tohle jsem věděla už před cestou, že bych si ráda pořídila.

Se vší tou dobrotou jsme se vrátili do hotelu a udělali si hostinu, pak dopřipravili a vydali nový článek,  hledali další informace pro cestu na superpomalém internetu… a najednou bylo ráno:-) Trochu jsme si i zdřímli, Petík zhruba od 9 do 2 hodin, já asi tak od 1 do 2, a pak ráno od 8 do 10.

Středa 10.12. – den osmdesátý šestý – LOUČENÍ S ÍRÁNEM

Po téměř probdělé noci jsme si aspoň ráno trochu vydechli, pak sbalili a s termínem check outu ve 12 opustili hotel, do nejteplejší části dne. Namířili jsme si to přes město do přístavu, když na to máme celé odpoledne, tak se tam někdy doplazíme:-) Došli jsme poměrně daleko, k velkému kruháči nedaleko policejní stanice, kde jsme nocovali, když nám došlo, že máme zbytečně moc vyměněných rialů, které nejenže jsou v cizině nesměnitelné a oficiálně se ze země ani nesmí vyvézt. Kruháč je tak velký, že v jeho středu se prochází parčíkem. Tam jsem se usadila s bagáží, rozložila kolem sebe nedoschnuté prádlo a Petík šel zpátky, najít nejbližší směnárnu a zbavit se toho. Trvalo mu to přes hodinu a mně zatím dělal společnost místní výrostek, kterého už jsem někde ve městě zahlédla. Trochu špinavý a odrbaný, mohlo mu být tak do 18, podle mě se přes den živil žebrotou nebo bůhví jak, po mně ale nic nechtěl. V podstatě… Vyplodil pár slovíček anglicky, tak jsem mu vysvětlovala naši cestu, odkud a kam jedeme teď a že tady čekám na svýho husbanda (manžela). Nejdřív byl v pohodě, ukazoval mi cestu k přístavu, ale pak mi začal nakukovat pod sukni na kotníček, což jsem mu rázně zatrhla a trochu mě to znervóznělo. Uklidňovala jsem se tím, že sedíme uprostřed kruhového objezdu, všude spousta lidí, tak by si snad na mě nic nedovolil. Po chvíli se odněkud zjevil další chlápek, na první pohled vypadal docela slušně a uměl trochu anglicky. Klukovi se evidentně moc nezamlouval, ale já byla ráda, že tu je někdo další, a blíž než na opačné straně silnice, a snažila jsem se s ním udržet konverzaci. A to už jsem na obzoru viděla přicházejícího Petíka, hurá. Zabalila jsem suché věci a mohli jsme vyrazit dál.

Na kraji města se nás chytil další týpek, chlap tak 40-letý, moc anglicky neuměl, ale pořád něco kecal, byl vcelku otravný, což se nám v Íránu moc nestávalo, ale občas přece. Šel s námi asi 15 minut, pak se sám někde odpojil. My jsme došli k několika dodávkám ovocnářů, kteří nás v tu ránu obklopili a vnucovali svoje zboží. Na krásná, temně rudá granátová jablka jsme měli velkou chuť, ale chtěli za ně nehorázné ceny, tak jsme si nechali vnutit ochutnávku, a pak se jim snažili bez koupě vykroutit. Pomohl nám v tom výrazně pan inženýr ze Shirazu, který nám nabídl odvoz a rovnou nás nacpal do auta. Opět byl moc milý, zajel s námi až před halu a dal nám na sebe email, kdybychom cokoli potřebovali, ať se ozveme.

Před námi bylo skoro celé odpoledne na terminálu, tak jsme pochrupávali, dopisovali deník, četli si…. Seznámili jsme se s holandským cyklistou Theodorem, cestovatelsky postiženým bláznem, co za 3 měsíce došlapal přes Evropu, Turecko, Gruzii, horské průsmyky Arménie, kde ho chytil první sníh, i přes postupně se oteplující Írán až sem. V Emirátech měl od svého zaměstnavatele zaplacených několik dní v hotelu, také odtud poslal kolo domů a sám se odletěl zrekreovat do Thajska. Také tu seděl s velkými bágly mladý japonský pár, prohodili jsme několik slov, ale nebyli moc družící. Vyhlíželi jsme Aniu s Janem, protože jsme byli zvědaví, jak se jim podařilo přečkat noc v jednom z největších íránských přístavních měst…

V šest se otevřel vstup a začal stejný šrumec jako předevčírem. Rozdíl byl ten, že tentokrát jsme jeho součástí byli i my:-) Chlápkovi na přepážce, která vypadala jako když se jdete odbavit na letišti, jsem vítězoslavně vrazila lístky, aby viděl, že jsem si je dokázala opatřit i bez jeho (ne)pomoci:-) Pak jsme prošli pasovou a bezpečnostní kontrolou a usedli v další čekárně. Batohy jsme si nakonec brali normálně s sebou, nemuseli jsme je nechat cestovat samotné jako letadlem. Kolem 8. jsme uviděli známé tváře a až do odjezdu prokecali čas s Aniou a Janem, přidal se i Theodor a Japončíci. Když jsme nastupovali na loď, požádali jsme o místa u sebe a bez problémů je dostali, v úplně první řadě. Před sebe jsme si naskládali batohy, pohodlně se usadili na dlouhých, polstrovaných sedadlech a v duchu se loučili s Íránem, který nám zejména díky lidem přirostl k srdci, ale cítili jsme jeho potenciál nevyužitý naplno. Určitě se sem musíme jednou vrátit, možná v jiné roční době, abychom si lépe vychutnali sever, odkud jsme tak trochu utekli, ale i spoustu jiných částí, měst, památek, přírody a přelaskavých lidí.

Loď nakonec odplula až kolem 10. hodiny a my stihli ještě předtím dostat luxusní večeři: alobalovou misku bohatě naplněnou rýží bílou i šafránovou s kusy kuřecího, k tomu rolka rohožkového chleba, kelímek kysané smetany, na dochucení kus cibule a chilli paprička, na zapití půllitrovka coca coly. Vše jsme si vyzvedli na tácu ve výdejním okýnku, a pak to tam zas odnesli. Personál, chlapi i dámy, které připravovaly hlavně jídlo, byl moc příjemný, usměvavý a nápomocný, pokud bylo potřeba.

Po jídle jsme se šli podívat na záď, naposledy zamávat íránským světýlkům. Ania nám vyprávěla o posledních dnech, které strávili s Janem na ostrově Qeshm, a znělo to jako pohádka z ráje – liduprázdné pláže, kde se dalo svobodně koupat dokonce i „na Evu“, když už někoho potkali, tak většinou pasáky koz, provoz minimální. Paráda, taky zařazujeme na seznam pro příští návštěvu:-) Teď jsme o něm také přemýšleli, ale nezbyl čas před vypršením víz. Aniu pak balili naši mladí íránští spolucestující hned, jakmile se dozvěděli, že Jan není její kluk:-) Theodor, dříve pracující jako lodník (ha, potkali jsme Bludného Holanďana:-), se našel ve společnosti zdejšího lodníka a půl večera probírali technické parametry lodi. Ráno ho pozval na kafe a východ slunce na velitelský můstek.

Když jsme se vrátili dovnitř, byla skoro všechna místa obsazena ležícími lidmi. Ukořistili jsme, co šlo = já se svinula na sedačce, Petík pode mnou na zemi natáhl karimatku. U sousedů spala na zemi Ania (na Janově karimatce:-), Jan na sedačce, za námi Japončík, zatímco Japonka si v zadní, osvětlené části četla, a pak tam asi i usnula. Nespalo se na lodi vůbec špatně, příjemně pod námi vrčela, ale houpání vln Perského zálivu nás nijak nerušilo ve snění o tom, co nás asi tak čeká ve Spojených arabských emirátech…

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.