---

STŘEDA 30.9. – DEN TŘÍSTÝ SEDMDESÁTÝ DEVÁTÝ – CESTA DO LUANG PRABANG

Přesně podle očekávání se nám ráno nechtělo vstávat a balit o nic víc, než večer, Petíka pořád bolelo rameno. Jenže nedalo se svítit… A krom toho, čekal nás Luang Prabang, asi nejlepší místo v Laosu, abychom si dodali trochu motivace;-) Nakoupili jsme si slunečnice na cestu a vyrazili na nádraží, za zády černý bubák, hromy a blesky. Vzali jsme to svižným tempem a i tak na nádraží doráželi už za deště, naštěstí nás to ale nechytlo nijak tragicky. Taky jednou. Koupili jsme lístky po 130 000 kipů, přičemž jsem se pokusila nevědomky oblafnout pokladníka, když jsem mu místo 200 000 bankovky cpala 20 000. No, nedal se, škoda.

Autobus měl jet v 8:30, tak jsme v 8 naložili batohy a zabrali si místa v „ledničce“, vyrazili jsme na čas. Chvíli jsme kecali, choulili se do mikin, a pak to zalomili a v podstatě celou cestu do Pak Nam Noy prospali. Jediné větší vzrůšo nastalo v malé vesničce, kde bylo na silnici takového bláta, že i my ve velkém busu jsme se trochu sklouzli. Minibus musel ze škarpy tahat traktor a osobní auta nám zablokovala cestu. Bylo vidět, že Laosané příliš rozumu a organizačních schopností nepobrali, nakonec se ale ukázal hrdina dne, jeden z našich “stewardů”, který šel ten chaos rozehnat. Nějakého náfuku v obřím džípu, který překážel v první řadě, nechal zajet stranou do bahna, kde zapadl, nemohl se dostat ven a celý náš autobus z toho měl srandu. Po delším dohadování uhýbá i zprvu neochotná dodávka, co překážela úplně nejvíc, a cesta je konečně otevřená. Náš klučina všechno zařídil tak, abychom hlavně mohli jet my, všichni ostatní ať si poradí, jak umí. A největší zábava to samozřejmě byla pro vesničany, co postávali kolem jen tak na dešti, na zápražích, nebo pod deštníky, a zírali:-)

Do Pak Nam Noy jsme přijeli ve 3 hodiny, dali trochu pauzu, přičemž jsme nakoupili banány (16 ks za 4000 kipů), po kterých se mi zase nafouklo břicho. Překvapilo nás, že do nejbližšího většího města, Oudomxay, to trvalo pak jen 1,5 hodiny. Zase pauza a nastoupila k nám druhá motorka – jednu vezl autobus ve svých útrobách, ale druhá se už nevešla, a tak ji ti šílenci nacpali přímo do uličky v autobusu… Poslední větší pauza pak následovala v Pak Mong, kde se odbočuje do příjemného Nong Khiaw (poklidné vesnice stále ještě mezi horami a na břehu široké řeky Ou jsme si užívali při naší minulé výpravě do Laosu). Tady to bylo konečně jídelně trochu lépe vybavené (je vidět, že se blížíme do laoského centra obžerství Luang Prabang) – com binh dan za 20 000 kipů, nudlopolévky od 10 000 kipů, spousta věcí na zobání do autobusu. My zůstali u věrných banánů (13 ks za 5 000) – špatně se loupaly, ale chutnaly báječně. Petík navíc v jednom krámku vyštrachal kokosovo – banánové vietnamské bonbony, kterými jsme se cpali na ostrově Cat Ba. Cena 10 000 kipů odpovídala 25 000 dongů, takže nebylo o čem – takovým věcem nejde odolat. Když jsme viděli, že tu všichni nakupují po kilech pomeranče, tak jsme pak neodolali ani jim a taky si kilíčko za 5 000 kipů vzali.

Dal se s námi do řeči klučina, který bydlí v Luang Prabang a má tam dokonce cestovku. Jel s námi už z Phongsali, kde byl navštívit rodiče. Trochu lámanou, ale příjemnou konverzací jsme si ukrátili zbytek cesty, pak si ještě na chvíli zchrupli a šup, ocitli jsme se na předměstí Luang Prabang. Báli jsme se, aby nás autobus nezavezl na vzdálenější jižní nádraží, tak jsme radši vystoupili, když zrovna zastavil, byť to bylo ještě 2 km před centrem. Zbytek jsme si museli dát hezky po svých, Petík za neustálého skuhrání kvůli rameni, já hladová a nerudná. Zhruba v půlce cesty jsme hodili sicnu na autobusové zastávce, kde se dalo v klidu sednout a odpočinout. Mezitím se setmělo a my řešili, jestli se v už celkem pokročilé hodině jít někam ubytovávat, když jsme už z minula věděli, že Luang Prabang nepatří zrovna mezi nejlevnější města. Nakonec nám těch peněz za pár hodin přišlo opravdu líto a rozhodli jsme se noc přečkat kdesi uprostřed města pod širákem. No dobře, možná ne tak úplně pod širákem. No dobře, laoská města skutečně nočním životem nepřekypují, takže tu bude celkem klid… Nějaký čas jsme strávili na zastávce, kde jsme dojedli poslední zásoby všeho, co nám zbývalo. Večeře nehrozila, protože později večer už ani v Luang Prabang žádná rozumná žrádelna nepremává, maximálně tak předražené, rádoby zápaďácké bary a restaurace, které většinou vlastní emigranti z Evropy nebo Ameriky. Nic pro nás.

Už dlouho jsme si nedali noční couračku po městě, tak nám to ani tak extra nevadilo, horší byl ten hlad. A upřímně, že bych se nám chtělo jen tak celou noc bloumat městem s 25 kg na zádech, to ani ne. A tak jsme tak posedávali, kde se dalo, až přišel spásný nápad – zašít se někam k chrámu nebo klášteru, jejichž ohromným počtem je Luang Prabang proslulý. A potvrdilo se, že právě u svatostánků ve většině zemí světa se nocuje nejlépe:-) První na ráně, dostatečně klidný a trochu krytý stromy a keři, byl chrám Wat Meuanna. Jde o aktivní klášter, ale kolem půlnoci, kdy jsme se sem my dohrabali, byli všichni mniši spolehlivě zalezlí – před pátou ranní je čekala populární výprava za almužnou. Uložili jsme se u jedné ze zdí střežících celý areál na batohy a nepříliš pohodlně se pár hodin prospali.

ČTVRTEK 1.10. – DEN TŘÍSTÝ OSMDESÁTÝ – LOV V LUANG PRABANG

Kolem 4. hodiny, kdy se sotva začínalo rozednívat, se objevila první mnišská ranní ptáčata – obyvatelé kláštera se chodili mýt, a pak absolvovali společnou ranní modlitbu. Postupně se vypravili ranním oparem pro každodenní almužnu, kterou dostávají od místních lidí v podobě rýže. Zástupy holohlavých mnichů v oranžových rouchách, procházející v brzkých hodinách ulicemi v Luang Prabang se stalo turistickou atrakcí. Zajímavé je, že minimálně v Laosu, ale v podstatě ve všech buddhistických zemích je to celkem běžná záležitost, jen si toho turisti asi nevšimli, protože pátá ranní není čas, kdy by někdo chodil obdivovat turistické atrakce měst:-) My jsme si nebyli jistí, jak by laoští mniši reagovali na takové dva nuzáky na svém zápraží, tak jsme se radši přestali tvářit, že spíme, a jenom tak mžouravě poseděli do rozednění. Pak už jsme usoudili, že je vhodný čas se jít někam ubytovat a trošku si zase užít pohodlí:-)

Lokalitu jsme měli vytipovanou už z dřívějška, od našeho současného nocležiště to bylo kousek. Je to ulička v podstatě jen z hostelů, a tak jsme si mohli bohatě vybírat podle ceny, vzhledu i toho, jestli nás ubytují takhle brzo ráno. Skončili jsme v jednom z nejzadnějších, pěkném Sysomphone Guesthouse, kde byly pro hosty neustále volně k dispozici banány a barel vody. Domácí rodina moc příjemná a stejně tak i přízemní pokojík s koupelnou, TV, větrákem i klimatizací, docela velký, krásně čistý. Cena 70 000 kipů. Zabydleli jsme se, dali sprchu a chvíli vegetili na měkkých postelích místo tvrdého betonu.

Až někdy mezi 8. a 9. jsme vyrazili omrknout, co se tady za necelé dva roky změnilo. Připadalo nám jako včera, co jsme tu byli naposledy. Po cestě do centra jsme koupili pomelo (5 000 kipů) a koukali i na guavy, ale stály trojnásobek, co ve Vietnamu, i se “special price for you”, tak možná jindy… Neodolali jsme ale zdejším populárním “lao-style” obloženým bagetám, přestože cena 10 000 kipů není na jídlo žádná láce. Obložili nám ji tak pěkně, že většina bohaté chilli omáčky skončila Petíkovi na kalhotách… Konečně aspoň trochu posilnění jsme šli omrknout ještě zdejší denní trh, který je poměrně pěkný, bohatý a čerstvý – ovoce, zelenina, bylinky, ale taky čerstvé maso, kuřata, ryby, úhoři, žáby, atd. Placené návštěvy chrámů po cestě jsme mohli s klidem vynechat, pokračovali jsme přes několik krámků se suvenýry, na chodníku před nimi, schovaní ve stínu, posedávali mladí mniši. Pořídili jsme povinné pohledy – mile nás překvapilo, že bohatá nabídka a rozumné ceny (2 000 kipů/ks) se zatím nezměnily. Ještě sympatičtější bylo překvapení při pokusu vytáhnout peníze z bankomatu – jednak je vydal bez keců, navíc dokonce i bez poplatku (Banque Franco-Lao, BFL)!

Oslavili jsme to šejkem za 7 000 kipů (bagetářky je prodávají za 10 000) a sešli dolů k Mekongu, do přístaviště turistických lodí. Dnes již po několikáté jsme museli čelit náporu tuktukářů, kteří by nás pořád chtěli vozit k vodopádu Kuang Si, nebo aspoň na letiště. O kus dál, nad soutokem Mekongu a Khan, kde je pěkný parčík, jsme s ledovými šejky chvíli poseděli a vygooglili, že přístav, odkud vyplouvají lodě do Houayxay, kam jsme se chtěli dostat, leží 7 km od Luang Prabang. Tím směrem, odkud jsme v noci přišli…

Vydali jsme se pak trochu okruhem nazpátek do hostelu, ale tak, abychom ozkoušeli další vytipovanou jídelní uličku – a nezklamala. Výborná kokosová nudlopolívka, to bylo po několika dnech takových znouzíků konečně něco pořádného do žaludku. O kousek dál jsme se ještě zazásobili balením čerstvých závitků v “take away” provedení, abychom si je mohli vychutnat v klidu v pokojíku, a v garážovém obchůdku nabrali nějaké zásoby sladkostí a slunečnic. Jojo, já to pořád říkám, že Luang Prabang je po jídelní stránce asi nejlepší místo v Laosu:-)

Do hostelu jsme se vrátili za lehkého, ale vytrvalého deště, a jelikož tento stav pokračoval celé odpoledne, usedli jsme zase trochu k práci, zejména k přípravě nového článku. Bohužel internet tu byl fakt děsný a všechno trvalo věčnost…

Pro večeři jsme se vypravili až v 7 – jako bychom nebyli už dostatečně poučení, že v Laosu se musí chodit včas. Naštěstí Luang Prabang nezklamal a v jídelní uličce večerního trhu, kde to byla hlava na hlavě (hlavně teda bílé a čínské), jsme si dali pořádně do nosu. Stoluje se tu totiž většinou bufetovou formou – člověk zaplatí paušální částku (10 – 15 000 kipů) a z nabídky daného stánku si může nabrat, co jenom se mu na talíř vejde. Když to moc nepřehání, tak třeba ovoce si může vzít na druhý talířek. Nabídka je většinou vegetariánská, ale velmi bohatá – různé druhy nudlí a rýže, spousta zeleniny dušené, vařené i smažené, několik druhů smaženek (závitky, banány, sladké brambory, ad.) z těstíčka, brambory na několik způsobů, atd. Komu to přeci jen nedá, může si zase u jiného stánku dát grilované maso, rybu, kuřecí špízy, mořské plody, cokoli. To už si ale vnitrozemští Laosané nechají o dost lépe zaplatit.

My jsme si oblíbili bufet u jedné bábušky skoro na konci uličky, která na nás byla hrozně milá, ale překvapivě nepříjemná na Číňany. Pro ně také měla na plakátě napsanou cenu za talíř 15 000 kipů, kdežto na nás spiklenecky mrkla, že ne, my budeme platit 10 000 kipů. Že by někde ve světě byl běloch zvýhodněný, to jsme asi zažili poprvé, nicméně docela je chápu. Číňané se tu chovali opravdu neomaleně, hádali se se stánkaři o nesmysly a dle svého odporného zvyku si vždycky nandali do široka přetékající talíř, pak do toho dvakrát dloubli a odešli. My jsme se vykašlali na nudle i rýži a naložili si plné talíře brambor (které jsme neměli, ani nepamatuju) a zeleninových pochoutek, k tomu nějaký ten kousek melouna a papáji, smažený banán a byli jsme v sedmém nebi, jenom jsme se VELICE zvolna odvalili do hostelu. Podle očekávání taková přežíračka po několikadenním hladomoru nebyla dobrý nápad, ale člověk se prostě neudrží… Bylo mi zle celou noc a říkala jsem si, že zítra už teda takhle ne. Petík s rychlejším trávením to zvládl celkem v klidu, ale zas měl to svoje rameno. My jsme fakt lazaři:-D

PÁTEK 2.10. – DEN TŘÍSTÝ OSMDESÁTÝ PRVNÍ – ZDRAVOTNÍ PAUZA V LUANG PRABANG

Vzhledem k tomu, že jeden z nás se nemohl skoro hýbat a druhý neustále lítal na záchod, jsme si naordinovali zase jednou více odpočinkový den. Zůstali jsme v pokojíku, oběd vyřešili vlastními zásobami a pokusili se trochu zmírnit naši strašnou sekyru v zápisech. Venku to zase byla jedna přeháňka za druhou, v pase 30denní víza, město, kde se dá najíst – na chvíli nebylo kam se hnát:-) No a co večer? Jasně, slehlo a šlo se na žranici znova! I když je pravda, že dnes můj talíř už tak hrozně nepřetékal jako včera, a navíc jsme si vzpomněli, že se dá si jídlo nechat ohřát, což také hned působí na tělo lépe. A babi byla celá vysmátá, že nás tu vidí znova. Netušila, že to není zdaleka naposledy:-)

SOBOTA 3.10. – DEN TŘÍSTÝ OSMDESÁTÝ DRUHÝ – VÝLET K VODOPÁDU TAD THONG

Válení se nám docela zalíbilo, ale když byl pěkný den a my jakž takž „pojízdní“, byla by škoda toho nevyužít. Hlavní atrakce kolem města Luang Prabang, tedy vodopád Kuang Si a jeskyně s mnoha sochami Buddhů, do kterých se jezdí na lodi, už jsme viděli při minulé návštěvě, a tak jsme si našli jiný, méně profláklý cíl, menší vodopád Tad Thong, který se nachází asi 8 km od města.

Vyrazili jsme v 11, venku už řádně připalovalo a restauračky pomalu zavíraly, ach jo. Na dlouhé ulici z města bylo hodně nudláren, a tak jsme si dali na posilněnou pěknou nudlopolívku s opečenými játry, u stánkařů vzali banány k svačince na cestu a na kraji města nás překvapil docela velký Wan Jia Long Shopping Mall. Při vstupu mi zašili batoh do látkové tašky, což bylo asi nejbizarnější bezpečnostní opatření, na jaké jsem kdy narazila, ale pak už jsme se v klidu mohli vrhnout do útrob konzumního ráje:-) Odnesli jsme si nakonec jen colu, která byla ovšem darem z nebes – jednak skvěle osvěžila v horkém dni, ale hlavně mi nádherně zklidnila bolavý žaludek. Časem jsme minuli i jižní autobusové nádraží a zjistili tak, že ve skutečnosti není tak strašně daleko, jak jsme se pořád báli.

Dokud jsme šli po silnici, bylo vedro dost zlé – občasný asfalt tekl a lepil se na boty a my se snažili ploužit aspoň stínem, jenže na předměstí Luang Prabang ho moc nebylo. Po 5,1 km přišla odbočka na štěrkovou cestu lesem, kde to bylo o hodně příjemnější. K vodopádu to mělo být ještě 2,8 km, ale neva, tady už se šlo dobře. Po pravé ruce se nám časem objevilo jezírko – z dálky vypadalo tyrkysově, zblízka už to taková sláva nebyla, ale evidentně šlo o zdejší oblíbené relaxační místo, protože kolem byly rozestavěné altánky na pikniky. Trochu nám to připomnělo kambodžské kráterové jezero Yeak Laom. Trojici malých kluků kvalita vody taky evidentně nijak nevadila – nejdřív zkoušeli něco lovit, a pak si vylezli na polorozpadlé dřevěné molo a skákali z dobře třímetrové výšky do jezera. Chvíli jsme tu s nimi poseděli a s pomocí úsměvů a posunků „pokecali“, a pak jsme pokračovali na konec jezera, kde už bylo slyšet hučení vodopádu.

Jeden malý vodopádík byl vidět rovnou od cesty, kolem něj posekaný trávník, rozestavěné kamenné stolky a lavice, opodál celá restaurace. A z ní už se řítil majitel se štosem lístků hned, jak nás zmerčil. Za vstup na asi hodinovou okružní stezku džunglí, k vodopádu Tad Thong, chtěl 20 000 kipů za osobu. To je stejná cena jako za zdejší hlavní atrakci, monumentální vodopády Kuang Si, jedny z nejhezčích, co jsme kdy viděli. Ehm. Milého pána jsme tedy notně zklamali, když jsme jeho „lákavou“ nabídku odmítli, usadili se u stolku a vytáhli si vlastní pití a banány (tedy opovrhli i další jistě „lákavou“ nabídkou jeho restaurace). Chvíli nás tu nechal vegetit, ale pak přišel otravovat, že tu nemáme co sedět, když jsme si nic neobjednali. Jeeežiš, to je vopruz, tohleto… Nejdřív jsme dělali, že nerozumíme (tak jako vždycky, když po nás někdo chce něco, co nám vadí), pak jsme ho ujistili, že opravdu hodláme odejít stejnou cestou, jakou jsme přišli, a ne se bokem vykrást na lesní stezku k vodopádu (čehož se evidentně bál ze všeho nejvíc a celou dobu nás aspoň jedním okem hlídal), a nakonec, když jsme se cítili dostatečně odpočatí na zpáteční cestu, jsme odešli. Mrzelo nás to? Po pravdě ani ne… Podle fotek jsme věděli, že takových vodopádů jako Tad Thong je v Asii dvanáct do tuctu, takže když jeden oželíme, vůbec nic se nestane, a nám zbyde rozpočet na 4 jídla.

Zpáteční cesta nebyla o nic snadnější, navíc už s 8 km v nohách. Slunce ani ve 4 odpoledne nijak nepolevovalo. Zachránila to čerstvá dodávka chlazené coly a pytel „jetých“ rambutanů (5 000 kipů/kg). Pár se jich vyhodilo, ale většina byla v pohodě. No a ve městě už jsme zamířili rovnou na večerní trh, protože jsme do Luang Prabang i přišli v této části města, hotel byl daleko. Já jsem si nebyla jistá, zda za moje žaludeční potíže nemůže nejenom množství (to každopádně), ale i kvalita jídla od babči, tak jsem dnes zvolila alternativu a nabrala si za stejnou cenu čerstvé závitky. Petík si naložil další obžerskou porci a oba jsme byli spokojení.

Po večeři jsme se ještě trochu prošli hlavní částí trhu rozloženou ve dvou dlouhých řadách na hlavní třídě ve městě. Prodávají se tu opravdu nádherné věci, většinou ruční výroba – šátky, oblečení, potahy na polštáře, přehozy na postel, papírové deštníky, obrazy, vyřezávané nebo do kovu vytepané obrázky, a mnoho dalšího. Při té příležitosti jsme dostali jeden z našich šílených nápadů, a sice že si trochu přivyděláme na novou GPS, když jsme o ni přišli ve Vietnamu – nakoupíme tady nějaké věci a prodáme je přes internet. Třeba oblečení nám tu přišlo i dost originální, na rozdíl od thajského, které už dnes nosí i v Čechách kde kdo. Nebudeme nenažraní, nastavíme ceny zajímavé pro obě strany. Z Malajsie to odvezou Ančini rodiče, se kterými se tam máme už za pár dní sejít. Ovšem kdo to odtáhne do Malajsie… Zkusili jsme večer nadhodit pár fotek a tenhle nápad a ohlas byl veliký, takže zítra nás čeká velké shopování:-)

NEDĚLE 4.10. – DEN TŘÍSTÝ OSMDESÁTÝ DRUHÝ – KEŠKY, NÁKUPY A PRODEJ

Jelikož jsme do 5 do rána skypovali, tak jsme dopoledne prospali a začali existovat až po poledni. Vrhli jsme se zase trochu do práce, ty články se bohužel samy nenapíšou a fotky nesetřídí:-( Kolem 4. jsme vyrazili, že zkusíme odlovit po městě pár kešek, ale mise nebyla moc úspěšná – buď bylo místo moc rušné, nebo i s nápovědou nejasné, takže pro tentokrát Luang Prabang zůstal nedobyt.

To už se ale pomalu začalo smrákat a v centru vyrůstaly stánky večerního trhu na zatarasené ulici jako houby po dešti. Pro nás znamení, že přichází čas tvrdého boje o množstevní slevy. Při té příležitosti jsme rozjeli debatu o tom, jaká je vlastně množstevní sleva ekonomická blbost (zvlášť v Asii, kde čím víc zboží k nákupu, tím je sleva vyšší – jak se vyplatí babičce, co doma šije tašky, prodat jich 20 za cenu 5? – byť výrobní cena je prd-prd-nic…):-) Naštěstí tady to funguje naprosto perfektně, takže po hodině courání, vybírání a smlouvání jsme si odnášeli 5 šál, 13 kabelek, 5 šátků, 4 obaly na lahve, domluvené jsme měli ještě thajské potahy na polštáře (na které jsme už měli objednávku a skončily v krásném masážním salonu Buddha Spa na Dobříši).

Po náročných dvou okruzích trhem jsme byli celkem spokojení a došli se k babi nacpat něčím dobrým. Znovu jsme viděli, jak na Číňany ukazuje cenu 15 000 kipů, ale nás obratem uklidňovala s 10 000, stejně tak další bělochy, co přišly později. Fakt sranda:-) Cestou do hotelu jsme nabrali ještě banány, a celou noc pak zuřivě fotili, popisovali, katalogizovali a v „rychlodražbách“ rozprodali všechno nakoupené zboží (kromě pár drobností, kterými jsme udělali radost sami sobě). Doufáme, že vám všem, přátelé, slouží ke vší spokojenosti dodnes;-)

Do postele jsme se dostali zase před 5, lehce vyšťavení.

PONDĚLÍ 5.10. – DEN TŘÍSTÝ OSMDESÁTÝ TŘETÍ – STĚHOVÁNÍ A NÁKUPY + PRODEJ vol.2

Bylo jasné, že v 6 na odchod z hotelu nevstaneme, takže jsme se hezky vychrupkali do 11, nicméně jsme pořád byli trochu přejetí. Pustili jsme se do neustále stojící a kupící se práce, ale přišlo nepříjemné vytržení. Když jsem šla zaplatit další noc, paní domácí nás požádala o přestěhování do vedlejšího pokoje, který byl menší, což se nám teď zrovna moc nehodilo. Především ale nás tenhle přístup, kterým nám neustále znepříjemňovali život ve Vietnamu, už neskutečně rozčiloval. Obzvlášť, když pokoj byl pak až do konce našeho pobytu prázdný – byl ale asi jejich nejlepší, tak jej chtěli mít volný pro lákání nových hostů:-( No jo, tak aspoň budeme hezky v čistém:-)

V podvečer jsme pak vyrazili na druhé kolo nákupů, protože se v 1. nedostalo na všechny, kteří by si rádi pořídili nějakou tu maličkost, nebo jsme my nesehnali něco, co jsme jim chtěli nabídnout. Už jsme toho zdaleka nekupovali tolik jako včera, spíš na doplnění, ovšem později na netu se po tom opět jen zaprášilo. Ach jo, mít tak zajištěný dovoz do ČR, to by byla pohodička:-) A ani bychom na našich zákaznících tak nerýžovali, jako některé firmy, které už do Čech orientální věci dovážejí – nám stačí ke spokojenému životu v Asii málo:-)

Po večeři u babi jsme pak v hotelu vyřídili obchody a pochutnávali si při tom na banánech a malé papáje, kterou nám přihodila slečna, co si nás už taky pamatovala, když k ní chodíme pro nálož banánů každý večer:-) Jó, to jsou ty výhody delšího pobytu na jednom místě, jak jsme zjistili a čím dál tím víc se nám to potvrzuje:-)

ÚTERÝ 6.10. – DEN TŘÍSTÝ OSMDESÁTÝ ČTVRTÝ – ZASLOUŽENÝ ODPOČINEK

Dnes jsme se cítili o něco lépe, dopoledne jsme se zase věnovali fotkám a deníku a odpoledne vyrazili ven. Čas oběda byl dávno pryč a bohužel s ním i naše oblíbené podniky s levnými polívkami a šejky. Cournuli jsme se tedy kolem nábřeží a všimli si, že bambusový most přes ústí řeky Khan tu není – údajně ho vždycky během monzunového období rozmontují, aby jej dravá voda nevzala. Teď, na konci monzunu, se o žádné dravé vodě mluvit nedalo, ale osobitý most, přes který chodí často mniši mezi kláštery města Luang Prabang na opačných březích, zatím nikdo pro tuto sezónu nezbudoval. Postupně jsme se dostali do oblasti s největší koncentrací starých chrámů, ke kterým jsme vždy nakoukli jen do míst, kam se nemuselo platit, mimo jiné třeba i k populární sošce zlatého Buddhy Pha Banga, která dala městu jméno a v minulosti byla důvodem několika vojenských konfliktů se sousední Siamskou říší. Siamci dvakrát napadli zdejší království a ukořistili posvátnou sošku, ale pokaždé ji brzy zase vrátili. Podle legendy totiž tomu, kdo ji odnesl z jejího domova, nosila smůlu, a Siamcům se to potvrdilo na vlastní kůži – vždy, když měli sošku v držení, se jejich království přestalo dařit.

Po cestě jsme si dali k svačině fresh rolky a trochu méně levný šejk za 8 000 kipů a řešili naše věčné cestovně-pracovně-existenciální problémy (aneb jak to zařídit, aby člověk nemusel moc pracovat, ale zajistil si příjem dostatečný k cestování nebo aspoň usedlejšímu životu někde v Asii:-)). Odpoledne v pokojíku jsme si taky jednou něco pustili, potřebovali jsme teď po těch nočních maratonech trochu voraz. Poslední večeře u babči byla smutná – na talíř plný horkých spicy nudlí, batát, brambor, čerstvé zeleniny i nezdravých, ale táááák dobrých smaženek budeme vzpomínat nadosmrti:-) Cestou zpět jsme nabrali zásobu banánů, slunečnic a instantek – sice jsme pomalu mířili do Thajska, ale kdoví, kdy se tam opravdu dostaneme. Do 2 do rána jsme se pak snažili nacpat všechny nakoupené serepetičky do batohů, jejichž kapacitu to vysoce přesahovalo:-) Nejednou jsme pak v následujících dnech zanadávali, že za tu soumařinu jsme to měli osolit mnohem víc:-D

STŘEDA 7.10. – DEN TŘÍSTÝ OSMDESÁTÝ PÁTÝ – MNIŠI A CESTA DO PŘÍSTAVU

V půl 6 jsme vstali a dobalili snad 30kilové batohy – to bude horor! Sice nás čekají v podstatě jenom přesuny, ale třeba v Laosu nikdy žádné nádraží není ve městě, přechod hranice do Thajska, to je jedna velká túra, a bůhví, jak to vypadá na Langkawi – při naší poslední návštěvě v roce 2013 tu fungovaly jenom taxíky a my se budeme muset nějak dostat skoro přes celý ostrov… Nyní jsme měli před sebou prvních 7 km, abychom se dostali do přístaviště pomalých lodí (slow boat). Když jsme vyšli od hotelu na hlavní ulici, tak jsme zkusili smlouvat s pospávajícím tuktukářem, ale naše představy o ceně za 7 km se diametrálně lišily, takže nezbylo, než to vzít hezky po svých. A čekala nás za to aspoň malá odměna.

Byla totiž doba ranních almužen, což znamená dlouhé oranžové průvody mnichů v ulicích. A to jsme vůbec nemuseli do centra, kam se za ranního kuropění schází davy turistů a strkají chudákům mnichům foťáky s bleskem div ne přímo do obličeje. Za almužnami totiž vyrážejí mniši ze všech klášterů ve městě a většinou obchází okolí ulice. A tak jsme i my potkali jeden nebo dva průvody, poklidně postupující ulicemi s nastavenými mísami, do kterých jim klečící lidé vkládají po hrstech vařenou sticky rice (lepkavou rýži). Úplně bez turistů, měli jsme je jen sami pro sebe a mohli si tuhle parádní podívanou užít. Takové pěkné rozloučení s historickým městem Luang Prabang… Ale to už byl čas trochu pohnout kostrou, abychom do přístavu dorazili včas.

Download file: 15227.gpx