Přejezd do Phonsavanu a výprava na tajemnou Planinu džbánů

...aneb jak to vypadá na náhorní plošině ve výšce kolem 1100 m.n.m.
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Bangkok

středa 8.1.

Vstali jsme v půl 7 a při balení asi nebyli nejtišší, ale to nás po uplynulé noci ani trochu netrápilo. Sbalili jsme prvního tuktukáře na ulici, chtěl 30 000, my 20 000, takže jsme za 25 jeli. Na autobusáku jsme si koupili lístky do Phonsavanu na ukrutnou, 8-hodinovou jízdu a hned si zabrali místa v přední části. Pak jsme si všimli, že máme místa přidělena a přesunuli se do 2. řady za řidičem. Jak jsme zjistili později, nebylo nám to nic platné, protože na prvním místě před námi seděla slečna, která prozvracela komplet celou cestu – až jsme si říkali, jestli je to vůbec fyzicky možné. Jinak s námi jelo několik bělochů, pár domorodců, motorka na střeše a dál už bus poloprázdný. Cesta vedla v podobném duchu jako předchozí, i když hory mi přišly ještě o něco vyšší a serpentiny častější – jsme snad nejeli nikde ani 50 m po rovině, neustále doprava, doleva, ostrý sráz vždy po jedné nebo druhé straně. V jednom z krátkých rovnějších úseků mezi zatáčkami jsme viděli autobus, který nedojel….vypadal, že se odněkud zřítil, tak jen vytáhli vrak a nechali jej nepojízdný stát u cesty. Velmi povzbudivé:-)

Kolem 12 jsme dali obědovou pauzu asi v nejvyšším místě trasy, na odpočívadle s několika restauracemi a přenádherným výhledem. Dali jsme si předražené a nedobré pomelo a na poslední chvíli se rozhodli objednat si i polívku. Slečně trvala její příprava trochu déle, a tak přesně ve chvíli, kdy nám přistála na stole, zatroubil náš řidič k odjezdu. Zoufale jsme vyskočili a koukali, jestli to jako myslí vážně 🙂 a kuchař nám pokynul, ať si to klidně sníme, že bus na nás počká, máme 3 minuty. Polívku jsme zhltli jako nikdy, byla fakt dobrá, a v autobuse jsme si vůbec nepřipadali trapně:-D Hlavně, že zvracící slečna před námi nezapomněla doplnit zásoby na další cestu….

Dalších několik hodin jsme stejně křivolakým způsobem klesali, ovšem nikoli už do takové „níže“ jako jsme byli ráno. Phonsavan totiž leží v rozsáhlé náhorní plošině Xieng Khuang ve výšce cca 1100 m, takže silnice se postupně malinko narovnala, ovšem Francouz, který ji tu kdysi projektoval, byl buď opilý, nebo nezdravě posedlý ostrými úhly. Zkrátka i tam, kde by se bývalo asi i dalo jet celkem rovně, my jsme vymetli dvě zatáčky:-) Co se týká vesnic nebo obydlí, resp. krajiny obecně, je to tu takové pěkně zvlněné, sem tam nějaký statek a kolem rozsáhlé, oplocené pozemky, což je výrazná změna oproti severním vesnicím. Bohužel, celá Planina džbánů, jak je nazývána oblast náhorní plošiny kolem Phonsavanu, byla na konci války těžce bombardována americkými letouny, které nestihly shodit nálože ve Vietnamu, ale vracet se s nimi by nezvládly. Pohyb mimo ověřené cesty je tu poměrně nebezpečný a častým problémem jsou bohužel úrazy nebo úmrtí zdejších obyvatel, kteří se vydají např. zorat nový kus pole:-( Nebýt tohoto nešťastného faktu, tak je tu moc pěkně, krajina příjemná, sem tam i menší lesík, jak stvořené právě pro nějaký vandřík mimo cesty:-)

Na nádraží jsme dorazili ve 4 a hned nás všechny běloby pochytal akční mladík do jednoho tranzitu. Nabízel odvoz k několika různým guesthousům, nechtěl nic platit a v seznamu měl i hostel, který jsme si dle průvodce vyhlédli, tak jsme se po ověření faktu nechali naložit a říkali si, cože v tom asi bude za fígl, nejspíš nějaký bakšiš buď přímo od hostelů, nebo pro nás vyšší sazba za ubytování a jemu do kapsy. Kupodivu nic z toho se nepotvrdilo, ale místo toho nám začal podrobně popisovat trasu organizovaného výletu jeho cestovky po jednotlivých nalezištích džbánů. Vše završil těžce lákavou nabídkou ceny 150 000 K/os., pokud s ním pojedeme všichni, že prý normální cena je 300 000 K. Nikdo se k tomu nějak extra nevyjadřoval, my jsme to neřešili vůbec, protože po luang-prabangské zkušenosti jsme už nehodlali riskovat další den naší drahocenné dovolené s neorganizovaně organizovanou výpravou a lá Japončík na výletě (hop z autobusu, rozhlédnout, vyfotit, hop do autobusu a jedeme dál). První zastávka byl námi vytipovaný Nice guesthouse, kam se sice váhavě, ale vypravili skoro všichni. Recepční nám sdělila cenu 80 000 K, zatímco ostatní ještě něčím balamutil klučina, tak jsme se mrkli na pokoj a krom toho, že byl první hned za recepcí, tak byl fajn a poslední volný, tak jsme si jej vzali. Ostatní šli hledat jinam, my se zapsali a zaplatili a museli odmítnout řidiče vanu, co nás sem dovezl, který chtěl donést mapu a dál se bavit o výletu. Schovali jsme se do pokoje a doufali, že tím je vše vyřízené, ovšem ten původní kluk nám přišel až do pokoje a jak že to teda plánujeme s tím výletem. My jsme mu řekli, že si ho hodláme udělat sami na motorce, a když jsme odmítli i jeho nabídku rezervace motorky (i když jsme se snažili zjistit, kde má kancelář, což se nám nepovedlo – prý nikde), odešel hodně zkroušený. Je mi líto, ale jestli chce podnikat tímhle způsobem (který v principu není špatný), bude se muset občas smířit s turisty, co nehodlají bezhlavě naletět na každou nabídku a raději si cestují po svém. My jsme ho nechtěli nijak zneužít, placení za van jsme si předem ověřovali a o nabídce výletu, která přijde, jsme dopředu nemohli vědět. Bylo to zvláštní, ale když jsme asi o hodinu později vyrazili na obhlídku městečka, museli jsme úplně stejně odmítat dalšího agenta, co čekal na recepci a taky nikde neměl svojí kancelář.

V podvečer jsme se tedy koukli po nejbližším okolí a objevili super fresh trh, kde jsme kromě spousty zeleniny, ovoce a bylinek viděli prodávat i krysy, veverky a nějaké lasičky nebo co to bylo (mrtvé). U paní polívkářky, kde to vypadalo celkem bezpečně, jsme si dali nudlopolívku s vepřovým (skoro jenom libové maso) a byla mňam. Zato jsme obešli několik okolních půjčoven motorek a automaty nikde neměli. Už jsme se začali smiřovat s tím, že holt uvidíme asi jen jedno naleziště, kam dojedem na kole, až nás jeden recepční odkázal do vedlejší ulice, že tam mají automaty. Našli jsme napůl otevřenou garáž, zhasnuto, nikde nikdo, jen cedule, že to patří k hostelu KongKheo. Vydali jsme se po šipce, ale hostel nenašli. Mezitím ke garáži přijel pár bělochů vrátit motorku a taky se sháněli, po kom chtít zpátky pas. Napadlo mě zeptat se ve vedlejší restauraci, kde byla sice jen jedna mladá holčina, ale ukázala se jako sestra majitele motorek, vrátila požadovaný pas a i my s ní vše vyřídili, protože jsme konečně našli automat. Akorát teda za 100 000 K, ale tady jsme ho potřebovali, tak jsme do toho šli. Strupy nám totiž už zaschly a modřiny začaly blednout, nastal tedy nejvyšší čas provětrat zase převody:-) Byl to takový městský typ, růžovo-bílý „baculatý“ skútřík, který sem pokřtila na Boubelku, tak snad nás zítra doveze a vydrží, cesty k jednotlivým nalezištím prý nejsou zrovna asfaltové dálnice:-)

Na hlavní třídě nedaleko hostelu jsme taky našli supermarket, kde jsme koupili pití a muffiny, ale byl dost předražený. Šlo pro změnu převážně o vietnamské zboží a obecně jsme si všimli, že Phonsavan je hodně vietnamský – restaurace, obchody, a řekla bych, že i určitá podnikavost a podbízivost jeho obyvatel vůči turistům není zrovna laoským dědictvím.

čtvrtek 9.1.

Petr proběhal noc na záchod, je mu zle i ráno a má teplotu. Nadopoval se zeleno-fialovou chemií a odpočívali jsme až do 10. Pak teprve jsme doplatili druhou polovinu motorky a na Boubelce odfrčeli za džbány. Z města se jelo po docela dobré asfaltce a bylo to v pohodě, ještě i k prvnímu nalezišti asi 6 km za Phonsavanem se jelo bez problémů. Tam stálo (zbytečně) velké návštěvnické infocentrum, před ním ohromné parkoviště. Zašli jsme se tam podívat a trochu početli o džbánech, hlavně ale zírali na názorné mapy území zasaženého bombami. Obecně nejvíce informací o džbánech se týká čištění v současnosti přístupných nalezišť od nevybuchlé munice, možná i proto, že historicky se toho o nich moc neví. Jsou to duté kamenné bloky, kolem 1,5 m vysoké i široké. Údajně jsou staré asi 2000 let a existuje hned několik teorií, k čemu sloužily. Podle jedné se v nich vyráběl nápoj z kvašené rýže, sloužící při oslavách vítězství zdejších vesničanů. Francouzská archeoložka Madeleine Colaniová, která planiny začala zkoumat ve 30. letech 20. stol., tvrdí, že to byly pohřební urny, protože v nich našla několik kosterních ostatků, jinak ale byly džbány vypleněny a poničeny ještě před tím, než se jim začal někdo pořádně věnovat. Jinak dnes je vyčištěno a zpřístupněno 12 nalezišť, byť na většině z nich i tak zůstávají cesty ohraničeny černobílými kameny, které ukazují, kudy je bezpečné jít a kam už raději nevstupovat. Návštěvník by se měl držet mezi bílými půlkami značek.

Od parkoviště jsme se vydali asi 500 m pěšky k prvnímu nalezišti, jelikož jsme odmítli platit 30 000 K za vjezd motorkou. Do budoucna se tu údajně plánuje převozová služba mezi dvěma parkovišti. My tak zaplatili pouze za vstup 15 000 K/os. a příjemně se prošli. Samotné naleziště se dá projít po vyšlapané pěšině a po šipkách, nebo prostě jak kdo chce. Leží na a mezi třemi kopečky, z nichž v jednom je možné ještě nahlédnout do jeskyně, která mohla dle legendy sloužit jako pec pro výrobu džbánů, nebo možná dle Colaniové jako krematorium.  Někde mezi zdejšími džbány se nachází i vůbec největší z nich, ale bohužel není nijak označený, takže jsme mohli jenom tipovat (vysloveně nevyčnívá). No aspoň ho nenechaví turisté neošmataj:-) Když jsme se vrátili k parkovišti, bylo nám vojákem se sapíkem naznačeno, ať počkáme na místě, protože zřejmě přijela inspekce nebo co, od infocentra postupně nasedalo a odjíždělo asi 50 aut papalášů, někteří v uniformách s frčkami, někteří v kvádrech. Vojáci je hlídali ze všech stran a teprve když celá kolona zmizela za zatáčkou, mohli jsme nasednout na motorku i my a pokračovat dál.

Naleziště číslo 2 a 3 jsou asi 20 km od Phonsavanu, z hlavní silnice se k nim odbočuje na stejnou prašnou cestu. Ta teda ale byla fest prašná! Aspoň ale dost široká a bez extra velkých děr. Jak jsme se blížili k nalezištím (mimochodem cesta výjimečně dobře značená), tak jsme odbočovali na stále vedlejší a menší cestičky. U druhého naleziště jsme potkali organizovanou skupinu s klučinou ze včerejška a měl tam asi 2 lidi z našeho včerejšího vanu. Hráli u parkoviště pétanque, který je prý v Laosu jako pozůstatek kolonizace velmi oblíben. My se raději vydali za 10 000 K/os. rozrytou cestou vzhůru na kopec s dalšími džbány. Druhé naleziště je plochou o dost menší než 1., ale možná hezčí, džbány jsou na 2 kopečkách, jednom s pár stromy a krásným výhledem do kraje, druhým úplně zalesněným. První naleziště je spíš taková travnatá step, stromů minimum. Nechali jsme se převalit skupinu, která mezitím přihasila těsně pod vrchol ve vanu, a v klidu posvačili a pofotili. Šli jsme se mrknout kus po cestičce dál nízkým borovým lesíkem, ale nic dalšího už tam nebylo. Cestou zpět na parkoviště jsme potkali nádhernou kudlanku vyhřívající se na sluníčku. Jakmile slyšela cvaknout foťák kousek u hlavy, ohlédla se po něm a jak kdyby ještě více pózovala, modelka jedna:-)

Od 2. naleziště jsme se rozhodli jet podívat nejdříve na 5 km vzdálený vodopád Lang. Cesta už docela maso, zadky naklepané, ale Boubelka zatím držela. Samozřejmě, že i u vodopádu (naprosto bez jakéhokoli zázemí) nás skásli, tentokrát o 10 000 K/os. Teď, v suchém období, jsme mohli sestoupit velký kus přímo „korytem“ (= po skalách) vodopádu, voda tekla spíš jen jako větší potok. Možná se nějak dalo dojít na protější svah, kde by bylo vidět na celý vodopád, ale to už jsme nějak nutně nepotřebovali, vyšplhali jsme se zpátky k motorce a okruhem dojeli ke 3. nalezišti, ke kterému se parkuje normálně na kraji vesnice.

Tam nás nejdřív odchytla paní z nedaleké vývařovny, ať jdem na žvanec, čemuž jsme neodolali, když se tak hezky nabízela a my zas od rána nic v puse:-) Dali jsme si smaženou rýži s vepřovým („fáj láj pik“), byla výborná, a pak jsme teprve vyrazili vyšlapanou cestičkou mezi rýžovými políčky k dalším džbánům (vstup 10 000 K/os., jak jinak). Tady už jsou jenom na jednom kopečku, v malém hájku, kolem výhled na okolní kopečky a políčka, sem tam se pasoucí krávy. Odpolední příjemné sluníčko a krásné světlo na focení. Akorát jsem myslela, že tu má někde být i starobylá a uctívaná socha Buddhy, ale u džbánů nebyla a nikde jinde po vesnici se nám jí už hledat nechtělo. Na mezi u džbánů nás to nějak zmohlo a dali jsme si „dvacet“, než přišli další turisté. Pak jsme slezli k motorce a já se na chvíli stala účastníkem vesnického volejbalového mače, i když spíš jako fotbalista (podávala jsem jim odražený míč:-).

Při návratu, když už jsme najeli na větší prašnou cestu, jsme ještě po malé odbočce dle směrovky zkusili najít „odložený“ ruský tank, ale někde se tu mezi těmi kopečky ztratil, stejně jako stezka, po které jsme jeli, tak jsme to otočili a uháněli zpět do města. Když jsme najížděli na silnici a stavěli na chvíli kvůli focení slunce, zjistili jsme, že jsme komplet od hlavy po paty rudí prachem. Ach jo, chudák moje softshellka, zde účelově změněna v motorkářskou bundu…

Před Phonsavanem jsme se mrkli na 2 menší autobusová nádraží, ale z obou se asi jezdí jen do Vientiane, takže jsme skončili až na 3., největším, které jsme už znali. Koupili jsme si na zítra jízdenky do Vang Viengu (95 000 K/os.), šťastní, že je jednou máme zavčasu a s místy 1, 2. Vrátili jsme se do města už za tmy, odvezli zpět motorku, v jídelničce naproti hostelu si dali vietnamskou smaženou rýži (a nijak zvlášť si nepochutnali), a pak důkladnou odprašovací sprchu. Chudáci hotelové ručníky:-)

Fotografie k článku
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (1 votes, average: 4,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.